TTWY - 15. kapitola

Překlad: Lenuszka

„Leonore, kde je táta?“ zeptala se Sara v pondělí ráno, když na pult pokládala složku.

„Je pořád uvnitř s paní O´Connorovou,“ řekla Leonore. „Řekl mi, abych všem oznámila, že se dnes trochu zpozdí.“

Trochu? Sara se mrkla na hodinky. Bylo deset, a pacient objednaný na devět třicet stále ještě čekal.

„Víš, co? Prohlédnu toho pacienta. Ale až táta vyjde, řekneš mu, že s ním potřebuju mluvit?“

„Jasná věc.“

Sara už byla napůl cesty chodbou, když Leonore zavolala, „Hej, Saro… zapomněla sis propisku, zlatíčko!“

„Oh, díky,“ řekla, vzala si ho od Leonore a ujistila se, že si ho strčí do upleteného váčku na krku, potěšená, že vidí Leonořin úsměv.

„Říkala jsem ti, že se ta malá věc bude hodit.“ Zvedla další propisku. „Tady, dej si ji tam taky, ať máš jednu navíc.“ Sara měla strašný zvyk zapomínat své propisky všude možně. „To udělám,“ řekla a spěchala chodbou.

Dohnala svého otce po tom, co vyšetřila pacienta, který měl jasnou infekci nosních dutin. Vycházel z recepce s Evou O´Connorovou. Její oči vypadaly trochu opuchle. Nečekaně chytila Saru za ruku.

„Zdravím, paní O´Connorová,“ řekla Sara a stiskla jí ruku taky.

„Saro. Jsem tak ráda, že jsi zpátky ve městě. Potřebujeme takovou hezkou lékařku, jako jsi ty. Ale musím ti říct, že tvůj otec je světec. Upřímně, procházíme si těžkým obdobím, ale on dokázal, že se cítím mnohem lépe.“ Popotáhla, a Leonore vytáhla dalších několik kapesníčků z krabice a podala jí je. „Myslím, že jsem se svými problémy tvého otce zdržela.“

Leonore ji poplácala po ruce. „Ale, vždyť víš, jaký je doktor. Vždycky má čas naslouchat.“

„No, jsem za to opravdu velmi vděčná, Leonore. Mějte se dnes hezky, dámy.“

Sara našla svého otce zpátky v ordinaci. „Pacientčin syn je uprostřed těžkého rozvodu a chytili ho při řízení pod vlivem alkoholu, její dcera se právě vrátila zpátky domů se svými dvěma malými dětmi, a její manžel právě zjistil, že bude muset na operaci zad.“ Vzhlédl od diktování do svého počítače. „Omlouvám se, zlatíčko, zase posouvám rozpis.“

„Ale ne, tati. Jsem opravdu ráda, že sis dal čas na rozhovor s ní.“

Usmál se. „Já taky. Je to část mé práce, kterou mám nejraději. Někdy prostě lidé potřebují někoho, kdo je vyslechne.“

Na to se lehce zapomíná, když máte hektický den. „Hej, tati, potřebuju s tebou zkonzultovat jednoho pacienta, kterého jsem právě prohlédla.“

„No jistě,“ řekl, přešel kolem stolu a postavil se vedle Sary s rukama založenýma na hrudi. „Kdo je to?“

„Stacy Simmonsová. Vím, že má citlivý střevní syndrom, ale má velké bolesti a břicho napjaté. Mám z toho obavy, možná bude potřebovat CT, abychom se ujistili, že to není nic horšího.

Myslela jsem, že by ses na ni podíval a řekl mi, co si myslíš.“

Její otec se zvedl z křesla. „Pozoruju Stacy roky. Jsem rád, že se mě ptáš, co si myslím.“

A šel se na pacientku podívat, zatímco se Sara dívala na jeho stůl. Neuklizené stohy papírů, pera s logy různých farmaceutických firem, a několik hloupostí, které mu dali jeho pacienti, jako třeba hrnek na kávu, který říkal, „Našel jsem tu paži.“ V rohu na stole byla hromádka složek. Na vršku bylo jméno pacienta, kterého prohlížela den předtím. Prošla si tu hromádku. Jo, celá její včerejší odpolední práce. Stále to po ní kontroloval, jako by byla nějaká stážistka.

