SF - 10. kapitola

Překlad: Luciana

Olivie se tak styděla sama za sebe, že vyšla z chaty čtyři a nechala ji napůl uklizenou, odhodlaná strávit zbytek rána soustředěním se naprosto na Henryho. Mac zaplatil malé jmění, aby přijel dříve pro individuální pomoc se svým synem a byla její vina, že zanedbávala to ubohé dítě kvůli tomu, že se vyhýbala jeho otci.

Zjevně ztracený v tom, jak odpovědět Henrymu na jeho otázky ohledně panenství a nejspíš na úkor jeho pýchy, poslal Mac toho chlapce k ní v naději, že ona by mohla vysvětlit ptáčky a včeličky slovy, které pochopí šestiletý kluk. Což bylo, jak musela přiznat, velmi obdivuhodné od Maca, když Olivie měla strach, že on by mohl zajít příliš hluboko, aniž by si uvědomil, že děti Henryho věku nepotřebují – nebo hlavně nechtějí – znát detaily toho, to máma a táta dělají za zavřenými dveřmi.

Když tak o tom přemýšlí, tak ani puberťáci ne, pomyslela si Olivie s úsměvem, když poplácala na nově opravené molo, aby si Henry sedl vedle ní.

„Táta si myslí, že už jste pravděpodobně říkala Sophii, co dělá ženu pannou,“ řekl Henry. „Ale že bych se měl zeptat vás, místo jí, protože…“ pokrčil rameny. „Hádám, že si myslí, že byste mohla být panna, tak byste to mohla vysvětlit lépe.“ Pohlédl na ni, když se Olivie zakuckala. „Ale já si nemyslím, že jste, protože máte Sophii. Myslím, že panna je žena, která neměla děti.“

„No, částečně máš pravdu. Žena, která měla děti, rozhodně není panna.“

„To táta taky říkal. Ale co je ta další část?“

„Než ti odpovím,“ řekla Olivie, aby si utříbila myšlenky, „se tě zeptám, kde jsi slyšel slovo panna. Je to něco, co řekl tvůj otec?“

Henry se na ni znovu podíval, jeho výraz byl opatrný, potom se znovu zahleděl na jezero. „Ne. Strýc Reginald to řekl, když jsem ho slyšel jednou křičet na mámu. Řekl jí, že žádný muž ji už nepožádá o ruku, protože už není panna, zvlášť když má bastarda.“ Tváře mu zrudly, když se naklonil k ní. „To mluvil o mě,“ zašeptal. Zhluboka se nadechl a narovnal svá malá ramena. „Jenže když jsem to zmínil před tátou, naštval se a řekl, že nejsem bastard, když jsem jeho syn.“ Znovu se k ní naklonil. „Ale já myslím, že opravdu jsem, protože si myslím, že to znamená ještě něco, kromě toho, že je to špatný člověk. Prosím, paní Olivie, řeknete mi, co je doopravdy bastard?“

Olivie se také zhluboka nadechnout, ve snaze potlačit rostoucí bolest ve své hrudi. „Když se na toto slovo podíváš do slovníku, bastard je dítě rodičů, kteří se spolu neoženili. A ve starých časech to byla obvykle špatná věc a proto nazvat někoho bastardem je považováno za urážku. Ale dnes,“ pokračovala rychle, když jeho výraz poklesl, „je mnohem přijatelnější, že se rodiče nevezmou, takže nyní to slovo většinou označuje jen špatnou osobu.“

„Ale když máma a táta nebyli oddáni, tak to znamená, že opravdu jsem bastard,“ řekl napjatě, oči se mu zaplnily slzami.

