CBHL - 19. kapitola

Překlad: Luciana

Duncanovi to bylo tak zatraceně líto, že se třásl vztekem – na sebe, na jeho horu, na Prozřetelnost, že mu dala tak zatvrzelou ženu. Ale nejvíc byl naštvaný na Maca, že zorganizoval tenhle zmatek a pak odkráčel pryč. Ten bastard by měl spíš doufat, že nenajde nástroj své moci, protože ho použije, aby vyhodil do povětří vrcholek Macovy hory a pak svou vlastní a potopí je do toho zatraceného fjordu. Duncan se naposledy podíval kolem, když zrychlil po zrcadlově klidné hladině, a projel kolem štěrkovny, pak se podíval dolů na Peg, opřenou o jeho hrudník. Kriste, vypadala tak zatraceně zranitelně, a on chtěl řvát, kvůli tomu, co jí to dělal.

Oblékla se dnes večer – spíš kvůli němu, než na městské setkání, obával se. Ačkoliv si opravdu přál, aby ne; potřebovala spíš nějaké drsnější oblečení, na jejich malé… dobrodružství. Odfrknul si, a přemýšlel, jestli to uvidí jako něco magického, nebo krátké prázdniny v pekle.

Měl pro ni oblečení v batohu, který schoval do přední části člunu, dnes odpoledne, když si ho pronajal od Ezry. Větší člun, tentokrát, a rychlejší. Zabalil dvoje oblečení pro Peg, protože nevěděl, jestli tam budou den, nebo týden, ale nakoupil to v Turtleback, aby Ezra nepojal podezření ohledně jeho nákupu ženského oblečení. Naklonil se dopředu, aby se podíval na její nohy a doufal, že koupil správnou velikost bot. Díky bohu, že si na ně na poslední chvíli vzpomněl, když viděl, že má na sobě boty s tenkou podrážkou.

Až se probudí, zabije ho, pak mu nejspíš uváže kámen kolem krku a hodí ho do vody, jako to udělala se svým autem. Sakra, byl v pokušení ušetřit jí problémy a skočit do vody sám hned teď a doufat, že ho velryba prostě spolkne. Určitě by Peg byla schopná řídit člun zpátky úplně sama.

Duncana polil studený pot, když si představil, jak leze do stísněné jeskyně – pryč z jeho dohledu a s vědomím, že nemůže jít za ní, pokud by se jí něco stalo.

Och jo, on už byl zatracený v pekle, ale musel jí brát sebou? Vlastně se rozhodl, že ne, když mu podala klíče od dodávky a nastoupila do auta jen se zamračením. A jeho rozhodnutí zesílilo, když řekla, že ho nechá postavit její dům. Ale pak byli napadeni a Duncan si uvědomil, že Peg byla cíl a on věděl, někde hluboko uvnitř sebe, že jí nemůže udržet v bezpečí, bez magie. Ale aby ji získal před tím, než se rozpoutá peklo, podle Maca, potřeboval její méně široká ramena a menší ruce.

Dubois a Jenkins byli těžaři, stejně jako byli považování na místní výtržníky a pokud by se rozhodli, že nechtějí být zavření, ani armáda šerifů by je nebyla schopná najít. Ačkovli Duncan si byl zatraceně jistý, že magie by mohla, jakmile ji vezme do rukou a přijme své poslání – jakékoliv už k čertu mělo být.

Měl dlouhý rozhovor s Ianem, když byl doma minulý víkend a jeho synovec mu řekl, že ani on netušil, že má poslání, dokud ho starý dobrý Roger de Keage nepraštil po hlavě. Ale Ian ujistil Duncana, že v momentě, kdy se dotknul té hole, co mu Roger dal, okamžitě porozuměl celému rozsahu své síly a jak ji kontrolovat.

Kriste, doufal, že to tak bude fungovat i pro něj, protože opravdu potřeboval vyjasnění toho, co dělá. Povzdechl si; přemýšlel, jestli Peg bude ochotná dívat se na západ slunce, místo východu, z kuchyňského okna, protože si byl velmi jistý, že bude potřebovat postavit jejich dům blízko své síly.

