CBHL - 16. kapitola

Překlad: Luciana

Pokud zaměstnávání jejích dětí a placení je jídlem, bylo proti zákonům na ochranu dětí, pak ona jistě skončí ve vězení, pomyslela si Peg s úsměvem, když si všimla, jak Jacob a Peter pokukují po svých stavebních strojích na pláži. „Ok, tady je návrh,“ řekla, když dávala štědré porce jablkového koláče na všech pět talířů na piknikovém stole. „Dáte mi ještě dvě hodiny v novém domě po obědě a strávíme zbytek odpoledne hraním na pláži.“

Peter se na ni podezřívavě podíval. „Budeš si hrát s námi?“

„Jo. Přímo tam na zemi a ukážu vám, jak postavit opravdový větvičkový most pro vaši silnici.“

„Dvě hodiny?“ zakňourala Isabela. „Mamííí, to znamená, že propásnu svůj pořad. A můžu ho sledovat jen o školních prázdninách.“

„Počasí je příliš hezké na to, abys koukala na televizi, takže i kdybychom nepracovali na domě, stejně bys byla venku.“ Peg pokrčila rameny. „Ale pokud nechceš svůj vlastní pokoj, pak myslím, že můžeš sedět venku a číst si knihu.“

„Já a Repeat nebudeme mít vlastní pokoje, nebo jo?“ zeptal se Peter asi po desáté za několik hodin. „Já se nechci stěhovat do toho hloupého domu.“

„Dokud nezačnete fňukat po samostatných pokojích, což bude, hádám za pár let, můžete vy dva bydlet spolu,“ řekla mu Peg také po desáté. Posadila se před svůj talíř s jablečným koláčem – který pokapala javorovým sirupem, aby si to nacvičila na ten, který dluží Duncanovi na pátek. „Vlastně mám v plánu vám tam dát palandy, takže budete moct mít kamarády, které si najdete ve škole, někdy na přespání.“

„A Sophie může přespat u mě,“ řekla Charlotta, „hned, jak se přestěhujeme do našeho nového domu.“

„A u mě může strávit noc Henry,“ dodala rychle Isabela.

„Holky nemívají na přespání kluky,“ řekla Charlotta, než mohla Peg odpovědět.

Isabela otočila svůj dětský tázavý pohled na Peg. „Proč, mami?“

 Ano, proč ne? Peg byla zachráněna od toho, aby přišla s nějakou odpovědí, když Duncanova dodávka vjela na příjezdovou cestu, ale viděla řídit Aleca a Duncan vypadal, že je opřený o dveře spolujezdce a spí.

„Peg, můžu s tebou na minutku mluvit?“ zeptal se Alec, když vystoupil a tiše zavřel své dveře.

Peg k němu šla, zatímco se dívala na Duncana. „Co se děje?“ usmála se. „Vyčerpali jsme tvého šéfa na našem včerejším pikniku?“

Alec jí vrátil úsměv, který ale nedosáhl jeho očí. „Kéž by. Ne, měl malou nehodu, což je důvod, proč mám na tebe velkou prosbu. Nechci, aby ses cítila povinna říct ano, protože můžu najít… něco jiného, co s ním udělám.“

„Co se stalo?“ zeptala se Peg a pospíchala ke dveřím řidiče, aby nakoukla dovnitř oknem. První věc co viděla, že pravá nohavice Duncanových kalhot byla roztržená až ke stehnu a koleno mělo na sobě sportovní, vážně vypadající ortézu. Jeho levá ruka byla zavázaná, na spánku měl ošklivou fialovou modřinu a ve spánku si držel žebra. Překvapeně ustoupila, když najednou mezi sedadly ze zadu, vykoukl pes. Jen ji přehlédl a opatrně si položil hlavu na Duncanovu paži. Otočila se k Alecovi. „Co se mu stalo?“ zopakovala.

