BM - 26. kapitola

Překlad: Lenuszka

Stella

Dnes večer se slavnostně otevírá komunitní centrum. Nadace zorganizovala obrovskou párty pro šéfy komunity, členy rady, a Daneovy kamarády a spoluhráče z NFL.

Opřený o dveře koupelny, mě muž, kolem něhož se to celé točí, sleduje, jak se oblékám. Jeho oříškové oči zaplaví nepopiratelné uznání.

Je to deset dní od incidentu v nemocnici a on o té blondýně neřekl ani slovo. Nebudu ho pronásledovat s pánvičkou. Nebudu to dělat. Nebo křičet jako nějaká štěkna, i když bych občas chtěla. A věřte mi, opravdu bych chtěla. Ani jsem to neřekla Delii ze strachu, že na zahradě najdu čerstvě vykopaný hrob a Dane nebude k nalezení. Pro jednou nebudu předpokládat to nejhorší. On si zaslouží, abych o něm nepochybovala.

Místo toho jsem věnovala tu energii něčemu dobrého. Začala jsem sjednávat schůzky pro neziskovou organizaci, kterou jsem chtěla rozběhnout. Po Novém roce to Irovi řeknu. Jak znám jeho schopnost číst mi myšlenky, nebyla bych překvapená, kdyby to už věděl.

Sedím na konci postele a pomalu si natahuju černé punčochy.

„Ježíši Kriste, tyhle punčochy?“ Odstrčí se od rámu dveří a přiblíží se.

„Silonky jsou nepohodlné,“ řeknu mu s šibalským úsměvem.

„To schvaluju.“

Několik dalších kroků a je u mě, vezme do rukou mou tvář a líbá mě jako muž odsouzený k životu. Očekávala jsem, že sex ochladne, že mu to dá mezi námi nějaký prostor. To se nestalo. Naopak, jakmile doktor řekl, že je bezpečné pokračovat, byl ve mně se stejnou vášní.

„Pokud nepřestaneš být tak zatraceně sexy, budeme mít problém.“ Zatlačí mě zpátky na postel a usadí se mi mezi nohama, dělí nás jen spodní prádlo. No… tohle a ta blondýna… a jeho neschopnost vyjádřit, co ke mně cítí.

„Dane--“ řeknu se smíchem. „Nemáme čas.“

„Musíme dohnat hodně milování, když už teď táta odjel.“ Jeho hlas klesne, jak mi posévá polibky nahoru po mém krku, rukama mi přejíždí po těle, hladí a tiskne všechna správná místa.

Milování? Tím směrem se nevydám. Ani náhodou. Ani nikam poblíž. Chytím ho za vlasy, zvednu mu hlavu a prohlížím si jeho zářivé oči a sexy úsměv. Nic na jeho tvář nenaznačuje, že si uvědomuje, co řekl. „Tvůj otec odjel před deseti dny.“

„Nesnáším, když musím být tiše.“ Řekni mi něco, co nevím. Začne mi sát krk, okousává a prolíbává si cestičku od mé čelisti k uchu. „Když se do tebe udělám, je to jako proklouznout do nebe, a chci slavit… poděkovat svému stvořiteli, že tě stvořil pro mě.“

„To je… nevím, co to je,“ podotknu, zaženu úsměv, který by ho jen vyprovokoval k pokračování. Usměje se a podívá se na mě. V jeho očích je tolik obdivu, že ta slova vypustím dřív, než se stihnu zastavit. „Myslíš, že to někdy skončí?“

Během vteřiny se ta nálada změní ze zábavné na pochmurnou. Každý sval v Daneově těle ztuhne.

„Jak to myslíš – skončí?“ zeptá se opatrně, aby jeho tón zůstal neutrální.

„Tohle, mezi námi, všechna ta chemie… myslíš, že to skončí?“

„Ne, bejby,“ okamžitě odpoví. „Nikdy předtím jsem se takhle necítil.“ Zkoumá mou tvář, jeho soustředění je super intenzivní. A Daneova intenzita je pohled k nezaplacení. „Ty ano?“

„Ne.“ Ani zdaleka.

Pak se usměje. „Jsi to nejlepší, co jsem kdy měl, maličká.“

Sladký. Vždycky je sladký. Ale tohle nebyla slova, v která jsem doufala.

„Můžu si na chvíli ukrást svou přítelkyni?“ řekne Dane řediteli centra, panu Donaldsonovi, který byl uprostřed vysvětlování celého skvělého programu, který naplánoval pro děti z okolí.

Párty běžela hladce, komunitní centrum bylo krásně vyzdobeno a jídlo bylo vynikající. Dorazilo asi dvacet pět kamarádů z NFL. On mi představil jednoho po druhém. V momentech jako jsou tyhle, si uvědomuju, jak zásadně rozdílní jsme. Raději bych seděla v koutě a poslouchala podrobné plány pana Donaldsona, zatímco mě Dane vrhá do středu pozornosti. Nemůžu si pomoct, ale přemýšlím, jestli nás to odsoudí ke zkáze.

