Fawn - 8. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

8/ Rust

Během

„Je to… mocné.“

„Není to správné,“ odpověděl jsem.

„Tobě se nikdy nic nelíbí.“ Slyšel jsem v jeho hlase pobavení.

„Ach,“ řekl jsem a otočil se na židli, abych se na něj podíval. „To bych neřekl.“

Na obličeji se mu rozprostřel široký úsměv. Seth seděl na židli za mnou, ruce měl v kapsách od šortek, oči mu zářily. Měl světle blond vlasy, které byly vždy dokonale učesané na stranu a brýle s tlustými obroučkami, které stály nejspíš víc, než moje školné za poslední čtyři roky na vysoké.

Seth mi položil ruku na rameno a stiskl ho. „Nezajdeme na drink?“

„Nemůžu. Jdu s Beth. Naše poslední párty předtím, než se v neděli vrátím do Heavenu.“

Seth se zamračil. „Nemůžu uvěřit, že se tam vracíš. Měl bys bydlet ve větším městě, než v takovém, co má jen jeden semafor.“

Smutně jsem se usmál. „Víš, že je Heaven můj domov. Jsou tam mí rodiče. Patřím tam."

„Tak pojď se mnou a Beth.“ Prsty mi přejel po straně krku. „Poslední možnost, kdy můžeme být spolu.“

Seth miloval všechno zromantizovávat. Taky byl melodramatický a vyžíval se ve slovech. Všechno pro něj bylo kouskem umění. To mě k němu nejdřív přitahovalo. Viděl krásu ve všem a stejně tak tragédii.

Viditelně ztuhnul. „Víš, co si o ní myslím, Rusty. Bez urážky.“

Seth a Beth spolu nevycházeli. Seth si myslel, že je Beth nevychovaná a Beth zase, že si Seth neumí stát za svým. Měl jsem Setha rád. Přitahovala mě jeho silná slova a jednoduchý úsměv, ale to bylo vše – úsměv a mluvení. Nikdo jeho šarmu neunikl a on toho využíval. Seth si proflirtoval – a prospal – svou cestu na vrchol, ne že by mi na tom ale záleželo. Od prvního dne, kdy jsem začal pracovat na své soše v ateliéru a on vešel a řekl, že moje vlasy vypadají jako oheň olizující mou tvář, se snažil o něco víc.

A i když jsem s ním flirtoval rád a vychutnával si jeho náklonost, zůstali jsme přáteli.

„Až budeš zase ve městě, zavolej mi, ano? Zajdeme na kávu. Přísahám, že se tě nebudu snažit nalákat do postele.“ Řekl a nadzvedl obočí.

Zasmál jsem se. „Přísaháš?“

„No,“ řekl. „Přísahat je silné slovo. Beru to zpět, omlouvám se.“

Stoupl jsem si a řekl, „Zavolám ti, až tu budu.“

Vzal mou ruku do jeho, zvedl si ji ke rtům a něžně mě políbil na klouby. „Nashledanou, Rusty.“

Seth odešel s batohem na ramenou. Já si sedl zpátky na dřevěnou lavičku a díval se na finální projekt do školy – na kterém jsem pracoval několik měsíců a stejně jsem měl pocit, že není hotový.

Šlo o velkou obruč, která byla obtočená hnědou kůží. Ve středu se proplétaly světle modré provázky a na každém z nich viselo pírko, kamínek, mušle, větvička nebo kůstka. Nelíbil se mi jeho název: lapač snů. Proč by někdo chytal sny? Sny by měly být volné, aby mohly objevovat, zjištovat, komu patří a kam. Nikdy jsem nechtěl v rukou držet něco tak cenného.

Ale čím déle jsem se na svoje dílo díval, tím víc jsem v něm lapač snů viděl. A stejně nevypadal hotový.

Postavil jsem se a přejel prsty po peří, které tvořilo složitý vzorec. S povzdechem jsem si sbalil věci, oblékl si bundu, ujistil se, že je u mého díla mé jméno a odešel. Nebylo nic víc, co bych mohl udělat, takže jsem svůj projekt mohl nechat nedodělaný a počkat na finální známku. I kdybych na tom pracoval sto let, myslím, že by nikdy nebyl hotový.

Prošel jsem kampusem a vyšel na ulici. Cesta na byt byla obklopená vysokými budovami, které zakrývaly nebe. Všude byly cesty a pouliční lampy, které zakrývaly svit hvězd i za nejtemnějších nocí,

Nesnášel jsem to město.

