CBHL - EPILOG

Překlad: Luciana

Peg stála na konci cesty Inglenooku, a nemohla se rozhodnout, kdo první začal brečet, jestli ona, Duncan, nebo Mac. No ok, ti muži možná vlastně nebrečeli, ale rozhodně nevypadali tak velcí, silní a nesmrtelní v tu chvíli. Ale sotva tohle přežila už dvakrát, a jelikož věděla, že tohle bude horší, měla Peg plné kapsy kapesníků.

Zatraceně, dokonce i Hrdina věděl, že se něco děje.

Olivie jako jediná nevypadala, že se účastní pohřbu a místo toho vypadala, že touží po tom, aby celá tahle věc byla za nimi a ona se mohla dostat do Opilého Losa pro nějaké skořicové koláčky. Jo, no, ta žena bude mít jiný výraz za šest let. Ale tak, pomyslela si Peg s povzdechem, ona bude mít ten stejný výraz, už po čtvrté.

Potřebuje opravdu, opravdu mít malý rozhovor s Prozřetelností, protože si vážně nemyslí, že by tím mohla projít po páté, nebo po šesté.

„Mami,“ zašeptal Jacob a tahal Peg za rukáv. Zvedl k ní druhou ruku. „Možná by sis měla tohle dát dneska do kapsy, protože vypadáš, že to potřebuješ víc, než já.“

Peg si klekla na jedno koleno a sevřela Jacobovi prsty kolem toho malého, hladkého kamínku, který mu dal Duncan včera večer, když ukládal kluky do postele, a který byl naprosto stejný, jako dal Peterovi. „Díky, drahoušku, ale myslím, že bude lepší, když si ho vezmeš sebou. A pokud budeš jen trochu vyděšený dneska, sáhneš do kapsy a sevřeš pěst kolem toho maličkého kousku domova.“ Stáhla popruhy jeho batohu k sobě a přitiskla je k jeho hrudi a usmála se. „Vzpomeň si, že Duncan říkal, že tenhle kámen je plný velmi silného kouzla, protože je z hloubky naší hory, a tak všechno, co musíš udělat, je zavřít oči a představit si, jak plaveš v teplé vodě tůně, když ho budeš držet a začneš se cítit naprosto v pořádku.“

„Ale nezapomeň ho nejdřív vyndat z kapsy,“ řekl Duncan napjatě a také si klekl na koleno. Přejel rukou – která se, jak Peg zaznamenala, trochu třásla – přes Jacobovy vlasy. „Budeš v pohodě,“ zamumlal, ačkoliv Peg přemýšlela, jestli zkouší ujistit chlapce, nebo sebe.

Viděla, jak její manžel najednou ztuhnul, pak se rychle postavil a pohledem střelil k hlavní silnici. Zvedl Petera na jednu paži, pak se natáhl dolů, aby jí pomohl vstát, než zvedl Jacoba na svou druhou paži. Mac také držel Henryho, jak si Peg všimla, právě když uslyšela rachocení školního autobusu, jak stoupal do dlouhého svahu, který končil čtvrt míle po silnici.

„Rychle všichni,“ řekla Olivie a vytáhla foťák z kapsy. „Všichni si stoupněte k sobě a já vás vyfotím i s autobusem, až zastaví.“

Všichni povinně přešli na druhou stranu cesty z Inglnooku, jak nařídila. Peg přitáhla Charlottu a Isabelu před sebe, když se opřela o Duncanovu hruď, mezi dvojčaty. Sophie se držela Maca za ruku, když Henryho držel v druhé ruce a Hrdina přiběhl a sedl si před ně všechny – jen se díval k hlavní silnici, místo do objektivu.

„Počkat. Musíš být taky na fotce,“ řekla Peg. „Dej tam samospoušť a dej foťák na kapotu dodávky.“

Olivie udělala jeden rychlý obrázek, pak oběhla okolo přední strany Macova SUV. Postavila foťák na kapotu, pak se sklonila, aby zkontrolovala displej a zmáčkla tlačítko a utíkala, aby se přitiskla za svou dceru, po boku Maca. „Úsměv, všichni,“ řekla, právě když školní autobus zastavil na hlavní silnici a vyslal k nim vznášející se oblak prachu.