Duncan cítil, jak se pohnula a pak hned ztuhla, zjevně tak vyděšená, že se neodvážila pohnout ani svalem. Zpomalil člun na volnoběh a pak vypnul motor a jemně zvedl její tvář, aby se na něj podívala. „Je mi líto, že jsem to musel udělat takhle,“ řekl, když jí přejel prsty přes čelo, v naději, že uvidí v měsíčním světle jeho úsměv. „Hádám, že máš velkou bolest hlavy, ale myslím, že to bylo méně traumatické, než provaz a roubík.“

Ok, to zřejmě nebyla ta nejlepší věc, co řekl, když viděl, jak ucukla od jeho doteku a přestala dýchat a měsíc odhalil hrůzu v jejích očích. Znovu si povzdechl a pomalu ji posadil na podlahu proti němu – připraven ji chytit, kdyby se rozhodla, že raději skočí do vody, než aby byla s ním ve člunu. „Není to tak, jak to vypadá, lass. Já tě opravdu neunesl – no, ok, unesl, ale ne abych ti ublížil. Mám velkou prosbu, ale já… Budeš mi muset věřit… Ach, sakra, Peg,“ zavrčel a přejel si rukama přes obličej. „Máš mé čestné slovo, že budeš v pořádku doma, hodinu po východu slunce.“

Škrábala se pryč se zalapáním po dechu, dokud nenarazila do dalšího sedadla. „Nemůžu být pryč celou noc. Moje děti!“

„Jsou naprosto v bezpečí s mámou a tátou.“

„Ale tví rodiče očekávají, že se nevrátíme déle, než v deset!“

Zavrtěl hlavou. „Řekl jsem tátovi, že pokud nebudeme doma do jedenácti, pak se nevrátíme až do rána.“

„Tvůj otec ví, že mi tohle děláš?“ sklopila pohled k nohám. „Prosím, Duncane, prostě mě vezmi domů.“

„Slibuji, že vezmu – ráno.“ Natáhl se, aby jí zvedl bradu. „Ale musíš vědět, že magie způsobí, že to bude vypadat, jako bychom byli pryč několik dní.“

Znovu zalapala po dechu, přitáhla si kabát blíž ke krku, když její oči vyhledaly jeho. „Jsi šílený ty, nebo já?“

„Pamatuješ si tu noc požáru, když Robbie, Alec a já, jsme se vrátili na člunu a ty sis všimla, že máme všichni začínající plnovous?“

Viděl, jak zmatek nahradil část jejího strachu a pomalu přikývla.

„To proto, že jsme byli na hoře na druhé straně fjordu, dva a půl dne, ačkoliv jsme tě opustili jen odpoledne před tím.“

„To je nemožné.“

„Je, díky magii, lass. Protože si pamatuji, že jsem ti řekl, že i když nevěříš, magie stejně pracuje dál?“

Aniž by něco řekla, sklopila znovu pohled k jeho nohám – jen aby se najednou začala škrábat směrem k němu, když něco jemně narazilo do člunu a vynořilo se to přímo vedle nich. „Och, můj bože, co to bylo?“

Svírala jeho krk tak silně, že si Duncan nemohl pomoct a usmál se, že byla očividně víc vyděšená z toho, co v noci do nich narazilo, než z něj. „To bude velká stará velryba se zvráceným smyslem pro humor.“ Osvobodil se a pak otočil Peg zády ke své hrudi a objal ji pažemi kolem těla. „Jen se chce s tebou seznámit, když jsem mu řekl, o té úžasné ženě, na kterou zkouším dohlížet.“ Utáhl své sevření proti jejímu chvění. „Nejsem si jistý, jestli je to ta samá, nebo ne, ale Macův přítel z Midnight Bay mi o té obrovské velrybě řekl, že se jmenuje Leviathan. Trace říkal, že se setkal s Leviathanem osobně a z blízka, jednoho dne a že to zvíře je dost… přátelské. On nám neublíží, Peg. Jen chce říct ahoj.“

„P-prosím, vezmi mě domů,“ prosila tiše.