„Spadl. Má pohmožděná žebra a je potlučený skoro všude, ale aspoň nemá zlomené koleno, jak se obával. Je jen ošklivě vyvrtnuté.“

Peg se chytla za krk v marné snaze zastavit všechnu tu krev, která jí unikala z tváře. „Někdo ho pronásledoval? Nebo se pokoušel zastavit někoho, kdo chtěl sabotovat znovu stroje?“

Alec přimhouřil oči. „A proč okamžitě přijdeš s takovým úsudkem?“ přistoupil k ní blíž a vzal ji za ramena. „Musíš nám říct, co se stalo s tvým vanem, Peg. Řekni mi to,“ zavrčel tiše a trochu s ní zatřásl.

„Já… já ho strčila do zatopeného starého břidlicového lomu,“ řekla a pohlédla k Duncanovi. Podívala se zpátky na Aleca a zhluboka se nadechla. „Ten den, když jste si vzali kluky k sobě, jsem parkovala na druhém konci města, blízko lesa a někdo nasprejoval stranu spolujezdce.“

Jeho ruce se utáhly. „Nasprejoval co?“

Sklopila pohled na jeho hruď a krev se jí vrátila do tváře, v horké vlně. „Bylo… bylo tam zem-znásilňující děvka,“ zašeptala.

Přitáhl ji k sobě a objal ji pažemi se zavrčením. „Je mi to líto, že nějaký zbabělec si vybral za cíl tebe, místo nás.“ Vzal ji znovu za ramena a sklonil se, aby se jí podíval do očí. „Ale ještě víc je mi líto, že jsi byla tak moc… co, zahanbená, nám to říct? Nebo paličatá je lepší slovo?“ zeptal se, ačkoliv jí znovu vtáhl do objetí. „Ou Peg, musíš konečně překonat tu představu, že nás nemůžeš požádat o pomoc.“

„Nemůžu si zvykat žádat o pomoc,“ zamumlala do jeho bundy. Podívala se nahoru. „A jsou to jen hloupá slova a já nechtěla…“ uvolnila jednu ruku a mávla k dodávce. „My oba víme, že by Duncan hledal toho, kdo to udělal a jen by přilil olej do ohně.“ Usmála se a snažila se ho taky rozesmát. „A vy chlapi, jste větší cíl než já.“ Povzdechla si, když se zamračil, a když měla volnou ruku, poplácala ho po hrudi. „Já jsem místní, takže nejhorší, co mi můžou udělat, je nasprejovat pár obscénností. Ale vy chlapi, jste z daleka, takže oni se nebudou starat, když vás vyženou.“ Podívala se na Duncana a pak zpátky na Aleca. „Vážně jen spadl?“

Přikývl, pustil ji a konečně se usmál tak, že mu úsměv dosáhl až do očí. „Zdá se, že to je nemoc, kterou nedávno chytil.“

„Takže co je to za laskavost?“ zeptala se, ačkoliv měla obavu, že už to ví.

„V nemocnici mu píchli mu silnou injekci proti bolesti a poslali domů s nějakými pilulkami a já mám trochu obavu ho nechat samotného příštích pár dní. Takže jsem doufal, že bys možná byla ochotná… ohlídat ho pro mě. Můžeš říct ne,“ dodal rychle. „Pochopím, když se nebudeš chtít vypořádávat s invalidou.“ Znovu se usmál. „Ačkoliv, on bude šťastný invalida, když ho budeš stále krmit těmi prášky. Ale nechat ho s tebou, je jediný způsob, jak ho udržet od práce tak dlouho, dokud se neuzdraví.“ Pohlídl k piknikovému stolu. „Dnes není škola?“

„Tento týden jsou jarní prázdniny a my pracujeme společně na našem novém domě.“

„Tak nepřestávej.“ Usmál se. „Duncan se může koukat.“

Peg přešla okolo a nakoukla do dodávky. „Mám velké staré polohovací křeslo v novém domě, tak v něm může přes den spát. Je pohyblivý dost na… aby…“ povzdechla si, když jí zase zahořely tváře.

