DL - 8. kapitola 1/2

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Rachel

Otáčela jsem zásnubním prstýnkem na prstu jen proto, abych něco dělala, když už jsem si odrbala lak na nehtech. Dovolila jsem se podívat doprava, abych se utvrdila v tom, že byl pořád vzhůru a sledoval mě.

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tam byla, snažila jsem se na to přijít, dělat si záznamy o různých věcech, ale pořád jsem si nebyla jistá. Ten samý muž, který mě původně vytáhl ze skříně a domu, který jsem sdílela s Kashem, se mnou byl každý den v pokoji minimálně hodinu, než to vzdal. Teď už jsem mu věřila, že by mi neublížil, ale to neznamenalo, že jsem mu věřila nebo jsem si s ním chtěla povídat.

Každý den mě vyvedl dvakrát z pokoje: dvakrát na záchod a jednou za čas do sprchy. Po mém prvním pokusu o útěk jsem se tiše odmítla vysprchovat, protože se mnou zůstal v koupelně, ale druhý den už jsem neodolala a smyla ze sebe špínu za minimálně tři dny. Zůstal v koupelně, ale celou dobu zůstal otočený zády. Každý den mi přinesl tři jídla, pokud jsem jedno z nich nezaspala. První čtyři jídla jsem odmítla sníst, ale poté jsem jíst začala.

Došlo mi, že jsem prospala většinu prvního dne a zaspala snídani dne druhého, protože další jídla, která mi přinesla, odpovídala obědu a večeři. A protože jsem spala co to jen šlo, abych si zkrátila čas, měla jsem jen sprchu na to, abych věděla, kolik dní uplynulo. V době, kdy jsem podle mě byla po čtvrté ve sprše, jsem si nemohla vzpomenout, jestli to byla čtvrtá nebo pátá. A zatímco jsem si byla z devadesáti procent jistá, že jsem se sprchovala jen třikrát, určila jsem, že jsem tu musela být už jedenáct dní. Nebo devět… nebo jsem se jen zbláznila a bylo to jen pět dní. Kdo ví.

Od té doby, co mi poprvé přinesl jídlo a já se snažila utéct, jsem nepromluvila. To byl asi den druhý. A někde kolem dne x, y nebo z jsem byla unavená o něm mluvit jako o něm a rozhodla se mu říkat Taylor. A to jen proto, že vypadal jako dvojče Taylora Lautnera.

Nehledě na to, jak jsem svého únosce pojmenovala – nebo kolik dní jsem tu byla – tu nebyl náznak záchrany, nevěděla jsem, kam mě to vzali nebo to, co se mnou mají v plánu udělat.

Během svých procházek do a z koupelny jsem narazila na několik dalších mužů, ale ani jeden z nich toho moc neřekl, maximálně mluvili španělsky s Taylorem, což je jazyk, který zrovna neovládám. A nikdo z nich mi od mé první vycházky ven nic neřekl. Vypadali, že mě většinu času ignorují, ale to mohlo mít co dočinění s Taylorovou reakcí na Marca nebo na to, že teď u sebe pořád nosil zbraň, když jsme procházeli chodbou.

Nic z toho nedávalo smysl a jak dny ubíhaly, můj strach postupně vyrostl v něco hlubšího. Něco, co jsem neuměla pojmenovat. A v tom strachu bylo zároveň i zmatení, touha a bolest.

Taylor se s vydechnutím odlepil od svého místa a protáhl se. Proč si nikdy nepřinesl židli bylo nad moje chápání, stejně jako proč mě hlídal několik hodin každý den. Už mě vzal na záchod předtím, než mi přinesl snídani, takže teď musel být čas oběda.

Když ke mně přišel, sebral prázdný talíř od snídaně a zkontroloval polo-vypitou láhev a to mi potvrdilo, že mám pravdu. Už jsem se nesnažila od něj odtáhnout, jako ty první dny. Jen jsem přestala točit prstýnkem na ruce a sledovala každý jeho pohyb… a čekala, co se stane jako další.

