Shameless - 1. kapitola

Překlad: Peťa

„Na tom vysokém místě se ve tmě navzájem pevně držely dva zvláštně citlivé lidské atomy a čekaly.“

-Sherwood Anderson

BRADY

Její štíhlé boky se houpou do těžkého rytmu Arctic Monkeys, který pulzuje přes repráky, když se posouvá blíž.

„Svléknu se pro tebe,“ zapřede, košile už jí visí z ramene.

Co?

„Musíš si jen rozepnout vršek a posunout podprsenku dolů.“ Předpokládám, že bych ji neměl odrazovat.

Olízne si rty a uvolní klipsnu ve vlasech, čímž pošle blonďaté vlny, aby se svalily dopředu. Ale když si je třesením uvolní kolem ramen, nosní dírky mi zasáhne vlna velmi silného parfému. Snažím se nešklebit, ale ta vůně je nechutná.

Soustřeď se, Brady. Žhavá holka si sundává oblečení. Oči na výhru.

Rozhlídnu se kolem a přemýšlím, jak dlouho to bude chlapům trvat, než si všimnou, že si svléká oblečení jako tanečnice u tyče v sobotní noc. Tahle holka je žhavá, takže to není, jako bych si stěžoval.

Mohl bych taky skončit s plnou parádou.

Její prsty začnou pomalu klesat, zatímco si rozepíná hedvábnou košili, ale pak se pozastaví v rýze mezi ňadry. „Kim Kardashian má ten stejný ohoz. Měla ho na sobě tuhle, když ona a Kanye odjížděli z little North West v…“

Aaaaa právě tady můj zájem opadne.

Samozřejmě, moje poslední noc, kdy tu pracuju, a dostanu Malibu Barbie. Napůl přemýšlím, kdy vyštrachá svůj telefon kvůli selfie.

Zatímco si nasazuju rukavice, sleduju ji, jak uvolňuje dvojčata, přičemž se moje podráždění navyšuje.

„Můžeme zatáhnout ten závěs.“ Kývnu za ni k rozdělení, které jsem měl na cestě dovnitř popadnout, ale s úsměvem pokrčí rameny a spustí podprdu.

Okay teda.

Když vklouzne do mého křesla, snížím zadní část, aby ležela. Musím zadržovat smích, když vypne hruď.

Nevím, proč si myslím, že je to vtipné.

Protože jsi idiot.

„Takže, Chastity“- Ano, jmenuje se Chastity (pozn. počestnost). Vždycky jsou to ty s morálně nezávadnými jmény. „Chceš tyto piercingy vodorovně, že?“ Udělám pohyb na šířku pro případ, že neví, o kterém směru mluvím.

Přikývne a zamrká na mě řasami, než popadne svoje kozy a seštípne si bradavky. „Chceš, abych ti je držela?“

Skoro se zadusím žvýkou. „Ne, v pohodě.“

Přes tvář jí přejde záblesk zklamání a já se donutím k úsměvu, abych potlačil svoje nasrané vibrace. Nemám v úmyslu být debil. Jsem jen vyčerpaný. Když pracuju sedmdesát hodin týdně na úpravách terénu, zatímco si přivydělávám načerno tady v tetovacím salonu, stává se to. Tak se ji pokusím uklidnit. „Máš ideální prsa na piercingy.“ Oči se jí rozzáří a usměje se zpátky.

Ale je to pravda. Její bradavky jsou vysoké a nafouklé. Možná jako špunty dlouhé, jestli se mě ptáte. Ne jako National Geographic kozy nebo tak něco. Jen trochu vyšpulené.

Jako by je někdo sál.

Péro se mi konečně vzepne, jako by někdo zazvonil na zvonek k večeři.

Ale pak Chastity otevře pusu. „Vyzvaly mě sestry z mého sesterstva, abych to udělala. Nemohla jsem říct ne.“

To je příšerný důvod. Jen přikývnu. Není to moje věc. Ale stačí to, aby se můj pták vzdal. Měl by být zaujatý. Nebyl jsem s nikým nějakou chvíli, dokonce ani s Gwen. Ale vidět Gwen vyžaduje čas, čas, který nemám.

„Jen se uvolni. Nejdřív si označím kůži,“ vysvětluju.

Chastity se zhluboka nadechne, ale když se dotknu jejího prsu, vydá malé zasténání.

