TBL - 7. kapitola

Překlad: Lenuszka

35. narozeniny: Každý den se vyfotit po dobu jednoho roku

Poppy

Coleův zájem o Jamieho narozeninový seznam mě překvapil. Nikdo kromě mě se o něj od Jamieho smrti nezajímal, ale Cole byl opravdu zvědavý. A možná dychtivý? Ať už to bylo cokoli, líbila se mi ta jiskra v oku, kterou mu to dodalo.

„Okay, um…“ Nejlepší způsob, jak mu vysvětlit všechno na tom seznamu, bylo prostě mu předat ten deník, až na to, že se ho nikdy nikdo kromě mě a Jamieho nedotkl. Bylo by divné, kdybych nechala Colea si ho přečíst? Vadilo by to Jamiemu? Usmála jsem se pro sebe. Ne. Jamie byl na svůj seznam hrdý, vystavil by ho na billboardu.

„Hned budu zpátky.“ Zvedla jsem ke Coleovi prst, pak jsem vstala od stolu a došla k pokladně. Nahnula jsem se přes pult, zalovila v kabelce, kterou jsem měla skrytou pod pokladnou. Když jsem prsty přejela po kůži, vytáhla jsem Jamieho deník ven, jednou jsem přejela po obalu, než jsem se znovu postavila.

Ve vteřině, kdy jsem se otočila k našemu stolu, jsem přichytila Coleův pohled přilepený na místě, kde byl před chvíli můj zadek. Jeho oči byly tmavší, ta jiskra v nich teď plála. Ani se to nepokoušel skrývat, když svým pohledem přejížděl nahoru po mém břiše a přes prsa. Na hrudi se chvilku zastavil, prodlužoval svou inspekci, dokud se konečně nedostal k mé tváři. Když našel mé rty, bojovala jsem s nutkáním si je olíznout. Když došel k očím, nechtěla jsem mrknout.

Sexy. Cole byl ztělesněním slova sexy. Ten nejvíc sexy muž, jakého jsem kdy viděla.

Ne, Cole ne. Jamie. Co to se mnou bylo? Zamrkala jsem, donutila své oči odvrátit se od Colea a v hlavě jsem samu sebe pokárala. Jamie byl ten nejvíc sexy muž, jakého jsem kdy viděla. Jamie. Můj manžel.

Cole byl prostě nový. Proto jsem si myslela, že je tak atraktivní. Nestrávila jsem s ním roky, nestudovala jeho tvář a nehledala chyby. Vsadím se, že kdybych se na něj dívala dost dlouho, uvědomila bych si, že měl trochu špičaté uši a jeho obočí bylo moc husté. A musel mít pod džíny a černým tričkem nějakou nedokonalost. Nikdo nebyl tak vysekaný – ne v reálném životě.

Pokud bych s Colem strávila ten čas, co jsem strávila s Jamiem, uvědomila bych si, že to není žádný Adonis. Byl to jen muž. Muž, který není Jamie.

Muž, který se na mě teď díval s nakrčeným obočím – které vůbec nebylo příliš husté.

Odlepila jsem z podlahy své kecky a vrátila se zpátky ke stolu, podala jsem Coleovi ten deník. „Tady. Tohle byl Jamieho narozeninový seznam.“

Na chvilku se na něj díval, nevzal si ho ode mě. „Jsi si jistá?“

Smutně jsem se na něj usmála, byla jsem ráda, že chápal, kolik důvěry mu dávám. „Jdi na to.“

Cole si otřel ruce do ubrousku, než si tu knihu vzal. Pak opatrně otevřel první stránku. Já jsem se posadila zpátky, soustředila se na jídlo, když pomalu listoval stránkami deníku, a snažila jsem se, co jsem mohla, abych s každým zašustěním otáčené stránky nezírala. Zachytila jsem, jak se mračí – pochybuju, že se mu líbila ta položka s požárním poplachem.

Když došel na konec, překvapil mě, že se vrátil zpátky na začátek a začal znovu.

„Přinesu dezert.“

Cole se ani nepodíval. „Díky.“

Sebrala jsem naše talíře a šla zpátky do kuchyně, abych dala nádobí do dřezu. Pak jsem šla znovu dopředu, abych dala Coleův dezert do trouby. Molly byla zaneprázdněná úklidem několika stolů, takže jsem si dala chvilku času na nádech a sledovala jsem tikající minutník na troubě.

