OM - 40. kapitola

Překlad: Sinnel

SARA

Je to divný pocit jít s Peterem do vrtulníku, když vím, že poprvé za čtyři a půl měsíce opouštím horu. Z nějakého důvodu jsem nikdy předtím nesečetla všechny dny a týdny, které plynuly kolem, nicméně teď jsem si uvědomila, že od doby, kdy Peter vešel do mého života… od chvíle, kdy se vloupal do mého domu a mučil mě, aby získal George, uplynul rok.

Čtyři a půl měsíce jsem neviděla svou rodinu, a pokud neuniknu, tak jí možná už nikdy ani neuvidím.

Pokud Peter nebude zabit, našeptá mi jakýsi zákeřný hlásek, a při tom se mi přeskočí srdce. Starosti, které si ohledně svého únosce dělám, představují konstantní těžký pás, který mě svírá kolem plic, je nerozbitný a dusivý, a bez ohledu na to, jak moc si to sama pro sebe odůvodňuji, se toho strachu nedokážu zbavit.

Nechci svou svobodu.

Přinejmenším ne za tu cenu.

Nevzdala jsem myšlenky na útěk, ale vzhledem k těmto novým skutečnostem je mým novým plánem dostat se pryč z Kypru. Netuším, jaké zabezpečení má u sebe doma Lucas Kent, ale je možnost, že bude mnohem neopatrnější než Peter a jeho muži, a bude investovat méně práce do toho, aby mě držel mimo dosah internetu a telefonů. Dokonce by možná mohl při hře na mého žalářníka výčitky svědomí, i když s tím příliš nepočítám.

Nevypadá to, že se muži v Peterově světě příliš starají o svobodu žen.

Jakmile vrtulník vzlétne, dívám se z okénka na naše horské útočiště, které se při cestě vzhůru stále zmenšuje, ale místo naděje cítím jen strach. Tuhle změnu bych měla vítat, měla bych se chopit příležitosti, kterou nabízí, ale i když mám v úmyslu přesně to udělat, nemůžu si pomoct, a přeju si, abychom nikam nejeli.

Nemůžu si pomoci a děsím se toho, co se stane dál.

Tentokrát v letadle nespím – nemůžu – a v době, kdy přistaneme na soukromé dráze na Kypru mě oči díky suchu a vyčerpání pálí. Ani Peter nespal – většinu z třináctihodinového letu trávil spolu s dvojčaty last moment logistikou – ale vypadá stejně svěže jako v okamžiku, kdy jsme do letadla nastoupili, a jeho muži též.

Pokud bych nevěděla své, myslela bych si, že všichni Rusové jsou nadlidé.

Když vystoupíme z letadla, je příjemně teplo. V tropickém vánku cítím náznak soli a moře. Za bezpečnostním pásem na nás čeká černá limuzína a vezme nás na malebnou jízdu přes řídce osídlenou oblast. Několikrát vidím něco, v čem rozpoznám něco, co vypadá jako divoký osel. Jízda samotná mě však znervózňuje. Nejen, že jedeme po levé straně silnice stejně tak jako ve Velké Británii, ale silnice jsou úzké a klikaté, a občas se táhnou podél některých velice nebezpečně vypadajících útesů.

Konečně dojedeme k automatické bráně a na konci dlouhé příjezdové cesty vidím dům na útesu s výhledem na pláž dům ve Středozemním stylu – podle Petera Kentův domov. Je velký a nádherně udržovaný, ale není ani zdaleka tak okázalý, jak bych od bohatého obchodníka se zbraněmi čekala.

„Nenech se zmást velikostí domu,“ řekne Peter, když se mu o tom zmíním. „Kent nerad žije s personálem, ale vlastní celé tohle místo, kam až dohlédneš. A to včetně pláže dole. Na tomhle místě má extramimořádné bezpečnostní opatření. Právě teď tuhle oblast hlídá několik desítek stráží a nad námi se pohybuje přes padesát armádních dronů. Pokud by si Kent myslel, že bychom nějakým způsobem představovali hrozbu, nedostali bychom se sem ani na kilometr daleko a skončili bychom na kusy.“

„Aha.“ Zvednu oči a žaludek se mi stáhne. I když je v tomhle časovém pásmu pozdní odpoledne, obloha je zakryta mraky, díky čemuž skutečnost, že se nám někde neviditelně nad hlavou vznáší tak smrtící věci, vypadá ještě hrozivěji.

