TBL - 13. kapitola

Překlad: Lenuszka

34. narozeniny: Skočit do bazénu plného zeleného želé

Cole

„Kruci, mám toho plné zuby.“ Táta si přehodil přes rameno svou tašku. „Musíš mě dneska šetřit, víš.“

„Sám se hlídej.“ Zakřenil jsem se a šel za ním do šatny.

Táta si dnes přišel do tělocvičny zatrénovat, což už delší dobu neudělal. A i když byl trochu z formy, pořád se mnou dokázal držet tempo. Pravděpodobně nebyl jediným, kdo tu byl z formy. Se všemi aktivitami od práce, oprav auta pro Poppy až po snahy nacpat co nejvíc času do toho, abych ji mohl vídat, jsem byl na hodině karate skoro poprvé po měsíci.

„Nezajdeme pak na pivo, hoši?“ zeptal se Robert Sensei, když jsme se potkali v čekárně. Byl samý úsměv, protože jsme dnes na karate došli oba, já i můj táta, takže jsme mu dali možnost nakopat nám zadky.

„Jedno bych si dát mohl.“

Táta přikývnul. „Já taky. Ale jeden z vás dvou platí. Aspoň to můžete udělat za to, že jste mi dneska nakopali zadek.“

„Jen si vezmu věci,“ řekl Robert a pak zmizel v šatně.

Táta a já jsme vyšli k recepci a posadili se. „Jsem rád, že jsi dnes přišel.“

„Já taky. Už jsem to potřeboval.“

Trénink mi dal šanci uvolnit trochu z nahromaděné frustrace. Nebylo to přesně to, čím jsem chtěl tu energii spálit – vrcholnou volbou by bylo mít Poppy v posteli – ale jelikož se to v brzké době nestane, muselo tu práci udělat karate.

To a moje vlastní zatracená ruka.

Už to byl týden od svatby její kamarádky. Týden od toho, co jsem málem ztratil trpělivost a porušil svůj slib, že to vezmu pomalu. Týden od toho, co jsem byl na hraně toho bezhlavě ji zlíbat.

Ale držel jsem se, takže mohla tempo diktovat ona.

Bude po mě někdy tak zoufale toužit, jako já po ní? Nebo si Jamie vzal všechny její vášnivé chvilky? Chtěla mě někdy vůbec tak, jako chtěla jeho? Ta zatracená žárlivost mě sžírala. Každý večer jsem přicházel do prázdného domu a připomínal si pořád dokola, že to není soutěž. Jen jsem chtěl, aby byla Poppy šťastná. Ale bez ohledu na to, kolikrát jsem si to připomínal, ta žárlivost nechtěla zmizet.

„Dneska jsem mluvil s městským radním,“ řekl táta. „Několikrát se ozvalo tvoje jméno v souvislosti s mým nástupcem, až odejdu do důchodu.“

Povzdechl jsem si. „Tati, ne. Nemyslím, že je to práce pro mě.“

„Neříkej to hned, ale kdo ví, co bude. Pořád je to ještě několik let, jen chci, abys o tom přemýšlel. Jen pro případ. Nezavírej si tyhle dveře, pokud si nejsi jistý.“

„Jsem si jistý.“

Pokrčil rameny, pořád mě neposlouchal. „Nechat si to jako možnost tě nezabije.“

Zavřel jsem pusu, abych neřekl něco, čeho budu později litovat. Táta jen myslel na mé vyhlídky. Vždycky byl předvídavý, a i když jsem jeho práci nechtěl, taky jsem ho nechtěl zklamat. Naštěstí se do důchodu ještě nechystal. Nemuseli jsme si kazit dokonalý večer, protože bych mu řekl, jak to opravdu cítím a tím bych ho zklamal.

Takže jsme jen mluvili o ničem, jak se kolem nás šourali studenti ven z tělocvičny. Když poslední z nich zmizel, táta a já jsme vyšli s Robertem ven.

„Takže kam půjdeme, chlapi?“ hodil jsem si tašku dozadu do auta a v tu chvíli jsem koutkem oka zahlédl záblesk rudé.

Tu rudou jsem znal.

