SF - 23. kapitola

Překlad: Luciana

Bouře udeřila na Inglenook se silou malého hurikánu, někdy v půlce dopoledne, ale zemětřesení bylo to, co všechny znervosňovalo. Ještě před půl hodinou, když vypli elektriku, seděla malá skupina uprchlíků v hlavní místnosti budovy a sledovala zprávy. Všichni, dokonce i děti, v šoku poslouchali zprávy o tom, co vypadalo jako dlouhá řada zemětřesení, které začalo na pobřeží a pomalu dunělo vnitrozemím, směrem k horám. Ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu, řekl reportér, jediné změny, které byli vědci schopni detekovat, byly hluboko v podzemí.

No, kromě několika jezer, která stála zemětřesení v cestě. Jak běžely obrázky bouře na obrazovce, reportér dále říkal, že to vypadá, že čtyři jezera se změnila na slaná. Pak přepnul na odborníky, kteří spekulovali o tom, že zemětřesení zřejmě otevřelo dno každého z jezer. A jako po vytažení špuntu z vany, všechna sladká voda odtekla a byla nahrazena podzemní řekou, vzedmutou z Mainského zálivu. Pak, těsně před tím, než elektrika naposledy zablikala, hlásili, že zemětřesení dosáhlo pátého jezera, ani ne třicet mil od Bottomless.

Peg a její děti, Ezra, Sam, Oceanovi, Olivie a Sophie, seděli bez hnutí v, bouří setmělé, místnosti několik minut, ticho přerušovala jen vichřice, bušící deštěm na okna.

A tehdy se budova poprvé otřásla v základech.

Během dvaceti minut, se tyto otřesy změnily v hluboké dunící chvění, které rachotilo nádobím v lince a způsobovalo, že borovicové trámy ve stěnách častěji sténaly a vrzaly.

Olivie uvažovala, jestli si Oceanovi užívají svou návštěvu. „No,“ řekla do ticha a postavila se. „Myslím, že bychom měli zapálit oheň v krbu, aby mohl Henry naučit svého dědu a babičku, jak se dělají s´mores.“ Pohlédla na Sama. „Dřevo na topení je na zadní verandě.“

Sam se také postavil. „Pokud těmi otřesy popraská malta a ten starý kamenný komín se rozpadne, vyhoří to tu do základů.“

Olivie si povzdechla. „Dobrá připomínka. Ok, tedy,“ řekla a zamnula si vzrušeně ruce, když se usmála na nezvykle tiché děti, s vykulenýma očima, které seděly na každém dostupném dospělém klíně. „Hádám, že budeme muset udělat s´mores v kuchyni na sporáku.

„Můžeme se střídat,“ řekla Peg, postavila Petera – nebo Jacoba – na nohy a stoupla si. „A zatímco bude každý čekat, až na něj přijde řada, sedneme si v kuchyni ke stolu a budeme malovat. Nebyly papíry a pastelky ve skříni?“ zeptala se Olivie.

Olivie přikývla a natáhla ruku k Henrymu, který byl schoulený u babičky na klíně na gauči. „Pojďte, mladý pane Oceane. Ukaž, jak se dělá tvoje nové oblíbené pohoštění.“

Držel se Rany, oči plné hrůzy, když se budova znovu silně otřásla. „Já chci tátu,“ zašeptal. „Slíbil mi, že mě ochrání před démony.“

Olivie před ním klesla na kolena. „Oh, drahoušku, nic tě nedostane. Jsi naprosto v bezpečí, tady s námi. A nezapomeň, že tvůj děda je tady. Neříkal jsi mi, že je přesně tak velký a silný a mocný, jako tvůj táta?“

Henry vrhnul ustaraný pohled na Tita a pak se vrhnul k Olivii. „Ale já chci tátu!“ naříkal a silně ji objal. „Slíbil mi to.“

