TTWY - 6. kapitola

Překlad: Lenuszka

„Dobré ráno,“ řekla Sara povzbudivě, když vcházela do tátovy ordinace v pondělí časně ráno. Jeho dvě dlouholeté zaměstnankyně, Leonore a Glinda, už tam byly. Viděla je přes velké skleněné okno, které oddělovalo recepci od čekárny. Otevřela dveře a vešla do zadní ordinace, aby si položila na umakartový pult kávový dortík.

Ano, kávový dortík. Spolkla svou averzi a jeden udělala jako gesto pro správný start.

„Dobré ráno, zlatíčko,“ řekla Leonore, vstala ze svého místa, kde listovala časopisem People a pila z hrníčku Eddieho Redmayna. Leonore vypadala jako nejdokonalejší babička na světě – boubelka, mile vypadající, se skoro bílými vlasy a hranatými brýlemi, které jí zvětšovaly oči a vždycky dělaly z jejího pohledu překvapený. Taky neskutečně pletla a každá věc na jejím stole byla uspořádaná v krabičkách všech barev duhy, které dělala sama – roztomilý šálek, válcovitý stojánek na tužky, a jeden obdélníkový na její iPhone.

„Oh, tady, něco jsem ti vyrobila,“ řekla, postrčila Sařiným směrem malý světle zabalený čtvereček.

„Ale Leonore, to jsi neměla.“ Sara byla trochu nervózní, poslední dárek od Leonore byla zimní čepice s ušima, trochu trapné nosit na veřejnosti. Otevřela ten balíček. Obsahoval mnohobarevný pletený pytlík s dlouhou šňůrkou připojenou k velkému poutku. Hmm. Něco, co se nosí volně na krku? Bonbóny pro svěží dech? Tampon pro případ nouze?

„Je to malý obal na tvůj telefon, nebo cokoli, co můžeš nosit kolem krku,“ řekla Leonore. „Do ordinace se to hodí.“

„Jsou tak praktické,“ zavolala Glinda z chodby od vyšetřovny, zvedla bílou verzi toho, co měla sama na krku, bezpochyby to ladilo k bílé sesterské uniformě, kterou nosila každý den. „Zvlášť ve dnech, kdy nemáš kapsy.“

Jasně. „Děkuju,“ řekla Sara a prošla malými dveřmi, které oddělovaly prostor za pultem od zbytku ordinace, aby Leonore objala. Pověsila si na krk tu věc. „Nemůžu se dočkat, až ji použiju.“ Když se nad tím zamyslela, nesnášela bílý plášť. Děti z něj plakaly a vždycky musel být vypraný a vyžehlený, i když to mělo spoustu kapes. Tak možná ten pytlík nakonec nebyl až tak špatný nápad. Zvláště ta část s tamponem. Navíc, neustále ztrácela své propisky. Bylo děsivé, že už pro tu věc našla tolik využití?

Glinda došla k recepčnímu pultu. „Ó, kávový dortík! Sladkost od naší nové doktorky. Dělala jsi ho sama? Pojď si dát taky.“ Glinda si upravila svou sesterskou čepičku na svých blond vlasech, které si tupírovala minimálně od roku 1960.

Ano, Sara ho dělala sama, protože věděla, že milují kávový dortík. I když vypadal opravdu dobře, sama si nemohla kousnout.

Leonore přinesla konvici s kávou a keramické hrníčky, každý z nich nesl název jiného léku. „Samozřejmě, že ho dělala sama, Glindo. Čekala jsi od naší malé Sary něco jiného? Jsme na tebe tak hrdé, zlatíčko. Ušla jsi tak dlouhou cestu od doby, co jsme tě našly, jak vzadu studuješ otcovy knihy anatomie.“

Sara dnes poprvé cítila, jak se jí po tvářích rozlévá červeň. Bylo jí třináct a našli ji, jak čte jednu z otcových bohatě ilustrovaných encyklopedií anatomie – tu o reprodukčních orgánech. No, holka se to musí nějak naučit, že? Ty roky mezi smrtí mámy a otcovým sňatkem s Rachel byly trochu krátké, aby si vybudovala důvěru jiné ženy, takže zaplnila mezery ve vzdělání vlastním průzkumem.

