D&D - 1. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Tíha nevybraného dluhu by dokázala rozdrtit i člověka. Byla to jedna z těch věcí, o které člověk věděl, že ji má vždy přímo za sebou, i když se zdálo, že ne.

Damian Rossi nakonec čekal celou dekádu, než mohl konečně splatit svůj dluh, který měl. Dino DeLucca se o něm ani jednou nezmínil, pouze vyčkával na ten správný čas. Stále to mezi nimi viselo… čekalo to na Damiana jako kladivo připravené udeřit.

„Pojďme na to. Je čas promluvit si o splacení dluhu, Damiane.“

To byl pro něj ten nejtěžší okamžik vůbec.

Damianův život ovládala mafie. Nebo spíš, mafie z oblasti Chicaga. Ve svých pouhých sedmadvaceti letech se Damian zodpovídal všem ostatním a jejich požadavky byly vždy přednější než jeho vlastní přání. Nezáleželo na tom, že se konečně něco málo před rokem stal členem rodiny – své rodiny. Nikoho nezajímalo to, že Damian byl mafiánem stejně tak, jako byli ostatní členové. Ne, protože on byl vůči nim tak zatraceně mladý.

Pokud starší capo potřeboval další pár rukou, zavolal mu. Damian musel jít. Pokud od něj boss cokoli chtěl, bez ohledu na to, jak to vypadalo zdánlivě nedůležité, Damian to musel zařídit. Nezáleželo na tom, že třeba za poslední tři dny spal dohromady jen čtyři hodiny. Když přišlo na mafii, Damian neměl své vlastní volby.

Mafie dělala tahle zasraná rozhodnutí za něj.

Vždy.

Většinou to Damianovi nevadilo. Tenhle život si vybral a byl v něm dobrý. Navíc neznal nic jiného. Když mu bylo pět, matka s otcem zemřeli při automobilové nehodě. To jediné, co mu zbylo, byla mafie a lidé v ní, kteří ho vychovávali, když to jeho opilá teta se strýcem nemohli udělat.

„Dlužíš mi, D.“

Před dluhy v mafii nikam nešlo utéct. Mohly na krátkou dobu zmizet, ale vždy se vrátily, aby si je někdo vybral. Damian předpokládal, že prostě nadešel jeho čas splatit je. Netušil přesně, protože mu Dino nevysvětlil proč právě teď nebo jak by to měl udělat, ale prostě to tak bylo.

Takhle to fungovalo.

Domov Dina DeLucy se rozkládal na ohromném pozemku třiceti velice dobře chráněných akrů mimo město. Poté, co Damianův vůz projel branou a zaparkoval ho, vytáhl si cigaretu a zapálil ji. Koneckonců, do schůzky s capem zbývalo ještě dvacet minut.

„Na tak hezký den je větrno.“

Hlas vycházel z řady stromů po Damianově levici. Otočil se na patě právě včas, aby uviděl, jak se objevil Dino. Muž si hrál se sadou klíčů, které měl na kroužku kolem ukazováčku. V druhé ruce držel obálku z manilového papíru.

„Do prdele, Dino, vydávej občas nějaký zvuk.“

Dino se zasmál. Vzhledem k tomu, že byl Dino vážný naprosto ve všech věcech – obchodu, rodině i v životě - ten zvuk Damiana překvapil. Veselost a nesmysly nebyly součástí jeho hry. Damian věděl, že by tomu mohl rozumět. Ani on neměl smysl pro rozmary a fantazie.

„Nepředpokládá se, že ty bys měl být Duchem?“ zeptal se Dino a v úsměvu se mu blýskly zuby.

„Přál bych si, aby na tu přezdívku zapomněli.“

„D, ty sis ji zasloužil.“

Damian pokrčil rameny. „To je jedno. Neznamená to, že se mi líbí.“

Vyrůstat bez rodičů pro Damiana znamenalo trávit spoustu času pod nohami ostatních. Byl malým, hubeným dítětem. Okamžitě zapomenutelným. To jediné, díky čemu byl život v domě jeho tety a strýce snesitelný, byli jeho bratranci a sestřenice: Tommas, Lea a Cara. Ne, že by to oni měli v životě lepší. Laurent a Serena Rossi nebyli lidmi, kteří by měli mít děti. Čtyři děti strávili mnohem víc času přesuny od jedné rodiny ke druhé, než tím, že by ho skutečně trávili se svými ochránci.

