CC - 1. kapitola

Překlad: Luciana

Alec uslyšel vzdálený rachot hromu i přes hukot vodopádu a hodil lopatu na břeh, se zamumlanou kletbou, než se vyhoupl nahoru za ní. Zvedl svou košili a utřel si s ní pot z tváře, pak otočil pohled na temné mraky, valící se přes fjord přímo k němu. „Běžte okolo!“ zavolal, ukazujíc na sever svou volnou rukou, zatímco si otíral hruď. Ale bohové bouře neměli žádný smysl pro humor, očividně, a chloupky na jeho pažích se mu postavily, právě když se zablesklo zároveň s ostrým třesknutím hromu. „No, dobře teda!“ křikl se smíchem, když se vrhnul směrem k tábořišti. „Dejte si záležet, vy hluční bastardi!“

Alec vklouzl do své košile, když vítr před bouří vyslal zlověstný chlad, a natáhl krok, když si uvědomil, že je pozadu před clonou deště, postupující horou. Jak ho to mohlo tak překvapit? V předpovědi nebyla žádná postupující studená fronta, vlastně ještě před deseti minutami nebyly ani žádné mraky na jasné, zářijové obloze. Další zahřmění zaznělo napravo, právě když déšť hnaný větrem, udeřil takovou silou, že Alec zavrávoral, ale se smíchem to ustál.

Ale zastavil na místě, při zvuku neomylně ženského výkřiku, následovaného okamžitě rozzuřeným křikem, který byl také lidský – a mužský. Zadržel dech na několik úderů srdce, ve snaze zjistit jeho směr v lijáku, pak se znovu rozběhl a opustil stezku, napříč z hory dolů. Proplétal se starým vzrostlým lesem a přemýšlel, kdo by to mohl být venku, když tahle část divoké stezky resortu byla pro hosty uzavřená, dokud nebudou na místě všechny lávky a odpočívadla.

Alec znovu prudce zastavil vedle velkého stromu a zvedl ruku proti dešti, zatímco rychle odhadoval své šance, že zachrání tu ženu, aniž by se během toho nechal sám zabít. Ti dva surovci, kteří na ni útočili, ho nijak neznepokojovali, zatímco velký pes, který běžel nahoru směrem k nim, by mohl být problém.

Žena vydala další hrůzostrašný výkřik, když sebou házela proti muži, který ji zkroutil, a otočila se, aby zaryla své zuby do zápěstí chlapa, který jí klečel u hlavy a tiskl ruce. Následný výkřik bolesti, se utopil v zlověstném vrčení, když pes skočil na muže na ní a setrvačná síla zvířete je oba poslala k zemi.

Ok, tedy, ten pes je na její straně. S nadějí, že zvíře pozná, že on je taky na straně té ženy, Alec kopnul muže, kterého kousla, do žeber, a svalil ho tak ke stromu, právě ve chvíli, kdy se zablesklo tak blízko, že ta rána Aleca srazila na kolena. A když přistál vedle ní, chytil její pěst, která vystřelila směrem k němu, druhou rukou jí chytil za zápěstí a vytáhl ji na nohy. „Utíkej! Hned!“ vykřikl a postrčil ji. „Zatraceně, běž! Ten pes a já tě doženeme!“

Zaváhala jen na jeden úder srdce, ale bylo to dost dlouho na to, aby zahlédl nejistotu v jejích očích, když pohlédla na psa, než se otočila a rozběhla se do kopce. Ten chlap, kterého kopl, udělal výpad po ní, jak utíkala, a Alec vyskočil na nohy, když si uvědomil, že ten parchant má nůž.

Žena se vyškrábala stranou a vykřikla, když se chytla za nohu a dál utíkala. Muž za ní znova vystartoval, ale najednou se otočil za Alecovým řevem. Alec chytil zápěstí jeho ruky, držící nůž a znova ho kopnul do žeber, a zkroutil mužovu paži, dokud necítil, že křupla, než vrazil čepel do jeho stehna. Pak se otočil, když pes vyjekl, aby viděl, že znovu získal pevnou půdu pod nohama a zaútočil znovu na toho druhého muže, a tentokrát šel po ruce, držící zatracenou pistoli.

