SF - 7. kapitola

Překlad: Luciana

Mac seděl sněhu, zády opřený o boudu a oči zavřené proti slunci a usoudil, že má rád pikniky. Nikdy moc nepřemýšlel o možnosti jíst venku na začátku jara, ale zjistil, že je to spíš příjemná zkušenost – ačkoliv to možná mělo víc co dělat s jeho společností, než ročním obdobím.

To místo bylo stejně unikátní. Kdyby mu před ani ne třemi měsíci někdo navrhoval, aby se slunil na zamrzlém sladkovodním jezeře, s krásnou ženou a její dcerou, stejně jako se svým vlastním synem, Mac by si myslel, že je blázen. Ale tady byl nacpaný domácím jídlem, naprosto uvolněný a nesporně nejspokojenější, jako nebyl už velmi, velmi dlouho.

Což taky, zřejmě mohlo mít co dělat s jeho nynější společností.

S Olivií bylo snadné být, jak objevil, když ji přestal škádlit na tak dlouho, aby se uvolnila a užívala si jejich výlet. Ale byl zvědavý, na její reakce, když ji konfrontuje bez toho, že by se měla kam schovat a… fajn, rozhodně nebyl zklamaný.

Ve skutečnosti, byl přistižen zcela nepřipraven na poznání, že místo aby Olivie toužila po mrtvém manželovi, ve skutečnosti pohrdala tím mužem. Důvod proč, to byla jiná otázka; Keith Baldwin mohl být bastard z mnoha důvodů, od tyrana, přes nevěru až po lhostejnost vůči ní. Což bylo nepochopitelné, opravdu, když si Mac neuměl představit, že by nějaký muž mohl zacházet s Olivií jinak, než jako s pokladem, který je třeba opatrovat.

Byla tajemně krásná a půvabná a její teplá vířící energie přímo žádala o zapojení do života, ale zdálo se, že sešla z cesty, aby si udržela od všech, kromě své dcery, odstup. Měla určitě inteligentní, i když proradnou, mysl, jak zjistil, když ho poslala opravit všechna mola, v naději, že odvolá svou nabídku pomoci, a opravdu neměla strach svižně přijít – nebo ho praštit do hrudi – když byla zahnána do kouta.

Pootevřel oči, aby ji viděl odpočívat na ledu, dobrých třicet stop od něj, opřená o hromadu sněhu, kterou zformovala tak, aby byla nakloněná a chytala nízko stojící slunce. Ta žena měla taky ostrý smysl pro humor, který poznal, když ji pozval, aby se posadila vedle něj, když dokončila zabalení piknikového koše. Dívajíc se mu přímo do očí, zatímco ukazovala někam vlevo, mu řekla, že jí její žaludek říká, že jí bude lépe támhle, potom půvabným krokem odešla, klekla si na kolena a začala tvarovat sníh na postel.

Ta dáma by měla děkovat bohům, že měli diváky, protože byl v pokušení vyskočit a slíbat jí ten samolibý úsměv z tváře a nepřestat, dokud by na něm úplně neroztála, nebo spíše v jeho bundě – té, o kterou se, jak cítil, náhodou otřela tváří několikrát za to odpoledne, v těsné boudě, než se odvrátila s tichým povzdechem. Ta samá bunda, která nyní nesla mnohem více její vůně, než mohla nabrat za ten krátký čas, kdy ji měla na sobě po tom útoku.

Oh, ano; Olivie k němu byla přitahována, jenom že chudák nevěděla, co s tím má dělat. Ale Mac předpokládal, že být nedotknutelná čtyři roky, může jednoho dostat z praxe. A proto, ztráta místních mužů, bude jeho ziskem – aspoň na příštích šest měsíců.

Mac se napřímil, právě když sebou Henry praštil vedle něj, s povzdechem. „Můžeš říct rybám, aby přestali brát?“ zašeptal chlapec, sundal klobouk a otřel si zpocené čelo. „Sophie a já sotva vyměníme jednu past a další vlaječka už se hýbe. A ty jsi vyvrtal díry tak daleko od sebe, že strávíme víc času běháním k vlaječkám než pouštěním draka.“

„Stejně moc nefouká, ne?“

„No, ne. Ale chytání na ledu, je mnohem pracnější, než pouštění draka, takže bys mohl požádat vítr, aby víc foukal a rybám, aby nebyly tak nedočkavé.“

„Promiň, synu; je to na tobě v obou případech,“ řekl Mac se smíchem.