„Ráno,“ zopakoval a sesunul ji, aby si sedla mezi jeho nohy. S rukou na jejím rameni, se natáhl dozadu a znovu nastartoval motor. „Slibuji, že budeš doma dřív, než se děti probudí.“

A tak s Peg schoulenou na podlaze před ním, která objímala sama sebe a občas si přejela rukou po čele, pokračoval v cestě na plný plyn a nezpomalil, dokud nezahlédl širokou pláž. Velryba sklouzla dozadu a držela s nimi krok, když Duncan vypnul a zvedl motor, a tiše se ponořila pod hladinu, když vyjeli na štěrkovou pláž.

Peg se nepohnula a očividně nebyla ochotná se na něj ani podívat. Duncan prošel kolem ní a vystoupil a vytáhl člun dál na pláž, pak popadl provaz na přídi a uvázal ho kolem nejbližšího stromu. Vyndal meč a přehodil si ho přes ramena, pak popadl batoh a natáhl ruku. „Pojď Peg.“

Stále se nepohnula, kromě toho, že se schoulila do klubíčka.

„Čím dřív půjdeme, tím dřív budeš doma, lass.“ Povzdechl si, když se stále odmítala pohnout. „A čím víc budeš spolupracovat, tím menší mizera budu.“

Konečně zvedla hlavu. „Slíbil jsi mi, že mi nikdy neublížíš.“

„Zkouším dodržet tenhle slib tím, že tě udržím v bezpečí, ale potřebuji k tomu na pomoc magii.“

„C-co je to za laskavost, co ode mě chceš?“

Spustil ruku. „Je tu něco, co potřebuji, v jeskyni na téhle hoře za mnou, ale má ramena jsou příliš široká, abych na to dosáhl. Počkat; netrpíš klaustrofobií, že ne?“ zeptal se, když si uvědomil, že to by mohl být problém. „Protože je tam asi dvacet nebo třicet stop jeskyně, která je dost úzká.“

Okamžitě přikývla. „Ano. Ano, k smrti mě děsí úzká místa,“ lhala bezostyšně. „Prostě zmrznu a nemůžu se pohnout.“ Sklopila pohled a pokrčila rameny. „Takže hádám, že ti nemůžu pomoct, takže bys mě mohl prostě odvézt domů.“ Ale zvědavost ji zjevně přemohla a ona znovu vzhlédla. „Um, co to je, co chceš, abych pro tebe dostala?“ zeptala se a pohlédla na horu za ním. „Zlato? Nebo turmalín? Našel jsi drahokamy nebo co?

„Pochybuji, že jsou to drahokamy,“ řekl a zavrtěl hlavou. „Já si nejsem přesně jistý, co tam je, protože to vlastně nemůžu vidět, protože jeskyně zatáčí příliš ostře.“

„Tak jak potom víš, že tam něco je?“ odsekla.

Duncan si přejel rukou po čelisti, aby skryl úsměv, šťastný, že už je konečně unavená z toho, mít strach. „Prostě to vím. Cítím energii toho, co tam je.“

Odfrkla si a opřela se zpátky zády o bok člunu a přitáhla si kolena k hrudi. „Pak si myslím, že bys měl požádat nějakou vílu s úzkými rameny, aby tam vlezla a získala to pro tebe.“

„Kriste, ty jsi ale zatvrzelá,“ zamumlal a shodil batoh. Došel ke člunu, natáhl se, vytáhl ji ven a postavil ji na nohy, pak se sklonil, aby se jí díval do obličeje. „Můžeme to udělat tou horší cestou, pokud na tom trváš, dokud si neuvědomíš, že odtud neodjedeme, dokud nezískám to, pro co jsem přišel – i kdyby to mělo trvat měsíc. Opravdu chceš být tak dlouho od svých dětí?“

„Fajn,“ zavrčela, vyškubla se mu a vyrazila k lesu. Mávla přes rameno. „Jen proto, aby sis uvědomil, že na tebe podám obvinění za únos, ve chvíli, kdy se vrátíme.“ Zastavila se a otočila a dokonce na něj ukázala prstem – který, jak si náhodou všiml, se třásl. „A zavírám jámu, a pokud tě znovu uvidím na svém pozemku, vytáhnu svou brokovnici.“

To řekla, otočila se a rázovala mezi stromy a Duncan konečně nechal uniknout svůj úsměv, když přemýšlel, jak dlouho bude trvat, než si Peg uvědomí, že neví, kam má jít. Přešel zpátky, zvedl batoh a následoval ji, a našel ji stát uprostřed mechu, objímajíc sama sebe, jak se rozhlížela kolem.

