BM - 20. kapitola

Překlad: Lenuszka

Stella

Včera do naší ložnice nedošel. Ani nevím, jestli došel domů. Mohl jít domů s tou blondýnou, co já vím. Jsem tak naštvaná, že bych mohla ohýbat železo.

Ani všudypřítomný ranní maraton zvracení ten hněv neotupil. Naštvaná se sprchuju. Naštvaná si oblékám spodní prádlo a župan. Jsem tak naštvaná, že se bez kafe neobleču, takže zamířím do kuchyně pro velký šálek kávy bez kofeinu. Asi mám temperament… nebo ve mně prostě on budí to nejhorší.

Mou pozornost upoutá mužské zavrčení, které přichází z obýváku. Zvonilka mě s vrtěním ocasu zavede na druhou stranu gauče, kde najdu pana Šukám Tvrdě smrdět po chlastu, a rozplácnutého tváří dolů, až na černé boxerky nahého. Na podlaze leží prázdná lahev Johnnieho Walkera spolu s jeho oblečením.

Doufám, že má migrénu.

Paže mu visí dolů, Zvonilka ho dloube do ruky a on ji odstrkuje. Nechám ho, abych vzala z kuchyně dva Advily a lahev vody. Když se vrátím, nic se nezměnilo, pořád je polomrtvý a já jsem pořád naštvaná.

On zavrčí, když do jeho ramene strčím svými prsty u nohou. Plácne po mně. Pak zamrká, pohled upřený na dřevěnou podlahu. Zvedne hlavu a zadívá se na mě krví podlitýma očima. O věčnost později mrkne a zabručí. Doufám, že je to opravdu bolestivé.

Pomalu se posadí, zatímco já se nepřestávám mračit. Nemám pro něj ani kapku sympatie, ani jednu zatracenou kapku. Zakryje si oči, předkloní se a dá si hlavu do rukou, lokty na kolena.

Já mu podám vodu a prášky na bolest. Jsem nebezpečně blízko tomu, mu ty prášky na bolest nedat, až na to, že potřebuju, aby chápal, co mu chci říct. On si obojí vezme, aniž by vzhlédnul.

„Jedu domů.“

On zatřese hlavou a svraští obličej bolestí. Dobře mu tak. Spolkne ty prášky a zapije je douškem vody. Potom vstane a šourá se ke kuchyni, pořád se drží za hlavu.

„Nežádám o tvé povolení.“

„Nemluv,“ zabručí, jeho hlas je chraplavý, jako by celou noc křičel.

K čertu s tím – a s ním. Nečekala bych takové chování od někoho, kdo otřásl mým světem, nechat někoho samotného, kdo zcela jasně ukázal, že stojím za méně, než nějaká cizinka, kterou sbalil u baru.

Popadne konvici čerstvě uvařené kávy z kávovaru, zírá do ní a pak se z ní napije. Ani se mu neobtěžuju říct, že je to bez kofeinu. Krk mu pracuje, jak polyká a zvedne svůj ukazováček.

Já mám pro něj taky jeden prst, prostředníček.

„Nevím, co to do tebe vjelo, ale já mám dost.“ On dál pije. „A chci tě varovat, že pokud se vrátíš do New Yorku a budeš se ke mně chovat tak, jako bych byla dobytek, nějaké vlastnictví, zničíš tohle přátelství a nebude návratu.“

On položí tu konvici, sklopí oči, když se opře o linku pro podporu. „Omlouvám se… včera jsem se choval jako opravdový blbec a--“

„Včera?!“ křičím. „Co takhle celý minulý týden.“

„No ty té situaci taky nepomáháš!“ křičí po mně, oči mu jiskří, pak znovu svraští tvář bolestí.

Čelist mi nevěřícně klesne. To nemůže myslet vážně. On mě opravdu viní?

„O čem to tu sakra mluvíš? Ty z toho viníš mě? Mě?! Jsi nesnesitelný – když jsi se mnou, tak je to. Obvykle běžíš opačným směrem. Ale nějak je to ve tvém pokrouceném mužském mozku velikosti arašídu moje vina?!“

„Jo, sakra! Tančila jsi--- smála se na toho zkurveného kovboje!“ Rukou prořízne vzduch, jako by naznačoval na někoho v koutě. Žíla u jeho spánku vyskočí. S neskutečně širokýma očima se ke mně přiblíží, zastaví se pouhou stopu ode mě. „Na mě se takhle nikdy nesměješ!“

Huh? „Co to s tím má co společného?!“

„Protože žárlím! Okay! A ty jsi mi zcela jasně vysvětlila, že tě nepřitahuju, ale já nedokážu myslet na nic jiného!“

Je u mě, než můžu mrknout, pažemi mě k sobě přimáčkne, líbá mě jako bych měla poslední nádech na zemi a on mi ho chtěl ukrást.

