R&R - 9. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

„Dneska večer zamíříme do doků a dohlédneme na pár chlapů, kteří budou připravovat novou zásilku pro ulice,“ řekl Kolin.

Adriano přikývl, i když ho ve skutečnosti neposlouchal. „Cokoli, kámo.“

„Hele.“

„Řekl jsem cokoli,“ zopakoval Adriano.

„Adriano,“ vyštěkl Kolin.

Varovný tón v mužově hlase okamžitě přitáhl Adrianovu pozornost. Kolin zvyšoval hlas jen zřídka, pokud vůbec kdy. Byl typem člověka, který pro to, aby získal něčí pozornost, nepotřeboval křičet a chovat se jako blázen. Dobří lídři na to, aby vedli muže, používali mnohem lepší schopnosti.

Když Kolin zvýšil hlas, Adrianovi to stačilo k tomu, aby se dostal ze svého pitomého omámení. Strčil ruce do kapes, setřásl ze sebe zbytky myšlenek a věnoval Kolinovi respekt, který mu dlužil.

„Omlouvám se,“ řekl Adriano rychle. „Jsem tady nervózní.“

„To vidím. Co jsem řekl, že budeme dneska dělat?“

„Doky, dodávka, ulice. Chápu,“ řekl Adriano.

Kolin se zamračil. „Co se s tebou chlapče děje?“

„Jen to, že je ti dvakrát tolik než mně, ze mě nedělá dítě.“

„Každý, kdo je o pětadvacet let mladší než já, je pro mě zasrané dítě,“ odpověděl Kolin.

Adriano věděl moc dobře, že se se svým capo nemá co dohadovat. Větší část svého dospívání strávil na základě otcova požadavku prací pod Kolinem. Kolin byl slušný capo, ale zároveň mu nedovolil udělat žádnou sračku. Jako Kolinova pravá ruka měl Adriano v Contiho gangu stejně tolik respektu a kontroly, jako capo. Ale Adriano neměl titul capo tak, jako Koin.

Kolin Bastoni byl možná Rileyho bratrancem, ale nikdy nenechal Adriana dělat si, co chtěl jen proto, že mezi nima byly rodinné vazby. Když bylo Adrianovi, díky jeho otci v pouhých osmnácti letech nabídnuto, aby získal svou příslušnost k mafii a kdy vůči tomu mělo mnoho starších mafiánů námitky kvůli jeho příliš mladému věku. Byl Kolin tím, kdo do toho vstoupil a za Adriana se zaručil.

Adriano oceňoval to, že si ho Kolin vzal pod svá ochranná křídla, aby ho naučil pravidlům ulice a životu mafie, protože jeho vlastní táta byl až příliš zaneprázdněn tím, aby byl v čele rodiny jako přední boss. Kolin ho nazýval přirozeným talentem.

Budeš zatraceně dobrým capo, chlapče. Jednoho dne budou tyhle ulice tvoje.

Adriano v tom byl skutečně dobrý – v hlídání lidí, v tom, jak vydělat peníze a jak pracovat na ulicích. Miloval to. Riley chtěl, aby šel Adriano výš. Ale Kolin věděl, že Adriano chtěl zůstat přesně u toho, v čem byl dobrý. Práce na ulicích a v gangu, případně získání titulu řádného capa mafie. Nic víc. Proč to vypadalo, že si všichni mysleli, že je jen jediný způsob jak být šťastný – a to tak, že v mafii získají to nejvyšší místo?

Kdo by sakra chtěl mít na zádech tenhle terč?

Adriano svému capovi věřil. Ale Kolin byl vždy na prvním místě loajální vůči Rileymu. Adriano neměl v plánu otevírat si ústa jen kvůli svým osobním problémům. Kolin tak jako tak nikdy nebyl tím, kdo by byl ochoten tolerovat kňučení chlapů.

„Vážně, vypadáš jako zasrané dítě, které trucuje,“ řekl Kolin a ze svého stříbrného pouzdra si vytáhl cigaretu. „Malý kluk, který trucuje, chlapče. Seber se, protože jinak ti srovnám výraz obličeje svou pěstí.“
Adriano si nemohl pomoci a ušklíbl se. „Už jsem ti v poslední době řekl, jaký jsi kretén?“

Kolin popotáhl z cigarety a pak vyfoukl silný oblak kouře. „Přestaň tak špulit hubu.“

„Nemám náladu na to, abych dneska dostal do huby.“

Protože Kolin byl přesně takový kretén. Nedělal plané sliby, a pokud Adrianovi vyhrožoval ranou pěstí, tak by to zasraně udělal.

„Ne, to si myslím. Stále máš ještě díky těm Artinovým kreténům modřiny.“

To taky.

Adriano se s povzdechem rozhlédl po parkovišti. Z pochopitelných bezpečnostních důvodů chtěl mít Riley při ruce pár svých chlapů, když dorazil na čtení poslední vůle Terrance. Kolin s tím souhlasil, protože právě neměl nic na práci. Adriano po té šanci také skočil, protože věděl, že tu bude i Alessa.

