Home - 1. kapitola

Překlad: Jilyan

Grace @OplzlýModrýPtáček

#VrhněteSeDoTohoPoHlavě

Tři dny v nemocnici. Tři hodiny v letadle. A s dopravou v LA, tři hodiny, abychom se dostali do Vaughnova domu v kopcích.

Trojka je moje šťastné číslo.

Limuzína vjede na příjezdovou cestu a zastaví kolmo, aby se pokusila snížit vzdálenost mezi autem a předními dveřmi. Ale nezáleží na tom. Ze stání se mi motá hlava. Chození nepřipadá v úvahu. Musím počkat na Vaughna a řidiče, aby z kufru vytáhli kolečkové křeslo.

„Tady, zlatíčko,“ řekne Vaughn, když přistaví křeslo k autu.

„Nenávidím to.“

„Já vím, zlato. Později se budeš moct zkusit postavit. Nemáš zlomené kosti, takže je to jen o starém dobrém uzdravování.“

Ale já se nechci ani pokoušet vstát. Náhodou jsem na nohu stoupla, když jsem předtím nasedala do křesla a ta bolest byla ostrá a okamžitá. „Nechci,“ řeknu.

Vaughn mně ignoruje. Nedělala jsem nic jiného, než že jsem si stěžovala od chvíle, co jsem dříve dnes začala mluvit a jsem si jistá, že všichni kolem mě si přejí, abych zase začala mlčet.

Přisunu se ke kraji auta, pak přesunu celou váhu na zdravou nohu a nasednu do křesla.

„Vidíš,“ řekne Vaughn zvesela. „Není to tak zlé.“

Není to tak zlé, pokud jste ten, co tlačí. K předním dveřím toho nesourodého jednopatrového domu vedou jen tři schody, ale i tak, z úsilí nutného, aby mě dostali po těch třech schodech nahoru, se mi chce schoulit se do klubíčka v koutě a umřít.

Dělám tolik potíží.

„Kam první? Do kina? Můžeš se natáhnout na gauč a já tě budu obsluhovat. Donášková služba je bezplatná.“

Pořád se usmívá, když k němu vzhlédnu, ale pak znejistí. Cítím se kvůli tomu špatně. „Postel,“ řeknu. „Jsem strašně unavená.“ Není to lež, ale v letadle jsem byla unavená taky. A při cestě domů. Vlastně, jsem unavená začíná být mojí nejoblíbenější frází, protože když jste zranění a řeknete, že jste unavení, lidé vám řeknou ať si odpočinete. A to znamená, že vás nechají na pokoji.

„Zrovna ses probudila, Grace. Nepůjdeš zase spát. Vlastně, pojďme ven. Co takhle výlet kolem líné řeky?“

„Hm.“

Zasměje se, zatímco mně tlačí skrz zaneřáděný obývák, kde všude leží Felicitiny mikiny a boty a pak se zastaví u skleněné zdi, která vede k bazénu. Dveře jsou otevřené a horko se přese mně převalí jako deka.

Jo. To možná bude příjemné.

„Obejmi mně rukama, Grace. A drž se pevně.“

Udělám, co mi říká a on mně zvedne z křesla do náruče. Přejde k malému olistěnému oblouku, který vede k té části dvorku, kde je líná řeka. Natočí se bokem, abychom mohli projít a pak se zastaví na kraji ponorného bazénku. Líná řeka je jen asi metr třicet centimetrů hluboká, ale ponorný bazének je přesně to, co jméno napovídá. Místo, kam skočíte s rovnýma nohama, odrazíte se a vyskočíte zpátky nahoru. „Věříš mi?“

Nakloním hlavu dozadu, zatímco mi srdce uhání. „Mohlo by to“-

„Věříš mi, Grace? Na ničem jiném nezáleží.“

Podívám se mu do očí a přikývnu. „Ano.“

Stiskne mně pevněji a pak přejde přes okraj.

Spadneme spolu dolů. Má ústa se otevřou, abych vykřikla, ale pak nás pohltí studená voda a já šokem oněmím. Rychle klesneme. Mé rány štípají z toho nárazu, nebo z chloru, nebo z obojího a já se chystám na protest mlátit kolem sebe, když přijde na řadu uklidňující chlad. Vaughnovi nohy se dotknou dna a přijde moment, kdy se cítíme beztížně. Jeho kolena se pokrčí a on se pod vodou zasměje. Jeho radost mi naplní srdce, když vyskočíme nahoru a vynoříme se z vody.

Houpeme se na hladině. Vaughn šlape vodu, aby nás udržel nad hladinou a já sebou znovu začnu šít.

„Šš,“ pokárá mně šepotem do ucha. „Buď v klidu, zlato. Mám tě. Uvolni se. Nedovolím, aby se ti znovu něco stalo. Nikdy.“

Vyplivnu vodu a pro jednou dělám, co se mi řekne. Uvolním se. Položím si hlavu na jeho hruď a v momentě kdy to udělám, ruka, která mi podepírala nohy se odtáhne a mé nohy se ponoří. Upraví si mně, chytne si mně pod zadkem, aby si mně mohl přitáhnout.