Olivie cítila, jak se její vlastní oči se zamlžují, přitáhla ho k sobě v hřejivém objetí. „To je velmi starý výraz v doslovném smyslu, Henry,“ řekla přes knedlík v krku. „A teď to nemá opravdu nic společného s okolnostmi tvého narození. Dnes je to prostě nějaký špatný, zkažený člověk.“ Zvedla mu bradu, aby viděl její úsměv. „Chceš znát tajemství? Já jsem taky bastard,“ řekla a přikývla, když vykulil oči překvapením. „Moje máma a můj táta se taky nevzali.“

„Nevzali?“

„Ne.“ Přejela mu prstem po tváři a otřela tak slzu, která se mu skutálela z oka. „A moje máma umřela, když mi byly čtyři, takže taky vím něco málo o tom, čím jsi musel projít v posledních měsících.“

„A přišel váš otec pro vás, abyste žila s ním, taky?“

Olivie ho znovu objala, takže nemohl vidět její výraz. „Přijel, když nakonec zjistil, že moje matka zemřela, ale nemohl si mě vzít k sobě, kvůli své práci, kterou dělal. Zůstal ve městě pár týdnů, myslím, a navštěvoval mě v domě, kde jsem byla. Ale nakonec se musel vrátit do práce.“

„A vrátil se a odvezl vás později?“

„Ne. Už jsem o něm znovu neslyšela.“ Znova chlapce objala. „Tvůj otec je velmi dobrý muž, Henry, a miluje tě velmi, velmi moc; tak moc, že vím, že by pohnul nebem i zemí a horami, které by mu dostali do cesty mezi tebou a jím.“ Přejela svou rukou nahoru a dolů po jeho paži, aby odehnala chlad, který cítila. „Takže nechci už nikdy slyšet, že se sám nazveš bastardem, zvlášť ne před ním, ok? To slovo znamená nyní jen zlou osobu.“ Poplácala ho po koleni. „A vy, mladý pane Oceane, jste ten nemilejší člověk, kterého znám.“ Otřela si oči rukávem a postrčila ho, aby se posadil rovně. „Takže zpátky k tomu, co je panna,“ řekla s nucenou lehkostí. „Panna je žena – nebo muž – která… no, je to někdo, kdo nikdy neměl sex.“

Tak, řekla to. A jestli se na ni Mac bude zlobit, pak se s tím prostě bude muset vypořádat.

Podívala se dolů, když Henry nic neříkal, jen aby viděla, že se na ni mračí. „Tohle?“ zeptal se. „Prostě jen nemít sex, dělá ženu pannou?“

„Ty víš, co to je mít sex, Henry?“

Odfrknul si. „Samozřejmě že ano. Máma mi to vysvětlila, když jsem viděl stájníka smilnit s její služkou na seníku. Tak se dělají děti.“ Zářivě se na ni usmál. „Zvířata taky mají sex. Tak se dělají všechny děti.“

Fajn, Olivie tušila, že vyřešila tenhle malý problém, ne snad?

Tedy, dokud se Henry znovu nezamračil. „Jenže to je právě to, co mě mate. Strýc Reginald řekl mámě, že žádný muž ji už nepožádá o ruku, když už není panna, ale když jsem se ptal táty, jestli manželka, kterou mu máme najít, by měla být panna, tak řekl, že ne, že jen musí být statečná.“

Olivie se překvapeně nadechla a přitiskla si ruku na své, najednou prudce bušící, srdce. „Tvůj táta si hledá manželku?“

Henry si znovu odfrknul. „Opravdu nechceme, aby nám ji vybral děda.“ Udělal obličej, když se otřásl. „Gadzalina mě zatraceně vyděsila.“

„Gadzalina?“ zopakovala Olivie a rozhodla se nepoukazovat na to, že říkat zatraceně, že stejně špatné, jako říkat bastard.

„To je dáma, kterou děda přivedl na svou loď, aby se s ní mohl táta oženit.“ Znovu se usmál. „Ale pak děda změnil názor a rozhodl se oženit nás s paní Fionou, místo toho. Jenže pan Trace řekl, že první právo na ni má on. Tehdy jsem se opravdu vyděsil, protože jsem myslel, že to znamená, že uvízneme s Gadzalinou. Ale pan Trace udělal díru do lodi, táta mě ukradl dědovi přímo před nosem a pak jsme všichni utekli.“ Podíval se na jezero a povzdechl si. „Jenže táta má jen jeden rok, aby se usadil a stal se dobrým otcem, jinak děda přijde, vezme mě zpátky a vychová mě sám. Ale teď už nám zbývá jen devět měsíců.“ Podíval se na ni a usmál se. „To je důvod, proč jsme sem přijeli, takže nám můžete pomoct.