Adriano pohledem rychle našel Joelova řidiče, který stál u černého mercedesu. Vedle bylo zaparkované auto Petra a Sary Trentini. Při pohledu na červený Mustang, který stál o dvě místa vedle auta jeho táty, se v Adrianovi vzteky vařila krev.

Dean Artino.

Pokud na zemi existoval jeden jediný člověk, u kterého by si Adriano přál, aby ho mohl bez následků zabít, tak to byl on. Riley však Adrianovi ten úder nechtěl umožnit. A Adriano byl kvůli tomu nasraný tak jako nikdy před tím.

Dokud Adriano nevytáhl jméno Alessy, byl Riley ochotný mluvit. Diskutoval by o mafii, Joelovi, jejich plánech, ale ne o Alesse. Riley to zasrané téma odmítl byť jen připustit.

Adriano dělal vše, co jeho táta požadoval, ale Riley mu stále nedal to, co chtěl.

Alessu.

Bože.

Mezi žárlivostí a nenávistí existovala jen velice tenká linie. Závist byla touha po tom, co měl nějaký jiný hajzl. Žárlivost představovala obavu z toho, že si ten sráč odvede to, co bylo vaše.

Adriano vždycky bral Alessu jako svou. Protože byla jeho.

Dean Artino vsadil do hry obrovskou sázku a to jen kvůli Joelově pitomosti. Adriano začínal věřit tomu, že ta linie mezi žárlivostí a závistí pro něj už neexistovala. Zapadl do obou kategorií a jako idiot v tom byl až po krk. Alessa byla jeho, ale všichni ostatní o ní uvažovali tak, že byla někoho jiného a ten kretén se mu ji snažil vzít.

Jo.

Mlátil sebou jako blázen v obou dvou emocích a pomoc byla v nedohlednu.

Zasraně dokonalé.

Kolinův hluboký zemitý hlas vytáhl Adriana z jeho myšlenek. „Adriano, mluv se mnou. Potřebuji tvou hlavu tady.“

Adriano potřeboval dostat Kolina od myšlenky, že se něco děje, pryč. Kdyby Kolin ty sračky zjistil, šel by po nich jako pes, který honí svou kořist. A hned potom by s tím běžel za Rileym.

„Proč sakra dneska večer pracujeme v docích?“ zeptal se Adriano.

Kolin pokrčil rameny. „Musíme se nějak znovu vrátit k práci. Tvůj táta chce, aby v následujících týdnech celý gang pracoval tak normálně, jak je to jen možné. Má to vyvolat dojem, že má všechno pod kontrolou, zatímco se gangy Rossi, DeLuca a Trentini stále po tom, co se stalo, snaží udržet pohromadě.“

„Jo, ale -“

„Žádné ale, Adriano. Buď tam, nebo si pro tebe přijdu.“

Adriano se zamračil. „Dobře, chápu.“

Kolinovi zazvonil telefon, a okamžitě si vysloužil mužovu pozornost. Nedokouřenou cigaretu odhodil na zem, z kapsy vytáhl telefon a podíval se na jeho displej.

„Tvůj táta skoro skončil,“ informoval ho.

„Skvěle.“

Ale ne ve skutečnosti.

Adriano dneska ráno Alessu ani nezahlédl. Během posledních dvou dnů jí chtěl zavolat, ale po nedělním výbuchu bomby skončil jeho telefon zničený. Nebyl ochotný rozloučit se se vzpomínkami, které v tom pitomém iPhonu měl, takže ho poslal na opravu.

Kolinův telefon znovu zapípal. „A ty jsi potřebný uvnitř, Adriano.“

Cože?

„Proč?“
„Nejsem si jistý. Já se nemám co ptát, chlapče.“
Výborně.

*********

„Sedni si,“ požadoval Riley.

Adriano si sedl na velkou židli vedle svého táty a svou pozornost soustředil na advokáta, který byl na druhé straně stolu.

„Můžete odejít, Riley,“ řekl právník.

Riley se zamračil. „Proč? Je to můj syn a Terrance byl můj přítel. Ať už zanechal Adrianovi cokoli, rozhodně to není tajné.“

Nevypadalo to, že by měl Rileyho tón hlasu na právníka jakýkoli vliv. „Já jsem si ta pravidla pro čtení poslední vůle nevymyslel, Conti. Terrance byl ve svých instrukcích velice detailní. Každá osoba si svou část poslední vůle přečte v soukromí, kde budu pouze já a on. Je mi líto, pokud se vám to nelíbí, ale vy nejste ten, kdo mě platil.“

Riley se s odfrknutím zvedl ze židle a bez dalšího slova místnost opustil. Dveře za sebou zavřel o něco hlasitěji, než bylo nutné.

Advokát zvedl tenkou obálku v barvě slonovinové kosti, podal jí Adrianovi a pak se zadíval na papíry v ruce. Adriano obálku otočil a poznal na ní voskovou pečeť Trentini a nažloutlý okraj obálky, ve které bylo vše vloženo. Obálka nebyla nijak silná ani zvlášť těžká. Adriano se i tak podivoval, proč by mu měl Terrance něco zanechat.