O chvilku později přestane. Se svými rty na mých zamumlá, „Polib mě taky… prosím, polib mě taky.“

Požadavky mého těla přehluší můj zdravý rozum, ten hněv, který jsem ještě před necelou vteřinou cítila… všechno. Jednou mu přejedu rty po jeho a je konec. Líbám ho a nedržím se vůbec zpátky.

Najednou jsme jedním propletencem rukou a nohou. Ruce mám v jeho vlasech. Natlačí ke mně svoje boky. Prsa mi narazí do jeho hrudi. Na břicho se mi tlačí jeho erekce, dlouhá a tlustá a neskutečně tvrdá.

On mě zvedne z podlahy a já mu omotám nohy kolem pasu. Župan se mi otevře, všechno, co nás odděluje, je naše spodní prádlo. Zuby nám křísnou o sebe, nosy do sebe narážejí, jsme tak pohlcení touhou, že tu není místo na dovednosti.

Někde v pozadí moje smysly ucítí vůni kávy a hněvu a měsíců potlačované frustrované touhy. Jeho rty na mých jsou hedvábné, teplé a tak pohodlné. Jeho vůně, Johnnie Walker s příslibem sexu. Mluvím o fantastickém sexu.

Jeho ruce mi vyjedou po tváři a zaplete mi je do vlasů. Zvedne mi hlavu, aby měl lepší úhel, jeho jazyk profesionálně hladí ten můj, pokouší mě vyjít mu vstříc jeho nenápadnému svádění, a já to ráda udělám.

Jsem oficiálně hotová, smetená vlnou chtíče a potřeby, a něčeho hlubšího, něčeho—

„Už jste skončily, děti?“

Zařízne se do nás drsný hlas pana Wyldera. Ochladí to vzduch, aniž by to uhasilo ten oheň. Je stále více jasné, že tenhle oheň neuhasí nic.

Přitisknutí k sobě se nechceme pustit, Daneova hruď se zvedá a klesá, tře se o mé nateklé a citlivé bradavky, jeho srdce tluče vedle mého.

Ještě ze mě nespustil oči, široké a tak plné pochopení, až se divím, a touhy. Pomalu uvolní své sevření. Moje boky, kterými po něm pomalu kloužu dolů, se zachytí na té erekci, která mu ční z těla. Z toho tření přimhouří oči a čelist mu ztuhne frustrací. Skousnu si spodní ret, abych se vyhnula náhlému nutkání se smát.

„Ložnice, hned,“ napůl zašeptá a napůl zavrčí.

„Teď?“ Opakuju vyjeveně.

Jeho pohled mi klesne na prsa, viditelná pod napůl rozevřeným županem. „Musíme si promluvit.“ Zostra vydechne a nechá mě, dovolí mi upravit župan a zavázat pásek.

„Oh,“ je všechno, co můžu říct, mou tvář rozzáří připitomělý úsměv. Dane mě chytí za ruku a otočí se, aby čelil svému otci.

Bill stojí v kuchyni s úšklebkem, mrkne na svého syna, zatímco já se snažím, co můžu, abych se neroztopila v kaluži trapnosti, teď když pominulo to omámení chtíčem.

Wylderovi muži si vymění pohled.

„Trvalo ti to věčnost.“ S tímhle Bill zvedne konvici s kávou a zamračeně zkoumá její obsah. Pak vyleje tu trochu, co v ní zbyla, do dřezu a když ji vypláchne, začne vařit čerstvou.

„Omluv nás, máme něco na práci.“

Aniž by čekal na odpověď, mě Dane táhne zpátky do naší ložnice a zamkne za námi dveře. Je tolik otázek, na které se chci zeptat, že nevím, kde začít. Proto si sednu k nohám postele a čekám, až promluví jako první.

Stojí přede mnou s rukama v bok, pohled má zadumaný, je jako řecká socha, která ožila.

Otázky? Jaké otázky?

Mé hladové oči sledují dokonale tvarované linie těla, každý kopeček a údolí toho muže, jehož dítě nosím. Je nemožné nezírat. Jsem jen člověk pro všechno na světě.

Sleduju cestičku rámovanou proužkem tmavě blond chloupků, dokud nezmizí pod jeho boxerkami. Pod mým pohledem se jeho péro pohne a ztvrdne.

„Zvedni ty oči, maličká, nebo na ten rozhovor nedojde.“

Po krku mi stoupá červeň. Očima střelím k jeho tváři, na které najdu malý úsměv. Ne triumfální, ale spíš laskavý. Tomuhle muži na mě záleží. Jeho oči mi to říkají otevřeně a bezelstně.