Jo, snadno přehlédnutelný.

Malý Duch.

Damian skončil tak, že místo toho, aby ho vychovávali ti, kteří správně měli, vyrůstal pod různými lidmi. V době, kdy se měl soustředit na školu, už byl plně zapojen v mafii a jejím životním stylu. Při ohlédnutí zpátky věděl, že to bylo vlastně tak přirozené. Byl plně připraven na život. Na život ochromený násilím a obchodem. Přijal všechna očekávání, pravidla a způsoby jejich rodiny.

Damian předpokládal, že pracoval pro něho. Jako zapomenutelné dítě skončil tak, že si ten způsob neviditelnosti přenesl i do dospělosti a své kariéry v mafii. Ne každý muž měl předpoklady být vrahem. Nikdo ho nikdy neviděl přicházet. Neměli šanci vidět ho odcházet. Když bylo nalezeno tělo, podezření jen zřídkakdy padlo na něj. Prostě přijal hovor, odvedl práci a pohnul se dál. Žádné otázky.

„Myslel jsem si, že bys mohl být uvnitř a třeba jíst nebo být jinak zaneprázdněn,“ řekl Damian.

Dino si prohlížel svůj velký dům. „Užívám si svobody, dokud můžu.“

„Soud se blíží, že?“

„Za dva měsíce,“ zamumlal Dino pod vousy.

Když jste patřili k mafii, bylo skoro nevyhnutelné, že jste se někdy dostal do problémů. Dino odmítl přistoupit na dohodu ohledně úplatkářství, vydírání, praní špinavých peněz a podvodů, díky které by dostal pár let. Ani nemínil přiznat vinu. I když měl zatraceně dobrého právníka, všichni věděli, jak to vypadá.

Pokud by se to totálně podělalo, dostane až dvacet let.

Damian věděl, že ti bastardi pro něj chtěli maximum a taky za tím šli.

„Zajímalo tě někdy, proč jsem tě měl tak rád, když jsi byl dítětem?“ zeptal se Dino.

Damian se zasmál. „Ne.“

„Řekl bych, že se život ani k jednomu z nás nezachoval příliš spravedlivě. Pravděpodobně jsem v době, kdy jsi byl jen dítě, které se chovalo jako kretén a všude nás sledovalo, viděl spoustu ze sebe.“

„Nejsi o moc starší než já.“

„Pět let.“

„Kam tím míříš, Dino?“

„Nikdy jsi nedokázal chodit moc dlouho okolo horké kaše, D. Když zemřeli tví rodiče, byl jsi přemísťován z místa na místo. Když zemřeli moji rodiče, museli jsme předstírat, jako by dokonce ani nikdy neexistovali. Ty jsi prostě akceptoval to, že kolem tebe přistála ruka smrti. My jsme k tomu byli donuceni. To se mi na tobě líbilo. Navíc k tomu taky pomohl i fakt, že jsme zažili podobnou ztrátu. Když nic jiného, byl jsi mi sympatický. A to je u mě jen velice vzácné. Sakra, dokonce ani Theo už ode mě nedostává zasranou vánoční pohlednici. Ty jsi dostal pozvání ke stolu.“

Damian skryl své překvapení za zakašlání. Dino o svých sourozencích mluvil jen zřídkakdy. Dokonce, i když Dino se svým mladším bratrem Theem musel společně strávit čas ve stejné místnosti, jako soupeřící capos spolu jednali jako cizinci, ne jako bratři. Oba muže dělil pětiletý věkový rozdíl. Na druhou stranu Dinova sestra, byla celé roky v rodině DeLuca nezvěstná.

Když by se Damian silně ponořil do vzpomínek, mohl si vzpomenout na blondýnku s hnědýma očima, která se pohybovala kolem Dina a Thea. Vypadalo to, že dívka většinu dospívání strávila na soukromé internátní škole. Dino o ní příliš nemluvil. Podle toho, co Damian věděl, ty dva dělil ještě větší věkový rozdíl.

„Tvoje sestra se jmenuje Lily, že?“ zeptal se Damian.