Přesně v tu chvíli vešel její otec zpátky do ordinace. „Souhlasím s tebou, to břicho je napjaté. Ale ona je opravdu vystresovaná, a ten syndrom se objeví vždy, když toho má moc. Řekl jsem jí, že jí upravím medikaci a aby zavolala večer, pokud to nebude lepší. Zní to dobře?“

Sara potlačila své zklamání ze složek. Tohle bude řešit jindy. „Ano, ale taky jsem z toho nervózní. Jak si můžeš být jistý, že s ní není něco v nepořádku?“

Pokrčil rameny. „Nemůže být. Jsem ochoten to risknout, protože ji znám moc dobře.“

„Ale tati – profesní pochybení, soudní proces. Lidem se stávají špatné věci.“ Sara se otřásla, jen na to pomyslela.

Její otec se zasmál. „Jo, jo. Takhle to říkají na medicíně. Nebo můžeme strávit celý den tím, že budeme každého objednávat na všechny testy.“ Vytáhnul si z opasku svůj pager a podíval se na něj. „Řekni mi, pomůžeš mi zapnout tu moderní EKG mašinu? Je to jako by měla svůj vlastní mozek. Zeptá se tě na dvacet otázek, než se rozhodne zapnout. Moje stará se prostě jen zapnula.“

„Jasně, samozřejmě, že ti ji pomůžu nastartovat. Tati--“

„Ano, zlatíčko?“ Už spěchal chodbou. Ona ho dohnala.

„Díky. Je – je zábavné vidět tě v akci. Já – doufám, že jednoho dne budu jako ty.“

Položil jí ruku na rameno. „Dej si trochu času. Myslím, že jednoho dne budeš ještě lepší než já.“

Páni, cože? Tohle právě řekl její táta? Kompliment? Dala si chvilku na to, aby se vyhřívala na výsluní, protože v ní otec viděl potenciál. Že si vedla dobře, uchytila se. Navíc se dělo ještě něco dalšího. Užívala si poznávání svých pacientů, kteří byli taky jejími sousedy, přáteli, bývalými učiteli, a dětmi, které kdysi hlídávala. Cítila se jako součást něčeho… cítila se, jako by sem patřila.

„Hannah Walkerová je v ordinaci tři,“ řekla Glinda, když se Sara vrátila k pultu.

„Díky, Glindo,“ řekla Sara, vzala si její složku a zaklepala na dveře. Byla trochu nervózní, že uvidí Hannah jako pacientku. Samozřejmě, že by si nechala obavy Hannah pro sebe, stejně to byla její povinnost, ale nebyla si celkem jistá, jestli by se to Coltonovi líbilo nebo ne. Doufejme, že se mu uleví, když Hannah dostane veškeré informace, které potřebovala, a bude vděčný, že ho tady těchto detailů ušetří.

Hannina složka říkala, že je tu na lékařskou prohlídku. Injekce proti meningitidě, než půjde na vysokou. A Sara nesměla zapomenout probrat ten sex. Součást její práce. Důležitá součást, jak si sama sobě připomínala, ať už to bylo trochu nepříjemné nebo ne.

„Jaké máš léto?“ zeptala se Sara, když se posadila na židli a odsunula Hanninu složku stranou.

„Skvělé. Ale už se blíží ke konci. Z toho jsem trochu smutná.“

Hannin tón byl přátelský jako vždycky, jediný důkaz nervozity byl fakt, že když se posadila, natáčela si na prst svůj cop. „Jsi z vysoké nervózní?“

„Ne, vlastně ne. Nadšená.“ Položila si ruce do klína a trochu s nimi kroutila. „Až na to, že jsem někoho potkala. Kluka.“

Sara zvedla obočí. „Pěkného kluka?“

„Je úžasný, Saro. Laskavý a sladký a opravdu pěkný.“

Bože, jak ona měla tu holku ráda. Zmínila nejdřív laskavý a sladký, než řekla pěkný. Na svůj věk velmi vyspělá. Colton by byl tak hrdý.

„Můj bratr přišel na to, že ho vídám.“ Hannah se podívala Saře přímo do očí, což na ni také udělalo dojem. „Nic tady z toho mu neřekneš, že ne?“

Chtěla se ujistit, že Hannah pochopí, že má její důvěru. „Cokoli, co tady budeme probírat, je soukromé.“

„Aiden je jedním z posledních projektů mého bratra.“

„Projekt?“

„Jo, víš. Poldové pomohli Coltonovi, když byl divoký teenager nebo něco a teď se cítí, jako by měl na planetě svou misi pomoct stejně i ostatním dětem. A vybral si Aidena. Maluje Cookie dům.

