MC - 2. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Král Zeir Dragonfire dřepěl na okraji balkonu své ložnice a sledoval své teritorium. Máchal ocasem sem a tam a drápy škrábal po mramoru, na kterém už zanechal stopy nespočet vládců před ním. Jeho šupiny dělaly na podlaze uklidňující, šoupavý zvuk. Jako největší drak v království pokrývalo jeho krvavě rudé tělo větší část římsy.

Někdy si vzpomněl, jaké to bylo, když byl člověkem, melancholický sen, se kterým ho už nic nespojovalo. Od smrti jeho druha už tuto formu nikdy nepoužil. Jeho lidská podoba patřila pouze jeho milenci. Když Seltin zemřel, zemřela i Zeirova lidskost.

V zámku se šeptalo, že Seltinovu smrt přežil jen proto, že nebyli úplně spárováni. To Zeir věděl, protože Seltin ho nemiloval dost na to, aby se o to pokusil.

Položil bradu na přední pracky a pokračoval ve své noční hlídce. Všechno, co teď měl, bylo jeho království a on ho strážil jako osobní poklad, přičemž každá osoba zosobňovala jednotlivé klenoty.

Zeir vrhl pohled přes koruny stromů. Deštný prales nabízel jeho království přírodní zdroje, které ostatním královstvím na Dragaitu chyběly. Největší podíl dřeva na planetě pocházel ze Zeirovy země a výnos z jeho produkce byl zdrojem jejich příjmu.

Povzdechl si dračím způsobem, takže mu z nozder vyletěl kouř. I když ho jeho poddaní neustále informovali o všem a o všech, jeho hlubokou samotou neproniklo nic.

Se zavřenýma očima Zeir naslouchal ptákům, kteří na sebe pokřikovali a sdělovali si polohu potravy, zatímco menší zvířata cupitala pod stříškou. Kolem bzučel hmyz. Miloval své království a všechny lidi v něm, ale někdy ho samota tížila jako kámen.

Pro Zeira čas ubíhal ve skocích, přičemž roky i minuty dostávaly stejný díl pozornosti. Jeho dračí forma neznala pocit bezprostřednosti. Kromě toho, že kvůli dorozumívání se svými lidmi vylepšil svou schopnost telepatie, od té doby, co se před sto lety proměnil v draka, nic nezměnil. A od té doby zůstal ve své dračí podobě.

Lehké narušení vzduchu přimělo Zeira zvednout hlavu a hledat jeho zdroj. Co se změnilo? Díky své dračí podobě měl Zeir se svou zemí mnohem užší spojení než ostatní králové. Každou změnu v atmosféře okamžitě ucítil.

Když prohledal nebe, objevil objekt řítící se na planetu. Posadil se a natáhl krk, aby na něj lépe viděl. Když se objekt přiblížil, poznal, že se nejedná o náhodný asteroid, ale o loď.

Vetřelec.

Podle rychlosti, se kterou se koule řítila k zemi, měla potíže. Zeir si odfrkl. Dostali, co si zasloužili, protože vstoupili do jeho království. Doufal, že nebudou žádní přeživší. Fatalisticky vyčkával – takové štěstí, že by všichni cestující při dopadu zahynuli, neměl. Neklidně máchal ocasem. Cizinci mu vždycky zruinovali jeho klidný průběh života.

Zeir potlačil lidskou zvědavost, která to chtěla prozkoumat, zatímco jeho dračí část chtěla, aby ho nechali na pokoji.

Loď zrychlovala. Zeir doufal, že spadne dál na sever nejlépe do jiného království, ale pochyboval, že měla na to dost energie. S přeživšími bylo příliš mnoho práce. Musel se rozhodovat, jestli je má zabít, nebo si je nechat. Měl by se rozhodnout dřív, než přistanou.

Příliv nových lidí do jeho království byl velmi malý. Zeir se o motivaci návštěvníků nestaral. Neměl rád cizince. Cestující a turisté ať jezdí někam jinam. Zeir žádné prázdninové rezorty neprovozoval. Toto byl jeho domov.

Loď zmizela v deštném pralese. O pár minut později se džunglí ozvala slabá rána. Podle kouře nad stromy se loď nedostala dostatečně daleko, aby opustila jeho království.

Zatraceně.

Zeir se ironicky ušklíbl. Podle zvuku dopadu to možná nikdo nepřežil. Žádní přeživší, žádné problémy. Hluboko v duši by se měl zřejmě kvůli této naději stydět, ale jeho soucit a ostatní jemnější emoce byly už léta u ledu a od té doby se neprojevily. Nejlepší bude, když se zvedne a půjde to prozkoumat.

