Fawn - 3. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

3/ Rust

To odpoledne bylo jiné – chladnější s kapkou obav, které zaplňovaly vzduch. Heaven byl tichý a zatímco to bylo v tak malém městě normální, stejně ten den byl jiný. Žádný z obvyklých ptáků neseděl na stromech, když jsem prišel ke stromu a kolem noh mi neběhaly myšky.

Školní den byl těžký, ale to mi nezkazilo náladu. I když jsem stál na poli mezi našimi domy, na mém nejoblíbenějším místě na planetě, necítil jsem se šťastný.

Nejistý, co s tím dělat, jsem si sedl pod borovici, pod kterou jsem obvykle sedával, a sundal si z ramen batoh. Vytáhl jsem z něj deník spolu s tužkou, kterou jsem našel, a začal psát. Psal jsem dopisy nikomu a každému, kdo mě napadl: Napoleonovi, vynálezci sušenek Ritz, chlapci na červeném kole, který kolem našeho domu projížděl každé úterý. Popisoval jsem jim moje pocity, dobrodružství, které jsem měl v plánu zažít. Psal jsem jim o práci mého otce, o kostech zvířat, které jsem si schovával, a zvířatech, se kterými jsem na poli mluvil. Psal jsem o tom zvláštním klukovi s černými vlasy a smutnýma očima a psal jsem o tom, jak se ve mně všechno otočilo vzhůru nohama, když se na mě podíval.

Zatímco jsem si neustále odstrkoval vlasy z očí, psal jsem dopisy a básně a příběhy několik hodin, aniž bych si toho všiml. Zapadající slunce v dálce zářilo tlumeně a nechalo mě v klidu psát, ani jednou mi nenaznačilo, že přichází noc.

Když mě začaly bolet prsty a sluneční paprsky zmizely, uvědomil jsem si, že jsem ten den neviděl Ancela, jak kolem mě prošel. Ten zvláštní pocit byl najednou zpátky a tlačil mi těžce na ramena. Natáhl jsem se ke klíční kosti a vytáhl malý stříbrný řetízek s párky, který mi dala máma před několika lety k narozeninám. Držel jsem ho mezi prsty, postavil se a rozhlédl se po poli, doufal jsem, že se ten tajemný kluk z ničeho nic objeví přede mnou.

Ale nepřišel. Normálně by před několika hodinami prošel jen několik minut po mně domů. Pak, někdy kolem večeře, by vyšel ven se svým psem a procházel se po poli. Když ji venčil, byla to jediná doba, kdy jsem ho viděl se skoro usmívat. Říkal jí Daisy a házel jí větvičky. Sedával jsem pod stromem se svým deníkem a sledoval ho. Míval jsem kolena u brady a objímal je rukama, zatímco jsem ho sledoval, jak si hraje se psem.

Posadil jsem se a díval se na branku. Viděl jsem zapnuté světlo v kuchyni u něj doma. Zvonkohra na jeho verandě tiše prozvukovala vzduch. Když jsem zavřel oči a opravdu pozorně poslouchal, nevnímal jsem vítr mezi trávou nebo šustící listí ve stromech nebo zvuk pouličních lamp před mým domem, tak jsem slyšel něco jiného. Byl to zvuk, který jsem znal, ale nepoznával. Byl to ten samý zvuk, který jsem slyšel, když se máma a táta v noci tiše hádali a mysleli si, že jsem spal. Ten samý zápal a neklid naplňoval vzduch.

Branka od Ancelovy zahrady se otevřela a on se objevil těsně za ní. Díval se na oblohu, jako by čekal, že spadne. Jeho táta stál na verandě a křičel na něj, ale Ancel se neotočil. Dál se díval na oblohu. Možná měla opravdu spadnout.

Ancel měl na sobě pouze černé tričko, roztrhané džíny a tenisky. Ruce měl zastrčené v kapsách a vyšel do tichého pole, za sebou nechal otevřenou branku. Jeho táta práskl dveřmi od domu a brzy poté vyběhla na zahradu Daisy.

