TBL - 12. kapitola

Překlad: Lenuszka

39. narozeniny: Nastoupit do taxíku a zaječet, „Sleduj to auto!“

Poppy

„Rozpouštím se.“ Molly si ovívala tvář.

„Já taky. Jen doufám, že bude mít ten taxík klimatizaci.“

Bylo to tři dny po tom, co jsem si nechala udělat své tetování a přiznala city Coleovi, a Molly a já jsme stály před restaurací. Na spáncích mi perlil pot, jak jsme zíraly na ulici a doufaly, že pojede taxi se zapnutým světlem.

„Oooh!“ Molly se postavila na špičky a podívala se na konec ulice. „Tady jede. Dobře. Jdu na to.“

Se širokým úsměvem oběhla své SUV, nasedla a ve vteřině, kdy vyjela na ulici, zabočilo taxi na parkoviště.

Dobře, Jamie. Je to tu.

Zhluboka jsem se nadechla, pak jsem vyrazila k zadnímu sedadlu toho taxi, rozrazila jsem dveře a zaplula dovnitř.

„Sledujte to auto!“ Zařvala jsem na řidiče, a ukázala na Mollyin Explorer.

„Cože?“ taxikář se ke mně otočil.

„Sledujte to auto!“ ukazovala jsem prstem a očima jsem ho vyzývala jeď, kámo.

„Podívejte, dámo--“

„Prostě jeďte! Prosím!“

Zamračil se, ale šlápnul na plyn, zařadil se s taxíkem do provozu a sledoval Molly.

„Taky mohla jet trochu rychleji,“ zamumlala jsem.

„Cože?“ zeptal se ten taxikář ve zpětném zrcátku.

„Nic. Jen prosím sledujte to auto.“

A on to udělal. Sledoval Molly kolem bloku a pak zpátky k parkovišti restaurace.

„Děkuji, pane.“

„Co? To je všechno?“

Přikývla jsem a vytáhla z kapsy dvacku. „To je všechno. Děkuji.“

Podala jsem mu hotovost, vystoupila z auta a vešla zpátky do restaurace, kde čekala Molly.

„Takže?“ zeptala se. „Jaké to bylo?“

„Moje jedna minuta v taxíku? Drahá.“

Ona se zasmála. „No, tak aspoň tohle bylo snadné. Teď si to můžeš odškrtnout ze seznamu.“

Oknem jsem sledovala dál to taxi, které vyjelo zpátky na ulici. „Jamie by si myslel, že je to směšné. Pravděpodobně by si to celé natočil, aby to mohl dát na Facebook.“

„A taky by si asi vzal oblek nebo něco, a předstíral, že je tajný agent.“

Přikývla jsem. „Jop. Zmapoval by pro mě celou tu cestu, takže by mě mohl sledovat přes celé město a skončili bychom tady na tomhle místě. Celé tohle epické pronásledování by naplánoval.“

„Myslím, že máš pravdu.“

Smutně jsme se na sebe s Molly usmály. Naše malé dobrodružství bylo nudné v porovnání s tím, co by naplánoval můj muž, ale pořád jsem byla ráda, že jsme to provedly spolu.

„Dobře. Zpět do práce.“ Otočila se a šla k pultu.

„Ano, šéfe.“ Udělala jsem tři kroky od dveří, když se za mnou otevřely. Podívala jsem se přes rameno a zastavila se, když jsem uviděla Colea.

„Ahoj.“ Můj úsměv se rozšířil a dech se mi zadrhnul.

Bylo osvobozující užívat si to. Užívat si zrychlující se pulz mého srdce a to chvění, které mnou probíhalo, když byl poblíž. Protože teď, když jsem to řekla nahlas – teď, když jsem Coleovi přiznala své city – jsem si dala slib, že si to všechno užiju.

To, co jsem mu řekla, byla pravda. Hodně jsem o něm přemýšlela celé týdny po výletu na ranč Kylea a Debbie. A ačkoli si jedna moje část myslela, že život pro mě bude snazší, když ho prostě odstřihnu, nemohla jsem to udělat.