„Nechoď spát.“

Byl pryč déle než normálně, když mi šel pro jídlo. Jak dlouho to bylo? Nejsem si jistá… měla jsem pocit, že hodiny, ale taky to mohla být jen jedna. Věděla jsem, že v domě musí být ještě někdo jiný, kdo vařil, protože doteď byl Taylor pryč nejdéle půl hodiny. A věděla jsem, že v té době se osprchoval, najedl a přinesl mi jídlo, které by se normálně vařilo hodiny.

I když jsem s ním nikdy nemluvila, zvykla jsem si na to, že je se mnou v pokoji. A když byl pryč, bylo to… divné. Ne že bych toužila být v jeho blízkosti, ale abych byla upřímná, byla jsem vyděšená, když nebyl poblíž. Nevím proč. Měl mě děsit. On mě sem přitáhl a držel mě tu.

Hádám, že určitým způsobem mě pořád děsil, protože to neznámo mě děsilo víc, než cokoliv jiného. Vyrostla jsem s Blakem, takže jsem mu věřila, než se začal měnit – a bylo lehké ho mít ráda, všichni Blakea milovali. Taylor mi ale kromě prvního dne nic neudělal. Jistým způsobem mě chránil a staral se o mě a nikdy nezapomenu první dvě omlouvám se. Ale taky jsem věděla, jak rychle se někdo může změnit v někoho jiného.

Rychle jsem zavrtěla hlavou a vstala, než jsem uslyšela kroky a pak zvuk odemykání dveří. Sedla jsem si zpátky na matraci a přitáhla si kolena k bradě, když se dveře otevřely a Taylor vešel. Většinou přešel hned ke mně a položil tác vedle mě, ale tentokrát ne. Když jsem uslyšela zvuk plastového pytlíku, otočila jsem hlavou a oči se mi rozšířily, když jsem viděla, jak tam stojí a v rukou má tašku z… pane bože, Taco Bell!

„Něco jsem ti přinesl,“ řekl tvrdě a položil mi tašku k nohám než odešel k místu přímo naproti mně.

Sledovala jsem, jak rozbalil první tašku a začal vytahovat deodorant, kartáček a pastu, hřebínek a gumičky, šampón, kondicionér, žiletku a mýdlo – protože to, co jsem doteď používala, bylo určitě pro muže. Pak otevřel další tašku a z ní vytáhl mužská tílka a boxerky. Nadzvedla jsem obočí, když je položil vedle mě, ale nic jsem neřekla.

„V žádném případě bych si nedovolil ti vybrat podprsenku a ženské mají až moc druhů spodního prádla. Tohle bylo nejlehčí, ale možná ti budou velké.“

Nemohla jsem si stěžovat. Hrdlo se mi stálo a začaly mě pálit oči. Musela jsem se držet, abych se nenatáhla a nepřejela přes to všechno rukou. Od té doby, co jsem sem přišla, jsem si nečistila zuby, stejně jako jsem si nečesala vlasy nebo nepoužila deodorant. I když jsem se mohla sprchovat každý den, musela jsem si obléct staré kalhotky a tričko a šortky. Měla jsem pocit, že i tak nejsem čistá. Bylo mi jedno, že budu nosit mužské oblečení, hlavně že je čisté.

Otevřel poslední tašku a poprvé za celou dobu se mi přes obličej rozlil úsměv, když vytáhl několik laků na nehty.

„Nevím, jestli máš tyhle barvy ráda, ale viděl jsem, že sis odstranila lak z nehtů, takže… tady.“

Následoval balíček tužek, což jsem nepochopila. Ale když vytáhl deník, stáhl se mi žaludek.

„Musel jsem tě dlouho sledovat, nevím, co a o čem jsi psala, ale vím, že jsi byla zvyklá něco psát každý den. No, to je všechno,“ řekl a odstoupil od matrace.