Zatímco se Ancel přibližoval ke stromu, pod kterým jsem seděl, přemýšlel jsem, jestli ví, že tam sedím. Měl jsem pocit, jako bych narušoval jeho soukromou chvíli s jeho tátou. Ale jak se přibližoval, naprosto jsem na sebe zapomněl. Jediné, co jsem viděl, byly černé a modré vzorce na jeho rukou, které připomínaly kytky. Některé byly černé a na okrajích žluté, zatímco jiné byly světlejší a bledé jako jeho kůže. Některé ty znaky se táhly i kolem jeho krku, sotva dosahovaly límce jeho trička. Vypadaly jako tmavomodré a černé skrvny, které někdo namočil do mléka.

Jak se to mohlo stát? Jak mohl být tak neopatrný? Nevěděl snad, jak moc vzácný byl – jak důležité bylo, aby byl v bezpečí? Byl ta nejhezčí věc, o které jsem kdy snil a i tak byl pokrytý skvrnami, které mi připomínaly, že je člověk.

Postavil jsem se.

Jeho oči okamžitě přístály na mně.

Ve chvíli, kdy se naše oči setkaly, jsem se rozešel k němu. Spojovaly nás tenké neviditelné provázky, které nás k sobě přitahovaly. Silně mě obmotávaly a já se s každou vteřinou zmenšoval.

V dálce svítilo velké oranžové slunce a jeho poslední paprsky tancovaly na jeho černých vlasech a chladně modrých očích. Obklopovalo ho, jako by to byl neznámý objekt, u kterého ani slunce nevědělo, co s ním dělat. Byl sloup, nehybný a nepoddajný, i proti přírodě a jejím něžným dotekům.

„To jsi ty.“ Jeho hlas byl jako kámen a dlouhá noc bez hvězd.

Přitiskl jsem polštářky prstů na jeho chladnou kůži pokrytou modřinami. Netrhnul pod mým dotykem. Jeho oči se zabořily do mých a intenzita toho pohledu mě donutila se podívat jinam.

Měl roztržený rukáv tmavého trička a nitky se lehce pohybovaly ve větru. Voněl jako lékořice a na jeho oblečení se držela vůně cigaret. Černé vlasy mu padaly do obličeje a částečně přede mnou zakrývaly jeho oči.

Pak mnou něco projelo a bylo to jako něco, co jsem cítil ten první den, kdy jsem ho uviděl – zázrak. Ale tohle bylo hlubší. Bylo to těžší, znásobenější jeho chladným pohledem a jemnými chloupky na jeho pažích. Bylo to něco neurčitého, co jsem nemohl pojmenovat.

Zajímalo mě, jestli to cítil také.

Daisy běhala kolem nás, nadšeně štěkala a vrtěla ocasem.

Zrovna když jsem chtěl promluvit, říct Ancelovi svoje jméno, ozval se vzduchem křik. Zase na něj křičel jeho táta. Ten zvuk musel zlomit jakékoliv kouzlo, pod kterým byl, protože ode mě odtáhl ruku a podíval se na mě, jako by udělal něco špatného. Jako kdybych já byl něco špatného.

Otočil se a vzdaloval se, Daisy ho následovala.

Cítil jsem pálivou vlhkost v očích jako by se zpola zledovatělé jezero chtělo na jaře vylít ze břehů.

Chtěl jsem, aby zůstal se mnou. Potřeboval jsem, aby se mnou zůstal. Chtěl jsem mu prozradit své jméno a že je krásný a jak od první chvíle, kdy jsem ho uviděl, jsem nemohl myslet na nic jiného.

Když jeho záda zmizela za brankou jeho dvora, pochopil jsem, že nikdy můj nebude. A stejně tak jsem ale věděl, že já budu vždycky jeho.