Alec se zašklebil. „Může se o sebe z velké části postarat. Co potřebuji, je udržet ho od těžkých strojů. Ale když se bude soustředit na tebe a děti, pak možná zůstane mimo od Sama Daltona, aby měl připravený a rozběhnutý kemp.“ Otočil Peg dokola, aby se na něj podívala. „Chápu teď tvé obavy o tvou mámu a tetu a my na ně dáme pozor.“ Jeho ruce ji stiskly. „A na tebe. Ale musíš nám říct, kdyby kdokoliv jen slovně vyhrožoval, rozumíš? Nemůžeme bojovat s nepřítelem, kterého nevidíme.“

„Je to jen pár hloupých lidí.“

„Stačí jen pár.“ Znovu utáhl své ruce. „Slibuješ?“

Přikývla, pak se otočila, aby se znovu podívala dovnitř auta. „Kde našel toho psa? Vypadá, že to je jen štěně.“

„On našel jeho, vlastně. Říkal mi, že má v úmyslu nechat tvé děti, aby mu daly jméno.“

„Skvělé,“ zamumlala Peg, když šla zpátky k piknikovému stolu. „Jeď napřed a zamiř rovnou k novému domu,“ řekla přes rameno. „Setkáme se tam. Ok, tlupo, malá změna plánů,“ řekla čtyřem párům zvědavých očí, sledujících, jak Alec nasednul zpátky do dodávky. „Duncan spadl a zranil si koleno a žebra, takže my všichni budeme jeho ošetřovatelé, na příštích pár dní, zatímco budeme pracovat na domě.“

„Všimla sis, že padá nějak moc, mami?“ zeptala se Charlotta a křivě se usmála.

„Jo, všimla. Ale bylo mi řečeno, že obvykle není tak neohrabaný.“

„Mami, on má psa!“ vykřikl Peter.

Peg stočila pohled k odjíždějící dodávce a viděla Aleca, jak zkouší odstrčit štěně z Duncana, když přitiskl nos na okno, aby je viděl. „Ano, má psa,“ zamumlala. „Ok. Chci, abyste uklidili stůl a vzali všechno dovnitř. Charlie, ty dej pozor, aby se všechno vrátilo do lednice. Isabelo, dej špinavé nádobí do dřezu a Jacobe a Petere, vy půjdete s holkama do domu, protože dneska už se těží.“

Když rozdala příkazy, zvedla Peg svůj nedotčený talíř jablečného koláče a zamířila směrem k pahorku, a s povzdechem přemýšlela, co tak mohla udělat, že si zasloužila tohle.

*****

Duncan seděl ve velkém, polstrovaném polohovacím křesle, uprostřed napůl dodělaného domu, usmíval se jako vesnický idiot, když hltal malou porci extra sladkého jablkového koláče a přemýšlel, že vymění Sama za Peg, jako svého předáka. Ta ženská byla metr a dokonce dokázala zapojit do práce i to štěně.

Charlotta a Isabela procházely místnosti – které byly v tuto chvíli oddělené jen konstrukcí – a počítaly vypínače a výstupy elektriky na každé zdi a zapisovaly čísla na papír, přichycený na deskách. Jacob a Pete rozdělovaly všechny kusy dřeva do dvou velkých košů, někdy se shodli a někdy hádali, jestli je ten který kus dost velký na jiné použití, nebo by měl být na jejich táboráky. Práce štěněte byla běhat kolem otevřeného domu a tahat k chlapcům všechny odřezky, které našel.

Pravda, Duncan se cítil trochu divně, že tam jen tak sedí a dívá se jak ostatní makají, zatímco se cpe kouskem zatraceně nejlepšího jablkového koláče – Bože, doufal, že se nebude počítat do jeho jedenácti koláčů – ale ne dost na to, aby se přestal usmívat. Tedy, dokud neviděl Peg vylézt po ubohé parodii žebříku, nahoru do podkroví a pak vykouknout dírou.

„Petere, jdi si stoupnout vedle té role drátu u zadní zdi a dívej se, jak ho budu tahat sem nahoru. Kdyby to spadlo ze stojanu, dáš to zpátky, ok?“

„Ok,“ řekl Peter a běžel tam, kam ukazovala.