Zeir zvedl hlavu a zařval, aby přivolal své lidi. Měli by se podívat po přeživších a eventuální těla pohřbít dřív, než se do nich pustí zvířata z džungle. Neměl vetřelce rád, ale nikdo si nezasloužil být sežrán zaživa. Drakodlaci respektovali své mrtvé, i když dlouho netruchlili.

„Villere, viděl jsi tu nehodu?“

Zeir poslal mentálně zprávu své pravé ruce. Bez podpory a přátelství Villera Dragonwortha by to po letech zoufalství dávno vzdal a království by padlo.

„Ano, už sháním dohromady tým.“, ozval se mu v hlavě Villerův hluboký hlas.

Jakmile Viller domluvil, uslyšel Zeir zařvání cizího draka. Zvuk se nesl vzduchem ze směru nehody. Kvílivý zvuk zněl spíš bázlivě než vyzývavě. Vykřiklo to spíš z nouze z potřeby pomoci a uklidnění. Do království mu spadl někdo z jeho druhu? Nikdo z jeho poddaných nechyběl; Zeir měl o svých lidech přehled, ale co draci z ostatních království? Každý drak měl svůj hlas a Zeir tento ještě nikdy neslyšel.

Seskočil z římsy, protože ho to zaujalo. Pokud byl zraněn drakodlak, pak se postará, aby byl ošetřen. Možná se jednalo o draka z jiné části Dragaitu. Drakodlaci moc často planetu neopouštěli, ale bylo tu pár obchodníků, kteří cestovali daleko. Možná měl některý z nich poruchu na lodi. Zvláštní vetřelci byli jedna věc, ale zranění druhá.

Zeirovi obrovská křídla umožnila, aby byl u místa dopadu první. Jeho poddaní dorazí za chvíli. Věřil Villerovi, že se o všechno postará. Ti, kdo se nemohli proměnit, pojedou a přivezou přeživším oblečení a lékařskou pomoc. A k odklízení trosek bylo zapotřebí rukou a ne drápů.

Rychlý přelet nad oblastí poskytl Zeirovi představu o cestě objektu. Sledoval dlouhou brázdu polámaných a poražených stromů. Zničující účinek dopadu končil u bílého záchranného člunu ve tvaru koule. Ještě nikdy takový typ lodě neviděl, ale už o nich slyšel. Nebyly uzpůsobené pro daleké lety nebo průlet atmosférou. Okolí bylo cítit kouřem a drakem, který byl uvnitř.

„Druh.“

„Ne!“

Zeir odmítal poslouchat své instinkty, které ho nutily, aby obyvatele kapsle lovil a nárokoval. To ho kdysi málem zničilo. Skoro to nepřežil. Znovu už to podstupovat nebude. Musel jen najít draka, kterého slyšel a poté mohl odejít. V oblasti byl cítit jen jeden drak. Ať už se zřítil kdokoliv, byl sám, i když se nedala vyloučit možnost, že se objeví ostatní, aby vyzvedli ztraceného člena posádky.

Někde musela být jiná, větší loď, které chyběla přinejmenším jedna záchranná kapsle. Byla ta neznámá loď plná draků? Zeir o žádné kolonizaci neslyšel, ale je fakt, že se o zprávy z jiných království nezajímal.

„Villere?“

„Ano, Veličenstvo?“

„Slyšel jsi o nějakém drakovi, který by odletěl zkoumat vesmír?“

„Ne, pane.“

„Děkuji.“

Jestli o tom neslyšel ani Viller, tak to nebyl ten případ. Viller věděl o každém ptáčkovi, který se vylíhl. V žádném případě by mu neušla informace o skupině draků, kteří by opustili planetu. Lidé z jiných království považovali Zeira za šíleného, ale on i přes svůj smutek své teritorium chránil a vládl dobře. Ještě stále se o to, co bylo jeho, staral.

Zeir potlačil trudnomyslné myšlenky a přistál vedle pomačkané kapsle, ale v jejím okolí nikoho neviděl. Pod tlapami mu šustilo listí, a když natahoval krk, aby zjistil, co se stalo a kde je ten přeživší, do nosu ho udeřila úžasná vůně.