Přišla jsem na způsob, jak částečně upéct své minikoláčky, když jsem je chystala, takže když zákazník vešel, stačilo jen pět minut místo dvaceti. Pak byly skoro tak dobré, jako by byly úplně čerstvé, ale jediná osoba, která o tom rozdílu věděla, jsem byla asi jen já sama.

Takže zatímco se Coleův koláč pekl, snažila jsem se zmírnit obavy, které rostly od doby, co jsem mu dala ten deník.

Prsty jsem si poťukávala po pultu a snažila jsem dát smysl svým nervům. Byla jsem nervózní z toho, co Cole řekne o Jamieho seznamu? Nebo nervózní, že si bude myslet, že je plnění toho seznamu hloupé? Nebo hůř, byla jsem nervózní, že si Cole bude myslet, že Jamieho nápady byl hloupé?

Když přihlédnu k tomu málu času, který jsme spolu strávili, překvapilo mě, jak moc mi na Coleově názoru záleží. Věděla jsem, že se mu líbím, ale chtěla jsem, aby se mu líbil i Jamie.

A ten narozeninový seznam, to byl Jamie.

Časovač cinknul, ukončil mou dočasnou úlevu, a na autopilota jsem vytáhla ty koláčky a zabalila je do ubrousků, než jsem na oba přidala dávku zmrzliny. Pak jsem je položila na tác a nesla ke stolu, kde už Cole zavřel deník a sledoval mě s takovou vážností, že moje úzkost prudce vzrostla.

„Tyhle jsou ještě horké.“ Položila jsem jeho dózy a posadila se. Přejela jsem si rukama pod chvějícími se koleny, abych s nimi během rozhovoru nemávala.

Cole si vzal první jablečný koláč, ukrojil si kousek vidličkou. „Páni. Nedivím se, že jich chce Randall denně deset.“ Pak si dal další kousek, trochu ho pofoukal, aby zchladil ten křupavý vršek. „Tohle je úžasné.“

Usmála jsem se, když jsem se hrdostí nafoukla. Věděla jsem, že mé dezerty jsou dobré, ale Coleova pochvala byla skvělá. Nebyla jsem takhle nadšená ze svého hloupého malého jablečného koláčku od noci, kdy jsem ho poprvé udělala Jamiemu.

„To je tedy seznam.“ Naznačil Cole mezi sousty k deníku.

„To je.“ Úsměv mi opadl, když jsem viděla, jak zaťal čelist.

„To je máš v plánu všechny udělat sama?“

„Um, jo.“ Jak jinak je všechny projdu?

„To ti zabere nějaký čas.“

„Doufám, že ne,“ povzdechla jsem. „Mým cílem je je zvládnout do Nového roku.“

„Cože?“ Jeho lžička spadla do dózy a cinkla o sklo. „To je za méně, než šest měsíců.“

„Já vím.“ Jen přemýšlení o tom všem neustále dokola mě přimělo svěsit ramena. „Myslela jsem, že to můžu zvládnout, ale s restaurací a některými většími položkami v seznamu, to bude trvat déle. Opravdu jsem doufala, že to dokončím před Jamieho narozeninami.“

To se teď zdálo nemožné. S restaurací a všemi těmi dalšími věcmi, které jsem přidala na svůj denní rozvrh, by mě přidání něčeho dalšího vysálo. Pokud bych nepolevila, moje dobrovolně přijatá lhůta by mě vystresovala na maximum.

Což znamenalo, že by dokončení seznamu trvalo ještě déle.

Můžu to zvládnout, když přidám další rok? Možná dva?

Nemusela jsem to všechno udělat tak brzy. Ale chtěla jsem. Chtěla jsem to udělat kvůli Jamiemu a nechat ho jít. Každý den jsem byla silnější. Stavěla jsem se na vlastní nohy. Začínala jsem znovu žít – kvůli sobě.

A dokud ten seznam nebyl dokončený, pořád budu žít pro Jamieho.

„Podívej.“ Cole se opřel lokty o stůl. „Nechci ti do toho mluvit. Tohle je skvělý seznam a on měl některé super nápady. Pokud je chceš dokončit sama, chápu. Vím, že je to nanejvýš osobní. Ale pokud budeš chtít, rád ti s některými z nich pomůžu.“

„Cože?“ Nevěděla jsem, co mě nutilo smát se víc. To, že si myslel, že byl Jamieho seznam super nebo to, že chtěl pomoct. Bez ohledu na to jsem se zářivě usmívala. „Opravdu bys pomohl?“

Coleovi znovu zajiskřilo v očích. „Okamžitě.“

***

„No? Co myslíš?“ zeptala jsem se.