„Uklidni se, zlato,“ broukla a držela mu hlavu pohřbenou u jejího krku. „Tvůj táta je právě teď, na cestě sem.“ Zaklonila se a musela ho odtáhnout, aby viděl její úsměv. „Neřekl ti, že pohne nebem, zemí i horami, kdyby se mu dostaly do cesty k tobě?“ zeptala se. „To je všechno to chvění okolo, Henry. To je tvůj táta, který si jde pro tebe.“

Zamrkal na ni. „Myslíte, že je to on?“

Přikývla. „A víš, proč vytáhl tohle směšné divadlo?“

„Proč?“ zeptal se, oči nyní vytřeštěné strachem, spíš než hrůzou.

„Protože se cítí špatně, že tě nechal ve tvém pokoji celé tři dny a tak teď venku přemisťuje pár hor, aby ti ukázal, jak tě miluje.“

Henry ji znovu chytil kolem krku, když se dům znovu otřásl. „Ale tak mi prostě má říct, že mě miluje. Neřekl to ještě ani jednou.“ Odtáhl se zpátky, když otřes přestal a vrhnul další rychlý pohled na svého dědečka. „Neměl by plýtvat silami na hýbání s horami, paní Olivie; stačí to říct. Máma mi říkávala, že mě miluje, stále.“

Olivie mu věnovala křivý úsměv. „To je věc maminek, Henry. Tátové jsou lepší v ukazování své lásky.“ Postavila se, vzala ho za ruku a zamířila do kuchyně. „Takže pokaždé, když se dům otřese, budeš vědět, že je o krok blíž k tobě.“

„Babi, pojď,“ řekl Henry přes rameno. „Jdeme dělat s´mores. Ty pojď taky, dědo. Vím, že se vám to bude líbit.“

„Henry,“ zasyčela Carolina, když se k nim připojila. „Musíš ho oslovovat dědečku.“

„Ne, nemusím. Táta říkal, že bych mu měl říkat dědo.“

Olivie se zastavila ve spíži a začala mu podávat ingredience. „Chceš znát tajemství, Henry?“ zašeptala, ačkoliv mrkla na Carolinu, která stála ve dveřích. „On jen předstírá, že se mu nelíbí, abys mu říkal dědo, protože nechce, aby lidé věděli, že je to velký dobrák, s dobrým srdcem.“

„Ale co je špatného na tom, mít velké a dobré srdce?“

„No, myslím si, že theurgisté musí jednat děsivě, aby je lidé neotravovali, aby použili svá kouzla na všechny bezvýznamné věci.“

„Tak jsem o tom nepřemýšlel.“ Henry se nejistě podíval na Carolinu. „Myslíš, že proto se děda tak mračí?“

„Víš co, mladý muži, myslím, že to tak je,“ řekla Carolina a zvedla pohled k Olivii. „A vypadá to, že mu to funguje už pěkně dlouho.“

„Tak bychom asi neměli všem říkat, že je opravdu hodný,“ zašeptal Henry. „A já mu budu říkat dědečku, když budou lidé okolo a dědo, když budeme sami.“

Pegina hlava vykoukla za rohem. „Právě jsem si uvědomila, proč se všichni můžou přetrhnout, aby přijeli do Inglenook,“ řekla a zavrtěla hlavou. „Nemůžu uvěřit, že prostě změníš děsivou situaci na něco vzrušujícího pro děti. Teď, Pete a Repeat a Isabel, mají přilepené nosy na oknech a doufají, že budou první, kdo uvidí, jak se hory pohnou.“

„Jo, to je důvod, proč platí pěkný balík,“ řekla Olivie se smíchem a strkala všechny před sebou ze spíže.

