BM - 16. kapitola

Překlad: Lenuszka

Stella

„Ne, tati… ne, nedělej…“ říká Dane do svého telefonu. Zírá na mě, potřásá hlavou a tře si spánek. Potlačím úsměv.

Pan Wylder nebyl moc nadšený, když mu řekli, že musí v nemocnici zůstat další dvě noci. Vím, jak zní tvrdohlavý rodič a předpokládám, že si Dane vyslechne ještě spoustu naštvaných telefonních hovorů, než otce vyzvedne.

Minulý večer byl zvláštní. Krátce po tom, co jsem uvařila večeři, fricasé de pollo, klasické kubánské dušené kuře, které mě naučila dělat moje matka, jedna z pouhých několika věcí, které zvládám kromě těch nejzákladnějších, jsme se usadili do obrovské pracovny, abychom sledovali film, oba jsme se chovali, jak bychom to dělali běžně, i když oba víme, že to tak není.

V minutě, kdy jsem se vrátila z koupelny a sedla si vedle něj na gauči, se Dane rozhodl, že je vhodná doba na cvičení. Sama, a docela upřímně trochu osamělá, jsem volala Delii a dostala hlasovou zprávu. Ukázalo se, že má rande. Po tom jsem šla do postele.

První na pořadu dne je dneska nakoupit nějaké oblečení a žehličku na vlasy. Ačkoli jsem dnes ráno zvládla zkrotit své vlasy do culíku, už jsou načechrané a kroutí se.

Dane otevře dveře do Dillard´s a oba vejdeme, ruku má na spodní části mých zad, jeho impozantní zevnějšek pořád vedle mě. Stydím se říct, že si to užívám, libuju si v tom. Což skončí minimálně depresemi, protože předtím jsem netušila, co mi chybělo.

„Vím, že to jídlo není… dobré, ale…“ řekne svému otci. Snažit se zpacifikovat pana Wyldera se zdá jako nemožný úkol a budiž Daneovi ke cti, že vede tenhle rozhovor od setmění a ani jednou nevybuchnul.

Poznámka pod čarou: Neuniklo mé pozornost, že být svědkem toho, jak je trpělivý se svým otcem, znamená, že bude trpělivý s naším dítětem. Popadla jsem tenhle objev za pačesy a držím si ho blízko srdce.

„Ne, nejsi. A jestli mi tu budeš ještě minutu smutnit, Stella a já nasedneme na příští let do New Yorku… to jsem si myslel… dobře. Uvidíme se za pár hodin. Jo.“

Oprava.

Ukončí hovor a unaveně vydechne. „Nedívej se na mě tak.“

„To bylo trošku tvrdé, nemyslíš?“

„Byl chvilku od toho, utéct odtamtud s nahým zadkem. Musel jsem včera večer vzít jeho oblečení, protože jsem věděl, co přijde.“

„Oh,“ je všechno, co řeknu, musím se usmát.

„Pojďme ti pořídit nějaké oblečení.“

Nakupování je pro mě povinnost, a naprostá ztráta času. Nejsem žádná nákupčí. Chci vejít do obchodu, najít, co potřebuju, a odejít, co nejdřív to půjde. A nejraději bez jakéhokoli zkoušení. To je důvod, proč mi každou sezonu posílá můj osobní nákupčí od Armaniho dva styly kostýmků. Co ale netuším je, jak se chci připravit na zítra ráno do práce.

Dane je naprostý opak. Jestli mu nevyjde ta věc s ESPN, měl by jít do osobního nákupčího jako do další kariéry.

„Zkus tyhle.“ Podá mi mezerou ve dveřích kabinky tmavé úzké džíny a bílou saténovou halenku s dlouhými rukávy.

„Nevím, co mi vadí víc. Jestli skutečnost, že ty, muž, který nosí pořád obnošené džíny a nikdy si nepočeše vlasy, mi dává rady ohledně módy. Nebo to, že se mi moc líbí, co jsi vybral.“ Nasoukám se do džínů a hodím si halenku. Dokonalé. Sedí dokonale.

„Drahoušku, jen proto, že se nefintím jako výstavní poník, to neznamená, že nevím, co na ženách vypadá dobře.“

Při zmínce dalších žen okamžitě ztrácím sebevědomí. Samozřejmě, že ví, co na ženách vypadá dobře. Kdo ví, kolik jich svlékal. Moje nálada padá do bezedné černé díry. S touhle náladou a s tím novým oblečením vyjdu z kabinky.

„Co se děje?“ Vyhýbám se jeho pohledu, jak kolem něj projdu.

„Nic. A říkala jsem si, abys mi tak neříkal,“ řeknu trochu moc zostra. Nemohlo by mi být víc jedno, jestli si toho všimnul nebo ne. Odtrhnu visačky z džínů a košile a nacpu si své šaty pod paži.

„Hej.“

„Já zaplatím.“

Cestou k pokladně popadnu ještě černé legíny a mikinu s kapucí, aniž bych se obtěžovala podívat na cenu nebo velikost. Ve chvíli, kdy dojdu k pultu, si všimnu, že na zadní straně té mikiny stojí falešnými růžovými drahokamy slovo „Princezna.“

Za normálních okolností bych si raději vydloubla oko vidličkou, než si na sebe vzít tohle. S Danem v patách ale nemám ten luxus času, abych to vyměnila za něco méně odpudivého.

„Nech mě zaplatit,“ řekne, stojí přitom mnohem blíž, než je mi příjemné. Je to vyloženě dusivé.

„Bez šance, drahoušku,“ zavrčím, dám mu dávku jeho vlastní medicíny.