Glinda ji poplácala po zádech. „A ty jsi od své lapálie se svatbou ušla dlouhou cestu.“

Tady přišlo zčervenání číslo dvě. A to ještě nebylo ani osm hodin.

„Nikdy se mi ten Taggart nelíbil,“ řekla Leonore, a ukrojila si velký kousek dortu. „Vždycky na mě působil jako snob, víš proč? Pokaždé, když jsem na něj narazila ve městě a měla s sebou vnoučata, nikdy jim neřekl ani ahoj. Jak z něj může být otec?“

„Opravdu,“ souhlasila Glinda, položila si svůj menší kousek na papírový talířek. „Doktor nám řekl, že už nikdy nebudeš jíst dorty. Platí to i pro ten kávový?“

Sara odmítavě mávla rukou. „Oh, to není problém. Chci říct, že to není chyba dortu, ano?“ Nikdy to nepřiznala, ale byl to problém a týkal se všech dortů. Kávového, zmrzlinového, jakéhokoli dortu na světě.

„To já jsem vzala tvůj překrásný svatební dort do útulku bezdomovcům,“ řekla Leonore vážně.

Saře se zkroutil žaludek. Začínalo být opravdu těžké udržet si úsměv na tváři. Právě tehdy se otevřely dveře ordinace, a pan Humphries, bankovní manažer, vešel. „Dámy, dobré ráno,“ řekl, zamával přes skleněnou výplň a posadil se v čekárně. V sedm čtyřicet pět tu byl na první vyšetření dne, které obvykle začínalo v osm třicet.

Nikdo se k němu ale nehnal. „Jo,“ pokračovala Leonore. „Doktor mi volal a řekl ‚Leonore, nevadilo by ti dostat tuhle věc z mého domu, protože kvůli ní moje dcera pláče‘ a já jsem řekla ‚Není problém, šéfe. Hned tam budu.‘ Bylo to v sobotu a já jsem na sobě měla pyžamo.“ Ach ano. Ten dort doručili omylem k jejím rodičům domů, po tom, co byla svatba odvolaná. Od táty to byla pěkná myšlenka. Přinejmenším z toho měl někdo radost.

„Jsem tak nadšená, že tu budu pracovat, dámy,“ řekla Sara, usmála se svým nejpovzbudivějším úsměvem a doufala, že nechají téma její krásné neuskutečněné svatby v prachu. „Vím, že mě táta hodně naučí, tak doufám, že pomůžu v ordinaci udělat nějaká vylepšení, abych nás dostala do vyšší kategorie v péči.“ Alespoň se modlila, aby to mohla udělat, ale věděla, že to nebude snadné.

„No, všichni tu chceme mít prvotřídní péči,“ řekla Glinda. „Tvůj otec je nejlepší lékař ve městě, ale musíme si říct, že tohle místo potřebuje omladit.“ Narovnala rámeček s ikonickým tiskem Normana Rockwella, jak dává doktor malému chlapci injekci do zadku. Sara si okamžitě vzpomněla na Coltona. Přemýšlela, jestli byl s tím krátkým účesem tak roztomilý, jako chlapec na obrázku. Vlastně on byl roztomilý i teď, ale úplně jiným způsobem.

Och, proč na to jen myslela?

„Jaký druh vylepšení, drahoušku?“ zeptala se Leonore, mezi obočím se jí vytvořila jemná vráska.