Restaurace byla uklizená a zavřená, a zatímco jsem připravovala v kuchyni věci za zítra, pověděla jsem Molly všechno o své večeři s Colem.

„Nevím.“ Vzala si další rajče, aby ho nakrájela do salátových dóz. „Chceš jeho pomoc?“

„Ano,“ přiznala jsem, když jsem rolovala jablečnou krustu.

Finn a Molly by mi pomohli, kdybych je požádala, ale oni už toho sami měli na talíři dost. A něco na tom, že vezmu Colea na palubu mi připadalo… správné. V okamžiku, kdy mi řekl, že pomůže, žilami se mi rozlila spokojenost. Poprvé po týdnech jsem cítila, že se tohle nakonec stane. Možná nakonec dokončím Jamieho seznam do konce roku.

„Myslím, že je to fajn.“ Molly se zakřenila. „Jestli je ochotný, využij jeho nabídky. A navíc, myslím, že pro tebe bude dobré strávit trochu času s někým jiným. S nějakým jiným mužem.“

„O tom to není.“

„Já vím. Tvé záměry jsou přísně platonické. Ale taky vím, že ti ten chlap připadá rajcovní.“

„Nepřipadá mi--“

„A to tě děsí k smrti.“

Zapírat by bylo zbytečné, tak jsem přestala vyvalovat těsto a řekla jí pravdu.

„Tak jo, připadá, a moc. A cítím se kvůli tomu provinile. Tak provinile.“

Molly položila svůj nůž a podívala se na mě. „Nemáš se proč cítit provinile. Jamie by chtěl, abys byla šťastná.“

„Ale já na něj nechci zapomenout. Každý den cítím, že je ode mě dál a dál.“ A v každé chvíli, kterou strávím s Colem, se to děje rychleji a rychleji. Minulou noc jsem se probudila v slzách, protože jsem nedokázala z hlavy vypudit obrázek Coleových očí. Skončila jsem tím, že jsem hodinu studovala Jamieho fotku, snažila si znovu vybavit jeho oči a zablokovala Coleovy.

Ale i když jsem se ho snažila zablokovat, Cole Goodman byl v mé hlavě pořád.

„Poppy, jen proto, že tě přitahuje jiný muž, to neznamená, že zapomeneš na Jamieho. Jen to znamená, že ho necháváš jít. Nebylo to to, o čem byl celý tenhle seznam?“

Přikývla jsem. „Jo. Já jen… bolí to.“

Od noci, co Jamieho zabili, jsem měla srdce na kousky. Trvalo každý jeden den posledních pěti let, aby se ta bolest v mé hrudi zmírnila na tlumenější. Ale pořád tam byla. A po každém mém setkání s Colem ta bolest znovu vzplanula. Protože když jsem byla s Colem, nevzpomínala jsem na Jamieho.

Cole mě přiměl zapomenout na bolest.

„Chybí mi Jamie.“ Hlas se mi zlomil, když mi do očí vhrkly slzy. „Chybí mi každý den. A zároveň se chci posunout v životě dál. Vím, že by byl Jamie naštvaný, že jsem ho posledních pět let oplakávala. Ale pokud se posunu dál, kdo na něj bude vzpomínat? Jen jeho rodina a já ho udržujeme mezi námi.“

Molly obešla stůl a vtáhla mě do objetí. „Pamatuješ si, k čemu ses rozhodla, když Jamie zemřel? Jak to překonáš?“

Přikývla jsem. „Minutu po minutě.“

Po Jamieho pohřbu jsem strávila měsíce v posteli. Utápěla jsem se ve zdrcující depresi, sotva jsem byla schopná nějak fungovat. Nakonec měli Finn a Molly takové starosti, že dovezli do města mé rodiče a zasáhli. Mí rodiče mě požádali, abych se přestěhovala domů na Aljašku, a já jsem skoro souhlasila, dokud Finn a Molly neoznámili, že čekají Kali. To bylo poprvé, co jsem se od Jamieho smrti usmála, a to byl můj zlomový bod. Toho dne jsem se rozhodla zůstat, abych tu mohla být, až se Kali narodí, a rozhodla jsem se žít minutu po minutě. Některé minuty byly lepší, než jiné, ale byl to jediný způsob, jak jsem byla schopna žít bez svého manžela.

