TTWY - 1. kapitola

Překlad: Lenuszka

Doktorka Serafina Langdonová stála na pohotovosti nemocnice Angel Falls, před vyšetřovnou číslo tři, pevně tiskla víčka k sobě, snažila se být lepším člověkem. Vyšší moc jí říkala, že udělala špatné rozhodnutí, když se vrátila do svého rodného města Angel Falls v Ohiu. Protože jméno na kusu papíru, který měla v ruce, říkalo, že pacient, který obsadil místnost před ní byl Colton Bentley Walker.

On ne. Kdokoli, jen ne on. Doufala, že se s městem lehce sžije, najde stabilitu, a pak bude konfrontovat – za jejich vlastních podmínek – muže, který před rokem pomohl zničit její zásnuby. Toho, který jí byl roky trnem v oku – od doby, co jí bylo čtrnáct. Věděla, že ten den přijde; jen nečekala, že to bude při její první službě na pohotovosti.

Sara se zhluboka nadechla. Tohle zvládne. Znovu si připomínala důvod, proč se vrátila do tohoto ospalého malého města, aby se připojila k tátově lékařské praxi po svém vlivném výcviku na prestižní Columbijské univerzitě. Její zlaté, milované babičce, diagnostikovali Alzheimerovu chorobu, a Sara chtěla udělat, co bylo v jejich silách, abych pomohla ženě, která byla celý život její skálou, podporou, a neúnavnou fanynkou. Může čelit démonům minulosti pro dobro babičky.

Sara otevřela oči. Strčila papír zpátky do kovového držáku na stěně. Nemůže to udělat. Ne dnes, a možná ne nikdy. Otočila se na podpatku a rychlým tempem vyrazila k sesterně.

Pohotovost byla osvětlená stejně v sobotu ve dvě hodiny ráno jako o půlnoci. A stejně tak vytížená. I asistentka administrativy volala. Sara zabočila za roh, aby našla doktora, se kterým měla směnu. Sara byla hlavní lékařkou, ale v tak malém městě jako Angel Falls pracovala hlavní lékařka po boku doktorů z pohotovosti, aby vypomohla. Brian Graves, chlap z vedlejšího města, kterého znala ze stáže, byl na této směně jejím kolegou. Jednou věcí byl známý: měl v posteli více žen, než rocková hvězda z osmdesátých let.

Nesnášela, že pro něj musí jít, ale co bylo horší? Požádat o laskavost chlapa, který ji chtěl ojet nebo si způsobit nezvratnou bolest a strpět muže, kterého vinila za zničení šance na svoje šťastně až na věky?

Promítnul se jí nechtěný obrázek sebe v mámině svatební róbě, jak se pomalu otáčí před velkým zrcadlem svatebního obchodu Katie O´Harové, zatímco její sestry, babičky a nevlastní matka vzdychaly a áchaly. Do nitra jí udeřila lítost nad budoucností, která se sesypala, jako to bývalo v nejhorších chvílích. Nechtěla si připomínat všechnu tu bolest, a nemohla se vidět s Coltonem, aniž by ho nechtěla zabít. Takže jo. Raději Brian.

Našla ho, jak se loudá chodbou k jedné z vyšetřoven, zírá na zadek jedné ze sester, když dělala obvyklou konvici kávy ve dvě ráno.

„Vyměníš mi pacienta?“ zeptala se Sara.

On se natáhl a vzal jí z ruky tablet. „Oh, náčelník Walker.“ Podíval se od tabletu na ni. „Utíkáš před zákonem nebo tak?“

Zakřenil se svému vlastnímu vtipu a hodil po ni svým modrým očkem. Mnoho žen je považovalo za okouzlující, ale ona byla k jeho slizkému druhu šarmu definitivně imunní.