„Dopis, který má být po mé smrti doručen do rukou Adriana Rileyho Conti,“ četl právník nahlas. Přes své tlusté brýle se podíval na Adriana. „O jeho obsahu jsem, mladý muži, nebyl informován, a podle toho, co vím, ani nikdo jiný. Je určen pouze pro vaše oči a pro dodatečné zajištění soukromí byl dvakrát jištěn. Vosková pečeť je Terranceho. Jen jeho.“

Adrian znovu po voskové pečeti přejel očima. Byla vytvořena Terranceho velkým pečetním prstenem, který na sobě nesl erb Trentini složený ze lva ve skoku, tří mečů a vlajky pod tím.

„Jste jedním ze dvou mužů, kteří dostali něco takového,“ řekl právník. „Je tu také malý fond – velice malý, jen pár tisíc, nic víc – abych mohl vysvětlit to, že jste byl přizvaný ke čtení poslední vůle. Terrence netoužil, aby se existence tohoto dopisu, ať už je v něm cokoli, dostala do veřejného povědomí. A to zahrnuje i vašeho otce, Adriano.“

Adriano se opřel zpátky na židli. Písmena v dopise v něm vyvolávala pálící zvědavost. „Ano?“

„Podle Terrance - zvlášť vašeho otce. Navrhuji, abyste si čtení dopisu odložil na dobu, kdy budete v soukromí.“

Adriano riskoval to, že zničí dokonalou voskovou pečeť, obálku složil a vložil si ji do kapsy.

„Potřebuji od vás potvrzení o tom, že zůstala uzavřená,“ řekl právník.

„Nebyla otevřena,“ odpověděl Adriano, čímž potvrdil skutečnost.

„V to jsem věřil,“ řekl právník. „Byla u mě spolu s tou poslední vůlí celé roky v bezpečí.“

„Celé roky?“ zeptal se Adriano tiše.

„Terrance věděl naprosto přesně, co chtěl.“ Právník s sebou trhl a dodal: „Samozřejmě, co se týkalo ustanovení. Zvlášť pokud vezmeme v úvahu požadavky jeho tchána a kdo ví čeho dál. Terrance vlastnil spoustu majetku a rodinných titulů, které patřily výhradně jemu. Ty, se kterými si mohl udělat, cokoli si přál.“

„A co by se stalo, pokud by byla pečeť rozlomena?“ zeptal se Adriano zvědavě.

„V tom případě, ať už by bylo v dopise cokoli, se to buď již naplnilo, nebo se stalo neplatné, a vy byste dopis, ani fond vůbec neobdržel.“

To vysvětlovalo vše, že?

Adriano se postavil. „Děkuji. Já -“

„Je tu ještě pár věcí, které je potřeba vyřešit,“ přerušil ho právník a na stole otočil pár papírů. Kývl k Adrianovi. „Požádejte ho, zda by se sem mohl vrátit. Vy můžete jít, mladý muži.“

Propuštěn.

Adrianovi se to líbilo. Až příliš mnoho čtení posledních vůlí se konalo před celou rodinou a dědici bojovali o to, co jim bylo dáno a brečeli kvůli tomu, co nezískali. I když ne všechen pláč byl kvůli mrtvému.

Před kanceláří Adriano zjistil, že na něj čekal jeho táta.

„Tak co?“ zeptal se Riley.

„Jsi žádaný uvnitř.“ Adriano se zasmál a střelil po svém tátovi pohledem. „Jestli zemřeš, ujisti se, že sis ho najal na výkon těchto věcí, jo?“

Adriano nečekal na reakci a otočil se k odchodu.

„Sejdeme se na recepci, synu,“ řekl Riley.

Adriano nechal svého tátu za sebou. Dlouhá, světlá chodba byla tichá. Adriano si nikoho nevšiml. Neviděl ani Joela nebo zbytek jeho rodiny. Čekárny však byly zavřené. A dopis v jeho kapse dráždil jeho zvědavost.

Proč by mu Terrance něco nechával. Zvlášť něco jako dopis?

Adriano našel toaletu, kterou míjel, na jejích dveřích si všiml znamení unisexu, takže dveře otevřel, vešel dovnitř a zavřel za sebou. Tato místnost byla zjevně určena pro zaměstnance právnické kanceláře, protože měla pouze jednu malou kabinku s toaletou, jediné umyvadlo a na stěně nad ním velké kosmetické zrcadlo, které bylo osvětleno bílými světly.

Adriano ze zadní kapsy vytáhl dopis, rozlomil voskovou pečeť a obálku roztrhl. Uvnitř byl krémově zbarvený list papíru. Adriano ho rozevřel a začetl se do prvních pár slov.

Adriano,

pokud jsi tento dopis dostal, chlapče, tak jsem zcela jasně selhal. A pokud jsi ten dopis dostal, tak jsem se setkal se svým koncem.

Viděl jsem vás dva, jednou, pod vrbou -

Dřív, než si Adriano stačil přečíst cokoli víc, znovu se otevřely dveře a narazily do jeho zad.