Minutu po minutě.

„Moje rada zní: ber věci s Colem minutu po minutě. Můžeš to zkusit? A pamatuj, musíš říct ano.“

Usmála jsem se a objala ji pevněji. „Ano. Zkusím to.“

Mollyin telefon vyzváněl na stole a přerušil naše objímání. Popotáhla jsem, když mě pustila, a spolkla tu hroudu v krku, odhodlaná nebrečet.

„Ahoj,“ Molly to zvedla. „Okay, jasně.“

Zvedla telefon od ucha a držela ho nahoře, když na obrazovce vyskočil požadavek Finnova FaceTimu.

„Ahoj, mami!“ Kaliin dětský hlásek zaplnil kuchyni.

„Ahoj, miláčku!“ Molly se zářivě usmála na svou dceru. „Jak se máš? Vypadáš tak krásně a čistě. Jsi právě okoupaná?“

Kali přikývla. „Taky už jsem v posteli.“

„Jsem tak ráda, že jsi zavolala. Bavila ses dnes večer s tátou?“

„Uh huh.“ Usmála se a přitulila se blíž k Finnově hrudi.

„Byli hodní?“ zeptala se Molly mého bratra.

„Jo. Promiň, Max usnul dřív, než jsme stihli zavolat.“

„To je v pořádku.“

„Mami? Je zítra tátova nebo mámina noc?“

„Mámina.“

Zuby jsem si skousla spodní ret, abych nepromluvila. Mámina noc. Tátova noc. Chtěla jsem na Finna křičet a třísknout do stolu, dokud si Molly a můj bratr neuvědomí, co jim chybí. Odhodili lásku. Já bych dala cokoli za to, abych měla Jamieho zpátky, a oni jsou tu, mrhají šťastným životem, protože jsem příliš tvrdohlaví, aby přehlédli nějaké chyby.

Ale jako vždy jsem držela pusu a šla zpátky k svému těstu na koláč.

„Řekni dobrou noc, Kali,“ nařídil Finn. „Je pozdě.“

Kali zazívala. „Dobrou noc, mami.“

Molly jí poslala pusu. „Dobrou noc, Kali broučku. Miluju tě.“

„Ahoj,“ zamumlal Finn a ukončil hovor.

Molly odhodila telefon na pult a opřela se rukama o kov a svěsila hlavu mezi ramena.

Oh, Molly. V téhle kuchyni jsem nebyla sama se srdečními problémy.

Když se jí začala ramena otřásat, opustila jsem svou práci a šla k ní, abych ji znovu objala. „Je mi to líto.“

Ona přikývla a utřela si slzy. „Je to moje chyba. Neměla bych brečet.“

„Můžeš vždycky plakat, zvlášť se mnou.“ Plakala jsem jí na rameni víckrát, než bych mohla spočítat. „A není to jen tvoje vina. Vy oba jste udělali chyby.“

Molly zatřásla hlavou. „Ne. Tohle je na mně.“

„Ale--“

„Podvedla jsem ho, Poppy.“ Cukla jsem sebou, když vyslovila to ošklivé slovo znovu.

„Konec příběhu. Konec manželství.“

Konec diskuze.

Ustoupila z mého objetí, osušila si tváře a vrátila se zpátky ke krájení. Já jsem se vrátila k těstu. Hodinu jsme pracovaly v tichosti, obě hluboko ztracené v myšlenkách, dokud konečně Molly nepromluvila.

„Nevím, jestli někdy budu milovat někoho jiného, než Finna. Možná ty nikdy nebudeš milovat nikoho jiného, než Jamieho. Ale slíbíš mi něco? Nechci, abychom my obě žily život se zlomeným srdcem. Jestli se objeví někdo nový – nebo už se objevil – slib mi, že nenecháš strach, aby ti zabránil to znovu zkusit.“

Na mou duši. „Ano, slibuju.“

***

Několik dní po tom, co mi Cole navrhnul, že mi pomůže s Jamieho narozeninovým seznamem, jsem byla v Lindley Parku se svým telefonem, namířeným na svou tvář, jak jsem se pokoušela udělat selfie.

„Co to děláš?“ zeptal se Cole.

Sklonila jsem telefon, překvapená, že vidím Colea několik stop od sebe. Kruci. Doufala jsem, že budu mít několik minut o samotě, abych si udělala dnešní fotku.