„Neměj strach,“ řekne Yan, který zjevně vytuší mé myšlenky. Jde za mnou a Peterem a přes rameno má ledabyle zavěšenou tašku. „Kdyby Kent chtěl, abychom byli mrtví, tak bychom tu stále nešli.“

„Sklapni, ty idiote,“ zamumlá jeho bratr a vrhne na Petera znepokojený pohled. Jeho boss však neposlouchá. Místo toho se dívá na vysokého, ramenatého muže, který právě otevřel dveře a sestupuje po schodech směrem k nám.

Také se na něj dívám. Jsem fascinována jeho rysy, které jsou tvrdé jako žula, a ledovým pohledem jeho světlých očí. Světlé vlasy má krátké, skoro módně ostříhané, a kůži má tmavě opálenou. Vypadá, že mu je stejně jako Peterovi kolem pětatřiceti let, a stejně jako můj věznitel musí být i on bývalý voják. Vidím to v tom, jak se nese, a podle ostražitosti v jeho pohledu.

Tenhle muž je zvyklý na nebezpečí.

Ne. Když k nám přijde blíž, tak si uvědomím, že tohle je muž, který si v nebezpečí libuje.

Nemá na sobě nic specifického, co by ten dojem potvrdilo – má na sobě džíny a tričko, nemá žádné viditelné zbraně ani tetování – ale svým závěrem jsem si jistá. Na mužích, kteří jsou důvěrně seznámeni s násilím, s tou nebojácnou bezohledností, kterou civilizovaní lidé postrádají, prostě něco je. Peter a jeho spolupracovníci to v sobě mají, a stejně tak i tenhle muž.

„Lucasi,“ pozdraví ho Peter a zastaví se přímo před ním. „Rád tě vidím.“

Blonďatý muž přikývne. Jeho úsměv je stejně tvrdý, jako jeho obličej. „Sokolove.“ Světlým pohledem střelí po mě. „A ty musíš být Sara.“

Opatrně přikývnu. „Ahoj.“ Z nějakého důvodu jsem nečekala americký přízvuk, ale když zdraví Peterovi spolupracovníky, je to přesně to, co v hlase Lucase Kenta slyším.

„Přijmi gratulace ke tvé nedávné svatbě,“ řekne Peter, když nás náš hostitel vede nahoru po schodech ke vchodu. „Omlouvám se, že jsem neměl možnost poslat dar.“

Kent tím vypadal pobaveně. „Asi to bylo to nejlepší. Esguerra se už jen tak tak stěží krotil.“

„Aha.“ Peter se zašklebí. „Takže stále má výhrady k tvé nevěstě?“

„Víš, jaký je,“ řekne Kent lakonicky a Peter se zasměje.

„Jsem si jistý, že lépe, než většina ostatních. Mimochodem, kde je tvá novomanželka?“

„V kuchyni. Vaří o sto šest,“ řekne dealer zbraní a poprvé za celou dobu se tón jeho hlasu trochu oteplí. „Za okamžik se s ní setkáte.“

Tiše poslouchám, jak pokračují v hovoru a zmiňují se přitom o lidech a místech, které neznám. Jsem zvědavá, co Kent myslel tím, když řekl, že jeho šéf/partner se jen stěží udržel. Zní to, jako by tenhle Esguerra neměl Kentovu novomanželku rád, a pokud to tak je, tak bych ráda věděla proč.

Když vstoupíme do domu, ucítím pikantní vůni vařeného masa spolu s různým kořením a můj žaludek zavrčí. V letadle jsme měli sendviče, ale to bylo před několika hodinami a já mám znovu hlad. Pochybuji o tom, že vaření paní Kentové bude aspoň zdaleka tak lahodné jako Peterovo, ale pokud to bude dneska večer chutnat aspoň z poloviny tak dobře, jako to voní, tak zaútočím na celý hrnec.

Peter a jeho muži mají odlétat hned po večeři – dnes v noci musí udělat nějaký průzkum – takže Lucas nasměruje Antona spolu s dvojčaty do koupelny vedle vchodu, a pak mě spolu s Peterem vede do pokoje, ve kterém budu bydlet. Cestou projdeme prostorným obývacím pokojem s přehnaně obrovskými gauči a dřevěnými doplňky, který zjemňují ostré linie nábytku inspirovaného skandinávskými vzory. Okna, která vedou od podlahy až ke stropu, propouští do místnosti obrovské množství světla a poskytují nádherný výhled na Středozemní moře pod námi. Na stěnách jsou fotky usmívajícího se páru – našeho hostitele a nádherné mladé blondýnky, která musí být jeho manželkou. Na fotkách je často i teenager. Podle podobnosti s paní Kentovou mě to vede k myšlence, že se jedná o jejího bratra. Nádherná žena na fotkách nevypadá dost stará na to, abych mohla mít syna ve věku teenagerů. „Jsme tady,“ řekne Kent, když vstoupíme do ložnice s připojenou koupelnou a dalším velkým oknem, ze kterého je výhled na moře. „Ručníky jsou v koupelně postel je již povlečena. Pokud budeš dneska večer potřebovat cokoli jiného, promluv si s Yuliou.“

„Yulia?“ zeptám se.