„Duncane,“ řekl Jacob. „Musíš nás pustit, protože musíme do autobusu.“

Peg se nadechla a otočila se, natáhla se, aby od něj vzala Petera. Jenže Duncan couvnul a jeho stisk chlapců zesílil. „Vezmu je,“ zavrčel napjatě. „Ty nesmíš zvedat nic těžkého.“

Peg sklopila oči, aby zakryla své zděšení, když se otočil a velmi pomalu šel ke školnímu autobusu, stále nesoucí obě dvojčata. A pak se znovu zhluboka nadechla, když Charlottina ruka vklouzla do její. „Budeš v pořádku, mami,“ řekla jí dcera, když vedla Peg směrem k autobusu. Stiskla ji a zaklonila hlavu s úsměvem. „I když u Duncana si nejsem tak jistá.“

Peg ji zastavila, pak chytla Isabelu za rukáv a taky ji zastavila. „Co budu dělat celý den bez kluků, přilepených na mě jako lepidlo? A bez vás,“ řekla a uhladila oběma dívkám jejich krásné nové bundy. Zastrčila pramen vlasů Charlottě za ucho a odkryla tak jednu její zářivě lesklou náušnici. „Tak jsme si to užívali tohle léto na Bottomless a v horách.“

Charlotta poplácala Peg po paži a křivě se usmála. „Budeme zpátky dnes odpoledne, mami. A neboj se; Isabela a já, dohlédneme na Peta a Repeata.“

Peg sevřela Charlottinu bundu do pěsti. „Nenecháš nikoho ve škole, aby mu říkal Repeat, jasné? Pokud někoho uslyšíš, řekni to řediteli.“

„Mamí“ řekla Isabela a odtáhla Peg. „Duncan čeká ve dveřích na tebe, abys dala klukům pusu na rozloučenou.“

„Och. Och! Petere, Jacobe,“ řekla a spěchala k nim. Přitáhla si oba dolů a dala jim každému hlasitou pusu. „Buďte oba hodní, slyšíte?“ řekla a sevřela jim paže, jak se snažila statečně držet slzy uvnitř. „Slibuji, že budu přímo tady u Ezrova obchodu, abych vás odpoledne vyzvedla u autobusu.“

„Mamíííí, ahoj,“ zašeptal Peter napjatě a díval se na děti v autobuse, jak je sledují.

Jenže místo aby je dal dolů, Duncan vešel přímo do autobusu za Sophií, Isabelou a Charlottou, následován Macem, nesoucím Henryho.

Olivie se zavěsila do Peg se smíchem. „Nebylo by krásné, kdyby byl autobus, který odveze muže pryč, každý den taky?“

Peg našla svůj první úsměv to ráno, když si poklepala na své pomalu se zaoblující bříško. „Přísahám, že Duncan stráví víc času tím, že mě hlídá, než prací.“ Povzdechla si. „Očividně by těhotná žena neměla zvednout nic tak těžkého, jako je štětec, tím méně věšet záclony. A Bože chraň, abych mohla jít na procházku do lesa úplně sama,“ řekla se smíchem.

Olivie si odfrkla a poplácala své vlastní vystupující břicho. „Mac naprosto zpanikařil, když jsem tuhle řekla, že vezmu Sophii do Bangoru na holčičí den, před začátkem školy. Přísáhám, že ne méně, než dva tucty racků, nás následovalo celou cestu do Bangoru a zpátky, ti malí špehové.“ Mávla k autobusu – který ti muži stále neopustili. „Na mou duši, myslela bys, že Henry jede na Sibiř, podle toho, jak se můj sladký manžel choval celé ráno.“

Peg zavrtěla hlavou. „Chtěla bych být mouchou na stěně, když Henry dělal zkoušky své úrovně ve škole. Vsadím se, že nikdo ve škole neví, co s ním dělat.“ Stiskla Olivii paži. „Jsem ráda, že jste ho nechali dát jen o dvě třídy výš. Může být nejchytřejší dítě na planetě, ale pořád mu je jen šest. Isabela je pěkně naštvaná, že Henry začíná školu ve třetí třídě se Sophií, místo v její třídě.“

„Nemůže být víc naštvaná, než je Mac,“ řekla Olivie. „Když mu Sophie ukázala učebnice z minulého roku, vyhrožoval, že otevře soukromou školu pro všechny naše děti, přímo tady v Inglnook.“ Naklonila se blíž. „Chtěl přivést pár učitelů z Atlantidy, prohlašujíc, že mluvil plynně šesti jazyky a zvládal algebru v Sophiině věku.“

„On je zatracený čaroděj,“ řekla se smíchem Peg. „On pravděpodobně zvládal algebru už v děloze.“ Mrkla dolů na Oliviino břicho, uvědomujíc si, že budou mít své děti jen několik týdnů od sebe. „Tak, kdy nám řeknete, jestli to bude kluk nebo holka?“

„Až se narodí,“ řekla Olivie. „Mac chce být překvapený, tak nenakukuje.“

Obě se vzhlédly při zvuku konečně odjíždějícího autobusu a Peg musela chytit Duncana, když Olivie chytila Maca a obě ženy je táhly na druhou stranu silnice. Duncan přivezl svůj malý klan na pramici dnes ráno, aby se setkali s Oceanovými a všechny děti tak mohly počkat na autobus společně, před třiceti mílovou cestou do Turtleback Station, na jejich první školní den.