„Ta jeskyně je ve tři čtvrtě cesty nahoru,“ řekl, klesl na koleno vedle ní a otevřel batoh. „Přinesl jsem ti oblečení na převlečení a pořádné boty, které by sis možná ráda vzala, než vyrazíme nahoru.“¨

Otočila se tváří k němu a ustoupila zpět. „Ty jsi tohle plánoval?“

Vytáhl dvoje džíny a mikinu a dal je na zem. „Pár dní,“ řekl s přikývnutím. Podíval se na ni. „Byl jsem tady už dvakrát předtím; poprvé jsem zkoušel najít, co vlastně hledám a pak s Alecem a Robbiem. Na prvním výletu jsem našel to štěně a taky spadl do díry v hoře. Minule to byla noc, co hořel tvůj dům. Doufal jsem, že najdu… nástroj své síly, aniž bych tě do toho zatahoval, ale vypadá to, že Mac to udělal nemožné.“

Ustoupila o další krok zpátky. „Co s tím má společného Mac?“

Duncan si sednul a poplácal na mech vedle něj. „Pojď sem, Peg a já ti řeknu fantastický příběh, který ti pomůže pochopit, co děláme.“

Posadila se, ale na druhou stranu batohu. „Pokud si myslíš, že budu… Co to je za hluk, co pořád slyším?“ zeptala se najednou a rozhlédla se. „Znít to jako dýchání, nebo… chrápání nebo tak něco. Jenom to vypadá, jakoby to přicházelo odevšad.“

Duncan se přetočil na kolena před ní. „Ty to slyšíš?“ popadl ji za ramena. „Opravdu, Peg, slyšíš horu?“

Ucukla pryč od něj. „Horu?“ zašeptala a znovu se rozhlédla. „Ty myslíš, že dýchá? Ty… ty to slyšíš taky?“

Přitáhl ji do náruče a políbil ji na temeno hlavy. „Ach, lass, nemáš ponětí, jak se mi ulevilo, že můžeš cítit energii hory.“ Zaklonil hlavu, ačkoliv ji nemohl moc dobře vidět, protože byli v lese. „To je magie, Peg. To je to, o čem jsem mluvil.“ Znovu ji přitáhl k sobě. „A ty ji můžeš cítit.“

„Hory nedýchají,“ zamumlala a tlačila na jeho hruď. Skrčila kolena, když ji pustil a znovu je objala rukama, zjevně proto, aby ji znovu neobjal. „Hory jsou neživé objekty ze skály a hlíny a žuly.“

„To řekni dobrým lidem ve Spelbound Falls, že jsou neživé,“ řekl s úsměvem a posadil se vedle ní. „Protože jsem si jistý, že některé z těch hor se samy zvedly a pohnuly se, asi před měsícem.“ Položil si ruce na kolena a podíval se směrem k fjordu. „Nic není neživé, lass; kvantová fyzika to už dostatečně prokázala. Všechno, i něco tak pevného, jako žula, není nic, než čistá energie.“ Mávl za sebe, ačkoliv si nebyl jistý, že ho mohla vidět. „Tahle hora je velmi živá, ale v tuhle chvíli… spí.“

„Ok,“ řekla s odfrknutím. „Teď si se mnou jen zahráváš.“ Zvedla oblečení, které položil vedle batohu, a vyškrábala se na nohy. „Nemám ponětí, proč jsi tak zapálený, abys mě přesvědčil, že hory dýchají a že je něco na téhle konkrétní, co… Um, Duncane?“ zašeptala najednou uprostřed myšlenky. „Jak jsi vybíral velikost oblečení, které jsi přinesl?“

Zamračil se na ni; dostatek měsíčního světla, odrážejícího se od vodní hladiny mu umožnilo vidět, že upustila mikinu a držela si džíny u boků. „Odhadoval, většinou. Já nosím třicet osm v pase a zjistil jsem, že jsi asi poloviční velikosti, takže nosíš osmnáct nebo dvacet.“

„Tys mi přinesl oblečení velikosti dvacet?“ vykřikla. Přistoupila k němu a podržela rozložené džíny přímo před jeho obličejem. „Na mou duši si myslíš, že můj zadek je tak široký?“ zavrčela a zatřásla na něj kalhotami.