„Bude to v pořádku. Bude tu pro tebe.“

Zeir při zvuku hlasu ve své hlavě strnul a poté si odfrkl. Naposledy s Baroyem mluvil před několika měsíci. Zapomněl, jaký je to pocit, když se ho dotkne silné mentální vědomí vesmírného draka. Zeir dokázal se svými poddanými mluvit pomocí telepatie, ale s Baroyem to bylo něco úplně jiného. Vesmírný drak měl kolektivní vědomí kultur několika planet. Možná se jeho mysl dotkla skoro každého občana na planetě, nad kterou zrovna prolétával. Asi to muselo být pro něj nuda, když se vévoda Tor usadil na Dragaitu. Zeir se s Torem párkrát setkal. Poznal celý jeho štáb. Král Naron se o svého druha nemusel obávat. Sluhové jeho druha by zdecimovali každého, kdo by se jen odvážil na jejich milovaného vévodu křivě pohlédnout.

„Zdravím, Baroyi.“

„Zdravím, králi Zeire. Buď k tomu mladému drakovi milý. Musí se toho ještě hodně naučit, než zjistí, kým doopravdy je.“

„Nemám v úmyslu ho zranit. Není mým zvykem škodit nevinným.“ To nebylo jako tenkrát, když ten idiot Pontifex přišel, aby mu kázal a mluvil o jednotě. Vychrlil na toho blázna oheň. Za tu přednášku od Baroye a ostře formulované protesty ostatních králů to stálo.

„Kdo je tím vetřelcem?“

„Přichází z jiného světa, ale patří sem. Je předurčen k tomu, aby byl tvůj.“

„Druh?“

Zeir byl tak šokovaný, že se ani nechtěl ptát dál. Na takové prohlášení vesmírného draka se nedalo nic říct. Baroy se určitě mýlil. Zeir odmítal své srdce znovu otevřít. Další ztráta by ho zabila, ať už spárovaný nebo ne.

Vzduchem se ozvalo kvílivé volání. Zvuk tak hlasitý a bolestný, že Zeir čekal, že na sebe vezme fyzickou podobu a zaútočí na něj. Zvědavě se k němu blížil pomalými, promyšlenými kroky. Jeho dračí forma neměla na zemi takový půvab, ale nechtěl spadnout a draka rozmáčknout.

Tiché zakňučení přitáhlo Zeirovu pozornost k houští tvořeném ze stromu ovinutého liánami. Celé to dohromady tvořilo slušný úkryt. Zeir čumákem odsunul liány stranou a odkryl malého zlatého dráčka, který se ovinul kolem kmenu stromu a tulil se k němu jako k dece. Šest stop velká potvůrka střídavě kňučela a zoufale kvílela, jakoby si nebyla jistá, co jí pomůže víc.

V Zeirovi se vzedmula dlouho spící emoce: soucit. Už to bylo století, co něco proniklo skrz jeho tlusté, šupinaté brnění. Emoce byly hrozné. Před lety se jich vzdal. Jak se mohly opovážit vrátit se zpět?

Drak zvedl svou úzkou, trojhrannou hlavu směrem k nebi. Když objevil Zeira, pustil svůj kmen a snažil se proklouznout hlouběji do džungle, jakoby byl dítě snažící se ukrýt před strašidlem ve skříni. Zeir se zhluboka nadechl, roztáhl svá mocná křídla, aby vetřelci ukázal svou sílu a dokázal, že menšího dráčka dokáže ochránit.

Drobný drak tiše zabručel a přestal se snažit splynout s džunglí. Jeho hluboké zavrnění znělo jako souhlas.

„Moc pěkný.“

Zeir strnul. „Pěkný?“ On nebyl pěkný! Jeho bojové schopnosti byly známé po celé planetě. Málem vychrlil oheň, aby ukázal svou moc, ale ten cizí drak si to nezasloužil. Asi si myslel, že Zeirovi polichotil. Zeir naštvaně zadupal a frustrovaně si odfrkl; poté čumákem zaťukal na špičku malého dračího nosu.

„Jak se jmenuješ?“, zeptal se Zeir.

„Druh?“ V hlase draka zazněl údiv. „Můj druh. Konečně jsem tě našel.“

Drak se otíral Zeirovi o tvář na pozdrav, jakoby byli dlouholetí přátelé. Zeir strnul strachy od nozder po konec ocasu. Zhluboka se nadechl a naplnil si plíce pachem cizího draka. Zahltila ho vůně země a zvláštní, skoro mátová příchuť. Zatoužil se kolem nového draka ovinout a ochránit ho tak před nepřáteli.