Všechno bylo velké a chladné. Chyběl mi pocit cítit trávu mezi prsty, dýchat čerstvý vzduch, vidět v noci hvězdy. Chyběly mi mraky na nebi, rozlehlost pole, kdy jsem neviděl nic jiného, než jen žito. Město mi bylo cizí a nikdy jsem mu nepřilnul. Bylo neústupné a neosobní. Nebyl jsem tu doma. Chtěl jsem domů.

V kapse mi zazvonil telefon. Přitiskl jsem si ho k uchu a řekl, „Ahoj, mami.“

„Ahoj, Rusty,“ odpověděla. „Jak se máš, zlato?“

„Chybí mi domov,“ odpověděl jsem upřímně. „Nelíbí se mi tu.“

Máma se zasmála. „Já vím. Říkáš to pokaždé, když se do něj vrátíš po prázdninách tady. Myslím, že se do města nehodíš.“

„Ne. Rozhodně ne. Jak se má táta?“

Táta dostal loni infarkt a já se o něj každý den bál. Jednu dobu mi máma řekla, abych jí přestal volat a soustředil se na školu, protože jsem jí volal dvakrát denně a už jí to vytáčelo. Smál jsem se, ale i tak jsem jí volal jednou za den nebo dva.

Doktoři nevěděli, proč dostal táta infarkt – byl relativně mladý, zdravý a vedl aktivní život.

„Někdy se takové věci prostě stanou,“ řekl doktor. „Je to smutná realita. Držte si blízké u sebe.“

„Je mu dobře,“ odpověděla máma. „Lépe od té doby, co najal někoho jiného, aby se částečně staral o obchod a nemusel tak pracovat.“

„Mami, nemyslí si, že jakmile se vrátím, tak-“

„Rusty, přestaň. Tvůj táta a já tě milujeme a podporujeme tě ve všech tvých rozhodnutích, včetně přestěhování se do města, abys mohl studovat umění a mohl učit. Nečeká nebo nechce, aby ses vzdal svých snů, jen aby zůstal nějaký směšný obchod v rodině.“

Uzel kolem žaludku povolil. „Jen chci, aby byl na mě pyšný.“

„Já vím, Rusty. Ale už dost. Kdy se vrátíš?“

„Zítra odpoledne nasednu na vlak a měl bych do Heavenu přijet večer. Přijdete mě vyzvednout na nádraží?“

„Samozřejmě, budeme tam na čas.“

Rozloučili jsme se a když jsem chtěl strčit telefon do kapsy, znovu zazvonil.

„Ano?“

„Rusty, poslouchej, dnes večer je jedna párty, na kterou musíme jít,“ ozvala se Beth na druhé straně telefonu.

Zasmál jsem se. „A to proč?“

„Všichni tam budou, včetně toho kluka, co se mi líbí, Dereka. Bude to naše poslední velká věc, kterou tady ve městě zažijeme, než tě zase vcucne temná propast Heaven.“

„Víš, co si myslím o párty.“

„Popravdě, Rusty, je sobota večer. Co jiného chceš dělat? Jít do přírodovědeckého muzea? Zase?“

Hlasitě jsem si povzdechl a podíval se na hodiny na telefonu. „Kdy?“

„Pošlu ti adresu. Potkáme se tam za hodinu?“

„Dobře, tak se uvidíme tam.“

Zbytek cesty jsem šel v tichosti. Můj byt nebyl v nejhezčí městské části. Vlastně byl celý dům přeplněný a hlučný. Ale z platu umělce jsem si toho moc dovolit nemohl.

Otevřel jsem bránu do komplexu, prošel vchodovými dveřmi do druhého patra a prošel dlouhou chodbou k mému bytu. Světla v chodbě občas zablikala a přírozené světlo sem vnikalo jen oknem na konci chodby. I v chodbě jsem mohl slyšet televize sousedů a další lidi jak na sebe přes papírové zdi křičí.

Odemknul jsem dveře, vklouzl dovnitř a hodil na zem těžkou tašku plnou knih a uměleckých potřeb. Přešel jsem hned k šatníku a vysvlékl se ze starého trička od barvy a džínů. Vystřídal jsem je za volné žluté triko s výstřihem do V a čisté černé kalhoty. Když jsem šel do koupelny, abych si zkontroloval vlasy, na chvíli jsem se zastavil a prohlédl se.