Viděl jsem vás dva, jednou, pod vrbou…

Ach.

„Sakra,“ zamumlal Adriano.

Rychle dopis složil, vložil do obálky a zastrčil si ji zpátky do kapsy. Odstoupil od dveří, otočil se a otevřel je.

Na druhé straně stála Alessa, s očima doširoka rozevřenýma a na ústech se jí rozšiřoval úsměv. To jediné, co potřeboval, bylo právě tady, v těch modrých očích.

Všechno.

Když byl Adriano u Alessy tak blízko, jen mu to připomnělo, jak moc mu chyběla. Vidět ji v kostele a na pohřbu mu nestačilo. V obou těch dnech musel hrát svou roli a kvůli ní si nemohl dovolit riskovat.

Alessa zamrkala.

Adriano držel otevřené dveře. Čekal, že někdo zavolá její jméno a znovu ji odtáhne pryč.

Nikdo to neudělal.

Důvěrně známé.

Domov.

Láska.

Adriano dokázal vymyslet jen jednu jedinou věc, kterou říct. „Ahoj.“

Alessa se usmála ještě víc. „Ahoj.“

Na sobě měla modrý svetr, který byl na její tělo až příliš volný, předváděl její nohy a na jednom z jejích elegantních ramen nedržel, takže ho měla holé.

Mladá.

Nádherná.

Šílené.

Byli tak zatraceně šílení.

„Snad tucet krát jsem ti volala a psala. Neozval ses mi,“ řekla Alessa tiše.

„Mám zničený telefon.“

„A telefon u vás doma nefunguje?“

„Chtěla jsi, aby se ukázalo na telefonu jméno Conti a někdo ho viděl?“ zeptal se.

Alessa se zamračila. „Máš pravdu.“

„Mám dočasnou náhradu, ale ty jsi nikdy neznámé čísla nezvedala.“

„Možná bych zvedla,“ řekla Alessa. „Pokud bych si myslela, že jsi to byl ty, Adriano.“

„Nemohla sis být jistá.“

„Přestaň se vymlouvat. Bála jsem se.“

Ta rozhořčené slova spolu se zvednutým obočím dovedla Adriana na hranu. Natáhl ruku, popadl ji za zápěstí, a aniž by pomyslel na to, kdo by je z chodby mohl sledovat, zatáhl ji dovnitř do místnosti.

Alessa se bez protestů podvolila.

Adriano kopnutím dveře zavřel, zamkl zámek u dveří a pak si přitáhl Alessu přímo na svou hruď.

„Hlupáku,“ zašeptala Alessa.

„Blázen,“ zavrčel Adriano.

Nic dalšího už nestihl říct, protože se její ústa spojila s jeho. Ten polibek byl tak silný, až jí pohmoždil rty a koupelnou se rozezněl tichý Alessin povzdech. Adriano si ji k sobě přitáhl ještě blíž, sevřel do prstů chatrnou látku jejího svetříku a ona si zapletla prsty do jeho vlasů.

Adrianův penis tvrdě a bolestivě narazil přímo do Alessina žaludku. Nestačilo to. Ani zdaleka ne. A to tření jejího žaludku vůči jeho erekci, kdy je dělila jen látka jejich oblečení, rozhodně nepomáhala zmenšit tu pulsující potřebu.

„Sakra, sakra, sakra,“ zamumlal Adriano. Věděl, jak to bylo zatraceně bezohledné.

Ale bylo mu to jedno.

„Dovol mi, abych se tě dotkl,“ řekl a olízl koutek jejích úst. Pak sjel níž, k její čelisti. Nesnášel její modřiny a chtěl jí je z těla slíbat. „Jen jeden dotek, Lisso. Potřebuji to.“

Potřeboval ji.

„Ach bože.“

Adriano chtěl pod svýma rukama cítit její kůži. Hned jí z jejího drobného těla začal stahovat svetr až dolů k pasu, a pak jí z ramen strhl i ramínka podprsenky, až její prsa skončila přímo v jeho rukou. Pod polštářky jeho prstů její drobné, růžové bradavky ztvrdly. Adriano přejížděl prsty po těch růžových poupátkách, až se Alessa pod jeho doteky prohnula a opřela se o umyvadlo.

„To je víc, než jen jeden dotek,“ zasténala Alessa.

„Ochutnat, olízat a ošukat,“ řekl Adriano hrubě. Olízl si rty.

V jeho rukou byla tak nádherná. Dokonalá.

„Adriano, na tohle nemám čas,“ řekla Alessa. Při posledním slově se jí v hrdle zasekl dech. „Sakra, jo.“

Adriano se k ní sklonil, mezi zuby zachytil její pravou bradavku a ten kousek jejího těla škádlil a přejížděl po něm jazykem. Rukama zajel níž, k jejímu žaludku. A pak ještě níž, až našel její saténové kalhotky, které byly díky jejímu vzrušení celé mokré.