Podíval jsem se podruhé, právě když Poppy zmizela v bytovém domě naproti přes ulici. „Co to má sakra znamenat?“

Co dělala v budově, kde bydleli sociálně slabší? Dělal jsem tam s operačním týmem dva zátahy a měli jsme je v práci na pravidelném sledovacím seznamu. Moje Poppy tam neměla co dělat. Bylo to nebezpečné a taky to poslední místo, kde jsem ji chtěl nechat se potulovat v pondělí večer.

„Cole. Země volá Colea.“ Táta mi stisknul rameno.

„Promiň. Já, uh…“ Odmávnul jsem ho a přeběhl přes parkoviště. „Doženu vás později!“

Slyšel jsem, že na mě něco ječí, ale neotočil jsem se. Jen jsem zvýšil tempo, doufal jsem, že Poppy chytím dřív, než zmizí v nějakém z bytů.

Přeběhl jsem přes ulici a přímo do skleněných dveří, které použila, rozrazil jsem je a poslouchal, jestli ji nezaslechnu.

„To je ono.“ Z druhého patra se ozval mužský hlas. „Jak jsem vám říkal po telefonu. Šest stovek měsíčně plus služby.“

„Díky,“ řekla. „Můžu se tu porozhlédnout?“

Ona tu chtěla žít? No tak to sakra ne. Bral jsem schody o dvou a dorazil do druhého patra právě ve chvíli, kdy prošla dveřmi jednoho bytu.

„Poppy.“

Ona se otočila za mým hlasem. „Cole? Co tady děláš?“

Přešel jsem chodbou, chytil ji za loket a táhnul ji ke schodům a pryč z těch dveří. „Jdeme.“

„Ale--“

„Hej, nechcete vidět ten byt?“ zavolal ten chlápek z vnitřku bytu.

„Ne,“ odpověděl jsem za ni, pořád jsem ji táhnul ke schodům. Když jsme došli k hornímu schodu, pustil jsem její loket a sjel jsem jí rukou po paži, abych ji vzal za ruku.

„Cole,“ zasyčela, vytrhla mi tu ruku. „Co to děláš? Chtěla jsem se na to místo podívat a dneska je jediný volný večer, který tenhle týden mám.“

Zamračil jsem se a znovu ji vzal za ruku, tentokrát s mírným stiskem. „Ušetřím ti čas. Tenhle byt si prohlížet nebudeš.“

Ona něco zamumlala, ale následovala mě po schodech dolů, trochu podupávala, dokud jsme nebyli venku. Pak mi znovu vytrhla ruku a dala si ji v bok. „Co to mělo být? A co tady děláš?“

Ukázal jsem na školu karate naproti přes ulici, kde na parkovišti stálo moje opuštěné auto. „Zrovna jsem odcházel z tělocvičny a viděl, jak jdeš sem. Jelikož ta budova vůbec není bezpečná, přišel jsem tě zkontrolovat.“

„Oh,“ zamumlala. „Proč ta budova není bezpečná?“ Rozhlédla se po komplexu tří budov. „Vypadá dobře.“

„V tomhle věř poldovi, ano? Možná se z venku zdá pěkná, ale tohle není místo, kde by ses měla pohybovat.“

Na chvilku na mě zírala, přemítala, jestli se má nebo nemá hádat, dokud nerozhodila ruce ve vzduchu. „Fajn.“

„Proč hledáš byt?“ přizpůsobil jsem se jejímu tempu, když se vydala k autu, které měla zaparkované kousek dál na ulici.

„Rozhodla jsem se, že je čas se přestěhovat.“

„Oh-kay,“ zamumlal jsem. Viděl jsem ji tento týden dvakrát kvůli večeři a ona mi o stěhování neřekla ani slovo. „Proč?“

Pokrčila rameny. „Prostě myslím, že už je čas.“

Za jejím motivem bylo něco víc, ale nechtěl jsem tlačit. Možná pro ni bylo příliš těžké žít v tom domě, v tom, kde žila s Jamiem. Možná jí všechna tahle práce se seznamem pomáhala nechat ho jít. A pokud bylo stěhování to, co potřebovala udělat, pak ji stoprocentně podpořím.

Pokud to nemělo být do nějaké kriminálnické žumpy.

Nebo do nějaké smradlavé díry.

Nebo něčeho plného vysokoškolských studentů.