Peg zmizela a o třicet vteřin později viděl Duncan, jak se cívka začíná rozmotávat. O deset sekund později spadla ze stojanu a Pete popadl zlomenou násadu, aby ji použil jako osu a zvedl ji zpátky na stojan – a musel svou práci udělat čtyřikrát, než se cívka zastavila.

„Ok, vrať se ke třídění dřeva,“ slyšel Peg z podkroví.

Duncan se podíval dolů, když jeho vidlička dorazila k ústům prázdná a zjistil, že papírový tácek je prázdný. Potom, co se rozhlédl kolem, aby se ujistil, že jsou všichni zaneprázdnění, zvedl ho k ústům a olízal každou kapku javorového sirupu, spolu i s nějakým papírem. Rozhodně by mu nevadilo, kdyby si k němu Peg nastěhovala kalhotky a podprsenku, kdyby mu každý týden dělala takovýhle jablkový koláč a nestaral by se, ani kdyby sebou propašovala i děti.

Vrátil se k tomu, že se usmíval jako vesnický idiot, když slyšel mumlání, přicházející z díry v podkroví a propletl si s povzdechem prsty na břiše, když cítil, jak mu těžknou víčka – ale prudce je otevřel, když slyšel něco spadnout nad hlavou, což bylo následováno poměrně šťavnatou kletbou.

„Nikdo nic neslyšel!“ zařvala Peg přes stropní izolaci. „Pokračujte v práci.“

Duncan si nejistě přejel po čerstvě oholené tváři a přemýšlel, jak přežije následujících několik dní, sezením tady a čekáním, jestli se Peg, nebo jednomu z dětí, něco nestane.

„Mami,“ zavolala Charlotta, když začala lézt na žebřík. „Když z jedné té velké krabice vycházejí dva kabely, počítá se to jako dva vypínače, nebo jen jeden?“

„Na listu je místo na několikanásobné vypínače, Charlie; udělej značku u každého dvojitého a trojitého vypínače, který najdete. To samé u zásuvek, ale měly byste najít dvojité jen v kuchyni.“

„Vidím to na papíru, Charlotto,“ řekla Isabela. „Myslím, že tohle slovo je dvojité.“

Duncan si propletl prsty na svém břiše, až když byla Charlotta bezpečně dole ze žebříku a zkoušel vymyslet, jak přesvědčit Peg, aby nechala jeho lidi dokončit její dům, dřív než se zblázní obavami. Věděl, že tenhle projekt je pro ni otázkou hrdosti, ale určitě by ji mohl přemluvit, aby jí alespoň pomohl. Možná kdyby jí řekl, že pár jeho mužů jsou zatraceně dobří sádrokartonáři, co potřebují malý melouch, protože… No, mohl by jim vymyslet nějaké dítě, nebo něco takového, a že potřebují peníze. Sakra, mohl by jí mít tady nastěhovanou za tři týdny, kdyby jí věnoval pár svých chlapů do práce.

Tak ale, možná by domovní víly mohly dělat nějaké speciální dárky každou noc, dokud to nebude hotové, protože kdo by se hádal s vílami?

„Pane Duncane,“ zašeptal Jacob přímo vedle něj.

Duncan prudce otevřel oči s cuknutím, a uvědomil si, že ty léky otupují jeho smysly. „Ano, Jacobe?“ zašeptal zpátky a usmál se, když viděl, že ten kluk drží na otevřené dlani kámen velikosti pěsti.