Dino zvedl obočí. „Proč?“

„Zvědavost.“
„Jo. Je jí dvacet jedna, skoro dvacet dva. Blíží se její narozeniny. Poté, co před třemi lety dokončila střední, se toulala po celé Evropě. Většinou jako turistka.“

„Držela se mimo problémy?“

„Ano, čehož si cením. Dobře, aspoň pokud vím. Lily není… na mě milá. Jednou měsíčně se hlásila. To byl můj jediný požadavek.“

Damian měl pocit, jako by tenhle rozhovor začínal měnit v jakési terapeutické sezení. Nikdo tyhle sračky nechtěl.

„Mimochodem, co jsi vlastně ode mě dneska potřeboval?“

Dante se ušklíbl, i když ten úšklebek rychle zmizel. „Nebyl jsem ten jediný, kdo k tobě cítil sympatie, že?“

Dante netušil, kam sakra jeho přítel mířil. „Prosím?“

„Terrance.“

Boss Chicaga.

„Pokud je to co chceš vědět, ano, jsem s ním zadobře,“ odpověděl Damian.

„V pořádku, Damiane.“

„Cože?“

„Dokonce si to ani neuvědomuješ, že?“

Zjevně ne.

Damian byl příliš unavený s hraním slovních hrátek. „Dino, dělám to, co boss chce.“

„Bože, Damiane, kdybys věnoval stejné množství pozornosti svému okolí, jako tomu, jak se s ním snažíš splynout, musel bys to vědět.“

„Ještě mě to nezabilo,“ řekl Damian s úsměvem.

„Což je jen dobře.“ Dino si dal ruce do kapes. „Joel nikdy nebude bossem. Ne pod Terrancovým dohledem.“

„Je to jeho vnuk. Dávalo by smysl, aby to Joel přebral, až nastane jeho čas.“

„Takže? Jak jsem řekl, Terrance ho zná lépe. Dobrý boss je částečně vychován, ale z větší části se tak narodil, Damiane. Joel na to nemá. Terrance to ví. Sakra, Chicago to ví. Co nikdo skutečně neví, je to, kdo to převezme,“ vyštěkl Dino smíchy a dodal. „Dobře. Myslím, že vím, po kom se Terrance poohlíží.“

„Ano?“

„Jo. Dívám se na něj.“

Damian měl pocit, jako by v tom červnovém vzduchu zmrzl. „Si ze mě děláš zasranou srandu.“

„Hele -“

„Dino, tohle dokonce ani není vtipné. Nikdy jsem to nechtěl ani nenaznačil, že bych to chtěl.“

„Jsem si toho vědom,“ zamumlal jeho přítel.

„Takže co to sakra je?“

„Neřekl jsem, že jsi to chtěl, Damiane. Když jsi boss, tak ten tvůj talent být neviditelným příliš dobře nefunguje.“

„Přesně tak,“ řekl Damian. „A já mám rád, když můžu přicházet a odcházet tak, jak se mi zlíbí.“

„Ale ve skutečnosti to tak není.“

Damian Dinova slova nezpochybňoval, protože věděl, že byla pravdivá.

„Terrance se mi o ničem takovém nikdy nezmínil,“ řekl Damian. Chtěl to dostat z Dinovy hlavy pryč.

Ať už ten pletichářský capo osnoval cokoli, Damian nechtěl být součástí toho všeho. Když by to náhodou vyletělo do vzduchu, skončil by v provizorním hrobě dva metry pod zemí dřív, než by dokonce dostal možnost za něco se omluvit.

Damianovi se líbilo být naživu.

„To by neudělal. Jsi pro něj stále ještě mladý, ale sleduje tě. Sleduje tě, D. Protože ty to v sobě máš. Místo toho, abys otvíral zasranou hubu, tak zatraceně posloucháš. Dodržuješ pravidla, zvedáš jeho hovory a děláš všechno, o co požádá. Nepřemýšlel jsi někdy o tom, proč ještě nemáš svůj vlastní gang?“

Damian se vyhnul Dinovu těžkému pohledu. „Někdy.“

„Protože máš až moc práce s ním. Proč by ti přidával víc, když už toho máš dost se všemi ostatními a s bossem? To by znamenalo, že bys měl méně času na jeho sračky. A je rád v tvé blízkosti. Kolikrát tě chlapi zavolali kvůli bossovi?“

„Párkrát.“

...párkrát denně, ubránil se Damian dodat.