Brian jí dal zpátky tablet, ale když si ho chtěla vzít, stále ho nepouštěl. „Nemůžu to udělat. Omlouvám se. Ačkoli je to jednoduchý případ, nejsem si jistý, proč máš obavy. Několik stehů a tetanovka a hotovo. Pokud se nebojíš, že tomu poldovi propadneš. Určitě by ti bylo líp se žhavým doktorem jako jsem já. Taky miluju nebezpečí, jen tak mimochodem, pokud je to to, co hledáš.“

Ona protočila oči. „Vím, že je to snadný případ, a určitě pro něj nemám slabost. Na čem teď pracuješ?“

„Možná srdeční zástava. Nebo má ten chlápek jen zlé pálení žáhy z jídel v té nové mexické restauraci na 44. silnici. Už jsem ho prohlédl a nařídil testy, jinak bych si to vyměnil. Příště rád vyhovím.“ Přejel ji očima od hlavy k patě, jako by měla koktejlky, které jí zvedají prsa a ne modrý nemocniční oblek, bílý plášť a stetoskop ozdobený malým chlupatým medvídkem koalou. Toho koalu jí dala její nejlepší kamarádka Kaitlyn jako dárek na přivítanou, aby z ní děti neměly strach.

„Um, dobře. Díky.“ Pořád na ni zíral tím odporným chci-tě-bejby pohledem.

„Když mluvíme o vyhovění…“

„To se nestane, Briane.“ Tvrdě trhla tabletem. „Ale díky,“ zavolala přes rameno, když odcházela.

Oh, k sakru s tím. Pokud mohla zvládnout nadrženého Briana, mohla zvládnout i Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit. Takže zaklepala na vyšetřovnu a vešla.

A tam byl, na pojízdném lůžku ležel a sledoval pozdní fotbal Španělů Colton. Dlouhou postavu měl rozvalenou, jeden loket měl za hlavou, jak se snažil vidět na nástěnnou televizi. Nemocniční úbor mu spadnul z ramene, odhalil tak jeho štíhlou, svalnatou a opálenou slávu celému světu.

Všechny ty mužné svaly ji nakrátko rozptýlily od jeho problému, který teď jasně viděla. Levou ruku měl položenou rovně, vystavoval tak zubaté okraje krvavého zranění, které se mu táhlo kolem bicepsu.

Jeho velmi pevného bicepsu. Byl to fyzicky zdatný muž, štíhlý, ale svalnatý. Ne, že by si toho všimla jakkoli jinak, než jen jako fyzického zhodnocení svého pacienta.

Mohl by být pěkný, kdyby to nebyl ten největší blb na světě. To, že byl vysoký a silný, se širokými rameny sloužilo jen k tomu, že kdybyste ho s sebou měli ve tmavé uličce, byli byste naprosto chránění. Míval delší a husté vlasy, ale teď je měl nakrátko v nesmyslné úpravě. Odvrátil oči – chladné, úžasně modré, s příliš dlouhými řasami – od televize k ní. Viděla ten moment, kdy mu to došlo a hej, proč ten strach?

Samozřejmě v to doufala. Koneckonců to ona bude ta s jehlou. Tohle bylo její území. A Sara mu nehodlala dovolit na to na jedinou vteřinu zapomenout.

Přejel ji tím znuděným, odtažitým způsobem, jakým to dělával, jako kdyby nestála za zmínku. Než se mohla zastavit, ruka jí vystřelila k brýlím, když si náhle vzpomněla, že je nosila na své noční směny. Včas se zastavila před tím, aby si je upravila. Připomněla si, že střední už je roky pryč, že už nebyla tou neohrabanou, nemotornou holkou s rudými kudrnatými vlasy, kterým nelítostně říkával Mozkovna Sary Jane. Následovaly roky ignorace a trpělivého tolerování, což bylo zvláště trapné, když to byl nejlepší kamarád jejího ex-snoubence Tagga.

Tagg byl na Clevelandské klinice, hodinu cesty odtud, pracoval jako neurolog, zatímco ona byla zpátky v Angel Falls, snažila se dát dohromady svůj život, který vůbec nevypadal tak, jak si ho před rokem vysnila. Světlou stránkou bylo, že být zpátky doma s rodinou jí připomnělo, jak moc je postrádala, ačkoli ji ranilo, že táta nebyl úplně nadšený, že ji tu má jako kolegyni.

Sara otevřela pusu, aby pronesla něco, co doufala, že bude profesionální pozdrav, když se dveře za ní otevřely. Do místnosti strčil hlavu Brian.