Oba se ohlédli a viděli Sophii, jak se sedla, aby se pomazlila s matkou a Henry vypustil další těžký povzdech. „Jak dlouho bude tenhle piknik trvat?“ zeptal se tiše. „Protože přemýšlím, že bychom mohli vynechat večeři a jít hledat mýtinu, hned jak se vrátím do Inglenook. Jsem stále plný od oběda, a když budeme mít hlad, můžeš mě učit, co je bezpečné jíst v lese, stejně jako jsi to dělal na moři.“

Mac se opřel zpátky o boudu a stáhl Henryho sebou. „Na rozdíl od přílivových lagun, lesní rostliny teď spí, nebo jsou pohřbeny pod zbytky sněhu.“

„Viděl jsem rybu v potoce, zatímco jsme čekali na Sophiin autobus. Když najdeme další potok na našem výletu, můžeme nějaké chytit, rozdělat oheň a uvařit je.“ Henry si zívnul a uložil se Macovi na hrudi. „Jsem šťastný, že jsme sem přijeli. Líbí se mi, že tu není tolik lidí ve Spellbound Falls, jako je v Midnight Bay, i když mi chybí pan Trace a paní Fiona a Misneach.“

Mac zadržel smích. Midnight Bay mělo okolo tisíce obyvatel, zatímco Spellbound Falls mělo možná třista obyvatel v tomto ročním období. Ani jedno nebyla zrovna metropole. Henry zvedl hlavu, aby se na něj usmál. „Ale nechybí mi tvoje vaření,“ řekl a zakryl chichotání rukou v rukavici. „Paní Olivie a paní Eileen všechno nespálí.“ Jeho pohled byl najednou plný obav. „Um, ptal jsem se mámy včera večer, jestli je v pořádku, oslovovat dospělé křestními jmény, jak mi říkala paní Eileen, že bych měl, ale dnes ráno, mi moje srdce řeklo, že to není správné. Takže jsem se rozhodl používat oslovení paní a pane, před jejich jmény, jako jsem to dělal u všech v Midnight Bay. Myslíš, že to bude paní Eileen hodně vadit? I když jí řeknu, že mi to řekla moje maminka, že bych měl?“

„Ach, Henry,“ řekl Mac a přitáhl si ho zpátky na svou hruď, s hlubokým povzdechem. „Prostě jdi na to a udělej to, co ti říká tvé srdce, synu, a Eileen bude muset respektovat tvé rozhodnutí.“ Přejel mu palcem po linii vlasů. „Ptal ses také, jestli potřebuješ pyžamo?“

Henry přikývl, aniž by zvedl hlavu. „Máma říkala, že když jsem dost starý na lekce s mečem, potom jsem dost starý i na to, abych nenosil pyžamo, jako malé dítě.“

Mac se tiše zasmál. „Delia je zjevně hrdá na muže, kterým se stáváš, Henry. Co kdyby sis chvíli zdřímnul tady se mnou na slunci,“ navrhnul, když chlapec znovu zívnul. „A můžeme vynechat večeři dnes večer, když budeš chtít.“

„Ale musím hlídat vlaječky.“

„Myslím, že ryby si taky zdřímnou. Tak zavři oči, mladý muži a naber síly na dnešní večer. Ačkoliv je velikostí do malé ruky, myslím, že ráno ti tvé svaly dají vědět, že tvůj meč není hračka.“

Ale místo aby zavřel i svoje oči, Mac nechal svůj pohled sklouznout na scénu před ním; pět pastí na rybaření na ledu – všechny vlajky poslušně dole – a Henryho drak, napůl zabořený ve sněhu, aby neuletěl pryč. Vrták na led, který používal na vrtání děr v ledu, ležel vedle dvou prázdných a čtyř plných lahví piva, uložených v krabici, kterou mu Olivie podala, když sem přijeli, a která ležela vedle saní, které použili k dopravě všech věcí do boudy. A Olivie se svou dcerou, spící jí v náručí, obě její tváře jemně růžové, políbené od slunce, za těch pár posledních hodin a on sám, se svým dítětem, přitisknutým bezpečně na jeho srdci.