Olivie zjistila, že zůstala s otevřenou pusou a tak ji pomalu zavřela.

Protože vážně, ani jedna věc, kterou ten chlapec řekl, nedávala za mák smyslu.

„Henry, kde jsi žil se svou matkou?“ zeptala se, ve snaze rozluštit ten fantastický příběh tím, že začne od začátku. „Ve které zemi?“

„V Anglii.“

„A tvá matka byla dost bohatá, že měla stájníka a služebnou?“

Nafoukl svou malou hruď a díval se tak nějak imperiálně – nebo spíš jako jeho otec to někdy dělával. „Briarsworth měl devadesát šest sloužících jen pro zámek a stáje a nevím, kolik dalších pracovalo na pozemcích.“

„Devadesát šest?“ zopakovala Olivie s vyjeknutím.

Henry povytáhl obočí – znovu vypadající hodně jako Mac, což bylo děsivé. „Je potřeba hodně lidí k chodu vévodství, víte? Jenže když strýc Reginald zdědil titul, přišel o nějaké pozemky v hazardních hrách a tak máma musela několik sluhů propustit. Pamatuji si, jak naštvaná na něj byla a řekla mu, že děda Penhope se pravděpodobně obrací v hrobě. A tehdy Reginald řekl mámě, že by si raději měla zvyknout na jeho přikázání, protože si ji žádný muž už nevezme, když není panna a zvlášť, když porodila Maximilianu Oceanovi bastarda.“

Oh, Bože, zase byli u toho.

„Takže Henry, jaká je tvoje oblíbená kreslená pohádka?“ zeptala se vesele, odhodlaná dostat se od bastardů a panen tím, že zjistí, jaké televizní programy to dítě sleduje, nebo jaké knihy s ním jeho otec čte.

Protože opravdu, chlapcova představivost byla dost přes čáru.

Mrknul na ni, očividně zmatený. „Nedívám se na kreslené pohádky. Jsou hloupé.“

„Tak potom, co čteš? Nebo co ti čte tvůj otec?“

Jeho tvář se rozjasnila. „Každý večer mi táta čte knihu, kterou mi poslala teta Carolina. Je to soubor starověké mytologie. Učím se, kdo jsou všichni ti různí bohové a jaká je jejich úloha ve vytváření moderního světa.“ Najednou vykulil oči. „Když o tom tak přemýšlím, všichni bohové mají neustále sex mezi sebou a dokonce se smrtelníky, které si nevzali, a většina z nich jsou taky bastardi.“

Olivie si povzdechla. „Zkusme použít výraz nelegitimní, Henry. Je to mnohem méně urážlivé.“

„Ok; většina bohů je nelegitimních.“ Znovu se rozzářil. „Věděla jste, že kromě toho, že je bohem moře, Poseidon má také na starosti koně a zemětřesení?“ Šťouchl do ní loktem. „Takže když někdy ucítíte zem se chvět, nebojte se, dobře? To jen nejspíš můj táta hýbe nebem, zemí a horami, na své cestě ke mně.“

Dobrý bože, ten kluk byl opravdu jako houba, nasávající cokoliv, co kdokoliv řekne.

Také měl překvapivě dobře vyvinutý smysl pro humor, na šestiletého.

„Takže jak si tvůj táta vydělává na živobytí?“ zeptala se.

Mrknul po ní. „Vydělává?“ zopakoval.