Snažím se nesmát. Tahle holka by teď neměla být vzrušená. Nechat si propíchnout kozy bude bolet.

Poté, co si poznačím tečku na obou stranách jedné bradavky, zopakuju proces s druhou a celou dobu ignoruju zarudnutí, které se jí táhne od krku.

Jsem kokot, že jsem pobavený jejím očividným stavem vzrušení. Ale drží pusu otevřenou. „Miluju tu fotku. Je to tvoje přítelkyně?“ Kývne k přední části tetovacího salonu, kde na zdi visí obrázek mě v nadživotní velikosti, jak jsem obalený kolem polonahé ženské.

Ježíši Kriste. Nesnáším tu fotku. Jak se laskavost pro kamarádku na umělecké škole loni v zimě stala obrázkem nalepeným všude po Bostonu, aby dělal reklamu Wicked Tatto Parlor, to se nikdy nedozvím.

„Ne, není to moje přítelkyně.“

Ta rusovláska na fotce, Dani, a já jsme byli vždy jen kamarádi. Někdo, kdo jsem rozhodně doufal, že bude víc než kamarádka, ale věci se nevyvíjely tímto směrem. Vlastně, minulý týden tu byl debil, se kterým je zasnoubená, a nechal si udělat tetování Červené Karkulky – pro ni, bez pochyb. Sráč.

Ale ta zkušenost mě naučila něco důležitého. Že pokud nenajdete perfektní holku, vydávat se všanc je zbytečné.

Moje mizerná nálada se musí přenášet, protože v době kdy jsem zaměřený na 14-tloušťku v bradavce číslo dvě, Chastity už dál nemá zájem povídat si. Já ti to říkal. Bradavky a jehly nejsou nic vtipného. Ale musím přiznat, že nevím, jak reagovat, když začnou slzy.

Pokud je nějaká věc, co nedokážu zvládnout, je to plačící žena.

Poplácám ji po rameni. „Zvládla jsi to jako šampionka.“

Když jsem hotový s vysvětlováním, jak se o piercingy starat, kývnu na ni. „Máš nějaké otázky?“

„Jasně, mám.“ Olízne si spodní ret, který se přestal chvět. „Myslíš, že bys možná měl později čas na drink?“

Špatný nápad.

„Kéž bych tě mohl vzít za slovo, ale můj program je pěkně nacpaný.“ Žádná lež. „Možná někdy jindy.“ Nebo možná ne.

Buď hodný, chlape.

Přinutím se k úsměvu. „Kdyby ses rozhodla nechat si udělat tetování, něco ti namaluju.“ Piercing pomáhá platit účty. Tetování je tím, co miluju.

Oči se jí rozzáří a přikývne.

Odvrátím se, než si nechám uklouznout něco hrubého. Protože když jsem takto vyčerpaný, mám jeden mód – kretén – a nechci se k té holce takhle chovat. Nebo k jakékoli holce, když na to přijde.

To je důvod, proč jsem teď raději sám. Být sólo se zdá být jedinou věcí, na kterou mám čas.

Mezi klienty píšu tátovi, abych ho informoval o Jacksonově nemovitosti. Odpoví okamžitě. Skvělá práce, synu! Nemůžu ti dost poděkovat.

Žádná díky nejsou potřeba, vyťukají moje palce.

Zírám na obrazovku a doufám, že jsme skončili a nepustí se do dalšího kola omluv, omluv, které nejsou na něm.

Část mě se cítí provinile za to, že nechci řídit otcovu společnost na úpravy krajiny. Ale tohle mělo být dočasné. Jen dokud se nevrátí můj bratr Cal a nepřevezme to za tátu, který měl infarkt.

Čelist se mi napne.

Cal je v Texasu, dává si pohov se svou novou manželkou – s tou, se kterou utekl potom, co ji znal dva týdny – a jejich dítětem. Paradoxně tam byl proto, aby chodil na kurzy, za které jsem platil, aby se mohl vrátit do Bostonu a převzít naši rodinnou firmu, ale odbočil, když mu nějaká kočka zakopla na péro. Jak jinak máte dítě za devět měsíců?