„Proklouzl jsem dovnitř a mám pro vás tohle. Vzal jsem tenhle velký, protože vaše zranění vypadá velké, tak jsem si myslel, že malý kámen by nebyl dobrý. Chcete ho?“ Duncan se natáhl, ale chlapec ucukl zpátky. „Ale nemůžete si ho dát do kapsy, až ho pohladíte, ok, protože je moc velký,“ pokračoval Jacob vážným šeptem, „a vypadalo by to, že jsou vaše… víte… velké.“

Duncan si přejel rukama po obličeji, aby zastavil výbuch smíchu a musel milovat tu dětskou snahu, udržet ho civilizovaného. Konečně vzal ten kámen svou zavázanou rukou. „Tak to ho rozhodně nebudu dávat do kapsy,“ řekl napjatě. Sáhl do kapsy svých džínů druhou rukou a vytáhl ven ten kamínek, který mu chlapec dal minulý týden. „Myslím, že s těmito dvěma, bych se měl cítit úplně v pořádku. Díky, Jacobe. Oceňuji, že na mě myslíš.“

„Jak to, že nemáte děti?“

Fajn, tohle vypadalo, že někdo chce využít toho, že je šéfka z dohledu. „No, předpokládám, že bych si měl najít manželku, než budu mít děti, nemyslíš?“

„Tak jak to, že nemáte manželku?“

„Protože jsem nenašel ženu, která by byla ochotná se mnou vydržet tak dlouho, abych ji požádal, aby si mě vzala.“

Duncanovi ztuhnul úsměv, když se Jacob zamračil. „Co znamená, vydržet s vámi?“

„To znamená, že se ženy neumí vyrovnat s mými tendencemi být panovačný, myslím. A jsem někdy trochu nabručený a bylo mi řečeno, že jsem trochu děsivý, když jsem naštvaný.“

Chlapec se usmál. „Potřebujete najít někoho, jako je mamka. Ta se nebojí nikoho.“ Najednou vykulil oči. „Hej, ona by mohla s vámi vydržet tak dlouho, abyste ji požádal o ruku. A pak byste mohl mít vlastní tlupu dětí. Ne, tlupu ne,“ řekl a zavrtěl hlavou. „Jak jste to říkal své rodině minule?“

„Klan.“ Duncan mrknul směrem k podkroví a pak se naklonil blíž k Jacobovi. „Ale mezi námi chlapy, tvá matka mě trochu děsí, když se naštve.“

Jacob znovu vykulil oči. „Vážně?“

Duncan přikývl. „Neděsí tě, když je naštvaná?“

„Ne,“ vysmíval se chlapec, když poplácal Duncanovu paži. „Ona jen zkouší být děsivá, když se celá zamračí, protože chce, abychom byli hodní, aby lidé věděli, že jsme cilivizovaní. Ona je opravdu jemná uvnitř.“ Poplácal znovu Duncanovu paži. „Ale předstírejte, že se jí bojíte, když se na vás zamračí, ok, protože to jí dělá dobře,“

„To udělám,“ řekl Duncan s velkým úlevným povzdechem. „Díky, že jsi mi to řekl.“

„Takže když požádáte mamku, aby si vás vzala, tak můžete bydlet s námi v našem novém domě. Můžete spát se mnou a Peterem, protože mamka nám dá navíc palandu. To znamená, že budeme mít čtyři postele,“ vysvětlil mu.

Ok; Jacob zjevně ještě neměl jemné nuance manželství v malíčku. „To je od tebe moc milé, ale obvykle, když se lidi vezmou, spí spolu v jedné posteli,“ řekl mu Duncan a uvědomoval si, že se Peg rozhodně celá zamračí, až jí ten kluk dá tuhle novou informaci.

Jacob vykulil oči a zachichotal se. „Nevejdete se do máminy postele s ní. Je malá, jako Petova a moje.“

„Vážně?“ zeptal se Duncan překvapeně.

