TTWY - 22. kapitola

Překlad: Lenuszka

Další den si v ordinaci Sara všimla, že chybí karty z předhozího dne, takže vešla do tátovy ordinace, kde seděl za stolem a četl si na iPadu lékařský časopis.

„Jak to jde, tati?“ zeptala se. Jeho stůl byl úžasný, v třešňové barvě, nahoře se sklem, celá jeho ordinace byla zaplněná diplomy, které visely v řadách na zdi vedle stolu. Vždycky sem jako dítě ráda chodila, i kdyby jen proto, aby se posadila do velkého koženého křesla nebo zkoušela klepat Gabby po koleně otcovým reflexním kladívkem.

Ta stará by nikdy nedělala vlny, jen by tiše trpěla. Ne, že by to v ordinaci vypadalo špatně. Ale cítila pro to místo opravdový potenciál. Ale nejdřív potřebovala přimět otce, aby se na ni díval jako na partnera. A jestli nic neřekne, nic se nezmění.

Posadila se na jednu z polstrovaných židlí naproti němu, kde pacienti celé roky podávali zprávy o svém zdraví, jak dobrém, tak špatném. „Tati,“ začala, „Co si myslíš o tom, že bych tady s tebou pracovala? Chci pravdu.“

Vzhlédl od svého iPadu. „Myslím, že budeš úspěšná lékařka bez ohledu na to, co děláš.“

„To je předem připravená odpověď. Co si opravdu myslíš o tom, že jsem tady? Chci říct ty osobně?“

Co to do ní vjelo? No, to s člověkem udělá rozchod, ale nemohla z toho opravdu vinit svou odvahu. Sjela Tagga, a byl to vážně dobrý pocit. A řekla Coltonovi, že jí na něm záleží, a i kdyby se to nevyvinulo, nehodlala to vzdát. Byla na průbojné vlně. Čekala s rukama založenýma na hrudi.

„Chceš pravdu?“ řekl její otec, složil ruce a zatnul čelist tak tvrdohlavě, že jí připomněl… sebe. „Nemám rád, že ti mám říkat své osobní pocity, protože nechci ovlivnit tvůj úsudek.“

„Co tím myslíš?“

„No, nechci, abys tu zůstala, protože tě tu máme rádi. Chci, abys zůstala, protože je to pro tebe ta nejlepší příležitost.“

„Já dělám opravdu ráda rodinného lékaře. Mluvím s rodinami o jejich obavách, vzdělávám je ohledně zdravotních problémů. Znovu už na postrgraduál nepůjdu, tati.“ Najednou na rohu jeho stolu spatřila známou kopku složek. „A tati, proboha, přestaň každý den kontrolovat moje karty!“

„Tak nejdřív ze všeho jsem si myslel, že to ty chceš jít zpátky studovat. A za druhé, prohlížím tvé karty. Ne kvůli chybám. No, možná trošku. Možná. Ty komplikovanější pacienty, ale musím říct, že máš excelentní klinický úsudek. Ale já se učím nové léky, které předepisuješ. Musím zůstat v obraze.“

„Na to se nemusíš dívat do mých karet. Můžu tě to naučit. Důležitější je, že jsem si myslela, že se ti nelíbí, že dělám rodinnou lékařku. Myslela jsem, že mě chceš mít někde daleko, někde na západním pobřeží.“

„Nikdy jsem tě nedržel zpátky od toho, co chceš. Pokud tě příležitost zavane daleko od domova, chci, abys to bez váhání vzala.“

„Ale někdy je těžké přijít na to, co si opravdu myslíš, víš? Prostě toho moc… neříkáš. A patříš do akademického světa. Dotknout se hvězd. Jít tak vysoko, jak jen můžeš. Vždycky jsem tě chtěla potěšit, tati, ale někdy si myslím, že nikdy nesplním očekávání.“

Nad tímto prohlášením si otec sundal brýle a položil je na kopku časopisů. „No, řeknu jednu věc. Tvůj odhad je prostě špatný.“