Za ty roky mi pihy vybledly. Kde jsem kdysi měl mapu pih, už nyní nic nebylo. Odhrnul jsem si vlasy z čela. Beth mi řekla, abych se nechal ostříhat podle nějakého nového trendu, kdy jsem měl po stranách vlasy kratší než vepředu. Často jsem si je ale sepínal sponkou, abych je dostal pryč z obličeje. Podal jsem si řetízek, který mi před několika roky dala máma a chvíli si ho prohlížel, než jsem si ho přetáhl přes hlavu.

Vedle na umyvadle mi zavibroval telefon s adresou, na které se konala párty a já si stihnul dát modré oční stíny předtím, než jsem musel odejít.

Venku bylo chladno a tak jsem byl rád, že jsem si oblékl bundu. Věděl jsem, že to bylo jen v mé hlavě, ale ve městě mi bylo vždycky chladněji než v Heavenu. Měl jsem pocit, jako bych tady byl vetřelec a město se mě snažilo vypudit. Dokonce i město samo vědělo, že sem nepatřím, že jsem byl něco neznámého a že jsem měl odejít.

Jedna poslední noc, pomyslel jsem si, když jsem vlezl do taxíku a dal řidiči adresu. Projeli jsme městem v tichosti, poslouchali hudbu linoucí se z rádia. Světla prosvítala oknem auta a zářila různými barvami na sedadle přede mnou.

Po půl hodině taxikář zastavil na straně silnice a oznámil mi, že jsme na dané adrese. Podal jsem mu peníze, poděkoval a vyšel ven k budově.

Ten dům nevypadal vůbec jako můj, navíc byl v hezčí a dražší oblasti. Zvenku byly vidět cihly a velká okna.

Šel jsem ke dveřím a zazvonil.

Když jsem vyšel úplně nahoru, slyšel jsem zábavu v plném proudu. Prošel jsem chodbou mezi krásnými a hezky oblečenými cizinci. Pili z červených plastových kelímků a snažili se křičet jeden na druhého přes hlasitou hudbu. Hlavní dveře byly otevřené, takže jsem vešel a doufal, že hned najdu Beth. Místo toho jsem narazil na plno cizích lidí. Hudba byla hlasitá a zněla nóbl. Pár holek tancovalo na prázdném místě v rohu s kelímky v ruce. Uvnitř to bylo jako venku – cihly, vysoký strop a tmavě dřevěná podlaha.

Stál jsem ve dveřích a nevěděl, co dělat.

„Hej!“ Zakřičel mi někdo do ucha. „Zvládl jsi to.“

Beth mě chytila za ruku a táhla mě chodbou skleněných oken do jiné části bytu, kde hudba nehrála tak hlasitě a nebylo tam tolik lidí.

„Tady,“ řekla a strčila mi do ruky pivo. „Vypij to. Budeš se víc bavit.“

„O tom nějak pochybuju,“ odpověděl jsem s úsměvem.

A nemýlil jsme se. Během hodiny a půl přišlo ještě víc lidí a já chtěl odejít. Beth mě ale donutila slíbit, že zůstanu celé dvě hodiny, než to zabalím. Znovu jsem se napil teplého piva a zůstal sedět na kuchyňské lince.

Lidi kolem mě se nakláněli, líbali, mluvili, míchali si drinky a panáky. Beth byla na druhé straně a mluvila s klukem, který se jí líbil. Byl jsem rád,že jsem zůstal a viděl její široký úsměv. Vypadala šťastně a věděl jsem, že moje malé nepohodlí stálo za mou malou podporu.

„Barvíš si vlasy?“ zeptala se mě neskutečně opilá holka vedle mě a kývala se na botech na vysokém podpatku.

Snažil jsem se nerozesmát. „Ne.“

„No, to není fér,“ řekla.

Nadzvedl jsem obočí. „Možná pro tebe.“

Z nějakého důvodu jí to přišlo směšné a během chvilky jsem se smál spolu s ní.

Po pár minutách odešla a já se zase díval do davu lidí. Když jsem se chtěl napít piva a kelímek jsem měl skoro u rtů, zastavil jsem se.

Ne, pomyslel jsem si. To nemůže být on.

Ale mé srdce vědělo, že to byl on.