„Um, nic. Jen si dělám selfie.“ Nebo dvanáct.

On se zakřenil. „Fotky obvykle vypadají líp, když se usmíváš.“

„Nesnáším selfie.“ Udělala jsem obličej. „Můj nos je pro selfie příliš velký.“

„Cože? Ty nemáš velký nos.“

„Mám skoro dvě stě fotek, které dokazují, že se pleteš.“ Nikdy jsem si nemyslela, že mám velký nos, než jsem začala s tím selfie rituálem. Teď jsem hledala rekvizity – knihu, hrnek kávy, svou ruku – abych ho na fotce zakryla.

„Dej mi to.“ Cole mi vytrhnul telefon z ruky. „Teď se posaď na tu lavičku a usměj se.“

Kecla jsem si na kovové sedadlo, nakrčila jsem nos a vyzubila se na něj.

On spustil ruku a zamračil se. „Viděl jsem fotky vězňů, které byly lepší, než tohle.“

Zasmála jsem se, a právě, když jsem to udělala, zmáčknul spoušť. „Tady. Bylo to tak těžké?“

Vstala jsem z lavičky a přišla k němu, mžourala jsem mu přes rameno na tu fotku. „Není špatná, detektive. Vůbec ne.“

„Děláš fotku denně celý rok?“ hádal.

„Jop,“ řekla jsem, zdůraznila to p. „Ze začátku bylo několik dní, když jsem to skoro zapomněla, ale teď už je to zvyk.“

Moje první fotky byla na Jamieho narozeniny. Udělala jsem jeho oblíbený čokoládový koláč a vyfotila ho se všemi jeho svíčkami. Od té doby jsem se snažila dělat svá selfie bez slz a nateklých očí.

Dnešní fotka byla mou první fotkou, kterou jsem nefotila sama.

„Díky, že ses se mnou dnes sešel.“ Jelikož byla restaurace v neděli po obědě zavřená, napsala jsem Coleovi a požádala ho, jestli by se se mnou nesešel v parku, takže bychom mohli udělat plány na zdolání některých významnějších položek na seznamu.

„Rádo se stalo. Chceš si sednout tady nebo se projít?“

„Procházka zní dobře.“ Naznačila jsem paží. „Veď mě.“

Cole se o mě otřel a já jsem zachytila závan jeho přirozené vůně smíchané se stopami Irish Spring. Můj velký nos jednal na vlastní triko a následoval tu vůni, nasával ji tolik, až mi svištěly nozdry. Pro nějakého pozorovatele bych nejspíš vypadala směšně, že sleduju Coleovy pohyby nosem, ale on voněl tak dobře, tak jinak. Potřebovala jsem už jen jeden nádech.

„Alergie?“ zeptal se Cole přes rameno.

Ruka mi vylétla k tváři, rychle jsem si protřela nos, když jsem lhala. „Ne, uh, jen mě to svědí.“

To šlo hladce, Poppy. Opravdu hladce.

 Odkryla jsem svůj nos a doběhla Colea, šla jsem tak po kraji cestičky, co to jen šlo, doufala jsem, že mě vzdálenost udrží od dalšího opojného závanu.

„Nemůžu si vzpomenout, kdy naposledy jsem se procházel parkem,“ řekl Cole, když jsem s ním sladila krok. „Možná na vysoké.“

„Chodil jsi na MSU?“

Přikývnul. „Jo. Než jsem odešel na akademii, udělal jsem bakaláře.“

„Museli jsme tam být ve stejnou dobu. Kolik ti je?“

„Třicet jedna. Tobě?“

„Dvacet devět. Přemýšlím, jestli jsme kolem sebe někdy prošli na chodbě.“

On potřásl hlavou. „Pochybuju.“

„Nebyl jsi moc v kampusu nebo proč?“

„Ne.“ Podíval se na mě a usmál se. „Pochybuju, protože bych si tě pamatoval.“

Možná to bylo tím jasným odpoledním sluncem – nebo možná tím, že jsem zírala na jeho pusu – ale poprvé jsem si všimla, že má Cole dva dolíčky, když se směje. A kruci, jestli nebyl jeho úsměv s nimi ještě víc sexy.

Právě když jsem si myslela, že mám tu věc se zadržováním dechu pod kontrolou, ukázal dolíčky.