„Táta dostane od lékařské komory pokutu, pokud svou kartotéku nedá do elektronické podoby, takže jak jsem řekla, začnu nás na to připravovat. Plus, mluvili jsme o nových počítačích pro recepci a tabletech na vyšetřovnách. A vymalovat. Pořídit nové EKG. Tady tyhle věci.“

„Líbí se mi všechno, až na ty elektronické záznamy,“ řekla Leonore. „To zní trochu děsivě.“

„Neboj se, Leonore,“ řekla Glinda. „To znamená lepší počítač. Budeš na tom hrát rychlejší hry.“

„No, my všichni se budeme učit,“ řekla Sara. „Taky mám nějaké nápady ohledně denního rozpisu, takže odtud budeme moct odcházet dříve.“

Leonore ji poplácala po zádech. „To udělej, zlato. Všechny moje vnoučata dělají sporty, a já se tam nikdy nedostávám včas.“

„Jsem si jistá, že Sara bude jednoho dne mít taky děti,“ řekla Glinda. „Chci říct, až někoho potkáš, že.“

Ona zčervenala, věděla, že je to citlivé téma. „A až se to stane, budeš chtít taky brzo domů.“

„Glindo, chci se už teď dostat domů před sedmou, i když nemám přítele nebo děti.“

„Podívej, tvého otce máme moc rády,“ řekla Leonore. „Je to laskavý muž a skvělý doktor. Ale ten muž hodně mluví. Všechny zná a pomůže každému s jakýmkoli problémem. Ale někdy prostě potřebuješ jít jen do práce a pak domů, chápeš, co tím myslím?“

Sara věděla, že její otec moc rád mluví s lidmi. Proto byl v okolí oblíbený, ale také se hrozně zpožďoval s objednávkovými časy pacientů. Všem by se zlepšil život, kdyby se udělalo pár změn.

Právě tehdy vešel otec, rychle ji stisknul a šel si pro kousek kávového dortu. „Vítej ve svůj první den,“ řekl. „Viděla jsi, co je na dveřích tvé ordinace?“

„Cože? Ne, ještě jsem tam nebyla.“ Před pár týdny pomáhala Sara uklidit malou místnost na konci chodby, která se používala pro zásobování, ale teď byla její ordinací. Když se do ní vrátila, uviděla na dveřích dřevěnou vyrytou plaketu, kde stálo „MUDr. Sara Langdonová.“

„Oh, tati,“ řekla, do očí ji vhrkly slzy.

Leonore vytáhla svůj iPhone ze svého závěsného mnohobarevného pytlíčku, když se k nim Sara připojila. „Ok, vy dva, úsměv. Fotka z prvního dne!“

Otec ji chytil kolem ramen a přitisknul tvář k její, široce se usmíval. Ona si nemohla pomoct a taky se zakřenila. „Hodná holka,“ řekl a pustil ji. „Jsem rád, že tě tu máme, zlatíčko.“

„Ach, to je tak sladké,“ řekla Leonore, když se podívala na fotku. „Nechám to zarámovat a pověsím to vedle fotky na tvém stole, kde běhá Sara v plenkách kolem vánočního stromku. Nebude to roztomilé?“

Sara předstírala, že to neslyší. Pořád se usmívala nad tím, co řekl její otec. Na chvilku se jí srdce otevřelo, aby to všechno vstřebalo – jeho uznání, fakt, že prakticky řekl, že ji tady chce jako svou kolegyni. Možná to takhle bylo v pořádku, že nedělala postgraduál daleko od rodiny, průzkumy a prezentace na Harvardu. Možná po tom všem nakonec přece jen patří sem domů.

Leonore jí ukázala tu fotku. „Měl bys ji dát na webové stránky ordinace, tati,“ řekla Sara.

„My máme webové stránky?“ zeptala se Glinda.

„No asi bychom nějaké mít měli,“ řekl otec. „Ale v době, kdy si je pořídíme, bude Sara pravděpodobně pryč.“

Sara se snažila, aby její výraz neopadl. Pryč? Bez ohledu na plaketu a jeho laskavá slova, táta očividně pořád očekával, že půjde vstříc větším a lepším věcem.

„Můžu prohlédnout pana Humprhriese,“ nabídla. Raději se něčím zaměstnat. Ukázat tátovi, že je celá žhavá začít a že věří v efektivitu.