„Autobus se tady otáčí,“ vysvětlila Olivie, když se na ni Mac zamračil, „protože to je poslední zastávka, teď když Peg žije za fjordem.“

Oba muži objali své vlastní manželky, Duncan si opřel bradu Peg o hlavu. Usmála se, když cítila jeho napětí, když autobus couval na cestu Inglenooku, pak se otočil a zamířil směrem k městu a Peg cítila, jak první slza se uvolnila, když viděla Peterovu a Jacobovu vzrušenou tvář, dívající se z okna, když jí mávali.

Duncan spustil své ruce, když autobus náhle zastavil, ani ne sto yardů na silnici a řidičova hlava vykoukla z okna. „Nechtěl by si někdo vzít toho psa z autobusu?“ zavolal na ně s úsměvem.

Duncan vyrazil se zamumlanou kletbou, běžel po silnici a zmizel na příkopové straně autobusu, aby se za minutu objevil, nesoucí Hrdinu zatímco ten pes stále kňučel a snažil se dostat dolů.

Mac najednou popoháněl Peg a Olivii k SUV. „Měli bychom si pravděpodobně pospíšit do Opilého Losa, než všechny koláčky budou pryč,“ řekl, otevírajíc zadní dveře pro Peg, než odvedl Olivi okolo, k předním dveřím spolujezdce.

Duncan hodil Hrdinu dozadu, pak nastoupil na sedadlo vedle Peg. „Jedem,“ řekl, pozornost upnutou na autobus, rachotící z dohledu, doků z kopce.

Mac vyjel na hlavní silnici, aniž by se rozhlédl a Olivie pohlédla přes rameno na Peg, oči jí zářily pobavením. Ale místo aby objel autobus, když mu uhnul, aby ho mohl předjet, Mac trpělivě zastavil na každé zastávce, kde vyzvedával další děti, než dojel do města. A pak, místo aby zajel na parkoviště, zastavil přímo uprostřed silnice.

„Co kdybyste vy, dámy, šli navštívit Ezru,“ navrhnul Mac Olivii. „V Turtleback je obchod, kde podle Duncana mají přesně ty pracovní boty, co potřebuji na stavbu, tak si myslím, že bychom tam mohli zajet a hned je koupit. Budeme zpátky včas a pak všichni půjdeme na snídani do Opilého Losa.“

Peg si uvědomila, že se Olivie nepohnula dost rychle, když viděla, jak Mac odepnul její pás, pak se naklonil a dal jí rychlý polibek na tvář, když se její dveře samy otevřely. „Uvidíme se brzy, miláčku.“

Duncan vytáhl Peg na své straně spolu s ním, dal jí rychlý polibek na čelo a pak ji objal. „Nedělej si starosti o kluky,“ zašeptal. „Budou v pořádku,“ řekl a Peg znovu uvažovala, koho se snaží uklidnit, když skočil na přední sedadlo a Mac vyjel dřív, než stačil zavřít dveře.

Olivie se zavěsila do Peg a vyrazila směrem k chodníku, vedoucímu dolů do nově zrekonstruovaného parku u paty vodopádů. „O co se vsadíš, že budou napůl cesty zpět sem, než si uvědomí, že jeli koupit boty?“ zeptala se a stáhla Peg vedle sebe na jednu z laviček.

Peg napodobila Olivii a také se opřela a složila ruce na břiše a zavrtěla hlavou se smíchem, který stále nesl stopy slz. „Nejsme my to šťastné, že jsme se obě zamilovaly do velkých, silných a neporazitelných mužů?“

„A kouzelných,“ zašeptala Olivie a šťouchla Peg do ramene. „Nezapomeňme, jak kouzelní oba jsou.“

KONEC…

A jsme zase na konci… Doufám, že se Vám i tento překlad líbil a moc děkuji za krásné komentáře, které mi vždycky dělají radost. A tak se velmi brzy dočkáte i dalšího pokračování – příběhu o Alecovi a jeho nečekaných královských námluvách. Opět se dočkáme spousty magie, ale také moc hezkého příběhu, jak už jsme u Janet zvyklé. Alecův příběh se mi fakt moc líbí, hlavně proto, jak ke všemu chudák přijde jako slepý k houslím, jak se říká.

Takže děkuji za přízeň a užijte si Epilog a budu se těšit u dalšího překladu!

Luciana