Zvedla jsem deník a přejela přes něj prsty, po tváři mi začaly stékat slzy. O něco později mi došlo, že mě sledoval. Ale teď jsem myslela jen na to, co všechno budu moct rodičům napsat. Byly to čtyři a půl roku od jejich smrti a celou tu dobu jsem jim denně psala. Neschopnost jim psát byla stejně těžká, jako nebýt s Kashem.

Otevřela jsem pusu, ale musela jsem to zopakovat čtyřikrát, než ze mě vyšel nějaký zvuk. „Proč?“

Taylor se zastavil a napřímil se z místa, kde se natahoval pro svou tašku s jídlem – jeho oči byly velké, když jsem se na něj podívala. „Proč jsem to všechno koupil?“

Zavrtěla jsem hlavou, setřela slzy a odkašlala si. „Proč jsi mě unesl?“

„Nikdy nepochopíš, jak moc je mi to líto,“ řekl.

„Když je ti to líto, tak proč?“

„Neměl jsem na vybranou.“

Viděla jsem v jeho očích tu bolest, ale nechápala jsem ji. Pořád jsem měla nakřáplý hlas, ale donutila jsem se říct, „Proč jsem tady? Proč jste mě vzali?“

Projel si rukou vlasy a vypadal, že neví, co má odpovědět. O pár minut později vydechl a pokrčil rameny. „To ti nemůžu říct. Prostě si jen pamatuj, že jsem se toho nechtěl účastnit a je mi to líto.“

Hloubka jeho omluvy spustila představy, kterým jsem se od únosu vyhýbala. Zalapala jsem po dechu a zakryla si rukou pusu. „Je v pořádku? Kash, je v pořádku? Neublížil jsi mu, že ne?“

„Ani jsme se ho nedotkli. Je… v bezpečí.“ Zmatenost v obličeji ho nejspíš donutila pokračovat. „Pochybuju, že je v pohodě, protože jsi pryč, ale dokud jsi tady, je v bezpečí. Fyzicky mu neublížíme.“

„A-a mně?“

Znovu se sklonil pro jídlo, ale oči mu potemněly, když se na mě podíval. „Nikdy bych ti neublížil.“

Nepromluvila jsem déle než týden, ale teď, když jsem s Taylorem mluvila, jsem nemohla přestat. I když mě pálilo v krku, narovnala jsem nohy před sebe a položila deník vedle sebe. „Když toho nechceš být součástí, proč tedy jsi? Proč děláš něco takového?“

Taylor vytáhl jídlo a pití, než přešel ke mně.

„Potřebuješ peníze? Znám tě? Znáš Kashe? Jsi zapojený do obchodu s drogama nebo nějakého gangu?“

„Nic ti neřeknu, tak se přestaň vyptávat.“

Chtěla jsem odpovědi. Ale když si sedl před dveře a zasunul brčko do jeho pití, pochopila jsem, že náš rozhovor skončil. Byla jsem ráda aspoň za to málo, co mi řekl. Uběhlo několik minut, než mi řekl, abych jedla a já konečně prošla tašku s jídlem, která by stačila Kashovi a Masovi dohromady. Brečela jsem nad nimi několikrát, ale pohled na to jídlo mě znovu rozbrečel. Najednou jsem měla děsnou chuť na palačinky, mého snoubence a jeho obřího kámoše.

„Tohle všechno nesním,“ zašeptala jsem a bezmocně se na Taylora podívala.

„Co nesníš, to sním já. Ještě jsem nejedl.“

Vzala jsem si dvě burrita, položila zbytek na postel a znovu se natiskla ke zdi. Taylor mě v tichosti sledoval a pro jídlo se natáhl až několik minut poté, co jsem dojedla. Dalších několik hodin jsme nemluvili, ale čas jsem zabila tím, že jsem si nalakovala nehty na rukou a nohou a psala do deníku.

