Unforgettable - 35. kapitola

Překlad: Peťa

„Všimla sis, že už jen výjimečně hrajeme naši slovní hru?“ zeptal se.

„Jo.“ Přikývla, ale nemohla říct, že chápe, kam to míří.

„Zajímalo by mě, jestli už ji třeba nepotřebujeme. Vezmi si například to, o čem jsme se právě bavili.“

Zvědavě se na něj dívala a rychle vzhlédla k číšníkovi, když pokládal na stůl talíř chleba. Když tam zůstával, Darren mu zdvořile poděkoval a trpělivě čekal, až odejde.

„Byla chvíle, kdy bys možná řekla „pěkný, sexy, mužný, silný.“ Možná bys myslela na moje ruce, zadek, penis, kdo ví. Ale nedokázalas mi to říct.“

Vlastně v tom měl pravdu a ona znovu přikývla, přičemž se snažila odstranit zamračení z čela, protože byla víc než zaujata, aby viděla, k čemu se dostane.

„Možná si myslíš, že jsem někdy neomalený, ale tehdy jsem ti ta slova taky nedokázal říct. Řekl bych „nádherná, chytrá, hravá, svůdná.“ Teď na druhou stranu dokážeme říct tomu druhému cokoli, co chceme – jakkoli lascivně si to možná vybírám říkat.“ Uculil se.

„Mám dovoleno přiznat, že tě miluju a vždycky jsem tě miloval. Víme teď, jak spolu mluvit, jak se smát, plakat, hádat se, usmiřovat se, dokonce i jeden druhého zraňovat.“

„Ano, to víme,“ řekla tiše.

V tu chvíli jí podal tu krabici a ona na ni jen zírala, když si ji brala z jeho rukou a položila ji na nedotčenou keramickou mísu, která stála před ní.

Když vzhlédla zpět k němu, pečlivě ji sledoval a pokračoval. „Ale to neznamená, že říkáme všechno, co je k řečení, že? A tak to neznamená, že víš nebo chápeš všechno, co potřebuješ, abys mě plně poznala takového, jaký jsem a jaký jsem vůči tobě. Nechápej mě špatně. Pravděpodobně jsme v emocionálním odhalování se jeden druhému lepší než většina. Museli jsme být.“

Nepatrně přikývla, oči přilepené na něm, v tu chvíli z něj byla uchvácená. Tohle nebyla slova. Tohle bylo mnohem víc. Tohle byly myšlenky, pocity, vhled. A upřímně v tom válel.

„Ale je toho víc, co potřebuju, abys viděla. Protože chci, abys věřila mému srdci.“

„Já věřím“- pokusila se do toho vložit.

Jemně se usmál, když ignoroval její přerušení a mluvil dál. „Oba víme, že láska není všechno a chce to víc než lásku, aby život s někým fungoval. Vyžaduje to trpělivost, chce to čas, práci, pokoru a zatraceně hodně výdrže a… odpuštění. S důvěrou je to stejné. Někdy důvěra není těžká kvůli tomu, že je důvod nevěřit. Je to těžké proto, že na ní toho tolik závisí. Tvoje štěstí, budoucnost, nejhlubší touhy a potřeby. Dát tyto věci do rukou někomu jinému…“ Nepatrně zavrtěl hlavou. „… dokonce i pro ty nejdůvěřivější z nás je to těžké.“ Pak ji jen sledoval a chvíli dovolil, aby se natahovalo ticho. „Otevři tu krabici.“

Chvíli se nehýbala a on si vtáhl spodní ret do úst. Dělal to vždycky, když byl nervózní. Hryzal si vnitřek tváře, když byl vystrašený, vtahoval si spodní ret do úst, když byl nervózní nebo zranitelný a mračil se, když se soustředil. Když zvedla krabici a začala trhat pásku na koncích, uvolnil spodní ret a žvýkal si vnitřek tváře. Mohl by být tak vyděšený z toho dárku?

Na papíře byly šedé a bílé jemné proužky a na něm byla černá mašle. Pěkné a jasně ne jeho vlastní práce. Pořád se na něj dívala, když rychle uvolnila balicí papír. To ho očividně dovedlo do stavu úplné zranitelnosti a ona se to nechystala protahovat a mučit ho, a když konečně z krabice vzala papír a stuhu, zírala na to, co leželo před ní.

Nebyla to velká krabice – možná ve velikosti knihy v pevné vazbě a poté, co zvedla víko, odloupla hedvábný papír. Její pozornost skočila k jeho očím, zatímco se klidně díval zpátky na ni – opět se spodním rtem v puse. Natáhla se a přejela prstem přes vazbu jeho deníku. Byl tak moc používaný, že vypadal, že se každou chvíli rozpadne. Nebylo to nic víc než kroužkový blok. Obal byl po krajích opotřebovaný, poškrábaný a nahoře počmáraný a nemohla se ani dopočítat množství koleček od šálků kávy, které viděla.

