Hercules - 3. kapitola

Překlad: Marťa

Jakmile jsme ukončili vysílání, dokulhala jsem do kuchyňky ve studiu. Ještě jsem nejedla, a protože na kuchyňské lince ležela na talíři rozkrojená sezamová houska, u kterého bylo napsané mé jméno, neváhala jsem. Musel mi ho tam nechat jeden z ohleduplných asistentů. Strčila jsem obě půlky do topinkovače.

Zatímco se houska rozpékala, nalila jsem si kávu, posadila se za malý stolek a podívala se na svůj telefon. Všimla jsem si nové přijaté zprávy: Mrzí mě tvoje zranění.

Vložila jsem do svého telefonu číslo sexy detektiva a uložila si ho. Ta zpráva určitě nebyla od něj. Vůbec jsem nepoznala číslo odesilatele, tak jsem to ignorovala.

Po několika měsících v rozhlasu jsem začala být velmi opatrná. Tam venku byla spousta podivínu, ale detektiv Hercules se nezdál být jedním z nich. Víc, než cokoliv jiného jsem chtěla znovu slyšet jeho hlas.

Když jsem mu v 10:30 zavolala, okamžitě to zvedl.

„Máš to zlomené?“ Jeho hlas zněl vřele a známě, což mě přimělo se usmívat od ucha k uchu.

„Slyšel jsi to?“ Možná byl příliš zaneprázdněný nebo příliš unavený na to, by si pořad naladil.

„Slyšel co?“ Sam měl téměř kultovní posluchače, ale detektiv mezi nimi asi nebyl.

„To je jedno. Trefil jste se.“ Podívala jsem se dolů na svou nohu. „Mám zlomený malíček.“

„Jak se cítíš?“ Byl první, kdo se mě na to za celý den zeptal.

„Vyčerpaně.“ Zhluboka jsem se napila kávy a jedním okem jsem zkontrolovala topinkovač. Mým plánem bylo se najíst a jít se domů vyspat. „A ještě bolavě.“

„Ale ne! To mě mrzí.“ Ten opravdový zájem v jeho hlase zněl tak sexy. „Věř mi, že ti rozumím. Zajímalo by mě, jestli je to něco, co by vyléčila sklenice nebo dvě vína.“

„O půl jedenácté dopoledne?“ Pořád jsem v ruce držela hrnek s kávou.

„Ne, v sedm večer,“ řekl klidně. „Dnes večer mám volno. Co kdybych přinesl láhev? Mohli bychom si vyměnit válečné historky.“

„Válečné historky? Neříkej mi, že sis taky zlomil malíček?“

„Ten ne, palec.“

„Vážně?“ Byla jsem ohromená, ale najednou dával jeho zájem smysl. „Jak nepravděpodobné je to, že zavolám na stanici a zvedne to policista, který měl zlomený palec?“

Z toho bych měla materiál na celý týden.

„Je to docela divné,“ řekl. „Možná to ale není náhoda. No, možná jsme měli dvě podobné nehody, ale naše spojení nebylo náhodné.“

To na mě bylo až příliš romantické. Tohle všechno mohlo skončit zítra v rádiu, takže jsem to chtěla odlehčit. Ignorovala jsem to ve prospěch získání dalších informací.

„Zranil ses při práci?“ Moje houska vyskočila z topinkovače, tak jsem vstala, abych si ho vzala.

„Při baseballovém zápase Policejní ligy.“ Zasmál se. „Detektivové proti uniformám.“

„A kdo vyhrál?“

„My, ale to jen díky mému doběhnutí k domácí metě a sklouznutí, při kterém jsem si ten palec zlomil o desku.“

„Au.“ Můj malíček soucitně zatepal bolestí. „To muselo být na nic. A sakra, ještě před ostatními poldy!“

„Jo.“ Zasmál se. „Nejsem žádná křehotinka, ale bolelo to, jako čert.“

„No,“ řekla jsem, natočila jsem si pramen vlasů kolem ukazováčku a přemýšlela o jeho palci a herkulovském těle, které mi popsala sestřička. „Zdá se, že by sis taky zasloužil skleničku.“

Takže detektiv Hercules chtěl přijít s občerstvením! Byla jsem tak zaujatá svým hrdinou, že jsem souhlasila s rande – s příslibem, že z něj můžu na rande, v obývacím pokoji, vytáhnout historky o jeho zraněních, které by se hodily do vysílání.

Váhala jsem, jestli mám dát svou adresu virtuálnímu cizinci – i když byl detektiv dnes tak trochu mým spasitelem. Byla jsem zvědavá na toho muže a to, jak na mě bude pohlížet, až mě uvidí na vlastní oči potom, co bude fantazírovat o tom, jaká jsem. Někdy mohly být ty fantazie dost divné. Nicméně, moje zvědavost poznat, kdo byl Herc, a potenciální skvělý příběh, který jsem mohla získat pro pořad, mé obavy odplavily.

„Takže, jdeme do toho?“ Zdál se nadšený.

„Ano.“ Přikývla jsem do telefonu a cítila, jak mi v žaludku nervózně zacukalo. Najednou jsem se nemohla dočkat, až se s ním seznámím. „To by bylo milé.“

„Takže, kde je místo, ehm, činu?“ Zasmál se. „Možná budu muset zatknout tu krabici, která tě dnes ráno napadla.“

„Nebo bys ji možná mohl odnést jinam, aby to neudělala znovu.“

Najednou jsem si dokázala představit Herca oblečeného do baseballového dresu policejní ligy. Jestlipak vypadal, jako bájný bůh, když při odpalování otáčel boky? A kdo se o něj staral, když byl zraněný? Jsem si jistý, že nebrečel tak, jako já. Pravděpodobně se jen postavil, mávnul rukou a odešel.

Najednou jsem si říkala, že až se setkáme, budu já ta divná.

Těšila jsem se, až s ním budu ve stejné místnosti. Hlas a intonace mohou o člověku hodně vypovědět, ale dívat se někomu do očí a dýchat stejný vzduch, to byla úplně jiná enchilada.