UMH - 65. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

Eva

Slyšela jsem štěkot, než zazvonil zvonek dveří. Znělo to jako Miu-miu a na okamžik mi bodlo u srdce. Nikdy jsem si nemyslela, že by mi mohla tak moc chybět.

Bohužel jsem věděla, že to nebude ona. Uprostřed balení několika věcí, které jsem si chtěla po prodeji tohoto bytu nechat, jsem si objednala dovážku číny a teď jsem nemohla najít peněženku, abych zaplatila doručovateli.

Vzpomněla jsem si na hotovost, kterou mám v kuchyni v zásuvce pro nouzové situace, jako jsou tyto, a naštvala jsem se, když ten chlápek znova zazvonil na ten zatracený zvonek.

„Už jdu,“ vykřikla jsem a šla otevřít dveře, naštvaná na jeho netrpělivost a připravená mu vynadat s velkorysým spropitným. Chodil sem více než rok a já věděla, že Syd je jen dítě, které se snaží vydělat další peníze, aby se dostal přes vysokou školu - ale dvakrát zazvonit za tak krátkou dobu bylo přehnané.

Otvírala jsem dveře se šťavnatými slovy na jazyku. Unavená a zpocená, s bolestí v zádech, jak jsem se ohýbala, jsem nebyla v nejlepší náladě. Vůně jídla mě okamžitě udeřila do nosu a připomněla mi, že jsem od snídaně nejedla a žaludek na protest zakručel.

„Čínská donáška,“ řekl hlas předtím, než jsem stačila něco říct.

Harrison. A Miu-miu.

„Co to sakra?“ Udělala jsem krok zpět, abych ho viděla celého. Jo, tam stál se psem zastrčeným pod paží, držel papírovou tašku, která byla cítit tak dobře, a měl obrovský úsměv na tváři. „Harrisone?“

„To jsem já, Evo. Jsi ráda, že nás vidíš?“

„Co? Jak?“ Zeptala jsem se překvapeně, když jsem ho viděla s tím psem.

Strčil ke mně, ocasem vrtící, štěkající Miu-miu a já si ji od něj dychtivě vzala. Objímala jsem ji a líbila a stále nevěřila svým očím. Po čtyřech dnech, kdy jsem o něm neslyšela, jsem se vzdala naděje, že poslouchal něco z toho, co jsem řekla. Teď stál před mým bytem s mým psem.

Harrison se zasmál. „Aspoň, že jsi ráda, že vidíš jednoho z nás.“

„Ah, jsem. Ale kde je Syd? Nezaplatila jsem mu.“

„Zachytil jsem ho na cestě nahoru. Bylo mu zaplaceno a dostal i spropitný, tak si přestaň dělat starosti. I když vypadáš roztomile s tím zamračením mezi obočím.“

Více než deset let jsem nebyla nazvána roztomilou. „Roztomilá? Myslím… děkuji… za zaplacení Sydovi, ne za to, že jsem roztomilá.“ Tři minuty a Harrison udělal nepořádek s mou hlavou.

„Mohu aspoň dovnitř? Nebo dostanu spropitné a zavřené dveře do obličeje?“

„Um..., je tu nepořádek. Já jsem nepořádek.“ Podhodnocení roku. Pokrčila jsem rameny. „Balím se.“ Odhodila jsem pramen vlasů z mého obličeje, otřela si čelo hřbetem ruky a vyhýbala se za každou cenu očnímu kontaktu s ním.

Pohlédl mi přes rameno. „Mě to nevadí. Mohl bych pomoct místo toho, abych šel do posilovny? Zvedat krabice je stejné jako zvedat závaží.“

Olízla jsem si rty, nenápadně si ho zpoza řas prohlédla a uviděla těsné tílko bez rukávů a šortky pokrývající jeho dokonale tvarované svaly. Sakra, že byl ale v kondičce. Téměř jsem slintala - pro jídlo a pro něj.

„Pojď dovnitř. Jak jsi našel Miu-miu? A neříkej, že od toho doručovatele.“

Zasmál se. Sakra, skoro jsem zapomněla, jak sexy jeho hlas je. Dělalo to semnou legrační věci.

„Řekněme, že jsem použil některé z mých privilegií a necháme to tak, okej?“ Zavřel za sebou dveře. „Hmmm, dnes večer žádný výprask. Zkoušel jsem a zamkla si dveře. Hodná holka.“

Teď bylo na mě, abych se zasmála. Sakra, jen zmínka o výprasku a mé hormony se mi rozeběhly po těle. Stiskla jsem stehna a změnila téma.

„Dáš si něco k pití?“

„Vlastně..., to jídlo dobře voní. Zapomněl jsem se najíst předtím, než jsem přišel. Podělíš se mnou?“ Naklonil hlavu na stranu a na tváři se mu značil úšklebek.

Šla jsem s jídlem do kuchyně. „Jasně. Vždycky se nechám unést, když objednávám donášku. Je tu pravděpodobně dostatek jídla pro pět lidí - velmi hladových.“ Zasmála jsem se.

Hodila jsem hnědou tašku na pult, nejprve se postarám o štěňátko. Zdálo se, že je lehčí, než jsem si pamatovala, a protože vážila asi tři libry předtím, než zmizela, obávala jsem se, že je podvyživená. Naplnila jsem misku s vodou, zatímco Harrison se opřel o zeď, ruce založené na hrudi, a nespouštěl ze mě oči.

Rozrušená, ruce se mi třásly, zatímco jsem šla do ledničky, vyndala kuře a rozdrtila ho. Srdce mi bilo tak rychle, že jsem přemýšlela, jestli to slyší přes to tikání kuchyňských hodin. Snažila jsem se ho ignorovat a předstírat, že se na mne nedívá, jako by mě chtěl připoutat ke zdi a šukat. Jestli to byla odměna, kterou očekával, ztrácel čas. Nakrmím ho, ale to je nejdál, kam zajdu.