„Už jsi o tom se svým bratrem mluvila?“

„No, on mě konfrontoval, protože zjistil, že s Aidenem chodím ven. A prakticky hned začal vyvádět.“

Colton začal vyvádět? To se dalo těžko představit. I když při podrobném zvážení to možná nebylo až tak těžké při pomyšlení, jak moc svou sestru miluje. „A proč?“

„Protože Aiden nepochází z dobré rodiny – nejde na vysokou a chce být elektrikářem. A minulé léto měl problém, ale to byla nehoda. Ale má tři práce a je úžasný.“

„Tři práce. To je úžasné.“ Sara zdvořile konverzovala, ale potřebovala nějak profesionálně najet na téma sexu, zatímco to aplikuje tak přirozeně, jak to půjde. Snažila se přijít na to, jak to udělá, zatímco Hannah mluvila.

„Už vím o ptáčících a včeličkách, jestli je to to, nad čím přemýšlíš. A ne, neměla jsem s ním sex. Ještě ne. Ale mám několik otázek.“

„No, ráda ti pomůžu s jakoukoli otázkou. A nejen tady v ordinaci, ale kdykoli, ano?“

„Tohle není žádná jednorázovka. Miluju Aidena. Ale Colt bude tak rozčilený.“

„No, jednu věc vím jistě – tvůj bratr tě zbožňuje. Chce pro tebe jen to nejlepší.“

„Můj bratr je tvrdohlavý. Nemůže se přenést přes Aidenovu minulost. Bože, prakticky dostal kopřivku, když zjistil, že ho vídám.“ Zakřenila se a mávla rukou u obličeje. „Chci říct, Saro, jeho tvář byla úplně flekatá a vypadal, jako by měl omdlít nebo tak.“

Sara si nemohla pomoct a uchechtla se. „Moje rada je, promluv si s bratrem. A jdi na to pomalu. Někdy si myslíme, že jsme zamilovaní, ale je to jen pobláznění.“

„A někdy je to láska,“ trvala na svém Hannah.

„Jen říkám, že počkat, než budeš mít sex, může být pro dobro věci. Trochu zpomal. Opravdu se poznejte. Jděte na to opatrně.“ Tohle s Coltonem rozhodně neudělala. Ale ona byla dost stará na to, aby si uvědomila, že ten pocit růžových brýlí, který s ním cítila, nebyla láska. A taky by sama sobě nedovolila nechat se znovu spálit.

Hannah tu seděla, její dlouhé nohy tanečnice se kývaly pod stolem, a předstírala, že poslouchá. Sara ten pohled znala. Hanna měla respekt, ale vypadalo to, jako by to už měla v hlavě srovnané.

Když Sara dál mluvila, vzdělávala, a informovala, přemýšlela, jak moc Colton miluje svou sestru a jak to s ním musí udělat správně stejně jako s Hannah. Každopádně ta rovnováha kolísala, jedna strana nebyla tak šťastná jako druhá. Ale nejdřív musela udělat svou práci.

***

„Ahoj,“ řekl Colton, když ve dvanáct patnáct vešel do Sařiny ordinace a našel ji, jak vypisuje složky na stole. „Máš čas na oběd?“

„Jo, mám hotovo a umírám hlady,“ řekla Sara, zavřela složku a rozzářila se úsměvem, který mu říkal, že je šťastná, že ho vidí. Nemohl si pomoct a křenil se taky jako zabouchnutý puberťák, a kousl se zevnitř do tváře, aby to dostal pod kontrolu. Co to bylo, že se cítil, jako by tu kontrolu neměl vůbec?

„Taky umírám hlady,“ řekl, věnoval jí pohled, který dával jasně najevo, po čem přesně umírá hlady.

Ona se nad jeho komentářem začervenala, což byl fakt, který neuniknul Leonore a Glindě, které si vyměnily vědoucí pohled.

On se naklonil do otevřeného okénka recepce. „Dámy,“ řekl. „Jak to jde?“

„Skvěle, náčelníku,“ řekla Leonore s mávnutím.

Sara pověsila svůj lékařský plášť na věšák a vešla do čekárny. Když zamířili ven za dveří, řekla Glinda, „Bože, mám nával horka. Viděla jsi, jak se na ni ten muž díval?“

„Jako by byl námořník, který se vrací domů po šesti měsíční cestě,“ řekla Glinda. Colton Saře přidržel dveře a věnoval jí ten nejvíc neslušný pohled, jaký svedl, což vůbec nebylo těžké. Jakmile vyšli ven, Colton ji přitiskl ke straně budovy a políbil ji. „Ahoj, kamarádko,“ zamumlal jí do krku.