Aniž by se obtěžoval počkat na odpověď, odtáhne mě Dane pryč. Věnuju panu Donaldsonovi omluvný pohled a on se s pochopením usměje.

„To bylo hrubé.“

„Od té doby, co jsme sem přišli, jsem s tebou nebyl ani chvilku o samotě.“

Teď přichází protočení očí. „Nejsme tady proto, abychom byli o samotě. Vlastně právě naopak.“

Jako kdyby z toho neslyšel ani slovo, táhne mě dál záměrně s sebou, jako muž na misi, když mě vede postranními dveřmi ven. Ve vteřině, kdy se dveře otevřou, narazí do mě chladný vzduch. Chytím se rukama kolem pasu. Je první prosincový týden a země je zmrzlá, na všem je tenká vrstva ledu. Dojdeme k malé zahrádce, která je připravená k obdělávání, až rozmrzne, teď tu stojí jen osamělá kamenná lavička.

„Dane, je tu zima.“ Všechno, co mám na sobě, jsou černé žerzejové šaty. „Nejsem zrovna oblečená na laškování v těchto teplotách.“

 Sundá si své sako a přehodí mi ho přes ramena. Zavrtám se do tepla, které z něj pořád sálá. Zabořím nos pod látku a zhluboka se nadechnu jeho vůně, když se mé tělo zachvěje. Nejsem si jistá, jestli je to způsobeno chladem, nebo jeho zvláštním chováním. Milionkrát mě napadlo, že mě nechá kvůli té blondýně. V krku mi začne pulzovat.

„Co se děje?“ Rukou si automaticky zakryju vypouklé bříško, nový zvyk. Takový, který se rychle vžil.

Vezme mě za ramena, vede mě k lavičce, kde se posadí vedle mě. „Jsou skoro Vánoce,“ řekne nepřítomně. Jako by to byla dodatečná poznámka.

Vánoce? Vážně? Já se tu chystám nervově sesypat a on sem hází kraviny o Vánocích? Zmůžu se jen na přikývnutí, soustředím svou energii na to, abych zůstala klidná a dýchala. Teď nepřipadá v úvahu omdlít.

„Je toho tolik, za co jsem vděčný. Skoro příliš.“ Zvedne hlavu, jeho pohled zaletí k jasné noční obloze. „Zahanbuje mě to, že jsem tak požehnaný--“ Hrdlo mu pracuje, jak polkne. „Vděčný… jsem vděčný za všechno, co mi Bůh dal. Ale nejvíc ze všeho za tebe.“

Pak se na mě otočí, jeho výraz je vážný, pohled přímý, ani náznak viny nebo studu. „Chci tě vzít na dovolenou a udržet tě tak zaneprázdněnou, že nebudeš chtít zpátky domů. Chci tě držet za ruku, když naše dítě přijde na svět. Chci tě…“ Zatne čelist. Zhluboka se nadechne a polkne. „Chci, abys byla moje, až zestárnu… prokážeš mi tu čest a staneš se mou ženou?“

Nedýchám. Ani nemůžu mrknout. Můj mozek nemůže vstřebat, co se právě stalo a zároveň řídit mé tělo. Když znovu začne pracovat, celý můj slovník je zredukuje na jedno slovo. Svatba. On si mě chce vzít.

Dane vytáhne z kapsy svého saka, která mám právě na sobě, červenou krabičku a otevře ji. Uvnitř krabičky od Cartiera na mě mrká prsten s třemi obdélníkovými diamanty. Zachytí světlo z nově instalovaných bezpečnostních svítilen, a odráží oheň.

„Prostřední kámen je to dítě, které nás svedlo dohromady,“ odpoví nízkým hlasem. „A tyhle boční jsme ty a já.“ Pokračuju v zírání, snažím se poskládat, jak se to mohlo stát, aniž bych to viděla přicházet. „Nejsou velké, ale kameny jsou dokonalé. Jako jsi ty pro mě.“

Konečně mi to sepne, náhle se mé synapse spojí. Otevřu rty, moje srdce roste a stahuje se, krev mi šumí v uších. Oči mi zaplaví slzy, sbírají se v koutcích a tečou mi po tvářích.

„Bejby--“ Slyším ho říct, jeho hlas je tlumený všemi těmi zvuky v mé hlavě. Vzhlédnu do jeho krásné tváře a vidím ostražitost. „Neodpověděla jsi mi.“

V jedné chvíli se vznáším, připravená ho obejmout a vyznat svou lásku a v další spadnu zpátky na zem. Protože mě to najednou zasáhne. Žádná láska. Vůbec nezmínil lásku. Krásné vyjádřil svůj cit, ale žádná láska… kde je ta láska?