Glinda se podívala na hodinky. „Je teprve osm nula pět, drahoušku,“ řekla. „Nezačínáme s pacienty dřív, než o půl deváté.“

Ale on už tu byl dvacet minut a Saře se hodilo rozptýlení. „No možná ho můžu prohlédnout dřív, aby se mohl vrátit zpátky do práce.“ A zachovat tak v ordinaci plynulý průběh, což se zdálo být jako neotřelá myšlenka.

„Oh, dobře,“ řekla Glinda. „Jasně, zavedu ho tam.“

Leonore si vzala jejího tátu ztrátou, aby s ním něco probrala, než se vrátila ke stolu. Sara se zrovna natáhla pro pacientovu kartu, když se u ní objevil otec, odkašlal si a dal jí ruku na paži. „Um, já George prohlédnu,“ řekl. „Dlouhodobý pacient, víš?“ Ztišil hlas. „Bude jednodušší, když si ho přeberu já.“

Sara se zamračila. „On – on trval na tom, že ho prohlédneš ty?“

„No, víš, jak to je, zlatíčko… lidé mají určité problémy a nejlíp se cítí s někým, kdo jim roky naslouchal. Chápeš to, že?“

„Jasně. Samozřejmě.“ Donutila se k úsměvu.

„Neboj se,“ řekl její otec, znovu ji stisknul. „Celý den budeš mít dost práce. Ještě není ani osm třicet.“

Sara bojovala proti tomu otřesnému klesajícímu pocitu v břiše. Její otec měl osobní vztah se všemi svými pacienty. Opravdu se o ně staral, a oni ho za to na oplátku obdivovali. Vypadalo to, že ani táta, ani pacienti se toho nebudou schopní tak lehce vzdát.

***

„Co tady vlastně děláš tak pozdě?“ zeptala se Sara své nejlepší kamarádky Kaitlyn toho večera v Bean, kavárně, kterou Kaitlyn zdědila po svém dědečkovi. „Nemá to nic společného s tím kusem chlapa, středoškolským trenérem fotbalu, se kterým chodíš?“

Kaitlyn drhla karafy na kávu ve velkém průmyslovém dřezu, zatímco Sara seděla u ocelového pultu a třídila cukr a umělé sladidlo. „Měla bys vědět,“ řekla Kaitlyn, „že jsem se s ním rozešla.“

Sara vzhlédla. „Ty ses rozešla se Stevem? Proč jsi mi to neřekla?“

„Měla jsi toho hodně se stěhováním a novou prací… a flirtováním s Coltonem.“

Kaitlyn se pokusila o úsměv.

Sara se rozhodla ignorovat poznámku o Coltonovi. Po uvážení ale okamžitě promluvila. „Myslíš boj, ne flirtování. A byla jsem opravdu tak mimo, že jsi mi to nemohla říct? Pokud ano, jsem kamarádka na houby a omlouvám se.“

Kaitlyn si zastrčila pramen vlasů, který jí vypadl z culíku a pokračovala v drhnutí karafy.

Z páry, která se z dřezu linula, se Kaitlyny vlnité blond vlasy ještě víc zkroutily. Zastavila vodu a sundala si gumové rukavice. „Popravdě, Saro, jsem se o tom moc necítila mluvit. Opravdu bych si raději popovídala o tvém životě. Je to zajímavější. Když o tom mluvíme, jak proběhl tvůj první den u táty?“

Sara se usmála. „Moc zajímavý ne. A když mluvíme o tom, o čem si povídat nechceme…“ zasmála se.