Ona se zachichotala. „Říkaly námořník, ne pirát.“

„Raději mám piráty. To mě podrž, holka.“

Zavrčela nad jeho výrazem, ale políbila ho zpět stejně dychtivě, omotala mu ruce kolem pasu a zírala na něj těma úžasně zelenýma očima. V chladném stínu za dveřmi, pod starými šeříky, si přál, aby ji mohl líbat pořád. „Doufám, že ti nevadí, že jsem se stavil?“ Zakřenil se – znovu. Opravdu by měl se vším tím usmíváním přestat. „Chyběla jsi mi.“

Ona se zasmála. „Ale vždyť jsi mě viděl včera ráno.“

Pokrčil rameny. „Já vím, ale chyběla jsi mi v noci.“ K sakru, tohle neměl říkat. Věděl, že má závazky vůči své babičce. Navíc se od něj čekalo, že se bude chovat jako obvykle a místo toho jednal jako slídil. Co to do něj vjelo?

Ale pak ho chytila za košili a vyžádala si další polibek. Chutnala skvěle, a pasovala mu přesně do náruče. Posel jí čelist polibky, a pak se vydal po krku dolů.

Ona natočila krk, aby měl lepší přístup. „Možná bychom měli jít na oběd k tobě?“

„Nemůžu,“ řekl. „Musím být v jednu u soudu v Richardsonu. Ale mám pro nás oběd v autě. A myslel jsem si, že bych tě vzal na jedno speciální místo, abychom si ho snědli.“

Ona nakrčila jedno elegantní obočí. „Speciální místo?“

„Jo,“ řekl. „Uvidíš.“ Zlehka ji přejel pohledem. Měla na sobě květované šaty a červené sandály, vlasy vyčesané nahoru do obvyklého copu, který se ve slunci zlatě leskl. Úžasná žena. Moje, křičelo v něm něco primitivního. Vydal se zpátky ke svému autu, než řekne něco hloupého. Sara v něm budila pocity, které neměl cítit. Jednou si dal pravidlo, že k ženám nebude nic cítit, a zvláště ne k ní. Ale nějak se nemohl přimět to dodržet.

Přesně v tu chvíli uviděl starší ženu, jak míří k nim s holí v ruce. Byla to Mary Mulliganová, fotografka andělů. Musela je vidět, jak se líbají přede dveřmi za denního světla. Zaklel si pro sebe. Co si myslel? Opravdu chtěl, aby o nich vědělo celé město?

„Oh, zdravím, náčelníku, doktorko Saro,“ řekla paní Mulliganová. „Zdá se, že vás dva pokaždé přistihnu, jak se líbáte.“

Colton cítil, jak mu zčervenaly tváře, což byl zřídkavý jev. Najednou neměl slov. Naštěstí se do toho vložila Sara.

„Ahoj, Mary,“ řekla a podívala se na Coltona. „Míříte za mým tátou?“

„Ano, ta moje hloupá artritida se zase ozvala.“ Zastavila se a hrabala v kabelce, pak vytáhla iPhone. „Řekněte sýr,“ řekla a vyfotila je. „Vy dva jste tak rozkošný pár. Míříte ven na oběd? Dnes je tak krásný letní den.“

Coltona zasáhla obava. Pojmy jako pár a přistihnu vás, jak se líbáte byly ty druhy slov, která mu příhodně mohla způsobit kopřivku.

Mary dala svůj mobil zpátky, a Colton jí nabídl rámě, když šla do dveří.

„Hezký den, Mary,“ řekl Colton.

„Vám taky.“ Otočila se na horním schodu, chytila se rámu dveří jako opory. „Je hezké vidět vás dva konečně spolu. Ale andělé si s vámi dali na čas.“

Colton na Mary mávnul a vedl Saru k autu, připomněl si, že je to jen letní dobrodružství. Nic velkého. Byl to jen oběd. Nemohl si dovolit myslet si něco víc.

***

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Sara Coltona, který je vezl do centra a zabočil na ulici hned za vodopády. „Nedovolíš nějakým andělům, aby tě dostali, že ne?“

„Ne, samozřejmě, že ne,“ řekl. Ale upřímně trochu ano, a on si nebyl celkem jistý, proč. Sara řekla, že chce nechat věci nenucené, což bylo přesně to, co chtěl i on. To, co právě řekla, to zdá se potvrzovalo. Tak v čem byl problém?

