CBHL - 17. kapitola

Překlad: Luciana

Duncan vypoustil  všechen vzduch z plic, aby se vysoukal z úzké jeskyně a pak přejel světlem své baterky po skále nad ní, hledajíc slabá místa v žule. „Dynamit by nejspíš pomohl.“ Usmál se na Aleca. „Takže beru zpět každou ponižující věc, kterou jsem řekl o tom, že ses dostal do armádní demolice. Když dostanu nějaký dynamit od toho dodavatele pro odstřely, co jsem najal kvůli silnici, můžeš mě tam dostat,“ zeptal se a mávl baterkou na díru, „aniž by ta hora spadla na nás?“

„To nemůžeš myslet vážně,“ řekl Robbie, než mohl Alec odpovědět. „Jsi šílený, Duncane? Odstřelíš jen malý kousek uvnitř téhle hory a vymažeš severní Maine a půlku Quebeku z mapy. Necítíš tu sílu energie, pulsující skálou?“

Duncan se posadil a natáhl pulsující pravou nohu, když se opřel o žulu a přejel si přes obličej s mumlanou kletbou. Byli tak zatraceně blízko. Trvalo jim celou noc, než se dostali přes propast a pak celý den, než prozkoumali labyrint tunelů na druhé straně, než našli to, co Duncan doufal, že je nástroj jeho síly. Jenže na to nemohli dosáhnout, protože měli příliš široká ramena, aby se vešli do zbývajících dvaceti stop jeskyně. A nemohli ani vidět, na co zkoušejí dosáhnout, protože tunel zatáčel ostře doprava, jen asi pět stop v ní.

Ačkoliv něco tam bylo, protože všichni tři to cítili.

„Věděl jsem, že jsme měli vzít štěně,“ zamumlal Duncan. „Vešlo by se tam.“

„A kdyby ano, co pak?“ zeptal se Robbie, sedící naproti němu. „Zapomněl jsi na druhou část Macova návrhu, aby sis vzal sebou někoho s užšími rameny a menšíma rukama?“ Posměšně si odfrknul. „Hádám, že kdokoliv tam půjde, bude potřebovat palec. „Měl bys akceptovat zjevné: Mac rozhodl, abys zapojil Peg do získání své moci.“

„Ale proč? Pak budu muset přiznat, že jsem zatraceně mnohem víc, než jen okouzlující a pravidlo je, že nevysvětlujeme magii nikomu jinému, než svým manželům a manželkám. A já nepotřebuju, aby mi ten bastard vybíral, s kým se ožením, nebo jestli se vůbec ožením. Má ochraňovat naši svobodnou vůli, a přesto mi zatraceně nedává vůbec na výběr.“

„Mac nemá co mluvit do našich partnerů,“ řekl Robbie a zavrtěl hlavou. „To jen Prozřetelnost a to jen aby se ujistila, že cesty dvou lidí, kteří mají být osudově spolu, se zkříží. Je na nás, abychom poznali ten dar, který dostáváme.“ Usmál se. „Ale náš místní čaroděj má přístup k poznatkům, nacházejícím se ve Stromech Života, takže musel zjistit, že Peg a ty jste stvoření jeden pro druhého a tak jednoduše zkouší… pomoct.“

Duncan svěsil hlavu do dlaní a přemýšlel, proč není víc znepokojený představou, že je ve hvězdách napsáno, že Peg má být jeho. Protože kromě toho, že pro něj bylo těžké si představit sám sebe, jako manžela nějakého chudáka ženy, vzít si tuhle konkrétní také znamenalo, že se stane okamžitě otcem. Odfrknul si. „Tak co si sakra myslíš, že Peg a její děti provedly, že si mě zaslouží?“ zamumlal, k nikomu konkrétně. „Já jsem poslední člov…“

  Země pod nimi se náhle zvedla ve vlnách otřesů, zatímco z hloubky se ozvalo vzdálené hřmění. „Nevím jak vy, chlapi,“ řekl Alec a vyškrábal se na nohy se smíchem, „ale myslím, že jsme se už tady zdrželi dost.“

„Jsme hned za tebou,“ vykřikl Robbie, když hřmění zesílilo.