„Bože, Lisso, ty jsi na mě vždycky připravena.“

„Žhavá.“

„Hmm?“

„Díky tobě jsem žhavá,“ vydechla.

Adriano zvedl Alessu z podlahy a usadil ji na pult u umyvadla. Prsty se zaryl do jejího kulatého zadečku, svým tvrdým penisem zajel do její kočičky a svou pánví přirážel k jejímu tělu. „Cítíš to, Lisso? Přesně tak mě zatraceně vzrušuješ.“

„Sakra.“

„Jsem si jistý, že by se ti to líbilo.“

„Počkej,“ řekla Alessa, nadechla se a odtáhla se.

Adriano měl pocit, jako by hořel. „Co?“

„Na okamžik počkej,“ řekla Alessa a zaklonila se, takže byl mezi nimi větší prostor, než by se mu líbilo. „Jen… na okamžik si promluvme. Adriano.“

„Co?“

Změnil ses na zasraného papouška, Adriano.

„Musím ti něco říct,“ řekla Alessa a opřela se o jeho hruď otevřenými dlaněmi, aby ho od sebe udržela o kousek dál. „A já mám jen pár minut. Pak mě sem ten zatracený debil přijde hledat.“

„Dean.“

„Jo.“

Adriano vydal znechucený, rozzlobený zvuk, který se zatraceně podobal zavrčení. „Zasraný bože.“

Alessa se zamračila. „Já vím.“

Okamžitě vzal její tvář do dlaní a svými palci přejel po jejích sexy rtech. „Přestaň s tím nesmyslem. Usměj se, Lisso. Usměj se pro mě.“

Udělala to.

„Dokonalé,“ zamumlal Adriano. „Povídej a buď rychlá.“

„Hele!“

„Dělám si srandu.“ Jemně ji políbil. „Můžeme si jen promluvit, Lisso. Nic jiného.“

Alessa se zasmála. „Možná to chci.“

Adriano hlasitě a temně zasténal. „Kdo tu teď ztrácí čas?“

„Dobře. Tvůj táta to neudělal.“

„Co neudělal?“

„Bomba. Riley to neudělal,“ zopakovala Alessa.

Adriano ztuhl. Nebyl si jistý tím, co právě slyšel. Všichni z té bomby v Dinově autě obviňovali jeho tátu. Dokonce i Adriano z toho vinil Rileyho. Ve skutečnosti dokonce předpokládal, že Riley poslal Evelinu do auta, protože si myslel, že by si lidé nemuseli myslet, že to byla jeho práce, když bylo při tom incidentu zraněno i jedno z jeho vlastních dětí.

Riley byl to ráno ohledně cesty do kostela naprosto neústupný. Cílem bylo promluvit si s Dinem DeLucou přímo na veřejnosti.

„Jsi si jistá?“ zeptal se Adriano.

Alessa přikývla. „Slyšela jsem Joela, jak ohledně toho mluvil s Walterem a Deanem, ale nechápala jsem, co tím mysleli. Až do doby, než se to stalo. A pak Walter a Dean -“

„Odjeli spolu s ním,“ přerušil ji Adriano. „To mě nepřekvapuje.“

„Ne. No ano, ale ne.“

Adriano sevřel Alessin pas o trochu pevněji. „Vysvětli to.“

„Včera večer, při večeři na počest pohřbu, byl Joel samotný s Deanem a...“ Alessin hlas se vytratil. Zašklebila se.

„Co, Lisso?“

„Chloe Belli. Byla tam s nimi oběma.“

To, jak Alessin hlas klesl a přitom nakrčila nos, mluvilo samo o sobě. „Spolu? Všichni tři?“ zeptal se Adriano.

„Dostávali se k tomu, ale já rychle vypadla,“ pokrčila Alessa rameny. „Než jsem odešla, nevšimli si mě. Joel řekl, že Dean dostane svou příslušnost k mafii, aby se nemusel zodpovídat za to, co v tu noc v klubu udělal.“

Zbabělci.

Adrianův vztek znovu vzplál. Díky obavám v pohledu Alessy cítil těžkost na hrudi. Nechtěl ji využívat jako jakéhosi prostředníka mezi jejich rodinami, který by mu donášel informace. Ale ona se mu už nabídla a on to teď musel využít, jak nejlépe mohl.

„Děkuji,“ řekl Adriano.

„Jo?“

„Strašně moc, Lisso.“

Alessin úsměv se rozzářil. „Láska vítězí, Adriano.“

Dobře, jejich by mohla.

„Polib mě,“ dožadovala se. „Polib mě a dotýkej se mě tak, jak jsi sliboval.“

„Čas,“ připomněl jí.

„Ještě trochu ho máme. Prosím?“

Jak by jí to mohl odepřít, když ho tak pěkně prosila?

Adriano nemohl.

Rychle ucouvl a stáhl Alessu z pultu. Dřív, než stačila zareagovat, ji otočil, přirazil její ruce k desce pultu a po páteři jí uštědřil cestičku z polibků. „Zasraně se nehýbej, Lisso.“

Alessa se pod jeho rukama svíjela. „Co -“

„Nehýbej těma rukama,“ varoval ji.