Ve skutečnosti nebylo mnoho míst, kde jsem chtěl, aby žila. Jediné přijatelné místo, které mě napadlo, byl můj vlastní dům. Tam by mohl používat mou kuchyň, aby experimentovala s recepty. Mohla si tam v ledničce skladovat svoje holčičí pšeničné pivo vedle mého Bud Lightu. Mohla se mnou sdílet postel.

Ale… pomalu. Ona potřebovala čas.

Takže místo toho, abych ji kompletně přestěhoval do svého života, jak jsem chtěl, pomůžu jí najít nějaký slušný pronájem, kde by mohla žít – pro teď.

„Je to první místo, na které ses byla dívat?“

„Myslíš na které jsem se snažila podívat?“ Šťouchla mě loktem do žeber.

Zakřenil jsem se a bojoval s nutkáním vtáhnout si ji do náruče.

„Ne,“ povzdechla. „Tento týden jsem byla na dvou dalších místech. Nemáš tušení, jak těžké je v Bozemanu najít nějaké slušné místo k pronájmu. Všechny dobré už jsou zabrané vysokoškoláky a lidmi, kteří se přistěhovali do města. A jelikož jsi zamítnul mou nejlepší možnost, jsem zpátky na začátku.“

„Omlouvám se.“

Ona se zakřenila. „Lháři.“

„Máš pravdu. Není mi to líto. Co kdybych ti to vynahradil a pomohl ti najít nějaký nájem?“

„Spráááávně.“ Zúžila oči, když jsme došli k jejímu auto. „Ty jen chceš projít můj seznam a vyškrtat všechny ty, které ti nepřijdou přijatelné.“

„Vinen,“ zakřenil jsem se, „ale moje nabídka pořád platí. Co kdybych zítra přišel do restaurace na večeři a pomohl ti udělat seznam?“

Zářivě se na mě usmála, a všechny ty noci o samotě za to najednou stály. „To je rande.“

***

„Zkus tu další.“ Poppy přede mě postavila nějakou dózu. Na dně bylo něco, co vypadalo jako maso s chilli a nahoře plátek kukuřičného chleba.

Zvednul jsem lžičku z malé dózy s merlíkovým salátem, který jsem právě spořádal a hned jsem ji zabořil dovnitř.

„No?“ zeptala se, když jsem žvýkal. „Je to dost dobré pro podzimní menu?“

Polknul jsem sousto a přikývnul. „Dobře. Opravdu dobré. Přijde to tam.“

Ona se usmála a vzala tu dózu, než jsem stihnul další sousto.

„Hej! Chtěl jsem to sníst.“

„Vteřinku.“ Zvedla prst a zmizela vzadu v kuchyni.

„K čertu s tebou, ženská,“ zaklel jsem, když se chichotala zpoza lítacích dveří.

Zkouší na mě své nové recepty od doby, co jsem sem před třiceti minutami přišel. Teď bylo září a ona měla poslání sestavit podzimní menu a já jsem byl pokusný králík. Až na to, že jedinou věc, kterou mě vlastně nechala sníst, byl ten zatracený merlík.

Ne, že by to nebylo dobré. Tak jako všechno, co udělá, to bylo chutné. Ale já jsem byl spíš ten typ maso-a-brambory. Chtěl jsem to zatracené maso na chilli a kukuřičný chleba. Nebo to dušené hovězí, které odnesla. Nebo ten domácí kuřecí vývar s nudlemi. Ne merlík s paprikou a cuketou.

Když se o pár chvil později vrátila, přinesla tři nové dózy.

„Jestli mi tyhle tři vezmeš,“ zamračil jsem se na ni, jak nejlíp jsem uměl, „hodlám začít s výtržnostmi.“

Ona se zasmála, a položila přede mě dózu s něčím, co vypadalo jako zapečené makarony. Další obsahovala mé oblíbené zapečené kuřecí a poslední byla s cheesecakem a nějakou karamelovou polevou.

„Nechtěla jsem, aby ses během ochutnávky přejedl, ale máme hotovo. Tohle všechno můžeš sníst.“

„Konečně.“ Začal jsem s tím cheesecakem, bez váhání jsem ho spořádal, než jsem zakrojil do zbytku svého jídla. Když jsem skončil, Poppy odnesla nádobí do kuchyně a pak obešla pult za mnou, přinesla noviny a svůj laptop.