„Možná je to proto, že sotva kdy něco řekneš. Ne, že bych se prosila o pochvalu, ale jedno, dvě pěkná slova by neuškodila, víš?“

„Zlatíčko, nemůžu na tebe být pyšnější. Vždycky jsem vás všechny podporoval, abyste se dotkli hvězd – jaký bych to byl rodič, kdybych to nedělal?“

„Jo, ale tati, někdy dost tlačíš.“

On povytáhl obočí. „No, vypadá to, že se naučila tlačit zpátky, nebo ne?“

Tomu se usmála. „Dobrá tedy, když už jsem v tom, chtěla bych, abys mě bral jako partnera. To znamená nechat mě prohlédnout nějaké tvé komplikovanější pacienty – víš, abych s tebou mohla mluvit o jejich plánu léčení. Jen nechci být považovaná za studentku medicíny.“

To bylo dobré, ale měla toho na srdci ještě víc. Zhluboka se nadechla a vrhla se do toho. „Ale nejvíc chci, tati, aby se mnou jednal jako se svou dcerou. Chci, abys mi řekl, že mě miluješ a jsi na mě hrdý, protože jsi, ne? Někdy prostě cítím, že to neumíš vyjádřit nebo tak. Nebo jsi potom hluboce zklamaný.“

Podíval se na Saru a usmál se tak sladce, nostalgicky, což ji vyvedlo z míry. „Přivedl jsem tě na svět, víš. Tvoje oči byly zelené. Většina novorozenců má modré, samozřejmě. Ty jsi byla vzhůru s těma velkýma kulatýma očima, strčila sis svou malou pěstičku do pusy, a já jsem prostě… No, prostě jsem to cítil. Tak jasně a zřetelně, jako jsem to cítil s tvou matkou, když stála na maturitním plese u mísy s punčem. Každopádně jsem tě prohlédl, a ujistil se, že máš všechny části, a tam jsi byla, moje překrásná dcera.“

Ach, a to byl konec. Sara začala plakat. Její otec se zvedl ze židle a došel k ní na druhou stranu stolu, a objal ji.

„Ach, tati,“ řekla, těsně ho objala a vdechovala tu kořeněnou staromódní vodu po holení, kterou nosil léta.

„Smrt tvé matky mě zničila, zlatíčko,“ řekl tiše. „Byly doby, kdy jsem si nemyslel, že budu moct žít dál. Jen proto, že o tom nemluvím, to neznamená, že ji pořád moc nemiluju. Nebo tebe.“

Setřela si slzy. „Možná si někdy můžeme dát oběd a ty můžeš… můžeš o ní trochu mluvit. Pokud chceš. Gabby a já o ní chceme vědět víc – chci říct teď, když jsme dospělé.“

„To udělat můžu.“ Odmlčel se, a Sara si všimla něčeho, čeho ještě nikdy dříve. Měl uslzené oči. „Miluju tě, zlatíčko,“ řekl. „Omlouvám se, že ti to neříkám dostatečně často.“

„Já vím, tati,“ řekla. „Taky tě miluju.“ Otevřete stavidla, celá hráz povolila. „To je všechno, co jsem chtěla slyšet.“

On se natáhnul pro krabici s kapesníčky a jeden jí podal. Pak ji znovu překvapil. „Miluješ toho poldu?“

„Opravdu hodně.“ Bože, a znovu. „A myslím… myslím, že z tebe možná nabyl dojmu, že pro mě není dost dobrý.“

„Nikdo není pro mou dceru dost dobrý.“

„Myslím, že předpokládal, že ho srovnáváš s Taggem.“

„Tagg je blb.“ Saře spadla brada. Její otec nikdy neklel, a teď to bylo už podruhé za jeden den.  „A nebyl bych si tak jistý, že s tebou ten polda už skončil. Dívá se na tebe jako na čokoládovou zmrzlinu.“

Očividně je s babičkou už dlouho.