Na druhé straně velké místnosti, obklopen muži a ženami, stál Ancel.

Skoro jsem ho nepoznal vzhledem k době, která uplynula od doby, kdy jsem viděl, jak mu na řasy dopadaly kapky deště a stékaly mu po tvářích. Už to bylo skoro šest let a všechny ty roky na něm byly vidět.

Byl vyšší, větší v už tak širokých ramenech a zpod upnutého trička se mu rýsovaly svaly. Černé vlasy byly stejné barvy jako tetování, která se mu táhla po rukou.

Ty roky poznamenaly jeho obličej, změnily něžné mladé rysy a vytvořily ho ještě krásnějším. Jen ten zamračený výraz se nezměnil.

Ancel vypadal tak jinak a přesto tak stejně.

Vypadal… špatně.

A já nikdy nechtěl nikoho víc.

Ale on mě neviděl.

Samozřejmě, že mě neviděl. Proč taky? Nejspíš si ani nevzpomínal na toho volnomyšlenkářského rudovlasého chlapce z Heavenu. Ancel byl obklopený lidmi důležitějšími, než jsem byl já. Muži a ženy se k němu nakláněli, dotýkali se jeho rukou, zad, všichni toužili po jeho pozornosti. Na tom roky nic nezměnily. Byl jednoduše přitažlivý.

Když se podíval mým směrem, měl jsem pocit, jako by se mi zastavilo srdce. Byl to jen krátký pohled přes dav lidí, jen přejel prostor pohledem. Ale pak se naše pohledy střetly.

V další vteřině Ancel procházel mezi lidmi. Šel ke mně.

Zastavil se přede mnou. Hlas měl nakřáplý, když se nahnul a zašeptal mi do ucha, „Koloušku, kde jsi byl?“

Snažil jsem se nečervenat. Koutky rtů se mu lehce nadzvedly.

„Ahoj,“ řekl.

„Ahoj,“ odpověděl jsem.

„Dnes nemáš korunu z paroží?“

Usmál jsem se na ruce skloněné v klíně. „Ne.“

Když jsem vzhlédkl zpátky, prohlížel si mě.

„Jen modrý make-up kolem očí a peří ve vlasech,“ poznamenal.

„Ano,“ vydechl jsem.

Na chvíli jsem si myslel, že se usměje. Ale pak ten moment utekl. Místo toho se zeptal, „Jak se má No?“

Úsměv zmizel. „Vrány moc dlouho nežijí.“

„Vypadal jako hodná vrána,“ řekl upřímně.

Zaklonil jsem hlavu a zasmál se. „Jo? A kolik vran znáš, že to můžeš porovnat?“

Když se Ancel usmál, sebralo mi to dech.

„Moje osobní zkušenosti s vranami jsou značně omezené, řekl bych. Znám pouze No.“

„Pak máš štěstí,“ zavtipkoval jsem. „Byla to hodná vrána.“

„Co děláš tady ve městě?“

„Čtyři roky jsem tu studoval. Umění a školství. Ty?“

„Přestěhoval jsem se sem za obchodem.“

„Obchodem?“ nadzvedl jsem obočí.

Usmál se. „Ano, obchodem.“

„Jakým?“

Nahnul se a položil si ruce po obou stranách mého těla. Cítil jsem jeho kolínskou. Nic neřekl.

„Zítra odjíždím,“ řekl jsem. „Vracím se domů. Do Heavenu.“

„Zpátky do Heavenu,“ zopakoval. „Tam kam patříš, že?“

„Ano.“ Nikdy jsem nepřiznal větší pravdu.

Někdo kolem nás prošel a nechtěně vrazil do Ancela, takže byl ke mně blíž. Podíval se přes rameno, ale neodtáhl se. Rozptylovala mě jeho kolínská a jak se mu pohybovalo adamovo jablko v hrdle, když polknul. Sjel jsem pohledem na jeho široká ramena, pak na tetování kolem jeho paží.

„Hele,“ řekl jsem, nahnul se blíž a přejel mu rukou po kůži. „Máš tetování vrány se zlomeným křídlem.“

Ancel neodpověděl. Jen se natáhl a opatrně se dotknul jednoho pírka, které jsem měl zapletené ve vlasech.

Když jsem se na něj podíval, díval se na něj.

Bez důvodu, bezmyšlenkovitě a beze strachu, jsem naklonil hlavu a políbil ho.