Otočil jsem se, abych sesbíral batoh zpod stromu, sklonil jsem se a natáhl se pro věci – tužku, deník a pár lepítek, které jsem našel na zemi. Když jsem se chtěl akorát zvednout, uslyšel jsem vyděšený zvuk. Byl tichý, ale rozpoznatelný. Věděl jsem, že je to pták. Tiše plakal a prosil, abych ho našel. Kleknul jsem si a hledal kolem kmenu stromu zdroj toho zvuku. Po chvíli hledání pod listím a zlomenými větvičkami, jsem to našel. Byla to vrána, plakající a skřehotající, jak se nakláněla o kámen poblíž stromu. Když jsem byl dost blízko, viděl jsem, že má zlomené křídlo. Věděl jsem, že šance na přežití ptáka se zlomeným křídlem jsou velmi malé, ale když jsem se na tu zraněnou bytost díval, přestalo brečet a jen mě tiše sledovalo. Opatrně jsem se natáhl, něžně se dotkl černého peří na jeho malé hlavičce. Díval jsem se na tu malou černou vránu a došlo mi, že nemám jinou možnost než ji udržet naživu.

Natáhl jsem k ní ruce a pomalu ji vzal do dlaní, opatrně jsem ji zabalil do mého kardiganu. Krákoralo z celých plic, když jsem ho nesl přes pole a pak přes naši zahradu.

V době, kdy jsem dorazil do domu, už na mě máma s tátou vyděšení čekali, nejspíš proto, že jsem celou cestu přes zahradu křičel. Oba se podívali dolů na malou kuličku peří, kterou jsem držel v rukou, a pak na mě. Něco v mém výrazu je muselo zlomit, protože mě máma okamžitě objala a políbila na čelo.

„To je v pořádku, synu,“ řekl táta a natáhl se ke mně. „Vezmu si ho.“

Otočil jsem se od něj, ale stále se na něj díval. „Musíme ho udržet naživu. Chci ho spravit. Musím ho spravit.“

„Já vím, Rusty, já vím. Jen se na něj podívám. Přísahám, že budu opatrný. Ano?“ zeptal se.

Po chvilce přemýšlení jsem pomalu přikývl. Táta se znovu natáhl a vzal si můj kardigan s vránou uvnitř. Položil brečícího ptáka na kuchyňskou linku, odmotal látku, aby se na to ubohé stvoření lépe podíval.

Máma mě znovu přitáhla do pevného objetí a já jí zabořil obličej do břicha. Poplácala mě po hlavě a tiše šeptala, že všechno bude v pořádku a že jsem udělal dobře, když jsem ho přinesl domů.

„Možná by měl jít Rust do jeho pokoje a počkat,“ navrhl táta.

„Ale já ho takhle našel,“ zaprotestoval jsem. „Měl bych tu být s ním. Možná je vyděšený.“

„Rusty,“ řekla máma. „Nejspíš ho unaví, když tady bude tolik lidí. Půjdeme do tvého pokoje a ty mi řekneš, co se stalo, ano?“

Cítil jsem slzy v očích. Kývl jsem směrem ke kuchyňské lince, vzal jsem máminu ruku a vedl ji do pokoje. Jakmile jsme tam byly, posadila se vedle mě a obtočila kolem mě ruku.

„Co si myslíš, že se mu stalo?“ zeptal jsem se třesoucím hlasem. „Chci říct, jak myslíš, že se zranil?“

„Nejsem si jistá,“ odpověděla a přitáhla si mě blíž. „Možná ho srazilo auto nebo vypadl z okna. Důležité je, že jsi ho našel a přinesl domů. Táta udělá, co je v jeho silách, to víš, Rusty, že ano?“

„Já vím, mami.“ Nemohl jsem si pomoct, slzy mi stále stékaly po tvářích. „Vím, že ho táta možná nebude moct zachránit, ale já jsem to musel zkusit.“

„Máš tak velké srdce.“ Naklonila se a políbila mě na čelo.

Po chvíli ticha, které přerušovaly jen moje vzlyky a vzdálené skřehotání vrány, jsem se k ní otočil.

„Mami?“ řekl jsem.

„Ano, Rusty?“

Na chvíli jsem se odmlčel, než jsem pokračoval. „Kdyby někdo někomu ubližoval, vždycky ho můžu přinést k tobě a tátovi, že ano? A vy se ho pokusíte zachránit?“

Odtáhla se a podívala se na mě. Nezvedl jsem pohled od země, na kterou jsem se díval, ale věděl jsem, že její oči jsou upřené na mě.