Na dveře někdo hlasitě zaťukal. „Doktoři, koukejte vylézt,“ zahřímala Leonore. „Máme tu v čekárně lidi, vy dva.“ Museli to pravděpodobně slyšet i hasiči na své stanici o dva bloky dál.

Její otec se vydal ke dveřím, ale najednou se otočil. „Možná půjdu ve středu odpoledne na golf a nechám ti vedení. Co si o tom myslíš?“

„Měl by sis vzít ve středu volno.“ Zakřenila se. „Ale já si pak vezmu volnu ve čtvrtek odpoledne, co ty na to?“

„To je fér.“

V chodbě prošel její otec kolem dlouhodobého pacienta. „Ahoj, Bille,“ řekl, zastavil, aby si potřásli rukama.

„Ahoj, doktore, jak to jde?“

„Skvěle. Jo, tohle je moje dcera, Sara, a dneska tě prohlédne ona. Měla praxi na Columbii, v jedné z nejlepších nemocnic v zemi. Budeš ji milovat,“ řekl, stisknul Saru a rozzářil se. „Vím, že ano.“

Po tom, co šli dál, řekl její otec, „Mimochodem, nikdy jsem ti to neřekl, ale získal jsem Hopplebauerovu cenu ve druhém ročníku své rezidentury.

Sara pootevřela ústa. „Jak to, že jsem to nevěděla?“

Pokrčil rameny. „To byla tvoje chvíle.“

„Jaký otec, taková dcera.“

„Jsem na tebe opravdu hrdý, zlatíčko,“ řekl otec a otcovsky ji stiskl. „A jsem tak rád, že ses vrátila zpátky domů, abys pracovala se mnou. Budeme skvělý tým.“

„Já vím, tati,“ řekla se zakřeněním. „Taky tě mám moc ráda.“

***

„Ahoj, drahoušku,“ řekla Rachel, když Sara přišla na rodinnou večeři, která byla ten večer u Rachel a táty doma. „Ach, jsem tak ráda, že jsi přišla!“ řekla Rachel z místa, kde stála a pracovala u kuchyňského ostrůvku. Štípla Sařina otce do tváře. „Jak jsi ji sem dostal?“

Koutek doktorových úst se zvedl, a on stiskl Saře rameno. „Řekl jsem jí, že nechceme, aby byla na své narozeniny sama.“

Rachel ji objala tak, až jí vhrkly slzy do očí. „My jsme tvoje rodina. Vím, že jsi raněná. Ale jsem tak ráda, že jsi tady.“

Sara viděla tu snahu, kterou si Rachel dala s přípravou pěkné narozeninové večeře. Na ostrůvku stály dva dorty, napůl pokryté čerstvým ušlehaným krémem. Kokosovým krémem, jak by se Sara odvážila hádat. Ale neměla to srdce, aby trochu ochutnala. Zkontrolovala svůj telefon, jako to udělala dnes už milionkrát. Colton pořád nevolal. Očividně myslel vážně to, co řekl o rozchodu. No, dobře, jak myslí. Ona bude v pohodě.

Nebyla v pohodě.

Rachel dokončovala na dortech polevu.

„Jsou krásné. Díky.“ Saru to gesto dojalo, ale začínala se cítit opravdu špatně kvůli celé té dortové záležitosti. Teď, když mluvila s Taggem, se její averze k dortům rozplynula, a ona byla připravená se přes to dostat.

„No, něco jíst musíš. Že?“

Vlastně byla z dezertu nadšená asi tak, jako pacient po operaci žlučníku, ale tohle Rachel neřekla.

„Rafe přiveze babičku,“ řekla Rachel. „Budeme všichni spolu.“ No, a bylo to. Samozřejmě teď nemohla nikam jít. Kdo ví, kolik oslav narozenin jí ještě s babičkou zbývá?

Její otec šel na zahrádku, aby přinesl několik rajčat do salátu. Rachel dokončila polevu na dortu a položila stěrku do misky.

Sara seděla naproti ní u velkého ostrůvku. „Rachel,“ řekla.

