MC - 10. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Zeira zajímalo, jestli Seltin sebere odvahu a vyhledá ho. Nakonec ho překvapil. Pohlédl na muže stojícího v jeho kanceláři, ale nic neříkal a znovu obrátil svou pozornost k papírům na stole.

Seltin se ošil. „Myslel jsem, že bychom si měli promluvit, a že bych ti měl nabídnout nějaké vysvětlení.“

Zeir odložil pero a opřel se o opěradlo. „Myslel jsi? Trochu pozdě, ne?“

„Chtěl bych se omluvit a vysvětlit ti to.“ Seltinovo zčervenání, které mu tolik připomnělo Colta, Zeira trochu usmířilo.

„Dobře. Posaď se.“ Král ukázal na křeslo naproti jeho stolu.

Seltin za sebou zavřel dveře. „Děkuji.“

„Uvidíme, jak vděčný budeš na konci našeho rozhovoru.“

Seltin se nervózně usmál a posadil se. „Když jsem odcházel, tak jsem neplánoval, že si budeš myslet, že jsem mrtvý. Chtěl jsem tě později kontaktovat.“

„Takže, co se stalo?“ Zeir od Seltina nikdy žádnou zprávu nedostal.

„Ukradl jsem odtud člun. Vím, že to bylo zbabělé, ale v té době jsem neviděl žádnou jinou možnost. Později, když jsem byl prohlášen za mrtvého, tak jsem to považoval za ještě lepší řešení, protože když mě budeš považovat za mrtvého, tak mě nebudeš hledat.“ Seltin upíral pohled na své boty, jako by byly nejúžasnější věci v místnosti.

„Proč sis se mnou jednoduše nepromluvil?“

Seltin si složil ruce do klína a vzhlédl. „Protože jsi mě vyděsil.“

„Proč? Čím?“ Zeir si nevzpomínal, že by udělal něco, čím by mohl rozrušit muže, kterého považoval za svého druha.

„Protože sis byl tak jistý, že jsme druhové a já tě nedokázal přimět, aby sis vyslechl mé pochybnosti.“

Zeir se zamračil. „Kolikrát ses o to pokusil? Nevzpomínám si, že by ses snažil se mnou o tom promluvit.“

Seltin zasténal. „Zřejmě ne dost často. Byl jsem mladý, Veličenstvo, a představa, že budu do konce života připoutaný k muži, který prohlašoval, že jsme spřízněné duše, mě děsila. Chtěl jsem zkoumat vesmír a myslel jsem, že to je má šance, jak nezranit city ostatních.“

„Mohl jsi říct, že to tak necítíš! Nemusel ses mi podřizovat!“ Zeir se cítil frustrovaně. „Nejsem tak děsivý.“

„Nevěděl jsem, co cítím, jen že potřebuji víc času, abych se mohl rozhodnout. Myslel jsem, že bych na chvíli odešel a všechno si v klidu rozmyslel. Odletěl jsem člunem na Necaine. Druhý den jsem se dozvěděl, že se stala nehoda, a že si všichni myslí, že jsem mrtvý.“ Seltin znovu zíral na své boty. „Ani ti nemůžu povědět, jak se mi ulevilo. Myslel jsem, že zasáhl osud a nabídl mi pomocnou ruku. Kdyby nikdo nevěděl, že jsem ještě naživu, tak bych si nemusel dělat žádné starosti. Můj drak si tě nikdy nenárokoval, a když jsme se nespářili, tak jsem si myslel, že půjdeš dál. Nikdy bych si nepomyslel, že budeš po mě truchlit.“ Seltinovy oči prosily. „Přísahám, že bych nikdy nechtěl, abys trpěl.“

Zeir viděl, že to myslí upřímně. Nemohl připustit, aby mu pocit zrady zatemňoval duši. „Nemohu ti odpustit, k čemu jsi mě dohnal, ale kvůli Coltovi se budu snažit o mír mezi námi.“ Zeir truchlil po svém domnělém druhovi staletí. Vědomí, že nic z toho se nemuselo stát, se jednoduchou omluvou nesmaže.

„Dobře.“ Seltin vstal. „Se ženou odletíme. Colt se tu rozhodl zůstat, a vypadá to, že je šťastný. Pokud se rozhodneš pro pářící ceremonii, dejte nám s Coltem vědět a my přiletíme.“

Zeir přikývl. „To udělám.“ Nechtěl, aby měl Colt pocit, že se musí mezi nimi rozhodovat.

Po krátké úkloně se Seltin vzdálil a zanechal Zeira jeho vlastním myšlenkám. Co by měl teď udělat? Měl by plánovat pářící ceremonii. Jeho poddaní na ní budou trvat. V žádném případě se nebude moci vyhnout formálnímu poutu, ne s jeho minulostí. Bylo na čase ukázat Coltova záda všem, i když už většina věděla, že je jeho druhem.

Zeir se vrátil ke své práci a zvedl hlavu, až když se ozvalo zaklepání na dveře. „Dále!“

Když se dveře otevřely a dovnitř nakoukl Colt s vyděšeným výrazem ve tváři, Zeir vstal, aby ho pozdravil.