Alec narazil do toho chlapa, popadl ho za zápěstí právě ve chvíli, když zbraň vystřelila. Pes se svalil zpět s vyjeknutím a Alec mu zlomil paži přes koleno, takže mu zbraň vypadla na zem. Pak hodil křičícího muže hlavou do stromu, sledujíc, jak se zhroutil na hromádku, než se otočil a spěchal ke psovi, který teď měl zuby zatnuté do krku druhého muže.

„Hej, pojď sem!“ vykřikl přes další ostré zaburácení hromu. Popadl psa za čelist a odtáhl ho pryč. „To stačí,“ řekl, držíc jeho hlavu od sebe, aby se neobrátil proti němu. „Já vím, že bys je oba rád viděl mrtvé, ale nestojí nám to za potíže, které by nám to způsobilo. Uklidni se už,“ řekl nahlas přes zuřící bouři, odvedl psa pár kroků do kopce a pak ho postrčil kolenem. „Běž. Běž najít svou dámu.“

Pes zaváhal přesně jako ta žena, jeho oči se přimhouřily proti dešti a zvedl pysky, pak se najednou otočil směrem, kterým ona utekla, a zmizel v bouři. Alec se podíval dolů na muže, který si tiskl zlomenou paži k noži ve svém stehně, klekl si na jedno koleno a praštil ho pěstí do tváře. „Spi sladce, ty zkurvysynu,“ zamumlal a pohlédl na druhého muže, aby se ujistil, že je stále mimo, než taky zamířil nahoru do kopce.

Ale neuběhl ani dvě stě yardů, než našel tu ženu, ležet tváří v mokré lesní půdě, zatímco pes jí olizoval tvář. Alec se přiblížil opatrně, broukal uklidňující slova dost nahlas, aby byla slyšet přes bušení deště a pomalu si klekl na její druhou stranu. Položil pevnou ruku na zježenou srst na jeho krku, když ztuhnul ve varovném zavrčení. „Budeš mi muset věřit, ty velký bojovníku. Tvoje dáma je zraněná a já se musím podívat, jak zle.“

Cítil, jak se pes – který, jak předpokládal, byl vlk, nebo aspoň kříženec – třese nerozhodností, a Alec pomalu natáhl svou druhou ruku a dotkl se ženiných vlasů, přilepených k hlavě. „Uklidni se,“ řekl, když vrčení zaznělo hlasitěji, a přesunul prsty k jejímu krku, aby nahmatal pulz. Úlevně si odechl, když zjistil, že je silný a pravidelný a opatrně ji otočil na záda. „To je ono,“ řekl, odstrčil psa, když sklonil hlavu a začal znovu olizovat tvář. Alec vklouzl jednou paží pod její ramena a rukou pod kolena a postavil se.

Nesl ji do kopce, dokud nedošel na cestu a zabočil směrem k tábořišti. „Ne, k noze!“ vyštěkl, když se pes zastavil a podíval se zpět dolů z hory. „Oni nikam neodejdou.“ Zvíře s ním srovnalo krok a Alec přesunul ženinu hlavu do ohybu svého krku, aby ji ochránil před prudkým deštěm do tváře a ostře vydechl, aby zakryl svůj vztek. Kriste, musel se hodně držet, aby nezabil ty bastardy sám, když je chytil, jak ji napadli.

Co tady venku dělala? Vzali ji ti muži do divočiny, aby ji znásilnili, zabili a pohřbili její tělo? Nejbližší stará těžařská svážnice byla šest mil na jih a resort, pro který pracoval, byl přes deset mil odtud, na vrcholu hory. Ale ona utíkala od fjordu – jen míli pod jeho tábořištěm – což znamenalo, že možná přijeli na člunu.

Alec vyšel na zastřešené schody, pak klesl na jedno koleno a opatrně položil ženu na prkennou podlahu, vedle svého spacího pytle, držíc její horní polovinu těla přitisknutou ke své hrudi. Vytáhl paži zpod jejích kolenou, pak musel odstrčit psa pryč, když ji znovu začal olizovat. „Ne, nech mě, abych ji mohl zkontrolovat,“ zamumlal, když jí uhladil vlasy z tváře – jen aby se překvapeně nadechl.