„Dneska je ale horko.“ Ovívala jsem si tvář, doufala jsem, že si myslí, že můj dech a červené tváře způsobilo počasí.

Cole se jen uchechtl. „To určitě.“

Několik minut jsme šli tiše, a s každým krokem jsem se víc a víc v Coleově společnosti uvolňovala. Vždycky to tak bylo. Potřebovala jsem pět až deset minut jen na to, abych zklidnila své uhánějící srdce – abych se uklidnila a mohla klidně dýchat. Proto se mi moc líbilo, že mě Cole nikdy nehnal do konverzace. Nasadil dokonalou rychlost, když jsem měla obavy. Ne moc pomalu. Ne moc rychle.

Tak jsme si dali načas, procházeli se po chodníčku v parku, užívali si letní odpoledne.

Opravdu dnes bylo horko, červencové slunce bylo vysoko na bezmračné modré obloze, a já jsem byla ráda, že jsem se převlékla do ustřihnutých šortek a zeleného tílka, než jsem odešla z restaurace.

Moje gumové žabky křupaly na štěrkovém chodníčku, který se vinul mezi stromy. I Cole měl žabky; ty světle hnědé pásky na jeho nohou vypadaly tak maličké.

Dneska byl první den, kdy jsem viděla Colea v něčem jiném, než jeho obvyklém černém polo tričku policejního oddělení Bozeman. Pořád na sobě měl obnošené vybledlé modré džíny, které mu dokonale visely z úzkých boků, ale bez zbraně a odznaku na opasku vypadal jinak. Mladší. Méně vážný. Hezčí. Jen hrstka mužů by si vzala korálové tričko, ale Cole ano. Ta barva nechala vyniknout jeho tmavě zeleným skvrnkám v očích a podtrhla jeho opálení na tváři a předloktích.

Ze všech sil jsem se snažila nezírat, ale každých pár kroků jsem se kradmo dívala.

„Za pár týdnů přijede pouť.“ Cole konečně promluvil, když jsme došli k části trávníku, který stínily stále zelené stromy. „Chceš doprovod, až půjdeš na všechny ty jízdy?“

Jamie vždycky chtěl vyzkoušet všechny atrakce na městské pouti. Každou jednu, včetně dětských. Ale zatímco to bylo něco pro mého muže, tohle nebylo opravdu nic pro mě.

„Nevadilo by to? Trochu se mi z toho množství pohybu dělá zle. Možná budu potřebovat nějakou podporu, abych je všechny zvládla.“

Cole se zastavil. „Hodláš mě poblinkat?“

„Ne.“ Usmála jsem se a kopla do šišky. „No, ne záměrně.“

On se zakřenil. „Souhlasím, že půjdu, pokud mi slíbíš, že před tím nebudeš nic jíst.“

Myslela jsem to smrtelně vážně. „Slibuju.“

Oba jsme se zasmáli a znovu se dali do pohybu.

„Hodně jsem přemýšlela o Jamieho starém pick-upu. Zavolala jsem několika mechanikům ve městě, aby se podívali, kolik by stála oprava, a je to majlant. Ty asi neznáš nějakého slušného mechanika, který by mi nabídnul rozumnou cenu?“

Jamie koupil na vysoké starý pick-up s nadějí, že ho opraví. Jelikož jsem o opravách aut nic nevěděla, chtěla jsem si na to někoho najmout, ale se vším, co jsem vrazila do restaurace, jsem si nemohla dovolit utratit takovou částku. Určitě ne tolik, kolik jsem utratila posledních několik týdnů.

Cole si promnul čelist. „Lehčí věci pravděpodobně zvládnu. Výměnu dílů. Vyladění motoru a tak. Můj táta a já jsme už spolu vlastně několik aut spravili, když jsem byl mladší, jen jako koníček. Musel bych to auto vidět, abych přesně zjistil, co se musí udělat, ale pokud něco z toho zvládnu, ušetříš peníze.“

„Cole, nemůžu tě žádat, abys tohle všechno dělal. Už tak toho máš hodně.“

„Najdu si čas.“ S tím mě dloubnul do loktu. „Navíc, rád opravuju staré klasiky. Bude to pro mě legrace.“

Jamie by si na opravdu starého pick-upu nikoho jiného nenajal – udělal by to sám – ale já jsem ten luxus neměla. Bylo to buď někomu zaplatit, aby to udělal, nebo to nechala Coleovi.