Okamžitě od cizího draka odstoupil a zlomil tak kouzlo, které ho obklopovalo. Ne, už to nepřipustí.

„Můj druh“, opakoval malý drak.

Zeir odmítavě zavrtěl hlavou. „Ne. Já nemůžu být tvým druhem.“ Jeho bestie možná chtěla, ale Zeirova lidská polovina si moc dobře vzpomínala na bolest ztráty. Ne. Nejlepší bude, když se zvláštního draka ujme někdo jiný.

„Ano. Můj druh.“ Drak Zeira očichal, jakoby cítil něco špatného, ale nebyl schopný určit, co.

Přesto měl Zeir pocit, že mu toto jedno slovo vypálilo na srdci cejch. Gorgeous Seltin byl nádherný modrý drak se stříbrnými šupinami a doteď nemohl Zeir na některé odstíny modré ani pohlédnout, aniž by ho nezabolelo u srdce.

Poté, co se proměnil a utápěl se v depresích, musel použít veškerou svou moc, aby trůn udržel. Někteří lidé ho prohlásili za příliš zlomeného, než aby dokázal ochránit celé království. Ty nejhlasitější zabil nebo vyhostil, ale drby nebyl schopný umlčet. Během let šepot postupně ustal a on nemínil dopustit, aby ho nějaký přivandrovalý drak přiměl k tomu, aby si tím prošel znovu.

Z úst dráčka se ozvalo zakňučení, jakoby mu Zeir zlomil srdce. Drak Zeirovi olízl ucho, mezi draky ekvivalent láskyplného políbení.

Zeir znovu ustoupil z dosahu. Kdy se k němu ta zákeřná bestie dostala tak blízko, že se ho mohla dotknout? Kde ten drak vyrostl? Jeho chování ukazovala na mladého člověka, který neměl ponětí o etiketě mezi draky, žádný smysl pro osobní prostor.

„Proměň se!“, Zeir musel vidět lidskou podobu vetřelce. Nemluvě o tom, že jeho drak se nebude o lidskou nešupinatou podobu tak zajímat jako o zlaté zvíře, které mu říkalo druh.

„Na co?“ Drak si lehl na zem a opřel si hlavu o přední tlapy. Na jeho tváři se objevil trpělivý výraz, jakoby čekal na to, že mu bude vyprávět pohádku na dobrou noc.

„V člověka!“ Když se drak nehýbal, změnil Zeir taktiku. „Proměň se zpět ve svou dvounohou podobu.“ Vydechl oblak kouře, ale jeho výzva vyzněla naprázdno, protože drak na něj pouze zvědavě hleděl.

„Ale já jsem drak.“ Pomalu se plížil blíž k Zeirovi.

Zeir vložil do svého hlasu velící tón. „Ale ne vždycky. Ukaž mi svou druhou podobu.“ Člověk, se kterým by se mohl vypořádat, možná ho poslat lodí na druhou stranu království nebo dokonce do jiné galaxie. Tato smutná, potřebná, krásná malá bytost se nedala ignorovat. Zeir opět ustoupil a dráček to vzdal.

„Nemám jinou formu.“ Po těchto slovech následovalo další zakňučení.

„Ale máš. Já ti to ukážu. Dávej pozor a pak to po mě zopakuj.“ Zeir ukazoval, jak se proměnit nespočet dračím dětem, ale nikdy ne někomu, kdo si nevzpomínal, že by byl kdy člověkem. Ignoroval skutečnost, že on sám si sotva pamatoval, jak se sám proměnit

„Mysli na to, abys měl ruce a nohy, a prsty a že stojíš na dvou nohách“, rozkázal Zeir.

„Já nechci. Já chci létat! Dvě nohy jsou nudné.“

Než mohl Zeir zasáhnout, malý drak se přikrčil a vyskočil do vzduchu. Následný tvrdý dopad přiměl Zeira se ušklíbnout.

„Au.“

„Patří ti to, nezvedenče!“ Zeir neměl s impulsivními ztřeštěnci, kteří neposlouchali, trpělivost. Viděl, že se drak nijak nezranil. Musel se ovládat, aby se nad trucující potvůrkou nerozesmál.

„To bolí!“

„Létání není jednoduché. Naučím tě to, když mi ukážeš, že dokážeš být i člověkem.“ Zeir se snažil být trpělivý, ale nejraději by s mladým dračím hlupákem zatřepal.

„Já nevím jak.“ Po tváři draka se skutálela jedna osamocená slza. „Budeš mým druhem, i když nebudu drakem?“

Zeir nedokázal malému drakovi zlomit srdce tvrzením, že nikdy druhové nebudou.