Během těch dvou týdnů jsem se přistihla, jak píšu zprávy, které jsem nikdy neodeslala. Udělala jsem mu speciální večeře, které nikdy nepřišel sníst. A uvědomila jsem si, že je život příliš krátký na to, abych něco promeškala… cokoli.

Protože to byla položka na Jamieho seznamu. Nic nepromeškat.

Takže jsem nehodlala promeškat věci s Colem.

„Ahoj.“ Studoval mou tvář, když mě dohnal.

„Co?“ přestala jsem se smát, takže jsem si mohla jazykem přejet přes zuby. Nic jsem necítila, ale pořád jsem držela rty u sebe, když jsem se zeptala, „Mám něco mezi zuby?“

On se usmál a potřásl hlavou. „Ne. Jen je pěkné vidět tě se smát. Mockrát jsem to poslední dobou neviděl.“

Tváře i zrudly a znovu jsem se usmála. „To je sladké.“

Přikývnul. „Sladké na tobě.“

„Ale ale!“ Molly padala do mdlob, když se objevila vedle mě. „Řekni ještě něco takového. Já žiju výhradně prostřednictvím tvé romance.“

„Ignoruj ji,“ řekla jsem Coleovi, vzala jsem Molly za ruku, než ho mohla začít hladit. „Neříkala jsi právě, že se musíš vrátit k práci?“

„Otrokářko,“ bručela, když jsem ji táhla k pultu.

Cole šel za námi a křenil se.

Restaurace byla prázdná – kvůli té jízdě taxíkem – ale brzy dorazí lidé, kteří si po práci vezmou jídlo s sebou, a shon kolem večeře bude v plném proudu. Ale teď jsme si Molly, Helen a já užívaly období klidu a doháněly přípravné práce.

„Raději zamířím do kanceláře zaplatit nějaké účty. Zavolej, když budeš potřebovat pomoc.“

Molly naplnila skleničku z velkého džbánku citronády, pak se na Colea usmála a zmizela v kuchyni.

„Ahoj, Cole.“ Helen zamrkala řasami, jak za pultem balila příbory.

„Ahoj, Helen.“ Usmál se na ni a její už teď růžové tváře nabraly sytě červenou barvu.

„Můžu ti něco donést?“ zeptala jsem se Colea.

On klesnul na stoličku naproti mně – na tu vedle Randallovy, kterou prohlásil za svou Jimmy – a povzdechl. „Mám brutální bolest hlavy. Myslel jsem, že by mohl pomoct nějaký kofein.“

„To je mi líto.“ Natáhla jsem ruku k jeho spánku, ale pár centimetrů od cíle jsem zamrzla. Takhle jsem to dělala vždycky, když bolela hlava Jamieho. Třela jsem mu spánky a projížděla mu prsty ve vlasech, dokud se ta bolest nezlepšila.

Očima jsem přelétla od ruky ke Coleovu pohledu. Jeho oči čekaly, tiše mě prosily o dotek. S bušícím srdcem jsem mu položila dlaň na jednu stranu tváře. Palec jsem měla na jeho spánku a špičkami prstů jsem mu vjela do vlasů, a masírovala mu lebku.

Cole zavřel oči a v mých rukou hlavu uvolil. Když mu unikl povzdech, celá restaurace zmizela, zůstali jsme jen já a Cole – moje ruka v jeho jemných vlasech.

Po několika minutách otevřel oči. „Děkuju.“

„Lepší?“

Přikývnul. „Mnohem.“

„Dobře.“ Zdráhavě jsem své ruce sundala. „Jakou kávu chceš?“

„Překvap mě.“

S úsměvem jsem se otočila zpátky ke kávovaru, začala jsem pracovat na mém osobním léku na bolest hlavy – trojité moka s extra dávkou čokolády.

Jak jsem pracovala, do těla se mi vkradla spokojenost. Mít Colea v restauraci bylo tak… správné. Během těch dvou týdnů, když jsem se ho snažila odstrčit, jsem nic takového necítila, kromě té chvíle, kdy přišel Cole na večeři. Ty večery jsem bývala příliš „zaneprázdněná“, abych seděla s ním.