„Co se děje, zlato?“ zeptala se Rachel, když položila misku do dřezu.

„Posaď se na vteřinku.“ Sara poplácala Rachel po ruce. „Podívej, ta věc s Coltonem mě přiměla dost přemýšlet – nejen o svém vztahu k němu, ale k celé rodině. Někdy jedu míli za minutu a ztrácím stopu toho, co za to opravdu stojí, víš? Jen ti chci říct, že jsi mi byla milou a skvělou nevlastní mámou, bez ohledu na to, že jsem si tě držela na délku paže. Jediná věc, kterou jsi udělala špatně bylo, že jsi nebyla moje máma. A chci to říct… Je mi to líto. Nikdy jsem nedovolila, abychom se sblížily. Nikdy jsem ti nedala šanci.“

„Ach, zlatíčko. Byla jsi teenager, příliš stará na to, abys akceptovala náhradu své mámy. A byla jsi otřesně nezávislá. Všechny holky jste byly. Držely jste tak moc spolu a nahrazovaly matku Rafemu. Když už nic, myslím, že to silné pouto je zásluha vaší matky.“

„Ty roky po tom, co máma umřela – nevěděli jsme, co jiného dělat. Museli jsme držet spolu. Jaké to asi muselo být, vejít do domu plného teenagerů…“

„Měli jste k matce naprostou loajalitu. Tak, jak to má být.“ Stiskla Saře ruku. „Není co odpouštět.“

„No, byla jsi vždycky laskavá a s otevřeným srdcem. Snažím se vzít si z tebe příklad. A… doufám, že se konečně vzájemně lépe poznáme.“

„Oh, Saro. Zlatíčko.“ Rachel měla v očích slzy. Sara si najednou uvědomila, že to umí mnohem líp. Vstala od ostrůvku a objala Rachel. „Mám tě moc ráda. Jen chci, abys to věděla.“

„Taky tě mám moc ráda, zlatíčko.“ Rachel ji dlouho tiskla. Pak přešla k vestavěné skříňce a vytáhla dvě sklenice na víno, z kredence vytáhla lahev a každé z nich nalila sklenici červeného vína. „Všechno nejlepší, Saro,“ řekla. „Možná tohle bude tvůj rok.“

Sara si přiťukla a donutila se k úsměvu kvůli Rachel. Nemyslela si, že by do svého roku vykročila zrovna pravou, ale nechtěla už být kazičem zábavy v den svých narozenin. „Nějaké nápady ohledně Gabby?“ zeptala se.

„Měj víru, drahoušku. Někdy se špatné věci zničí samy.“

„Někdy to dělají i dobré věci,“ vylezlo ze Sary, než se stihla zastavit.

„Ach, zlatíčko,“ řekla Rachel a znovu ji objala, což Sara přijala s povděkem. Otřela si slzu. „O tom nevím. Láska z části maže rozdíly. Nevzdávej to.“

Právě v tu chvíli se ukázala Evie a Joe s Julií a Michaelem. Rafe a Kaitlyn jeli spolu a vyzvedli babičku a Rocketa, a Gabby přemluvila Malcolma, aby odešel dřív z práce a připojil se k rodině, ačkoli by Saře nevadilo, kdyby ne. Její otec měl dneska grilované kuře a zeleninu a jen pro Saru přihodil nějaké pěkné nezdravé párečky.

Julie schovala v rukou malou plochou krabičku, zabalenou v zářivě růžovém papíru s množstvím lepicí pásky. „Je to dáuek.“ Usmála se, ukázala velkou mezeru, kde už jí vypadnul horní zub.

„Pro mě?“ zeptala se Sara a krabičkou zatřásla. „Hmm. Co to může být?“

„Otevři můj, otevři můj!“ řekl Michael, jak přiběhl a ukázal jí druhý balíček.

Sara zachytili Eviin pohled, když objala svou neteř a synovce. „Raději je otevři teď, Saro. Nebo mě přivedou k šílenství.“

„Pospěš si, pospěš si!“ řekl Michael.

