OH - 16. kapitola

Překlad: Lusesita

Emma

„Ani na to zkurveně nemysli.“

Sundám ruku ze dveří, polknu a zavřu oči, ale hned je zase otevřu, když auto zabočí doprava a pak doleva.

„Prosím zpomal.“ Žádám ho, Rayn se snaží udržet auto pod kontrolou, zatímco si obvazuje paži tričkem. Udělala jsem mu to zahradníma nůžkama, když mě vystrčil oknem. Mířila jsem sice na hruď, ale i tak jsem ho zranila.

Dotknu se tváře pod okem a škubnu sebou. Ani se nemusím dívat, abych věděla, že tam mám modřinu, jak mě uhodil. Popadl mě za vlasy, když jsem se od něj snažila dostat pryč.

„Pitomá ženská, patříš mně.“ Otočí hlavou a podívá se mi do očí. „Patříš mně!“ Zavrčí a vidím to monstrum, co se z něj snaží dostat ven. Pokud nebudu opatrná, nemusím se z toho dostat živá. Možná si ani nevyberzu svatební šaty, nebo neuvidím Liama s naším dítětem.

Naše dítě.

Slzy mi naplní oči, ale zatlačím je nazpět. Před čtyřicetiosmi hodinami jsem neměla ani tušení, že jsem těhotná, ale teď vím, že to dítě se pro mě stalo vším a udělám cokoli, abych ho nebo ji ochránila. Stisku ruce do pěstí, zhluboka se nadechnu a snažím se vymyslet plán. Doufám, že už zjistili, že nejsem v domě a začali mě hledat. Vím, že i kdyby se tak stalo, budu to muset zvládnout sama, než se ke mně dostanou.

„Patřím ti.“ Ta slova mi v puse zhořknou, ale vidím jeho reakci, jak se uvolnil, a to mi stačí, abych přesvědčila samu sebe, že by ten plán mohl fungovat. „Myslela jsem, že už mě nechceš.“ Zašeptám, otočí se ke mně a položí mi ruku na stehno.

„Vždycky tě budu chtít.“ Hladí mě po noze a mě krkem stoupá žluč.

Položí ruku na mojí, prstem mu přejedu po dlani. „Měli bychom někde zastavit.“

„Ne!“ Vyštěkne a přinutí mě nadskočit. „Musíme se dostat z města. Nemůžu riskovat, že nás někdo uvidí a vezme mi tě.“ Zavrtí hlavou a tiskne mi ruku takovou silou, že mám strach, že ji zlomí.

„Ubližuješ mi.“

„Chci ti ublížit.“ Uvolní sevření a bouchne rukou do volantu. „Byla jsi s ním, viděl jsem tě s ním. Miluješ ho?“

„Proč to děláš?“ Vyskočím, když rychle předjíždí ve vysoké rychlosti jedno auto za druhým. Uslyším policejní sirény.

„Už jsem ti řekl, že patříš mně. Věděl jsem to od první chvíle, co jsem tě uviděl. A jakmile jsem zjistil, jak jsi nevinná, věděl jsem, že tě Bůh stvořil pro mě.“

„A co tvoje děti, rodina?“

Otočí hlavu a podívá se na mě, vidím, jak rty stočí do strašidelného úsměvu.

„Prohlížíš si mě,“ zamumlá. Ano prohlížím, ale ne z důvodu, který má na mysli on. „Věděl jsem, že tě najdu. Že jednoho ne mi tě Bůh přivede nazpět. Pak jsem tě uviděl v televizi a věděl jsem, že je to znamení, abych dostal zpátky to, co mi patří. Opustil jsem svůj život, nastoupil do auta a odjel. Ty zprávy mi řekli všechno, co jsem potřeboval vědět. Že jsi byla v Anglii a nastoupila do letadla do L. A. Když jsem se tam dostal, seděl jsem v hotelovém pokoji a čekal na tu správnou příležitost. Potom, se objevili zvěsti o přípravách utajené svatby. Věděl jsem, že jestli jsou ty zvěsti pravdivé, bude kolem hodně lidí a mohl bych se dostat dovnitř. Nikdo by nečekal, že tě vezmu Rogerovi Rucksovi rovnou pod nosem.“

Zasměje se a mé srdce začne uhánět, sleduju ho, jak se podívá do zpětného zrcátka a uvidí blížící se policii.

