Angel - 37. kapitola

Překlad: Clarissa

NOČNÍ MŮRY, KTERÉ PROŽIL

Adalyn se probudila uprostřed noci, sáhla na postel vedle sebe a našla ji prázdnou. „Angele?“ Její hlas v tom prázdném prostoru udělal ozvěnu.  

Když nepřišla žádná odpověď, posadila se a snažila se otevřít oči, aby viděla skrz tmu. Nikde nahoře ho nenašla.

Když ji vystrašily vzpomínky na to, jak ji opustil, vstala z postele a sešla dolů po schodech. Prošla apartmá a našla ho prázdné.

Prosím, Bože, znovu ne. Srdce se jí zastavilo, protože věděla, že všechno to bylo příliš skvělé na to, aby to byla pravda.  

Adalyn procházela prázdná patra domu, doufala a modlila se, aby to nebylo to, co si myslela, a snažila se nedělat ukvapené závěry. V tu chvíli zaslechla těžké dýchání ze skříně. Zastavila své kroky.

Přešla ke dveřím a otočila klikou, zadržela dech kvůli tomu, co uvidí za nimi. To, co uviděla, zlomilo její srdce na dvě poloviny.

Spící Angel na té studené, tvrdé podlaze. Slzy zaplavily její čokoládové oči.

„Angele,“ tiše zašeptala. Nechtěla, aby se strachy probudil, když se sehnula a dotkla se jeho paže.

Vyskočil ze spánku v okamžiku, kdy se ho dotkla, a ona rychle odtáhla svou ruku zpátky.

Ve vteřině, kdy si uvědomil, že to byla ona, se boj v jeho šedých očích uklidnil.

Adalyn okamžitě zalitovala toho, že ho probudila místo toho, aby se prostě vrátila zpátky nahoru a předstírala, že ho nenašla, jak spal ve skříni. Nezdálo se to být jako něco, o čem by chtěl mluvit, natož aby o tom věděla.

„Omlouvám se.“ Chtěla odejít, ale on natáhl ruku a zastavil ji.

Angel neřekl ani slovo, vtáhl ji do toho stísněného prostoru a přiměl ji, aby si sedla dolů a poté položil svou hlavu do jejího klína.

Její srdce se zlomilo ještě trochu víc, když se na něj dívala, zatímco mu projížděla prsty ve vlasech. Nečekala od něj, že by jí to vysvětlil; ani žádné vysvětlení nepotřebovala. Tmavé kruhy po jeho očima a noční můry, které mohla vidět v jeho šedých očích jí říkaly vše, co pro tuhle chvíli potřebovala vědět.

Čím déle tam seděla a projížděla prsty skrz jeho vlasy, tím více si uvědomovala, že jí možná nikdy neřekne proč, a ona s tím byla v pohodě. Že jí člověk tak pyšný jako Angel nechal tohle vidět, to muselo znamenat, že mu na ní opravdu záleží. Vědomí, že několik lidí na téhle zemi, pokud někteří, znají tohle tajemství, s tím byla spokojená.

Opravdu málo okamžiků v životě člověka bylo upřímně vzácných, a tohle byl jeden z jejích.

Ze všech těch Lucianů si Lucca vybral jeho.

Čímkoli si Angel prošel, ona mohla nyní přesně cítit, kolik toho on opravdu přežil, a cítila se  poctěna, že byla v jeho přítomnosti.

Pokračovala v hlazení jeho vlasů, když znovu usnul. Pomyslela na ten den, který může být roky a roky daleko, kdy jí řekne o nočních můrách, které prožil.

„Můžu čekat. Já nikam nepůjdu, Angele.“