A bože, v srdci mi vybuchl ohňostroj. Cítil jsem to samé, jako předtím, ale větší a o tolik lepší, než jsem si pamatoval. Chutnal jako pomerančová limonáda a cigarety. Ať už to byl instinkt, šok nebo něco jiného, na chvíli mě políbil zpět.

A v další moment se odtrhl.

Někteří z jeho kamarádů za ním se smáli, jiní na nás zírali.

„Co to sakra děláš?“ Zakřičel na mě Ancel.

Ztuhl jsem. Myslel jsem, že mi praskne srdce, když jsem se na něj podíval. Tělem mi projel děs a pocit potupy.

Bez přemýšlení jsem seskočil z linky a zamířil ke dveřím. Lidé, kteří nás sledovali, mi udělali místo a pak se vrátili k tomu, co dělali předtím. Zvládl jsem to ke dveřím bytu, když Ancel zakřičel mé jméno a chytil mě za ruku. Vyškubl jsem se mu, aniž bych se na něj podíval. Vzpomněl jsem si, jak mi říkali jiní kluci na škole, chytali mě za ruku, strkali do mě nebo mě zamykali ve skříňkách. Ale Ancel takový nebyl. Alespoň předtím. Ale já věděl, že jestli ho ty roky změnily v tohohle člověka, nezvládl bych to.

Tak jsem ignoroval, když na mě volal a běžel k výtahu. Proběhl jsem mezi dveřmi a rychle stiskl tlačítka, lidé na chodbě na mě vyjeveně zírali. Když už se dveře skoro zavřely, Ancel vyběhl do chodby.

„Rusty!“ Zavolal a sprintoval za mnou. Zastavil se před dveřmi od výtahu.

Mimovolně jsem si odhrnul vlasy z obličeje a snažil se, abych se nerozbrečel.

„Omlouvám se, Anceli,“ řekl jsem tiše a stiskl tlačítko, aby mě výtah svezl do nejnižšího patra. „Jsi všechno, co jsem kdy chtěl. A doufal jsem, že ty taky.“

Dveře se mezi námi zavřeli. Slyšel jsem, jak něco křičel a praštil rukou do železa.

Když jsem vyšel ven, nadával jsem do nebe. Byl jsem takový idiot, když jsem si myslel, že někdo jako já by mohl stát po boku muže jako je Ancel. Zhluboka jsem se nadechl, vzhlédl k nebi a rozešel se.

Chyběl mi Heaven.

Chybělo mi pole za domem, sovy v trávě, ptáci na stromech, cestičky v poli, které jsem za celý život vychodil. Toužil jsem po teplém doteku letního slunce na tvářích, podzimním vánku hrajícím si s mými vlasy, písničky o jaru, které zpívali ptáci a zmrzlé vločky na borovicích. Nebylo jiné místo na planetě, které by bylo pokojnější než pole za mým domem – žádné jiné místo, které by mě uvítalo zpátky s otevřenou náručí, jako Heaven.

Vzpomněl jsem si, jak jsem vzal na pole draka, kterého mi táta daroval. Jakmile jsem uviděl ten růžový a zelený materiál, ruce se mi začaly třást nadšením. No, který mi seděl na rameni, začal krákorat a bylo vidět, že záviděl. A protože No se na mou novou lásku života díval tak žárlivě, vzal jsem jedno z jeho pírek, které mu za ty roky vypadly a přivázal ho na dlouhý provázek. Uteklo několik hodin, ale já ani No jsme si toho nevšimli. Oba jsme se zamilovali do větru a nebe a mraků.

Než jsem se nadál, stál jsem před dveřmi k mé budově. Ušel jsem celou cestu a ani si toho nevšiml.

Pomalu jsem se svěšenou hlavou vycházel schody nahoru. Nejspíš jsem vypadal jako poraženec a to jsem taky byl. Zastavil jsem se před dveřmi a zastrčil klíč do zámku.

„Rusty!“

Vyděšeně jsem se otočil na místě.

Ancel stál jen několik kroků ode mě, ztěžka dýchal.

„Anceli,“ vyslovil jsem jeho jméno tiše, když se přibližoval.

„Taky mě to udeřilo, Rusty.“

„Co?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Blesk.“

A pak mě natlačil na dveře od bytu s klíči pořád v zámku a líbal mě.