Duncan jí je vzal z rukou, aby ho jimi přestala tlouct. „Myslím, že to je záludná otázka od ženy,“ zavrčel zpátky, ačkoliv když kalhoty zvedl, zjistil, že by nejspíš spadly i z něho. „Jak to, zatraceně, že jsou větší než moje, když číslo je míň než polovina mého pasu?“

Vyškubla mu je zpátky. „Protože ženy nerady nosí velká čísla na svých zadcích.“ Znovu zatřásla kalhotami na něj. „Rozdělal jsi je aspoň, abys viděl, jestli aspoň vypadají, že by mi mohly padnout?“

Duncan sklopil bradu na hruď, aby zakryl úsměv. Kriste, byla nafouklá vztekem a všechno jen kvůli velikosti kalhot. Ale aspoň se ho už nebála – ačkoliv možná plánovala jeho smrt, uvědomil si, když mu hodila džíny na hlavu.

„Podíval ses na ně aspoň?“ zopakovala.

„Ne zblízka,“ zamumlal, hodil kalhoty přes rameno do lesa. „Počkej, zkontroluj ty druhé. Byla tam prodavačka, když jsem je bral a uvědomil jsem si, že bych měl vzít dvoje náhradní oblečení a řekl jsem jí, že jsi asi v její velikosti. Možná vzala menší. Tady,“ řekl, otevřel boční kapsu na batohu a podal jí čelovou baterku. „Vezmi si to, ať vidíš, co děláš.“

Zapnula světlo, dala si ji na hlavu a nastavila popruhy a pak namířila LED žárovky přímo na něj, takže si Duncan musel zakrýt oči rukou, aby trvale neoslepl. „Děkuji,“ řekla až příliš sladce, a sklopila pohled dolů na batoh – což díkybohu dalo světlo pryč z něj.

Slyšel, jak si vzdechla, než se posadila na zpátky na paty, držela druhé džíny a oslepila ho znovu. „Jediný důvod, proč nejsi mrtvý právě teď, je proto, že prodavačka má menší velikost než já.“ Narovnala se na kolena a namířila světlo zpátky na batoh, pak se narovnala se zalapáním po dechu, když vytáhla ruku, držící krabičku.

Duncan zavřel oči, když viděl, co drží. „Já… ach… já měl obavy, že bys mohla mít své dny.“

„Prosím, řekni mi, že jsi ty věci nenakupoval od Ezry,“ zašeptala.

„Ne, nakupoval jsem v Turtleback Station.“ Pustila krabičku do mechu s odfrknutím, pak vytáhla dva páry silných vlněných ponožek z batohu, další mikinu – která, jak se obávala, měla velikost dvacet -  a konečně boty. Odtáhla jazyk jedné z nich a posvítila si světlem dovnitř, než je hodila na zem. A pak slyšel znovu její zalapání po dechu, když se její ruka objevila s kalhotkami, houpajícími se jí na prstu.

„Tyhle jsi vzal ve velikosti čtyři?“ zavrčela a oslepila ho světlem, když mu strčila krajku do obličeje.

Vyškubl jí kalhotky a strčil je do své kapsy. „Co sakra za velikost teda nosíš?“

Nevěděl, jak to udělala, ale zvedla svůj nos do vzduchu, ačkoliv ho stále dokázala oslepovat lampou. „Ženy neprobírají své velikosti s muži. Nemůžu se dočkat, co jsi mi přinesl za podprsenku,“ řekla a sklonila světlo zpátky k batohu.