„Co má tvůj táta za práci?“

„Ale to přece už víte. Pracuje pro vás.“

Olivie nemohla skoro zadržet smích. „Ne, já myslím, předtím, než začal pracovat pro mě. Pohybuje se v obchodě? Zmínil jsi, že děda má loď; dělají tvůj otec a dědeček nějaký druh lodní dopravy společně?“

„Ne, oni nedělají nic společně, kromě hádání se o tátově ženění.“

Oh, to je pravda; zapomněla na Macovo a Henryho usilování o manželku – a že stav panenství té ženy není tak důležitý, jako její odvaha.

„Zlobíte se na tátu a mě?“ zeptal se Henry.

„Ne. Proč si to myslíš?“

„No, vyhýbáte se nám od toho pikniku v neděli. Takže hádám, že jsme museli udělat něco špatného, nebo říct něco, co váš rozzlobilo.“ Naklonil se, vzal její ruku do své a poplácal jí ji po hřbetě svou dlaní. „A cítil jsem, že máte strach a vztek, dnes brzy ráno a pokud to má co dělat se mnou nebo tátou, tak bych se chtěl omluvit za nás za oba.“ Nesměle se na ni usmál. „Protože my vás oba máme moc rádi, paní Olivie a cítili bychom se špatně, kdybychom vás nazlobili.“

Dobrý bože, to dítě ji ale umělo vzít za srdce, co?

Stejně jako jeho otec.

„Nejsem naštvaná ani na jednoho z vás,“ řekla upřímně, jelikož byla naštvaná sama na sebe. Což znamenalo, že si skutečně nemusí dělat starosti s tím, že by Mac požádal o ruku ji, když nebyla dost odvážná ani na to, aby mu vrátila tu hloupou bundu. „Jen jsem opravdu hodně zaneprázdněná přípravou Inglenooku na novou sezónu.“ Obrátila jejich stisk a poplácala jeho ruku. „A ty a tvůj otec jste opravdu velkou pomocí. Ve skutečnosti, už to mám všechno skoro hotové, takže si myslím, že vy dva byste mohli mít zítra volno a dělat něco zábavného spolu.“

„Co třeba?“

„No, možná byste mohli zajet do Turtleback Station – to je město ne moc daleko odtud – a něco nakoupit a jít do kina.“

„Pojedete vy a Sophie s námi? Zítra je sobota, takže nemá školu. Hej, já vím,“ řekl a jeho výraz se změnil na dychtivý. „Táta a já vezmeme vás, dámy, na večeři do restaurace v Turtleback Station. A zaplatíme to.“

Oh, jasně, ten chlapec nasával Maca úplně jako houba, a Olivie trochu litovala ženu, kterou tenhle impozantní tým otce a syna, shledá dostatečně statečnou, aby ji požádali o ruku.

„Je mi to líto, ale Sophie a já máme jiné plány na zítra.“

Jeho tvář se zachmuřila. „Rozumím. A táta a já nejspíš strávíme zítřek v kuchyni, učením jak se sami nakrmit.“ Povzdechl si tak silně, že byla Olivie překvapená, že ho nebolel hrudník. „Jestli nezjistíme, jak se zapínají kamna, brzy vyhladovíme, protože táta rozhodl, že nebudeme mít služebnictvo, až koupíme dům v Midnight Bay.“ Úkosem se na ni podíval. „Nemá Inglenook nějaké kurzy vaření, když jsou tu hosté, aby se lidé mohli naučit, jak nespálit všechno tak, že to chutná jako spálené dřevo?“

„Je mi líto,“ řekla Olivie se smíchem. „Specializujeme se jen na pomoc rodičům ve sblížení s dětmi.“

Díval se na jezero. „Možná až budeme mít ten nový dům, můžeme postavit ohniště na dvoře. Vypadá to, že tátovi to jde líp, když vidí opravdový oheň.“

„Nebo se můžete ujistit, že ve vašem novém domě bude plynový sporák, místo elektrického,“ navrhla. „Má hořáky, kde je vidět oheň. A když se jídlo začne připalovat, stačí jen vypnout a žár je pryč okamžitě.“

„Vážně?“ zeptal se a rozzářil se. „Dělají kamna, která používají oheň místo elektriky? Je sporák v hlavní budově plynový?“