Pro nestranného pozorovatele by mohli vypadat jako rodina, užívající si krásné odpoledne brzkého jara na jednom z největších Mainských jezer.

Samotná myšlenka vyvolala něco uvnitř Maca; silný pocit, o kterém přirozeně věděl, že je starý jako sama Země, a který najednou vychýlil jeho svět z osy. Slovo domov šeptalo kolem něj v polevujícím vánku a přitáhlo jeho pohled k silně zalesněným horám, obklopujícím jezero, jejichž zvlněné vrcholky stály jako strážci, pověření aby skrývali bláznivý život v zálivu.

A Mac rozuměl, proč Olivie zůstává ve Spellbound Falls.

Zkoušel svou mysl obalit kolem té spokojenosti, když domov pro něj byl oceán, skutečné lůno, které mu dalo život a nyní ho chránilo. A i když cestoval do vnitrozemí, kvůli Henrymu, dvě stě mil daleko od samotné podstaty, která mu tepala žilami, jako krev.

Přesto, to uvědomění vířilo hluboko uvnitř něj, ty šeptané litanie ve větru, to rozsáhlé jezero a tyčící se hory, ta rodinná scéna – všechno to spustilo hluboko uvnitř něj něco, co nedokázal popsat, ale zoufale to chtěl popřít. A nová, silná touha, která ho najednou vyděsila víc, mnohem víc, než to udělalo vědomí, že má syna.

***

„Můžu vzít Henryho se podívat na vodopády, mami?“ ptala se Sophie, když Olivie začala otvírat dveře auta. Ale než mohla odpovědět, její dcera oslovila Maca. „Slibuji, že budeme stát jen na mostě a budu ho držet za ruku.“

„Nebo se na vodopády můžete jít podívat všichni tři,“ navrhla Olivie, když vystoupila, „zatímco já půjdu vrátit Ezrovi klíč od boudy.“

Mac otevřel dveře a také vystoupil. „Nebo můžeme jít všichni vrátit klíč a pak se jít všichni podívat na vodopády,“ řekl přes kapotu auta, hodil po ní jeden ze svých provokativních úsměvů, jako odjištěný ruční granát. „Tak tě aspoň nebudeme muset zase vytahovat z nějakého tmavého kouta v tom obchodě.“

„Ano, myslím, že táta a já bychom měli jít s vámi, paní Olivie,“ řekl Henry, než mohla vůbec přemýšlet, jak mu odseknout. Jenže chlapcův úsměv byl spíš soucitný, než provokativní. „Mohu vás klidně držet za ruku, když budete chtít.“

 Dobrý Bože, myslí si to dítě, že potřebuje ochraňovat?

Je sice pravda, že jejich první setkání nebylo za příliš dobrých podmínek, ale vypadalo to, že to v něm zanechalo dojem, že je dívka v nesnázích. Zvlášť, když Sophie bezelstně zmínila dnes ráno v autě, že její matka potřebuje zachránit před Simonem.

„To je od tebe velmi galantní, Henry, ale myslím, že můžu vrátit klíč, aniž bych se dostala do problémů. A mimo to, Ezra je velmi dobrý v tom, dohlédnout na mě.“ Rozhlédla se na obě strany silnice a začala přecházet, aniž by se dostala do očního kontaktu s Macem, jelikož nechtěla vidět jeho pobavení.

„Moje mamka mě učila, že galantnost je základem civilizované společnosti,“ řekl Henry, dohonil ji a natáhl se pro její ruku.

Olivie se od něj nechala chytit s tichým povzdechem; očividně syn nemá v úmyslu brát ne, jako odpověď víc, než jeho otec. „Máš velmi moudrou maminku, Henry.“

„Říkal jsem jí, že budu mocný rytíř, až vyrostu,“ pokračoval chlapec. „Ale teď hádám, že se ze mě stane místo toho theurgist.“

Olivie se zastavila před obchodem, když Sophie a Mac přešli ulici a zastavili vedle nich. „Um… co je to theurgist?“

Henry se podíval na otce, najednou trochu nejistě.