Setřu si slzy z tváře. „Myslela jsem, že se se mnou chceš rozejít.“

„Cože?!“ Vypadá stejně šokovaně, jako zní. „Proč by sis to myslela?“

„Pravidlo tří měsíců… a viděla jsem fotku, jak líbáš tu blondýnu, Dane. Bylo to všude na internetu.“

On vypadá zmateně, takže mu to objasním. „Tu noc, co jsem jela do nemocnice.“

On se na moment odvrátí. Soudě podle jeho výrazu pátrá v paměti. Poznám ten okamžik, kdy se mu to vybaví.

„Christy.“ Na krátkou vteřinu zavře oči, jeho ramena klesnou, jako by vydechl frustrací. „Ona mě chytila nepřipraveného a políbila mě. Byla opilá. Až moc, myslím.“ Jeho výraz se změní, zúží oči a je v nich podezření. „Proč jsi nic neřekla?“

„Proč jsi nic neřekl ty?“

„Protože jsem si nemyslel, že máme problém. Jedna ukradená pusa od opilé holky byla sotva něco, co bych si měl pamatovat.“

„Opilé ex-přítelkyně.“

„Hej – podívej se na mě,“ řekne a já to udělám. „Nebylo to nic nezapomenutelného.“ Jeho oči těkají po celé mé tváři, hledají náznak souhlasu. „Věříš mi, že?“

Věřím mu. Dane není můj otec. Není to záludný zbabělec. Je ve vší upřímnosti odvážný. Kdyby propadl někomu jinému, nejprve by to se mnou ukončil. Vím to ve svém srdci i duši. Když přikývnu, hlasitě vydechne.

„Proč si mě chceš vzít, Dane?“ Musela jsem se na to zeptat. Zadržím dech, když na mě tázavě zírá.

„Proč?“ zopakuje, jeho tón velmi jasně naznačuje, že si myslí, že je to hloupá otázka.

„Ano, proč?“

„Protože jsme spolu skvělí – lepší, než skvělí.“ Oči mu změknou. Vezme mou ruku do své, a políbí jeden kloub po druhém. „Dokonalý tým… nesouhlasíš?“

Moje srdce spadne z útesu. Oprava: On ho shodil z útesu. Dokonalý tým? Je to nějaký druh vtipu? Vyklouznu svou dlaní z jeho a hlava se mi vypne, vrátí se na místo, kde nejsem naprosto zničená.

„Tohle je trochu nečekané… můžu o tom popřemýšlet?“

Trvá mu věčnost, než odpoví, opatrně mě sleduje. Nedám mu nic zadarmo a ani on ne. Ačkoli není těžké si domyslet, že není šťastný.

Po odměřeném přikývnutí se podívá jinam. „Budeš alespoň nosit ten prsten?“ Ucítí mé zdráhání a silným hlasem dodá, „Kvůli mně?“

Nemám to srdce ranit ho ještě víc, než už jsem to udělala. Miluju toho muže vším, co mám, budu ho milovat na vždy bez ohledu na to, co se mezi námi stalo.

Přikývnu a on mi ho navlékne na prst. Vstane a vytáhne mě.

„Pojďme zpátky dovnitř. Tady mrzne,“ řekne, aniž by se na mě podíval.

Ruku v ruce vyjdeme ze zahrady s palčivým napětím velikosti oceánu, který nás rozděluje. Jakmile vstoupíme zpátky do místnosti, uvědomím si, o co tu jde. Jeho kamarádi z NFL věděli, že se vysloví. Celý dav to věděl, když se na ně dívám. Protože jakmile nás uvidí, úsměv opadne, hlasy ztichnou a davem se nese šepot.

„Řekla ano?“ tichem se ozve chlapecký hlas. Angel Castro se prodere dopředu. Podívá se na Danea a radost v jeho tváři pomalu opadne.

Dane

Páni, tak to byl propadák. Zírám na lahev Patrona ve své ruce se smíšenými emocemi. Asi s těmi samými, jaké ke mně očividně chová Stella. Zapadnu hlouběji na gauč a zvednu nohy na konferenční stolek. V minutě, kdy to udělám, slyším, jak mi říká, že je to „nehygienické.“ Až na to, že ona mi to říct nemůže, protože tu není, přiměla mě zavézt ji zpátky do jejího bytu a já jsem se nehádal. Potřebuju čas, abych si pročistil hlavu a pil. Ne nutně v tomto pořadí.

To ticho ve ztmavlém obývacím pokoji mi sedí na srdci jako kovadlina. Ten dům, který jsem koupil a zrenovoval s obrovskou péčí je bez ní jako pohřební ústav. Už se chystám vynechat sklenici a začít rovnou pít z lahve, když se rozhodnu nejdřív si zavolat. Telefon zvoní a zvoní. Když to nakonec spadne do hlasové schránky, zkusím to znovu.