„Hej, Colte, rád tě vidím, kámo,“ řekl. „Rád bych tě převzal sám, ale mám tu kriticky nemocného pacienta. Víš, jak to chodí.“

„Jo, potřebuje dvě tabletky Tums,“ řekla Sara. „Radši si pospěš.“

Brian se zasmál. „Velmi chytrá. Líbí se mi ženy s odvahou.“

„A já bych se ráda pustila do své práce.“ Podržela otevřené dveře a naznačila mu k východu. Což taky udělal, naneštěstí nejdřív zamrkal na Coltona.

„Nevěděl jsem, že jste s Brianem páreček,“ řekl Colton. Samozřejmě jí jeho první slova zvedla krevní tlak, jak bývalo jeho koníčkem.

„My nejsme páreček,“ řekla.

„No, jen jsem to předpokládal. Soudím podle těch zamilovaných pohledů, které jste si právě teď vyměnili.“

Zamilované pohledy? Byl ten chlap mimo? „Asi nepotřebuješ skvělou dedukci, abys v tomhle městě mohl být náčelníkem.“

„Au,“ řekl Colton, předstíral, že je dotčený. „No, omluv mě, že mám domněnky. Jsi z něj stejně trochu rozdivočelá, co, Zrzko?“

Sara cítila kvůli té přezdívce horkost ve tvářích. Nikdo jí neříkal tak směšnou přezdívkou, jen on, a ona ji neslyšela už roky. Nikdo se nevrtal v tom, že je uzavřená a upjatá, až na něj, a jemu to dělalo obrovské potěšení už od střední.

„Už dospěj, náčelníku.“ Umyla si ruce v umyvadle a vytáhla z šuplíků věci k šití. „Jen jsem ti chtěla připomenout, že se tu brzo budu ohánět jehlou, takže by možná chtěl držet pusu zavřenou. Pokud jsi toho schopný.“

On zvednul svou zdravou ruku. „Hej, víc, než schopný, doktorko. Jen udělej svou práci, abych se mohl vrátit zpátky do práce, dobře?“

Přešla k vyšetřovacímu stolu. „Možná budeš chtít vytáhnout zbraň z pouzdra a kousnout do ní, zatímco tě budu šít.“ Najednou vypadal trochu bledě. Měla by se cítit vinná, ale místo toho byla ráda, že ho na minutu umlčela. „Takže ses říznul o rezavý plot?“

„Lezl jsem pod něj, abych chytil pachatele.“

„Chytil jsi ho?“ Pokoušela se soustředit na to krvavé zranění. A ne na biceps.

„Jsem překvapený, že tak vzdělaná žena lékařka jako to je taková sexistka,“ řekl hlubokým barytonem, který se rozléhal kolem ní. „Jak víš, že to nebyla žena?“

„Protože jsem ho prohlížela před půl hodinou. Co tobě trvalo tak dlouho se sem dostat?“

On se zakřenil, ale ona zůstala naprosto neovlivněná jeho širokým, zářivým, a prostě-kalhotky-rozpouštějícím úsměvem. „Papírování na stanici.“

„Takhle jsi krvácel a zastavil ses, abys udělal papíry?“

Nasměroval k ní své velké modré oči a pokrčil rameny. Což si přeložila jako gesto „všechno to zvládnu, i když krvácím jako prase“. Jeho arogance nevyprchala ani po všech těch letech.

Očima přelétla k jeho příliš-pěkné tváři. Coltonovi bůh nadělil takové vzezření, že se za ním ženy otáčely, když byl ještě chlapec. Byl populární, hvězdný atlet, a quarterback fotbalového týmu, dokud ho nevyřadilo ze hry zranění a způsobilo mu ztrátu jeho vysokoškolského stipendia. Byl mužem, který vystupoval s projevem na školních akcích, a který měl vždy houf ctitelek.

Zaměřila svou pozornost zpátky k úkolu, připravila mýdlový roztok, vylila lahev antiseptického přípravku do misky a přinesla si to k jeho straně lůžka.

„Možná bych měl počkat, až to udělají sestry,“ řekl a zněl trochu nervózně.