Byla krásná, nebýt šeredného šrámu na její bledé tváři a tmavé boule na čele, která zasahovala až k vlasům. Alec se podíval na její nekonečně dlouhé nohy a viděl, že nůž toho bastarda, ji řízl. Uvědomil si, že se strašně třese, tak ji začal svlékat, ale ztuhnul překvapením, když vytáhl její mokrou blůzu z kalhot a viděl tmavou modřinu na jejím boku. Táhla se jí přes žebra k její jemné, modré podprsence, a poznal, že byla stará tak dva, nebo tři dny. Znovu plný vzteku, opatrně stáhl blůzu z jejích ramenou, jen aby našel její paže také pokryté malými modřinami, některé z nich vypadaly jako otisky prstů.

Bylo zřejmé, že s nimi zápasila několik dní a začal přehodnocovat své rozhodnutí, nezabít ty bastardy, když odhaloval plný rozsah její noční můry. Cítící se více jako bouře nad jeho hlavou, bojoval Alec s temnotou, která byla jeho životem osm let, když se přistihl, že přemýšlí o tom, proč by nemohl pohřbít ty muže přímo tady; tiše, efektivně a s klidným odstupem, pro který býval dříve známý.

Ta žena byla spoutaná, o čemž svědčily odřeniny na jejích zápěstích. Našel další modřiny na jejích nohou, když opatrně sundal kalhoty, a chyběla jí bota. Alec odstrčil psa pryč, zvedl konec svého spacáku a opatrně ji strčil dovnitř.

Natáhl se pro svou sportovní tašku a přehraboval se v ní, dokud nenašel tričko. „Sorry, drahoušku,“ zamumlal, když ji posadil a rozepnul jí podprsenku. „Ale obávám se, že být naprosto suchá, je v tuhle chvíli nad všechen stud.“ Přetáhl jí tričko přes hlavu, opatrně jí strčil ruce do rukávů a uhladil ho přes její naprosto ženský hrudník, až ke stehnům. Vytáhl její těžkou změť dlouhých, vlhkých vlasů z výstřihu a položil ji. Pak vzal ručník, pověšený na zadní stěně přístřešku a omotal jí ho kolem hlavy. Sevřel odhodlaně čelist a vklouzl rukama pod tričko a opatrně stahoval její odpovídající modré kalhotky, ale zastavil se, když se dostal k ráně po noži. „Zatraceně,“ zavrčel, stáhl jí kalhotky a hodil je vedle odložené podprsenky. Zastrčil spacák přes horní polovinu těla a druhou nohu a prohrabal tašku, aby našel lékárničku.

Pes se uložil podél ženina boku a opřel si bradu na jejím rameni, a stále ho ostražitě sledoval. „Jsi dobrý přítel,“ řekl Alec konverzačním tónem, když zkoumal ránu na jejím stehně. „Můžeš mi hlídat záda, kdykoliv budeš chtít.“

Nebyla to hluboká rána, která by potřebovala zašít, řekl si s úlevou, když ji pečlivě vyčistil gázou a pak ji stáhl mašličkami z náplasti, po celé délce řezu. Natřel ji hojivou mastí a zakryl obvazem, než zastrčil tu dětsky jemnou nohu do spacáku.

„Došla jsi na konec svých sil, nebo to byla rána do tvé hlavy, co tě uspalo?“ zeptal se ženy v bezvědomí, když zvedl nejdřív jedno a pak druhé její oční víčko. Znovu si oddechl, když viděl, že její zorničky vypadaly normálně a stejně. Alec se posadil a sundal si boty. Pak se postavil a začal se zbavovat svého vlastního mokrého oblečení, zatímco sledoval to, co byl rozhodně čistokrevný vlk, jeho dlouhé, naježené, tlumeně černé chlupy, přes jemnou šedou srst, s pichlavýma, hnědě-zlatýma očima, dívajícíma se na něj z velké, mokré tváře. „Jo, jsi dobrým partnerem v boji,“ řekl, když odhodil své kalhoty a boxerky. „A díky, že jsi nešel po mém krku.“

Vlkovo obočí bylo všechno, co se pohybovalo, když pohledem sledoval Aleca po přístřešku, když se sušil dalším ručníkem a vklouzl do čistého oblečení. Stáhl si pásek ze svých mokrých vlasů, taky je vysušil. Pak prsty pročísnul své, na ramena sahající vlasy, a znovu je na zátylku svázal. Přidřepl si a položil ruku na čelo ženy a jemně jí zhladil obočí palcem. „Bude v pořádku,“ slíbil vlkovi, když se postavil a přešel k zábradlí svého přístřešku, posazeného dvacet yardů od cesty.