Tentokrát, když líbal Ancel mě, to nebylo sladké a nejisté, jako náš první polibek v dešti. Bylo to vášnivé a nekontrolované. Překvapeně jsem vydechl a on to využil jako výmluvu k tomu, aby mi zajel jazykem do úst a přej mi jím po zubech.

Jednou rukou mě objal kolem pasu, aby si mě přitáhl blíž, druhou mi zajel do vlasů. Položil jsem mu ruce na obě tváře, cítil vousy pod dlaněmi. Jedním kolenem mi roztáhl nohy a donutil mě otevřít dveře. Otevřeli se, ale Ancel mě nenechal – nebo nechtěl – pustit. Udělal jsem pár kroků dozadu s Ancelovými rty na krku. Oči jsem měl zavřené, ale slyšel jsem klapnutí zámku, jak za námi zavřel a tlačil mě tmavou chodbou.

Byl jsem vděčný, že byl můj byt tak malý, jako byl, protože Ancel mě táhl přímo do ložnice, aniž by se musel zeptat, kde je.

Světla byla zhasnutá – místnost osvětlovala jen světla z lamp a billboardů. Přes zdi byly slyšet zvuky televize a za okny zvuky aut. Ale bylo to jako z jiného světa.

Ancel mě něžně položil na postel a lehl si společně se mnou. Nadzvedl se na rukou, znovu mi natlačil koleno mezi nohy. Věděl jsem, že ví, jak na mě jeho tělo působí a zčervenal jsem.

Naklonil se, aby mě znovu políbil, tentokrá pomaleji, dával si na čas. Jednou rukou mi zajel po straně pod tričko a hladil mě na břichu. Jen pocit jeho drsných, mozolnatých rukou stačil k tomu, abych po něm toužil.

„Prosím,“ zašeptal jsem, i když jsem netušil, oč prosím.

Prosím, co? Prosím, víc se mě dotýkej? Prosím, nepřestávej mě líbat? Prosím, už mě neopouštěj?

Netušil jsem, oč žádám, ale podle toho, že mi Ancel vyhrnul tričko, se zdálo, že rozuměl. Sundal mi ho a hodil ho na stranu. Během další vteřiny si sundal svoje a udělal s ním to samé.

Ancelova hruď byla koláž tetování. Každý kousek byl vytvořen černým inkoustem a precizním detailem. Posadil jsem se tak, aby mezi námi bylo pár centimetrů místa. Něžně jsem se natáhl a přejel bříšky prstů po tetování vlka, kterého měl vytetovaného po straně. Cítil jsem, jak se pod tím dotekem otřásl. Nemohl jsem si pomoct, naklonil jsem se, přitiskl rty na obrázek ptáků ve tmě, na noční obloze, kteří se mu táhly po boku břicha.

„Rusty.“ Mé jméno vyslovil se záchvěvem v hlase.

Když jsem otevřel oči, díval se na mě s rozevřenými rty a těžce dýchal. Dál jsem zanechával polibky na jeho břiše, otřel se rty o bradavky k jeho klíční kosti a pomalu ke krku. Když jsem se dostal ke kůži za uchem, jeho sevření na bocích už bolelo.

Bez varování mě položil zpátky na postel. Nakláněl se nade mnou a šeptal mi do ucha, „Prosím, Rusty, řekni, že se tě můžu dotýkat. Řekni, že je v pořádku, když se tě dotknu.“

„Samozřejmě...“ Hlas se mi vytratil, když se mě začal dotýkat přes materiál džín.

„Vyslovíš ta slova, Rusty?“

Chvíli mi trvalo, než můj mozek doběhl moje city. „Ano. Dotýkej se mě, Anceli.“

Víc nepotřeboval. Brzy rozepnul knoflíky a stahoval mi kalhoty dolů spolu s boxerkami.

Teď klečel na posteli a díval se na mé nahé tělo. Přemýšlel jsem, jestli vidí červeň v mých tvářích.

„Bože,“ řekl, položil mi ruku na břicho a sjel jí níž. „Podívej se na ty pihy.“

Zakryl jsem si rukou obličej a on se zasmál. Vzal mě za zápěstí a přitiskl mi je nad hlavou, aby přitiskl své rty k mým.

„Jsi nádherný,“ řekl.

