Angel - 16. kapitola

Překlad: Clarissa

JÁ SI TĚ NAJDU

„Už něco víš?“ Adalynin pohled prakticky prosil Lake, jestli něco neví, cokoliv. Její duše jí říkala, že by mohl mít problémy, což  ji děsilo a poté, co se ptala všude možně a zašla do jeho pokoje v hotelu, vrátila se s prádnýma rukama.

Uplynuly už tři dny od toho, co viděla Angela naposledy. Tři dny od toho životního polibku. A i když by pro ni bylo pravděpodobně lepší, aby ho už nikdy neviděla, nedokázala přestat myslet na to, co přesně se mezi nimi stalo. Nechtěla, aby to tak brzy skončilo, protože ji ta jejich „malá hra“ přitahovala víc než cokoliv předtím.

Lake mohla jen vážně zavrtět hlavou.

„Něco zlého se mu stalo.“ Cítíla, jak se hroutí. „Cítím to.“

„Myslím, že ano,“ přiznala konečně Lake, zatímco přicházela blíž ke své kamarádce a udržovala hlas klidný. „Pokaždé, když jsem se na něj zeptala Vincenta, nikdy opravdu neodpověděl.“

Adalyn polkla pocit na zvracení, který v ní rostl. Kdykoli se někdo z mafie ztratí, znamená to jen jedinou věc.  

„Co když je -“

„To nemůžeš ještě vědět,“ snažila se ji Lake utišit.

Ne, to Adalyn nevěděla. Nevěděla nic; v tom byl ten problém. Musela alespoň vědět, co se mu stalo. Vždycky bylo lepší to vědět, než nevědět nic.

Bez ohledu na cenu.

---

„Co to děláš?“ zeptal se Sal, když Adalyn pokračovala v chůzi.

Ani neotevřela pusu, ani se neohlédla, odhodlaná ho vidět.

Sal ji nepřestával pronásledovat. „Tohle nemůžeš udělat. On s někým je.“

„Tak sleduj,“ vyštěkla na něj.

Když zvedla ruku, aby zabouchala na dveře, Sal se ji snažil zastavit, ale ona ho kopla do rozkroku.

„Co to kurva!“

„Kde je?“ Bouchala na dveře, zatímco se Sal svalil k zemi.

„Ty malá děv -“

„Vím, že tam jsi. Lucco!“ zaječela a pokračovala v bouchání na dveře.

Když se dveře jeho kanceláře konečně a rychle otevřely, skoro uhodila Luccu do hrudi.

Díval se na ni velmi znepokojený a vzteklý démon.

„Omlouvám se, ale nakopla mě do … koulí,“ Salův hlas měl velmi vysoký tón.

„Kde je?“ zeptala se s odhodlaným výrazem. Nestarala se o to, jak strašidelně nebo jak neuvěřitelně sexy Lucca vypadal, když byl naštvaný; nechystala se odejít, dokud nezíská svou odpověď.

„Vypadni,“ bylo vše, co řekl, než začal zavírat dveře, ale zastavily se, když se za ním objevila drobná postava s dlouhými černými vlasy.

Zvedlo se zjizvené obočí. „Kdo?“

Adalyn byla v šoku, že se za ním objevila Chloe. Schovávala se snad za ním? Co tady dělají? Soustřeď se, Adalyn!  

„Angel,“ odpověděla konečně Adalyn.

Když se při zmínce jeho jména objevil v Chloeině očích mírný náznak bolesti, všechna Adalynina zuřivost zmizela. Chápala, že byl Angel Luciferův syn, ale pro ni jím nebyl.

Cítila, jak ji začínala naléhavě žádat. „Pohřešuje se, a nikdo mi neřekne, kam odešel.“

Chloe si ji na chvíli prohlížela, a pak zvedla hlavu k Luccovi. „Kde je?“

Lucca začal pomalu viditelně povolovat. Poté obrátil svou hlavu zpět k Adalyn a tiše ji zabíjel pohledem, než to vzdal.

„Vstaň, Sale.“

Sal dokázal vstát a dlaněmi si chránil jeho výbavu.

„Vezmi ji k němu,“ bylo vše, co řekl, než jí zabouchl dveře před obličejem.