Bouře se konečně dala na sever, mezi horu na které byli a tu na druhém konci fjordu, zanechávajíc za sebou skoro obscénní ticho, až na vodu, jemně kapající z listů. Alec pohlédl směrem k mužům a vydechl si, pak přešel k zadní stěně a stáhl dolů malý batoh. Dal do něj provaz, spolu se satelitním telefonem a lékárničkou a hodil si batoh na záda. Posadil se a vytáhl dva páry ponožek z tašky, oblékl si jedny a pak boty, pak se přetočil na kolena a odtáhl konec spacáku.

Stáhl z ženy ponožky – jednu z nich roztrženou díky útěku jen v jedné botě – a zakryl její nohy rukama, aby ji trochu zahřál. Pak jí oblékl velké ponožky a zacpal spacák zpátky kolem jejích nohou, než se přesunul k její hlavě. Alec sáhl do spacáku, přitiskl dlaň přesně pod límec a cítil její pravidelný tep a dýchání.

„Zůstaň tady a udrž ji v teple,“ řekl vlkovi, když utěsňoval spacák kolem jejího těla, než si stoupnul,“ zatímco já půjdu přivázat naše dva smolaře ke stromu a zavolat šerifa, aby si pro ně přijel. A zavolám do resortu, aby si vyzvedly tvou dámu.“ Usmál se dolů na vlka. „Doufám, že rád lítáš vrtulníkem.“

Alec začal odcházet, ale zastavil se, když žena najednou zasténala a otočil se, aby uviděl, jak vytáhla ruku zpod spacáku, když jí vlk začal olizovat tvář. Dřepl si znovu vedle ní a položil pevně ruku na její rameno, když se zkoušela sednout. „Uklidni se. Jsi v bezpečí. Už ti nikdo neublíží.“

Položila se zpátky na polštář a zmatení zakalilo ty nejhlubší zelené oči, jaké kdy viděl. „Kdo jsi? Kde to jsem?“ zeptala se a pohled jí těkal po přístřešku. Začala vytahovat na svobodu druhou ruku, ale sevřela velké tričko, které měla na sobě v pěst a sekla po něm pohledem. „Tys mě svlékl.“

Přikývl. „Potřeboval jsem tě usušit a zahřát,“ vysvětlil a maskoval úsměv, když druhou rukou sáhla do spacáku a zalapala po dechu. „Neboj se, měl jsem zavřené oči,“ řekl s mrknutím, když přimhouřila svůj smaragdový pohled a její rozhořčení mu dalo jistotu, že její uzdravení je na dobré cestě. „Jak se jmenuješ, lass?“

Zamrkala na něj, ale nic neřekla.

Alec pokrčil rameny a postavil se. „Pokud mě omluvíš, tedy, mám něco nepříjemného, s čím se musím vypořádat. Zavolám šerifa a pak do resortu, aby tě vyzvedli vrtulníkem.“ Pokývl k vlkovi. „Má aspoň tenhle neústupný ochránce nějaké jméno? Protože si myslím, že si zaslouží pár pořádných polibků za to, jak ti běžel na pomoc.“

Vytáhla si spacák k bradě a znovu nic neřekla.

„Ok, tedy, hádám, že jsem už na cestě.“

„Počkej,“ řekla, když sešel ze schodů a donutila ho tak, se otočit zpátky. Zvedla se na loket, takže jí spadl ručník z vlasů. „Já ne… Mohl bys prosím ne…“ zhluboka se nadechla. „Prosím, nevolej úřady. Nechci, aby někdo věděl, že jsem tady.“

„To nemyslíš vážně,“ řekl a vyšel schody, aby si k ní znovu dřepnul. „Tvá rodina musí být šílená strachy kvůli tvému zmizení.“ Dotkl se jejích odřených zápěstí. „Zjevně musíš být pohřešovaná několik dní.“

„Ale nikdo neví, že jsem zmizela,“ zašeptala a sevřela jeho paži. „Prosím, mohl bys mě tady nechat s tebou pár dní, jen dokud nezískám zpět své síly a nerozhodnu se, co mám dělat?“

To myslela vážně? „Zatraceně, ženská, jak víš, že nejsem nebezpečnější, než ti bastardi, kteří tě měli? Nevíš o mně ani zatracenou věc.“

„Vím, že jsi nezaváhal, abys mě zachránil před dvěma ozbrojenými muži.“

„Ten vlk se postaral o jednoho z nich,“ odsekl a postavil se. Proč ho sakra žádá, aby tady mohla zůstat? Jde po ní pořád ještě někdo? Nebo je mimo kvůli té ráně do hlavy? „Jak se jmenuješ?“

Sklopila pohled. „Jane.“

„Jane čí?“

„Smithová,“ řekla a tváře jí zčervenaly očividnou lží.

