Angel - 1. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Míša

PADLÝ ANDĚL

Sakra, sakra, sakra. 

Když vystoupila z výtahu a zamířila směrem k jeho kanceláři, mírně klopýtla. Prohlásit, že už měla té naprosté posedlosti mužem, za kterým mířila, až nad hlavu, by bylo podceněním roku.

Přestaň. Teď je s Chloe.

Uprostřed kroku se zastavila.

Lucca byl teď s Chloe, a i když si myslela, že byla zamilovaná do temného démona, on se se svou zjizvenou krásou jejím směrem ani nepodíval. Ve skutečnosti to neudělal nikdy a ona pochybovala, že by se na ni kdy mohl dívat tak, jako se na něj dívala ona.

Ze všech ostatních důvodů pro sebe byli dokonalí… S dlouhým povzdechnutím si smířeně přiznala to, co dřív nedokázala. Že jsou spřízněnými dušemi.

Od chvíle, kdy zjistila, že Lucca a Chloe byli oficiálně „spolu“, se na Luccu nedokázala dívat stejně, protože věděla, že nebyla stvořena pro něj. Teď už mohla jen doufat, že najde muže, který byl stvořený pro ni. Muže, který by ji přiměl zapomenout na Luccu. Muže, který by ji přiměl zapomenout na Přízrak.

Uf. Jo, přeju hodně štěstí.

Znovu se dala do chůze směrem k jeho kanceláři. Všechno vzrušení zmizelo. Řekla si, že odteď navždy by si aspoň mohla užít příležitosti být v jeho přítomnosti… a zorném poli.

Když ostatní poprvé zavolali do přízrakovy kanceláře, možná že byli vyděšení. Ona ale ne. Ji to jen lákalo. Ta jeho temná, nebezpečná stránka, která ji každým dnem víc a víc přitahovala.

Dveře jeho kanceláře byly otevřené, takže se zářivým úsměvem vešla přímo dovnitř. „Ahoj, Lucco. Chtěl jsi mě vidět...“ Když si všimla, že už s někým mluvil, hlas se jí vytratil do prázdna. „Omlouvám se. Nevšimla jsem si, že...“ Hlas se jí znovu vytratil, ale tentokrát to bylo kvůli tomu, že jí dech vzdal neznámý muž, který seděl přímo před Luccou a teď otočil hlavu směrem k ní.

Sakra. Byl tak žhavý.

Nedokázala odtrhnout oči od jeho tmavých zorniček. Byly černé, ale kvůli tomu, jak za ním svítilo světlo, se měnily do podivného odstínu tmavě šedé. Když se jí pak podařilo sjet pohledem níž, si všimla, že měl vysoko na tváři pod levým okem tetování, které se skládalo ze čtyř malých teček ve tvaru diamantu. Pomalu odtáhla oči ještě dál a zjistila, že krk měl úplně pokrytý dalšími obskurními tetováními. Nepodobal se nikomu, koho kdy viděla. V mafiánské rodině Caruso byla až příliš zvyklá vídat dobře upravené muže. Jedna věc byla jistá. Rozhodně to není Caruso.

Místností se rozlehl Luccův temný hlas. „Za okamžik se ti budu věnovat.“ V pozadí jeho slov slyšela náznak úsměvu.

Ani si neuvědomila, že celou dobu než se otočila a vyšla ven k židli přede dveřmi, zadržovala dech.

Olízla si najednou velice suché rty. Nemohla si pomoct a otočila hlavu zpátky ke dveřím. Doufala, že by toho neznámého muže mohla znovu zahlédnout. Slyšela Luccův tlumený hlas, když mluvil s mužem, který tam seděl s prázdným výrazem ve tváři.

Muž měl tmavě hnědé vlasy, které měl po stranách sestříhané hodně nakrátko. Nahoře byly vlasy o něco delší. Na tváři měl krátké strniště, které mu přidávalo auru špatného chlapce.

Ach bože, přestaň se na něj dívat.

Rychle si sama pro sebe přikývla. Věděla, že on pro ni nebyl ničím jiným než špatnými zprávami. Její rodina by jí v žádném zatraceném případě nedovolila, aby se k němu přiblížila blíž než na metr a půl. Sakra, její bratr byl teď pravděpodobně na cestě sem – mohla by přísahat, že měl radar na to, aby zjistil, že uviděla přitažlivého muže. Nemohla ho za to obviňovat. Většinou ji to přitahovalo k těm největším psychopatům.

Nemohla si pomoci a znovu se na něj musela podívat, prohlédnout si tetování, které měl pod tmavým oblečením a které se objevovala na jeho rukou.

Jo, je to psychopat. Dělala ho z něj bolest, kterou musel člověk vydržet, jen aby měl pokrytý malý kousek kůže, kterou viděla.

Spojila k sobě ruce, pevně zavřela oči a začala se modlit.

Pane, prosím, pomoz mi nespadnout do ďáblovy pasti.

„Co to děláš?“ vyrušil ji Luccův hlas z horečné modlitby.

„Já jsem se...“ Rychle se otočila tváří v tvář nádhernému démonovi, jen aby zaznamenala, že ten potetovaný muž zvedl z Luccova stolu zlatý prsten.

Jakmile mu prsten začal klouzat do kapsy, šedýma očima se znovu setkal s jejím čokoládovým pohledem, jímž ho sledovala. Na tváři se mu konečně objevil výraz, ale nebyl to výraz typu „ach-sakra-nachytalas-mě“, o němž si myslela, že by mohl mít na tváři. Místo toho si prsten v klidu uklidil do kapsy a svým tmavým pohledem ji vyzýval, aby se to na něj odvážila říct.

Otočila se zpátky na Luccu, otevřela ústa a to, co z nich vyšlo, šokovalo i ji samotnou. „N-nic. Nic jsem nedělala.“

Lucca se vrátil ke svému stolu a kývl směrem ke zloději. „Uvidíme se později, Angeli.“

Angel? Bože, byla v problémech s mužem, který měl jméno jako tohle.

Kdby by právě neukradl něco Luccovi zasranému Carusovi, možná by to mohla brát jako dobré znamení toho, že se nejednalo o samotnou past Satanovu. Ale když měl dost velké koule na to, aby přízraku něco ukradl, bylo to znamení od samého boha, který jí říkal, aby se od něj držela zatraceně daleko, a rovněž jí připomínal, že dřív než se Lucifer stal králem pekla, sám byl padlým andělem.

Bože, ochraňuj mě před tímhle člověkem, modlila se, zatímco se pomalu blížila ke krásnému, temnému andělu, který ji očima propichoval až do hloubi duše.

Když zvedl ruku a své dlouhé, potetované prsty zvedl k její ruce a s tím nejtišším „pšššt“, které bylo určeno jen pro její uši, ji pohladil. V hrdle jí uvízl dech.

Sakra. Jsem odsouzená. Žádná modlitba ji nemohla zachránit. Zasraný bůh ji nezachránil před padlým andělem, ani před ní samotnou.

Otočila hlavu a očima ho sledovala až do okamžiku, kdy zmizel.

Nedokázala se ubránit podivnému pocitu, který v ní zbyl. Jako by jedna její část odešla spolu s ním. Jako by si tím, že prošel kolem a lehce se dotkl její paže, vzal část její aury, zatímco ona si vzala kus té jeho. Vydechla a v duchu nad tím mávla rukou. Teď už to nebyla schopna rozklíčovat.

Lucca zvedl obočí a tím samým temným hlasem, ve kterém se na kraji ozýval úsměv, se znovu zeptal: „Adalyn?“