„Cooo?“ Uslyším po třetím zazvonění. Špatně srozumitelné mumlání mě nutí se odmlčet.

„Jsi opilý?“

„Trochu. Co je s tebou?“

S tímhle se teď nemůžu vypořádat. „Za deset let jsi neměl víc, než jedno pivo a ty si vybereš dnešní večer, aby ses zrušil? Co to má kruci znamenat, Noahu.“

Nastane dlouhé ticho, dost dlouhé na to, abych se podíval, jestli neukončil hovor. V žádném případě. Na displeji mého iPhonu odtikává čas.

„Viděl jsem Maren,“ slyším o celou věčnost později.

Nikdy o ní nemluví, takže je to velká novinka. „Řekl jsem ti, abys přestal sledovat YouTube. Proč se tak mučíš?“

„Ona byla tady – s tím debilem, co s ním chodí… přišli navštívit Rowdyho. Je na tom hůř.“

Ah kruci. Rowdy není jen Noahův obchodní partner, ale také nahrazoval otce, když se Noahovi rodiče zabili při autonehodě. A tak se stalo, že je také Marenin dědeček.

„Po tomhle se možná budeš cítit líp. Požádal jsem Stellu o ruku a ona mi řekla, že o tom musí přemýšlet.“

Znovu ticho. Pak to uslyším – smích. Začne to pomalu, ale celkem rychle nabere tempo. „Děláš si ze mě prdel?“

„Přeju si, aby jo, brácho. Přeju si to.“ Projedu si rukou ve vlasech a zatahám za konečky. Tímhle tempem budu z té ženy za chvíli plešatý.

Jeho smích odumře. „Co se stalo?“

„Ať se propadnu, jestli to vím. Pořídil jsem pěkný prsten a všechno, udělal z toho romantiku a ty víš, že romantiku nedělám.“

Mmm.“

„Miluju ji,“ vypadne ze mě. Je to jako bych to nikomu neřekl, možná to vzešlo z toho tlaku, udržet to na uzdě. „Miluju ji víc, než miluju sám sebe. Miluju ji tak zatraceně moc, že nevím, co udělám, jestli mě nebude milovat taky.“

Jsem ve vážném nebezpečí, že se stanu svým otcem, to je to, co se mi teď honí hlavou. Noah to ale vědět nepotřebuje.

„Cože? Co myslíš tím, že nevíš, jestli tě taky miluje? Ona ti to neřekla?“

Ta otázka mě uvede do rozpaků. Trvá mi chvíli, než odpovím. „Ještě ne.“

„To je divné. Viděl jsem způsob, jak se na tebe dívala u J… ty jsi jí to řekl a ona nic neřekla?“

Zaváhám, než odpovím. Nevím proč, ale zaváhám. „Ještě jsem jí to neřekl.“

Telefonem se rozezní jeden dlouhý unavený výdech. Nějaký legrační pocit uvnitř mě mi říká, že jsem možná udělal kardinální chybu.

„Ty jsi jí to neřekl.“ To není otázka. Uslyším další hlasitý výdech. „No, nedivím se, že neskákala radostí nad návrhem manželství s blbem, jako jsi ty.“

„Nechtěl jsem ji vyděsit. Ona je z toho opravdu vylekaná.“

„Jestli ji láska děsí, pak na ni není připravená. Běž jí říct, že ji miluješ. Řekni jí všechno, co jsi řekl mně a ona bude v pohodě.“

Jeho slova se ke mně dostanou a vyraší. Věc se má tak, že jí to chci říct. Kruci, už dlouhou dobu to chci vykřičet z vrcholu Empire State Building. Nechat ji držet otěže bylo absolutně zatracené mučení, a já jsem s tím skončil. Jsem unavený z čekání, až to ona řekne první. Zítra jí to řeknu – ať už je na to připravená nebo ne.

Má špatná nálada se zlepší a já si vzpomenu, že tu nejsem ten jediný zraněný. „Teď mi řekni, proč to nemůžeš pro sebe udělat?“

„To není to samé,“ zabručí. „Ranil jsem ji tím nehorším způsobem, jak můžeš ženu ranit… tohle je můj trest.“

Nemá smysl se mu snažit něco vštěpit, když je v tomhle stavu. Přemýšlím, jestli si vůbec bude tuhle konverzaci zítra pamatovat.

„Udělej mi laskavost, když budeš cítit, že se chceš znovu napít, nejdřív mi zavolej ano?“

„Jo…okay,“ zamumlá, už napůl ve spánku.

„Mám tě rád, kámo.“

„Mmm.“

Linka ohluchne. Zírám na lahev Patrona, která leží na stole. O minutu později ji znovu zavřu. Čas udělat další změny.