Kromě stupňující se bouře a otřesů, které se objevovaly se vzrůstající frekvencí, jak se dopoledne přehouplo do odpoledne, mohl to být obyčejný den v Inglenooku, kdy všichni sedí u velkého stolu v kuchyni, malují si a jedí popcorn, zatímco se střídají ve výrobě s´mores. No, všichni, kromě Sama, který stále chodil ven kontrolovat koně a ujišťovat se, že žádná z chatek neodlétla. Alespoň to bylo to, co říkal Olivii, že dělá. Ale ona podezřívala Sama, že se cítí lépe vybaven na vypořádání se s počasím venku, než s divokou dětskou bouří uvnitř, zvlášť po tom, co ho Isabela požádala, aby jí pomohl udělat z novin čepici.

Zjevně se umění a řemeslo nevyučovalo v Samově odvětví armády.

A když Olivie viděla, jak jsou všichni plně zaměstnaní, konečně utekla do jedné ze zasedacích místností, aby si mohla pořádně poplakat. Protože vážně nevěděla, co ji znepokojuje víc: jestli to, že to opravdu může být Mac, kdo dělá ten vzrůstající zmatek v Maine, nebo to, že jí chybí tak, až jí bolí srdce.

Jak se mohla do něj zamilovat tak zatraceně rychle?

Pokud… můj bože, co když na ni použil svou magii!

Ne, to bylo naprosto bláznivé. Pokud by měl Mac takovou strašnou moc, mohl ji použít už dávno a na nějakou krásnější, sebevědomější, více sexy a zatraceně odvážnější ženu, než byla ona.

„Olivie.“

A proč k sakru si tak zahrává s Matkou Přírodou? Jezera mají být plná sladké vody, ne malými oceány. Naprosto zničí celý turistický průmysl v celé oblasti. Lidé jezdí na pobřeží, aby viděli velryby a do hor na tůry, kempovat a lovit.

„Olivie.“

Vážně, někdo by měl jít ven a zastavit toho blázna.

Olivie se otočila, aby zamířila zpátky do hlavní místnosti, ale akorát narazila do velké, široké hrudi. Otočila se zpátky se zalapáním po dechu, s obavou, že by Macův otec mohl vidět, že plakala. „Um… pokud hledáte toaletu, tak je o dvoje dveře dál,“ řekla a tajně se snažila si utřít tvář rukávem.

„Hledal jsem vás. Chtěl jsem se zeptat, jestli náhodou nevíte, co to Mac dělá a proč.“

Celkem jistá, že otřela všechny slzy, otočila se Olivie k němu. „Je to asi takhle: já nevím kdo, nebo co on je, tím méně, co dělá.“

„Můj syn má možná své chyby, ale nedostatek cti, mezi ně nepatří. Nikdy by se neoženil se ženou, aniž by jí vysvětlil nejen kdo je, ale co je.“

„Jo, no, to je další věc. Víte, i přes jeho oslovování marita, nejsem vlastně jeho manželka.“

Jeho majestátní obočí vylétlo nahoru. „Tak co jste tedy vlastně pro něj?“

Olivie se objala pažemi kolem těla. „Myslím, že jsem přítelkyně,“ řekla a přemýšlela, jak se člověk dostane do tak intimního rozhovoru s otcem svého milence. „Myslím, že dohoda s Macem byla, že budeme mít nezávaznou aféru, která skončí v září, až odjede zpátky do Midnight Bay. Chce tam koupit dům a vážně se poohlédnout po manželce, kterou bude mít jen natolik rád, aby získal váš souhlas.“

„A vy?“ zeptal se Titus tiše. „Prostě poděkujete mému synovi za čas a pozornost a popřejete mu štěstí, až bude odcházet?“

Když Olivie cítila, že jí znovu hrozí slzy, otočila, aby se dívala ven oknem, zacákaným deštěm. „Taková byla naše dohoda.“