„Víš, co jsem slyšel Bena říct Rileymu, když onehdy volal bossovi?“ zeptal se Dino. Ben DeLuca byl Dinův starší strýc a pravá ruka Terrance. Damian toho chlapa neměl moc rád, ale prokazoval mu úctu, kterou mu dlužil.

„Co řekl Ben?“ zeptal se Damian.

Dino kývl na Damiana. „Řekl, že ať už se jednalo o cokoli, mohl zavolat nejdřív tobě.“

Damian přenesl váhu z nohy na nohu. Cítil se nepříjemně. „Takže?“

„Takže, Ben je Terrancův hlavní muž – vždycky byl. Underboss, což je důležité. Stejně tak, jako to, že je Riley důležitý v přední řadě před bossem na ulicích a pro federály. Terrance bere na zasedání Komise Bena a Rileyho, představují druhý a třetí hlas a všechny ty další dobré nesmysly.“

„Proč v tom slyším ale?“

„Ale… svým způsobem to dělá také s tebou, co?“

„Nevšiml jsem si,“ řekl Damian tiše.

„Myslím, že ano. Na poslední zasedání Komise jsi jel s nimi, že?“

„Jo.“

„Jaké to bylo?“ zeptal se Dino.

Zajímavé a poučné.

Damianovi neušlo, že probíhaly obchody s hlavními New Yorskými rodinami, včetně největšího a nejdominantnějšího klanu Marcellů, ale tohle bylo poprvé, kdy je viděl všechny pohromadě. Předpokládal, že teď chápal, proč ostatní rodiny mluvily o Marcellových jako nedotknutelných. Po tom všem, bylo dobré vědět, kdo byl vaším největším soupeřem a obdivovat jejich schopnost vyřešit vše.

„Terrance není největším příznivcem Marcellů,“ řekl Damian.

Dino pokrčil rameny, jako by v tom nebyl žádný rozdíl. „V Chicagu nastávají velké změny. V New Yorku je to podobné. Mnohem lepší, než začít válku s jinou rodinou, je udržet mír. Terrance to ví. Nicméně, on tě pozval dál. Samozřejmě, kromě Bena a Rileyho, jsi prvním člověkem, u kterého to udělal.“

„Dávalo by smysl, aby tam jel Ben a Riley, Dino, underboss a jeho hlavní muž, chlape.“

„Ale ne ty.“

„Na zasedání bossů byli i další nižší spolupracovníci.“

„Capos, pravděpodobně,“ řekl Dino. „Pravděpodobně muži, kteří byli zapojeni do jedné z dalších rodin. Aby něco získali pro své bosse. Ty na druhou stranu, ses tam jel učit. Terrance ti to jen neřekl.“

Damian ztěžka polkl. Cítil, jak se mu na ramenou usadila neviditelná tíha, která tam nikdy dřív nebyla. „Já nechci být boss.“

Tohle nepředstavovalo jeden z jeho životních cílů. Být bossem znamenalo být neustále v pohotovosti, protože vás všichni sledovali. Úřady, vaši vlastní muži, veřejnost. Nikdy to zasraně nekončilo. Znamenalo to být obrovským cílem pro každého, kdo měl zájem o vaši pozici. Damianovi se líbilo být neviditelným, když chtěl.

Proboha, líbilo se mu být tím, kým byl.

„Ani za deset, patnáct let?“ zeptal se Dino.

„Ne.“

„Zábavné. Ben si myslí, že o to máš zájem, Damiane. Zajímalo by mě, díky čemu získal ten dojem.“

„Ode mě určitě ne.“

„Vůbec se mu to nelíbilo,“ dodal Dino, jako by ho to právě napadlo.

No, to rozhodně upoutalo Damianovu pozornost.

„Benovi?“ zeptal se Damian.