Jacob přikývl. „Jak to, že váš pes nemá jméno?“

A to byl konec této diskuze, očividně. „No, to štěně a já jsme se setkali minulou noc a nebyl jsem schopný o tom ještě přemýšlet. Nějaké návrhy?“

Jacob se podíval na štěně, které zkoušelo projít s odřezkem skrz konstrukci stěny, když přiběhl Pete a otočilo mu to dřevo, aby se vešel. „Myslím, že byste mu měl říkat třeba podle barvy, jako Žlutý, nebo něco takového.“

„Nebo bychom mohli přijít na nějaké vznešené jméno pro něj,“ navrhnul Duncan a až nyní si uvědomil, že nechat tuhle konkrétní práci na dětech, může skončit se psem jménem Sue. „Protože je to opravdu speciální pes. Dobře se o mě postaral, když jsem se zranil, dokud mě nezachránil Alex. Ve skutečnosti, on je přesně jako záchranář hrdina, takže musíme vybrat silné, odvážné jméno pro něj, nemyslíš? Víš co; co kdybys ty a Pete a tvé sesry, začali dělat list jmen a pak budeme hlasovat.“

„Och, to můžeme udělat,“ řekl Jacob. „Charlotta umí psát a tak.“ Věnoval Duncanovi zářivý úsměv. „Umím napsat svoje jméno a Pete to umí taky. A já umím počítat do dvaceti a znám celou abecedu. Chcete slyšet…“

„Jacobe,“ řekla Peg až příliš sladce, a způsobila, že chlapec otočil hlavu. „Pan Duncan by měl spát a ty bys měl pracovat.“

„To je moje chyba,“ řekl Duncan. „Jen jsem se ptal Jacoba, jestli by mi nepomohl vybrat jméno pro mé nové štěně.“

„Jé, můžeme ho pojmenovat Swiper,“ přerušila ho Isabela a přiběhla skrz konstrukci z kuchyně. „Jako ta liška z Dory Badatelky.“

„On není liška a nekrade,“ řekl Pete, upustil svoje dřevo a taky přiběhl. „Myslím, že by se mohl jmenovat Fetch, protože nosí naše dřevo.“

Duncan ani nezkoušel skrýt smích, když viděl, jak se Peg zamračila při pohledu na své zaměstnance, jak opouštějí své práce. „Jacob mi právě řekl, že Charlotta umí psát a tak,“ řekl Duncan, „tak jsme si mysleli, že uděláme seznam jmen a budeme o nich za den nebo dva, hlasovat.“

„Ale musí to být vznešené jméno,“ vložil se do toho Jacob. „Protože to štěně je jako hrdina záchranář.“

„Hej, můžeme mu udělat odznak, jako jsme udělali vám,“ navrhnul Pete.

„Ale psi nemají peněženky, aby ho tam nosil,“ podotkla Isabela.

„Ne, ale až vybereme jméno,“ navrhnul Duncan, „můžu mu udělat kovový odznak, který bude nosit na svém obojku.“

Peg přicházela a lovila něco ve své kapse, až vytáhla malou lahvičku léků. „Myslím, že je čas na jeden z tvých léků,“ řekla příliš sladce. „Charlie, můžeš přinést Duncanovi sklenici vody, prosím?“

„Víš, že jsou v téhle zemi zákony o dětských právech, že jo?“ zeptal se, zatímco bojoval se smíchem.

„Zkus je sjednotit a já náhodou popletu léky?“ zašeptala a věnovala mu další sladký úsměv, když mu podávala pilulku a Duncan přemýšlel, jestli ten jablečný koláč chutnal tak dobře, protože se na něj smála.

„Za jak dlouho budeš připravená na sádrokarton?“ zeptal se.

Jeho náhlá změna tématu způsobila, že se zamračila. „Um, hned jak budu mít hotovou izolaci vnějších zdí.“

„Nevím, jestli o tom víš, ale většina z mých mužů jsou tesaři,“ řekl. „A když jsou zemní práce pomalé, stavíme domy. Vlastně celou zimu jsme dokončovali milionový kemp u Pine Lake.“

Viděl, jak jí zčervenaly tváře. „Tohle místo možná není perfektní, ale je přesně podle předpisů a je solidní.“

„Cože? Ne, já nenaznačuji… nemyslel jsem tím…“ povzdechl si. „Co zkouším říct je, že mám pár fakt dobrých sádrokartonářů, kterým by nevadilo vydělat si nějaké peníze navíc, když jsou tady celý týden. A myslel jsem, že bys měla zájem je najmout, aby dodělali dům, abys už mohla jen vymalovat.“