Měl bych už s tím být srovnaný. Calovo dítě má rok a vypadá to bledě. Nevrátí se. Ale rodiče se drží naděje. Bojí se, že ho to začne nudit, tak jako všechno. A ve chvíli, kdy odložili prodej svého podnikání a to že by šli do důchodu, přišli o skvělou nabídku na firmu a otcovo zdraví šlo do sraček.

Jak se noc táhne, pokaždé, kdy zapnu tetovací pistoli, to přerývané bzučení navyšuje moje uvědomění si hodin a tvoří mi v hrudi pomalou obavu. Měla by to být úleva mít o jednu starost míň. Až na to že tohle je část, kterou miluju. Tohle je část, která opravdu vzbuzuje pocit správnosti, když nejsem v tak chabé náladě.

Ale nemůžu si to pořád dělat. Když budu řídit půl tuctu pracovníků v podniku na úpravu krajiny mého otce a tetovat celou noc dostane mě to do předčasného hrobu.

Když do sebe hodím trochu kafe, kývnu na borce v křesle. Ukáže si na biceps, kam jsem už přenesl kresbu vesel. „Na podzim budu veslovat pro BU (pozn. Bostonská univerzita),“ řekne hrdě.

Shromáždím úsměv a řeknu mu, že gratuluju a pak se soustředím na linie, které mu vyrývám do kůže.

Přivádí to k nám hodně vysokoškolských děcek. Byl jsem zvyklý užívat si, že poslouchám jejich historky a rozumím významu za symboly, které na ně kreslím inkoustem. Sakra, býval jsem jedním z těch BU děcek.

Ale teď je těžké snášet optimismus v jejich hlasech. Je to připomínka, že jsem byl pitomec za to, že jsem získal magistra v umění. Že jsem nešel na práva. Že jsem nestudoval něco, co by mohlo vytáhnout rodiče z finančních krizí.

Za to že jsem smýšlel jako snílek.

Po mém posledním klientovi sejmu klíč z mého kroužku na klíče a podám ho Rudymu.

„Vždycky tu máš místo, chlape,“ řekne a nakloní se pro bratrské objetí.

Zabručím poděkování a rozloučení, moc dobře vím, že se moje místo do konce příštího týdne zaplní, stejně jako příležitost být s ním partner v novém obchodě.

Celou cestu domů mě to užírá, chybí mi ty příležitosti. Ale není nikdo, komu bych si postěžoval, a i kdyby byl, není co říct. Už jsem se rozhodl.

Zvuk klíčů se rozléhá v tmavém bytě. Skopnu pracovní boty, nadrobím na podlahu bláto, ale spolubydlící je pravděpodobně se svou holkou, takže tu není, aby mi kvůli tomu vynadal.

Zívám a jsem tak unavený, že mi je trochu špatně. Když zamířím do ložnice, sáhnu po svém telefonu v zadní kapse džínů, abych si nastavil budík. Na obrazovce bliká Calova zpráva: Potřebuju s tebou mluvit. Mám nějaké novinky. Přestaň být kokot.

Pulzuje mi spánek.

Jsou tu dvě ráno, což znamená, že v Texasu je jen jedna. Možná bude vzhůru. Ale dokážu se fakt vyrovnat s tím, abych teď mluvil o té sračce? Jsem vzhůru od pěti ráno, kdy jsem vytáhl zadek do Jacksonovy nemovitosti.

Zatímco si dlaněmi třu obličej, zasténám.

Řeknu něco, čeho budu litovat, pokud ten rozhovor budu mít dnes v noci. Zavolám mu zítra nebo příští týden nebo cokoli.

Těžkým pohybem si svléknu džíny a triko a moje svaly řvou na protest, když se natáhnu na postel.

Je to, jako bych sotva usnul, když mi zazvoní telefon. Šmátrám po něm a v omámení odpovím. Hlas zní milion mil daleko.

Zatřesu hlavou a posadím se.

„Brady? Ty s… s… slyšíš mě?“ Přes telefon mezi vzlyky švitoří mámin hlas.

Několikrát zamrkám. Srdce mi duní v hrudi, v nevyzpytatelném rytmu zakopává. Tvrdě si otřu oči, snažím se probrat. Řekne to znovu.

Co? Ne, to je…

Všemi končetinami se mi rozprostře necitlivost.