„Je,“ přikývla. „A také je venku na terase ohniště na grilování, na rozdělání ohně a můžete vařit na něm. Víš, co ti řeknu: když bude teplo zítra večer, uděláme oheň a já přinesu všechno, co je potřeba na s´mores.“

„S´mores?“

„Cože? Ty jsi nikdy neměl s´mores?“

„Já ani nevím, co to je. To je něco, co se jí?“

„Jsou to sendviče z krekrů, čokolády a marshmaloows. Opečeš marshmaloows nad ohněm, dokud nejsou měkké a lepkavé, dáš to na sušenku máčenou v čokoládě a pak to zmáčkneš s další sušenkou na vrchu. Sophie je expert na s´mores a jsem si jistá, že ti ráda ukáže, jak zábavné je dělat je. A uděláme si horkou čokoládu a…“ zmkla, když se Henry najendou zvednul a naklonil hlavu, jakby by něco poslouchal.

„Je tam velký náklaďák, vyjíždějící na poslední kopec k Inglenook,“ řekl a vyškrábal se na nohy. Pak znovu ztuhnul. „Ne, myslím, že to jsou dva náklaďáky.“

Olivie se také vyškrábala na nohy a rychle mrkla na hodinky, v obavách, že Sophiin školní autobus přijel dříve a teď není nikdo v kanceláři, kdo by bral telefon. Ale pak seskočila z mola a rozběhla se dolů po cestě, když uslyšela zřetelný zvuk uvolňování vzduchových brzd.

„Pojď, podíváme se, co nám doručují,“ řekla a ohlédla se, aby se ujistila, že ji následuje, zatímco přemýšlela, co si objednala.

Nebo že by Eileen něco objednala a neřekla jí to?

Olivie smykem zabrzdila, při pohledu na dva velké traktory s přívěsy, vjíždějící na dolní parkoviště. „Ne!“ vykřikla a znovu se rozběhla.

„Koně jsou tady!“ vykřikl Henry, běžící za ní.

Jo, byly – o deset dní dříve! Co bude dělat s dvanácti koňmi příští dva týdny, když ještě nenašla kovboje na péči o ně, nemluvě o seně navíc a obilí, se kterými nepočítala v nákladech?

Mac už stál u prvního náklaďáku, když vběhla na parkoviště a potřásal si rukou s Calebem Royem, než se k nim dostala.

„Calebe,“ řekla, sevřela si bok, ve kterém jí píchalo, jak se snažila popadnout dech. Bože, vážně s tím bude muset začít něco dělat. „Co tady děláš? Tys ne… měl jsi přivézt koně až za… týden a půl,“ oddechovala těžce, sledující pobavení v jeho očích.

„Hej, Livy, mám v přívěsu starého unaveného valacha, který je v lepší kondici, než ty.“ Zajiskření v jeho pohledu zesílilo a jeho pohled ji přejel od hlavy k patě a zpět. „Vypadá to, že jsi přes zimu přibrala jednu nebo dvě libry.“

„To teda ne,“ zavrčela, nepříjemně si uvědomující Maca, stojícího po její levici – pravděpodobně kontrolujícího její zadek a přehodnocujícího svou nabídku na společnou aférku. „Co tady děláš dneska, Calebe?“ Ukázala na přívěs za ním. „Nemám ještě na místě zaměstnance, kteří se budou starat o koně, až do patnáctého dubna. Co mám asi tak dělat s těmi stroji na jídlo, příští dva týdny?“

To ho probralo. „Neříkala ti Eileen, že jsem volal? Vysvětlil jsem jí, že jsme měli v neděli malý požár ve stodole a požádal jsem ji, jestli bych nemohl tyhle hochy přivézt trochu dříve, než jsme plánovali. Potřebujeme strhnout, co zbylo ze stodoly a postavit novou.“