„Díky, Chloe!“ zakřičela Adalyn a usmála se na dveře.

Když se otočila, aby uviděla velmi naštvaného Sala, bylo to vůbec poprvé, co ho viděla naštvaného, což bylo zvláštní.

Věnovala mu bezmocný úsměv a pokusila se usmát. „Promiň. Nevím, co to do mě vjelo.“

Odpovědí jí bylo jen ticho.

„Jsou … v pořádku?“ zeptala se a vybavila si, že je možná nakopla trochu tvrději.

„Ne. Ne, to nejsou.“ Trochu se poupravil, než odešel pryč.

Oops.

Adalyn šla za Salem, aniž by věděla, kam ji vede, než vystoupili z výtahu na devátém poschodí, a poté došli k náhodnému hotelovému pokoji. Sledovala, jak vytáhl z kapsy odemykací kartu, poté ji vložil dovnitř a odemkl dveře.

„Tady?“ zeptala se tiše, najednou byla nervózní a nevěděla, co má očekávat na druhé straně pokoje.  

Sal kývl hlavou a podržel jí dveře otevřené, aby mohla vejít dovnitř.

Vstoupila do pokoje, který vypadal tolik jako ten, ve kterém bydlel Angel předtím, prakticky vyskočila, když se dveře za ní zavřely. Poté pokračovala dál po špičkách. Neviděla ho, dokud se jí před očima neobjevila postel. Při tom pohledu zalapala po dechu, téměř tomu nemohla uvěřit.

Jak k němu kráčela blíž, začaly jí v očích štípat slzy. Viděla, jak byl po celém těle černý a modrý, těžce potlučený. Položila dlaň na Angelovu spící paži a hned ji rychle stáhla zpátky, když se s poskočením probudil s takovou silou, které by neměl být v jeho stavu schopný. Zdálo se, jako by se probudil z noční můry a byl připravený bojovat.

„Co tady sakra děláš?“ vyštěkl a snažil se pomalu posadit a udělat si pohodlí. Způsob, jakým se probudil, nepomáhal jeho zranění.

„Omlovám se. Nechtěla jsem tě vystrašit. Já jen ...“ snažila se uklidnit své nervy z leknutí, nadechla se a přemýšlela, jestli by měla přiznat pravdu. Pak to udělala. „Bála jsem se o tebe.“

Chvíli ji pozoroval, uvolnil se a zmírnil svůj drsný výraz. „Ty ses o mě bála?“

„Ano. Myslela jsem, že se ti něco mohlo stát, a vypadá to, že jsem měla pravdu.“ Když k němu udělala krok blíž, její pohled se trochu zamračil, když ho takhle viděla. Modřiny pokrývaly jeho obličej a ostatní části jeho těla, které mohla vidět a nebyly zakryté jeho tričkem, ale bylo těžké je všechny rozeznat v jeho tmavém tetování.

Všiml si jejího rozrušení, zdálo se, že se jeho povaha změnila. „Jen jsem trochu dostal do huby, to je všechno.“

Je snad … milý?

Mírně se pousmála, zatímco se snažila osušit oči. „Trochu?“

Snažil se zasmát, ale opravdu toho nebyl schopný. „Dobrá, možná jsem dostal nakládačku, ale aby to bylo spravedlivý, tak na mě byli tři.“

„Tři? Kdo to byl?“ Byla ráda, že se dívala na člověka a ne na rozmačkanou bramboru.

„Na tom nezá -“

„Ano, záleží.“ Dívala se na něj a pochopila, že to museli být Carusovi. „Joey byl jeden z nich, že jo? Co když to udělá znovu?“

Ta milá povaha najednou zmizela. „To je můj problém, zlatíčko, ne tvůj. Vypořádám se s tím.“

Když Adalyn uviděla v jeho očích pohled odplaty, pomalu kývla hlavou.

„Jak jsi mě našla? Kdo tě vůbec pustil dovnitř?“

Kousla se do rtu a přemýšlela, jestli mu má říct pravdu. „Možná jsem nakopala Sala do koulí, abych se pokusila promluvit si s Luccou a přimět ho, aby mi řekl, kde jsi. A dovnitř mě pustil Sal.“ Nad tou poslední částí se usmála.