„Vážně, bylo to dobré. Jsem optimista. A důležitější je, že jsem opravdu ráda, že jsem se vrátila domů, abych byla s babičkou. A blíž tobě. Opravdu jsem litovala toho, že jsem tak daleko. Pojď se posadit a popovídáme si.“

„Dobře. Fajn. Stejně už jsem hotová.“ Její úsměv byl tentokrát opravdový, když Saře naznačila, aby ji následovala, přičemž se posadila k jednomu roztomilému stolu v kavárně. „Co si dáš k pití? Nebo mi ještě zbyly muffiny, pokud máš hlad.“

„Můj táta a Rachel dnes berou babičku na večeři, takže mám volno. Co si objednat pizzu?“ zeptala se Sara. „Jako za starých časů?“

„Ančovičky a cibule? To si nemyslím.“

„Oh, no tak. Ani jsem se nerozšoupla za třešňovou colu.“

„Fuj, to je nechutné. Můžu zvládnout vegetariánskou pizzu s dvoulitrovou dietní colu. A salát. Pokud teda zavoláš.“

„Dobře.“ Sara objednala pizzu od Loua, jejich oblíbené místní pizzerie a baru. „Dvacet minut a jsou tu,“ oznámila.

Kaitlyn jim donesla sklenici vody a sedla si. „Jsem unavená.“

„Musíš být. Začínáš tak ve čtyři, ne? A ještě pořád jsi tady. To je horší, než pracovní doba mého otce.“

„Podnikání jde skvěle. Ale myslela jsem, že jsem unavená z předstírání, že jsem zamilovaná. Steve je skvělý, ale nemiluju ho. Proto jsem to ukončila. Snažila jsem se, co to šlo, ale prostě se to nestalo.“

„Oh, Kaitlyn, to je mi líto.“ Sara jí stiskla ruku. Bála se o Kaitlyn, která neustále randila, ale nikdy nic víc. Když byly mladší, Sara Kaitlyn podezírala, že je beznadějně zamilovaná do Rafeho. Teď si nebyla tak jistá.

„Není důvod k lítosti. Teď má Steve šanci potkat a zamilovat se do někoho, koho opravdu bude milovat. A já taky.“

No, to znělo pozitivně, ale Kaitlyn nevypadala, že by se tak cítila. „Už jsi randila se spoustou mužů,“ řekla Sara. „Přinejmenším máš zkušenost s tím, že víš, co chceš.“

„No, spíš s tím, co nechci.“ Hrála si s balíčkem umělého sladidla uprostřed stolu. „Moje matka by řekla, že jsem moc vybíravá. Je moc vybíravé, že chci džentlmena, někoho, kdo je zdvořilý a ohleduplný, má dobrou práci, je milý ke zvířatům, a umí vařit?“

Oh, no, Rafe určitě neumí vařit… teda ne moc. Takže možná byla Kaitlyn v bezpečí. Plus vypadala kvůli Steva smutně. Takže byl Rafe snad mimo. Hned ji ale napadlo, že minulý týden přinesl Rafe na večeři opravdu velmi dobrý salát.

Najednou někdo zaklepal na velké skleněné okno. Sara se otočila a viděla bratrův obličej, jak je na něj přitisknutý. Kaitlyn se zasmála, najednou čilá, že Rafeho vidí.

Rafe strčil hlavu do dveří. „Ahoj, Saro, Kate-stere.“ Saře neunilo, že Rafův pohled chvilku zůstal u její nejlepší kamarádky. Nebo to, že jí řekl tím pitomým jménem. „Nějaké novinky ve světě kávy? Hej, potřebuju další pytlík té kávy s Red Bullem, který jsi mi prodala před pár týdny.“

„Myslíš tu Himálájskou vysokohorskou směs?“ zeptala se Kaitlyn.

„Jo, tohle. Chlapi na stanici to milují, když mají zůstat vzhůru celou noc.“

„Rafe, opravdu jsi přišel, aby sis teď koupil kávu?“ zeptala se Sara. „Máme tu babinec. Navíc je zavřeno a Kaitlyn má po pracovní době.“

„Chceš pravdu?“ zeptal se Rafe. „Přemýšlel jsem, že navrhnu, že vyzvednu vaši pizzu a možná mě tu necháte, abych si kousek dal.“

„Nebo deset,“ dodala Kaitlyn. „Jak jsi věděl, že jsme si zrovna objednaly?“

„Protože jsem si taky jednu objednával a Lou mi to řekl. Hned budu zpátky.“

„Tady, dám ti peníze,“ řekla Kaitlyn, už napůl cesty ze své židle.