Taky se přizpůsobím, obejmu ho kolem krku a položím si mu hlavu na rameno. „Miluju tě.“ Řeknu mu.

Pevně mně stiskne a přiloží mi pusu k uchu. „Už bylo na čase, aby sis vzpomněla, zlatíčko.“

„Milovala jsem tě celé roky.“

„Ale to byla má vymyšlená verze. Dobrák. Tohle jsem opravdový já.“

„Pořád jsi dobrák,“ přeruším ho, než může doříct zbytek. „Jsi můj princ. Díky, že jsi mě šel najít.“

Drží mně jednou rukou, aby mohl doplavat ke kraji bazénu, kde jsou schůdky, a sedne si, tak, že jsme pořád ponoření ve vodě. „Přišel jsem příliš pozdě.“

„Bylo to právě včas.“

„Mohl tě zabít.“

„Jo,“ řeknu jemně. „To je pravda. Ale myslím, že by byla větší šance, že zemřu, kdybys přišel dřív. Stalo se to tak jak se to stalo, protože…“

Otočí si mně na klíně. Má noha mi ve vodě připadá lehce. Nebolí mně. Ten chlad tu pořád je, tlumí bolest. Uklidňuje ji. „Proč, Grace?“ Podívá se mi do očí a mně o nás dvou dojde jedna věc.

Věci se změnily.

Ano, jsme manželé a je tu spousta věcí, která s tím přichází. Ale jeho očekávání ohledně mně se změnily taky.

Očekává pravdu.

„Řekni mi, proč se to muselo stát takhle.“

Vím proč, ale je to soukromá věc, kterou jsem v sobě držela celou dekádu.

„Prostě to řekni, zlatíčko. Je to jen pár slov. A jakmile to řekneš, přijmeš to. A jakmile to přijmeš, můžeme se posunout dál.“

Zhluboka se nadechnu. „Protože…“ Tohle je záležitost pro terapeuta. Vím to. Je to trik. Nad tím se skoro zasměju. Není to trik. Je to způsob, jak si uspořádat v hlavě zmatek. „Protože… musela jsem se zachránit sama.“

Obejme mně tak pevně, že se bojím, že se udusím. „Ano,“ zašeptá mi do ucha. „To je to. To je všechno, co o tom musíš říct.“

„Proč mně to neovlivnilo, Vaughne? Proč mi nezáleží na tom, že jsem před třemi dny zastřelila chlapa? Zabila jsem člověka. Myslím, že to ze mě dělá nemocného člověka. Jsem nemocná, zvrácená osoba.“

„To z tebe nedělá nemocného člověka, Grace. To tě dělá silnou.“ Znovu mně políbí a pak se postaví a vyleze z bazénku. Mé tělo ztěžkne a já okamžitě nechci nic jiného, než zase zalézt do vody a schovat se pod její uklidňující hladinu.

Vaughn s námi přejde ke kraji řeky, při cestě vezme ručník z malého přístřešku. Hodí ho na zem na betonový okraj a položí mně na něj. Má noha teď trochu bolí a oblečení se ke mně lepí. „Zvedni ruce.“

Udělám to a on mi sundá mé nadměrné bílé tričko. Mé bradavky jsou vztyčené a tvrdé, prsa mám pevná a napjatá. Vzhlédnu ke svému manželovi a ten taky nemá tričko. Pozoruji jeho prsty, když si rozepíná kalhoty, skopává boty a když pak nechá kalhoty spadnout. Vyžaduje to obě dvě ruce, aby těžký, mokrý denim spolupracoval, ale když je konečně nahý, natáhne ruce a řekne, „Tohle jsem já.“

A pak se natáhne pro mou ruku, jako by mně chtěl vytáhnout na nohy. Zaváhám, kvůli bolesti, ale pak se rozhodnu, že mu budu věřit a vložím ruku do jeho.

Vytáhne mně nahoru a mně se podaří udržet váhu z mé zraněné nohy a jenom balancuji na té zdravé. Vaughn mně chvíli stabilizuje a pak vezme mou ruku a položí si ji na svůj tlustý svalnatý biceps. „Drž se pevně,“ řekne.

Držím se.

A pak jeho prsty rozepnou mé šortky a on za ně chvíli tahá, stahuje mokrou látku přes mé boky, dokud nespadnou na zem.

Ukročí zpátky a já se pustím jeho ruky.

Roztáhnu ruce tak jako on před chvílí a řeknu, „Tohle jsem já.“

Přitáhne si mně zpět do náruče a já si všímám všeho na tomto momentu.

Slunce je teplé. Vítr vane kolem mého mokrého těla, ochlazující ho. Na větvi nad námi zpívá ptáček svou sladkou píseň.

Jeho srdce buší rychle. To moje buší rychleji.

Jeho rty se dotknou mého ucha tak jemně, že se otřesu.

„Tohle,“ řekne, „jsme my.“