„Dobře.“

„Jen ochutnám, má sladká dívko.“ Adriano teď její ruce pustil, aby jí mohl přejet přes zadeček až ke kolenům. Alessin zadeček, který byl zakrytý černým saténem s krajkovou obrubou, byl vysoko ve vzduchu. Zuby jí stáhl kalhotky, až je měla dole u kolen. „Dneska tě jen ochutnám. Chci cítit tvé vyvrcholení ve svých ústech. Zní ti to dobře?“

Když se Adriano zakousl do zduřelého masa jejího středu, Alesse se roztřásly nohy. „Ano.“

„Ano?“

„Ano, prosím.“

Adriano před ní klesl na kolena, takže měl svou tvář přímo v úrovni její broskvičky a jejího nádherného, kulatého zadečku. Rukama rozevřel její půlky, takže mohl vidět její stydké pysky, které už byly celé mokré a sladce voněly jejím vzrušením. Její pohlaví bylo růžové a celé se chvělo. Roztáhl její zadeček ještě víc, aby viděl víc. Vykoukl její malý, světlý klitoris a žadonil, aby ho oždiboval a olizoval.

„Sakra, Lisso,“ řekl Adriano. Jeho vlastní vzrušení narůstalo.

Bože.

A to ji ještě ani neochutnal.

Ústa už měl plná slin.

„Jsi zatraceně nádherná, Lisso.“

„Mmm.“ Alesse se zadeček třásl. Ruce jí sklouzly dolů z pultu. „Adriano, prosím.“

„Nehýbej se a zatraceně se snaž zůstat zticha.“

Alessa se tiše zasmála. „Zkusím to.“

„Udělej to.“

Adriano bez jakéhokoli varování zabořil svůj obličej do její kočičky a její mokrou, horkou štěrbinku napadl tvrdými a rychlými tahy jazyka. Ten masitý kousek její pohlaví oždiboval a lízal, a dočista vylizoval všechny její šťávy. Ústa mu zaplavila její sladká chuť dortu. Temně a hluboce zasténal.

„Bože…. Ach, sakra,“ zašeptala Alesa.

Když našel její klitoris a silně ho nasál mezi zuby, jezdila na jeho obličeji a zadečkem přirážela k jeho ústům. Adriano svým jazykem tvrdě zpracovával ten drobný svazeček nervů a cítil, že Alessa se už pod jeho šukáním blíží k rychlému orgasmu.

Jedl jí, jako by byl vyhladovělý.

Protože byl vyhladovělý. Po ní.

Byl hladový po její chuti, po tom, jak volala jeho jméno, a jak se chvěla, když vyvrcholila. Byl hladový po tom, jak se jí po páteři tvořily kapičky potu, když se prsty zarývala do desky pultu, i po tom, jak žadonila o víc.

„Do prdele,“ vydechla Alessa.

Adriano byl v jejích tichých, měkkých zvucích naprosto ztracený. V jejím jemném šepotu tam a přesně tak.

Rukama se držela pultu a svírala ho tak pevně, jako by pro ni představoval záchranné lano.

„Udělej se,“ požadoval Adriano a dotýkal se přímo jejího klitorisu. „Dej mi to, Lisso. Chci to, má sladká dívko.“

Jednou rukou pustil její zadeček a dvěma prsty zajel přímo do jejího kluzkého pohlaví a hrubě jimi sevřel její bod G. Přitom znovu ústy pevně nasál její klitoris.

Alessin poslední výkřik byl naprosto bez dechu. Zajíkala se.

A to zaplavilo jeho smysly jako tekuté zlato.

I když to Adriano nechtěl, věděl, že neměl na vybranou. Políbil Alessu na zadeček a nahá záda a pak jí vytáhl kalhotky nahoru. Ze zásobníku vytáhl pár papírových ručníků, ze stehen jí otřel její vzrušení a pak použité ručníky vyhodil do koše. Beze slova jí dal nohy k sobě a pokusil se zhodnotit škody a napravit je. Uhladil jí vlasy a pak se v zrcadle setkal s jejím pohledem.

Na zubech měla stopy po své rtěnce a díky slzám měla rozmazanou řasenku. Alessa byla bez dechu a vypadala naprosto ošukaně.

„Chci víc,“ zašeptala.

„I já.“

Na dveře koupelny se ozvalo ostré zaklepání a hned poté Deanův hlas. Adriana to vytrhlo z omámení.

„Alesso, pojď. Tvůj bratr je připravený k odjezdu,“ zakřičel Dean přes dveře. Klika od dveří zarachotila, ale Adriano věděl, že by se ten hlupák dovnitř dostat neměl. Koneckonců, Adriano byl dost chytrý a dveře zamkl.

„Sakra,“ zamumlala Alessa. Oči měla vytřeštěné panikou.

„Alesso!“

„Už jdu, jen si umyju ruce,“ zavolala Alessa.

Adriano se natáhl, a aby jejím slovům přidal na důvěryhodnosti, spláchl toaletu. Jejich slova na okamžik přehlušil hukot vody.