Impulzivně se dnes ráno odhodlal ukázat Saře svůj kousek pozemku. Ale teď to znovu zvažoval. Možná to bylo příliš osobní. Jedna jeho půlka jí chtěla ukázat všechno, říct jí všechno, co měl na srdci, protože jeho srdce přetékalo jako nějakému zatracenému teenagerovi, ale ta druhá půlka mu říkala, že je blázen. Vztah nebyl tím, co chtěla. Nebo co chtěl on, že?

Ještě jedna odbočka a najednou jeli po štěrkové příjezdové cestě, po obou stranách lemované stromy. Byl trochu nervózní z toho, co si ona pomyslí, ale ani nechtěl pomyslet na to, proč to pro něj je tak důležité.

„Někdo tady vzadu žije?“ zeptala se Sara.

On se zasmál. „No, kdysi ano.“ Auto křupalo po cestě, která se vinula lesy a přes malý kamenný most, pod kterým bublal potůček.

„Je to jako v parku,“ řekla Sara.

„Je to vedle parku. Hezky schované, že?“ Cítil ten samý mír, který cítil vždycky, když sem přišel. Jako by na hlavní cestě nechal všechny problémy světa.

Pokračovali přes mýtinu, a tam Colton vypnul motor. Vystoupil z auta a popadl ze zadního sedadla koš s jídlem a z kufru deku.

„Budeme jíst oběd na poli?“ zeptala se Sara.

On zvedl rty v úsměvu a naznačil, aby šla dál.

Najednou se hned za zapleveleným polem objevil výhled na dům, který byl kdysi používán jako působivé dílo k prohlídce, ale lety zchátral. Byl to velký obdélníkový koloniální dům, spodní část do půlky zakrytá hnědým kamenem. Horní polovina byla ze dřeva a namalovaná na bílo, ale malba teď byla šedá, oloupaná, a oprýskaná. Přední schody se rozpadaly a do střechy zarůstal velký strom vedle domu.

„Takže kdo vlastní tenhle zchátralý starý dům?“ zeptala se Sara, když ji Colton vedle ke stromu a položil na zem deku. Zdálo se, že ji fascinuje, jak ten strom vrůstá do domu oknem a vykukuje střechou.

„Nikdy jsem nic takového neviděla.“

„Já vlastním pozemek až k domu.“

„Ty?“ Mžourala na něj do slunce. „Jak jsi vůbec věděl o tomhle místě?“

Pokrčil rameny. „Věř mi, děti o tom vědí, a někdy sem chodí a dělají problémy. Žil tady starší pár, ale už je to léta opuštěné. Jejich vnoučata to konečně prodala. Měli v úmyslu ten dům zbourat, a prodat i tenhle kus pozemku.“ Colton sáhnul do tašky a vytáhnul dva zabalené sendviče. „Chceš jíst?“ Ale ona už mířila k domu, takže položil jídlo a následoval ji.

Vyšla na verandu, překročila rozpadající se schody, a nakoukla do jednoho z oken.

„Hej, opatrně, zrzko. Není to bezpečné. Navíc to tam vypadá jako ze seriálu Sběrači.“

To ji samozřejmě přimělo podívat se do všech oken. „Ou, páni. Vidím všechny druhy nábytku. Noviny, časopisy. Spoustu a spoustu věcí.“ Když se otočila, překvapilo ho, že má ve tváři nadšení. „Tak co tě přimělo ke koupi toho pozemku?“

„Někdy jsem se jako policejní šéf cítil jako v akváriu. Nebyl jsem na to připravený se všemi náklady na Hanninu vysokou, ale někdy prostě víš, že je něco správné.“ Zašklebil se. To odráželo nějaké další pocity, které měl asi taky. Jeden z nich byl ten, že se v tom teď nechce dopodrobna hrabat.

„Tak co s tím domem hodláš udělat? Budeš to muset koupit, nebo budeš mít sousedy.“

„Ta rodina se mě ptala, jestli ho chci, ale řekl jsem ne. Je pro mě moc velký. A ani nezmiňuju, že je to troska.“

„Možná by nebyl tak velký, když budeš mít jednou rodinu. Líbí se ti staré domy?“

Najednou mu v hlavě vyskočil obrázek. Děti, běžící kolem toho pole, když si hrají, hned za nimi běží psi. Jedno z dětí se zrzavými vlasy. Ach Bože. Zatřásl hlavou, aby se soustředil na přední dveře, které vypadávaly z pantů. „Nejsem si jistý, jestli za to tenhle stojí.“