„Dobře.“ Nejdřív mi podala noviny. „Zelené hvězdičky jsou podnájmy, které se mi líbí. Červené znamenají možná.“

Netrvalo mi ani deset minut, abych úplně vymazal všechny červené, jelikož to byla nejčastěji sousedství vysokoškoláků, a taky všechny ostatní zelené kromě dvou. „Nevyužívej tuhle správcovskou společnost,“ řekl jsem jí, a ukázal na jednu ze zelených hvězdiček, které jsem vyškrtnul. „Slyšel jsem, že mají ve zvyku vzít si kauci a když pak přijde na údržbu, chovají se jako kreténi.“

Zamračila se. „No, tak pak se nemusíme dívat on-line. Není tam toho moc k vidění.“

„Jak zoufale se chceš odstěhovat?“

„Zoufale ne.“ Poppy studovala mou tvář, očima přelétla k mým, pak k mému nosu a puse. „Jen trochu zoufale.“ Potřásla hlavou. „Nevím. Přeju si, abych si to bývala rozmyslela dřív, než všechno zabrali vysokoškoláci.“

„Jo. Načasování nic moc.“

Byl začátek září a koleje byly zpátky v provozu. Kavárny ve městě byly nacpané učícími se studenty. Doprava byla noční múrou, pokud jste byli v okruhu míle od univerzity. A dostupný pronájem neexistoval.

„Je mi líto.“ Zakryl jsem jí ruku, kterou měla na pultu.

Ona ji otočila dlaní vzhůru a propletla si prsty s mými. „To je v pořádku.“

„Cole?“ vyštěkl za námi nějaký hlas.

Oh, kruci. To štěknutí jsem znal.

Aly.

Přesně jak jsem čekal, stála pět stop od nás, když jsme se s Poppy otočili. Oči měla přilepené na našich spojených dlaních.

Usmál jsem se, doufal jsem, že bude v pohodě a nebude tu dělat trapnou chvilku. „Aly.“

Ale ne.

Zkřivila pusu a věnovala Poppy smrtící pohled – ten samý, který jsem vídal, když jsem v koupelně nechal na zemi svůj ručník.

Aly smazala zbývající vzdálenost a postavila se hned vedle mě. „Kdo je to?“

„Poppy, tohle je Aly. Aly, tohle je Poppy a patří jí tahle restaurace.“

Poppy rozpletla naše prsty a narovnala se, aby mohla Aly podat ruku.

„Ahoj. Ráda tě poznávám. Dáš si něco k jídlu nebo pití?“

Aly se mračila na Poppyinu ruku, pak si založila ruce na prsou a zamračila se na mě. „Tak to ti netrvalo dlouho, že?“

„Aly, teď ne.“

„Ne, žádné ne.“ Spustila ruce a začala mě dloubat prstem do hrudi. „Alespoň jsi mohl chvilku počkat. Byli jsme spolu dva roky, Cole. Dva roky. Jak ses přes to už mohl přenést? To pro tebe náš vztah nic neznamenal?“

Podíval jsem se na Poppy, doufal jsem, že v mých očích může přečíst slova omlouvám se. Poslední věc, kterou jsem chtěl, bylo vnášet jí do života dramata, ale jak jsem znal Aly, ona mi to neusnadní.

„To je v pořádku.“ Poppy zjemnila výraz. „Nechám vás dva si popovídat.“ Pak vycouvala, zmizela v kuchyni a poslala Helen, aby hlídala pokladnu.

Když byla pryč, vstal jsem a naznačil ke dveřím. „Promluvíme si venku.“

Nějakým zázrakem mě Aly beze slova následovala, ačkoli dopáleně funěla za mými zády. Ve chvíli, kdy jsme došli ven k chodníku, její zlost se změnila v ublíženost.

„Je mi to líto.“

Ona přikývla a začaly jí stékat slzy.

„Neplač.“ Moje prosba nic nezměnila, ale zase – Aly byla vždycky plačka. Kdykoli máma nebo moje sestra nebo Poppy plakaly, skoro mi to zlomilo srdce. Naproti tomu Alyiny slzy mě přestaly obtěžovat už před rokem – částečně proto, že je používala k manipulaci, částečně proto, že s nimi nikdy nezkoušela bojovat.