„Oh, ne, přišli jste o nějaké koně?“

„Ne. Vyvedli jsme je včas.“ Potřásl hlavou s bolestným pohledem. „Někteří se potloukli, když rozbili plot. Dalo nám to dva dny, než jsme je všechny sehnali a stále nemůžeme najít starého Zeba.“ Najednou se usmál. „Nejspíš je už na půl cesty do Kanady.“

Olivie na něj zírala. „Přivezl jsi mi traumatizované koně? Calebe, víš, že potřebuji klidná, jemná zvířata. Jezdí na nich děti.“

Pokynul k přívěsu. „Věř mi; tahle banda je tak odolná, že můžeš dát klidně deset křičících dětí na jejich záda. A co se týká jejich krmení, přihodil jsem nějaké seno zadarmo a jsem ochotný oželet pár stovek babek z naší původní dohody, jako dík, že jsem je sem mohl přivézt dřív.“

„To ale stále neřeší můj problém se zaměstnanci.“

„I to jsem pokryl.“ Mávl rukou k muži, který stál vedle přívěsu, aby přišel. „To je Sam Waters a bude tvůj honák na léto. Neřekla ti Eileen, že jsem nabídl jeho služby?“

„Ne, neřekla.“

„Same, tahle funící dáma je Livy Baldwinová,“ řekl Caleb muži asi ve středním věku, kulhajícímu k nim. „Vůbec se nenech zmást tím, že je teď z formy. Z mých dřívějších obchodů s Livy, náhodou vím, že za těma velkýma hnědýma očima, číhají tygři.“

„Olivie,“ řekl Sam, když k ní natáhl ruku a jeho břidlicově šedé oči byly plné pobavení… a něčeho dalšího, co nedokázala identifikovat. „Jestli vás to nějak uklidní, šéfko, mohu potvrdit, že ti koně jsou klidní.“

Oh, skvělé; další velký a urostlý muž ji nazývá šéfkou. Olivie potřásla Samovi jeho velkou, mozolnatou rukou, stále mimo z toho, jak ji Eileen znovu dala ránu pod pás, a nejlepší co mohla udělat, bylo usmát se na něj a přikývnout.

Ale dříve než ukončila potřesení rukou, Mac napřáhl svou ruku. „Mac Oceanus,“ řekl. „Oliviin jediný zaměstnanec v tuto chvíli. Vítejte v Inglenook, Same.“

„Macu,“ řekl Sam, když si spolu potřásli rukama – což jak zaznamenala, trvalo množství času, jak se na sebe dívali.

„A tenhle vzrušený mladý muž, je můj syn, Henry,“ řekl Mac a přerušil podání ruky, když ukázal na Henryho, který se díval na dva Calebovy pracovníky, jak sundávali velkou, těžkou rampu. „A ačkoliv jsem ho ještě neviděl jezdit, chlapec tvrdí, že je dost už dost dobrý jezdec.“

„Calebe, můžu s tebou mluvit o samotě, prosím?“ řekla Olivie napjatě a šla na kraj parkoviště.

„Uh-oh, mám strach, že tygr mi hodlá ukázat drápy,“ řekl Caleb se smíchem, když ji následoval. „Same, běž a odveď koně do stodoly, jo?“

„O co jde?“ zeptala se v momentě, když byli z doslechu. „Nemůžeš se prostě objevit a přivézt mi koňáka, aniž bys to se mnou konzultoval.“

„Já to konzultoval – s Eileen. Neřekla ti to?“

„Ne, neřekla. A nemám ani v rozpočtu peníze na zaplacení dalšího pracovníka.“

„Ale Eileen mi říkala, že budeš mít letos v létě málo lidí, protože ten chlap, cos ho najala, nedorazí.“

„Mark měl být taky poradce.“ Mávla k přívěsu. „A Sam nevypadá, jako že by… nevypadá, že by byl zvlášť vhodný na tu práci, Calebe. Pořádně kulhá,“ zašeptala a cítila, jak jí znovu hoří tváře. „Možná je schopný vzít jezdce na stezky, ale nedovedu si ho představit, že by bral táborníky na výlety do hor, nebo pomáhal s překážkovou dráhou. Což znamená,“ řekla a zarazila Caleba, když zkoušel něco říct, „že musím najmout někoho na tu volnou pozici, kdo toho bude schopen. Což znamená, že si nemůžudovolit Sama.“