Ona si povzdechla. „Určitě je něco, co se dá říct o domu, který je osobitý a jediný svého druhu. Byl jsi uvnitř?“

On se zasmál. A vzpomněl si, jak si Tagg stěžoval, když hledali se Sarou dům, protože ji přitahovaly domy přesně jako byl tento. „Není tam ani kousek prostoru, který by nebyl pokrytý odpadem. Navíc to tam smrdí myšinou a dalšími hrůzami. Znám spoustu lidí z branže, kteří by mi pomohli postavit zbrusu nový dům. Když mám volno, chodím sem to pole čistit.“

„Oh, no tak, Colte,“ řekla Sara s mrknutím. „Nebojíš se malých výzev, že ne?“

„Ne, ale taky nejsem blázen. Jinak díky za hecování.“ A pak ji políbil, pěkně a dlouze a pomalu, a byl to dokonalý polibek, představitelný ve skoro dokonalém dni, stráveném tady pod teplým sluncem, s prozpěvujícími ptáky, vůní letní trávy a rostlin ve vzduchu.

„Zůstaneš přes noc?“ zeptal se. Chyběla mu v náručí, v posteli. Kdyby měli víc času, použil by tu deku, kterou přinesl a která jen ležela ve stínu stromu.

„Musím dnes v noci zůstat s babičkou.“

„Rozumím. Jsem zklamaný, ale rozumím.“

Impulzivně ho políbila znovu, postavila se na špičky, přitáhla si ho za košili.

„Ženská, tys mě očarovala,“ mumlal jí do rtů. To určitě nebylo bezpečné říkat, ale jak se zdálo, nic s ní nešlo podle pravidel.

„Mívám takový efekt na muže,“ řekla a usmála se mu do rtů. „Díky, že jsi mi ukázal tohle místo. Byla to zábava.“ Zavibroval jí mobil příchozí zprávou a ona se na ni podívala. „Och, co je tohle,“ řekla nevěřícně.

„Co je to?“

„Je to jeden můj kamarád z Columbijské. Vypadá to, že se bude otevírat postgraduální studium, které jsem vloni skoro začala. Nabírají uchazeče, a chtějí zaplnit prázdná místa do Vánoc.“

Projel jím děs. „Takže se hodláš hlásit?“ zeptal se, doufal, že si na tváři uchoval pozitivní výraz.

„Můj táta předpokládá, že prostě jen navážu tam, kde jsem vloni skončila a půjdu zpátky dělat výzkum a pracovat ve velké nemocnici. Nejsem si jistá, že věří tomu, že jsem stvořená pro to, abych dělala rodinného lékaře.“

„A co chceš ty?“

Na zlomek vteřiny ho našla pohledem. „Nevím.“

Neměl tušení, co říct. Chtěl vykřiknout Nechoď, ale kdo byl on, aby ji držel zpátky? Nebo aby naznačoval, že tu existuje určitý závazek? Vždycky věděl, že se v Angel Falls dlouho nezdrží, a tohle mu to jen potvrdilo.

Jedli oběd, ale Colton ztratil chuť.

Tohle jen upevnilo to, co cítil v nitru: Nechtěl, aby se o jejich randění rozšířily drby. Neměl být tak lehkomyslný a líbat ji před otcovou ordinací. A bylo diskutabilní, zda se s ní měl podělit o svůj pozemek. Čím víc o tom přemýšlel, tím víc si uvědomoval, že byl špatný nápad s tím vyjít na veřejnost – ať už to bylo cokoli. Bylo to fantastické a úžasné, ale pokud šlo o něj, bylo to příliš dobré, aby to byla pravda. I kdyby ten postgraduál nevzala, brzy by ji unavil, maloměstský polda, který vězí pořád na tom samém místě, kde vyrostli. Byl prostě za každý den šťastný a držel se svých pravidel – že to nebude brát vážně. Nebo nepůjde na rodinné večeře. Cokoli, aby se vyhnul zlomenému srdci.

Protože to viděl jasně napsané. Sara bude brzy pryč, ve velkém městě, velké nemocnici, bude mít něco mnohem většího, než je život, který měl on tady. Když to zůstane nenucené, bude snazší říct sbohem.

Vysadil ji u ordinace. „Ahoj,“ řekla, políbila ho a jemně mu přejela rukou po tváři. „Tvůj pozemek je skvělý. Díky, že se o to se mnou podělil.“ Lehce se na něj usmála, než zavřela dveře a odešla.

Nechala ho zmatenějšího než kdy dřív.