„No, Jane Smithová,“ zamumlal, a vyšel znovu z přístřešku. Zastavil se a podíval se na ni. „Probereme tvé setrvání tady, až se vrátím z vypořádání se s těmi šmejdy, než se odplazí pryč.“

„Prostě je můžeš zabít,“ řekla tiše, „a pohřbít jejich těla pod skálu.“

Ok tedy, on musí blouznit, protože by přísahal, že ho právě požádala, aby vykonal vraždu. „Ne, to nemůžu,“ řekl ještě tišeji, „protože bych pak musel zabít každého očitého svědka.“

Nehnula ani brvou. „Já se nebudu dívat.“

Netušíc, jak má vůbec odpovědět, Alec odkráčel – jen se zastavil, když na něj znova zavolala. „Mám pár zavazadel,“ řekla. „Ale musela jsem je zahodit, když jsem zjistila, že mě ti muži pronásledují. Můžeš mi je přinést, prosím?“

„Jsou plné zlata? Ukradeného umění? Drog?“

„Ne,“ řekla polekaně. „Jsou plné mého oblečení.“ Natáhla se za sebe a šťouchla do vlka. „Kitty ví, kde jsou.“

Alec zavřel oči. „Prosím, řekni mi, že neříkáš tak vznešenému zvířeti Kitty.“

„A můžeš mi dát něco k jídlu, až se vrátíš z vypořádání se s… tím odpadem? Nejedla jsem tři dny.“

Byla trochu panovačnou obětí. „Uvidím, jestli Kitty  a já, ulovíme nějakou veverku, nebo dvě, když už budeme v tom,“ řekl, otočil se pryč, aby skryl úsměv a rozběhl se dolů po cestě, než si vymyslí něco dalšího, co by ráda, aby pro ni udělal – jiného, než navrhnout vraždu a najít její oblečení a spěchat zpátky, aby ji nakrmil.

Och, ale byl v pokušení ji nechat zůstat, i kdyby kvůli ničemu jinému, než aby se na pár dní zabavil. Tedy, dokud si nevzpomněl na její potlučené, ale jinak bezchybné tělo a neucítil, jak se mu krev hrne do slabin. K čertu, strávení jediné noci pod přístřeškem s tou krásnou ženou, by byla krutá zkouška i pro světce, tím spíš pro muže, který byl sám v lesích, celé léto.

Alec následoval vlka do lesa, ze kterého se předtím vyšplhali na cestu, a zkoušel si vzpomenout, kdy naposledy byl tak okamžitě zaujatý nějakou ženou. Zvlášť očividně vysoce postavenou princeznou, která mu dala falešné jméno, nechtěla, aby nikdo – včetně její rodiny – věděl, kde je a která se vzbudila z noční můry a začala vydávat rozkazy.

Našel ty muže tam, kde je nechal, jediným problémem bylo, že ti bastardi byli mrtví. K čertu, jeden z nich ještě doutnal, jako vybouchnutý strom, na kterém byl namáčknutý. Ten druhý chlap byl propíchnutý velkým kusem dřeva, které mu tvrdě prošlo hrudí a trčelo ze zad.

Alec si sedl na paty a přejel si rukama po obličeji, pak na muže zděšeně zíral. Tohle bude zajímavé vysvětlovat šerifovi: dvě usmažené mrtvoly, které při bližším ohledání ukážou prasklá žebra a zlomené ruce a ránu nožem a taky opodál upuštěná pistole. Och, a taky potlučená, nehledaná žena v jeho spacáku, pod jménem Jane Smithová, která taky náhodou má nelegálního domácího mazlíčka vlka, pojmenovaného Kitty.

Když o tom tak přemýšlel, kde byl Kitty?