Kdo mohl vědět, jak to mezi námi skončí. Možná s Colem skončíme jen jako kamarádi. Možná nechce děti, nebo se ukáže, že je to čuně nebo že se během fotbalové sezony stává fanatickým fotbalovým fanouškem. Nikdo nevěděl, jak se to vyvine.

Ale já jsem na to chtěla přijít.

A věřila jsem, že by se postaral o mé zničené srdce.

S hotovou kávou, kterou jsem položila, jsem šla k lednici, abych mu podala jeden z banánovo-smetanových koláčů, které jsem udělala předtím. „Tady. Kofein a cukr. Než odejdeš, budeš jako znovuzrozený.“

Zakřenil se a zakousl se přímo do toho koláče. „Sakra, ženská, ty umíš vařit.“

„Jsem ráda, že jsi přišel. Musím se tě na něco zeptat.“

Přestal žvýkat. „Uh-oh.“

„Není to nic hrozného a nemusíš souhlasit. Vždycky se můžu zeptat Finna.“

Zatřásl hlavou a polknul. „Ne, já to udělám.“

„Ještě nevíš, co.“

Cole pokrčil rameny. „Na tom nezáleží.“

„Jistě, že ano.“

Znovu pokrčil rameny. „Opravdu ne.“

„Co kdybych tě požádala, ať mi jdeš koupit tampóny?“ Jamie mi vždycky odmítal chodit do obchodu kupovat ty dámské potřeby. Byla jsem si jistá, že na tom byl Cole stejně.

„Napiš mi, co potřebuješ, a já se později stavím v obchodě.“

Znovu si ukousnul koláče, a já jsem poťukávala prsty po pultu. „Co když tě požádám, abys mě vzal na cizojazyčný film?“ Byla jsem si jistá, že se toho vzdá. Nikdy jsem nepotkala muže, který by měl rád cizojazyčné filmy, ani já jsem z nich nebyla odvařená.

„Nejsou moje oblíbené, ale pokud mají popcorn a Milk Duds (pozn. to je čokoláda s karamelem), jsem pro.“

„Dobře. Jedny mám.“ Samolibě jsem se na něj usmála. „Co kdybych tě požádala, abys porušil zákon?“

„Jako spustit ten zatracený požární poplach?“ posmíval se a namířil svou lžíci na můj nos. „Tuhle položku jen tak mimochodem ze seznamu nevyškrtneš. Ne, pokud nechceš skončit s obrovskou pokutou nebo rokem ve vězení.“

Zamračila jsem se. Netušila jsem, jak tuhle položku vyřeším, ale určitě při ní nebudu žádat o pomoc Colea. Možná uvidím, jestli něco nenapadne Jimmyho.

Cole spolknul další sousto koláče. „Hodláš se mě už na něco zeptat nebo budeme hrát hypotetické hry celé odpoledne? Protože v určitou chvíli se budu muset vrátit zpátky na stanici, a stane se to rychleji, když si uvědomíš, že kromě porušení zákona, řeknu ano na každou tvou prosbu.“

Usmála jsem se a naklonila blíž. Molly by nad tím určitě padla do mdlob. „Musím jít v sobotu na svatbu. Moje spolubydlící z prváku na vysoké se vdává a já bych ráda šla.“ Neviděla jsem ji několik let, ale ona byla jedinou kamarádkou z minulosti, která se ke mně nechovala jinak proto, že byl můj manžel zavražděn. „Šel bys se mnou?“

Cole vzhlédnul od svého koláče. „Jako rande?“

Rande.

Možná mě nakonec to slovo tak neděsí.

„Jo. Jako rande.“

***

„Vypadáš,“ Cole polknul, „ohromně.“

„Díky.“ Upravila jsem si sukni svých zelených šatů. Byly jednoduché, ale seděly mi díky vypasování a sahaly mi ke kolenům. Nenosila jsem je roky, ale pořád mi padly a dávaly iluzi pěkných křivek a výstřihu.