Sara rozbalila jeden balíček třpytivých sponek do vlasů od Julie a pár ponožek se Spidermanem od Michaela. „Moje oblíbené!“ zvolala Sara, když obě děti mohutně objala. Julia už si zkoušela dát sponky do vlasů. „Oba vás tak miluju,“ řekla Sara a mrkla na Evie. „Jsem tak šťastná, že jsem vaše teta.“ Nedělala si legraci. Ten den možná stál za prd, ale tyhle děti byly světlejší chvilkou.

„Můžeme už dostat dort?“ zeptal se Michael, když jeho a Julii vedla jejich matka ke stolu. Za nimi následoval pes, spokojený, že dostane jídlo, které spadne na zem, úmyslně nebo neúmyslně od těch malých.

Rafe přišel na poslední chvíli a vklouznul na židli vedle Malcolma. „Tak, jak jde obchod, Male?“ zeptal se.

„Fantasticky,“ řekl Malcolm s lišáckých úsměvem. „Akcie jsou nahoře a život je fajn. Udělám terno.“

„Dneska jsem slyšel na MSNBC, že Wall Street oloupila Main Street,“ řekla babička. „Spekulanti jsou samí podvodníci.“

Malcolm ztuhnul a střelil po babičce znechuceným pohledem. „Pozor, babi. To je moje práce, o které tu mluvíte.“

„Buď v klidu,“ zašeptala Gabby a strčila do Malcolma loktem. „Má demenci, pamatuješ?“

„Říkal to tenhle jeden politický reportér,“ řekla babička. „Zapomněla jsem jeho jméno.“

„Nevíte, o čem mluvíte,“ řekl Malcolm. Sara vzhlédla. Rafe si přestal nakládat brambory. Evie se zamračila.

Gabby se postavila. „Ne, Malcolme, ty nevíš, o čem mluvíš a já toho mám dost. Už s babičkou takhle mluvit nebudeš.“

Malcolm zvedl ruce v kapitulaci. „Hej, jen bráním svou práci.“

Gabby si založila ruce na hrudi. „Je opravdu nutné dělat tohle? Ježíši!“

„Uklidni se, zlato,“ řekl a usrknul si vína. „Tvoje babička právě napadla mé živobytí. Takové, které nám oběma dovoluje žít si pohodlně.“

„Jen jednomu z nás, Malcolme.“ Gabby si sundala ten obří kámen z prstu a položila ho Malcolmovi na talíř, kam dopadl s cinknutím. „Myslím, že bys měl odejít.“

Malcolm udělal tu chybu, že se podíval na jejich otce, aby našel oporu. Její klidný, vyrovnaný otec, který roky u jejich stolu vítal každého, držel svou vidličku smrtelným stiskem. Měl červenou tvář. Možná zvažoval užití zbraně. Tiše položil vidličku na stůl a odhodil svůj ubrousek. „Slyšel jsi ji, Malcolme. Myslím, že ti řekla, abys šel.“

Přesně v tu chvíli se ozvalo klepání na dveře. Rafe, který vstal a vžil se se svými bicepsy do role vyhazovače, se podíval směrem k hlavním dveřím, rozpolcený mezi tím jít otevřít a popadnout Malcolma za jeho pěkný módní límec.

Naštěstí byl toho rozhodnutí ušetřen. Vešel Tagg a nesl malý zabalený balíček. Rafe využil příležitosti, aby Malcolma vyprovodil.

Sara se chystala vstát. Nepotřebovala Rafeho jako vyhazovače. Zbaví se Tagga sama.

„Ahoj všichni,“ řekl Tagg pokorně. „Doufám, že to nevadí, jen jsem se zastavil, abych popřál Saře všechno nejlepší.“

Její otec se se Sarou setkal pohledem přes stůl, který se ptal mám-se-o-to-postarat. Rafe zůstával v pohotovosti, připraven k tomu samému.