„Všechny jsou zaneprázdněné,“ řekla Sara sladce, zvedla sešívací jehlu, aby na ni dobře viděl. „Raději to všechno udělám a rychleji tě odtud dostanu. Teď ti potřu rameno antiseptikem.“

„Bude to štípat?“

„Poslední pacient brečel deset minut, ale bylo mu šest. Jelikož jsi drsný chlap, očekávám, že budeš v pořádku za polovinu toho času.“

Svým tmavým pohledem se setkal s jejím, husté obočí spojil dohromady. Pod vším tím siláctvím se Pan Arogantní zdál trochu vylekaný. Což ji působilo nehoráznou radost. K dobru mu budiž připočteno, že když spustila jeho paži dolů do mýdlové vaničky, ani se nepohnul. Pravdou bylo, že nemusel, protože roztok, který používali vůbec neštípal.

Když to omývala a otírala, cítila na sobě jeho pohled, tichý a hodnotící. Obvykle byla bez nervů, když ji lidé sledovali, ale nelíbilo se jí být u něj tak blízko, cítit jeho kořeněnou, lesní vůni, a cítit, jak se do ní jeho oči vpalují.

Když se na něj podívala, rychle svůj pohled odvrátil. „Um, nechci zpochybňovat tvé odborné schopnosti,“ řekl, „ale jsi si jistá, že přes ty věci vidíš? Chci říct, nechci, aby se to podělalo. Moje rameno je jeden z mých lepších prvků.“

Tváře jí zahořely, a na krátko byla zpátky v deváté třídě, cítila ta samá bolestná muka. Uvažovala jsi někdy o tom, najít si kamarády, mozečku? Možná je pod vším tím sklem pěkná holka.

On byl tím druhem muže, který používal svůj šarm a vzhled k tomu, aby vyvázl ze svých průšvihů. Neustálých.

Nemohla uvěřit, že od něj kdy mohla čekat, že jí bude krýt záda, když selhal v tom, že neudržel jejího snoubence od tak těžkého „slavení“, až padl tváří do rozlučkového dortu – a ženy v něm. Valerie Blakeová měla pro Tagga na střední vždy slabost, což všichni věděli. Zvláště Colt, který ji najal na tu párty.

Tagg byl Sařin první přítel, a miloval ji navzdory jejímu období ošklivého káčátka. On viděl, kým byla a miloval ji pro její chytrost, ne navzdory tomu. Často přemýšlela, jak ji někdo tak pěkný může chtít, a někdy kvůli tomu celou noc nespala. Ale on se vyslovil, a najednou se všechno, po čem kdy toužila, mělo vyplnit – skvělá práce, milující manžel, vlastní domov.

Dokud Colton nezmizel a nezamával před ním polonahou Valerií. Colton vždycky nějak znal její nejhlubší obavy a namířil na ně reflektor. A jeho loňské jednání nejen že namířilo reflektor, taky jí zničilo celý život.

Ano, na vině byl Tagg. To chápala. Ale Colton škrtl zápalkou. Kdyby to byl dobrý nejlepší kamarád a zvládl tu oslavu, Tagg by se bez problémů dostal přes svou paniku na poslední chvíli. Teď by byli svoji, všechno by bylo vpořádku a užívali by si život v domě, který si vybrali na pěkném předměstí Clevelandu. V domě, ve kterém teď Tagg žil se svou přítelkyní, neboli dívkou z dortu.

Sara se narovnala. Nemohla si dovolit válet se minulosti. „Moje brýle možná nejsou přitažlivé,“ řekla, „ale vidím přes ně dobře. Samozřejmě pokud vynechám steh nebo dva, ta jizva tě udělá ještě drsnějším. Protože teď jsi takový ten pěkný chlapec.“

Zvednul ruku v obraně. „Hej, bez urážky, Einsteine. Jen si dělám legraci. Věřím ti.“

Divně se na ni díval. Na chvilku přemýšlela, jestli se cítil špatně za ten vtip s brýlemi. Nebo to možná udělal cíleně, aby ji vyvedl z míry. Na tom nezáleželo.