Vzhlédla jsem od svých lakovaných tělových podpatků, a očima jsem zůstala u Colea. „Taky nevypadáš špatně, detektive.“

Měl bílou košili zastrčenou v tmavě šedých kalhotách. Jeho široká ramena vynikla, když si vzal kožený pásek, který ještě zúžil jeho pas. A jeho nohy vypadaly tak dlouhé – opravdu dlouhé – a stehna štíhlejší, než v džínách.

Bezostyšně jsem zírala na jeho vypouklinu, když si odkašlal.

„Připravena jít?“

Přikývla jsem v naději, že jsem nebyla ve tváři příliš rudá, a sestoupila jsem z verandy. „Je to trochu zvláštní mít tě znovu tady.“ Dnes večer to bylo poprvé, co mě Cole vůbec vyzvednul doma, místo restaurace.

„Jo.“ Natáhl ruku, ale už nic dalšího o té noci nedodal.

Když jsem vklouzla svou rukou do jeho, nervy v břiše se zklidnily v okamžiku, kdy jsme se dotkli.

O hodinu později jsme byli namačkaní v dřevěné lavici v kostele. U oltáře si moje kamarádka vyměňovala sliby se svým mužem, který se na ni díval, jak by byla jedinou osobou ve svatostánku.

Bojovala jsem s tím pálením a bobtnáním v krku od chvíle, co prošla uličkou. Ve chvíli, kdy řekla Ano, beru, jsem ten boj prohrála a oči mi zaplavily slzy.

Nikdy předtím jsem na svatbě nebrečela. Nikdy. Ani na své vlastní.

Možná to bylo proto, že to byla první svatba od Jamieho smrti. Možná to bylo proto, že ty tradiční sliby, které si vyměnili, byl přesně ty samé, které jsme si s Jamiem říkali. Možná jsem byla jen víc sentimentální. Ať už byl důvod jakýkoli, úplně jsem povolila stavidla.

Dýchej. Nebreč. Nebreč. Ale bez ohledu na to, kolikrát jsem si to řekla, stejně jsem bulela. Proud slz mi vytékal zpod víček a já jsem si ho zuřivě utírala, aby mi nezničil make-up. Vzlykla jsem, když jsem si otřela ruce do šatů, abych si je osušila, a znovu mohla začít s utíráním slz. Když jsem ruce zvedala podruhé, vzal Cole jednu mou ruku mezi své.

Zamlženě jsem se na něj podívala a on mi do ruky dal kapesníček.

„Máma brečí na svatbách pokaždé,“ zašeptal s úsměvem.

Cole neřekl neplač. Nestaral se, jestli tu a tam brečím. Jen mi dodal patřičnou oporu v podobě čistého bílého kapesníčku.

S úsměvem jsem škytla a vzala si od něj ten kapesník, abych si osušila oči. Pak jsem se k němu naklonila, držela ten kapesník a použila ho k tomu, aby mi nestekla veškerá řasenka, jak obřad pokračoval a hosté vstali, aby zatleskali nově sezdanému páru.

„Ona vypadá nádherně,“ řekla jsem, když moje kamarádka a její manžel prošli kolem naší řady.

Cole mi položil ruku na spodní část zad a naklonil se blíž. „Tak jako ty.“

Byla jsem jako troska. Nepotřebovala jsem zrcadlo, abych věděla, že moje jemná kůže byla flekatá z pláče a oči jsem měla stejně červené jako vlasy. Ale srdce se mi pořád dmulo nad Coleovou lichotkou a já jsem se na něj usmála přes rameno. „Děkuji.“

Zvednul ruku a použil palec, aby mi z tváře otřel šmouhu. „Chceš slyšet tajemství?“

Přikývla jsem.