„Jenže vy jste se do něj místo toho zamilovala.“

Roztřeseně se nadechla. „Slíbila jsem mu, že se to nestane.“

Otočil ji, své teplé, pevné ruce na jejích ramenou. „Přijmete radu od údajně moudrého, starého muže, Olivie?“ zeptal se. „Pokud mohu navrhnout, uzavřete svou mysl na tak dlouho, abyste slyšela, co na to všechno říká vaše srdce.“ Zvedl jí bradu. „Ujišťuji vás, že Maximilián se právě nyní, nechává vést vlastním srdcem. Žádný muž nepohne nebem a zemí, protože má jen rád ženu, dost na to, aby si ji vzal.“

Olivie zalapala po dechu. „On to nedělá pro mě.“ Odtáhla se a otočila se tváří znovu k oknu. „Tohle má co dělat se třemi ztracenými albatrosy a rybářským náčiním na plážích a…“ otočila se tváří k němu. „Tohle nemá nic společného se mnou.“ Mávla k oknu. „Kdo se zdravým rozumem, by zničil celý stát, kvůli někomu? Můj Bože, změnil sladká jezera v oceány.“ Zavrtěla hlavou. „Snaží se na něco upozornit, aby si všichni sedli a vzali to na vědomí.“

„Rozhodně zkouší, aby někdo něco vzal na vědomí,“ zamumlal a zamířil ke dveřím. „Pojďte, Olivie. Myslím, že přijeli další lidé.“

Olivie zírala na dveře, ve kterých zmizel, a přemýšlela, jestli Titus není stejně bláznivý, jako jeho syn. Protože místo toho, aby seděl tady, zatímco celý svět se hroutí okolo nich, proč prostě nejde ven a nezastaví Maca?

„Babi! Dědo! Už jste doma!“ slyšela křičet Sophii.

Olive proběhla chodbou, velmi překvapená, že zvládli přijet do Inglenooku. Jenže smykem zastavila, když viděla ženu, stojící vedle Johna a Eileen – stejně jako malého chlapce v Johnově náručí.

Eileen se narovnala od objímání Sophie a otočila dívku k Johnovi. „Sophie, chtěla bych ti představit…“

„Ne!“ zařvala Olivie a pospíchala, aby odtáhla svou dceru pryč, zatímco se varovně podívala na Eileen. „Ani slovo,“ zavrčela na svou šokovanou tchýni.

Olivie se otočila po Ezrovi, ale trhla sebou, když Sam vystoupil dopředu a objal ji paží kolem ramen – své ocelově šedé oči zaklesnul do jejích. „Hádám, že to víš,“ řekl napjatě. „Ezro, vezmi Sophii do jedné ze zadních místností a zůstaň tam s ní,“ nařídil. „Sophie, půjdeš s ním, ano?“ řekl jemněji. „Tvoje máma přijde za tebou za pár minut.“

„Ale já nerozu…“

„Jdi s Ezrou, holčičko,“ řekla Olivie a postrčila ji. „Vysvětlím ti to později.“

„Vážně, Livy,“ zasyčela Eileen a popadla Olivie za rameno, aby ji otočila.

Ale Sam vstoupil mezi ně. „Vy máte teda odvahu, přivést ji sem bez varování,“ řekl a kývnul k ženě, která se schovala za Johna.

Eileen zrudla vztekem. „Kdo si myslíte, že jste, abyste se mnou takhle mluvil?“

Příliš šokovaná tím, co Sam dělá, trvalo Olivii pár vteřin, než ho obešla a postavila se přímo Eileen tváří v tvář. „Já jsem ta, kdo by se měl takhle ptát. Co sis zatraceně myslela? Nepředstavíš osmiletému dítěti nevlastního bratra, o kterém netuší, že vůbec existuje, aniž bys ji na to připravila. A buď si zatraceně jistá, že to neudláš, aniž bys to nejdřív konzultovala s její matkou,“ řekla a uhodila se do hrudi. „Já jsem ta, která rozhodne, kdy a jak řekne Sophii, že její skvělý táta nebyl zase takový hrdina, jako si myslí, že byl. A ty Johne,“ řekla a otočila se k němu. „Ty by ses měl stydět, že jsi nechal Eileen tohle Sophii a mě udělat.“