„Ale neřekla Eileen…“ zvedl ruku, aby se sám zastavil. „Ne, já zapomněl, že Eileen ti neřekla vůbec nic,“ usmál se Caleb. „Sam bude pracovat za stravu a ubytování, Livy. A když se nebude zrovna starat o koně, tak bude dělat cokoliv, o co ho požádáš – co fyzicky zvládne, samozřejmě.“

V hlavě se jí rozezněly varovné zvonky a Olivie koukla přes rameno, aby viděla Sama, jak vede koně ke stodole. Přistoupila blíž ke Calebovi, její zjevný hněv smazal úsměv z jeho tváře. „Inglenook není žádný dům na půl cesty, nebo rehabilitační centrum, nebo místo ke skrývání před… čímkoliv. Mám tady rodiny. A děti. A víš, že musím prověřit každého svého zaměstnance.“

„Není to nic takového, Livy,“ řekl a udělal krok zpět. „Máš mé slovo; Sam je naprosto čistý.“

„Tak proč potom je ochoten pracovat jen za stravu a pobyt?“

„On… ehm…“ Caleb si povzdechl. „Sam a já jsme kámoši od pěti let, Olivie. Ale on nastoupil do armády hned po střední a viděl jsem ho jednou za posledních třicet let, dokud se neobjevil na mém prahu, před pár týdny.“

„Tak jak mi pak můžeš dávat slovo, že není alkoholik, odsouzený zločinec, nebo nějaký úchyl, nebo tak něco?“

„Není, přísahám!“ Nervosně se podíval ke stodole a pak zpátky na ni. „Děláme spolu obchod jak dlouho… osm nebo devět let? Takže mě znáš dost na to, abys věděla, že rozumím tvému pocitu zodpovědnosti, když jde o tvé hosty. Podívej, vím, že Sam nepije – víc než příležitostné pivo – a svěřím mu klidně svá vnoučata. Zatraceně, moje dvouletá vnučka si myslí, že ten chlap je na zemi jen pro její zábavu.“

„Kde byl celé ty roky, Calebe? Co dělal Sam pro armádu?“

„Nemůžu přesně odpovědět. Myslím, že byl u speciálních jednotek nebo CIA nebo něco, než skončil.“ Caleb zvedl ruku, když chtěla něco říct. „Vím, že byl mimo zemi většinu času. Zastavil se u mě asi před třiceti lety a říkal, že by dal svou pravou ruku, aby se mohl vrátit domů do Maine. Ale pak najednou zmizel znovu, o několik týdnů později.“

Dotkla se jeho paže. „Nemůžu riskovat, že se najednou zblázní, Calbe. Co když má vzpomínky, nebo tak něco?

„Ne, tak to není. Sam není otřesený, nebo nestálý. Myslím, že je jen unavený, víc než cokoliv jiného. A stále se léčí s tím, no cokoliv mu zranilo nohu.“ Caleb kouknu přes její rameno, jeho tvář se najednou uklidnila. „A tvůj další zaměstnanec vypadá, že ho rychle posoudil a rozhodl se, že je ok. Neviděla jsi ten pohled, který mezi nimi proběhl?“

„Viděla jsem to.“

„Připadá mi to jako by byli… jako by se vzájemně rozpoznali. Znáš to, taková ta věc mezi vojáky – sdílení? Prosím, nemohla bys dát Samovi šanci? Kvůli mně?“

„Je tu problém?“ zeptal se Mac – což vysvětlilo Calebův klidný pohled.

„Livy si dělá obavy kvůli tomu, že jsem přivedl Sama sem, aniž by o něm něco věděla. Zvlášť protože ho nemohla zkontrolovat. Ale dal jsem jí své slovo, že je ok, což sama uvidí, když mu dá šanci.“

„Můžete nás na minutku omluvit, Calebe?“ řekl Mac s lehkou úklonou, vzal ji za loket a odváděl jí pryč.