Dino jednou přikývl. „To je to, co jsem řekl. Vypadá to, že si můj strýc myslí, že jsi na tu práci až příliš nezávislý – ví, že máš svůj vlastní názor.“

„Mafián s vlastním názorem pro něj představuje problém?“

„Jo, když s bossem nemůže manipulovat,“ řekl Dino se zasmáním. „Bůh ví, že se snažil celé roky manipulovat s Terrancem ve svůj vlastní prospěch. Občas uspěl. Většinou však Terrance svá rozhodnutí ztvrdil ještě dřív, než se Ben DeLuca dokonce jen zamyslel. Kdyby Ben dostal příležitost, mohl by být bossem, ale on dává přednost tomu být na vedlejší koleji a mít na práci ostatní, než aby se sám postavil do popředí tím, že by ji udělal sám. To je ten problém.“

„Dobří bossové dělají svou vlastní práci.“

„Ben má prostě rád manipulaci,“ řekl Dino s povzdechem. „Chápeš to?“

Damian si přál, aby ne, ale skutečnost ho začala pohlcovat a to rychle. Když byl v čele někde mafián, kterého jiný mafián nechtěl v mafiánské hierarchii, ten nejlepší způsob, jak situaci vyřešit, bylo zbavit se problému.

„Ben se po mně chystá jít,“ řekl Damian.

Dinův klidný, chladný pohled při odpovědi ani nezakolísal: „Je to dost dobrá možnost. Jen potřebuje důvod, jak to vysvětlit Terrancovi. Něco, co by to mohlo před Terrancem ospravedlnit. Ben to udělal s mými rodiči a ty vůči němu dokonce ani nepředstavuješ jeho rodinu.“

Damian neslyšel Dina. Ne ve skutečnosti.

„Protože mě má Terrance rád.“

„Zasraný svět, ve kterém žijeme, rád by tě dostal a zabil, že?“ zeptal se Dino. V jeho hlase byl humorný podtón.

Damian na tom nic legračního neshledával. Hlavně ho to sralo. Neměl z Bena strach, pokud šlo o to, ale tohle bylo něco, s čím se bude muset tak nebo tak vypořádat. A vzhledem k tomu, že Terrance měl pro starého DeLuca slabost, nebude to nic jednoduchého.

Pak se tu také jednalo o Dina. Ten chlap byl Benovým synovcem, ale Damiana informoval o možných plánech svého strýce. Dino neměl žádný důvod, proč to udělat. Pokud tím něco nesledoval, či spíš od Damiana něco nechtěl.

Někdo vždycky zasraně něco chtěl.

„Ale co Ben s tebou chce, není důležité. Na tuhle cestu se zatím nemá jak vydat.“ Dino se zhluboka nadechl a zadíval se na podmračenou oblohu. „Pro dnešek už mám čerstvého vzduchu dost. Pojďme dovnitř. Dáme si kávu.“

„Skončili jsme s rozhovorem? Prostě jen tak?“

„Ach, ne. K prodiskutování toho zbývá ještě spoustu, Damiane.“

Jo, to si Damian myslel.

********

„Pij,“ nařídil Dino.

Damian do sebe hodil zbytek své kávy, stále stejně tichý a stoický jako před hodinou, když vstoupil do Dinova domu. Dino seděl naproti Damianovi, za svým velkým stolem a popíjel svou vlastní kávu. Z nápojů se linula libá vůně, navíc je Dino vylepšil dobrým panákem whisky.

„Proč jsi mi to řekl?“ zeptal se Damian.

„To o mém strýci?“

Co jiného mohl myslet?

„Ano.“

Dino pokrčil rameny. „Dokud můžu, musím tady dát věci do pořádku.“

„Dvacet let není tak dlouho, Dino.“

„V cele s mřížemi za okny, betonovými zdmi místo umění a bůhví kým jako spolubydlícím? Je to peklo.“

Pravda.

„A já nemám v plánu dotáhnout to tak daleko,“ řekl Dino tišeji.