„Neobtěžuj se,“ řekl Rafe se zabijáckým úsměvem. „Ty zaplatíš příště, Katie Scarlett.“ Pak byl pryč, zmizel na Main Street, zvonek nad dveřmi zacinkal a Kaitlynin obličej nabral karmínovou barvu kvůli přezdívce, kterou jí právě nazval.

Katie Scarlett? Jako O´Harová? O co tu šlo s těmi malými roztomilými projevy náklonnosti? „Odkdy se tak kamarádíš s mým bratrem?“ zeptala se Sara.

Kaitlyn pokrčila rameny. „Vždycky jsme byli kamarádi.“ Na dlouho se odmlčela. „To je ten problém.“

„Ne, Kaitlyn! Rafe ne. On je ten nejhorší případ strachu ze závazků. Zlomí ti srdce. Stoprocentně. Slyšíš mě. Stoprocentně.“

„Je to moje srdce, Saro. Já to chci všechno, celý balíček – zběsilý pulz, bláznivé polibky, pocit, že víš, když je v místnosti, protože celé tvoje tělo reaguje na jeho přítomnost. Tak to s Rafem cítím.“

Sara zamaskovala své zděšení, protože Kaitlyn vypadala tak… vášnivě. „Hodláš mu to říct?“

„Nevím, co udělám. Protože právě teď jsme přátelé. Občas si vyjdeme ven.“

„Slyšela jsem, že jsi byla u babičky na večeři.“

„Několikrát. Její lasagne jsou úžasné.“ Přejela si rukou po břiše. „Jednoho dne se tvůj bratr probudí a zjistí, že mě taky miluje. Prostě to vím.“

Kaitlyn vstala od stolu, než mohla Sara protočit oči. „Kam jdeš?“ zeptala se Sara, znovu začala panikařit.

„Mám pro Rafeho muffiny, které vezme klukům na stanici.“

„Ne. Nedávej mému bratrovi svoje muffiny!“

„Dostane je, pokud chce.“

Ó Bože, opravdu tu mluvíme o muffinech? „Ty jsi příliš laskavá a šlechetná. On sem napochoduje přes tvoje muffiny a zlomí ti srdce, protože to Rafe dělá, aniž by si to uvědomoval.“

„Někdo se k němu dostane, Saro. Možná to můžu být já.“

„Jen mám o tebe starost. Chci, abys byla šťastná.“

„A já si toho cením. Ne, že bych chtěla měnit téma, ale… Gabby a já chceme, abys byla taky šťastná. Takže jsme ti, um… dohodili rande.“

„Ne, Kaitlyn.“ Tohle šlo od desíti k pěti. „Ještě nejsem připravená.“

„Říkala jsi, že je ti špatně, jak všichni mluví o minulém roce. Lidé to všechno zapomenou, pokud se vyšvihneš zpátky do sedla. Navíc, ten chlap je doktor a je roztomilý. Moje teta Millie mi ho zkoušela dohodit, ale není to můj typ.“

„Samozřejmě, že není. Protože ty myslíš, že je to Rafe.“

Kaitlyn pokrčila rameny. Pak vzhlédla a na tváři se jí rozlil široký úsměv. Sara se otočila, aby viděla, jak zadními dveřmi vešel Rafe a nesl velkou krabici s pizzou. Bože, je v tom až po uši.

„Nebyla jsem na prvním rande třináct let,“ zamumlala Sara, spíš sama pro sebe, protože Kaitlyn byla tak zaujatá.

Kaitlyn odtrhla oči od Rafeho na tak dlouho, aby se na Saru usmála. „No, to se v pátek změní. A Gabby a já ti pomůžeme.“