„Má manželka,“ objasní Kent, zatímco Peter přejde po místnosti a postaví se u okna. „Ví tady v domě o všem. Já ne.“

„Chápu,“ řeknu a vší silou se snažím skrýt náhlé pobavení. V Japonsku jsem byla tak zvyklá na to, že Peter spolu s ostatními muži zvládali všechny domácí práce, že jsem zapomněla na to, že muži takoví nejsou. Můj táta se neustále ptal mámy na to, kde najít lžíci na zmrzlinu, a George neuměl nic jiného, než grilovat a připravit sýrové sendviče.

Při nečekané vzpomínce, kdy si uvědomím, že znovu porovnávám svého mrtvého manžela s jeho vrahem, se mi sevře hrudník a poklesne nálada. To je něco, u čeho jsem se v poslední době přistihla poměrně část a pokaždé, když to udělám, se cítím zahanbeně a sama na sebe rozzlobeně. Ta srovnání jsou vůči Georgovi jen zřídkakdy lichotivá a to není fér. S Georgem to byl řádný vztah včetně respektu a normálního druhu přitažlivosti. Můj manžel mnou nebyl posedlý a já vůči němu necítila ani zlomek těch protichůdných emocí, které ve mně vyvolává Peter.

Když jdu do koupelny, abych se osvěžila, říkám si sama sobě, že to bylo dobrá věc.

To, co mám s Peterem, je příliš intenzivní, příliš ohromující. To, co je ochotný udělat, mě děsí, a stejně tak i moje neschopnost odolat mu navzdory těm příšerným věcem, který dělá. Samotné pomyšlení na nás dva je na každé myslitelné úrovni špatné. A pokud bych potřebovala další důkaz, poskytují mi ho tyhle fotky na stěnách. Dokonce i náš hostitel, ilegální obchodník se zbraněmi, vypadá, že má šťastné manželství – něco, co s Peterem nikdy mít nebudu. Pochybuji, že byl Lucas Kent někdy tak krutý, aby držel svou nádhernou manželku v zajetí, notabene zabil jejího manžela.

Když vyjdu z koupelny ven, Kent je pryč a Peter sedí na posteli a čeká na mě. „Večeře je už skoro připravena,“ řekne a když se k němu přiblížím, postaví se. „Lucas říkal, abychom, jakmile se převlečeš, přišli.“

„Dobře.“ Popadnu tašku, kterou pro mě Peter zabalil a zatímco Peter zmizí v koupelně, převleču se ze svého oblečení, které je jsem měla na cestu. Když se vrátí, jsem oblečena v jedněch svých hezčích letních šatů. Dokonce se mi podaří přejet si po rtech leskem – nedávný Yanův nákup, na který jsem si vzpomněla, že je v tašce.

„Jsem připravena,“ řeknu, když ke mně Petere přijde. V jeho kovovém pohledu je zvláštní záměr. „Měli bychom jít, takže ne – ach!“

Dřív, než stihnu víc než vydechnout, jsem ohnutá přes postel, s vyhrnutou sukní a odhalenými tangy. Stačí jeden pevný záběr Peterovy pěsti a ten nekvalitní kousek látky se roztrhne a nechá mě až do pasu obnaženou. Srdeční tep mi buší jako zběsilý, vnitřnosti se mi svírají ve směsici strachu a očekávání. Pak už je Peter na mě, ohne se přes mě a ptákem tlačí do mých záhybů.

Jeho vstup je drsný, hraničí s násilím. Jednou velkou rukou mě svírá kolem krku a když do mě zajede, nutí mě vyklenout záda. Druhou zajede dolů, mezi nás a hledá můj klitoris. Ze začátku nejsem dost mokrá, takže jeho divoké tahy pálí, jeho silný penis do mě útočí jako beranidlo. Zanedlouho však jeho prsty najdou ten správný rytmus a v mém nitru se začne tvořit důvěrně známé napětí. Díky tomu, jak mi tiskne krk, mám omezenou možnost dýchání. Všechna moje nervová zakončení se svíjejí v agonizující bolesti potěšení, kdy nedostatek kyslíku všechny pocity ještě zesiluje. Je toho až moc, moc intenzivní, a já jsem lapena v mělkých nádeších, v pěsti svírám pokrývku, zatímco on do mě dál a dál buší a šuká mě tak tvrdě, až mám pocit, že se možná roztříštím.