Duncan se vyškrábal na nohy, ale zastavil se a věnoval poslední pohled konci jeskyně. „Vrátím se, ty zatvrzelý bastarde a měl by ses chovat lépe, k mojí ženě,“ zavrčel, otočil se pryč od zářivého světla, které najednou vystřelilo z úzkého otvoru a zvuk ostrého smíchu ho provázel tunelem.

Všichni tři dosáhli propasti a opatrně přešli přes mostek, který postavili z malých klád dnes ráno a nezastavili se v běhu, dokud nebyli pod noční oblohou, která byla ještě temnější, než byla jeskyně.

„Cítíte to?“ zeptal se Robbie a rozhlédl se. „To je kouř.“

Duncan se také rozhlédl okolo, z jejich pozice asi tři čtvrtě cesty z hory. „Ale není to z ohniště.“

„Támhle,“ řekl Alec a ukázal. „Dole přes fjord, vidíte to slabé světlo?“

„Kriste, to je štěrkovna?“ vyštěkl Duncan, už běžící do lesa. „Museli zapálit naše stroje.“

„Ne, to není nafta,“ řekl Robbie, hned za ním. „To je cítit jako hořící budova.“

Chlad, jaký nikdy nepoznal, projel Duncanovi po páteři a hnal ho temnotou, jako někoho, koho pronásledují démoni – nebo spíš někoho, kdo poznal strach z náhlé ztráty všech, co miloval.

*****

Peg stála vedle své dodávky na svážnici s výhledem na jámu, téměř znecitlivělá, jak sledovala plameny, šlehající nad pahorkem.

„Prosím, paní Thompsonová, nechcete si aspoň sednout do auta, kde je teplo?“ pobízel ji znovu Sam Dalton.

„Jsem v pořádku, Same,“ zamumlala, když se podívala za sebe, aby viděla své děti, také sledující požár – dívky objímaly rukama každá jedno dvojče a štěně mělo přitisknutý nos na skle mezi nimi. Podívala se zpátky směrem k blikajícím červeným majákům hasičských stříkaček, a poslouchala vzdálené výkřiky mužů, které se nesly nad skřípáním čerpadel, tahajících vodu ze zátoky.

Byla probuzena klepáním na dveře zhruba před hodinou a otevřela muži, kterého neznala. Její dům v lese hoří, řekl jí a chtěl, aby ona a děti šly pryč z domu, kdyby se náhodou oheň rozšířil. Také jí řekl, že už zavolali 911 a zbytek Duncanových mužů je na cestě z kempu u hlavní silnice.

Peg okamžitě oblékla děti a poslala je stát na svážnici, u fjordu, zatímco běžela do garáže s rukama plnýma pokrývek. Vyjela s SUV na cestu a zaparkovala ho stranou a nechala běžet topení a děti dala do bezpečí dovnitř. Strávila poslední hodinu tím, že vyhlížela Duncana a byla trochu zklamaná, že ji nepřijel hledat. Ale tak, neviděla jeho, nebo Aleca, nebo Robbieho od té doby, co nastoupili ve čtyři odpoledne do Duncanovy dodávky – ne, včera odpoledne, když už skoro svítalo.

„Mohl to být požár od elektriky,“ řekl Sam váhavě, zjevně ztracený v tom, jak s ní jednat. „To se děje častěji, než si myslíte, při stavbách domů.“

„Dům nebyl připojený,“ řekla Peg, stále sledujíc požár její tříleté zoufalé práce. „Před několika lety byla dočasná síť odstřihnutá a já používala generátor, když jsem potřebovala elektriku.“

„Duncan měl šest mužů, zůstávajících na svahu,“ řekl Sam, „a nikdo z nich nic neviděl, ani neslyšel. Ti dva chlapi na hlídce říkali, že nic nevěděli, dokud neviděli plameny, protože vítr vál od nich.“ Starší muž se přiblížil a nakonec ji objal kolem ramen. „Když jsou tu už hasiči, budou schopní udržet požár od vašeho domu,“ ujistil ji a poplácal ji rukou po paži. „A velitel hasičů zjistí, co to začalo.“

Ne že by to nebylo jedno, pomyslela si Peg, když si povzdechla; protože ať už náhodou, nebo záměrně, její téměř dokončený dům bude tak jako tak vyhořelý do základů.