„Brečelas,“ řekl Adriano. „Brečela jsi.“

To by mohlo fungovat.

„Vypadám, jako bych právě měla sex,“ zasyčela Alessa.

Vypadala tak.

Adriano pokrčil rameny, otočil se k vodovodu a namočil si ruce. Pak jí palci přejel po kůži pod očima a navlhčil je, jako by voda představovala její slzy. Tím jí ještě víc rozmazal řasenku a tužku na oči, ale vypadalo to reálně.

„Potřebuji, abys mi něco uschovala,“ řekl Adriano tiše.

Alessa svraštila obočí. „Co?“

Adriano na ten dopis ani na okamžik nezapomněl, ale nechtěl ho mít u sebe. Měl spoustu práce, a když by jí ho dal do doby, než bude mít čas zvládnout to, do úschovy, byla mnohem menší šance, že by si ho někdo všiml.

Možná, že to bylo směšné, ale Adriano nechtěl riskovat, že by ho mohl jeho táta najít.

„Tohle,“ řekl Adriano a vytáhl dopis. Přendal složenou obálku ze své kapsy do její. „Uschovej to pro mě v bezpečí. Jo?“

„Dobře,“ řekla Alessa.

Adriano s prsty na rtech se schoval ke zdi. Dával si pozor, aby až se dveře otevřou, byl skrytý z pohledu a aby jeho odraz nebyl vidět ani v zrcadle.

„Miluji tě,“ řekl s mrknutím.

Alessa mu s letmým úsměvem ústy naznačila to samé a pak otevřela dveře. Neztrácela čas tím, aby je držela otevřené. Místo toho vyšla ven, aby se setkala s Deanem a jakmile byla venku, hned za sebou zavřela.

Adriano, stále ještě na toaletě, slyšel jejich hovor v hale, který se vzdaloval.

„Bylo to patnáct minut,“ brblal Dean.

„Já -“

„Nevadí. Nedokážu vystát brečící ženy.“

Když Alessa zamumlala: „Jsi kretén,“ Adriano se zasmál.

„Ano, ale brzy se stanu tvým snoubencem,“ odpověděl Dean.

Alessa se ostře zasmála. „Jen podle slova a jen podle tebe a Joela. Nejsem tvoje a nikdy nebudu, Deane.“

„Uvidíme.“

„Nezapomeň na to, co jsem ti řekla o tom, co se stane, jestli to uvidíme, kreténe.“

Tohle byla jeho holka.

Alessa si to vždy neuvědomovala, ale byla zatraceně tvrdá.

**********

„Dneska mě konečně pustí,“ řekla Evelina a na svého bratra se usmívala.

Evelinino štěstí bylo nakažlivé. Adriano si nedokázal pomoci a musel jí úsměv opětovat.

„Slyšel jsem. To proto jsem tady. Čekám na svolení, abych si tě mohl ukrást.“

Adriano nebyl zvyklý vídat sestru smutnou a v nemocniční posteli. Zasraně ho to štvalo.

„Nemusíš tady být. Táta pro mě někoho pošle. Vím, že máš práci… či cokoli jiného.“

Adriano protočil oči. „Mafie. Mám mafii, sestru plnou pohmožděnin a tátu, který mi nepřestává šlapat na zadek.“

„Co včera čtení poslední vůle?“ zeptala se Evelina. „Když mě tu táta včera v noci navštívil, nic moc o tom neřekl.“
Adriano pokrčil rameny. Zas a znovu si hrál se svým mobilním telefonem, který držel v rukou. Předtím, než jel za Evelinou, tu zatracenou věc konečně dostal zpátky. „Šlo to dobře.“

„Jen dobře?“

„Bez problémů,“ informoval svou sestru. „Táta s Joelem jeden druhého častovali obvyklými pohledy. Táta Joelovi připomněl tu schůzku, která proběhne v pátek.“

„A Dean?“ zeptala se Evelina.

Adriano si odfrkl. „Stále je naživu.“
Evelina se natáhla po bratrově ruce a zarazila jeho pohyby. „Pro teď, Adriano.“

„Hele,“ řekl Adriano Evelině se zvednutým obočím. „Kvůli záležitostem mafie si nedělej obavy, jo?“

„Proč? Protože jsem žena a až do doby, než se se mnou bude chtít někdo oženit, na mně nezáleží?“

Adriano překryl sestřinu ruku a stiskl ji. „Ne, protože jsi skončila v nemocnici a máš na starost mnohem důležitější věci.“

Znovu se objevil Evelinin úsměv. „Ach, jako co?“

„Možná stěhování do volného pokoje u mě v bytě.“

„Táta -“

„Souhlasí s tím, že potřebuješ nějaký čas na odpočinek. Snaž se mu držet z cesty, mimo mafii. Teď jen musíš vynechat letní semestr… je toho hodně, Eve.“

Evelina si povzdechla. „Nevadí mi pobýt nějakou dobu u tebe.“

„Skvěle.“

Jak narůstal tlak v mafii, tak Adriano by mohl na svou sestru dohlédnout a ujistit se, že byla mimo otcovy směšné nápady.

