AFN - 43. kapitola

Překlad: Peťa

LILY CALLOWAY

„Co jsem říkal o líbání a dotýkání se během našich sezení?“ řekne Dr. Evans naštvaně.

Snažím se potlačit úsměv, když se odtrhnu od Lo. „Promiňte.“ Necítím se tak omluvně. Jsem tu jen kvůli svým rodičům. Už nevěřím v metody Dr. Evanse a snažím se, co to jde, nebrat si jeho slova k srdci.

Ale brnění, které si buduju, má pořád pár skulin.

Jako zrovna teď. Dr. Evans drží malou elektrickou krabičku a já mám náhle nutkání pozvracet mu celý jeho ošklivý koberec. Strčí mi dvě elektrody na vnitřek zápěstí a pak mi krabičku podá. Položím si ji na klín a otočím knoflíkem na nejnižší úroveň šoku.

„Myslím, že dnes můžeš jít výš.“

„Nechce,“ vloží se do toho Lo.

„Neudělej žádnou chybu, Lorene, tohle je moje ordinace. Můžu tě nechat vyvést ven, pokud budu mít pocit, že brzdíš léčbu mého pacienta.“

„To je v pohodě,“ řeknu rychle a otočím číselník o pár stupňů. Moc špatné, že nemám ovladač. To zařízení leží ve zpocené dlani Dr. Evanse, u velitele tohoto mučení.

„Nechám tě vybrat, co chceš dnes vyzkoušet. Fantazie nebo porno.“

„Porno.“ Muset nahlas přetlumočit moje fantazie je neuvěřitelně trapné a dává mi šoky víc, když začnu popisovat pozice a části těla.

„Vlastně, co kdybychom šli do obojího.“ Natáhne se na stůl, vytáhne časopis a posune ho ke mně. Položím ten časák na područku mezi Lo a mě a pak ho otevřu, to už znám. Nahé ženské mě nevzrušují, ale fotky párů jo. Jakmile se podívám na fotku – Bzzzzz! – zápěstím a paží se mi vlní šok.

Vypustím krátký výdech a sevřu ruku. Lo mi tře záda a do zápěstí mi vrazí další šok. Ruka mi cukne.

„Co je sakra?!“ zakřičí Lo.

Dr. Evans Lo chvíli ignoruje. „Dívej se na ty fotky, Lily a popiš fantazii, kterou bys asi měla, kdyby ses na ně dívala sama.“

Instinktivně se podívám na Lo, zvažuju, že by byl v mé fantazii, což je špatná reakce. Rukou mi znovu pulzuje šok a snažím se udržet ruku nehybnou, aby to Lo nepoznal. Ale dýchá vedle mě ztěžka, nutí se sedět na sedadle a ne na hrdle Dr. Evanse.

„Lorene, můžeš se prosím tě přesunout na druhou židli.“ Dr. Evans ukáže na tu vypolštářovanou v rohu, tak daleko ode mě, jak je jen možné.

Lo otevře pusu a já ho musím zastavit. Posledně řekl Dr. Evansovi, aby si vysál ptáka, a nejsem si jistá, že by to podruhé prošlo dobře. „Je v pohodě. Ani ho nevidím,“ řeknu rychle a vrátím svou pozornost k fotkám.

Bzzz! Trhnu sebou. Co jsem udělala?

Začínám si myslet, že Dr. Evans jen rád mačká to malé tlačítko.   

„Najdi fotku, která tě obzvlášť vzrušuje.“

Prolistuju časopis, vyhýbám se všem obrovským melounům a vagínám, ale nemám štěstí. Fakt je nedělají pro ženy. „Nic?“

„Internet má prostě lepší výběr,“ přiznám, pořád bezcílně listuju.

„Tak použij tohle.“ Zvedne elektronický tablet. Nebyla jsem na internetu od té doby, co mi Lo zakázal surfování na webu a nedostatek pokušení byl pěkný. Moje dny jsou bez toho jednodušší.

Vyměním časopis za tablet a najedu na Tumblr. Tohle je jiný pocit, než si listovat časopisem. Možná proto, že tohle byl v mojí rutině základ. Nedívala jsem se do časopisů od střední.

To, jak mě Dr. Evans při tom sleduje, je trochu osobní.

„Najdi fotku a popiš svoji fantazii.“

Nechci, ale připomenu si, že rodiče se vyrovnávají s mnohem obtížnějšími věcmi, než je tohle. Překousni to, Lily.

Snadno přistanu na jedné, která způsobí, že se na židli posunu. Do zápěstí mě štípne žihadlo. Do prdele. Ucuknu a Lo natahuje krk, aby se podíval na tablet.

„Mluv,“ naléhá Dr. Evans.

Je to pohyblivý obrázek holky bez jakýchkoli kalhot (nebo spodního prádla) a plně oblečeného kluka. Vidíme jen spodní polovinu páru, ale kluk jí mezi nohama rukou přejíždí dozadu a dopředu. „Moje fantazie?“ zeptám se, této dávce se chci vyhnout.