Jeden z důvodů, proč jsem k smrti obdivoval Poppy, byl ten, že se těžce snažila neplakat. A když ano? Prošla si hroznými sračkami.

Ale pořád jsem nechtěl, aby Aly brečela. Nechtěl jsem jí působit bolest.

„Nikdy jsem tě nechtěl ranit.“

Ona přikývla, zvedla ruku, aby si otřela slzy. „Jasně. Jak říkáš.“

„Jen jsme – nemohli jsme to zvládnout. Myslím, že hluboko uvnitř víš, že je to pravda.“

„Vím?“ Podívala se do restaurace a odfrkla si. „A co ona? Myslíš si, že vy to zvládnete? Uděláš jí to, co jsi udělal mně? Necháš ji se zamilovat a ani to nezkusíš taky.“

„Aly,“ zašeptal jsem. „Já jsem to zkoušel.“ Snažil jsem se zatracené dva roky říct jí, že ji miluju, ale prostě to tam nebylo.

Brada se jí třásla, když si otřela další slzu. „Omlouvám se. Jen jsem tě tu dnes večer nečekala. A s ní. Byl to šok.“

„S tím si nedělej starosti.“

Ona se ke mně naklonila s mokrýma, prosebnýma očima. „Opravdu mi chybíš.“ Zvedla ruku mezi nás, ale než se mohla dotknout mé hrudi, udělal jsem krok zpátky.

„Už se tě nemůžu ani dotknout?“ V uslzených očích jí proběhl hněv.

„Ne.“ Jediná žena, které patřilo mé srdce, byla uvnitř.

S vražedným zamračením se Aly otočila na podpatku a spěchala ke svému autu, pak odjela z parkoviště.

„Kurva,“ zamumlal jsem a promnul si čelist.

V mezičase jsem doufal, že si Aly někoho najde. Že najde muže, který jí dá svoje srdce. Jen jsem to nebyl já.

Přes okna restaurace jsem viděl, že se Poppy vrátila k pultu. Snažila se nešpehovat, ale pořád se dívala ven a hledala Aly. Zamířil jsem zpátky dovnitř a přímo k pultu.

„Omlouvám se.“

„To je v pořádku. Předpokládám, že ex-přítelkyně.“

Přikývnul jsem. „Jo. Aly a já jsme spolu chodili pár let, ale já jsem to začátkem léta ukončil.“

„Bylo to vážné?“

„Pro ni,“ přiznal jsem. „Chvíli jsme spolu žili, ale… nebylo to to pravé. Raději jsem to ukončil, ale ne dost brzy na to, aby nebyla raněná.“ Ne předtím, než mi nespočetněkrát řekla, že mě miluje a já jsem jí to nikdy neoplatil.

Poklepal jsem na noviny, na které jsme se dívali před Alyiným příchodem. „Chceš zavolat na jednu z nich?“

„Nejsem z nich odvařená. Myslím, že to chvíli nechám usadit.“

„Dobře. Dej mi vědět, co můžu udělat, abych pomohl.“

„Vlastně něco tu je.“ Neúspěšně bojovala s úsměvem. „Zašla jsem do třech obchodů s potravinami a z každého vykoupila zelené želé. Každá jedna pánev a hrnec a mísa, kterou jsem našla, už je toho plná.“

Na to jsem jí neskočil. „Dobře pro tebe.“

Poppy se mě posledních několik týdnů snažila přemluvit, abych s ní udělal tu věc v bazénu s želé, ale já jsem želé zatraceně nesnášel. Z té struktury se mi dělalo zle. Chutnalo to strašně. Představa, že se ráchám v bazénu plném toho? Za boha neexistovala šance, pokud v tom neuvízne a já bych ji musel vytahovat.

Slíbil jsem jí, že pomůžu s Jamieho seznamem, ale tohle byla jedna ze dvou věcí, kde jsem vytyčil hranice. Nehodlal jsem ji nechat spustit požární poplach, a nevlezu do bazénu se zeleným želé.

„Prosím?“ Poppy se tvářila jako to nejnevinnější štěně.