On se sklonil ještě níž, přitiskl se mi teplou hrudí k zádům. Jeho mátový svěží dech mě polechtal na tváři, když zašeptal, „Ten chlap za tebou má rozepnutý poklopec.“

Hýkla jsem smíchy, ačkoli to vyznělo spíš jako odfrknutí, a já jsem se otočila, abych se nonšalantně pokusila zkontrolovat poklopec svého souseda. Opravdu byl rozepnutý. Čouhaly mu z něj cípy košile, zastrčené do kalhot.

Podívala jsem se zpátky přes rameno na křenícího se Colea. Jeden stupidní vtip a hned jsem se cítila líp. Jamie to pro mně dělal vždycky – stačilo pár slov. Až na to, že tam, kde si Jamie myslel, že jsou jeho vtipy vhodné, si je Cole schovával na tu správnou dobu.

Když jsme se pomalu formovali do špalíru, hlavou mi vířily rozdíly mezi Colem a Jamiem. Svědomitě jsem se ty dva snažila nesrovnávat, nejvíc proto, že to nemělo smysl – tohle nebyla soutěž – ale taky proto, že to vyvolalo jiskru pochyb o vztahu, který jsem s Jamiem měla.

Vždycky byl tak uvolněný, někdy přezíravý, což mě přivádělo k šílenství. Poslední dobou jsem přemýšlela, jak by se náš vztah s ubíhajícím časem měnil. Zevšedněly by jeho neustálé vtipy? Vzdal by se některé ze svých tendencí velkého dítěte a dospěl by? To já jsem byla v našem vztahu ta dospělá. Unavovalo by mě to, že jsem byla vždy tou dospělou já?

Ne. Byli bychom v pohodě. Myslet si něco jiného by mě jen rozesmutnilo. A se smíchem a šťastnými lidmi okolo, jsem nechtěla být smutná. Tak jsem tyhle myšlenky zaplašila a přidala se ke Coleovi, který byl s dalšími svatebčany, zatímco jsme čekali na možnost poblahopřát nevěstě a ženichovi.

O dvě hodiny později jsme házeli rýži, poslouchali přípitky a jedli jsme dort.

A teď byl čas na tanec.

„Co říkáš, krásná Poppy?“ Coleova ruka mi sklouzla po zádech, když jsme stáli u baru. „Chceš tančit?“

„Jasně.“ Pak jsem dovolila lehkému tlaku jeho prstů, aby mě vedl na taneční parket.

Cole mě vzal do objetí, jednu ruku mi položil na bok a druhou držel mezi námi tu mou. Já jsem mu volnou rukou přejela nahoru po hrudi, a položila si ji na jeho hrudní kost. Pod tenkou bavlnou jeho trička mu bušilo srdce – zdálo se, že rychleji, než normálně. Vsadila bych se, že kdybych se dotkla vlastní hrudi, to tempo by bylo stejné.

„Bavíš se?“ kolébali jsme se do rytmu hudby.

Přikývla jsem. „Děkuju, že jsi přišel se mnou. Nebyla jsem na svatbě už od… však víš.“

„Cokoli potřebuješ, okamžitě tam budu.“

Uvolnila jsem se v jeho objetí, položila jsem si hlavu vedle své ruky. Když mi položil bradu na vršek hlavy, povzdechla jsem si.

Tohle je pěkné. Čarovná světélka nad námi blikala. Zpěvákův hlas uklidňoval. A i když mi to v hlavě znělo lacině, ve vzduchu byla cítit láska. Tenhle tanec s Colem byl možná tím nejromantičtějším tancem, co jsem kdy zažila.

Vždycky jsem Jamieho musela na ploužáky přemlouvat. Jeho představa tance byla rychlá a moderní nebo trsání a pohyby boky, jako bychom byli v klubu. Naposledy, co mě při tanci držel blízko u sebe, to bylo na naší svatbě. A i tehdy byl tak rozptýlený – mával na lidi, kteří nás sledovali – náš tanec nenesl příliš něžnosti.

Vůbec ne jako tahle chvíle s Colem.