Ona se uvolnila, ale pokračovala v chůzi, dokud nebyli několik kroků dál a pak se otočila. „Jsem schopná dělat vlastní rozhodnutí ohledně Inglenooku.“

Zkřížil si ruce na hrudi. „Tím jsem si jistý. Jen uvažuji, jestli jsi tohle konkrétní rozhodnutí konzultovala se svým žaludkem.“

„Prosím?“

„Neříkala jsi, že tvůj žaludek ti říkal, že něco není úplně v pořádku s tvým předchozím zaměstnancem – ačkoliv jsi musela dělat průzkum ohledně něho?“

Zatraceně; Mark ji stále pronásleduje.

„Takže jsem zvědavý, Olivie, co jsi cítila, když sis potřásla rukou se Samem.“

Zamračila se, oči zaklesnuté na jeho zkřížených pažích, protože nemohla zvednout pohled k jeho očím. „Necítila jsem nic,“ zamumlala.

„Prosím? Co to bylo?“ zeptal se a naklonil se, aby viděl její oči. „Řekla jsi, že jsi necítila nic?“

Vystrčila bradu. „Co jsi cítil ty, když sis s ním potřásl rukou?“

„Cítil jsem opatrnou a velmi unavenou duši, s hluboce zraněným srdcem.“

„To jsi přečetl za tři vteřiny potřesení rukou?“

„Sam není hrozbou pro Inglenook, Olivie,“ řekl tiše. „Věř mi, kdyby byl, měla bys cítit alespoň něco, když jsi vzala jeho ruku do své. Je jedno, jak hodně je člověk schopný skrývat svou pravou povahu, přirozené zlo se nemůže zamaskovat. Tví hosté budou naprosto v bezpečí se Samem. Ale ty možná ne.“

„Co tím myslíš?“

„Ty si možná nic necítila, když jsi mu potřásla rukou, ale já určitě ano.“ Usmál se, ačkoliv úsměv nedosáhl očí. „Myslím, že tvůj zaměstnanec byl velmi nedočkavý, až tě pozná, ale stejně tak byl rozhodnutý své emoce skrýt.“ Naklonil hlavu. „Nebylo ti divné, že ti řekl Olivie, ačkoliv Caleb tě přestavil jako Livy?“

Myslel to vážně? Mac nemohl opravdu žárlit. Nebo mohl?

Proboha, Sam byl dost starý na to, aby to byl její otec!

„Tak mám ho nechat zůstat, nebo ne?“ zavrčela.

Jeho obočí vyskočilo vzhůru. „Nemyslím, že to je na mě, toto rozhodnutí.“ Spustil ruce a přistoupil blíže, čímž způsobil, že Olivie musela zaklonit hlavu, aby na něj mohla dál koukat. Jenomže jí ten pohled, který viděla v jeho očích, zastavil dech.

„Máš v plánu mi vrátit tu bundu v dohledné době?“ zeptal se tiše. „Nebo doufáš, že já udělám to rozhodnutí za tebe a prostě přijdu… si ji vzít?“

„Já… ehm, já…“

Dal jí prst na ústa. „Já, také, mohu vidět tu tygřici, číhající za těmito krásnýma skořicovýma očima, Olivie. Nemyslíš, že je čas, pustit ji z vodítka?“

„Já si myslím,“ řekla a ustoupila z jeho dosahu, „že je čas, abychom vyložili ten náklaďák sena na seník.“ Přešla ke Calebovi. „Dám Samovi dva týdny. Ale pokud se nebudu cítit dobře s ním tady, jakmile přijedou první hosté, přijedeš a odvezeš si ho zpět.“

„To je fér,“ řekl Caleb s okamžitým úsměvem. Srovnal s ní krok, když zamířila k náklaďákům. „Slibuji, že nebudeš litovat.“