Od chvíle, kdy jsem odešla z jeho bytu, udělala jsem hluboký introspekci do mého života. Analyzovala jsem své neúspěšné vztahy a přemýšlela o tom, co chci, a můj mozek pracoval nepřetržitě. Nakonec se v mé mysli vytvořila jasná vize toho, jak jsem chtěla, aby se můj život vyvinul - přesně jsem věděla, co chci. A Harrison to být nemůže.

Jednoduše si nemůžu nechat zlomit srdce mužem, který se nemohl zavázat k nějakému vztahu. Chtěla jsem rodinu - s alespoň dvěma dětmi, a za tři měsíce mi bude třicet pět. Biologické hodiny tikaly rychleji a rychleji.

„Jsi dobrá žena, Evo.“

„Co? Jak jsi k tomu dospěl?“ Prudce jsem otočila hlavou a dívala se na něj. Vyhýbala jsem se očnímu kontaktu od chvíle, kdy vstoupil dovnitř, a ani teď jsem to neudělala.

Přistoupil o krok blíž, jen stopu ode mne. Dívala jsem se na jeho hruď, protože jsem se mu nechtěla dívat do očí. Natáhl se, chytil mě za bradu a zvedl mou tvář k jeho. Dívala jsem se na jeho ústa, tak moc jsem je chtěla ochutnat. Jeho rty stočené do úsměvu, dělaly s mým žaludkem zvláštní věci.

„Doufám, že jsem nepřišel pozdě,“ řekl tiše.

Co tím myslí?

„Snažil jsem se ignorovat všechno, co jsi řekla, dokud jsem už prostě nemohl lhát sám sobě. Můžeš mi odpustit?“

Nasála jsem tichý dech, snažila se zpomalit dýchání a můj srdeční tep.

„Kvůli čemu?“ Zeptala jsem se, protože jsem se už dávno naučila, nedělat předpoklady.

Jeho rty se zvedly do úsměvu. „Kvůli tomu, že jsem zasraný idiot. Vím, že toho žádám hodně.“

Nakonec jsem se mu podívala do očí. Vzalo mi to dech. Poprvé to nebyla touha a opovržení vyplněná v těch modrých bulvách. Nebyla jsem si jistá, co to bylo, ale mé srdce z toho bilo jak o závod.

„Jsem odpouštějící - jestli je to upřímné.“ Řekla jsem opatrná s mými slovy. Dosud jsem neudělala žádné sázky na výsledek této konverzace.

„Evo, zasraně z tebe šílím. Kvůli tobě celé - nemohu tě dostat z hlavy. Zkusil jsem to..., věř mi.“

„Oh jo? Tak proč jsi tedy tady?“ Mátl mě a nelíbilo se mi, jak jsem se kvůli tomu cítila.

„Abych ti řekl, že chci s tebou šanci. Že bych chtěl začít znovu.“ Palcem mi pohladil rty. „Protože mi chybí tato ústa.“ Naklonil se a přitiskl si rty na moje. Elektrický proud proběhl z mých rtů až k jádru a rozpálil mě.

„Protože mi chybíš ty.“ Jeho dech byl horký u mého ucha. Na mojí kůži se rozptýlilo tisíce ostnů.

„Ty..., chyběla jsem ti?“ Zadrhl se mi dech.

„Ano. Chyběla jsi mi celá.“ Přejel mi rukou po zádech podél páteře, což vyvolalo mé zachvění. „Chyběl mi tvůj úsměv.“ Přitáhl mě k sobě a políbil mě, pomalu a něžně. Jeho ruka se vznášela nad mými žebry, dokud jí nepřiložil na prso.

„Chyběla mi tvoje měkkost.“ Stiskl mé tělo; Nemohla jsem zastavit zasténání, které mi uniklo ze rtů. „A chybělo mi šukat tě.“ Usmála jsem se; nedržel se zpátky.

„Ale nejvíc ze všeho..., chybělo mi prostě být jen s tebou.“ Jeho hlas byl chraplavý a tichý.

Byla jsem tak pevně přitisknutá k jeho hrudi, že jsem si myslela, že mě svou brutální silou rozdrtí. „Nechci další den bez tebe. Už. Ani. Jediný. Jeden.“

„Opravdu?“ Bože, každé slovo z jeho úst, bylo přesně to, co jsem chtěla slyšet.

Zavrčel. „Ano. Evo, chci, abys byla moje. Řekni mi, že jsem nepřišel příliš pozdě. Že jsem tě neztratil tím, že jsem byl zasraný kokot.“ Líbilo se mi, že to neomílá. Neměla jsem ráda hry.

„Trvalo ti to dost dlouho, abys na to přišel,“ připomněla jsem mu.

Zasmál se. „Protože jsem muž. Jsme někdy hloupí. Potřebujeme pořádný kopanec do zadku. Ten jsi mi dala.“

„Jsem ráda, že jsem ti dokázala pomoct. Pošlu ti účet,“ škádlila jsem ho a stále se snažila zpracovat všechno, co říkal. A kromě toho, pro něj to nebylo tak snadné.

„Budeš moje, Evo. Jen moje? Protože já bych chtěl být jen tvůj.“ Díval se mi do očí. Každou stopu pochybností jsem vymazala z mysli. Viděla jsem jeho duši - jeho pravda byla přede mnou zcela obnažená.

Kurva, z koho si dělám legraci? Chtěla jsem ho tak moc, jako on chtěl mě. Už se to déle nedalo popírat. Ale tentokrát bude mé srdce v bezpečí.