Alec si protřel znovu obličej, nerozhodný, co dělat, pak najednou ztuhnul. No k čertu, nebyla přece jeho chyba, že si ti dva idioti vybrali zrovna tuhle část divočiny k urovnání svých sporů, ne? Ve skutečnosti mohl vymyslet několik scénářů, proč tu byli, od zpackaného pašování až po… po popravu, přerušenou bouří, která zabila oba, kata i oběť.

A co se týkalo té krásné princezny v jeho spacáku… no, jaká princezna? Mohl ji nechat zůstat pár dní, aby nabrala zpět síly, pak ji odvézt do Spellbound Falls na svém člunu uprostřed noci, dát jí pár dolarů a políbit ji na její lákavá ústa na rozloučenou. Konec konců, byl zvyklý ve svém životě regulovat škody – škody, které způsobil, obvykle. Ve skutečnosti v tom byl tak dobrý, že musel jít ze hry, než nevratně poškodí sám sebe.

Alec k nim přišel a začal opatrně prohledávat jejich kapsy, ale skončil s prázdnýma rukama. Nenašel peněženku, peníze ani drobné, prostě ani ň – což znamenalo, že mu neřeknou, co se stalo o nic víc, než ta žena. Ale právě když si začal stoupat, všiml si zvláštní vypálené značky na košili toho doutnajícího bastarda a tak rozepnul pár knoflíků a odtáhl látku pryč.

„Bingo,“ zamumlal, a vytáhl nůž ze svého pouzdra. Odřízl koženou šňůrku a oddělil medailon od spečené kůže, než zapnul košili a postavil se.

Studoval to, co vypadalo jako nějaký druh starožitné mince, když přešel ke druhému muži a přidřepl si, použil špičku nože, aby přeřízl šňůru kolem krku toho bastarda a zvedl další medailon z jeho košile. Vytáhl šňůru, pak držel mince vedle sebe a mračil se na identické symboly, hrubě vyražené do něčeho, o čem si myslel, že je bronz, než je otočil a viděl nápis v jazyce, který nepoznal.

Ok, tedy; tohle mu taky nic neřekne, když neměl ani ponětí, co jsou ty symboly zač. Mohla by to být vizitka nějaké zločinecké organizace? Nebo, soudě podle prostých mužských, téměř primitivních šatů, možná sekta? Nebo co věděl, mohli ti dva bastardi být členy tajného bratrstva, o kterém slyšel před několika lety, že se bavili předstíráním propracovaných mezinárodních zločinů a Jane Smithová nebyla nic víc, než nevinná oběť slibovaného vtipu, který se zvrtnul, když utekla.

Alec hodil medailony do kapsy a odešel kousek dál, rozhodnutý je udržet v tajnosti, dokud nezíská více dílů do skládačky. Posadil se, sundal batoh, pak sáhl za nyní nepotřebný provaz a lékárničku a vytáhl satelitní telefon – protože majitelka resortu a jeho šéfová, Olive Oceanová, usoudila, že mobilní telefony ničí hostům zkušenost s divokou přírodou a tak přemluvila svého manžela čaroděje, aby zablokoval signál na pozemcích resortu. Vytočil 911, svědomitě informoval o nehodě, na kterou narazil – protože vážně nechtěl pohřbít ten problém pod skálu – a dal dispečerce souřadnice. Taky jim dal číslo svého satelitního telefonu s tím, že mu šerif může zavolat, až přijedou, aby je Alec dovedl k tělům.

Hodil telefon zpátky do batohu, pak začal procházet okolí, hledajíc vlka a menší stopy bot v blátě. Smazal je celou cestu nahoru, až k místu, kde zkolabovala, než se vrátil na místo a zamířil dolů k fjordu a znovu nechal jen stopy, které udělali muži. Nakonec našel, kde končily – nebo spíše, začaly – na linii přílivu vnitrozemského moře; problém byl, že nenašel žádný člun, který museli použít, aby se sem dostali. Viděl jen svůj člun, který byl vytažený mezi stromy a otočený dnem vzhůru a jeho motor uložený pod ním. Podíval se na fjord a přemýšlel, jestli vlny bouře mohly jejich člun odnést. Ale pokud ji ti muži honili, pak by tu musely být dva čluny, plující na vodě, ne žádný. Tedy, pokud neutekla ve chvíli, kdy vystoupili na břeh a bouře neodnesla jejich člun.