Znova se začervenala, dokonce ještě víc. „Och. Um, jo,“ řekla s přikývnutím. „To by mohl být dobrý nápad, vlastně.“ Usmála se trochu namyšleně. „Protože jsem se vážně netěšila, že se budu vypořádávat s těmi deskami sádrokartonu úplně… sama,“ dokončila lehce, když strčila lahvičku s léky zpátky do kapsy a otočila se pryč. „Ok, všichni zpátky do práce.“

„Peg,“ řekl, když se všichni vrátili zpátky ke svým úkolům – po té, co mu Charlotta podala papírový kelímek s vodou a taky se dala na rychlý ústup. Peg se zastavila a otočila se tváří k němu. „Já nejsem nepřítel,“ řekl tiše. Mávl okolo sebe. „A omlouvám se za ty komentáře ten den, kdy jsi střelila… ten den, když jsem přišel vyjednávat o tvém štěrku. Udělala jsi zatraceně hodně práce na tomhle domě, úplně sama. Moji chlapi by to neudělali líp.“

„Díky.“

„A díky, že jsi souhlasila, že tady můžu zůstat příštích pár nocí.“

Vykulila oči a tváře jí znovu zahořely. „Nocí?“ vyjekla.

Duncan se zamračil, a cítil, jak jemu samotnému ztmavly tváře. „Já myslel, že Alec… On ne…?“ No, sakra. „Nevadí, miluju spaní na zemi.“

*****

Peg měla své čtyři utahané děti už v posteli a nyní se snažila dát do postele páté dítě, aniž by ho praštila po hlavě tupým předmětem. „Och, proboha, natáhni si své chlapské kalhoty a uklidni se!“ zavrčela, ačkoliv přemýšlela, kdy se její ložnice tak zmenšila. Och, tak to je; jen vypadala větší, od té doby, co tu byl poslední velký silný muž, před třemi roky. „Sotva se sám vejdeš do téhle postele a nebude to první noc, co budu spát na gauči. A je tu hned vedle koupelna, takže se nemusím bát, že vyděsíš mé dcery uprostřed noci, protože sis zapomněl svoje pyžamo.“

Když už o tom mluvila, Peg šla do koupelny a popadla své šaty a župan ze dveří a zamířila do chodby. „Spi sladce,“ řekla, ale zalapala po dechu, když vystřelila hůl a zablokovala jí cestu.

Duncan přikulhal, aby ji nahradil svým tělem. „Omlouvám se Peg. Nenapadlo mě, že pro tebe bude tak těžké mít znova muže ve svém domě. Můžu zavolat Alecovi, aby pro mě přijel.“

„Kde zůstávají všichni vaši zaměstnanci?“ zašeptala, neschopná zvednout pohled z jeho hrudi.“

„Oba Robbieho a moji muži naplnili ubytovnu v Inglenook a zbytek kempuje na druhé straně silnice, aby dohlédli na stroje. Robbie a Alec jsou u tebe na svahu. Podívej se na mě, lass.“

„Já… radši ne.“

Zvedl jí bradu ukazováčkem, úsměv zjemnil jeho pohledné, drsné rysy a dělal ho tak zatraceně žádoucím, že kdyby ji právě teď políbil, nejspíš by omdlela dřív, než by si uvědomila, aby ho praštila do jeho, už tak otlučeného, břicha.

„Moje čestné slovo MacKeage, že ti nikdy neublížím, Peg.“

„Už jsi to udělal, Duncane. Nechci tě chtít. Nemůžu.“ Snažila se uklidnit hlubokým nádechem. „Myslela jsem to vážně tuhle, když jsem říkala, že potřebuji zůstat soustředěná na své děti. Možná za nějakých dvacet let, budu schopná přemýšlet o… jiných věcech.“

Opřel své hole o zeď a vtáhl ji do své náruče, a povzdechl si do jejích vlasů, když použil svou bradu, aby jí přitiskl hlavu ke své hrudi. „Zapomínáš na magii, lass; tu laskavou, která dělá cokoliv možné.“