Duncan zkoušel potlačit smích, ale unikl mu stejně, ačkoliv se obával, že to znělo spíš nervosně, než humorně. „Nepřinesl jsem ti podprsenku.“

„Protože?“ zeptala se příliš tiše.

„Protože co jsem se naposledy díval, jsem zdravý silný chlap a pro nás je podprsenka jen další matoucí překážka, přes kterou se musíme dostat.“

Tato poznámka byla doprovázena jen mlčením, když světlo lampy spadlo k zemi, aby pak najednou vylétlo nahoru ke stromům, jak se škrábala na nohy. „Raději se půjdu převléknout,“ řekla.

Duncan vyskočil, aby ji zastavil a přitáhl ji do náruče. „Jsi naprosto v bezpečí se mnou, Peg,“ řekl jí tiše, zatímco světlo svítilo do jeho hrudi. „Nikdy bych tě k ničemu nenutil.“

„Jo,“ zamumlala. „Dokonce jsi přestal krást i polibky.“

„Nenapadlo tě, že třeba čekám, jestli neukradneš jeden ty mě?“ Stáhl jí světlo z čela, když ho zasáhlo do očí a hodil ho na zem, když se nadechl pro uklidnění. „Někdy muž potřebuje malé povzbuzení.“

„Nemůžeme být spolu… takhle, Duncane. Není to o tom, že bych opravdu nechtěla, ale my… prostě nemůžeme.“

„Protože naše milování by mě mohlo zabít?“ odfrknul si. „Věř mi Peg; to co ti chci ukázat, způsobí, že tvoje rodinná kletba bude vypadat jako pouhý trik.“

„Olivie ti řekla o mé kletbě?“

„Ne, Mac mi to řekl po tom, co to Olivie řekla jemu.“

„Ona to řekla Macovi?“

Duncan se usmál hrůze v jejím hlase. „Co, vážně si myslíš, že manželé a manželky nesdílí své obavy o své přátele, jeden s druhým? Řekni mi, měla jsi tajemství před svým manželem?“

„Um… myslím, že ne.“

Duncan se připravil na opravdu velké zalapání po dechu, tentokrát. „Takže jsi mu nikdy neřekla o tom polibku, od jednoho z lyžařské hlídky, který tě zachránil z TarStone před jedenácti lety? Nechodila jsi v té době se svým budoucím manželem?“

Jenže místo zalapání po dechu, ona naprosto ztuhla. „Jak o tom víš?“ zašeptala, hrůza se jí vrátila do hlasu. „Och můj Bože. Och můj Bože,“ opakovala nahlas a najednou se kroutila, aby se osvobodila.

Duncan ji přitiskl k sobě se smíchem. „Myslím, že oba víme, jaký dojem jsem na tebe ten den udělal, ne?“ Projel jí prsty vlasy a odtáhl jí hlavu dozadu, najednou vážný. „Máš představu, kolik nocí jsem ležel vzhůru a přemýšlel o té krásné ženě, kterou jsem nechal jít? Pronásledovala jsi mě ve snech roky.“ Přiblížil se rty k jejím. „A to ty stále,“ zamumlal a zachytil další „Och můj Bože“, když ji políbil.

Ne, že by se účastnila – jako obvykle. Vlastně, tentokrát ho praštila do břicha a začala mluvit okamžitě, jak zvedl hlavu.

„To jsi byl ty,“ vykřikla. „I potom, co jsem ti řekla, že jsem se oddělila od svého přítele, políbil jsi mě znovu.“

„Měla jsi tak strašně líbatelná ústa, lass. A máš stále,“ řekl a přitáhl ji pevněji k sobě, když ho chtěla znovu praštit.

„Dal jsi mi kartičku se svým telefonním číslem.“ Odfrkla si. „To jsi vážně měl vizitky udělané k… čemu? Abys je rozdával všem ženám, které zachráníš?“

„Viděl jsem tě, že sis ji strčila do podprsenky, když sis myslela, že se nedívám,“ řekl, snažíc se zadržet smích.