„Jak se jmenuješ?“

„Jméno?“ Drak naklonil hlavu na stranu jako zvědavé štěně.

„Jak si říkáš? Jak ti říkají ostatní? Možná si vzpomeneš, když se proměníš“, snažil se ho přemluvit Zeir.

„Ty se umíš proměnit?“ Pochybovačný tón draka přiměl Zeira zaskřípat zuby.

„Už je to hodně dlouho, co jsem stál na dvou nohách“, přiznal. Když ztratil svého druha, Zeir potlačil veškeré své emoce. Sotva si na svou lidskou podobu pamatoval.

„Tak to já taky zůstanu drakem.“

Spokojený výraz na tváři malého dráčka způsobil, že Zeir zasténal. Bude muset udělat něco opravdu drastického, aby ho přiměl se proměnit. „Když ti ukážu, jak, pokusíš se o to?“ Bylo očividné, že přemlouvat ho nemělo smysl.

„Ano.“

Zeir zavrčel. Přemýšlel, jestli má mladého draka pohladit po hlavě, ale odolal. Musel mu jít dobrým příkladem. „Tak se dívej.“ Zeir zavřel oči a představil si svou lidskou podobu: Prsty na rukou, na nohou, štíhlé tělo bez ocasu a křídel – opravdu to nenáviděl, když neměl křídla ani oheň. Lidé byli slabí. Zeirovi zapraskalo v kostech a jak se drak proměnil do lidské podoby, zmizely mu šupiny. Pokud věděl, tak drakodlaci byli pouze na planetě Dragait. Kdyby existovaly jiné světy, tak musely být ještě objeveny. To neznamenalo, že neexistovaly planety, které by neměly svá vlastní tajemství, ale Zeir žádnou další obývanou draky neznal. Když mu křídla zmizela v lopatkách, vykřikl. Jeho proměna se usadila. Svět se mu rozplynul v slzách. Vyhodit svou snídani k nohám mladšího draka nepatřilo zrovna k jeho nejlepším momentům, ale nedalo se nic dělat. I když mladým drakům přednášel, že je potřeba se čas od času proměnit, sám se svou radou už léta neřídil a teď za to musel zaplatit.

„To vypadalo bolestivě.“ Soucitný tón v drakově hlase pohladil Zeira na duši. „Myslím, že zůstanu raději takto. Pěkně děkuji.“

Poté, co dal takový špatný příklad, mu to nemohl Zeir ani vyčítat. „Neproměnil jsem se už léta. Jakmile to udělám častěji, tak to nebude tak bolet. Je to schopnost jako každá jiná. Musí se trénovat. Když jsi přiletěl touto kapslí, tak jsi drakem být nemohl. Mělo by být pro tebe snadné se proměnit nazpátek.“ Nepochyboval, že po nárazu drakodlak upadl do šoku. V takovém případě nebylo neobvyklé, že se drakodlak proměnil do své nejsilnější formy.

„Proč ses tak dlouho neproměnil? Myslím, že je plno věcí, které může udělat člověk, ale drak ne. Neříkám, že se chci proměnit, ale proč ses neproměnil ty?“

Neustálý proud otázek mladého draka šel Zeirovi na nervy. Musel se ovládat, aby po tom čtyřnohém otravovi nechňapl. Moc si dovoloval. Zeir ignoroval tichý hlas ve své hlavě, který mu našeptával: „Druh.“

Otevřel ústa, aby drakovi řekl, aby se staral o své vlastní záležitosti, ale zvuk dračích křídel ho rozptýlil. V kruhu kolem nich přistál tucet draků. Žádné z ostatních království nemělo tolik drakodlaků. I když dal svým lidem, poté co jeho druh zemřel a on napůl zešílel, možnost odejít, většina z nich mu zůstala po boku.

Zavytí motorů ohlásilo příjezd vznášedla. Někteří ze Zeirových nejlepších bojovníků se nedokázali proměnit, takže se pohybovali jiným způsobem. Ze vznášedla vystoupilo několik žen. Sice se nedokázaly proměnit, ale v boji s noži a laserovými zbraněmi byly velmi praktické. Zeir ženské vojáky nikdy nepodceňoval.

„Oni tě vidí nahého!“ Zavrčel malý dráček. Pospíchal k Zeirovi a odstrčil ho od skupiny. Tím se dostal k ostatním. Otočil se na ocase a zasyčel na ně jako zuřivá kočka. Kdyby měl kožich, dojem by byl úplný.