Sara vstala, aby to vyřídila s Taggem o samotě. A aby ho dostala z domu, protože tady určitě na večeři nezůstane. Táhla ho za loket zpátky ke dveřím, otevřela je a vyšla ven na první schod.

„Nejsem tady, abych se ti to snažil vynahradit,“ řekl. Věnovala mu rozpačitý pohled. Taky to byl vtip, stejně jako bolest na hrudi? Pokud ano, nechá prostě Rafeho, aby ho vyhodil. „Chci říct, ano, ale ne romanticky. Tady,“ řekl, dal jí do ruky balíček. „Otevři ho.“

„Taggu, nemusíš--“ Poslední věc, kterou si teď přála, byla Taggova přítomnost. A stejně tu stál a vypadal kajícně. Ne vyloženě zahanbeně, ale jeho chování bylo jiné způsobem, který ji vyvedl z íry.

„Prosím,“ řekl. „Chci, abys to měla.“

Otevřela elegantně zabalený dárek. Bylo to pero Montblanc, černo-stříbrné a elegantní. Muselo stát majlant.

„Ach, díky,“ řekla a bojovala se slzami. Ne proto, že to byl hříšně drahý dárek, nebo protože chtěla tak drahé pero, ale protože přesně věděla, proč jí ho vybral.

Střelil po ni úsměvem. „Myslel jsem, že když ti pořídím jedno drahé, budeš opatrnější, kam ho dáváš.“

„Za tu cenu ho možná budu muset nosit na šňůrce kolem krku.“ Což doslova dělala, díky Leonořině pytlíčku.

„Líbí se ti?“

Přejela prstem po jeho hladkém dřevěném těle a přikývla. Bylo to na ni moc nóbl, ale myslel to dobře.

„Přemýšlel jsem o tom, co jsi řekla,“ řekl. „Rozhodl jsem se, že zkusím něco nového. Příští týden odjíždím na rok na Stanford kvůli výzkumu. Zkusit úplně nové místo. Vidět, jaké to je být na chvíli sám.“

„To je skvělé, Taggu.“

Otočil k ní své krásné hnědé oči. „Chci, abys věděla, že tě budu vždycky milovat, Saro.“

„Já tebe taky.“ Políbila ho na tvář a odstoupil, nadšená, že to Tagg bere tak dobře.

„Ale kdybys v budoucnu chtěla začít znovu…“

Měla vědět, že to předhodí. „Taggu--“

„Jediný, se kterým začne znovu, jsem já.“

Sara nadskočila. Na babiččině dvorku byl Colton. Taky nesl krabici. Ale tahle byla velká a bílá. Jeho intenzivní modrý pohled se uzamknul s jejím, a Sara okamžitě uviděla něco, co jí vzalo dech. Jejich budoucnost. Děti s krásnýma modrýma očima. Dům s krbem. Na umyvadle vedle sebe dva kartáčky.

Možná nakonec tyhle narozeniny nebudou tak špatné.

Saře vhrkly slzy do očí, protože Panebože, on byl tady.

Colton vzal Tagga na vědomí kývnutím hlavy a pak přešel rovnou k Saře. Za ní v domě vstala rodina od stolu a shromáždila se v hale. Viděla Gabby a babičku, jak vystrkují hlavy ze dveří.

Colton se otočil k Saře a vzal její ruce do svých velkých mozolnatých. Jeho ruce byly teplé a klidné a úžasné, a ona je stiskla vší silou.

„Říkala jsem ti, že tě sem přišel na ples vyzvednout.“ Řekla babička hroznou verzí jevištního šepotu.