Kruci. Bylo to jen želé. Pravděpodobně jsem tu oběť mohl podstoupit. Pokud ji to udělá šťastnou, tak to asi udělám. Když nechám zavřené oči, možná do toho rychle vlezu.

Už jsem se chtěl vzdát, když zamumlala, „Fajn. Udělám to sama. Asi dneska večer. Želé je hotové a možná si to odbudu.“

„Máš bazén?“

„Ne, ještě ne. Chtěla jsem dnes vypadnout dřív a nechat zavřít Helen, takže bych si jeden koupila.“

„Já ti ten bazén seženu.“ Vstal jsem a vytáhl z kapsy džínů klíče. „Ty to tu dokonči a já se vrátím, abych posbíral tebe a tvé,“ udělal jsem obličej, „želé. Vadilo by ti, kdybych to udělali u mě? Je to blíž.“

„To by bylo skvělé. Děkuji.“ Tvář jí zalila úleva – úplná vlna úlevy. Mnohem víc, než by si mělo zasloužit těch ušetřených deset minut cesty.

Proto se chtěla přestěhovat? Protože mě nechtěla ve svém domě?

Nechal jsem si otázky pro sebe a zamával na rozloučenou, opustil restauraci a šel na místo, které jsem nesnášel stejně tak, jako jsem nesnášel želé.

Walmart.

O několik hodiny později jsem jí koupil dětský bazének a podnikl dva výlety z restaurace, abych přepravil dva hnusné náklady zeleného želé. Pak – celou dobu se mi navalovalo – jsem naplnil její bazének tou zatracenou želatinou a použil lopatu, abych z toho udělal malé kousky.

V době, kdy končila v restauraci a přijela, už začalo zapadat slunce. Přeskočili jsme prohlídku domu a já jsem ji směroval přímo na dvorek.

V restauraci se převlékla. Byl jsem si jistý, že měla na sobě těsné běžecké kraťasy a čistě bílý nátělník na sportovní podprsence z praktických důvodů. Ale ona proplula tou praktickou částí přímo k části sexy jako peklo.

„Tys to všechno nachystal, i když želé nesnášíš?“ usmála se na mě a já jsem bojoval každou buňkou svého těla, abych ji nepolíbil. „Díky.“

Odkašlal jsem si a ukázal na ten bazének. „Raději do toho skoč, než se příliš setmí.“

Ona se zhluboka nadechla a pak do želé strčila nohu. „Oh můj Bože, to je studené.“

„Teď už žádné couvání.“ Měl jsem připravený svůj telefon. „Usměj se na fotku.“

Ona se přes rameno zamračila – pohledem, který foťák dokonale zachytil – a pak do bazénku strčila i druhou nohu. Zasyčela, když klekla na kolena, a pak s jednou ladnou otočkou sedla na zadek.

Položila nohy akorát dost na to, že jí ta zelená hmota zakryla stehna. „To je divný pocit.“ Promnula želé v prstech, než položila dlaně na dno bazénku a zvedla se. Pak si otřela ty zelené kousky z nohou.

„To je všechno?“

Pokrčila rameny. „Je to ledové. Považuju to za hotové, dokud sem nebudeš chtít vlézt za mnou.“

Potřásl jsem hlavou a udělal krok zpátky. „Ani za Boha ne.“

„Jsi si jistý?“ Na tváři se jí rozlil široký úšklebek. Udělala jeden krok, pak druhý, přiblížila se na kraj bazénku co nejblíž ke mně.

„Poppy,“ varoval jsem ji.

Ona vystřelila ruku a chmátla mi po zápěstí.

Já jsem doskočil dozadu, sotva jsem se stačil vyhnout těm zeleným kouskům, které jí odlétly od rukou. Použila příliš mnoho intenzity, aby mě zkusila chytit, protože jak její ruka pokračovala v pohybu, začaly jí klouzat nohy. Její tělo se otočilo jako opilý muž na ledě, zamávala pažemi, a zakolísala nohama, jak se snažila udržet rovnováhu.

Byl jsem si jistý, že spadne, ale pak nějak zvládla znovu najít kontrolu.