Viller dolétl k Zeirovi a ještě v letu se proměnil v člověka. „Vaše Veličenstvo! Jak vidím, tak někdo přežil. Jak to, že je drak?“ Viller ostřížím zrakem zkoumal vetřelce.

Zeir se snažil promluvit přes draka, který se kolem něj ovinul. Chvíli to trvalo, než zformoval slova. Několikrát si musel odkašlat, protože si odvykl mluvit.

„Nejsem si jistý, odkud pochází. Nemá vzpomínku na to, že by byl člověkem.“ To identifikaci draka ztíží. Kdyby nebyl Zeirovým druhem, tak by ho považoval jen za obyčejného draka. Naneštěstí neznal Zeir způsob, jak zlatou potvůrku přimět, aby prozradila svou identitu.

„Hm, to je divné.“ Viller se poškrábal na bradě. Zeir by si ho jako obvykle kvůli jeho strništi na bradě dobíral, ale ne teď – ve Villerových očích spatřil podezření. Pokud by ho někdo vyslal jako špióna, tak odvedl dobrou práci, protože ani zlatý drak neměl ponětí o svém statutu špióna.

Po pár minutách Viller potřásl hlavou. „Aspoň jsi zase člověk. Rád tě zase vidím, Veličenstvo, nebo to, co je z tebe za tím tvým dračím ochráncem vidět.“ Viller se rozesmál.

Poté, co byl Zeir tak dlouho pouze dračím vládcem, budou ho akceptovat i v jeho lidské podobě? Někteří jeho vojáci se ještě ani nenarodili, když byl Zeir naposledy člověkem. Pokud by v této podobě zůstal déle, musel by napravit pár horkých hlav, než by ho uznali jako svého krále. Naštěstí Villera se to netýkalo a vždy byl jeho nejmocnějším spojencem a přítelem.

„Děkuji.“ Zeir své pravé ruce pokynul. Vlhký vzduch na kůži byl zvláštní a nezvyklý. Rukama si přejel po pažích a snažil se bojovat s pocitem zranitelnosti. Draka bylo těžké zranit, což byl jeden z důvodů, proč se tak dlouho neproměnil. Zeir udělal krok stranou a zlatého otravu obešel. Mladý drak ho chtěl zablokovat.

„Ne, nechoď k nim. Musím svého druha chránit.“

Viller uskočil a na poslední chvíli se vyhnul švihnutí ocasu. „Tvůj nový přítel je trochu majetnický.“

„To je. Myslím, že je ještě pořád trochu otřesený z dopadu.“ Zeir nevěděl, jak mladého vetřelce přimět k tomu, aby se proměnil v člověka. „Potřebujeme ho dostat zpátky, aby se ho mohli ujmout léčitelé. Co když je zraněný?“

Určit rozsah zranění bylo u člověka jednodušší než u draka. Lidé po léčitelích neplivali, když se snažili posoudit rány.

„Musel se udeřit do hlavy, nebo tak něco, když neví, kdo je. Nebo je to dobrý lhář.“ Viller si se zájmem v očích měřil drakodlaka.

Zeir proti tomu nemohl nic namítat. „Mohl by trpět amnézií.“ Věděl o případech, kdy se mohl drak proměnit až poté, co si vzpomenul. Viller se otočil a obrátil se na mládě. „Je tvůj otec také drak?“

„Co by měl být jiného?“ Kouřové odfrknutí přimělo Villera k smíchu.

„Dobrá otázka“, souhlasil Viller s širokým úsměvem.

„Nemyslím, že bychom z něj dostali víc, dokud se mu paměť nevrátí.“ Zeir pohladil dráčka po kovových šupinách. Ještě nikdy neviděl tak blýskavé šupiny.

Viller, jeden z nejhlavnějších dračích trenérů nováčka odhadoval svým zkušeným pohledem. Zeir si jeho názoru vážil. „Je malý. Není nebezpečný. Jestli se právě proměnil, tak svou dračí podobu dlouho neudrží. Chceš ho vzít s sebou?“

Zeir přikývl. Co by mohli ještě udělat? „Ano. Nebude vědět, jak si ulovit potravu. Kdybychom ho nenakrmili, tak umře hlady. Ať vyšetřovací tým shromáždí stopy. Kdyby se nám podařilo zjistit, odkud pochází, tak bychom se mohli dozvědět, kým je.“

Morla, Villerova družka, se k nim přidala. „Žádné další přeživší jsme nenašli, ale mohla bych z kapsle vytáhnout paměť počítače a zjistit, odkud pochází.“ Zatímco mluvila, v ruce držela tašku plnou volných bavlněných kalhot, které rozdělovala okolostojícím vojákům.