„Je to starodávný termín pro čaroděje,“ řekl Mac. Pokrčil rameny. „Nebo co si možná představujete jako kouzelníka. Spíš, než být rytířem, Henry se rozhodl pomáhat lidem pomocí magie, místo zbraněmi.“

„Ale stále je důležité vyrůst ve velkého a silného a znalého boje,“ dodal chlapec, „i když moudrost je silnější, než hrubá síla. Protože někdy jsou lidé v rozporu, a když ani moudrost ani válčení nefungují, je potřeba použít magii.“

Olivie mu věnovala hřejivý úsměv. „To je hezké, Henry, že chceš pomáhat lidem. Když jsem byla v tvém věku, chtěla jsem být učitelkou.“

„Učitelé pomáhají lidem,“ řekl se smířlivým výrazem, když jí sevřel ruku. „A vlastně, theurgisté, jsou učitelé. Pomáháme lidem se naučit, jak se spojit.“ Podíval se na Maca. „Správně, tati?“

Mac otevřel dveře obchodu. „Správně, synu. Pojďme, vrátíme klíč, ať se můžeme jít podívat na vodopády, než bude příliš pozdě.“

Obě děti vběhly dovnitř a Olivie šla úzkou uličkou, vedle Maca. „Kde se Henry naučil tak divné slovo jako theurgist? Nemyslím si, že bych ho někdy dřív slyšela. Oh, zatraceně,“ zasyčela a zastavila se, když viděla Ezru zahýbat svým hustým obočím, když kývl vlevo od sebe. Olivie okamžitě začala couvat a rozhlížet se kolem. „Kdo tu je sakra?“ hodila klíč Macovi. „Dej to Ezrovi a já počkám na tebe a děti v autě.“

„Je zamčené,“ řekl a podal jí přívěšek na klíče. Najednou ztuhnul, zvedl hlavu, jakoby něco poslouchal a pak se usmál. „Je šance, že se ti podaří čistý únik, pokud budeš rychlá. Ale dej pozor na provoz,“ volal za ní, když Olivie vyrazila ke dveřím.

Jenže v běhu narazila přímo do Janice Cruppové, když doběhla na konec uličky a pak musela tu postarší ženu chytit, aby nespadla do regálu s oblečením.

„Proboha!“ vykřikla Janice a chytla se Olivie. „Neviděla jsem tě!“

„Ale jsme rády, že jsme do tebe narazily,“ řekla Christina Richieová, když pomáhala své přítelkyni to ustát. „Snažíme se tě dostihnout už několik dní, Livy. Nedala ti Eileen naše zprávy?“

„Dala,“ řekla Olivie, sledujíc svou únikovou cestu, jenže se rozhodla, že nemůže být tak hrubá a utéct dveřmi. „Ale jsem hodně zaneprázdněná přípravou Inglennok na novou sezónu a čas je proti mně. A omlouvám se, ale nemůžu si s vámi povídat právě teď. Jsem tu se svými hosty.“

„Olivie nám chtěla ukázat vodopády,“ řekl Mac, který přišel vedle ní.

Sotva se zarazila od toho, aby se o něj opřela, aby mohl dát paži kolem ní, ale skončila s povzdechem, když to neudělal. Zjevně se to může stát pouze, kdy jí zachraňuje před muži. Pohledy obou žen putovaly od Macovy široké hrudi k jeho krásné tváři a Janice musela dokonce udělat krok dozadu, aby ho pořádně viděla.

Mac se jim lehce uklonil. „Mac Oceanus,“ řekl, s tónem tak půvabným, jako jeho úsměv. „Jsem vlastně víc Oliviin zaměstnanec, než host.“

Bože, přála si, aby už přestal všem tohle říkat. Nikdo se zdravým rozumem si jí nemohl představit, jak mu šéfuje – včetně Janice a Christine, soudě podle jejich šoku.

Ale pak Olivie naprosto zkameněla, když si uvědomila, proč ten muž všem stále říká, že je jeho šéfka. Dobrý Bože, nikdo si ji nedobíral tak dlouho, že úplně zapomněla, že to vůbec existuje.