„Mně a tátovi můžeš říct cokoliv, Rusty. Cokoliv. A my uděláme vždycky co je třeba, abychom ti pomohli nebo někomu jinému. Co se děje?“

„No,“ popotáhl jsem, „myslím, že někdo někomu ubližuje. Ten kluk, co žije na druhé straně pole – Ancel – dnes jsem ho viděl. Jeho táta byl naštvaný a křičel na něj. Měl na rukou modřiny.“

Máma mi položila ruku na rameno a otočila mě tak, že jsem neměl jinou možnost než se na ni podívat. „Rusty, jsi si jistý? Tohle je vážné. Pokud sis to vymyslel...“

Aniž bych věděl, že to přichází, tak jsem se rozbrečel. „Ano, jsem si jistý. Chci pomoct té vráně a Ancelovi. Nechci, aby jim někdo dál ubližoval.“

Síla mámina objetí byla skoro nezvladatená, ale já ji vítal. Obtočil jsem kolem ní ruce a plakal jí na rameno, jako by přicházel konec světa. Nevěděl jsem, jak dlouho mě držela, ale v určité chvíli jsem upadl do neklidného spánku.

***

Dokončil jsem to. A bylo to dokonalé.

Byla sobota ráno a já strávil celou noc tím, abych to dokončil. Máma mě jednou nachytala a řekla, že bych neměl zůstávat vzhůru tak dlouho a jít spát, ale já nemohl nadšením usnout. Pod peřinou a světlem baterky jsem to vázal dohromady. Pomalu všechny kousky dokonale zapadly na provázek a já věděl, že to stálo za to.

Vrána žila, řekl táta. Po tom, co jsem usnul, mě máma s tátou probudili s úsměvem na tvářích.

„Je naživu – tvoje vrána,“ řekl táta. „Ale myslím, že už nikdy nebude létat.“

„Ale je naživu?“ zeptal jsem se nadšeně a protřel si ospalé oči.

Táta se na mě usmál. „Je naživu.“

„Můžu ho vidět?“

„Teď spí,“ odpověděl, „ale ráno se na něj můžeš jít podívat. Měl za sebou dlouhý den. Bude nejlepší, když ho necháš odpočinout.“

Poslechl jsem ho. On věděl vše nejlíp. Já na druhou stranu ale odpočívat nemohl. Byl jsem až moc nadšený. Zachránil jsem ho – tu vránu. Přineslo mi to do života štěstí. Když jsem mohl zachránit vránu, možná jsem mohl zachránit i Ancela. Možná jsem mu mohl nějak pomoct.

Tak jsem zůstal celou noc vzhůru a vyráběl mu řetízek. Ale nebyl to jen tak ledajaký řetízek – byl to kousek mě. Ten řetízek byl vyrobený z velmi tenkého proužku kůže, který mi táta dal. Na dotyk by jemný, ale pevný. Vzal jsem čtyři moje nejcennější věci – nalakované a namalované zvířecí zuby – a táta mi do nich udělal dírky tak, abych je mohl navléct na řetízek. Jeden zub byl světle modrý, dva jasně žluté a jeden zelený. A přímo uprostřed řetízku bylo pírko. Byla to moje nejoblíbenější věc, kterou jsem kdy našel. Pírko jestřába, které jsem našel, když mě máma s tátou vzali na výlet do hor před dvěma roky, kdy jsme šli na tůru divočinou a stanovali se zvířaty v lese.

Když jsem ho dokončil, lehce jsem ho na koncích zavázal a podíval se na své mistrovské dílo. Byl nádherný a dokonalý, takže si zasloužil být Ancelův.

To ráno jsem vyskočil z postele s východem slunce, strčil řetízek do kapsy a šel přímo na pole. Bylo pořád brzo ráno, ale já byl natěšený a už jsem nemohl čekat. Slunce zrovna vycházelo. Dotýkalo se hlaviček trávy, tančilo na ranní rose, která se třpytila. Stále bylo chladno, ale i když jsem na sobě neměl bundu, nebyla mi zima. Srdce mi divoce bušilo a řetízek mi propaloval díru do kapsy. Nemohl jsem se ho přestat dotýkat.