„Co se děje?“, zeptal se Zeir.

„Mí rodiče jsou pryč.“

„Tvůj otec říkal, že odletí. Chtěl jsi, aby zůstali déle?“ Zeir se snažil uhádnout, co Colta tak rozrušilo, ale ještě svého druha neznal tak dobře, aby dokázal jeho nálady odhadnout.

„Ne. Momentálně jsem na otce naštvaný. Myslím, že je dobré, že odletěli.“

Zeir Colta odvedl ke křeslům a posadil ho vedle sebe. „Je mi líto, že jsem si nemohl promluvit s tvou matkou.“ Její sňatek se Seltinem jí nevyčítal. Nebyla poblíž, když se stal ten omyl.

„Jsem si jistý, že se naskytne jiná příležitost. Myslím, že si budete rozumět. Má matka je úžasná.“

„Jsem si jistý, že je.“ Zeir uchopil Coltovy ruce do svých. „Nevěřím, že jsi přišel proto, abychom mluvili o tvé matce.“ Přitáhl si Colta s křeslem trochu blíž, až byl mezi jeho stehny. „Co se děje?“

„Myslíš, že ses chtěl se mnou spářit proto, že jsem podobný svému otci?“

„Ne.“ Zeir s odpovědí nezaváhal. „Vyžeň si tu myšlenku z hlavy. Ano, je pravda, že jsi mu podobný, ale nejste žádná dvojčata. Máš úplně jiné vlastnosti, jinou osobnost. Naše pouto nemá s tvým otcem nic společného, kromě toho, že jsi zdědil jeho geny.“

„Ale chtěl jsi být s ním.“ Colt chtěl vytáhnout prsty ze Zeirova sevření.

Coltovy zaťaté čelisti přiměly Zeira zpomalit. „Ano, chtěl. Nebudu to popírat nebo se snažit minulost skrýt. Myslel jsem, že jsem našel svého druha, a byl jsem tak nadšený, že jsem se nesnažil zjistit, jestli se k sobě hodíme nebo ne.“

„Ještě stále si myslíš, že jste druhové?“ Colt se nechtěl na Zeira ani podívat. Zeir zaťal ruce do opěradel křesla.

„Už si nemyslím, že jsme druhové. Domnívám se, že jsem v jeho krvi cítil ten potenciál. Existuje stará legenda, podle které se z určitých pokrevních linií rodí pro královské draky v mé rodině ti nejlepší partneři. Předpokládám, že tvůj otec z jedné takové pochází. Tvůj otec by mohl být můj potencionální druh, ale to už se nikdy nedozvíme. Spářil se s tvou matkou a ty se mnou. Nemůžeš se celý život ptát, jestli jsem měl být s tvým otcem nebo ne. Co bylo, bylo. Má šance s ním minula. Nechci přemýšlet nad tím, co mohlo být a nebylo. Je to pryč a teď mám pravého druha.“ Zeir Colta objal v pase a přitáhl si ho na klín. „Nedělej si starosti s tím, že bys byl mou druhou volbou. Vždy zůstaneš mou jedinou volbou.“

„Slibuješ?“ Colt se tváří přitiskl k Zeirovi.

„Přísahám. Patříš mně stejně, jako já patřím tobě. Nic nás nemůže rozdělit.“ Vlezlý hlásek, který mu říkal, že ne vždy tomu tak je, umlčel. Tentokrát se o to postará. Tentokrát má správného druha ve správný čas.

„Dobře.“

Chvíli spolu tak zůstali, než se Colt odtáhl, ale jen trochu, aby mohl Zeirovi pohlédnout do očí. „Děkuji, že se mnou máš trpělivost.“

Zeir se usmál. Napětí z něho spadlo. „Přijal jsi to mnohem lépe, než jsem doufal. Pokud budeš mít někdy jakékoliv starosti, chci, abys s nimi přišel za mnou. Nevšímej si drbů nebo mínění ostatních lidí. Jediní lidé, kteří hrají ve vztahu nějakou roli, jsou ti, kterých se to týká. Nechci, aby ses snažil učinit šťastné všechny okolo. Důležití jsme jen my. Pokud budu mít nějaké problémy, řeknu je tobě, nebudu si o nich povídat se svými vojáky. Rozuměl jsi?“

„Ano. Děkuji. Toho si cením. Vím, že budeme podrobeni různým zkouškám, kvůli tomu, kým jsi. Pokusím se, abys mohl být na mě hrdý.“

Zeir uchopil Coltovu tvář do dlaní. „Už teď jsem na tebe hrdý. Každé klopýtnutí jsi zvládl s odvahou a předpokládám, že takto se vypořádáš se vším. Nemohl bych být šťastnější. Myslím, že bys měl zbytek dne strávit bez košile, abys všem ukázal, že patříš mně. Chci, aby každý viděl mého draka na tvých zádech. Potvrdí to řeči těch, co už ho viděli.“