„Ano, co si představuješ, když se díváš na tu fotku.“

„Lo,“ řeknu, „mi tohle dělá a pak mi možná opravdu dá prsty… do…“ Bzz! Bzzz! Bzzzz! „Zkurvysyne,“ zakleju potichu a pevně zavřu oči.

„Zpomal, Olivere,“ ušklíbne se Lo.

„Najdi další, Lily.“

Projíždím tablet a přistanu na fotce naolejovaného zadku holky, ale zadek jí masírují velké chlapské ruce a dokonce se posouvají blíž a blíž k jejímu klitorisu. Do hajzlu. Bzz!

Ten šok mě neodradí, abych si nepředstavovala, jak mě takto masíruje Lo. Možná z tohoto setkání získá nějaké nápady. Možná to za tu bolest stojí.

Ale jak mi Dr. Evans dá znovu šok, všechny moje myšlenky se přemění na hanbu. Hádám, že bych to takto neměla chtít. Dr. Evans oživí moje obavy, když řekne: „Snažíš se už nebýt deviantem. Tohle je špatné.“ Dá mi ještě jeden šok a já sebou trhnu. „Chápej, že se snažíme spojit tyto fotky s negativním stimulem. Měla by ses dostat do bodu, kde tě tyto fotky už nebudou vzrušovat. Těmi šoky z tebe dostaneme děvku, tak nebo onak.“

Věnuju Loovi další pohled, ale jeho ret je zkroucený znechucením a bílými klouby svírá područku.

Hodiny mdle tikají.

Máme ještě hodinu.

***

Moje nejoblíbenější část terapie je cesta domů. I když mám pocit, jako bych byla milion mil pod mořem, Lo vůbec nepřestává mluvit. Táhne mě zpět na hladinu.

Přitisknu si čelo k zamlženému oknu, sklo bombarduje déšť. Po čtyřech týdnech nasuchu se liják zdá skoro jako sen. Zapne stěrače a směřuje na cestu. „Příští setkání se ho chystám nazvat děvkou,“ řekne mi Lo. „Dejme mu ochutnat jeho vlastní posranou medicínu.“ Očima pořád v obavě přelítává ke mně.

„Převrátíš nás ze silnice,“ řeknu.

„Jsi potichu.“ Najede na hlavní.

„Jen přemýšlím.“

„O nedostatku pornografických časopisů pro ženy Dr. Evanse? Co to kurva dělal, že ti dal chlapský časopis?“

Ačkoli tohle bylo nejdál od mých myšlenek, ráda přijmu rozptylující návnadu. Usměju se a úplně se na sedadle otočím, abych byla čelem k Lo. „Pamatuješ v osmičce, jak jsi mi kupoval časopisy a vytrhával všechny stránky jen s ženskými partiemi?“

Zasměje se. „Nebylo to úplně nezištné. Myslel jsem si, že čím víc budeš masturbovat, tím míň budeš mít sex se skutečnými kluky.“

„Huh…“ Předpokládám, že to dává smysl. „Věděls, že jsem ti vyhazovala lahve Everclearu?“ přiznám s úsměvem. Ten likér byl tak silný, že mě děsil, kdykoli vytrhl tu láhev ze skříňky. Hádám, že jsem byla příliš vystrašená, než abych narušila náš systém, že bych mu to skutečně řekla, tak jsem udělala další nejlepší věc.

„Vždycky jsem si myslel, že si jen nepamatuju, že jsem je vypil.“

Je to pěkný pocit vědět, že jsme jeden druhému kryli záda, i když se zdálo, že jsme se dokázali starat míň. „Nikdy jsem ti to neřekla,“ řeknu tiše, „ale vždycky jsem se bála o tvoje zdraví. Tvoje játra…“ Obvykle se o rizicích nebavíme, aspoň nikdy předtím jsme to nedělali. Ale nějak, to že jsme se spojili, abychom se utkali s ďábelským Dr. Šoková terapie, nás jiným způsobem sblížilo.

Vydá dlouhý výdech. „Vím, že jo, Lil. A je to jeden z důvodů, proč nesmím znovu pít.“

Zamračím se. „Jak to myslíš?“

„Museli jsme na rehabilitaci podstoupit všechny ty druhy lékařských testů a doktoři mi v podstatě řekli, že pokud budu po té cestě, na které jsem, pokračovat, budu mít vážné nenapravitelné poškození jater.“

Najednou mě začnou pálit oči, tvoří se tiché slzy. „Proč jsi mi to předtím neřekl?“

„Protože jsem věděl, že bys byla rozrušená a pravděpodobně se obviňovala,“ řekne, „a není to tvoje vina.“ Podívá se na mě a pak zpátky na cestu. „Lil, prosím, neplač. Opravdu to není tvoje vina a jsem v pohodě. Nic mi není.“

„Ale mohlo by být.“ Otřu si oči a zavrtím hlavou. „A jak by to mohla nebýt moje vina, Lo? Celý náš život jsem tě podporovala. Měla jsem“-

„Co?“ řekne drsně. „Cos mohla dělat? Říct mi, ať přestanu? Neudělal bych to. Fyzicky odstranit lahve? Nesnášel bych tě. Vykecat to mému otci? Bylo by mu to u zadku. Jediná osoba, která mě mohla zastavit, jsem byl já sám.“

„Mohla jsem něco udělat.“ Nemůžu tu sedět a chovat se, jako bych vůbec nebyla na vině. Někdy jsem ho zásobovala chlastem. Ulehčovala jsem mu jeho závislost.