Samova paže se ochranitelsky utáhla, když najednou vjel do zátoky člun a najel skoro celou délkou až na pláž, než se tři muži vyškrábali ven a rozběhli se směrem ke kopci.

„Duncane!“ vykřikla Peg, když je poznala ve světle rozbřesku. Osvobodila se od Sama a běžela dolů z kopce. „Jsme tady nahoře!“

Muži se zastavili, otočili se a rozběhli se k ní a Duncan zastavil právě včas, aby chytil Peg, která se mu vrhla do náruče.

„Kriste, nikdy v životě jsem nebyl tak vyděšený,“ zavrčel a objímal jí pevně, zatímco prsty jí zajel do vlasů, aby ji přitiskl k hrudi. Zaklonil jí hlavu dozadu. „Kde jsou děti?“ zeptal se napjatě, když pohlédl za ni. Cítila, jak mu stoupá a klesá hruď při povzdechu a znovu ji k sobě přitiskl. „Myslel jsem, že tvůj zatracený dům je v plamenech.“

„Můj nový dům je,“ řekla do jeho bundy a jeho paže se utáhly, když se zachvěla. Otřela si oči a odtáhla se. „Vzala jsem děti sem nahoru pro případ, že by se to rozšířilo.“ Znovu zabořila tvář do jeho hrudi a objala ho pažemi kolem těla, ale na poslední chvíli si vzpomněla na jeho pohmožděná žebra. „Můžeš… Budeš mě prostě minutu držet?“

„Navždy, lass.“ Přitiskl si tvář do jejích vlasů a znovu ji sevřel. „Řekni, že jsou všichni v pořádku; že děti jsou všechny v pořádku.“

„Jsou v pořádku. Tví muži nás varovali.“

„Co se zatraceně stalo?“ zavrčel, když zvedl hlavu, ačkoliv jeho objetí nezesláblo – a Peg si uvědomila, že nevrčí na ni. „Měli být pořád dva muži na hlídce.“

„To byli, šéfe. A první známka toho, že je všechno špatně, byla, když uviděli šlehat plameny z toho nového domu.“

Duncan se odtáhl a podíval se dolů na ni. „Potřebuji vidět děti,“ řekl znovu zastřeným hlasem, když vyrazil směrem k dodávce, s paží kolem ní. „Musí být vyděšené k smrti.“

Najednou opilá úlevou, že on je tady, Peg se napůl hystericky zasmála. „Peter řekl, že se stejně nechtěl stěhovat do toho hloupého starého domu.“

Duncan uhnul stranou, aby mezi nimi a dodávkou byl strom, zastavil, otočil se, vzal jí obličej do dlaní a palci přejel přes vlhké tváře. „Postavím ti nový dům.“ Přiblížil k ní ostýchavě rty a blikající světla odrážela jeho intenzivní pohled v očích. „A všichni se přestěhujete během měsíce.“ Pak ji políbil a ona předpokládala, že ji nenechá protestovat a tak ho Peg objala kolem pasu a rozplynula se v jeho náručí, aby ho políbila zpátky – a pak mále upadla, když se najednou narovnal.

„Teď spolupracuješ?“ zavrčel, popadl jí za ruku a zamířil nahoru k dodávce. „Sakra, kdybych věděl, že to je všechno, co je potřeba, zapálil bych ten dům sám.“ Otevřel zadní dveře. „Pojďte sem, malí divoši, ať vidím na vlastní oči, že jste v pořádku,“ řekl a chytil Jacoba, když se ten chlapec k němu vrhnul. Zvedl Petera na svůj druhý bok a přitáhl nejdřív Isabelu a pak Charlottu blíž a objímal je všechny čtyři, aspoň minutu.