Jenže tentokrát to nebylo rodičům, ale Kashovi. Nebyl mrtvý, ale já ano. A navzdory Taylorovým slovům o tom, že mi neublíží, to neznamenalo, že ani ostatní. Takže ta otázka zůstávala stejná, nevěděla jsem, kdy ho uvidím… pokud vůbec.

Někdy po tom, co jsem přestala psát, vstal a sebral odpadky od jídla a šel ke dveřím, aby přinesl večeři.

„Nechoď spát.“

Rychle jsem promluvila a stejně jako předtím vypadal šokovaně, když se na mě podíval. „Proč mě necháváš samotnou jen, když jsem vzhůru? Nemělo by to být naopak? Nedává to smysl, když jsi tu pořád a když odejdeš, tak mi řekneš, abych nešla spát. Nemáš strach, že se zas pokusím o útěk?“

Jeho temné oči se zaplnily něčím, z čeho jsem pocítila strach. Nemusel to říkat nahlas. Bylo v nich varování, co by se stalo, kdybych se pokusila utéct. „Neodcházím z tohohle pokoje když spíš jen proto, že nejsi tak zranitelná. Když odejdu a ty budeš vzhůru, budeš moc křičet, kdyby se něco stalo a já bych tě slyšel.“

„Kdyby se něco stalo?“ Na sucho jsem polkla a několikrát zamrkala. „Jako co?“

Skousl si spodní ret, než odpověděl. „Řekněme, že kdyby někdo jiný než já prošel těmito dveřmi, hned křič. Nečekej, jestli se něco stane. Nezáleží na tom,  jestli se ti něco stane, jde jen o to, jak dlouho budou čekat, než se k tobě pokusí přijít.“ Na mé hlasité polknutí kývnul a zopakoval. „Nechoď spát.“

Nešla jsem.

Nedlouho poté přinesl talíř se špagetami a podruhé za tu dobu, co jsem tu byla, jedl se mnou. Taylor mě pořád sledoval, nejspíš proto, aby měl co dělat, takže jsem si zvykla, že se na mě dívá. Ale to, že se na mě díval při jídle, mě děsilo. Když jsme dojedli, vzal talíře a čekal, že za ním půjdu.

„Vezmi si věci do sprchy.“

Vzala jsem si tašku, ve které bylo všechno, co jsem potřebovala, včetně nového oblečení a šla jsem za ním. Držela jsem se jeho trička a šla jsem těsněji za ním, než obvykle. Krčila jsem se, když jsme procházeli kolem dalších chlapů v místnosti. Po jeho dřívějším varování bych nejradši svůj pokoj už nikdy neopustila, ale neměla jsem tam koupelnu.

Byla jsem vděčná, že se mnou byl Taylor v místnosti. Vysvlékla jsem se a složila oblečení na hromádku na zemi, než jsem vstoupila do velké sprchy s novým šamponem, kondicionérem, žiletkou a mýdlem. Byl to příjemný pocit se oholit, že jsem chtěla jen stát pod tekoucí vodou, když jsem byla hotová. Ale bylo něco na tom, že jsem si mohla vyčistit zuby a obléct si čisté oblčení, takže jsem vodu vypla a osušila se.

Střelila jsem pohledem na skříňku, na které byla trička, boxerky, deodorant a kartáček s pastou. Pak jsem se podívala na Taylorova záda a on to musel vycítit, protože přešlápl z nohy na nohu a podíval se dolů.

„Nedíval jsem se směrem ke sprše. Jen jsem ti to chtěl ulehčit, až vyjdeš. Nikdy jsi ty věci nevybalila a pořád na sobě mají cedulky.“

No… „Díky.“

Použila jsem deodorant, než jsem se oblékla do oblečení, které mi bylo velké. Někdo by měl dát Taylorovi lekci v tom, jak vybírat ženám oblečení. Aspoň že boxerky měly kolem pasu gumu, ale i tak jsem je musela několikrát nahoře otočit, aby mi nepadaly. Lem trička mi dosahoval do půly stehen a zakryl je. Musela jsem se na sebe přestat dívat do zrcadla, protože mi připomínaly Kashovo oblečení, ve kterém jsem chodila spát.