Olivie pak pohledla na chlapce v Johnově náruči – který měl zářivě modré oči a pískově hnědé vlasy, jako Keith Baldwin – a začala se znovu třást. Sklouzla pohledem na Jessicu Pilsnerovou. „Navrhuji, abyste vzala svého syna nahoru, než bude ještě více zmatený.“ A pak se otočila na Sama. „Kdo jste? A jak sakra víte o tomhle všem?“

Ale než stihl odpovědět, zazvonil Olivii v kapse mobil a způsobil, že málem vyletěla z kůže. Vytáhla a trhnutím ho otevřela. „Halo,“ vyštěkla.

Bylo tam na pár úderů srdce ticho. „Chci, abys přišla ke mně, Olivie.“

„Jo, no, jsem teď trochu v presu, Macu. Takže hádám, že budeš muset přijít ty ke mně.“

Následovalo ještě delší a zlověstnější ticho. „Teď, marita,“ zavrčel tiše.

„Víš ty co, zníš přesně jako tvůj otec. A mimochodem, všimnul sis, že je venku hurikán a zemětřesní, právě teď?“ zavrčela na něj taky.

Další pauza, tentokrát tak plná napětí, že by přísahala, že slyší bít Macovo srdce. „Jak můžeš vědět, jak zní můj otec?“

Olivie vrhla pohled na Tita, jen aby ho viděla… dobrý Bože, ten chlap se usmíval. Odvrátila se od zírajícího publika. „Až mi příště necháš svůj telefon, měl bys vymazat všechny kontakty, na které nechceš, abych volala. Kdo je Sam, Macu? Protože jestliže jsi mi řekl, že mám za ním jít, kdybych potřebovala pomoc, znamená to, že o něm víš víc, než já.“

„Jsem teď trochu zaneprázdněný,“ řekla protáhle – ačkoliv mohla slyšet ostří v jeho hlase. „Probereme to, až přijdeš sem.“

Olivie se nadechla pro uklidnění. „Kde jsi?“

„Na vrcholu útesu, který roste z jezera Whisper, s výhledem na Bottomless.“

„Jsi šílený?“ vykřikla do telefonu a ohlédla se přes rameno, než si zkryla ústa rukou. „Macu, venku je hurikán. A bude tma, až tam dojdu – za předpokladu, že na mě nespadne strom.“

„Máš stále ten náramek?“

Jednoduše si odfrkla.

„Pak sem dojdeš bezpečně. Ale potřebuji, abys přišla ke mně, marita.“

Olivie s povzdechem zavřela oči. Vážně, muži jsou takoví chudáci.

„Buď statečná, Olivie a pojď se dívat, jak doopravdy otřásám tvým světem.“

„Oh, můj bože, ty jsi přeložil ten nápis. Halo? Macu? Zatraceně, neodvažuj se mi zavěsit!“

Olivie se pomalu otočila, když zavřela telefon a strčila ho do kapsy. „Um… Peg, myslíš, že můžeš udržet pevnost chvíli?“

Oči plné nejistoty, Pegy tiše přikývla.

„Johne, bude lepší, když vezmeš paní Pilsnerovou, jejího syna a Eileen nahoru, aby přečkali zbytek bouře. Promluvíme si, až se vrátím.“

Rozešla se do chodby, míříc k zasedacím místnostem, ale musela se chytit opěrky křesla, kdy hluboký, dunící záchvěv otřásl domem, a způsobil, že trámy ve střeše zasténaly. Něco spadlo na zem v kuchyni a poslalo to děti s pláčem k jejich matce.