Když se to stane, napětí se zlomí v prskající vlně. Doběla rozžhavené potěšení exploduje v každém svale mého těla, takže mám pocit, že mi praskne hruď. Když Peter pustí můj krk, třesu se a lapám po dechu. Celá se zhroutím na matraci. Když hluboko ve mně dospěje k orgasmu, slyším, jak sténá a cítím pulsování jeho těla. Na minutu nedokážu na nic myslet. Zvládnu jen na přikrývce slabě lapat po vzduchu. On se mě vyjede a o pár kroků ustoupí. Pak ucítím, jak mi po stehnech sklouzává vlhkost a já pochopím její význam.

Peter znovu nepoužil kondom.

Pevně svírám zavřené oči a tiše proklínám sama sebe a pak Petera a pak znovu sebe. Pokaždé, když jsme do sebe zajeli bez ochrany, byla jen minimálně plodná doba, díky čemuž jsme tak dlouho zůstali bez následků. I když právě teď jsem skoro uprostřed cyklu – a s největší pravděpodobností přímo uprostřed ovulace.

„Můžeš mi prosím podat kapesník?“ strnule se zeptám. Otevřu oči, ale nehýbám si, abych si neumazala nové šaty. Na tenhle výlet jsem s sebou měla jen minimum oblečení, takže jsem si nemohla dovolit hned první večer jedno ušpinit.

Peter přejde k nočnímu stolku a pak se vrátí s kapesníčky. „Tady,“ zamumlá a setře mi mokro mezi nohama. Pak mu kapesníčky vytrhnu, dootřu se a znovu zamířím do koupelny. Svá intimní místa mám nateklá a bolavá, a moje nohy nejsou zcela pevné, ale to jediné, na co se dokážu soustředit, je to, že jsem možná otěhotněla.

Těhotná s Peterovým dítětem.

Myji se tak důkladně, jak jen to jde, i když vím, že je to marné. Stačí jedna spermie, a ve mně jich je stále ještě miliony. Bojuji proti nutkání brečet. Uhladím si vlasy, ujistím se, že moje šaty vypadají stále ještě reprezentativně, a vyjdu z koupelny ven.

„Saro...“ Peter vstane z postele, na kterou se znovu usadil. Čelist má napjatou, obočí podmračeně stažené. Natáhne se ke mně a prsty mě jemně sevře za horní část paže. „Ptichka, jsi v pořádku?“

„Co myslíš?“ Mračím se na něj.

„Ublížil jsem ti?“ vyjasňuje si a tvář mu potemní obavami. „Nechtěl jsem být tak drsný. Jen jsi vypadala tak nádherně a sexy, že jsem -“ Zašklebí se. „Dobře. Pravdou je, že jsem ztratil sebeovládání.“

Mé zoufalství ustoupí náhlému hněvu. Do tváří mi vystoupá zuřivé horko. Nádherná a sexy? Tohle je jeho omluva za to všechno?“

„Ztratil sebekontrolu?“ Trhnutím se osvobodím z jeho držení. „Skutečně? Kolikrát jsi to už udělal? Tehdy jsi také ,ztratil sebekontrolu?´“

Jeho stříbrný pohled naplní lítost. „Ublížil jsem ti. Omlouvám se, má lásko. Byl jsem hrubý a nechtěl jsem takový být – aspoň ne dnes večer.“

„Neublížil jsi mi!“ Podél boků zatnu ruce v pěst. „Myslím teda, že ano, ale to je mi jedno – udělala jsem se, pokud bys to nechtěl říct. Ale teď mluvím o tom, že jsi neměl kondom.“

Jeho rysy se změní. Teď má pečlivě nečitelný výraz. „Chápu.“

„Chápeš co?“ Zírám na něj a přistoupím k němu o krok blíž. Teď se prakticky dotýkáme prsty u nohou. Je o hlavu vyšší než já, a mnohem, mnohem větší, ale já jsem až příliš rozzuřená, než abych se o to starala.

„Prostě to přiznej,“ zasyčím. „Snažíš se, abych otěhotněla. Tohle nebyla náhoda a nebylo to ani jednou, když jsme ,zapomněli´.“

Na okamžik jsem si jistá, že to Peter popře. Pak však uvězní mou ruku, přitiskne si ji k hrudi a oči se mu třpytí jako tmavé sklo.

„Ano,“ řekne měkce. „Máš pravdu, Saro. Snažím se, abys otěhotněla.“