„Darrene…“

„Vše, co o mně potřebuješ vědět a to, co k tobě cítím, je tam. Udělal jsem chybu, že jsem předpokládal, že všechny tyto věci víš a ty mě znáš opravdu dobře. Ale myslím, že někdy potřebujeme jen trošku víc ujištění – důkaz. Chci ti dokázat, jak moc mi můžeš se svým životem, svým štěstím a budoucností důvěřovat.“

Zdálo se, že všechno, co dokáže dělat, je mrkat, zatímco ho sledovala. Vstal a přitáhl si židli kolem stolu, aby seděl hned vedle ní a její oči ho sledovaly. Položil si loket na zadní část její židle a sáhl dolů, aby jí smetl pramínek z krku, ale prsty se mu chvěly a ani jeho klidný úsměv ji nepřesvědčil, že není vystrašený.

„Dare, nemusíš“-

„Ne všechno je otázkou toho, co člověk musí nebo nemusí udělat pro někoho jiného. Já chci. Potřebuju. Musím vědět, že jsem ti poskytl všechno, co potřebuješ, abys ve mně věřila.“ A pak se uculil. „Teď přestaň zdržovat a trochu se zavrtej do mojí hlavy.“

Usmála se a otevřela přebal. Prvních pár stránek bylo prázdných, ale pak když otočila na třetí stranu, její oči se zachytily na jejím jméně. Celé tělo jí zčervenalo, když zaregistrovala datum napsané nahoře na stránce. Skoro před čtyřmi lety – zrovna ten den, kdy se poprvé setkali s Dr. Greenem. Co za příšerný den to bylo.

„Pokud nebudeš číst nic jiného v tomto deníku, ačkoli doufám, že si přečteš všechno, chci, aby sis přečetla tohle.“

Přikývla.

„Vlastně bych byl moc rád, kdybys mi to teď přečetla.“ Nechal ruku ležet na zadní části jejího krku a ohřívala jí pokožku, i když jí naskočila husí kůže. Byla nervózní. On taky, a když se k němu otočila, uviděla to znovu. Víčka se mu třepotala a kousal se do vnitřku tváře, zatímco špulil rty.

„Okay.“

„Nebyl jsem zvlášť šťastný, když jsem ti to psal. Vlastně je jistější říct, že jsem měl trochu obavy o můj život a náš vztah se rozpadal. To bylo po našem prvním sezení. Věci se… trochu sypaly. Zdálo se, že ani jeden z nás není schopný tomu druhému říct dvě slova a ty jsi šla nahoru do postele a nechalas mě dole, abych se trápil a dělal si starosti. A já si je dělal.“

„Vzpomínám si.“ Oh člověče, jak si vzpomínala. Ten strach, že to nezvládnou, se ten den usadil. Byla přesvědčená, že to prostě bylo až moc na jeden pár, aby to unesl – tíhu jejich minulosti. Nevzdávala se… ale rozhodně dovolila, aby to otřáslo její důvěrou.

„Čti.“

Ještě jednou se na něj podívala a sledovala, jak se mu hruď pomalu zvedá a padá. „Drahá Bailey. Protože se psaní o tom, jak se cítím, zdá tak těžké, co kdybych začal psaním toho, co vím? Vím, že tě miluju. Vím, že můj svět nedává smysl, když v něm nejsi. Vím, že moje štěstí je přímo propojené s tvým a vím, že to dokážeme. Dnešek byl tvrdý. A vím, že to bylo tvrdé i pro tebe. Zítřek by mohl být tvrdší. Příští týden… kdo ví, co se bude dít.“ Podívala se na něj, když jí palcem sjel vzadu po krku a pak četla dál nahlas. „Mám teď ve svém životě víc otazníků, než jsem měl kdy dřív a to proto, že jsi zpět v mém světě. Ale zodpovím a vyřeším každičký z těchto otazníků, dokud nezůstane nic kromě tebe a mě. Vím, že se mě bojíš.“ Její hlas se zadrhl a trošku zavrtěla hlavou, když četla ta slova. Bylo těžké vrátit se do té doby a nemít pocit, jako by ho prvně nechala ve štychu.

Ale i když s tím bojovala, sáhl jí volnou rukou do klína a vzal tu její. „Čti.“

„Taky jsem ze sebe vyděšený. Ale neselžu. Jsem si tak jistý, opravdu, že dnes vím, když tu sedím, zatímco ty se přede mnou schováváš nahoře, že náš život bude úspěšný. Máme budoucnost. A já ti o ní něco řeknu.

