Angel - 20. kapitola

Překlad: Clarissa

CHVÍLE TĚSNĚ PŘEDTÍM, NEŽ SE ZHROUTIL

Skrz tlusté sklo okna se dívala dolů na město pod sebou, zatímco ťukala svým podpatkem o podlahu. Musela čekat asi hodinu, než se dveře za ní konečně otevřely.  

Aniž by se otočila, aby viděla, kdo to byl, promluvila do vzduchu, skoro jako kdyby mluvila k vesmíru. „Co je to, co nutí člověka jen tak“ - zvedla prsty s upravenými nehty a luskla jimi - „lusknout?“ 

„O kom to mluvíme?“ zeptal se Lucca a stoupl si za ní, aby se podíval ven na město.

Opravdu chtěla vědět, jak to kdokoli mohl udělat, ale právě teď se chtěla bavit jen o jediném. „Joey.“

Nechtěl chodit kolem horké kaše a pokračoval dál. „Proč jsi sem přišla, Mario?“

„Chci vědět, co s ním hodláš udělat.“

„Ještě jsem se nerozhodl.“

„A ostatní? Víš, kdo to byl?“ Na její krásné blonďaté tváři se zračil tvrdý výraz.

„Co to má co společného s tebou?“ podíval se Lucca na svou sestru. „Myslel jsem, že Angela nemáš ráda.“

Její nemilosrdný tón hlasu odpovídal její nemilosrdné duši. „To nemám, ale taky nemám ráda zrádce.“

„Já taky ne,“ souhlasil a podíval se zpátky na město.

„Takže, kdo to byl?“

Vzdychl, nezdál se být spokojený, když odpovídal, „To jsem také ještě nezjistil.“

Zatřásla hlavou a podívala se na něj koutkem svého oka. „Myslím, že bys mohl ztratit své spojení, bratře.“

„A ty si myslíš, že bys to dokázala dělat lépe?“ Pobaven svou vlastní otázkou, nepočítal s odpovědí své malé sestry.

„Oh, já vím, že bych dokázala,“ řekla mu, aniž by o tom ve své mysli pochybovala.

Otočila se, aby k němu stála čelem a nedovolila mu, aby ji podceňoval. „Opravdu si myslíš, že jedině ty bys seděl na trůnu, kdybych se nenarodila jako žena?“

Luccovy intenzivní modro-zelené oči měly v sobě otazníky. „Víš, k čemu jsou pravidla, Mario?“

Teď to byla jeho odpověď, kterou ona nečekala.

„Slabochům mají zabránit, aby je porušovali, a silným jedincům mají umožnit je zlomit.“  

---

Jedna … dvě … tři … čtyři … Angel nevěděl, jak dlouho uplynulo od doby, kdy se dveře skříně zavřely.

Pět … šest … sedm … osm … Věděl jen, že měl hlad, žízeň, a že trpěl.

Devět … deset … jedenáct … dvanáct … A i když tady byla černo-černá tma, cítil, jako by se už tak dost úzký prostor s každou ubíhající hodinou nějak zmenšoval a zmenšoval.

Třináct … čtrnáct … patnáct … Bylo to skoro jako hra na zjištění, kdo jako první praskne. Kdo se jako první zlomí. Buď jeho otec odemkne dveře, nebo se Angelova mysl zhroutí dřív, než jeho otec vůbec přijde ke dveřím.

Nejlepší částí hry bylo, že ani jeden z nich by nevěděl, kdo vyhrál, až dokud by se dveře neotevřely. Byla to morbidní hra na přežití, a oba by byli zavržení, kdyby prohráli.

Šestnáct … Sedmnáct … Osmnáct … Počítání mu pomáhalo neztratit rozum. Nevěděl, kolikrát musel začít počítat znovu od jedné, ale drželo to jeho mysl ve střehu, když nemohl v té temnotě spát.

Pod dveřmi se konečně objevil paprsek světla a poskytl mu malý záblesk jasu. Myslel, že jeho otec konečně přišel do pokoje, a že byl konečně volný.

Když pod dveřmi proklouzl malý kousek bonbónu, uvědomil si, že byl daleko od záchrany.

Angel jen zíral na ten bonbón se slzou padající dolů po jeho tváři.

„Držíš se tam, Angele?“ Když to nedokázal pochopit, ozval se z druhé strany Dominicův starostlivý hlas.

Otřel si slzu a vzal si ten dárek. „Jsem v pořádku,“ dokázal dostat ze svého suchého krku.

„Cucej ho jak nejdýl to půjde; pomůže ti to.“

Rozbalil tvrdý kousek červeného, lesklého bonbónu; v jeho ústech explodovala třešňová příchuť a jeho suchý krk začal produkovat sliny.

Stín pod dveřmi ukazoval, že tam jeho bratr stále byl.

„Jak je Matthiasovi?“

Ticho rostlo, dokud Dominic konečně neodpověděl, „Je mu líp.“

Z té odpovědi mu přeběhl mráz po zádech. Dokud nebude volný, nebude vědět, jestli z toho jeho dvojče na druhé straně vyšlo v pořádku.

„Ty jsi jiný než on.“ Dominicův hlas byl skoro zlověstný, jako kdyby nepatřil dospívajícímu chlapci. Na druhou stranu, klukovi jako on nebylo nikdy dáno být dítětem, natož teenagerem. Byl mezi nimi rozdíl pěti let. Pět dlouhých let musel Dominic strávit na téhle Zemi sám s ďáblem. Jak to přežil, nikdo nevěděl. A nikdo nevěděl, jestli na to měl Dominic odpověď. „Ty musíš být ten silný, Angele. Nemusíš se zhroutit, pokud on ano. Ale pokud se zhroutíš ty, tak on taky.“

Jeho slova moudrosti byla vše, co mu zbylo, když odešel pryč a nechal ho tam v temnotě.

Nebylo ani o hodiny později, s těmi slovy vířícími v jeho hlavě, když si uvědomil jejich závažnost.

Aby nechal ochraňovat své dvojče Matthiase a obětoval sám sebe v temnotě. Bylo to něco, co už kdysi udělal, ale nyní pochopil, že to bude muset dělat pokaždé. Matthiasova slabost by se měla stát jeho sílou. Jeho strach by se měl stát Angelovým přítelem.

Umístil své malé dlaně na dveře, cítíl okolí, přejížděl stěny kolem sebe. S každým dotekem se to, co byly kdysi zdi, pomalu stávalo jeho klecí.

Zatímco těžce dýchal, začal se kolem něj omotávat ten pocit chycení do pasti. Pokud by měl štěstí, byl by tady až do chvíle těsně předtím, než se zlomil.

Přístě mohl jenom doufat, že by vydržel déle, a déle, opakovaně, a pokaždé by byl propuštěn těsně předtím, než by všechno ztratil. Pak možná jednou …

… Spocený Angel se probudil z noční můry. Věděl, že jich měl ještě příliš v řadě, donutil se vstát z postele a popadnout svůj polštář.  

Díval se na posuvné dveře, konečně je otevřel, aby objevil skříň.

Angel hodil svůj polštář dolů na dno skříně, než vešel dovnitř a lehl si dolů.

Z toho tvrdého povrchu ho nejdříve bolely jeho rány, ale pak si zvládl udělat pohodlí natolik, aby spal. Nestalo se tak, dokud znovu nezasunul dveře a neuzavřel tak sebe do klece, a nepozdravil tak svého starého přítele.

Bylo to vtipné … Když odtáhl dlaně od své klece, temnota mu nedovolila, aby ji viděl. Bylo to pouze tam, jestli se rozhodl natáhnout ruce a dotknout se jí.