OM - 46. kapitola

Překlad: Sinnel

SARA

Den strávím přecházením po pokoji. Má úzkost se každou hodinou stupňuje. V době večeře jsem už připravená trhat si vlasy.

Za necelých dvanáct hodin začne Peterova nebezpečná mise, a Yulia si se mnou stále ještě nepřišla promluvit – a ani její manžel mi nepřinesl slíbenou pilulku.

„Měl bych ji mít dneska později odpoledne,“ řekl mi, když mi donesl oběd. „I když možná to může být až zítra.“

Zítra už by bylo příliš pozdě, nicméně ta slova si nechám pro sebe, protože můj žalářník nemusí vědět, jak skutečně moc ten prášek potřebuji. Pokud nic jiného, můžu si jí schovat pro budoucí použití a modlit se, aby mé plodné dny tenhle měsíc nebyly tak plodné.

Mé přecházení přeruší tiché zaklepání na dveře.

„Saro?“ zeptá se ženský hlas. „Můžu vejít dovnitř?“

Puls mi vyskočí. „Ano! Pojď dál, prosím.“

Otevřou se dveře a do místnosti vejde pozpátku Yulia. V ruce drží tác plný talířů, který vypadá jako velice těžký.“

„Tady, pomůžu ti.“ Spěchám k ní a když ji pomáhám položit tác na prádelník, jen stěží dokážu ovládnout své vzrušení.

Usměje se na mě. „Díky. Jak zvládáš pobyt tak daleko?“

„Je to dobré,“ odpovím a zářivě se na ni usměji. „A samozřejmě, že jídlo je úžasné. Mnohokrát ti za něj děkuji.“

Yuliiny oči září radostí. „Nemáš zač. A co všechno ostatní? Máš všechno, co potřebuješ? Lucas říkal, že jsi požádala o nějaké léky...“

Přikývnu a pak se rozhodnu, že se do toho prostě vrhnu. Peter se potenciálně vrací zítra a když už vím, že Yulia je na mé straně, nemám času nazbyt. „Potřebuji pilulku po,“ řeknu na rovinu. „A dnešek je poslední den, kdy si ji můžu vzít.“

Její nádherná ústa se stočí do výrazu překvapení. „Ach. Páni. Lucas se o ničem takovém nezmínil. Dneska poslal jednoho ze svých strážců do města, aby vyzvedl pár věcí, ale myslím, že do toho něco přišlo a ten chlap byl vyrušen. Počkej a já to zkontroluji, jo?“

„Počkám.“ Když se Yulia otočí k odchodu, popadnu ji za štíhlou paži. „Prosím, potřebuji tvoji pomoc.“

Její výraz tváře se změní do pečlivě prázdného. „Co myslíš.“

Nechám ruku klesnout. „Musím odejít. Teď. Dneska v noci. Předtím, než se Peter vrátí. Prosím, je to hrozně důležité. Nejsem jeho přítelkyně. Jsem jeho zajatcem. Unesl mě a teď -“

„Počkej, Saro. Prosím.“ Zvedne ruce s dlaněmi natočenými směrem ke mně. I když její chování zůstává klidné, můžu říct, že je sklíčená. Rozhodně nečekala, že bych žadonila o pomoc tak otevřeně. „Zneužívá tě? Ubližuje ti?“ opatrně se ptá.

„Řízl mě nožem a použil na mě waterboarding,“ řeknu a při hrůze, která se zračí v Yuliině tváři, okamžitě pocítím bodnutí viny. Měla bych se pravděpodobně zmínit o tom, že se to mučení stalo ještě před naším vztahem, předtím, než jak začal, ale když od ní chci získat pomoc, nemůžu si dovolit malovat své zajetí v růžových barvách.

I když Yulia vypadá tak soucitně a laskavě, nemůžu zapomínat na to, že se jedná o manželku obchodníka se zbraněmi a že může mít na morálku jiný pohled, než má většina lidí.

„Také mě chce donutit, abych s ním měla dítě,“ pokračuji v tlaku, zatímco ona je stále ještě v šoku. „To proto potřebuji pilulku po. Za pár hodin od toho uplyne třicet šest hodin. Ne, že by mi prášek pomohl, pokud tu stále ještě budu, až se Peter vrátí. Dělá se mnou, cokoli chce, a nikdo ho nezastaví. Yulio, prosím“ - chytnu ji znovu za paži - „ani mě nemusíš nechat jít. Prostě mi dovol udělat jeden telefonát nebo poslat e-mail. Nikdo by se nedozvěděl, že jsi byla tím, kdo mě pomohl. Prosím.“

S každým dalším slovem, které vyslovím, je čím dál bledší, a já mám skoro špatný pocit. Chápu, že jsem jí tím dostala do nemožné situace. I když vypadá, že co se týče její manžela a jeho obchodů se smrtí, je ochotna se dívat jinam, Yulia není stejná jako on – nebo v sobě aspoň má dostatek empatie. Ale zároveň ví, jak nebezpečný Peter je a co by riskovala, kdyby se s ním dostala do křížku.