Pobavený Angel zvedl rty nahoru a usmál se. „To jsi opravdu udělala?“

„Udělala,“ přiznala Adalyn se smíchem. „Nikdo mi neřekl, kde jsi byl, nebo kam jsi šel, a nemohla jsem se s tebou spojit. Myslela jsem si, že jsi mrtvý.“

„Dej mi tvůj mobil,“ nařídil.

Udělala, co ji řekl, a poslušně mu ho podala.

Dotkl se displeje a podařilo se mu psát rukou, která nebyla zraněna příliš zle. „Dám ti svoje číslo, ale pamatuj, že je můj mobil sledovaný, takže mě kontaktuj jedině, když mě budeš potřebovat.“

„Dobře.“ Cítila se teď lépe, když věděla, že ho mohla najít, kdyby znovu zmizel.

Když jí podával její mobil zpátky, a ona natáhla ruku, aby si ho vzala, najednou ji popadl za ruku a stáhl ji dolů na postel, aby si sedla vedle něj. Nejdříve byla v šoku, ale ve vteřině, kdy uchopil její čelist do dlaně, rozpustila se do ní.

„Adalyn, ještě něco od tebe potřebuju.“ Jeho tón potemněl jako jeho pohled, který se nyní zavrtával do ní. „Do tvého mobilu jsem napsal pod svůj kontakt adresu.“

Srdce se jí v hrudi zastavilo, a ona si nebyla jistá, jestli se jí líbilo, kam tohle mířilo.

„Pokud by se mi něco stalo, potřebuju, aby ses ujistila, že můj přítel a jedině můj přítel dostane ten prsten.“

Zavrtěla hlavou, nelíbilo se jí, co říkal. „Tobě se nic nestane.“

Pomalu přejel hřbetem ruky po její tváři. „Nepatřím sem, zlatíčko; ty to víš.“

Řekl jí to tak jednoduše, a ona věděla, že měl pravdu, tak smutnou jako byla ta skutečnost. Vzpomněla si, co mu sama řekla, když ho poprvé potkala. Jsi na nepřátelském území. Tak dlouho, dokud tady bude, nebude nikdy v bezpečí.

Kývla hlavou a souhlasila, že to pro něj udělá.

„Slib mi to.“ Neptal se, ale nařídil jí, aby to od ní slyšel.

Dala mu, co požadoval, a zašeptala svůj slib. „Slibuju, Angele.“

„Děkuju.“ Usmál se a pokračoval ve svém pohybu jen o vteřinu déle, než ji pustil. „Raději bys měla jít, než se Sal nebo Lucca vrátí, aby tě zkontrolovali.“

„Uvidím tě zase?“ Adalyn se kousla do rtu, nechtěla od něj odejít. Nevěděla, co tohle znamenalo pro Angela, jestli nebo kdy by se mohl vrátit a sledovat ji ve škole, nebo jestli by mu to Lucca vůbec dovolil, s ohledem na to, že ho Carusovi tolik nenáviděli.  

„Nevím, kdy tě znovu uvidím, ale najdu si tě, zlatíčko,“ tentokrát pronesl svůj slib on. „Pořád potřebuju ten prstýnek, co jsi mi ukradla, pamatuješ?“

„Oh, jasně.“ Usmála se, ale rozhodně ho brzy zpátky nedostaneš.  

Nadechla se, ujištěná, že ho znovu uvidí, začala odcházet, ale pak si vzpomněla, že potřebovala alespoň vědět jméno, komu ten prsten vrátit.

„Jak se jmenuje ten tvůj přítel?“

Vstala z jeho postele, zraněná a zasažená tím jménem, které jí řekl, a odcházela od něj.

Když to jméno uslyšela, spálilo to její duši. Bylo to tím, jak to řekl. Tím, jak vyslovil to nádherné jméno. Tím, jak znělo, když opustilo jeho rty, a pohledem v jeho očích, když ho vyslovil. Bylo to něco, čemu mohla rozumět jen žena, když muž, do kterého byla zamilovaná, vyslovil jméno jiné ženy.

Bylo to jméno, na které nikdy nezapomene, bez ohledu na to, jak zoufale by chtěla.

Bella.