Hovor mezi sourozenci přerušilo zaklepání na dveře. Adriana ohromilo, že když se otevřely, stál v nich jejich táta a za ním důvěrně známá žena.

Lily Rossi ztichlé Evelině mírně zamávala. Lily nevypadala, že by stála o to, aby byla poblíž Rileyho, a Adriano ji z toho skutečně nemohl obviňovat. Koneckonců, Riley byl tím, koho vinil za smrt Lilyina bratra. Od bombového útoku uběhly jen tři dny.

A čerstvé rány krvácí mnohem snáze, než ty ostatní.

„Ahoj,“ řekla Lily a kolem Rileyho vešla do nemocničního pokoje.

Evelina si zevnitř kousala tvář. Po Adrianovi střelila tázavým pohledem.

„Eve,“ řekl Adriano a sestřinu ruku znovu stiskl pevněji.

Co to s ní bylo?

Evelina těkala pohledem mezi svým tátou a kamarádkou. Jako by netušila, co dělat. Adriano hned věděl, v čem byl problém. Když Evelina naposledy podnikla pokus, aby uviděla Lily, Riley ji skoro udeřil.

A teď – teď tam byl a spolu s Lily stál ve dveřích.

Adriano pustil ruku své sestry a postavil se, aby pozdravil nečekané hosty. „Ahoj.“

„Synu.“ Když Riley promluvil, směrem k Lily mávl rukou. „Její manžel tu je někde kolem, a já souhlasil, aby se ty dvě na chvilku sešly. Samozřejmě, jako laskavost vůči Dinovi. Před svou nešťastnou smrtí o to požádal a já nemohl odmítnout splnit přání mrtvému člověku.“

Lily zamrkala. V očích se jí vařila zlost. Rychle zmizela, ale Adriano si toho přesto všiml.

„Díky,“ řekla Lily a vší silou se vyhýbala pohledu na Rileyho.

Adriano sestru rychle objal. „Vrátím se. Dobře?“

Evelina se usmála. „Dobře.“
„Adriano, pojďme se projít,“ řekl Riley.

Adriano následoval svého tátu z místnosti ven. Zavřel za nimi dveře. Ale ještě předtím uslyšel Lilyina slova: „Váš otec je kretén.“

Riley je buď neslyšel, nebo se rozhodl tu poznámku ignorovat. Adriano se neptal. S tvrzením Lily tak úplně nesouhlasil.

„Někde kolem se tu potuluje Damian Rossi,“ zamumlal Riley, zatímco procházeli tichou nemocniční chodbou.

„Říkal jsi to.“

„Pak víš, že je nutné vážit slova.“

Adriano přikývl. „Jistě.“

„Včera v noci jsi nedorazil na večeři.“

„Měl jsem práci v přístavu,“ lhal Adriano.

Dobře, lhal jen napůl. Adriano potřeboval čas na to, aby mohl přemýšlet o věcech, které se dozvěděl od Alessy. Přístav použil jako záminku pro to, aby se na chvíli vzdálil od svého otce.

„Od doby, kdy došlo před kostelem k bombovému útoku, se mi vyhýbáš,“ řekl Riley.

„Nevyhýbám.“

„Vyhýbáš. Zeptej se, Adriano.“

Adrianův zmatek se zvýšil. „Zeptej na co?“

„Jestli jsem za tou bombou stál já. Všichni ostatní jsou na to, aby se zeptali, až příliš vyděšení. Myslím, že věří, že jsou na řadě jako další.“

„Máš jim to za zlé?“

Riley se zlomyslně usmál. „Ne, ale pracuje to v můj prospěch. Zeptej se.“

„Nemusím,“ řekl Adriano.

„Ano?“

„Ne.“

„Pročpak, synu?“ zeptal se Riley a rukou se dotkl Adrianova ramene, aby ho zastavil. „Co víš o tom, co já nevím?“

Spoustu.

Adriano se rozhodl říct, co by mohlo hrát v otcův prospěch.

„Udělal to Joel,“ řekl Adriano. „Také vážně uvažuje o tom, že pro nadcházející schůzku přijme Deana jako mafiána, aby mu pomohl vyhnout se trestu za to, co udělal.“

Rileyho výraz zůstal naprosto netečný. „Takže takhle?“

„Ano.“

„Napadlo mě to, protože si jsem zatraceně jistý, že já Dina nezabil. Ten malý… bastard.“

Adriano se zadíval přímo na tátu. „Nechceš se mě teď na něco zeptat?“

„Na to, odkud máš své informace?“ zeptal se Riley.

„Ano.“
Riley se zasmál. „Ach, synu. To nemusím. Tvoje srdce mluví mnohem hlasitěji, než tvůj mozek.“

Adriano netušil, co s tím udělat. „Pomáhá ti.“

Nebo ne?

„Možná, ale Adriano, pochybuji, že ti to nakonec pomůže. Tohle je lekce, kterou se zjevně budeš muset, můj chlapče, hodně tvrdě naučit.“