Damian se na Dina podíval. „Prosím?“

Dino to jen přešel. „Nic.“

„Stále jsi mi, chlape, neodpověděl na mou otázku proč.“

„Ne, myslím, že ne.“ Dino odložil svůj šálek kávy na stůl a pak začal poklepávat jedním prstem na manilovou obálku, kterou měl v ruce už v okamžiku, kdy Damian přijel. „Rodina je pro mě důležitá. Navzdory všem těm kecům, co se snaží mafie tvrdit o la famiglia, všechno to jsou pro mě jen kecy. Protože je to tak – kecy. Každý muž v mafii vše dělá kvůli sobě a vždycky to tak bude. Jsme chamtiví, máme přemrštěné požadavky – a my to víme. Každý žárlí na někoho jiného, Damiane. Máš štěstí, že sis toho zatím zatraceně nevšiml.“

Dino se ušklíbl a se zavrtěním hlavy dodal. „Nebude to dlouho trvat a mafie taky kolem požere sama sebe a rozpadne se. Nemůže přežít tak, jak to teď funguje. Když byl ještě naživu můj otec, vždycky říkal, že mafie byla lepší, když fungovala za podmínek staré školy.“

„Máš na mysli pravidla Cosa Nostra.“

„Jistě. Mafiáni si nic nekradli. Čest stála na jednom z hlavních míst. Vydělávání peněz nebylo tou nejdůležitější věcí.“

V tom měl Dino pravdu. Dokonce i Damian musel přiznat, že v současnosti jsou hlavním zájmem jejich mafie pouze peníze, jejich vydělávání a to, kdo jich měl nejvíc. Ale nebylo to přesně tak, jak mafie pracovala?

„Nemůžeme něco nazývat rodinou, pokud budeme u společného jídelního stolu všichni nepřátelé,“ řekl Dino.

Damian se zasmál. „To zní přesně jako moje rodina.“

„I moje. Je to příšerné, ale je to tak. Samozřejmě, poskytujeme výbornou podívanou, ale tohle stěží zařídíme.“ Dino posunul obálku blíž k Damianovi. Pak se opřel ve svém křesle a zvedl svůj šálek, aby si dal další dlouhý doušek. „Otevři to.“

Damian zvedl obálku ze stolu, vyndal její obsah a ocitl se tváří v tvář obrázku nádherné mladé blondýnky s hnědýma očima a škádlivým úsměvem. Pod obrázkem byly papíry, které obsahovaly informace o usměvavé, bezstarostné dívce. Damian měl pocit, jako by pronikal do života ženy, kterou neznal, takže místo toho, aby si papíry pročetl, věnoval svou pozornost znovu jejímu obrázku, který byl na vrcholu hromady. Malá fotka, která byla vytištěna na něčem, co vypadalo jako pohlednice. Damian ji otočil a přečetl si slova, která byla ručně napsána na její zadní straně.

Wales, Anglie.

Pivo by mohlo být lepší. I když miluji jejich přízvuk.

Kontrola tentokrát jinak.

Chybíš mi, D.

Miluji tě,

Lily.

Damian si všiml celého data, které bylo vlevo dole pod Liliným jménem.

„Pěkná, že?“ zeptal se Dino.

Otázka zněla poměrně nevinně.

V Dinově případě to však bylo jen zřídkakdy.

„Jistě,“ připustil Damian.

Lily byla nádherná. Široké, jasné hnědé oči, které měly v duhovkách zelené a zlaté skvrny. Přitažlivé růžové rty byly zvednuty ve výrazu upřímného štěstí. Blond vlasy, dlouhé a zvlněné, které rámovaly její rysy.

„Vypadá jako naše matka. Zvlášť na téhle fotce. Jako by jí nic na světě nikdy nemohlo ublížit, když se usmála. To je to, na co si při vzpomínce na svou matku, vzpomenu jako první. Jsem šťastný, že si to Lily v sobě nese dokonce, i když už se mnou moc nemluví.“

„Tohle bylo v době, kdy se poprvé vydala na cesty?“ zeptal se Damian.

„Pár měsíců poté,“ odpověděl Dino. „Tohle je jediná fotka, na které je zepředu vidět celá. Později mi poslala ještě pár dalších, ale vždy tam s ní byl někdo další, takže bys neviděl všechny její rysy. Chtěl jsem, abys viděl, kým byla. Ve skutečnosti se od té doby příliš nezměnila, ale nemyslel jsem si, že by bylo dobré, abych ji požádal, aby mi dala svou fotku, když jsem ji donutil vrátit se domů. Už tak je na mě dost nasraná.“

Počkat, cože?