Viller naklonil hlavu a přemýšlel nad slovy své družky. „Jsi si jistý, že není nebezpečné vzít ho s sebou do zámku? Nevíme o něm nic kromě toho, že spadl náhodou zrovna do našeho království. Možná bychom ho měli strčit do vězení, dokud si nebudeme jistí, že není nebezpečný. Čím méně o nás bude vědět, tím lépe.“

Zeir potlačil instinkt, který ho ponoukal, aby popřel, že by ten zvláštní drak někoho zranil, protože to opravdu nevěděl. Jeho poručík mu vždy radil dobře, ale Zeir nedokázal přenést přes srdce, že by dráčka zavřel do cely.

„Mohl bych na něj dávat pozor, Veličenstvo“, nabídl Viller.

„Ani se ke mně nepřibližuj. On patří mně!“ Dračí nováček vyplivl oheň, malou ohnivou kuličku, kterou Viller snadno odrazil. Poté se rozesmál. „Jsem vůči ohni imunní, ty malá potvoro. Koneckonců jsem drak.“

Malý drak zavrčel. Poté začalo celé jeho tělo žhnout, jakoby byl nějaká baterie, která se zapnula. Jeho zlatá barva se začala měnit na zářivou modrou.

„Villere, pohni sebou!“ Vykřikl Zeir.

Vetřelec Zeirovi zabránil v tom, aby doběhl ke svému zástupci. Když drak po Villerovi plivl ledové rampouchy, sotva stačil uskočit. Ostré střely se zabodly do země v místě, kde ještě před chvílí stál. Vypadaly jako třpytivé průhledné jehly.

„Zadrž!“, vykřikl Zeir.

Dračí nováček opět zezlátl a otočil se k němu. „Můj!“

„Žádné plivání!“, huboval Zeir. Zatím se setkal jen s jedním drakem, ovládajícího dva elementy a Seltin nebyl moc silný. Existovalo jen málo draků, kteří dokázali produkovat i něco jiného než oheň. Mohlo by tohle zvíře být nějakým způsobem se Seltinem spřízněné? Poprvé mu vzpomínka na jeho mrtvého partnera nezpůsobila bodavou bolest.

Zlatý drak si lehl na zem a položil hlavu na přední tlapy.

Zeir ještě nikdy neviděl draka trucovat. Dokonce ani mladí draci nedokázali našpulit pusu jako malé trucovité dítě. „Musíš se proměnit. Viděl jsi, jak jsem to udělal. Já vím, že to umíš.“ Zatím to Zeir zkoušel vemlouvavým hlasem, místo toho, aby bestii přikázal se proměnit. Nechtěl lehce zraněného draka ještě víc popudit. Zatraceně, od kdy ho začaly zajímat pocity někoho jiného?

Drak párkrát zamrkal, ale nevstal a nevypadalo to, že by se k něčemu měl.

„Nechám tě tady“, varoval ho Zeir, jakoby se jednalo o malé dítě, které se vzteky válelo po zemi.

„Ty mě nechceš?“ Bolest v drakově hlase přiměl Zeira jeho přístup přehodnotit. Neměl sílu dohadovat se s tvrdohlavou, majetnickou bestií, ale ve štychu ji také nenechá.

„Tak pojď. Možná se ti podaří proměna později.“

„Mohla bych tu s ním zůstat, dokud se nepromění“, navrhla Morla a pohladila mladého draka. „Určitě se brzy promění, tak mladý drak dlouho svou formu neudrží.“

„Snažil se mě zmrazit! Kde je tvůj soucit?“ Viller chňapl po své družce.

Vyrazila ze sebe kvákavý zvuk a přitom stále hladila draka za uchem. „On to tak nemyslel. Jen se snažil chránit krále Zeira. Je tak sladký.“ Pokračovala v hlazení.

Z draka se ozvalo hluboké vrnění, které rozvibrovalo zem.

„Ty jsi zlý drak!“ Viller pohrozil ukazováčkem. Jeho hlas zněl spíš frustrovaně než vztekle.

„Pojď!“, zkusil to Zeir ještě jednou.

Drak si odfrkl. Zeir už to málem vzdal, ale poté si všiml, že zlatavá forma se pomalu zmenšuje. Šupiny mizely před očima a po chvíli se objevila postava muže.