Někteří lidé nikdy nevyrostou a nikdy se nezmění. Colton byl očividně jedním z nich. Ale ona vyrostla. A už se nenechá víc zraňovat. To mu nedaruje.

***

Colton si ji neměl ohledně těch brýlí dobírat. Okamžitě jí to viděl na očích. Aby byl upřímný, řekl to, protože se cítil… nepohodlně. Trochu příliš blízko Saře Langdonové, která byla dospělá a vůbec ne ta nesmělá, domácká holka, kterou byla na střední. Ale on pro ni byl pořád emočně zakrnělý adolescent, který potřebuje urgentně dospět.

Sara jistě věděla, jak je teď atraktivní. Celé ty husté vlasy barvy mědi a ty úžasné zelené oči. Ani nezmiňovat ty zabijácké křivky. Byla to Doktorka Parádní, vůbec ne jako ta čtrnáctiletá-holka-se-skly-brýlí-tlustými-jako-popelník, kterou znával před dávnou dobou, kdy byl machr s chytrou pusou a ona byla snadným cílem. Aby nezměknul, připomněl si, že je pořád nejvíc typem osobnosti A, jakou kdy potkal. A Colt se typem A nezabýval.

„Lehni si zpátky,“ řekla a vypnula televizi.

„Hej! Ještě se hraje,“ řekl, ale opravdu tomu nevěnoval pozornost. Věděl, že by jí to neměl na každém kroku ztěžovat, ale nemohl si pomoct. Rozčilovat ji bylo příliš zábavné.

Teplá mýdlová voda mu stékala po paži a kapala do nádobky, kterou mu pod ruku umístila. Pracovala rychle a kompetentně, a on cítil, jak se mu zavírají oči. Konečně se zklidňoval ten adrenalinový nával a koneckonců byla noc. Taky skoro usnul, dokud neucítil bodnutí jehly.

Otevřel jedno oko a podíval se na ni. „Příště mě varuj, můžeš?“

Ona neodpověděla, jen se soustředila a koncentrovala. Cokoli mu to píchla, otupilo ho to, takže sledoval, jak strká jehlu dovnitř a ven, šije a stříhá. Opakovaně. Dovnitř a ven, šije a stříhá.

„Je to zlé?“ zeptal se.

Podívala se na něj. I za těmi velkými brýlemi mohl vidět jemnou mechovou zeleň jejich očí, stejně tak pěkných jako si pamatoval. „Myslím, že budeš žít. Nejsem plastický chirurg, ale jizva bude minimální.“

Ještě několik minut pracovala v tichosti. Nejhlasitějším zvukem v místnosti bylo tikání starých nástěnných hodin. Venku v chodbě zněla roztroušená symfonie pípání a alarmů, zvuků intercomu, a i praskavý zvuk pohotovostního rádia, které oznamovalo, že je další sanitka na cestě.

Když sklonila hlavu, mohl cítit vůni jejich vlasů. Citróny. Pěkné. To mu připomnělo dobu před lety, kdy věci mohly být jiné, kdy se ta nevraživost mezi nimi mohla změnit v něco jiného. Ale pak se do toho vložil Tagg a pobláznil ji.

Sařin život byl plný možností, které Colton nikdy neměl. Po tom, co si na střední poranil koleno, přišel o fotbalové stipendium na Penn State. Policisté, kteří pracovali s jeho otcem – který začínal jako polda v Angel Falls, než se přestěhoval do Chicaga, kde ve službě zemřel – si ho vzali pod křídla a pomohli mu dostat se na vysokou. Po vysoké se Colton vrátil domů, aby se postaral o svou babičku a sestru, konec příběhu. Zatímco Sara opustila město, aby dobyla svět, získala stipendium na Princetonu a lékařské škole v New York City.

Možnost něčeho víc mezi nimi byla už dávno pryč, a uplynulé roky ztvrdily jejich nepřátelský vztah. Také chápal, proč je na něj naštvaná. Ten blbec Tagg se opil tu noc, kdy měl rozlučku se svobodou navzdory Coltonovým nejlepším snahám mu v tom zabránit. Colton objednal ten výstup s dortem, ale netušil, že žena z té firmy nechá z dortu vyskočit někoho, pro koho měl Tagg na střední slabost. A očividně ještě i teď.