Sevře se mi žaludek, když kvílí slova, která mě kuchají. „C… C… Cal je mrtvý. Oh, můj Bože. Cal je mrtvý!“

Zatímco dávím do odpadkového koše, ten rozhovor s mámou mi uhání hlavou. Protože když jsem jí řekl, aby vyčkala, že se za ní přijedu podívat, hodila na mě něco jiného. Že hned potom, co se dozvěděl ty zprávy, že můj bratr, jeho manželka Melissa a jejich dítě Isabella zemřeli při děsivé autonehodě, dostal táta infarkt a je v intenzivní péči.

Zavřu oči a nutím se dýchat přes strach, že přijdu o tátu. Přes lítost a vinu, jak jsem se ke Calovi choval. Přes hanbu.

Ten moment se zaregistruje jako horizont událostí černé díry, zeje přede mnou jako propast.

„Pane, jste v pořádku?“ zeptá se mě sestřička, když dávím do koše potřetí.

Odmávnu ji, chvěju se, když mi na zádech a na krku vyrazí ledový pot.

Cal je pryč. Můj bratříček je mrtvý.

Proč jsem mu nezavolal zpátky? Proč jsem nemohl dostat hlavu ze zadku? Neznám detaily nehody, ale nemůžu si pomoct, ale přemýšlím, jestli by se cokoli změnilo, kdybych prostě zvedl ten zatracený telefon. Zachránilo by je to nějak? Mohlo je to udržet doma?

Sevře mě děsivá myšlenka. Byla ta nehoda moje chyba?

Ztráta mého bratra se ve mně rozléhá, dokud mi dávení nasucho nepřevrátí žaludek a nedonutí mě uvažovat nad tím, že bych se schoulil na špinavé nemocniční podlaze.

V době, kdy se dostanu k nemocničnímu pokoji, jsem si pěkně jistý, že jsem si vyzvracel slezinu, ale pohled na tátu v bezvědomí s trubičkami, které z něj trčí, mě nutí ignorovat mou vlastní mizérii.

Otočí se ke mně máma. Za těma nateklýma očima vidím mihnutí úlevy. Vznáší se nad tátou, který je bledý a neodbytně nehybný. Třemi dlouhými kroky jsem u jejího boku a přitáhnu si ji k sobě, kde tiše pláče.

„Jsem tady, mami,“ zašeptám do jejích vlasů.

Vdechuju její růžový parfém, který mi připomíná rodinné večeře a smích a lásku. Zavřu oči, všechno, co vidím, je tvář mého malého brášky. Ten úsměv, který mi dával, když mi rozbil věci. Jeho světle modré oči, které se zvrásnily, když se smál. Ten nepořádek pískově hnědých vlasů, který nikdy nedokázal zkrotit.

A Bože, ta tíha toho, že jsem tam pro něj nebyl, je drtivá.

Sevřu mámu pevněji. Její slzy se mi vsakují do trička a držím ji, dokud se její vzlyky neustálí do naříkání.

Jakmile se uklidní, sedneme si k tátovi na postel a obalí ledovou ruku kolem mojí. Spodní ret se jí chvěje, když se smutně usměje k posteli. „Já… Nemůžu ho opustit. Doktor chce udělat operaci, jakmile to bude možné, zítra nebo pozítří. Nemůžu tvého tátu opustit…“ Znovu začne vzlykat. „Ale chci tu být pro mé dítě.“ Vždycky na Cala myslí jako na své dítě, i když je mu dvacet pět.

Bylo mu dvacet pět.

Do háje s tím.

„Mami, co se musí v Texasu udělat?“ zeptám se jemně.

Zachvěje se a já kolem ní ovinu ruku. „Vůbec nevím,“ zašeptá. Znovu se spustí slzy a já si uvědomím, že je třeba naplánovat pohřby. Zabalit osobní věci. Vyřešit právní otázky.

„Měla Melissa nějakou rodinu?“

Máma škytne. „Pravděpodobně. Měli dostat farmu. Byla… byla jejího otce, než zemřel. Nebo jejího strýce nebo tak něco. Teď je tam Melissina kamarádka. Kate nebo Katherine nebo je to možná Sandra? Ale dohlíží na nemovitost.“ Přikývnu a třu jí rameno a udělám to, co dělám vždycky. „Postarám se o všechno v Texasu. Ty se jen starej o tátu. Vrátím se, jak budu moct.“