„Nemusíte se bát,“ řekl Henry, běžící do hlavní místnosti za nimi. „To si jen můj táta jde pro mě.“

„Pojďte vy malí divoši,“ řekla Peg a postrkovala je zpátky do kuchyně, za pomoci Caroliny a Rany. „Uděláme další popcorn.“

„Může mi někdo říct, co to tu děje?“ dožadovala se Eileen, ačkoliv to byla Olivie, na koho se dívala. „Kdo kdy slyšel o bouři a zemětřesení, aby udeřily společně?“ Naštvaně mávla ke stropu. „Poslední věc, co potřebujeme, aby tohle místo spadlo dřív, než ho převezme nový majitel.“

Olivie popadla znovu židli, ale byla v podezření, že jen ona ucítila, jak se země pohnula. „Vy… vy jste prodali Inglenook?“

„No, nemysleli jsme si, že se kupec najde tak brzy,“ řekla Eileen a zrudla zlostí. „A plánovali jsme, že ti to řekneme hned, jak se vrátíme z naší cesty, abys mohla začít posílat životopisy do zařízení, jako je tohle, v Kalifornii. Našla jsem několik kempů, které nejsou tak daleko od místa, kde budeme žít.“

„Kalifornie?“ zašeptala Olivie, dívajíc se na Jessicu Pilsnerovou a pak zpátky na Eileen. „Vy se stěhujete do Kalifornie?“

Eileen přikývla. „Plánovali jsme odjet v září, ať už se Inglenook prodá, nebo ne, ale realitní agent říkal, že noví majitelé se toho tady chtějí ihned ujmout, aby mohli začít stavět hned, jak bude půda připravená. Takže budeme muset začít obvolávat hosty, že budeme zavření.“ Pokrčila rameny. „Bude to trochu těsné v tom domě, co jsme pronajali, ale ty a Sophie můžete zůstat s námi, než si najdeš…“

„Dost!“ vyštěkla Olivie a zvedla ruku. „Za prvé, nemám v úmyslu se stěhovat do Kalifornie s vámi. A za druhé, nemá čas se zabývat ničím z toho, právě teď. Běž nahoru, Eileen.“ Ukázala na tchýni, která lapala po dechu. „A zůstaň daleko od mé dcery.“

Olivie to dořekla, otočila se a šla do chodby, dívajíc se do každých dveří, než našla Ezru a Sophii v poslední zasedací místnosti.

„Mami,“ vykřikla Sophie a vrhla se k Olivii. „Co se děje? Jak to, že jsi byla tak zlá na babičku a mě poslala pryč?“

Olivie se vděčně usmála na Ezru a pak klesla na kolena, aby se dívala Sophii do očí. „Nejdřív, ti chci poděkovat, že jsi šla s Ezrou, aniž bys udělala scénu. Je z tebe velmi moudrá mladá dáma, drahoušku, abys věděla, kdy zůstat a bojovat a kdy tiše odejít pryč. A za druhé, byla jsem naštvaná na babičku, protože ti chtěla říct něco, co bys měla slyšet ode mě. Takže proto jsem na ni křičela, aby se zastavila a tebe požádala, abys šla s Ezrou sem.“

„Co bys mi měla říct?“

Olivie Sophii objala. „Mám obavu, že to bude muset počkat, až se vrátím zpátky, holčičko.“ Odtáhla se a usmála se na ni. „Ale slibuji, že to není nic zlého, nebo něco s čím by sis měla dělat starosti.“ Naklonila hlavu. „Vlastně si myslím, že jak tě znám, najdeš na tom něco super. Ale třetí věc, co ti chci říct, že musím jít na pár hodin pryč. Budu zpátky nejpozději před půlnocí.“

„Ale je tam bouře venku a zemětřesení. Může na auto spadnout strom, nebo něco. Nemůžeš počkat, až skončí bouře?“

„Nemůžu, miláčku. Mac se zasekl v lesích a já mu musím jít pomoct najít cestu zpět.“ Uhladila Sophii vlasy. „Je jen na druhé straně jezera Whisper a já znám dobře cestu a je ještě dost světla.“ Zahýbala obočím. „A nerozpustím se z trochy deště. Ale potřebuji, abys pomohla Peg. Musíš mě zastoupit, když tu nebudu a zahrát si na hostitelku Oceanových.“ Sevřela dívce ramena. „A nepůjdeš nahoru za babičkou a uděláš všechno, co ti Ezra řekne. Rozumíš? Můžeš být ještě chvíli trpělivá?“

Dívka váhavě přikývla, oči plné obav a nejistoty.