„Nebudu ti schopná pomoct. O autech vůbec nic nevím.“

„To je v pořádku. Postarám se o to.“

A jen tak Cole způsobil, že se jedna z těch náročnějších položek na Jamieho seznamu zdála reálná. Požádat Colea, aby spravil Jamieho auto s mou malou, ne-li nulovou pomocí, bylo velké. A po tomhle už jsem nemohla žádat víc. Nechtěla jsem využívat Coleovy velkorysosti. Ale zavedla jsem ho k tomu pick-upu.

Znovu mě zasáhlo přesvědčení. Dokončím Jamieho seznam. Udělám to pro svého manžela.

„Děkuju. Že mi pomáháš. Že se podíváš na Jamieho případ. Opravdu si toho cením.“

On přistoupil blíž. „Udělám cokoli, co ti pomůže.“

Z jeho jemného a intimního tónu mi poskočilo srdce, ale bolest to okamžitě zahnala.

Moje srdce se mělo třepotat kvůli Jamiemu.

Vina. Vina byla hrozná zrůda. Usadila se mi v hrudi jako mrtvá váha. Odstoupila jsem od Colea tak daleko, jak to na úzkém chodníčku šlo, abych se pokusila zmírnit ten náklad viny.

Cole to ucítil – tu hranici, kterou jsem mezi námi vytyčila – zůstal na své straně stezky.

Chvíli jsme šli znovu v tichosti, sledovali ostatní, jak si užívají letní den. Na trávě si hráli psi, chytali míčky a jeden druhého. Děti šplhaly všude po prolézačkách a mámy je zpovzdálí pozorovaly. Nějaký mladý pár se objímal na velké dece, ta žena si četla a muž podřimoval.

„Pověz mi o Jamiem,“ řekl Cole, odvrátil mou pozornost od sledování lidí.

„Chceš vědět o Jamiem?“

„Jo. Jaký byl? Byl učitelem, že?“

Přikývla jsem. „Angličtina a společenské vědy v sedmé třídě. Já bych to nikdy nemohla dělat, ale on to miloval. Děti toho věku měl nejradši. Starší, než ve školce, ale ještě ne takoví drzouni jako teenageři.“

Cole se zakřenil. „Já bych si spíš poradil s těmi drzouny.“

Usmála jsem se. „A já spíš s těmi školkovými.“

„Co dál?“

Na minutku jsem o tom přemýšlela, třídila všechny ty úžasné věci, které jsem o Jamiem mohla říct. „Byl vtipálek. Miloval, když přiměl ostatní se smát – pravděpodobně proto byl tak dobrý s těmi dětmi. Nestaral se o to, jestli ze sebe udělá šaška. To, co jsi s Jamiem viděl, bylo přesně to, co jsi dostal.“

Trochu jako Cole. Nesnažil se maskovat svoje city. On nepředstíral, že je něco víc, než ostatní.

„Moc se mu líbilo mě popichovat.“ To byl jeden z Jamieho způsobů, jak ukazoval lidem, že je miluje. Chybělo mi to popichování.

Až na Colea mě od Jamieho smrti nikdo opravdu nepobavil. Všichni kolem mě našlapovali po špičkách. Molly čas od času žertovala, ale i tehdy byla vždycky obezřetná. Stejně tak Finn.

Ale Cole mě bral takovou, jaká jsem. Ne jako zlomenou Poppy. Nebo smutnou Poppy. Prostě bral mě.

A já jsem ho mohla popichovat taky.

„Takže, jak vypadá vaše budoucnost, detektive Goodmane? Policejní náčelník? Major? Bílý dům?“

Cole za uchechtl. „Ne, líbí se mi být poldou. Ačkoli můj táta má větší plány.“

„Opravdu? Co chce?“

„Chce, abych šel v jeho stopách, abych se stal příštím šéfem, až půjde do důchodu.“ Zhluboka vydechl. „Ale já nesnáším politiku. Nesnáším výbory a všechny ty schůzky. Jsem rád v terénu a pracuju na případech.“

„To vidím. Vsadím se, že by ses dusil, kdybys byl celý den uvězněný v obleku a kravatě.“

Podíval se na mě a usmál se, znovu se objevily jeho dolíčky. „Poppy Maysenová, myslím, že jsi mě právě odhalila.“

Srdce mi trochu zrychlilo. „Ani zdaleka.“

„Dej tomu čas.“

Zkusím to. Minutu po minutě.