Sara vinila Coltona. Nakonec on byl jeho nejlepší kamarád. Čekalo se, že udrží pořádek a zabrání tomu, aby se věci vymkly kontrole. Sara ale nevěděla, že Tagg byl nervózní jako náctiletý zloděj v obchodě už celý týden před svatbou. Colton se snažil utišit jeho pochyby a zklidnit ho, jak to šlo, snažil se dokonce sám Tagga zavézt domů tu noc rozlučkové párty, ale Tagg si stejně našel způsob, jak Saře zlomit srdce.

Sara byla konečně hotová a on se posadil, prohlížel si její práci.

„Patnáct stehů,“ oznámila a přešla k pultu.

„Díky. Je to všechno?“ Připravoval se seskočit z lůžka.

„Ještě ne,“ řekla, postavila se před něj a zablokovala mu tak únik. Z kapsy svého bílého pláště vytáhla injekci a sundala vršek. Odhalila tak jehlu, která měla rozměr šesticentimetrového vrtáku. „Předkloň se a sundej si spoďáry.“

„Ne.“ Za nic na světě neexistovala možnost, že si před ní sundá kalhoty.

Zvedla jedno elegantní obočí. „Jak to myslíš, že ne?“

„Nechci to do zadku.“

„No, pokud nechceš, aby ti tvoje paže upadla, pravděpodobně budeš muset udělat, co ti přikáže doktor.“ Prstem ťukla do injekce. Pak dala prst na píst.

„Nikdy jsem neviděl na injekci tak velkou jehlu. Prostě počkám do pondělka, až mě uvidí můj obvodní lékař.“ Ona to tu neměla vůbec pod kontrolou… nebo ano?

„Jak chceš. Až na to, že dostaneš tetanus a nebudeš schopný polykat nebo dýchat.“ Zakryla úsměv. „Jo, a zmínila jsem slintání? Toho bude hodně.“

Užívala si to až příliš. Ale obrázek, který její slova vyvolala, stačil, aby ho usadil. „Myslíš to vážně, že?“

Poklepala prstem na injekci a řekla, „Smrtelně vážně. Sundej je, důstojníku Walkere.“

„Náčelníku Walkere,“ zamumlal, když vstal a sundal si kalhoty, při čemž se předklonil přes lůžko.

Ucítil antiseptickou vůni alkoholu a po jedné půlce zadku mu přejel bavlněný tampónek.

V té chvíli se rozhodl, že ji nenechá vyhrát. V poslední chvíli otočil hlavou dozadu a co nejšarmantněji se na ni usmál. Sara vzhlédla, možná taky vypadala trochu rozklepaně.

„Teď se můžeš otočit,“ řekla, chladná jako ledová královna.

„Raději se dívám,“ řekl a neotočil se.

„Posluž si,“ řekla, odstoupila a zarazila mu jehlu do masa.

Do hajzlu. Šarm ho s ní nikam nedovedl. Jako vždycky.

Jehla projela svalem, pálila a štípala. Bylo to, jako by mu do masa zabořili sekáček na led. Musel se kousnout zevnitř do tváří, aby tu bolest vydržel.

Pak znovu promluvila. „Největší obvyklý vedlejší účinek protitetanové injekce je bolest v místě vpichu. Za týden nebo dva budeš v pořádku.“

Natáhl si a zapásal své kalhoty, než mohla způsobit větší škody. Vydechl vzduch, který zadržoval. „Týden nebo dva?“

„Jen nějakou chvilku nebudeš sedět pohodlně. Stehy vytáhneme za týden nebo deset dní. Přijď, pokud bude něco vypadat rudě nebo natekle.“ Vyhodila injekci do červeného koše na pultu, s prásknutím si sundala rukavice a vyhodila je do odpadu. Pak napsala několik poznámek a podala mu tabulku. „Tady to podepiš.“

Udělal krok dopředu. Jeho zadek bolel, jako by ho píchla vosa. Přesto se podepsal na příslušný řádek a zvládl se usmát. „Uvidíme se, doktorko.“

Ona po něm střelila širokým nevinným úsměvem. „Nashle.“