Olivie ji znovu objala. „Slibuji, že jak se vrátím zpátky, ty a já půjdeme domů, uděláme si horkou čokoládu, schoulíme se na gauči a hezky si promluvím, jako matka a dcera,“ zašeptala a divoce ji sevřela. „Všechno bude v pořádku, Sophie, protože ty a já jsme neporazitelný tým.“

„Budeš opatrná, až půjdeš pro pana Maca?“ zeptala se do Oliviiných vlasů. „A slíbíš, že se neztratíš?“

„Ztrácím hosty,“ řekla Olivie se smíchem, odtáhla se a stoupla si. „Ale já vždycky najdu cestu domů.“ Přešla k Samovi, který stál ve dveřích, s pláštěnkou na sobě a další v ruce a ona zavrtěla hlavou. „Půjdu sama.“

„Půjdu s tebou, nebo nepůjdeš vůbec.“ Přistoupil blíž. „Zamknu tě ve sklepě, jestli budu muset.“

Podívala se mu přímo do očí. „Nevím, kdo jsi, nebo co tu děláš, tím méně, proč se tak staráš o mě a o Soph…“ Olivie udělal krok zpět, zavrávorala závratí, že se musela chytit Ezry, aby nespadla. „Oh, můj bože, ne!“ vykřikla a klopýtla od najednou tak důvěrně známých očí muže, který jí opustil před dvaceti osmi lety. Otočila se pro dceru. „Sophie…“

Ale byla otočena Samovým pevným sevřením. „Není to tak, jak si myslíš,“ řekl napjatě. „Miloval jsem tě příliš moc, abych se pro tebe vrátil. Moje práce znemožňovala, abychom byli spolu a mohlo tě to zabít.“

„Myslíš, že být vychovávána cizími a cítit se opuštěná, bylo lepší?“

Jeho sevření zesílilo proti jejímu odporu. „Nenechal jsem tě s cizími; nechal jsem tě se svými rodiči,“ řekl napjatě a pokývl k Ezrovi.

Olivie se podlomila kolena. Sam ji zachytil, aby nespadla a pomohl jí do nejbližší židle, kde zabořila tvář do dlaní, naprosto otupělá.

„Mami?“ řekla Sophie a Olivie sebou trhla. „O čem to mluví?“

„Oh, můj bože, holčičko,“ řekla a otočila ji zády k tomu muži a ochranitelsky ji k sobě přitáhla. „To je v pořádku. Opravdu. Jen jsem prožila šok. Změna plánů, Sophie. Henryho prarodiče na tebe dohlédnou, ano?“

Postavila se a protáhla svou dceru kolem Sama, aniž se na něj podívala. Šokovaná poznáním, že Ezra a Doris byli její prarodiče, pokračovala do chodby, když ještě Ezra zašeptal její jméno a ona se bála, že ztratí i ten poslední kousek sebekontroly, který jí zbýval.

Našla Tita, stojícího samotného v hlavní místnosti, jak sledoval zavírající se dveře na schodech, vedoucích k Johnově a Eileenině soukromému bytu. Přešla k němu. „Mám na vás pár proseb,“ řekla bez okolků a přitáhla tak jeho pozornost. „Za prvé, mohl byste se svou ženou dohlédnout na Sophii, zatímco půjdu za Macem?“

„Jistě,“ řekl s lehkou úklonou a věnoval Sophii vřelý úsměv.