Stál jsem uprostřed pole a díval se na branku jeho zahrady a zlaté panty jeho dveří. Nevěnoval jsem pozornost myšce, která mi běhala kolem nohou, ptákům, kteří na mě ze stromů volali nebo slunci, které tančilo čím dál víc na mém obličeji.

A pak, když jsem myslel, že by mi zlomil srdce tím, že by zůstal celý den doma, se jeho dveře otevřely.

Ancel vyšel ven se stejnou aurou kolem něj jako vždy – temnou, nebezpečnou, ale přesto překrásnou. Hlavu měl skloněnou, ruce zastrčené v kapsách tmavých kalhot a tmavé vlasy mu padaly do obličeje.

Najednou jsem byl nervózní. Nebyl jsem jako Ancel. Nebyl jsem z ledovce a půlnočního nebe, byl jsem z trávy na poli, teplého vánku a špíny na botech. Byl víc, než v co jsem mohl doufat, a zatímco jsem věděl, že se na mě nikdy nebude dívat tak, jako já se díval na něj, musel jsem mu stejně dát kousek sebe.

Než jsem se mohl přesvědčit, abych udělal opak, běžel jsem. Přeskakoval jsem hroudy hlíny a díry v zemi. Běžel jsem tak rychle, jak mi jen moje krátké nohy dovolily a nezastavil jsem se, dokud jsem nestál přímo před ním. Díval se na mě.

Popadl jsem jeho ruku ve stejnou chvíli, kdy jsem vytáhl řetízek z kapsy. Strčil mu ho do ruky a sevřel jeho prsty kolem něj.

„Tohle jsem ti vyrobil,“ řekl jsem.

Ancel pomalu rozevřel dlaň a podíval se na řetízek, který jsem mu do ní položil. Nic neřekl, tak jsem pokračoval. „A můžeš se mě zeptat proč, pokud chceš, ale už teď vím, že se nezeptáš. Nebo se mě můžeš zeptat, kdo jsem, ale vím, že neuděláš ani to. Ale prosím, vezmi si ho. Potřebuju, aby sis ho vzal. Potřebuju, aby sis ho nechal.“

Natáhl se pro něj a lehce se dotkl jestřábího pírka. Celou dobu jsem zadržoval dech. Sledoval jsem, jak si prohlíží pírko, namalované zuby, provázek kůže. Sledoval jsem, jak se mu stáhlo tmavé obočí k sobě a jak mu dlouhé řasy vytvořily stín pod očima.

Po chvíli, která se zdála jako roky, pomalu vzhlédl a podíval se na mě.

„Dobře.“

Z toho jednoho jediného slova se mi zastavilo srdce. A pak jsem mluvil dál.

Měl si ho nechat. Ten řetízek byl ze všech mých cenností, byl to kousek mně.

Ancel si ho nechal.

A s tím jsem se otočil a běžel domů, aniž bych řekl něco víc. Když jsem otevřel zadní dveře a zavřel je za sebou, opřel jsem se a sjel po nich dolů.

Nechal si ho. Možná ne navždycky, ale aspoň na chvíli, na chvíli budu s ním.

Postavil jsem se a běžel k oknu v kuchyni. Když jsem vyhlédl na prázdné pole, přemýšlel jsem, jestli se tímhle mezi námi věci změní. Možná se jednoho dne staneme kamarády. Možná spolu budeme zítra mluvit a nakonec mě nechá si pohrát s Daisy. Možná mě jednoho dne nechá držet ho za ruku.

Slíbil jsem si, že zítra po škole místo sezení pod stromem a sledováním Ancela, poběžím k němu jako ten den a řeknu mu, jak se jmenuju.

Ano. Zítra se Ancel dozví mé jméno.

***

Ale život nebyl fér, ani v Heavenu.

Druhý den byl Ancel pryč. Opustil Heaven jako zloděj v noci a vzal si s sebou moje srdce.