„Jen abych mohla ukázat svým přátelům, jaký arogantní, hrozný, zkažený…“

Políbil ji znovu, z části proto, aby ji umlčel, ale hlavně proto, aby ochutnal její oheň. Ona si možná nevzpomínala na jejich polibek tak s láskou, ale on zatraceně jistě ano. Protože ačkoliv byl sukničkář a idiot tehdy, poznal, že tahle mladá dívka byla jiná; její chuť a vůně a její tvrdohlavost, nepolíbit ho zpátky, její nesouhlas se s ním setkat ten večer, protože má přítele a odmítnutí mu dát své jméno.

Kriste, řekněte Prozřetelnosti, že se dva lidi mají setkat; prohledával každý zatracený centimetr resortu, celý týden, po tom co ji našel ztracenou, zraněnou a plačící v lese, několik set yardů od cesty, dokonce pronásledoval každou ženu, která měla zářivě růžovou čepici. Ale sakra hodně žen nosilo růžové čepice, jak rychle zjistil ke své frustraci.

Duncanova pozornost se najednou vrátila k ženě, kterou líbal právě nyní, když si uvědomil, že ho chytla rukama kolem pasu a líbá ho zpátky. Bože, chutnala tak dobře, jak si pamatoval, když se její rty pootevřely a její jazyk se opatrně dotkl jeho. A tehdy poznal, proč její jablkový koláč byl tak sladký, protože chytil sám sebe, jak by se rád dotknul jazykem každého centimetru jejího těla.

„Och můj bože,“ řekla zadýchaným šepotem, když to přerušila a zabořila obličej do – opravdu mu olízla krk? „Nemůžeme tohle dělat, Duncane.“

„Ok, nebudeme,“ řekl a usmál se přes její hlavu.

Byl překvapený, že vůbec znala tu nadávku, kterou si zamumlala pod vousy, a rozhodl se, že ji raději znovu nepolíbí, protože měl obavu, že by se nezastavil, dokud by nebyli oba nazí a zpocení a příliš unavení, aby se pohnuli. Když o tom mluvíme, všiml si, že nevypadala, že by pospíchala s pohybem právě teď, vlastně se k němu opravdu přitulila.

„Je ta jeskyně hodně daleko odtud?“

„Ne, je to jen asi pět mil ke vstupu.“

Zaklonila hlavu. „Pět mil? Celou dobu do kopce? To nám dá celou noc, než se tam dostaneme. Počkat, jak daleko od vstupu k té věci, co ti mám přinést?“

Pokrčil rameny. „Něco přes míli dolů.“

Odtáhla se pryč s výkřikem. „Dolů? Dovnitř do hory?“ začala couvat a Duncan mohl vidět ve světle lampy, která ležela v mechu, jak kroutí hlavou.

„Já nepůjdu míli pod zem. Och můj Bože, pokud jsem nebyla klaustrofobik předtím, tak určitě jsem teď, jen na to pomyslím.“

„Je to opravdu velká jeskyně, většinu cesty; jen posledních dvacet nebo tak nějak, stop, je úzkých. V jednom místě jsme museli postavit mostek, ale zbytek je schůdný a není to všude strmé.“

„Nemůžeš použít nějakou dlouhou, ohebnou tyč, abys dosáhl na to, cokoliv to je, co potřebuješ získat?“

„Pardon. Přemýšlel jsem, že tam pošlu štěně, ale Robbie si myslí, že bude potřeba někdo se schopností úchopu,“ řekl a usmál se, když vstoupila do měsíčního světla a viděl, jak se zamračila. „Říkal jsem ti, že Mac to udělal tak, aby bylo nemožné, abych to získal úplně sám.“

„Tak znova, co má dělat Mac s tímhle vším?“

Duncan přišel k ní, zvedl džíny a mikinu a podal jí je. „Převlékni si oblečení a boty a během našeho výstupu na horu, ti povím všechno, co vím o Macovi.“

Očividně mu nevěřila, když viděl, jak začala zvedat bradu. „Řekni mi jednu věc o něm hned.“

„Ok. Maximilian Oceanus je theurgist. Nebo, lidsky řečeno, čaroděj, s mocí pohnout horami a přeměnit sladkovodní jezero na vnitrozemské moře.“