Olivie se sehnula, aby objala svou dceru. „Drahoušku, běž teď do kuchyně a pomoz Peg a Carolině, ano? Pamatuji si, jsi hostitelka, zatímco budu pryč.  Víš, kde všechno je a jak to funguje.“ Políbila ji na tvář. „Nebudu pryč dlouho, slibuji.“

Sophie jí objala pažemi. „Měla by ses stavit nejdřív doma a vzít si boty na tůru. A svou čelovou lampu, pro případ, že bys nebyla zpátky do tmy.“

„Dobrý nápad. Udělám to. Teď běž. Potřebuji mluvit s Macovým otcem. Miluju tě, holčičko,“ řekla a postrčila dívku na její cestě. Narovnala se a počkala, než Sophie zmizela v kuchyni, než se otočila k Titovi. „Dvě další prosby a otázku.“

Tiše přikývl.

„Předpokládám, že umíte manipulovat se zámky, jako váš syn, takže můžete prosím zajistit, aby Sam nešel za mnou?“

„Už je to hotovo, Olivie. Bude ve stejné místnosti, až se vrátíš.“

„Ok. Děkuji. A můžete zajistit, aby Eileen nebyla nikde poblíž Sohie, dokud budu pryč?“

„Hotovo. A tvoje otázka?“

Bože, ten chlap byl děsivě klidný. „Um, myslím, že jsem zvědavá, proč nezastavíte Maca od toho, co dělá?“

„Protože čekám celá staletí na ženu, jako jsi ty, která mu vstoupí do života. A po pravdě řečeno, už jsem se začínal bát, že se to nikdy nestane.“

„Ženu jako já?“

„Nezastavil jsem Maca, protože bych udělal to samé, kdybych byl v jeho situaci.“ Usmál se a pokývl ke kuchyni. „Udělal jsem nejeden bláznivý kousek, když jsem se snažil udělat dojem na tu krásnou ženu tady, když jsem ji přesvědčoval, aby se za mě provdala.“ Dotkl se Oliviiných vlasů. „A teď, poprvé ve svém životě, Maximilián poznává plnou sílu opravdové vášně. Můj syn strávil celý život bojováním proti osudu, unášený mořem lhostejnosti, při hledání důvodu, proč se starat. Dokud nepotkal tebe.“

„Ale já nejsem nikdo.“

„Ach, Olivie, to je vnímání nikoho, kdo má sílu pohnout horami.“

„Ale Mac ničí celý stát svou… svou vášní. Nemyslíte si, že zničení krásných jezer a velké části Mainské ekonomiky, je trochu extrémní?“

Titus pokrčil rameny. „Změna je jediná konstanta vesmíru a cena za pokrok. Nedá se říct, že by změna ekosystému několika jezer, nemohla být z dlouhodobého hlediska přínosná.“

Budova se otřásla silně v základech, až knihy spadly z polic.

Titus ji vzal za ramena. „Buď statečná, Olivie. Měj odvahu milovat mého syna nejen pro to, co je, ale stejně tak pro to, kdo je. Teď běž,“ řekl, vedl ji ke vchodovým dveřím a otevřel je. „Já udržím všechny tvé milované v bepečí.“

Olivie se natáhla a přitáhla si jeho hlavu dolů, když si stoupla na špičky a dala mu hlasitý polibek na tvář. Otočila se od zírajícího muže se smíchem a vstoupila na verandu. „Je něco, co chcete, abych řekla Macovi, až ho uvidím?“

„Ano. Řekni mu… řekni Maximiliánovi, že jsem na něj hrdý,“ řekl přiškrceně, když tiše zavřel dveře.

Olivie okamžitě chytla kliku, aby řekla Titovi, že to by měl být on, kdo Macovi řekne, že je na něj hrdý, ale jen zjistila, že je zamčeno.

„Ty starý dobráku,“ zamumlala. Otočila se tváří bouři, vtáhla posilující dech a rozběhla se domů pro své turistické boty, pláštěnku a čelovku.

Protože opravdu nehodlala dát všechnu svou víru do malého šperku.