„Požádal jsi Lily, aby se vrátila domů?“

„Ve skutečnosti jsem jí to nařídil,“ odpověděl Dino. „Když odmítla, vyhrožoval jsem, že pro ni někoho pošlu. Naštěstí si vybrala, že mě nebude pokoušet. Chtěl jsem, aby to bylo její rozhodnutí.“

Damian si odfrkl. „Dino, to mi příliš nezní jako její vlastní rozhodnutí.“
„Lily je dvacet jedna. Nechal jsem ji, aby si užila zábavu. Odešla, aby mohla podniknout všechno to, co si přála zažít a naučila se vše, co cítila, že potřebuje, než se ozve život, aby ji kopl do zadku a vrátil ji zpět na zem. Nebránil jsem jí. Ze začátku mi volala jednou týdně a kdykoli dorazila na nové místo, poslala mi pohlednici. Myslel jsem si, že pro ni cestování bude dobré, že se naučí žít mimo svět, který znala, že vyzkouší trochu práce a díky dobrotě ostatních lidí získá dobrou životní lekci. Něco lepšího.“

Damian na Dinově odůvodnění neviděl nic špatného. „To chápu.“

Sakra, za možnost něčeho takového by zabíjel. Místo toho zůstával ve státě Illinois a stále jen řešil obchody.

„Bylo to mnohem víc, než vůbec dostal Theo a já,“ řekl Dino. V jeho hlase byl slyšet temný náznak hořkosti. „Ben se ujistil, abychom s bratrem věděli naprosto přesně, kam jsme směřovali. Mafie byla náš přístav – v naší krvi, vždyť víš?“

Damian netušil, jak zareagovat, takže zůstal zticha.

Vypadalo to, že to Dinovi nevadilo. „Můj otec z toho chtěl ven. Věděl jsi to?“

„Ne. Myslel jsem, že byl s úřady donucený spolupracovat. Ne, že to chtěl on sám.“

„Jo, chtěl ven a snažil se o to. Nějakou dobu tiše spolupracoval s úřady, zaznamenával pro ně určité věci a nakonec v tom všem uvízl. Ben zjistil, že můj otec spolupracoval s FBI. Zasáhnul svým způsobem a moji rodiče byli mrtví.“ zamumlal Dino, zatímco poklepával prsty po desce stolu. „Nikdy jsem nedokázal přijít na to, proč Ben zabil i mou matku. Ale čím jsem byl starší, tím to dávalo větší smysl. Mohla by nás děti vzít a utéct. Klidně bych se o to vsadil. A to Ben nemohl dovolit.“

„On nemá žádné vlastní děti, že?“

„Žádné. Což je na tom to dobré, protože by pravděpodobně všechny dcery, které by mu jeho žena porodila, prodal a své syny by vmanipuloval přímo do hrobu.“ Dino si pod vousy odmítavě odfrkl, nicméně na okraji Damian cítil něco, co nedokázal pochopit. „Podívej se na to, jak dobře dokázal rozdělit mého bratra a mě. Dovolili jsme mu to, aniž bychom si to uvědomili.“

Damian zjišťoval spoustu věcí, které dosud nevěděl. „Dino, možná není tak pozdě, aby to nešlo napravit.“

„Věř mi, že tyhle mosty jsou už dávno zbořené. Nicméně, byl jsem dost starý na to, abych byl tím, kdo dohlížel na svou sestru. Ben se do toho občas snažil vstoupit. Toužil, aby šla na školy, kterou jí vybral. Já jsem ji nechal, aby si vybrala sama. Chtěl, aby jakmile školu dokončila, se ihned vrátila do Chicaga. Dovolil jsem jí, aby si dělala to, co sakra chtěla ona sama.“

To nezbytně neznělo jako špatná věc.

„I když jsem si musel držet odstup,“ pokračoval Dino a promnul si čelo. „Ben umí být příšerný hajzl, když chce. Nechal jsem ho, aby věřil tomu, že moje rozhodnutí ohledně Lily představovalo kontrolu mé rodiny tak, jak jsem uznal za vhodné. Ale zároveň, že jsem byl připravený na to, že bych přivedl svou sestru zpátky domů a udělal přesně to, co on považoval za vhodné pro dívku jejího postavení a jména.“

„Což je?“

„Provdat ji a dostat nás tím výš,“ řekl Dino.