„Jaká byla tvoje svatba?“

„Hektická.“ Zamračila jsem se. „Jamie se o její plánování vůbec nezajímal, takže jsem to všechno dělala sama. Chtěla jsem krásné malé setkání na Aljašce, ale Jamie chtěl velkou párty na ranči. Vlastně jsme se kvůli tomu pořádně pohádali a skončilo to tím, že jsme udělali obojí. Vzali se na Aljašce a pak měli párty na ranči.“

„Hezký kompromis.“

Odfrkla jsem si. „To ani ne. Bylo to dvakrát tolik práce, než muselo. Ale Jamie nebyl známý svými schopnostmi kompromisu. V době, kdy bylo po všem, jsme se pohádali jako koně.“

I když byl Jamie pohodář, jeho soutěživost byla legendární. Někdy jsem si myslela, že se se mnou rád hádá jen proto, aby dokázal, že může vyhrát. Z nevinné malé debaty se stala směšná natahovaná hádka, protože on nikdy nepřipustil, že bych mohla mít pravdu. Po letech spolu jsem ho prostě začala nechávat vyhrát. Stáhla jsem se a přijala jeho názor, abych se vyhnula bitvě, i když jsem hluboko uvnitř nesouhlasila.

Zaklonila jsem se, abych se podívala na Colea. „Věděl jsi, že miluju deskové hry?“

„Ne.“ Zatřásl hlavou.

„Jo, miluju. Ale už jsem nehrála od vysoké. Jamie musel vyhrát. Vytratila se z toho radost. Nesnášela jsem--“

Dost. Co to dělám? Pomlouvám svého muže, když tady není, aby se mohl bránit? Měla jsem jeho památku ctít, ne o něm všechno zpochybňovat. O nás.

„Co jsi nesnášela?“ zeptal se Cole.

„Nic.“ Podívala jsem se na podlahu. „Neměla bych tak o Jamiem mluvit. On byl nejlepší. Jen prostě rád vyhrával a možná jsem já jen hořký lůzr.“

Cole použil svůj prst, aby mi zvedl bradu. „Nikdo není dokonalý. Jen proto, že měl nějaké chyby, to neznamená, že jsi ho milovala míň. My všichni máme slabiny. To z nás dělá lidi.“

„Neměla bych si na něj stěžovat. Není to fér a nechci, aby sis o něm myslel něco zlého.“

Pustil mou bradu a ruku mi položil na tvář. „Nikdy bych o něm nesmýšlel špatně. Pravděpodobně bych pokaždé žárlil. Našel tě první, a i když se snažím kvůli tomu chovat dospěle, sám jsem soutěživý. Ale nikdy bych o něm nesmýšlel špatně. Byl pro tebe speciální, což z něj v mých očích dělá speciálního taky. Se vším, včetně slabostí.“

Zírala jsem do jeho krásných zelených očí a obavy, které jsem ohledně Jamieho měla, s Coleovými slovy zmizely. „Jak to, že vždycky víš, co říct, abych se cítila lépe?“

„Jsem skoro dokonalý.“

Usmála jsem se. „A velmi skromný.“

On pokrčil rameny. „Skromnost je pro břídily.“

Oba jsme se smáli a já jsem si položila hlavu zpátky na jeho hruď, abychom dokončili náš tanec. On sice žertoval, ale z toho, co můžu říct, Cole Goodman byl skoro dokonalý. Během našeho společně stráveného času už jsem objevila skulinku v jeho zbroji.

„Jaká je tvoje slabina?“

Jeho ruka na mém boku se pohnula nahoru po páteři, takže si prsty mohl hrát s mými vlasy. „Ty.“

Znovu jsem se k němu přitiskla, zavřela oči a houpala se dál do rytmu. On byl taky mou slabinou.

Brzy hudba ustala a páry okolo nás jako by se znovu objevily. Když mi nabídl rámě, propletla jsem si s ním paži a on mě doprovodil zpět k našemu stolu.

„Chceš zůstat?“ zeptal se.

Rozhlédla jsem se po řídnoucím davu. Nebylo pozdě, ale moje kamarádka a její čerstvý manžel mířili k východu, připravení se rychle zdejchnout.