Vykroutil jsem ruce z jeho sevření, natáhl se dolů mezi nás a rozepl knoflíky u jeho kalhot. Když se neodtáhl, zajel jsem rukou za okraj kalhot a spodního prádla. Cítil jsem teplo v dlani. Ancel mi zasténal do ucha, když jsem mu palcem začal kroužit kolem špičky penisu. Víčka měl těžká a tváře narůžovělé, když se na mě díval dolů.

Odtáhl se a začal si sundávat oblečení. Musel jsem se dívat, snažil jsem se nezasténat, když si konečně začal sundávat spodní prádlo spolu s ponožkami. Byl nádherný – dokonalý – vytesaný z mramoru nebo železa nebo zlata. Byl to nejhezčí, co jsem kdy viděl. Na jeho těle byly vidět známky minulosti: zvýšené jizvy – červené, naštvané rány, které byly vidět i zpod tetování. Ale každá jizva na něm byla přesně tam, kde měla být. Byl dokonalý.

Ancel držel v ruce krabičku, když se vracel na postel.

„Otoč se, koloušku.“ Začal mě líbat na břicho a kdyby v ten moment nevyslovil jméno, neslyšel bych ho.

Zasmál se, když jsem jen zasténal. Opatrně mě otočil na břicho. Cítil jsem jeho váhu přímo mezi půlkami.

Když mi přejel jazykem po zátýlku, zeptal se. „Máš něco?“

„Oh?“ zasténal jsem do polštáře, když jsem sevřel oči. Ancel se ke mně natáhl, bolestně pomalu a začal mi ho honit.

„Rusty,“ řekl znovu a hravě mě kousl do ramene.

„C-co?“ vydechl jsem.

„Máš lubrikant, zlato?“ Ancel mi zabořil nos do vlasů. Celým tělem se na mě tlačil, čekal.

Srdce se mi zastavilo.

„N-ne,“ odpověděl jsem. „Nemám. Nikdy- chci říct, neměl...“

Ancel ztuhl. Pak o vteřinu později mi přiložil čelo mezi lopatky a vydal zvuk, který zněl jako zavrčení.

„Kurva, Rusty.“

Nemohl jsem přemýšlet. Bál jsem se, že by se mě mohl přestat dotýkat, že to všechno bylo zbytečné, že už ho nikdy neucítím tak blízko.

Zrovna když jsem se chtěl otočit, mi jednou rukou zatlačil na bedra a jedním prstem do mě zajel.

Vyjekl jsem nad tím neznámým pocitem.

„Ššš,“ zašeptal mi do ucha. „Našel jsem tělové mléko. Budu něžný a pomalý. Nezasloužíš si nic jiného.“

Sevřel jsem prostěradlo v pěst, snažil se nevzlétnout ke hvězdám, když přidal druhý prst. Byl bolestně něžný, opatrný, až mě to skoro vytáčelo. Nevěděl jsem, co jsem chtěl, ale věděl jsem, že to je víc než pomalé dovnitř a ven, které mi dopřával.

Když jsem se chtěl konečně otočit na záda a zeptat se, čeho se touhle rychlostí snaží dosáhnout, prsty vytáhl. Zadržel jsem dech nad zvukem rozbalující fólie. Pak jsem ucítil, jak do mě pomalu vstupuje.

Vyjekl jsem do polštáře. Ancel se nahnul a šeptal mi do ucha věci, o kterých vím, že nemyslel vážně. Říkal mi, že jsem krásný, speciální, že celý život čekal na to, aby se mě mohl dotknout. Můj mozek mu nevěřil, ale srdce ano. Zvětšovalo se nad jeho slovy.

Přesunul nade mnou váhu a jedním konečným přírazem byl zcela ve mně. Nikdy v životě jsem se necítil tak kompletní. A pak se začal pohybovat a já zapomněl na Heaven a pole za mým domem.

Na záda mi padaly kapky potu z jeho těla, když do mě přirážel. Tiskl mi čelo k zádům a říkal věci, kterým jsem nerozuměl. Jednou rukou mě objal kolem břicha a přitáhl si blíž. Druhá ruka mi způsobovala pomalé mučení, když mi ho honil. Začal jsem zrychleně dýchat, cítil jsem, že jsem blíž a blíž orgasmu. Pak Ancel jedním jediným specifickým pohybem způsobil, že ve mně něco vybuchlo.

„Anceli,“ zašeptal jsem.

„Já vím, já vím,“ řekl. Políbil mě na krk a všechny moje vlasy vstaly.