„Jsem Janice Cruppová a tohle je moje přítelkyně, Christina Richieová,“ představil a je Janice, když Olivie byla zaměstnána přemýšlením, zda dobírání je to samé, jako flirtování. „Jsme spolupředsedkyně Spellbound Fallského výboru Pamětního dne,“ pokračovala Janice – než popadla Olivii za rukáv a odtáhla ji od tyčícího se ochránce, za kterého se sunula.

Protože zatraceně, měla velmi jasnou představu, proč ji ty dámy hledaly a ona opravdu, opravdu, nechtěla s nimi mluvit.

„Nechali jsme ti nejméně čtyři zprávy, abys nám zavolala,“ pokračovala Janice, „abychom ti řekly, že chceme, abys ty a Sophie, byly vedoucími letošního průvodu.“

A ony se divily, proč se jim vyhýbala? Olivie jim věnovala vděčný úsměv. „Ježíši, to je od vás opravdu sladké, dámy, ale já si nemyslím…“

„A všechny prostředky, které vyděláme přes léto, budou na tvůj a Sophiin plně placený výlet do Disneylandu.“

Olivie se překvapeně napřímila. „Cože?!“

Janice potřásla hlavou. „Víme, že je to pozdě, Livy, a omlouváme se. A stydíme se, že nám to trvalo čtyři roky, než jsme přišli s něčím, co by ukázalo, jak jsme všichni vděční, za tvou oběť.“

„Moji… o čem to zatraceně mluvíte?“

Christina se na ni zamračila. „No, Livy, není třeba klít.“ Ale pak se natáhla a poplácala ji po paži. „Hádám, že to je šokem z našich dobrých zpráv.“

„Ale o jaké oběti to mluvíte?“

Tentokrát ji po paži poplácala Janice. „Na našem zasedání minulý měsíc, Bunkie Wattsová zmínila, že viděla na CNN pořad o tom, jak lidé po celé zemi dělají různé věci na podporu našich vojáků a jejich rodin. Bunkie říkala, že města dělají benefice a pak posílají rodiny na úžasné výlety.“

„Ale…“

„A ty jsi jediná vdova po vojákovi, kterou máme, Livy,“ vložila se do toho Christina. „A tak jsme jednomyslně odhlasovali, že pošleme tebe a Sophii do Disneylandu. Thelma se dívala na internet na poště a našla, že je celá organizace věnovaná poskytování služeb rodinám vojáků.“

„A mají dokonce speciální výlety pro lidi, kteří ztratili někoho milovaného ve válce,“ dodala Janice. „Přihlásíme tě se Sophií do některého z nich a budeš tak mít možnost se setkat s těmi, kdo vědí přesně, jak se cítíš.“ Přistoupila blíže. „Mohlo by to být hojivé, pro vás oba a pro vaši úžasnou malou dceru.“

Olivie začala couvat, vrtěla hlavou a ohlížela se po své dceři. „Je to od vás velice hezké, dámy,“ řekla a zvedla ruku, když ji následovaly. „Ale Sophie a já nechceme… nemůžu… opravdu, prostě…“

„Mami, podívej se, co jsem našla,“ řekla Sophie, která běžela uličkou s krabicí v ruce a Henrym hned za patami. „To je kouzelnická sada.“ Zvedla krabici k Olivii. „Je u toho knížka, jak dělat všechny možné triky, dlouhý šátek a nějaké kouzelné mince a dokonce i falešné peníze, na zkoušky.“ Zvedla krabici k Macovi. „Mohl byste to koupit Henrymu, Macu? Chce se stát thee… a thee… čarodějem. A já mu můžu pomoct trénovat.“

Místo, aby vzal krabici, vytáhl Mac peněženku. Vyndal dvě dvaceti dolarovky a podal je Henrymu. „Můžeš jí zaplatit tomu pánovi, synu. A tady,“ řekl a podal mu klíč od boudy. „Vrať mu to také.“

„Sophie, počkej,“ řekla Janice vzrušeně, když se dívka otočila pryč.

„Ne!“ vyštěkla Olivie a stoupla si mezi ně. „Běž, Sophie; běž pomoct Henrymu zaplatit tu kouzelnickou sadu. A poděkuj Ezrovi za půjčení té boudy,“ řekla, zatímco vrhla na Janice varovný pohled. „Nechci, aby to před ní někdo zmínil,“ řekla, když slyšela Sophii utíkat uličkou. „Rozumíte?“

Jasně překvapená, párkrát naprázdno otevřela pusu, jak zkoušela promluvit.