Alec se postavil čelem k hoře, rýsující se na druhém konci fjordu a zamračil se. Věděl, že voda byla přes dva tisíce stop hluboká v nepřirozené vodní cestě a že podzemní slaná řeka se zde vynořovala, na své cestě z Mainského zálivu, než pokračovala severně, až do zálivu Svatého Lawrence. Tento dvacet mil dlouhý fjord, byl přidán k Bottomlesskému jezeru, když zemětřesení odtlačilo několik hor od sebe, před dvěma a půl lety, ve stejnou dobu, kdy se Mainské druhé největší sladkovodní jezero, přeměnilo na nové Bottomlesské vnitrozemské moře  - všechna čest Spellbound Fallskému úřadujícímu čaroději, Maximiliánu Oceanovi, který byl taky náhodou Oliviin manžel a Alecův druhý šéf.

Nic z toho ale nevysvětlovalo, jak Jane a Kitty a ti dva mrtví muži, se sem dostali. Ale v tuhle chvíli se na mou duši nestaral, když se měl postarat, aby tu ženu ukryl – a nakrmil – a našel její dvě zavazadla. Našel její ztracenou botu, když sledoval jejich cestu dolů, což mu umožnilo zjistit, že běžela půl míle jen s jednou botou.

Což znamenalo, že Jane Smithová, byla pěkná princezna.

Alec ostře zapískal a pak čekal a usmál se, když Kitty – Kriste, musel najít lepší jméno pro toho vznešeného válečníka – tiše vystoupil z lesa, méně než čtyřicet stop od něj. „No?“ zeptal se a zvedl ruce v universálním gestu pro otázku. „Našel jsi tašky své paní, nebo ne?“

Vlk doběhl k převrácenému člunu a zaškrábal na jeho bok.

Ok tedy, hádal, že vyřešil záhadu. Jane je schovala pod člun, což naznačovalo, že měla dost velký náskok před těmi muži, když měla čas schovat své tašky. Oprava: Její zavazadla, zjistil Alec, když vytáhl ven dvě těžké brašny.

Och jo, ta dáma byla rozhodně vysoce postavená.

Odstrčil vlka pryč a otevřel menší ze dvou tašek a začal vytahovat ven… holčičí věci. Toaletní potřeby většinou: stříbrný kartáč a hřeben, sadu zrcátek, dvě taštičky make-upů, krémů, nějaký pěkně drahý parfém, pak iPad a iPod, a… Ona si vzala budík, na svůj velký útěk?

Ale při bližším ohledání zjistil, že je to taky zvukový strojek. Na mou duši, štítek říkal, že to má padesát digitálních nahrávek k uspávání, včetně zvuku vodopádu, tlukotu srdce, bouřky, nočního lesa, oceánu – doplněný racky – a jemný zvuk praskajícího ohně, a to jmenoval jen pár.

Alec hodil přístroj na rostoucí hromadu s odfrknutím, pak zvedl znovu jednu z toaletních taštiček. „Podíváme se, co je v tvé lékárničce, drahoušku,“ zamumlal a rozepnul zip. Nic zajímavého, jak zjistil, když se prohrabával tubami a krabičkami make-upů. Našel ještě víc stejných v druhé taštičce. K čertu, ta ženská neměla ani aspirin. Zvedl další trubkovité pouzdro a rozbalil ho, aby odhalil několik měšců, z nich polovina byla naplněna šperky. Rozepnul jeden z nich a vytáhl ven náhrdelník a tiše hvízdnul. Jen prostřední kámen – což byl smaragd a rozhodně pravý – by nakrmil malý národ na rok.

Ok tedy; Jane Smithová byla bohatá.

Nebo pěkně drahé rande.

Vrátil náhrdelník na své místo a začal rolovat tubu zpět, ale zastavil, když jeho pohled padl na jednu konkrétní položku. Rozepnul váček a vytáhl malý balíček a začal se smát, jen aby se najednou zamračil, když díky jeho létům výcviku, zaznamenal ten malý detail, který ho nakopl do obrátek. To bylo trochu divné; proč má kondomy u šperků, místo v toaletní taštičce?

Nepříjemné drobné varování mu v břiše spustilo alarm, který mu říkal, že tu něco nesedí. Vůbec by o tom nepřemýšlel, kdyby ho našel kdekoliv jinde, ale tady byl jen jeden a vypadalo to, že ta žena s ním zachází jako s drahocenným pokladem.