Colt se zamračil. „Když budeš nahoře, taky na mě budeš hrdý?“

„Ještě hrdější. Nikdy si nemysli, že jsi menší jen proto, že jsi při sexu pode mnou. Když mě budeš šukat, tak si o mně budeš myslet míň?“

„Ne. Tak jsem to nemyslel. Já… no. V minulosti jsem měl partnery, kteří nechtěli připustit, že by si někdy chtěli vyměnit role.“

„Pak to byli idioti. Mé ego nezávisí od toho, jestli v ložnici převezmu kontrolu. Jsem šťastný jak dole, tak nahoře. Jestli uděláš něco, co se mi nebude líbit, tak ti to řeknu a od tebe očekávám to samé. Komunikace je nejdůležitější. Nedopustím, aby se naše pouto rozbilo.“

„Dobře.“ Colt se usmál. „Bude lepší, když to oznámíme veřejnosti. Děkuji.“

„Prosím. Máš ještě další starosti, o kterých by sis chtěl promluvit?“

„Ano.“ Colt přitiskl ruku k Zeirově rozkroku. „Chtěl bych vědět, jak chutnáš.“

„Aha. No, rád probouzím zvědavost.“

Colt přikývl. „Je dobře, že mě v tom podporuješ.“

„Souhlasím. Zavři dveře a můžeš se zeptat na cokoliv.“

Colt pospíchal, aby otočil klíčem a běžel nazpět, aby si před Zeirem klekl. Zeir se ani nepohnul. Toto byla Coltova show.

Colt rozepnul Zeirovi kalhoty a uvolnil jeho obrovský penis. „Miluji rozbalovat dárky,“ zamumlal. Nejdřív ho políbil a poté Zeirovi stáhl kalhoty včetně spodního prádla. „Perfektní.“

Zeir pohladil Colta po hlavě. „Nevím, jestli perfektní, ale ještě nikdy jsem neslyšel stížnosti,“ poškádlil ho.

„Vzpomínáš si na naše pravidla? Nemluvit o ex-milencích během sexu,“ napomenul ho Colt.

„Promiň.“ Zeir se nehádal.

Colt se levou tváří otíral o Zeirovu erekci, jako by si ho chtěl označkovat. „Voníš dobře.“

„Děkuji.“ Zeir si nebyl jistý, jak na to správně odpovědět a nechtěl Colta odradit. Jestli se chtěl otírat o celé jeho tělo, stěžovat si nebude.

Colt si svlékl košili a odhalil tak draka na zádech. Zeir se usmál. Nikdy se toho nenabaží, vidět svou značku na svém krásném druhovi. Drakodlaci byli velmi majetničtí a Zeir byl z nich možná nejhorší.

Všechny myšlenky se mu vypařily z hlavy, když ho Colt uchopil do ruky a začal ho olizovat jako svou nejoblíbenější zmrzlinu.

„Och, zatraceně,“ zasténal Zeir. Nebyla to Coltova technika, která ho málem přiměla sklouznout na zem, ale jeho nadšení. Zeir už byl se zkušenějšími milenci, ale žádný z nich ho neuctíval, jakoby byl Zeir celý jejich svět.

Colt nadšeně polykal a Zeir spokojeně zabručel. „Pokračuj, a brzy bude po všem.“ Nevěděl, jestli ho chce Colt opravdu ochutnat, ale každým okamžikem vyvrcholí Coltovi do úst.

Colt zvedl hlavu jen na tak dlouho, aby promluvil. „Pokračujeme.“ Poté zvýšil frekvenci sání, což způsobilo, že Zeir vybuchl. Koneckonců k tomu dostal povolení. Z hloubi duše se mu vydralo zasténání a vystříkl semeno do svého druha.

Zeir potřeboval pár minut na zotavenou a poté Coltovi pomohl na nohy. „Jsi úžasný, poklade.“

„Jsem rád, že si to myslíš.“

Coltovy oči zářily a Zeir by udělal cokoliv, aby mu ten výraz radosti zůstal.

„Já vím. Můžeš mě mít kdykoliv.“ Zeir prsty přeběhl po vyboulenině v Coltově kalhotách. „Také tě chci ochutnat, ale za pár minut mám jednání, a až budu prozkoumávat tvé tělo, chci mít tolik času, kolik bude potřeba. Později večer ti ukážu, co všechno jsem naplánoval, abych tě udělal šťastným.“

„Už se na to těším.“

Coltův hlas zněl zastřeně a Zeir to rozesmálo. Nebyl jediný, komu se myšlenka na dlouhou noc v ložnici líbila. „Já také.“

Zeira přerušilo zaklepání na dveře. „Jak vidím, je na čase vrátit se k práci.“

Snažil se, aby na něm nebylo rozladění vidět. Byla to jeho povinnost vládnout království, a když se začne zlobit kvůli tomu, že nemůže být se svým druhem v posteli, pak toho titulu nebyl hoden. Zeir nechtěl zahodit léta práce, ani kvůli druhovi ne.