Na jednu otázku odpověděl – už zbývá asi jen sto dalších.

„Nikam nepůjdeš,“ řekne mi, jeho hlas je tichý způsobem, jakým hlas může být, když nepřipouští žádnou debatu.

Páteř mi ztuhne. To nebyl nejlepší začátek, ale nechám mu výhodu pochybnosti. Ale stačí to, abych si dostatečně pročistila hlavu od mlhy chtíče, najednou se vrátí zdravý rozum.

Nemůžeme to udělat. Můžeme tolik ztratit a tak málo získat. Tak budeme mít sex. Pravděpodobně skvělý sex. Možná přímo epický sex. A pak co?

Po zbytek života budu nucena sledovat, jak si dveře předávají ženy, které mu budou vcházet a odcházet ze života. Na tohle nejsem stavěná. Nemůžu to přirozeně přijmout.

„Nemůžeme to udělat.“

„Proč ne?“

„Protože--“

„Proč ne?“

„Protože je to proti pravidlům,“ vypadne ze mě v jednom dlouhém frustrovaném výdechu. „Neříkám, že jsem o tom nepřemýšlela – samozřejmě, že ano… jenže prostě tohle--“

Přistoupí blíž, pomalu klesne na kolena a odtáhne mi nohy od sebe, prsty mi rozevře na citlivé kůži mých vnitřních stran stehen. Sleduju ho, jak to dělá, jako bych byla mimo své tělo, vzrušená, bojující sama se sebou. „Chci říct… přemýšlela jsem o tom… víš,“ mumlám, když sleduju, jak vklíní své boky do prostoru, který vytvořil.

„Přemýšlela jsi o mě?“ zamumlá.

On mě svými mozoly hladí po vnitřní straně stehen, a elektrický proud stoupá až tam, kde jsem přemýšlela, že ho budu mít. Předtím jsem byla vzrušená, ale tohle… tohle je úplně jiný level.

„Myslel jsem na tebe. Myslel jsem na tebe tak moc, až mě to zabíjelo, Stel.“

Oči má naléhavé, hlas zhrublý, tulí se mi ke krku a já jsem vteřinu od toho udělat možná tu největší chybu svého života.

Svýma rukama nesměle objevuju jeho bicepsy, kde je kůže napjatá a teplá, přejedu přes jeho vytesaná ramena, a chytím ho kolem krku. Přitisknu si ho blíž. Jen pro jednou, řeknu si. Nezabije mě, když se ho dotknu, jen jednou.

On mi přejede rukama po zadku, přitiskne mě blíž, dostatečně blízko na to, abych mohla cítit jeho tvrdou délku zapřenou mezi námi. „Myslel jsem na všechny ty věci, které ti chci udělat.“

„Ano?“ řeknu hloupě.

Všechna ta agrese, která mezi námi ještě před nedávnem tančila, se změnila na něco něžného. On vezme mou tvář do dlaní a dá si načas se svým pohledem. Jako by si chtěl tuhle chvíli zapamatovat a nechtěl nic zmeškat.

„Myslel jsem na to, jak bych ti mohl udělat dobře.“

Přitiskne se blíž, tře se svou erekcí o můj střed, a já zavřu oči. Jeho rty se vznáší nad mými, sklouznou vpravo a umístí mi lehký polibek ze strany na krk, blízko mého ucha.

„Dane--“ zalapám po dechu, jsem na hraně ztráty té trochy příčetnosti, která mi ještě zbyla.

„Chceš mě?“

Chci ho? Skoro se zasměju. Každá buňka v těle mi nařizuje se k němu přitisknout a já vím, že on to cítí taky.

Posune boky. Řízená instinktem zvednu ty svoje, abychom se znovu setkali. Cítit ho jen přes samotné spodní prádlo je dost na to, aby se mi kroutily prsty u nohou. Takže, jo, chci ho.

„Protože já tě chci tak, až to bolí. Zasraně to bolí, Stel. Myslím jen na to, že tě chci… už dlouhou dobu.“

Čas se zastaví, brzy se rozhodne, kterou cestou se vydáme, protože nejen, že toho muže chci, ale mám ho ráda. Opravdu ho mám ráda. Líbí se mi na něm všechno. Jeho hloupý stereotyp venkovana. Líbí se mi jeho tendence vždycky zlepšit náladu. Líbí se mi vrásky v koutcích jeho výrazných očí, když se příliš směje. Líbí se mi, že je nechtěným hrdinou. Ale nejvíc se mi líbí jeho srdce. Jeho skvělé velké srdce. A nechci z něj nic ztratit tím, že budu žádat ještě něco navíc.