„Ty jsi -“ Odkašle si. „Nikdy jsi s ním nebyla dobrovolně? Tu první noc, při večeři, jsem mezi vámi dvěma cítila napětí, ale to, jak se na tebe díval… a pak to, jak ses dívala ty, když jste se loučili… Byla jsem v kuchyni, ale myslela jsem, že jsem viděla – Získala jsem špatný dojem? Ublížil ti? Pokaždé tě nutil?“

Při těch soukromých otázkách mi obličej přímo hoří rozpaky. Znovu svěsím ruku. „To není – myslím, unesl mě. Co myslíš?“

K mému překvapení teď vypadá, že je jí to nepříjemné. „Myslím, že je to občas komplikované,“ řekne po pár okamžicích mlčení. „Ne každý vztah se odehrává stejnými způsoby a jsou doby, kdy -“ Odmlčí se, jako by si to, co chce říct rozmyslela.

Zamračeně na ni zírám. Je za tím příběh, ale ať už je jakýkoli, nemůžu si dovolit soustředit se na to. Musím ji přesvědčit, aby mi pomohla dřív, než bude příliš pozdě.

„Yulio, prosím,“ řeknu. „Tohle je moje jediná šance. Ty jsi mojí jedinou šancí. Jestli se vrátí a já tady budu, už nikdy znovu neuvidím své rodiče, nikdy nebudu mít kontrolu nad svým vlastním životem… prosím. Vím, že mou situaci chápeš. Peter Sokolov zabil mého manžela a mě mučil. Pronásledoval mě a unesl mě, a skoro pět měsíců mě drží v zajetí. Musím odejít dřív, než se vrátí, a to jediné, co potřebuji, je abys mi umožnila přístup k telefonu. Jen na okamžik. Mohla bych kontaktovat FBI a pak -“

„A pak bude náš domov terčem každého vládního agenta,“ řekne Kent, který bez zaklepání vtrhne do dveří. Hranatou čelist má vzteky zaťatou, světlé oči přimhouřené tak, že z nich jsou štěrbiny. Přejde po místnosti a popadne Yulii za paži tak silně, až má kotníky prstů bílé. „Pojďme,“ řekne své ženě se zaťatými zuby a když sleduji, jak ji vleče z místnosti, mé zoufalství narůstá.

„Je mi líto,“ naznačí ústy dřív, než Kent zabouchne dveře, znovu mě zamkne a já vím, že je po všem.

Moje jediná šance na útěk je ztracena.

Než se mi konečně podaří usnout, brečím dobré dvě hodiny – a pak se okamžitě zanořím do série nočních můr. Nevím, proč se mi to znovu děje, ale když se probudím z dalšího živého snu, kdy se topím ve svém kuchyňském dřezu, celá se třesu a jsem zpocená, a vím, že dneska v noci nedokážu spát.

Shodím ze sebe přikrývku a hodím nohy přes pelest postele dolů. Najednou cvakne zámek u dveří a dveře se tiše otevřou.

Vylekaně popadnu deku, abych se zakryla, ale do mého pokoje nikdo nevstoupí.

Omotám peřinu kolem sebe a přeběhnu ke dveřím. Na vzdáleném konci chodby zahlédnu vysokou, štíhlou postavu, která mizí za rohem. Její blond vlasy v měsíčním světle září jako maják.

Yulia.

Přišla pro mě.

Nemám ani ponětí, jak se jí podařilo vyklouznout před manželem, ale neztrácím čas tím, že bych zpochybňovala svoje štěstí. Rychle na sebe hodím oblečení a balerínky, vklouznu do chodby a zamířím směrem ke kuchyni. Dávám si pozor na to, abych nevydala byť jen sebemenší hluk.

Musím najít telefon nebo počítač – cokoli, co by mi umožnilo kontaktovat vnější svět.

„Tady.“ Najednou mě někdo vrazí do ruky pár klíčů. Když se přede mnou objeví Yulia, jakoby prakticky vystoupila po mé pravici přímo ze zdi, potlačím vyjeknutí. Díky měsíčnímu světlu, které sem prochází skrz velká okna, vypadá její bledá tvář jako z jiného světa. „Přímo venku stojí Mercedes,“ naléhavě zašeptá dřív, než se vzpamatuji ze šoku. „Vypnula jsem alarmy, které jsou kolem, otevřela automatické závory a drony jsem nasměrovala k pláži. Máš deset minut, rozumíš? Sedm kilometrů jihozápadně je čerpací stanice. Jeď přímo tam a najdi telefon.“

Přikývnu. Když svírám klíče, které mi dala, srdce mi buší jako o závod. „Díky. Strašně moc díky.“

„Běž.“ Yulia se ustaraně ohlédne za sebe, a zároveň mě postrčí směrem ke dveřím. Už neváhám ani o vteřinu déle.

S klíči v ruce vyběhnu z domu a skočím do auta.