V mé budoucnosti jsou věci, které chci, a pak jsou v mé budoucnosti věci, které potřebuju. Moje požadavky jsou daleko prostší, než moje potřeby. Chci si tě vzít.“ V tu chvíli musela přestat mluvit a setřela si z tváře slzu, když se k ní naklonil a políbil ji na spánek. Ale znovu se sebrala. „V tuto chvíli vím, že to pro nás chci. Jednoho dne, až budeš moct, s tebou chci cestovat. Chci s tebou vytvořit rodinu a nemůžu se toho dočkat. Miluju tu představu, že je náš domov zaplněný zvuky dítěte nebo dvou.“ A pak se rozpadla úplně, otočila hlavu do jeho ramene a zakryla si oči, zatímco brečela.

Jemně ji tišil se rty na jejím čele a pak si odkašlal a pokračoval, kde přestala. „Chci si s tebou krást chvilky, až začne být život rušný a chci se trápit jejich přemírou, až bude život pomalý. Nedokážu ti dostatečně vysvětlit, jak je důležitý můj čas s tebou. Nemůžu se ho nabažit a nic se nezdá správné, když ho nemám.“

Milovala poslouchat jeho hluboký hlas, když vyslovoval ta slova, která jí napsal před čtyřmi lety, a otřela si vlhkost z tváří, podívala se zpátky do deníku a následovala ho, zatímco mluvil.

Stiskl jí ruku, když pokračoval. „Chci s tebou zestárnout, jít s tebou do důchodu, odpočívat s tebou, plakat s tebou, být s tebou zraněný, užívat si zábavu a být s tebou šťastný. Chci tyhle věci. Chci je tak moc, že to skoro nutí moji pusu, aby slintala, když si to teď představuju. Ale nejsou to moje potřeby. Moje potřeby jsou daleko zoufalejší a nepoddajnější součást toho, kdo jsem. Jsou taky celkem prosté.“ A pak se naklonil k jejímu uchu a potichu zašeptal: „Přečti si tohle.“

Podívala se dolů na další řádek, kde na místě držel prst a zašeptala ta slova, napínala se proti emocím a svému staženému hrdlu. „Potřebuju tebe. Jen tebe po zbytek mého života.“ Zírala na ta slova, visela na nich.

Pokračoval ve čtení, když se mu schoulila do ohybu ramene. „Ta potřeba vytlačí všechno ostatní, co kdy o mně budeš potřebovat vědět. Protože na konci možná chci život naplněný manželstvím, rodinou a zdravím, ale žádná z těch věcí pro mě nic neznamená, pokud je nemám s tebou. Pro mě je to vždycky o tobě. Vždycky to tak bylo. Rozhodně mám v úmyslu získat svoje požadavky, ale je to moje potřeba po tobě, co je v srdci toho všeho. Vždycky budeš mým světem. A nikdy ti to nepřestanu říkat.

Tvůj budoucí manžel, otec tvých dětí, společník na cestách a starý páprdovitý kumpán, Dare.“

Obalila kolem něj ruce a on si ji přitáhl blízko k sobě a promluvil jí do ucha. „Tohle je tvoje volba a já tě podpořím, ať se děje cokoli. Vím, co chceš, a pokud dokážeš najít odvahu dovolit si to chtít, pak musíš pochopit, že pokud to z nějakého důvodu nedokážeme, bude to v pořádku. Nebojím se to zkusit, Bailey, protože nemůžu selhat. Vždycky budu mít to, co potřebuju, pokud budu mít tebe. Pokud dokážeš vložit tu stejnou důvěru do mě, uvidíš, že ani ty nemůžeš selhat. Jsi moje nezapomenutelná.“

„Ty pro mě taky,“ zašeptala.

„Nevidíš, jak neuvěřitelně silnými nás to dělá?“

Zaklonil se a ona přikývla. Přitáhl si její pusu ke své. Jeho palce jí otřely slzy, i když ji líbal, a když si jejich číšník nepohodlně odkašlal, rychle se odtáhli. Darrenovy oči se třpytily, když si taky odkašlal, a když se konečně přinutil, aby se na číšníka usmál, stiskl jí ruku.

„Omlouvám se, ale bylo by možné zabalit nám večeři s sebou?“

Číšník na Darrena omráčeně zíral, ale nakonec přikývl. „Samozřejmě, pane.“

A když je nechal zase v klidu, Darren se na ni podíval a prohnaně se usmál. „Mám chuť na piknik v posteli. Možná ti budu moct přečíst nějaké další z mých deníkových zápisků. Nebo pokud se cítíš odvážně, budeš moct přečíst něco ty mně. Ale varuju tě, některé z nich jsou fakt docela neslušné.“ Mrkl, nakonec zavřel deník a položil ho zpátky do krabice.