„Ó můj Bože,“ lapala po dechu, a podívala se na mě, jak ustálila nohy. „To bylo těsně. Skoro jsem odtud vylezla jako žabák Kermit.“

Zasmál jsem se. „Nebo Hulk. Umíš si představit, že bys zítra přišla do restaurace jako nasraný Bruce Banner?“ Randall by měl žně, kdyby tam Poppy vešla se zelenou tváří.

Pořád jsem se smál, když si Poppy dala ruce v bok. „Hulk? Já ti připomínám Hulka?“

Můj smích odumřel. „Cože? Ne! Samozřejmě, že ne.“ Kruci. „Byla bys jako malá zelená osůbka. Jako, uh…“ Mysli, Cole. Co dalšího je sakra zelené? Zelené obr na obalu zeleniny. Godzilla. Grinch. „Yoda.“ Lusknul jsem prsty. „Byla bys jako Yoda. Až na to, že ne stará. Nebo tlustá. Nebo vrásčitá--“

„Cole.“ Přestal jsem mluvit, když se Poppy zakřenila. „Měl bys držet jazyk za zuby.“

Přikývnul jsem. „Dobrý nápad.“

„Dobře. Jdu odtud ven.“

Udělal jsem krok dopředu a podržel jí svou ruku, abych jí pomohl, ale než se dotkla mé dlaně, ztratila rovnováhu. V jedné vteřině stála, v další letěla vzduchem.

Plesk.

Zelené želé letělo všemi směry a Poppy zaječela. Začala dávit, jak jí kousek přistál v puse – mě natáhlo – pak to vyplivla a pokoušela se posadit. Ten sajrajt jí odkapával z prstů a i z uzlu vlasů. Její tílko už nikdy nebude bílé.

A já jsem neodolal. Pořád jsem měl v ruce telefon a já jsem ho zvednul a udělal fotku.

„To si ze mě teď děláš srandu?“

Zakřenil jsem se. „Jen pro případ, že bys chtěla důkaz.“ Hodil jsem telefon stranou a sklonil se, abych jí pomohl na nohy. „Tady.“

Tentokrát když se postavila, byla od hlavy až k patě od želé.

Nesměj se. Nebuď kretén. Nebylo to nic platné. Uniklo mi odfrknutí, následované smíchem, když se Poppy mračila a zmáčkla mi ruku vší silou.

„Omlouvám se.“ Přestal jsem se řehtat – ačkoli se mi hruď pořád hýbala – a pomohl jsem jí z bazénku.

Zamávala mi zeleným prstem před tváří a procedila: „jednou se zmiň o Yodovi nebo Muppetech nebo Leprikónovi a jsi mrtvý.“

„Ano, madam. Ani slovo.“

Přestala se mračit a pustila mi ruku, aby si mohla třít to nejvíc postižené místo na zadku. „To bolí. Želé není dobrý polštář.“

„Promiň.“ Sundal jsem ručník, který jsem sem přinesl, z dřevěného křesla. „Chceš se osprchovat?“

Ona přikývla a otírala si tvář, pak zamířila za mě ke dveřím.

„Sprcha je v patře. Poslední místnost napravo!“ Zavolal jsem za ní.

Ona mávla a pokračovala dovnitř.

Usmál jsem se a potřásl hlavou, když jsem zkoumal svůj dvorek.

Byl to binec. Vyčistit ten bazén bude pěkný oříšek a doufal jsem, že ty kousky želé vsáknou do trávy, ale i přesto jsem byl rád, že to sem Poppy přišla udělat.

Rozhodl jsem se, že ten bazének vyčistím zítra, popadl jsem svůj telefon a šel dovnitř, kecnul jsem si na gauč a prohlížel si fotky, které jsem udělal.

Než se nahoře vypnula voda, našel jsem své nejoblíbenější foto.

Moje krásná, zelená Poppy.

Miloval jsem ji. Zíral jsem na ten obrázek v telefonu, a zasáhlo mě to přímo do hrudi.

Zamiloval jsem se do Poppy Maysenové.

Jako další mě zasáhla ta ironie. Aly mi tolikrát řekla, že mě miluje a já jí to nikdy neřekl zpátky. Ani jednou. A teď, když jsem ta dvě slova byl připraven říct, chtěl jsem je říct ženě, které mi je nemohla oplatit.