V hrudi mě zabolelo a musela jsem zatlačit slzy, když jsem se natáhla pro hřebenu a několik minut rozčesávala zacuchané vlasy po kdoví jaké době. Pak jsem prohrabala tašku, našla gumičku a udělala si cop, a nakonec konečně, konečně, pastu a kartáček.

Vyčistila jsem si zuby třikrát a natahovala jsem se po pastě po čtvrté, když mě Taylor chytil za zápěstí, aby mě zastavil. Jeho výraz byl pobavený, ale zároveň i omluvný.

„Všechno to tady bude i zítra. Třikrát stačilo.“

Ruka, ve které jsem držela kartáček, ho pomalu a nerada pustila, ale věděla jsem, že má pravdu. Vypláchla jsem si pusu, než jsem se na něj otočila.

„Co mám udělat s mýdlem a dalšími věcmi ve sprše?“

„Nech je tam.“

„Ale co když je někdo vezme? Nebo se jich dotkne nebo něco?“

Zavrtěl hlavou a dal zbytek oblečení do tašky předtím, než vzal ze země mé špinavé a to dal do tašky jiné. „Tohle je moje koupelna. Když v ní nejsem, nemají důvod sem chodit.“

„Ach. Počkej, tohle je tvoje koupelna? A kde je těch ostatní? Tohle je dům?“

„Tak nějak.“

Čekala jsem, že to objasní, ale když ne, následovala jsem ho z koupelny přes ložnici, která byla vybavená různým vybavením ke cvičení a postel, po které jsem toužila. Šla jsem za ním a sledovala ho, jak položil tašky na zem a když viděl, že stojím za ním, ukázal na zbytek pokoje.

„Tohle je můj pokoj.“

„Proč tu nespíš?“ Nebo lépe, proč tu nemůžu spát já? Moje matrace je tenká a špinavá. Tady je aspoň koberec, na kterém by mohl sedět.

Podíval se na mě, ale neodpověděl. Jeho oči se rychle podívaly ze strany na stranu. Od té doby, co se vrátil s jídlem, se na mě díval, jako by se potřeboval ujistit, že tu opravdu jsem. Nechápala jsem to a chtěla jsem se na tu změnu v chování zeptat, ale on si vydechl a vedl mě zpátky do mého pokoje.

Když jsem byla zpátky na mé matraci, zhasnul světlo a já čekala několik minut, než jsem rozeznala jeho postavu sedět u dveří.

„Nikdy jsi neodpověděl.“

„Na co?“ zeptal se pobaveně.

Protočila jsem oči, i když jsem pochybovala, že by mě viděl. „Na otázku o tvém pokoji. Víš, že tu se mnou nemusíš zůstávat. Opravdu se nepokusím utéct. Měl bys spát ve své posteli.“

Po minutě konečně odpověděl. Jeho tón byl potemnělý a hlavou mi probleskl pohled, kterým se na mě díval předtím. „Musím tu s tebou zůstat. Nejsi to ty komu nevěřím, to oni. Alespoň že tě tady můžu zamknout, aby to pro ně bylo těžké se sem dostat, když jsem pryč.“

Projel mi mráz po zádech při představě, že sem někdo přijde, a zmatení, když jsem si znovu uvědomila, že jsem byla za Taylora vděčná. Nechtěla jsem mu být vděčná za nic a nechtěla jsem se cítit, že mu něco dlužím. Protože i přes jeho ochranu to byl pořád on, kdo mě unesl z domu a držel mě tu. To jsem si potřebovala zapamatovat.

Místo toho, abych se pokoušela dál o konverzaci, jsem si přitáhla kolena k bradě a zavřela oči. Ale i když jsem čekala na spánek, nemohla jsem pustit z hlavy, že alespoň pro teď jsem v bezpečí – a dokud bude Taylor u mě v pokoji, nic špatného se mi nestane.