„Dělala jsi něco. Byla jsi tam pro mě, když tam nebyl nikdo jiný.“ Projíždí další ulicí a zabočí na světlech, zatímco slunce klesá. „A Lil…“ Jeho oči se na krátký moment setkají s mýma. „Pokud se budeš obviňovat, že jsi mě podporovala, pak musím přijmout vinu za to, že já podporoval tebe.“

„To není to samé. Tvoje závislost tě může zabít.“

„A ti chlapi, se kterými jsi spala, z tebe nemohli vymlátit duši? Nemohla ses nakazit pohlavně přenosnou chorobou nebo HIV? Nechal jsem tě podstupovat ta rizika a tys nechala mě.“ Ostře zabočí doleva a já se opřu o dveře. „Co kdybychom to nazvali vyrovnaným? A pak uzavřeme dohodu, že už to nikdy neuděláme.“

„Okay,“ řeknu. „Můžeme si na to potřást?“

Nezbedně se mu zvednou rty. „Můžeme udělat něco lepšího.“

Myslí to co já? „Jako…“

Zasměje se. „No, viděl jsem tě, jak jsi dost upřeně zírala na tu fotku s masáží.“

Ohhhhh. Ano. Ne. Počkat. „Neměli bychom.“

Obočí se mu nakrčí do tvrdé linky, ale drží pohled na silnici, jak déšť padá silněji. „Proč ne? A možná si chceš pečlivě vybrat svou odpověď. Pokud začíná nebo končí jménem Oliver Evans, katapultuju se ze sedadla.“

„Je to deviantní.“

Lo vydá dlouhé zasténání. „Prosím, zatraceně pro lásku boží už nikdy neříkej to slovo.“

„Je to tak.“

„Jediná deviantská věc je to, co tě nutí podstupovat ten psychiatr. Neměla bys dostávat šoky za to, že tě ty fotky vzrušují. Já jsem z toho, že jsem se na ně koukal, napůl ztvrdl.“

Zamračím se. „Jo?“

„Ano!“ řekne napůl se smíchem. „Kterýkoli člověk by se z toho vzrušil, Lil. I kdybych si myslel, že terapie averzí je etická, což si nemyslím, doporučil bych ji jen lidem, kteří na ty fotky zírají s agresivními myšlenkami. Jako znásilnění nebo zneužívání dětí. Ty nejsi pedofil. Fakt, že se k tobě chová, jako bys taková byla, mě zabíjí.“

Sleduju, jak se déšť rozhání na mém okně, zatímco si to promýšlím. Není divné být z nich vzrušená, ale je špatné kompulzivně zneužívat porno. To zní správně.

„Hej,“ řekne Lo, znovu chce moji pozornost. Otočím se k němu a on mi věnuje tvrdý pohled, oči mu přeletují mezi cestou a mnou. „Pokud ti jeho terapeutické metody vyjebávají s hlavou, pak s tím přestaneš.“

„Jsem v pohodě, namouduši. Mluvení s tebou mi pomáhá.“

Popadne mě za ruku a políbí mě na dlaň.

„Takže jsme šli na příslušné tiskové konference a dokončili veřejné omlouvání,“ odepisuju ze seznamu. „Vídám svého nového psychiatra. Vše, co nám zůstalo, je svatba a potom dostanu svůj svěřenecký fond. Rodiče by mi měli plně odpustit a vše se vrátí zpět do normálu – nebo k takovému normálu, jakého jsme schopní.“ Aktuálně mi táta jednou týdně volá, aby si popovídal. Dokonce mi řekl, že je hrdý, že navštěvuju tohoto psychiatra. Po všem, co jsem jeho společnosti udělala – ostrá odezva, kterou si prošel – to, že mi řekl, že je hrdý, stačilo, aby mi to vyvolalo slzy štěstí. Nemůžu to podělat.

Matka bude vyžadovat větší šikovnost, abych si ji naklonila, a vím, že nebude úplně spokojená do svatby. Nemůžu si už dovolit zakopnout.

„Co když to neudělají?“ říká Lo tiše.

„Co?“

„Přemýšlela jsi někdy o tom, že i potom, co uděláš všechno z toho, že ti matka možná stejně neodpustí?“

Zavrtím hlavou, neochotná věřit, že by mohla být tak krutá. „Musí.“

Ale způsob, jakým Lo zírá na cestu, jako by viděl chladnější budoucnost spíš než teplo, které jsem plánovala, mi dělá starosti.