Otočil se k babičce. „Ano, babi.“ Řekl Saře, „Babička má pravdu. Rozhodl jsem se té noci, že pokud tě Tagg nevezme tancovat, já to udělám. Že půjdeme spolu a budeme hopsat spolu. Ale byl jsem na cestě ke tvým dveřím, když mi Tagg volal, cítil se vinen za to, že tě nevzal. A já jsem mu ustoupil.“ Podíval se na Tagga, který stál na kraji verandy. „Mimochodem, s tímhle končím.“

„Říkala jsem ti,“ řekla babička. „Taky přinesl tak pěkné květiny. Našla jsem je v keři.“

„Řekl jsi mi, že jsi mě skoro požádal, abych s tebou šla na ples, ne že jsi mě skoro vyzvedl u dveří,“ řekla Sara. „Ježíši, Coltone!“

„Jo,“ řekl. „Legrační, že? Babičku neobviňuj. Tehdy jsem ji prosil, aby ti to neříkala.“ Otočil se k Taggovi. „Byl jsi rokem mým dobrým přítelem, Taggu, ale já miluju Saru. Už ti nebudu dál ustupovat.“

Tagg přešel ke Coltonovi a napřáhl ruku. „Taky jsi byl mým dobrým přítelem. Buďte šťastní vy dva.“ Tagg si Coltona přitáhnul do objetí, a pak i Saru, než zamířil k příjezdovce.

Colton Saru odtáhnul od rodinného shromáždění, které vykukovalo ze dveří a vedl ji k velkému stínícímu javoru na straně domu.

„Kvůli Hannah jsem reagoval přehnaně. Nechtěl jsem přijmout, že už vyrostla. Ale konečně jsem si s ní promluvil, což jsem měl udělat už před lety. Každopádně se omlouvám, že jsem tě z toho vinil.“

„Omlouvám se, že jsem o tom s tebou nemohla mluvit. Nechtěla jsem, aby sis myslel, že jsi z toho vynechaný.“

On pokrčil rameny. „Ono to ve skutečnosti nebylo o Hannah. Půlku svého života tak trochu v hlavě soupeřím s Taggem, a ve většině případů vyhrál. Ale naučil jsem se, že život není opravdová soutěž, že? Nevybral jsem si přesně svou cestu, ale ukázalo se, že je správná. Myslím, že jsem tam, kde být mám.“

„Coltone, já jen doufám, že budu moct jednoho dne sloužit lidem tak dobře, jako ty.“

„Myslíš, že tu nakonec zůstaneš?“

Zakřenila se. „Miluju to tady.“

„Ach, dobře. No tak to předpokládám, že si teď můžeš vzít svůj narozeninový dárek.“ Kývnul směrem ke krabici v jeho rukou.

„Vždycky jsem pro dezert.“

V době, kdy vešli do domu, rodina nějak zvládla předstírat, že celou dobu seděla u stolu a zdvořilostně konverzovala. Colton všechny pozdravil a předal Saře tu krabici.

Oči se mu svítily. Sara se široce usmívala. Bylo jí úplně jedno, co bylo v krabici, protože už měla svou nejlepší narozeninový dárek. A stál přímo před ní.

Kaitlyn trochu popotáhla. Rafe jí podal ubrousek, do kterého se vysmrkala.

„Neplač, Kaitlyn,“ řekla babička a poplácala ji po rameni. „Není to krabička na prsten.“

„Všechno nejlepší,“ řekl Colton.

Někdo jí podal nůž, aby rozřízla stuhu. Zvedla víko a uvnitř byl ten nejkrásnější čokoládový dort, jaký kdy viděla, ozdobený barevnými květinami, malými lístečky, čokoládovými hoblinkami, a růžovým nápisem s kudrlinkami „Miluji tě, Saro.“

„Coltone – je překrásný.“

„Za to poděkuj Kaitlyn,“ řekl a kývl na ni.

Sara se podívala na svou nejlepší kamarádku. „Ty jsi ho dělala?“

„Vstala jsem dnes ráno hodně brzy. Jen pro tebe, zlato.“ Teď už brečela opravdu hodně. Rafe popadl rolku kuchyňských ubrousků a jeden jí odtrhnul.

Colton přešel k Saře a vzal ji za ruce. „Miluju tě, a chci s tebou oslavit mnohem víc narozenin.“ Věnoval jí velký, krásný úsměv. „A chci ti dát důvod, abys zase měla ráda dorty.“

Její srdce hrozilo tím, že se tu rozpustí, do velké kaluže. To byla ta nejsladší věc, co kdy slyšela.

