Fawn - 6. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

6/ Rust

„Jediná dobrá věc na téhle práci je zmrzlina,“ řekla Beth. „Všechno ostatní stojí za houby.“

„Myslel jsem, že máš ráda, když sem přijde fotbalový tým,“ odpověděl jsem, když jsem umýval lopatky na zmrzlinu ve dřezu.

„No, jo a to. Ale to máš rád i ty. A chci říct, kdo by neměl? Ale máš vůbec rád zmrzlinu?“

Pokrčil jsem rameny. „Asi.“

„Asi? Kdo neví, jestli má rád zmrzlinu? Bože, Rusty, ty seš tak divnej. Tvůj táta je městský řezník a ani nejíš maso.“

„Myslím, že by se Noovi nelíbilo, kdybych ho jedl.“ Položil jsem poslední lopatku vedle dřezu a natáhl se pro utěrku, abych si utřel ruce.

„A my nechceme naštvat ptáka,“ řekla.

Založil jsem si ruce v bok a usmál se na ni. „Má city, víš. Citlivost není výsadou poude lidí.“

Beth zamrkala. Seděla na jednom z malých stolečků před obchodem a jedla oříškovou a vanilkovou zmrzlinu, které byly naše nejprodávanější. Nohy měla opřené a židli naproti ní. Pokaždé, když jsme neměli v cukrárně zákazníky, se Beth chovala, jako by to byl její druhý pokoj.

„Jak to děláš, že máš takové vlasy?“ zeptala se.

„Jaké?“

„No takové, že vypadají, že jsi s nimi měl plno práce, ale vím, že jsi s nimi nic nedělal. Jak to děláš?“

Na chvili jsem se zaradil. „Uh, nic.“

„To mi došlo.“ A dál jedla zmrzlinu.

O několik minut později se ozvaly dveře a Beth vyskočila na nohy. Schovala ruce a spolu s nimi i zmrzlinu za záda a stoupla si vedle mě k zmruzlině.

„Samozřejmě,“ zašeptala. „Jen patnáct minut před zavíračkou.“

Slyšel jsem, co řekla, ale neposlouchal jsem. Zíral jsem na Ancela a dívku zavěšenou za jeho paži.

No jasně, že měl vedle sebe holku. A jasně že ta holka musela být Cindy Millerová. Byla vysoká, s blond vlasy a veselou povahou a modýma očima. Srdce mě trochu zabolelo, ale tušil jsme to. Kluci jako Ancel měli vždycky někoho, kdo mu podlézal, bojoval o jeho pozornost. Ancel byl temný a tajemný a já nebyl jediný, kdo si toho všimnul.

Vešla skupinka pěti lidí – Ancel, Cindy a další tři kluci z naší školy, Gary,  Justin a Kevin. Nikdy jsem ani s jedním z nich nepromluvil slovo. Byli oblíbení, cool a uhlazení. Byly jako auto značky, kteoru všichni znali. Ancel se mým směrem nepodíval, ani mě neviděl. Mluvil s Garym, zatímco se Cindy smála něčemu, co řekl.

„Hej,“ řekla Beth šeptem. „Udělám to, pokud nabereš zmrzlinu. Ti kluci jsou idioti a nechci se s nima hádat, ani i když je ten černovlasý sexy.“

„Dobře,“ řekl jsem. Nevadilo mi s nimi mluvit, hlavně když byl s nimi Ancel. Nevadilo mi, že se bavil s oblíbenými lidmi nebo že mu hezká holka visela na každém slově. Nezajímali mě. Ancel byl ale něco zvláštního – něco krásného a vzácného, co si zasloužilo obdiv a ocenění.

„Čokoládovou,“ řekl Kevin. Stál přede mnou a já si toho ani nevšiml.

Usmál jsem se a podíval se na zmrzliny přede mnou. „Omlouvám se.“

Nabral jsem čokoládovou zmrzlinu a pak Garyho jahodovo-vanilkovou. Když jsem je nabíral, Gary se začal smát.

„Hezkej řetízek,“ řekl posměvačně. „To je králičí nožka?“

Podíval jsem se na řetízek, který jsem si vyrobil loni v létě. Byla to králičí nožka na dlouhém zlatém řetízku, spolu s několika zlatými korálky.

„Ano,“ odpověděl jsem upřímně. Protože proč by ne?

Justin se otočil. „To máš v hlavě sponky? Co seš, nějaká holka? Proč máš sponky ve vlasech?“

Zamračil jsem se, nechápal jsem jeho otázku. „Protože jsou hezké.“

Justin, Gary a Kevin propukli v smích a drželi se za břicha. Snažil jsem se neposlouchat, jen dokonči svou práci a ignorovat se. Gary, myslím, že to byl on, si něco zašeptal pod nosem. Slovo, z kterého mě začalo pálit v očích. Ti druzí dva se začali smát ještě silněji.

Až tehdy si mě Ancel všiml.

Zvedl halvu. Jeho ledové oči se na mě podívali a pak na jeho kamarády,

„Hej,“ štěkl na ně. „Držte huby.“

Během vteřiny se všichni tři zastavili a narovnali se, pak se na něj podívali. Byli velcí a nejen velikosti. Atmosféra v místnosti se změnila a nebyl jsem jediný, kdo si toho všiml.

„Sakra, dobře,“ řekl Gary. „Jen jsme vtipkovali. Uklidni se.“

Místnost zaplnilo ticho, ale nechali mě na pokoji. Zaplatili v tichosti za zmrzlinu a odešli.

„Hej,“ řekl Ancel, když přišel k pultu.

„Ahoj,“ řekl jsem nesměle a díval se dolů. Byl jsem si jistý, že moje tváře byly stejné barvy jako třešňová zmrzlina.

„Fuj,“ vešla Cindy. „Nemůžu uvěřit, že máš nohu mrtvého zvířete kolem krku. Je to divné.“

„Tak to asi budu divnej,“ odpověděl jsem.

Cindy po mně střelila pohledem. „Pojď, Anceli. Změnila jsem názor.“ Zatahala ho za ruku a táhla ho ke dveřím.

Ancel se na mě jen podíval, lehce nadzvedl koutek rtu. Když odešli, musela Beth říct několikrát moje jméno, aby mě vytrhla z transu.

„To ho chceš nebo co?“ zeptala se.

Usmál jsem se. „Nebo co.“

„No, proti Cindy Millerové nemáš šanci. Hlavně u kluka jako je on. Chlapi jako on jsou super modelové, řídí rychlá a drahá auta. Lidi jako my nemáme šanci.“

To už jsem věděl. Věděl jsem, že lidé jako já se ztratí ve stínu mužů jako on.

Tak proč to i tak bolelo slyšet?