Och Bože, objetí bylo horší než polibek, a Peg cítila, že jí začínají pálit oči a jak velký a silný a pevný byl, a jak hodně byla v pokušení, se k němu přitulit. „Já opravdu nemám čas věřit na magii, právě teď.“

„Dáš mi aspoň šanci ukázat ti, co dokáže? A když se i tak rozhodneš, že stále nevěříš, pak ti dám své slovo, že já… odejdu pryč.“

Příliš pozdě; někdy, když se nedívala, Duncan MacKeage proklouzl do jejího srdce a jen myšlenka na to, že by odešel, ji bolela. „Co kdybych o tom popřemýšlela?“ zašeptala. Poplácala ho po hrudi a odtáhla se, aby mu dala ten nejlepší úsměv. „Dám ti vědět… brzy.“

Podíval se na ni podezřívavě. „Jak brzy?“

Vykroutila se na svobodu a ustoupila zpět, svírajíc své šaty a župan, na hrudi. „No, jakmile přežiju to, že tě mám jako hosta ve svém domě, aniž bych tě chtěla zabít ve spánku, předpokládám, že bychom možná mohli… já a ty mohli… že bychom možná…“

Popadl své hole s tichým smíchem a kulhal směrem ke koupelně. „Souhlasím; možná bychom mohli počkat, jaké budou příští dny, než dokončíš svou myšlenku. Vyspi se dobře, lass.“

Peg stála uprostřed své, náhle zase velké, ložnice a zírala na zavřené dveře koupelny a měla obavu, že to šlo až příliš hladce. Otočila se a pomalu vyšla z pokoje, trochu zklamaná, že ani nezkusil, jí ukrást polibek.

*****

Duncan stál v Pegyině naprosto ženské koupelně, s dlaněmi roztaženými na pultu, když zíral do umyvadla a přemýšlel, jak jí vysvětlí magii, když s ní sám ani neuměl spolupracovat. Řekl Alecovi, co našel na své hoře, během jejich cesty do nemocnice. Cesta do Inglenooku, kvůli holení a umytí, byla trochu rozostřená a nemohl si vůbec vzpomenout na cestu z Inglenook k Peg. Alec navrhnul, že on a Robbie půjdou s ním do jeskyně, jakmile se uzdraví a pomohou mu najít cokoliv, co zatraceně hledal.

Dnes bylo pondělí a jeho rodiče přijedou v pátek odpoledne, aby tu strávili víkend – doufal, že obytné přívěsy, které čekaly na dodání, už budou na místě – takže zjistil, že musí být uzdravený do čtvrteční noci. Velká škoda, že nemůže prostě jít strávit týden na hoře, aby se uzdravil a vrátit se zítra ráno.

Když o tom tak přemýšlel, zdálo se, že si vybavil, že tenhle návrh předložil Alecovi cestou z nemocnice. Alec se smál a řekl, že by to zničilo jejich plán, nechat Peg ho obletovat – těsně před tím, než zvážněl a řekl, že oni nepůjdou zpátky na tu horu bez Robbieho, když jejich klanový Strážce, ví mnohem víc o magii, než oni dva dohromady.

Duncan si povzdechl, otočil kohoutkem a opláchl si obličej vodou, a zkoušel smýt ten roztřepaný pocit, který způsobovaly léky proti bolesti. Zíral na sebe do zrcadla a mračil se, když vzpomínal, jak mu Alec řekl o Pegyině autě, než se s ní setkali v jejím novém domě. Zem-znásilňující děvka, nějaký bastard nastříkal na její auto. Sakra, neměl jí za zlé, že zničila ten van, ale stále nemohl překonat hrůzu z toho, že ho shodila do zatopeného lomu úplně sama, pak šla blátem a studeným deštěm a stopovala do Inglenook.

Zapomeňme na rozporuplnost; Peg Thompsonová potřebovala zatraceného hlídače.

A proč sakra ta ženská spí v posteli dvojčat?