Alec dal balíček zpátky do jeho pouzdra a zaroloval to vše zpět a rozhodl se odsunout kondom do zadní části mysli, spolu s ostatními zvláštnostmi jeho krásného hosta, které přibývaly. Nakoukl dolů do tašky a vytáhl vysoké boty, ležící na dně, ale zastavil se od jejich odhození stranou a podíval se do jedné z nich. „Bingo,“ řekl a vytáhl malou koženou peněženku.

Pustil boty a otevřel peněženku, pak si sedl na paty s dalším tichým hvízdnutím, při pohledu na nejméně deset kreditních karet. Vytáhl jednu z nich ven; Jane Smith, četl. Vytáhl další a viděl, že byla vydána evropskou bankou. Probíral se ostatními kartami, dokud nenašel tři řidičské průkazy, patřící Jane Smithové, která byla pět stop jedenáct vysoká, třicetiletá a lhala o své váze, jak věděl z jejího nesení a zjevně žila v New Yorku – na velmi předměstské adrese – stejně jako v Monte Carlu a Jižní Africe.

No, aspoň se držela jednoduchých lží.

Měla asi tisíc dolarů v hotovosti, v různých měnách, z nichž většina byla Americká. Ale žádné fotky rodiny nebo něco osobního, kromě dokladu za boty – které byly očividně vyrobeny na zakázku v New Yorku za slušnou sumu dvou tisíc devíti set babek.

K čertu, jeho celý šatník nestál tři tisíce dolarů. Alec nacpal všechno zpátky do peněženky, strčil ji zpět do boty, pak znovu zabalil tašku. Povzdechl si, ochotný připustit, že jeho lovecká puška ho stála několik tisíc, takže předpokládal, že výdaje jsou relativní záležitost. Rychle pohlédl na slunce, aby viděl, že je skoro poledne, pak se natáhl pro další obludný pytel a rozepnul zip, jen aby jeho obsah explodoval ven. „Pro lásku Boží, je něco, co sis nevzala?“ Shodil fialové krajkové kalhotky z paže, strhnul odpovídající podprsenku – ukazující na poměrně plnou velikost – ze stehna a usmál se.

Zatraceně, měl slabost pro sexy spodní prádlo.

Přesně jako jeho záhadný host, zjevně.

Alec ponořil svou ruku do oblečení v pytli, a prohrabával ho, dokud nebyl spokojený, že si Jane nepřinesla nic praktického pro její únos, jako nůž, pistoli nebo paralyzér, nebo bazuku. Ne, nezabalila si ani ruční granáty.

Nacpal všechno zpátky do báglu, pak si na něj musel kleknout, aby ho zase zapnul na zip. Narovnal se s dlouhým povzdechem a zadíval se směrem k domu svého strýce na druhém břehu. Měl by dát Duncanovi vědět, co se děje?

Pravděpodobně ne. Před více než dvěma lety, se Duncan stal manželem a okamžitě otcem čtyř malých divochů – což se změnilo na pět, přesně o devět měsíců později – a ten muž nevypadal, že by se z toho už vzpamatoval. Alec se rozhodl, že nic neřekne ani Macovi a Olivii, když nechtěl, aby ho kdokoliv donutil předat ten rozkazy-rozdávající, do-očí-klamající, krásný dárek, kterým se ho bohové bouře, rozhodli dnes ráno vyznamenat. Protože, hej, už byl vážně unavený ze své vlastní společnosti, takže se vážně těšil na kempování s princeznou. A všechno na čem záleželo bylo, že byla v bezpečí, ne?

No, v bezpečí před tím, kdo ji stále pronásledoval, usoudil Alec s úsměvem, když zvedl její tašky a zamířil k tábořišti. Protože bezpečí byla taky relativní záležitost, když on nedal žádný slib bouřkovým bohům, nebo Jane o tom, že od ní udrží ruce dál.

A určitě nedal žádný hloupý slib sám sobě.

A co se týká Kitty… no, vzhledem k tomu, že byl dvakrát postřelený, vyletěl do vzduchu a byl pobodaný víckrát, než si byl ochoten pamatovat a přežil to, Alec si uvědomil, že by se ten vlk musel postavit do fronty, kdyby se chtěl proti němu obrátit.