Když jsem byl skoro na hraně, začal jsem ho prosit. „Prosím, už mě neopouštěj. Prosím, nechoď.“

Věděl jsem, že to zní  pateticky. Věděl jsem, jak zoufale můj hlas zněl. Bylo mi to jedno. Ta slova, ta žádost, byly všechno, co jsem měl. Neměl jsem co ztratit – nic kromě jeho – ne že by kdy byl můj. Jestli to ze mě dělá menšího muže, že jsem prosil, pak jsem byl.

Orgasmus mě zasáhl jako když vás vlny moře udeří do hrudi, když do něj vstoupíte. Bylo to uklidňující – utišující – ale mocné. Donutil mě se natlačit dozadu. Cítil jsem se jako člověk.

Vykřikl jsem, řekl něco, co snad ani nebyla slova. Ancel mě pevně chytil kolem břicha a pevně držel. Tiskl mě k sobě, jako by se nakonec rozhodl vyslyšet moje prosby, aby už nikdy neodcházel.

Třásl se a naposledy řekl moje jméno, když se všechno napětí v něm uvolnilo.

Spadl jsem na postel, ale místo toho, aby mě následoval, se odtáhl. Poslouchal jsem zvuk vzdalujících kroků, čekal, srdce mi bušilo a toužilo, aby se vrátil.

Když se vrátil, lehl si vedle mě. Otočil jsem se tváří k němu. Ruce měl za hlavou, díval se do stropu.

Po chvíli jsem zašeptal, „Je to vždy takové?“

Lehce otočil hlavu a podíval se na mě. Výraz v jeho obličeji byl drsnější, když se na mě díval chladnýma očima. V jeho obličeji byly vidět problémy, bolest a utrpení. Vypadal jako muž, který byl zrovna odsouzený na dvacet pět let vězení.

Po chvíli se otočil zpátky a zase se díval na strom. „Ne. Není.“

Byl tiše. Všechny stopy po tom vášnivém, něžném muži, kterým ještě před chvílí byl, moje otázka zničila.

„Udělal jsem něco špatně?“ zeptal jsem se tiše a díval se na tetování jelena na jeho ruce.

Ancel si přitiskl dlaně na zavřené oči. Chtěl jsem se zvednout, ale on se okamžitě natáhl a chytil mě.

„Ne, Rusty.“ V jeho očích nebyla ale známka pravdy. „Ty nikdy. Na tobě není nic špatného.“

Objal mě a přitáhl si mě k sobě tak, že jsem na něm seděl. Zdálo se, že se mu na obličeji objeví ten falešný okouzlující úsměv, který jsem na něm několikrát viděl. Místo toho jsem na něm ale poprvé viděl upřímný úsměv.

Až tehdy, když jsem se na něj podíval, jsem si toho všiml. Zamračil jsem se, nechápal jsem, jak je možné, že jsem ho neviděl dřív.

Natáhl jsem se, pomalu, jako bych se bál, že je to jen výplod fantazie a zmizí jako kouř. Ale když jsem se ho dotkl, byl pravý a skutečný, stejně jako ten den, kdy jsem ho vyrobil.

Přejel jsem prsty po letech ošuňtělých zubech. Po skoro vypadaném pírku a kůži. Ale na ničem z toho samozřejmě nezáleželo. Byl to ten řetízek, který jsem mu vyrobil, když jsme byli kluci. Poznal bych ho kdykoliv, protože i když jsem byl jen dítě, vložil jsem do něj kus své duše.

Pevně jsem ho chytil mezi prsty, setkal se s jeho pohledem. Ani nemrkl.

„Celé ty roky jsi ho měl?“ musel jsem se zeptat. Ancel mi přejel palcem přes klíční kost.

„Víš, Rusty,“ řekl pomalu, prsty přejížděl po mé kůži. „Myslím, že jsem několik let neviděl slunce. Nebo nebe. Necítil vítr ve vlasech nebo déšť na mé kůži.“

Sevřel jsem řetízek ještě pevněji, zuby se mi zarývaly do dlaně.

Ancel se na mě znovu podíval. „Zapomněl jsem, jaké to je – to všechno. Léto, zima, sníh, déšť, vítr, čerstvý vzduch, bouřky. Chybí mi slunce, Rusty. Tak moc mi chybí. Ukaž mi, jaké to je zase cítit.“

Zbytek noci jsem mu ukazoval, jaké to je.