„Ani ne.“ Popadla jsem ze židle své psaníčko. „Vypadněme odtud.“

Náš únik byl rychlý a cesta zpátky ke mně domů byla tichá. Zírala jsem z okna, zatímco Cole řídil, prohlížela jsem si hvězdy, které jasně svítily na bezmračné obloze. V mé čtvrti nebylo pouliční osvětlení, takže když jsem vylezla z pick-upu, musela jsem na chvilku vzhlédnout k půlnočnímu nebi. „Nikdy jsem nebyla schopná najít Polárku.“ Bez ohledu na to, kolikrát mi sdělil trik, jak ji najít, nikdy jsem to neuměla.

Cole se ke mně připojil a hledal hvězdy. „Je přímo tam.“

Přistoupila jsem blíž a sledovala jeho natáhnutou ruku až k ukazováčku. „Pořád ji nevidím. Lidé vždycky říkají, že je to ta nejzářivější, ale mi připadají všechny stejné.“

Cole se zakřenil, a položil mi svou paži kolem ramen.

I v té tmě jsem mohla vidět, jak se mu změnily oči. Ta jiskra zmizela a její místo nahradil žár. Byl to ten samý žár, který jsem minulý týden viděla v garáži jeho rodičů, kdy mi řekl, že mě chce políbit.

Zvednul ruku a podruhé za dnešní večer mi vzal obličej do dlaní. Palcem mě pohladil po tváři, tak něžně, že mi páteří proběhlo chvění. A jeho ústa – tahle ústa, jemné rty – se začala sklánět.

Cole mě hodlal políbit. Chtěla jsem ho políbit? Ano. Ne. Začala jsem ztěžka oddechovat, když jsem měnila názor o sto osmdesát stupňů. Cole neudělá nic, pokud mu nedám signál. Všechno, co jsem musela udělat, bylo přikývnout a trochu se natáhnout, a on by to vzal jako ano.

Až na to, že moje konečná odpověď byla ne. Nemohla jsem Colea políbit. Ne tady. Ne venku před domem, kde jsem žila s Jamiem.

Cole vycítil mé rozhodnutí – to, které jsem udělala beze slova – protože rty změnil kurz a jemně mě políbil na čelo. „Dobrou, Poppy,“ zašeptal.

Zavřela jsem oči a nahnula se k němu ještě blíž. „Dobrou noc, Cole.“

Pustil mě, udělal dva kroky vzad, než se otočil a dostal se k pick-upu.

Zamávala jsem mu z příjezdovky, dokud jeho zadní světla nezmizela za rohem. Kůži mi ovanul lehký větřík, což mi způsobilo husí kůži a poslalo mě do domu. Když jsem za sebou zamkla dveře, opřela jsem se o stěnu u vchodu a vyklouzla z podpatků. Pak jsem rozsvítila a podívala jsem se do chodby, která vedla do obýváku a kuchyně.

Obě strany lemovaly fotky mě a Jamieho. Byly tu fotky z vysoké a z naší svatby. Fotky z našeho prvního a jediného roku, kdy jsme byli svoji. Podívala jsem se na zavřené dveře po své levici. Nemusela jsem je otevírat, abych věděla, že tam bylo několik jeho starých kabátů, které jsem nechala zastrčené vzadu, spolu s jeho oblíbeným kloboukem. Mohla jsem procházet každou místností v domě a pokaždé našla něco, co patřilo Jamiemu.

Tohle místo bylo prakticky svatyní.

V těch pěti letech od doby, co jsem Jamieho ztratila, jsem tu toho moc nezměnila. Všechno, co jsem udělala, bylo naskládání některých jeho starých věcí do krabice, abych je uložila. Taky jsem některé věci poslala charitě. Pokud se opravdu budu chtít posunout dál, nemůžu to udělat tady. Ne na místě, kde jsem strávila stovky bezesných nocí a přála si život, který mi nikdo nemohl vrátit.

Což znamenalo, že pokud to chci opravdu nechat plynout – objevovat tuhle věc s Colem – byl čas, abych se přestěhovala.