Peg si otřela oči rukávem mikiny a viděla štěně, jak se snaží vmáčknout do skupinového objetí, právě když další pár silných paží přitáhl její záda k pevné hrudi. „Jsem hrozně rád, že jste všichni v pořádku, lass,“ řekl Alec a jemně ji stiskl. „Přísahám Bohu, že to byla nejdelší cesta na člunu, jakou jsem kdy podnikl.“

Peg natáhla krk, aby otočila hlavu a podívala se na něj. „Kde jste všichni byli na člunu?“ Alec svěsil ruce a ustoupil, když se Duncan otočil a opřel se o nárazník s Peterem a Jacobem v náručí, takže se Peg zeptala jeho. „Co jste lidi dělali u fjordu?“

„Lezli jsme na horu z druhé strany,“ řekl Duncan, „abychom viděli, kudy povedeme silnici k resortu, z jiné perspektivy.“

„V noci?“

Pokrčil rameny, až to zatřáslo s kluky. „Je vlastně dost měsíčního svitu k vidění obrysů lépe, než za denního světla. Byli jsme ve tři čtvrtě cesty nahoru, když jsme ucítili kouř a viděli zářit plameny.“

Peg se podívala směrem k fjordu, pak směrem k domu, který teď nebyl nic jiného, že stoupající kouř a pak se podívala přímo na Duncana. „Vítr fouká špatným směrem, abyste mohli cítit kouř až odtud.“

„Musel foukat tím směrem ve výšce,“ řekl a mrknul na ni.

„Tvoje… Vypadáš, jako by ses několik dní neholil.“ Peg se otočila k Alecovi. „A ty taky,“ řekla, ačkoliv si uvědomovala, že to není možné, když právě včera s nimi jedla, když její máma a teta, krmily Robbieho a Duncanovy lidi ve štěrkovně.

„Musíme se holit často,“ řekl Alec protáhle a přejel si přes smějící se čelist.

„Co kdybys zhasla motor, Peg,“ řekl Duncan a narovnal se s chlapci v náručí. „A přinesla ty deky, abychom mohli všichni sedět tady venku společně a sledovat práci hasičů.“

„Dej prosím kluky dolů, Duncane,“ řekla, když Alec zamířil ke dveřím řidiče a vypnul auto místo ní. „Tvoje žebra nejsou dost zhojená, abys je nosil.“

„Jsem jako rybička, Peg,“ řekl a jeho oči zazářily s prvními paprsky slunce, vykukujícího za horou na druhé straně fjordu. Šťouchnul do chlapců. „Vlastně, myslím, že jsem se nikdy v životě necítil líp.“

Charlotta a Isabela vyskočily z kufru, táhly deky sebou a způsobily, že chudák štěně vypadlo z auta s překvapeným vyjeknutím. Duncan přešel okolo, postavil kluky dolů, vzal jednu deku a položil ji podélně na zem a pak se na ni posadil. Opřel se o dodávku a poplácal obě strany vedle sebe. „Pojďte lidi; potřebuji půjčit trochu z vašeho tepla.“

Peg stála, mrkajíc na něj, když k ní přistoupil Alec. „Co potřebuje, je držet vás všechny, lass,“ řekl tiše a postrčil ji. „Byla to pekelná jízda na člunu.“

Robbie přišel na vršek, právě když všechny děti byly opravdu přitulené k Duncanovi, očividně ho potřebujíc stejně, jako on je. Robbie tiše zavrtěl hlavou na Peg, aby jí dal vědět, že její dům je kompletně pryč a pak se podíval na Duncana. „Je tu něco, co si myslím, že bys měl vidět,“ řekl tiše.

„Cokoliv to je, může to počkat,“ řekl Duncan a zachytil ruku Peg. Přesunul si Jacoba a Petera na klín a stáhl ji dolů vedle sebe. „Charlotto, podáš mi další deku, lass?“ Pak přitáhl Charlottu zpátky ke svému boku k Isabele a zakryl je všechny dekou, objal jednou rukou Peg a druhou holky a přitáhl je všechny s povzdechem k sobě – skupina byla úplná, když štěně vylezlo na deku a uložilo se, se svým psím povzdechem.

„Běže pryč, vy dva,“ řekl Duncan Alecovi a Robbiemu, kteří se oba usmívali nad obrázkem, který oni museli vytvářet. „Budeme tady hned, jak Jeanine a Bea budou mít hotovou snídani.“ Znovu si povzdechl, když si Peg položila hlavu na jeho rameno. „Ať nejdřív nakrmí hasiče, než budou krmit naše lidi.“

Och jo; pomyslela si Peg s vlastním povzdechem; objetí od velkého a silného muže, bylo přesně to, co všichni dnes ráno potřebovali.