Fawn - 9. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

9/ Rust

Když jsem se druhý den ráno vzbudil s rukou položenou na chladné přikrývce na druhé straně postele, věděl jsem, že Ancel odešel. Tiše jsem ležel, rychle mrkal a zíral na prázdné místo vedle mě a snažil se, aby se mi nezlomilo srdce.

Byl pryč.

Ranní světlo mi prosakovalo přes tenké záclony do pokoje. Stíny na peřinách mi připomínaly absenci muže, se kterým jsem strávil večer v objetí a šeptáním do ucha. Všechno vypadalo v ranním světle jinak – zvláštně a cize. Vstal jsem a podíval se kolem po prázdném pokoji. Můj pohled zachytil kousek papírku na stole vedle mého deníku.

Šel jsem k němu, zvedl ho a četl.

Rusty,

Heaven je příliš málo.

Ancel

Zbytek rána jsem strávil balením posledních věcí, které jsem si bral domů. Většinu jsem už měl zabalenou, ale pár věcí bylo až moc velkých na to, abych si je vzal s sebou. Něco už jsem poslal předem. Hodil jsem si batoh na ramena a naposledy se podíval po pokoji. Zdi vypadaly ještě víc oprýskaně než předtím a zvuky, které byly slyšet přes papírové zdi, byly ještě hlasitější. Nikdy jsem neměl žádný vztah s tímhle bytem, měl jsem jen pár hezkých vzpomínek na dobu, kdy jsem tu žil. Nebude mi chybět město nebo budovy, znečištění a nebo jeho ruch. Byl jsem připravený zavřít dveře jedné kapitoly mého života a začít další.

Byl jsem připravený vrátit se domů.

Zamknul jsem za sebou dveře, hodil klíče do schránky a šel ke schodům.

Cesta na nádraží byla poklidná. Mysl mi bloudila, ne k tomu, k čemu jsem chtěl, ale k domu. Myslel jsem na pole, které mi tak chybělo, na rodiče, chození domů po hlavní ulici a vůni nových květin.

Heaven bylo teplé objetí, které jsem potřeboval, připomínka věcí, které se mi v životě poštěstily.

S nikým jsem se nebavil, chodil jsem se skloněnou hlavou. Koupil si lístek, nastoupil a sedl si k oknu. Sledoval jsem lidi, jak mávají na rozloučenou svým milovaným, jak se na ně usmívali.

Když se vlak rozjel, přitáhl jsem si kolena k bradě a objal je. Přitiskl jsem si čelo ke kolenům, nadechl se a myslel na Ancela.

Myslel jsem na to, jak byly jeho oči prázdné, když jsem se ho zeptal, jestli byl i s jinými muži. Vypadal, že ho ta otázka překvapila, možná i zranila. Vzala ho z mé ložnice někam daleko, kde bylo temno. Když jsem se na něj podíval, viděl jsem démony, s kterými musel denně bojovat – nosil je na kůži stejně viditelně, jako já své srdce na tričku.

Mylel jsem na jeho otce, když na něj křičel a mlátil ho, když byl ještě dítě. Teď, když jsem byl starší, jsem věděl, jak se slova, která na Ancela křičel, zaryly do jeho jizev a byly stejně čerstvé jako tehdy.

Ancel by se na mě nikdy nedíval stejně, jako jsem se díval já na něj. Ale nebylo to proto, že nemohl, ale protože nikdy nebyl sám sebou.

A pak jsem začal plakat.

Brečel jsem většinu cesty domů, zatímco jsme projížděli kolem polí trávy a žita a v dálce byly vidět stromy.

Nebrečel jsem kvůli tomu, co Ancel udělal. Věděl jsem, že odejde, protože nikdy nebyl můj. Nikdy mi neslíbil napořád, i když jsem ho o to prosil.

Brečel jsem, protože i když mi třikrát zlomil srdce, pořád jsem byl jeho.