Damian si přál, aby ho to překvapilo. Nebylo by to poprvé, kdy by byla dcera mafiána nucena do sňatku, který nechtěla, jen aby se uspokojily ambice její rodiny.“

„Kdyby si Ben jen na okamžik pomyslel, že jsem jí dovolil žít její život tak, jak chtěla, protože jí sebral všechno ostatní, co měla, skončila by moje sestra včetně mě okamžitě pohřbená,“ řekl Dino. „Pokud jde o nás, sourozence DeLuca, tak tím jediným chytrým je Theo, protože udělal všechno, co Ben chtěl, a to bez jakýchkoli otázek. Já také, ale vždycky jsem pod tím měl nějaký svůj osobní cíl.“

Tohle se Dinovi vůbec nepodobalo – být tak otevřený ohledně svých soukromých sraček, ale Damian byl daleko od toho, kdo by se s tím mužem hádal.

„Takže?“ zeptal se Damian.

„Lily z nás tří zůstala tou jedinou, která měla stále hlavu v oblacích. Prostě jsem ji nedávno strhl zpátky na zem. Až se s ní setkáš, nezapomínej na to.“

„Setkám se s ní?“

Dino se na něj usmál se zlomyslným pohledem. „Dlužíš mi.“

Damian ve své židli ztuhl. Celé desetiletí tahle hrozba Damianovi visela nad hlavou. Dlužil Dinovi DeLuca a nyní dluh musel splatit. V době, kdy byl Damian mladší, byl zbrklý a bezohledný. Udělal víc než jedno špatné rozhodnutí. A jedno zvlášť hloupé, které mohlo stát Damiana život, když se rozhodl vzít život mafiána z mafie v Chicagu.

Dino se do toho vložil, poskytl bossovi výmluvu, vzal vinu na sebe a zachránil Damiana a vzal si ho pod svá křídla. Chyba, kterou Damian udělal, stačila na to, aby ho poslali dva metry pod zem. V podstatě to byl první Damianův skutečný vstup do zločinecké rodiny Trentini. Být v blízkosti Dina postavilo Damiana přímo do cesty Terranci Trentinimu a on si ho potom všiml.

Také to znamenalo, že Damian dlužil Dinovi za záchranu svého vlastního života, i když musel čekat celé roky na to, až konečně bude moc splatit svůj dluh.

„Dlužíš mi,“ zopakoval Dino jako by věděl naprosto přesně, na co Damian myslel.

„Co chceš, abych udělal?“

Dino kývl ke složce. „Lily.“

„Lily,“ zopakoval Damian. Znělo to mnohem nejistěji, než kdy jindy.

„Něco, co se mi tehdy na tobě líbilo, Damiane. Je čas zaplatit.“

„Jak?“

Dino se usmál, i když v očích měl chladný pohled. „Damiane, musím chránit to, co je pro mě důležité. Moje sestra a můj bratr – to je pro mě důležité. Theo bude v pořádku, ať se stane cokoli. Je zasraně pružný – tak dlouho, dokud udrží své srdce mimo hru. Ale Lily není stejná. Je pro své vlastní dobro až příliš tvrdohlavá a já nechci ani pomyslet, že by jí to někdo vzal. Když tady nejsem, potřebuje někoho jiného, kdo by na ni dohlédl. A nemůže to být Ben DeLuca.“

Bože. Din zněl tak, jako by vězení znamenalo trest smrti.

Možná to tak pro toho muže bylo. Damian to nevěděl.

„A jak do toho vstupuji já?“ zeptal se Damian.

„Oženíš se s mou sestrou.“

Damianovy myšlenkové procesy selhaly.

Určitě byl příliš unavený a Dina špatně slyšel.

Nebo ne?

Damianovi spadla čelist. „Cože?“

„Život za život, D. V našem světě to takhle funguje. Kromě toho, to bude i ve tvůj prospěch. Oba víme, že v tom, co děláš, jsi dost šťastný hajzl, Damiane. Není na tom nic špatného.“

„Nechápu,“ zamumlal Damian.

Dobře. Dostane smluvený sňatek.

Jo, zasrané sračky.

Dino se jen usmál. „Jak jsem řekl, oženíš se s mou sestrou. Mně to zní velice jednoduše.“