Olivie mávla rukou ve vzduchu, aby ji umlčela. „Nemůžete se prostě rozhodnout nás poslat na výlet, aniž se nejdřív poradíte se mnou. A za žádnou cenu, nebudete rozrušovat malou holčičku tím, co se nestane.“

„Ale Livy,“ řekla Christina a její tvář potemněla. „Tohle je velká pocta. Proč ji nemůžeš přijmout?“

„A co přesně jsem udělala, že jsem si zasloužila tuhle poctu?“

„Tvůj manžel zemřel v Iráku,“ odsekla Janice, „a nechal tě vychovávat vaši dceru, samotnou. Tyhle výlety, jsou cestou měst, jak poděkovat všem těm lidem, které nechali být kvůli své oběti a zvláště osamělé vdovy a děti.“

„A poděkuje Spellbound Falls také Peg Thompsonové, za její oběť?“ zašeptala Olivie a strčila ruce do kapes, aby schovala sevřené pěsti. „Pošlete ji a její děti také do Disneylandu?“

„Ale Billy Thompson nezemřel ve válce,“ upozornila Christina.

„Ne, Billy zemřel při nehodě na staveništi, když vydělával na živobytí pro svou rodinu. Je proto menším hrdinou v jejich očích? Nebo to dělá Peg méně vdovou?“ Olivie se nadechla a pomalu vydechla uklidňující dech. „Podívejte, dámy; jsem vám opravdu velmi vděčná, za to co zkoušíte dělat, ale obávám se, že vás nenechám to udělat mě. Sophie a já máme všechno, co potřebujeme a pokud si budu myslet, že výlet do Disneylandu by pro ni mohl být dobrý, jsem dost dobře schopná vzít nás tam sama.“

„Ale co Eileen?“ zeptala se Janice.

„Co s ní?“

„Ona a John ztratili své jediné dítě, Livy. A když jsem řekla Eileen, co plánujeme, byla opravdu poctěna.“

„Všichni ztrácíme lidi, které milujeme,“ řekl Mac tiše a konečně ji objal paží. „Takže si myslím, že to, co Olivie chce říct je, že stateční vojáci a jejich rodiny si zaslouží být oceňováni za své oběti, ale že ona by se cítila nepohodlně, kdyby byla vyznamenána, zatímco paní Thopsonová ne. Co kdybyste na své další velké schůzi prodiskutovaly kompromis? Možná byste mohli postavit pomník, tady ve městě, vašim padlým hrdinům ze všech válek a zbytek peněz použít na založení všeobecného vdovského fondu. Touto cestou byste mohli pomoci více lidem.“

A znovu, byla Olivie svědkem Macovy tiché autority jeho osobního kouzla a výraz obou žen se změnil v přemýšlivý.

„No… já myslím, že to dává smysl,“ zamumlala Christina. Nesměle se usmála na Olivii. „Opravdu se omlouváme, Livy. Nikdo z nás se nezastavil, aby ho napadlo, že to může otevřít staré rány, které jsou očividně stále pro tebe bolestné. Je to prostě tak, že všichni víme, jak moc ti Keith chybí a opravdu jsme chtěli ukázat, že všichni ve Spellbound Falls ho stále milují tak, jako ty.

Olivie cítila, jak se Macova paže kolem ní utáhla a ona zjistila, že se třese.

„Když nás teď omluvíte, dámy,“ řekl s pokývnutím. „Myslím, že potřebujeme jít zkontrolovat děti.“

„Ano, samozřejmě,“ řekla Janice, každá žena věnovala Olivii smutný úsměv, když odcházely.

„Uklidni se,“ zašeptal Mac a otočil se, aby obtočil obě paže kolem ní. Usmál se. „Začínám chápat tvé sklony k prchání zadními dveřmi.“

Opravdu by neměla stát v centrální uličce obchodu, v objetí paží jejího zaměstnance, ale Olivie se jednoduše uvolnila se zasténáním.

Baseballová pálka i elektrický paralyzér byl zapomenut, protože opravdu, ona potřebovala Maca, kdykoliv přijde do města.