„Z tohohle nic nevyskočí?“ zeptala se babička.

„No, vlastně, nemůžu slíbit, že v tom dortu není žádné překvapení,“ řekl Colton a mrknul na Kaitlyn.

Sara si představila jednu z Kaitlyiných lahodných náplní – čokoládovou ganache, čerstvé jahody a šlehačkový krém (její oblíbený), nebo možná vaječný nebo amaretový krém s malinami.

Rachel najednou rozsvítila svíčky. Všichni zazpívali „Hodně štěstí, zdraví,“ a měli dobrou náladu.

„Můžu ho rozkrojit?“ objevila se jí po ruce Kaitlyn a vzala si nůž. „Vím, že to děláš nerada.“

„Ty jsi tu profesionálka,“ řekla Sara. „Můžu si ho nejdřív vyfotit?“

Rafe se té pocty ujal, zachytil ten krásný dort, pak ho Kaitlyn nakrájela na kousky a rozdávala.

„Dej si první sousto,“ řekl Rafe. Byla to tradice, kterou měli od dětství. Oslavenec vždycky dostal první sousto. Až na to, že ji jeden rok Rafe opravdu vytočil, když se zakousnul do dortu před ní, a ona mu to nikdy neodpustila.

Zakousla se do dortu a všichni to sledovali. „Jezte všichni,“ řekla a mávla na ně. „Ó můj Bože, je to tak vyni--“

Zuby skousla něco tvrdého. Zakryla si pusu rukou a přejela jazykem po tom tvrdém objektu, který jí skoro zlomil zub.

A nejdnou přestala žvýkat. Do tváří jí stouplo horko. Colton na ni zíral a na tváři měl opravdu široký úsměv.

„Ujisti se, že ho nespolkneš, ano?“ řekl trochu příliš vážně.

Ona otočila hlavu a vyplivla to do ubrousku.

No do pytle.

Čokoládou pokrytý… Och, páni. Hodila ho do sklenice s vodou, zatřásla s ní a vylovila ho.

Nádherný, třpytivý diamant, bez známky poničení, obklopený kruhem malých diamantů a byla to ta nejkrásnější věc, jakou kdy viděla.

Až na neskutečného, úžasného muže vedle ní, který poklekl na jedno koleno. Saře se zamlžily oči a všechno měla v mlze – dort, prsten, usmívající se tváře rodiny, a Coltona, který klečel na zemi a Rocket se na něj pokoušel skočit.

„Sedni, chlapče,“ řekl. Rafe psa odtáhnul od Coltona, který k ní vzhlédl. „Miluju tě, Saro. Vezmeš si mě? Budeš mou ženou?“

Přes slzy úplně přesně neviděla, ale viděla Coltona přímo před sebou, a to bylo vše, co potřebovala. „Ano, ano. Samozřejmě.“ Její rty našly jeho a ona ho políbila vším, co měla. On ji líbal zpátky, jeho rty lehce klouzaly po jejích, zvednul ruce, aby do nich vzal její tvář, všechno to bylo mládeži nepřístupné.

„Líbají se,“ oznámila Julia. „Oni se milují.“

„Hnus,“ řekl Michael, dal si ruku přes pusu a chichotal se.

V téhle chvíli už brečely všechny přítomné ženy. Muži se trapně dívali do svých pití, a Rachel obíhala kolem a nalévala – co to bylo, šampaňské? A celá rodina byla připravena jim připít.

„Tohle jsou nejlepší narozeniny!“ řekla babička. „Můžu dostat další dort?“

„S tím musím souhlasit, babičko,“ řekl Colton. „První z celé řady společných narozenin,“ řekl a letmo ji políbil. Pak položil svůj talíř a znovu ji líbal, poctivě a tvrdě, přede všemi.

Babička se usmála. „Život je moc krátký na to, abyste nenáviděli dorty.“