„Ano – chci.“

Ostře vydechne a lehounce mě políbí na rty.

„Dnes večer tě vezmu na rande.“

Neptám se, co to znamená – ačkoli z toho umírám. Neptám se, co ke mně cítí. Neptám se, kam tohle povede. Neptám se na stovky otázek, které mi víří v hlavě, protože nechci zničit tohle… ať už je to cokoli.

Pro jednou v mém životě vyhodím ostražitost z okna, společně s tabulkovým procesorem, a prostě jdu do toho. Je to jen rande. Co mi udělá jít na jedno rande.

„Haló?“ zaskřehotá Delia.

Po tom, co Dane odešel na schůzku kvůli ranče, šla jsem přímo do jeho pracovny, abych udělala nějakou práci. Delia nesnáší, když ji někdo ruší během její práce na nové knize. Proto jsem sledovala hodiny jako ostříž, čekala jsem na přesnou pátou hodinu, abych zavolala svojí doktorce láskové.

Slyším tlumené, „Coltone, jdi ode mě… jo, myslím to vážně. Čas jít.“

„Co děláš?“ cítím povinnost se zeptat, když se podívám na svůj telefon, abych si byla jistá. Jo, v New Yorku je šest hodin deset minut.

„Dávám si pauzu od psaní.“

Dobře. Slyším další divné zvuky.

„Vydrž,“ řekne mi. „Ne, nepřespíš tu… protože tohle není pyžamová párty, proto… Brzy ráno mám schůzku s rotopedem… zavři za sebou dveře, díky, zlato.“

Chudák Colton.

„Co se děje?“

„Políbil mě,“ zašeptám, jako by byla šance, že mě bude někdo poslouchat. Zamkla jsem dveře, než jsem vytočila její číslo.

„Jéééžiš, Jan, myslíš, že s ním půjdeš na druhou metu?“

Vždycky se na svou nejlepší kamarádku můžu spolehnout v tom, že změní každou mou velkou věc na úplné nic.

„Nevím, Marcio, měla bych?“ (pozn. Jan a Marcia jsou postavy z americké show)

„Jo, sakra. Jdi do toho, dokud můžeš,“ prakticky zakřičí. Tak předvídatelná. Nevím, proč se ptám, když už znám odpověď. „Zajezdi si na tom bláznivém poníkovi po pláních Oklahomy.“

Nemůžu zastavit to odfrknutí. „Příšerné. To je… ty jsi někdy vážně příšerná.“

„Ale prosím tě, ty to miluješ.“

„Miluju to,“ odpovím se zakřeněním. „Nevím…“ Očima cestuju po stěně, přes všechny fotky z draftu, kde drží Dane svou mikinu Gladiátorů. Byl tak mladý. Ale ten úsměv mu zůstal. „Může to všechno zničit.“

„Mám pro tebe novinku. Už je to zničené – přinejmenším tvůj úmysl nechat věci jen v obchodní rovině. Už teď jsi do něj napůl zamilovaná, takže toho žhavého, single, nastávajícího taťku zneužij.“

„Nemůžu ho zneužít. Neumím to.“

Znáte ten gen, který má každá holka, ten, který přichází s instrukcemi, jak flirtovat? Jo, já ho nemám.

Neumím mluvit s muži. Umím s nimi pracovat. Umím s nimi vyjednávat. Umím s nimi jít i ven. Ale neumím flirtovat. Těch několik pokusů, kdy jsem to zkusila, skončilo tím, že jsem zněla, jako když čtu sportovní statistiky – nebo burzovní analýzu. Jinými slovy zcela antisexy.

A ani nemůžu vyvrátit to, co o mě řekla, že jsem napůl zamilovaná, protože za A) – byla by to bohapustá lež a za B) – nikdy by mi na to neskočila.

„Jiminy Crickets, tohle není operace mozku. Sundej si šaty a garantuju ti, že on se postará o zbytek.“

„A pak co? Co se stane pak? Co když spolu nebudeme umět vyjít?“

„Přestaň o tom příliš přemýšlet. Přestaň si všechno škatulkovat.“

„Já to nedělám.“ Možná to dělám… trochu.

„Uhh, jo, děláš.“

„Nedělám.“ Maličko.

„Který je tvůj nejoblíbenější obchod?“

„To neznamená, že všechno organizuju.“

„Řekni to.“

Povzdech. Velký těžký povzdech. „The Container Store.“ (pozn. něco jako Ikea, prodávají hlavně příslušenství k ukládání a uskladnění věcí)

„Nemám co dodat. Teď zavěsím. Užij si zneužívání.“

Pak linka ohluchne.