Zeirovi spadla brada. Člověk před ním vypadal jako jeho mrtvý druh. Klidně by mohl být jeho bratrem. Ne úplná Seltinova kopie, ale ten muž měl ty samé modré oči a vystouplé lícní kosti. Místo Seltinových tmavých vlasů je měl zlaté. Možná, že jeho vzpomínky postupem času vybledly, ale Zeir si nepamatoval, že by byl Seltin tak svalnatý.

„Vzpomínáš si na své jméno?“ Zeir málem ze svého vyschlého hrdla nic nedostal. Několikrát musel polknout, abych si zvlhčil ústa a snažil se ovládnout. Mezitím zmizely všechny šupiny i ocas.

Krásný muž se posadil a objal si kolena. „Já nevím.“ Rukama si třel paže, jakoby se snažil získat zpět své dračí teplo.

„Co tu jen tak stojíš? Pomoz mu. Je v šoku. Potřebuje teplo.“ Morla vytáhla z tašky bavlněné kalhoty a tenkou košili a podala mu ji. „Tady, drahoušku. Obleč se a my tě odvedeme domů.“

„Děkuji.“ Mladík se obrátil na Villera. „A já – omlouvám se, že jsem se snažil tě zmrazit.“

Když se mladý muž upřímně omluvil, Villerův pohled změkl. „To je v pořádku. Je těžké bojovat proti instinktu.“

I přes pokušení udržoval Zeir svůj pohled na horní polovině těla cizince. Pokud by byl přistižen, jak okukuje nahého, zranitelného muže, tak by si to nikdy neodpustil. Cítil, že ho Viller pozoruje a pohlédl mu přímo do očí. Viller kývl k cizinci, který se oblékal. Když stál, sahal Zeirovi sotva po rameno. Další uklidňující rozdíl; Seltin byl jen o palec menší než Zeir.

Aby nevzbudil ve zlatovlasém muži podezření, poslal Zeir Villerovi zprávu telepaticky. „Promluvíme si později.“

Viller přikývl. Zeir pochyboval, že by byl jediný, kdo si podobnosti mezi Seltinem a tím cizincem všiml. Když se probíral svými vzpomínkami, tak si nemohl vzpomenout, že by se Seltin zmínil o nějakých příbuzných mimo planetu.

Viller se beze slova otočil a začal týmu zadávat úkoly. Během pár minut začali odklízet trosky a zničenou vegetaci. Pomocí gravitačních panelů přesunou záchrannou kapsli do zámku, aby ji mohli prozkoumat. Pokusí se z ní dostat co nejvíc informací. Možná se jim podaří zjistit, koho by měli ohledně jejich návštěvníka kontaktovat. Někdo ho musí postrádat, a čím déle bude trvat, než si vzpomene, odkud přišel, o to déle bude někomu chybět.

Zeirovi se myšlenka na někoho, kdo by po mladíkovi toužil, nelíbila.

„Druh!“, zašeptal jeho vnitřní drak.

„Drž zobák, drž zobák!“, štěkl po něm Zeir.

Pokud se mu nepodaří zbrzdit nadšení mezi mladým drakem a jeho vlastní bestií, tak si ho Zeir nárokuje dřív, než zjistí jeho jméno.

„Je mi líto té škody ve vašem lese“, řekl ten dech beroucí mladík. Tváře mu lehce zčervenaly, když hleděl na Zeira skrz dlouhé řasy.

Zeir ho uchopil za ramena. „Měl jsi v úmyslu zřítit se?“

„Ne. Ano. Já nevím. Opravdu si nemůžu na nic vzpomenout.“ V hlase muže se ozvala panika. Chytil Zeira za zápěstí.

„Kdo jsem? Proč tu jsem?“

Než ho mohl Zeir uklidnit, cizinec zavřel oči. Když omdlel, Zeir ho zachytil. Než mohl padnout na zem a ještě víc se zranit, zvedl ho do náruče.

Přiběhla Morla, aby bezvědomého muže vyšetřila. Odhrnula mu vlasy z čela a odhalila velkou rudou bouli na pravém spánku. „Musel se udeřit do hlavy opravdu silně, když je rána vidět i po proměně. Není divu, že ztratil paměť. Odneseme ho do zámku.“

Zeir odmítl předat své břemeno vojákům, kteří se nabídli. On ho našel a odmítal se zbavit zodpovědnosti. Jeho vnitřní drak se pobaveně zašklebil.