„Do prdele!“ Vyštěkne.

„Prosím tě, zpomal, než nás oba zabiješ!“ Křičím, když sešlápne plyn.

„To by byl dobrý způsob smrti, společně jako Romeo a Julie, věčná láska.“

Bože, je šílený. Samozřejmě, už předtím jsem věděla, že je blázen, ale pokaždé, když otevře pusu a něco řekne, uvědomím si, jak šílený ve skutečnosti je. A teď s ním sedím v autě a Bůh vidí, jak se řítíme rychlostí devadesát mil za hodinu na dálnici z L.A.

Najednou sjede z dálnice a začne zpomalovat, vjedeme do obydlených ulic a zaparkuje před motelem. Otočí se ke mně a zvedne zbraň. „Pokud se o něco pokusíš, zastřelím tě.“ Jeho oči jsou divoké, rozhlíží se po okolí, nikdo není kolem, vystoupí a vytáhne mě sebou dveřmi u řidiče.

Rozhlédnu se a snažím si zapamatovat okolí. Okolo motelu vidím les, ale žádnou další budovu. To co vím je, že venku nikdo není a nikdo by mě neslyšel křičet.

„Tak pojď.“ Jednou rukou mě drží kolem pasu a ve druhé drží zbraň namířenou na můj bok. Vede mě k jednomu z mnoha pokojů v dolní části motelu. Mám strach, blížíme ke dveřím od jeho pokoje. Pokud se dostaneme dovnitř, možná se už nikdy nedostanu ven. Snažím se ho odstrčit, jakmile se dostaneme ke dveřím a on odemyká, ale nedostanu se daleko. „Přestaň.“ Strčí mě do místnosti, kde je jedna postel, televize a skříň. Otevře dveře do koupelny.

„Prosím, ještě není pozdě. Nech mě jít a nikdo se to nedozví. Neřeknu jim, že jsi to byl ty, kdo mě unesl.“

„Sklapni.“ Strčí do mě, abych si sedla na postel a z nočního stolku vytáhne pouta. Vezme mé zápěstí a připoutá mě ke skříni. „Ani se kurva nehni.“ Vejde do koupelny. Rozhlížím se kolem, jestli nenajdu něco, co bych mohla použít jako zbraň. Uvidím pero s názvem motelu, vezmu ho. Podívám se na telefon a olíznu si rty. Má dlouhou šňůru, když budu mít štěstí, mohla bych zavolat pomoc. Vezmu sluchátko a vytočím 911, snažím se být potichu, i když mi buší srdce tak, že mi asi vyskočí z hrudi.

Vyjde z koupelny a podívá se na mě a pak na stranu stolu, kde je telefon. „Co to děláš?“

„Nic.“ Zavrtím hlavou. „Prosím, pusť mě.“ Žadoním, doufám, že 911 přijala hovor a slyší mě.

„Nikdy tě nenechám jít.“

Začne ke mně přistupovat a já vím, že je to teď nebo nikdy. Polknu a vrazím mu pero do stehna. Z rány vytryskne krev, jako ze zraněného zvířete. Klesne na kolena a zbraň upustí na zem.

Chytím ji, odjistím a vytrhnu zásuvku z šatníku a udeřím ho s ní do hlavy. S křikem běžím ke dveřím se zásuvkou v jedné ruce a se zbraní v druhé. Otevřu dveře a rozběhnu se k lesu. Jediné na co myslím je moje dítě.

„Vrať se zpátky. Emmooo!“ Slyším, jak na mě křičí, ohlédnu se a vidím, jak si vytahuje pero z nohy.

Na nic nečekám a rozběhnu se. Běžím přes keře a stromy, až už nemůžu dýchat, stále slyším, jak mě volá. Uvidím srub mezi dvěma obrovskými stromy. Běžím k němu a doufám, modlím se, musím si trochu odpočinout, abych chytila dech. Vyběhnu schody a zabuším na dveře.

„Pomozte mi, prosím!“ Rozhlédnu se a poslouchám, jestli neuslyším Ryana. Nikdo mi neodpoví. Zkusím otočit klikou, která povolí, a já vpadnu dovnitř. Vydechnu úlevou, ale ne na dlouho, protože další věc, kterou si uvědomím, je že mě zezadu někdo napadne a pak můj svět zčerná.