Dám té mladičké prodavačce své cenovky a zabořím svůj pohled do kabelky, abych našla peněženku. Když vzhlédnu, najdu na její tváři laškovný úsměv, a její tvář je natočená k němu. Ten šťastný bastard se hned usměje taky.

„Už jste vy dva skončili? Můžu za to zaplatit, nebo hodláte jít na rande, než mi to namarkujete?“

Oba se otočí, aby zírali. Ona je rudá jako rajče a na pokladně mačká všechno špatně, zatímco Dane se na mě mračí. Dám jí svou kreditku, aniž bych od něj zvedla oči.

„Udělal jsem ti něco, Stello?“

Věc se má tak, nejsem na něj naštvaná. Jsem naštvaná na sebe. Nemůžu uvěřit, že jsem si dovolila podlehnout jeho kouzlu. Neviním ani tu prodavačku. Nikdy by nevydržela tu magickou sílu, kterou Dane Wylder je. Soucítím s ní a proti této konkrétní viróze jsem očkovaná. Za to můžu poděkovat Paulovi Donovanovi.

Otočím se zpátky k prodavačce a vezmu si účet, který mi podává. „Omlouvám se,“ zamumlám. „Hormony – páchají spoušť.“

„Oh, mám to stejně, když to dostanu,“ odpoví tím nejsladším přízvukem.

„Díky za vaši pomoc,“ řeknu jí omluvným tónem.

S tím odejdu od pultu a od těch dvou. O vteřinu později mě popadne za paži velká ruka. Zastavím a otočím se, můj výraz není z nejšťastnějších.

„Neodpověděla jsi mi?“

„Ne, Dane. Nic jsi neudělal. Jak už jsem řekla, je to těmi hormony.“

Vypadá zamyšleně, našpulí své sexy rty, jak nad tím dumá. „Měli bychom ti koupit zmrzlinu.“

Nevím, jestli se smát, nebo brečet. Opravdu si myslí, že je zmrzlina řešením našeho problému?

Pak už zase nemá problém.

Já jsem ta s tou naléhavou potřebou. Já jsem ta s tou touhou. Pokud nemá zmrzlina příchuť jménem Zpocený Sex S Danem, nechci ji… a je to tak chytré, jako vyskočit z letadla bez padáku. Jízda bude rychlá a vzrušující a nejvíc pravděpodobně skončí bolestivě, když dopadnu na dno.

„Co s tím má co společného zmrzlina?“

„Možná se budeš cítit líp. Víš, obrousí hrany.“

Automaticky zúžím oči. „Možná bychom si vzájemně měli dát prostor.“

„Ne,“ zafuní, založí si paže na široké hrudi, jeho tričko se napne pod vlnami jeho prsních svalů, výraz uzamčený v rozhodné pozici.

„Ne?“

„Ne. Žádný prostor. Vím, co děláš. Tohle je nějaký druh ženského mentálního jiu jitsu. Říkáš, že chceš prostor, ale doopravdy ho nechceš.“

Jsem vteřinu od toho, kopnout ho do koulí, které jsou teď v mém přímém výhledu. Něco na tom je, být malá. Nebo pro něj být směšně vysoký.

„Já… Nehodlám… Nemůžu.“ Prchnu do kosmetického oddělení, kde hledám žehličku Holy Grail, než řeknu něco, čeho budu litovat.

Jednu najdu. Díky Bohu. Tohle mi maličko vylepší náladu. Skoro jsem v pokušení koupit si dvě. Moje vlasy nejsou žádná maličkost.

„Co je to?“ Hluboký mužský hlas se vloží do mého rozhodování. Vzhlédnu a najdu ho, jak se mi naklání přes rameno.

„Je to žehlička.“

„K čemu?“ Dane se pro jednu natáhne do vitríny. Prohlíží si obrázky na krabici a jeho tvář ztvrdne. „Dej to zpátky.“

Neodpovím.

„Dej. To. Zpátky.“

Je to oficiální. Zbláznil se. Nic neříkám, tenhle primitivní rozhovor mi nestojí za odpověď. Nedělám si iluze, že mu to dojde a sklapne.

„Tohle nebudeš na své vlasy používat,“ pokračuje.

„Ani nevím, co na to říct. Tohle není… Já ani… Budu předstírat, že se tenhle celý výlet do obchodu nikdy nestal a přísahám, že s tebou nikdy nepůjdu do dalšího obchodu. V mezičase odstoupím od vitríny a dovolím si udělat nákup.“

Jeho výraz ztratí ty ostré hrany, zjemní se a prosí. „Tvoje vlasy jsou opravdu pěkné a jemné. Proč chceš, aby vypadaly jako předtím, celé rovné a urovnané?“

Cožeeeee?

Někdo za námi si odkašle. Pokradmu se tím směrem podívám a zjistím, že každá jedna žena v tom oddělení na nás zírá. „Lidé se dívají,“ zamumlám.

„Ať se dívají.“

Zahlédnu několik záblesků. Bez pochyby si někdo točí video. Mě a mých znetvořených vlasů. A mého přehnaně ochranářského otce dítěte, který řeší moje rovné vlasy. Bože, doufám, že si jednou vzpomenu na tenhle den a budu se tomu smát, ale teď ne. Definitivně teď ne.

„Uhhh, jo, to je nápad. Rovné a upravené. Ne tenhle chaos.“

Zatne čelist a podívá se stranou. „Líbí se mi tak.“

Stojíme tam takhle trapně příliš dlouho. On narovnaný ve svých keckách, palce zaháčené o přední kapsy džínů. Já zírající na něj s otevřenou pusou.

Invaze zlodějů těl (pozn. americký horor). To je jediný způsob, jak vysvětlit, co se stane v příští chvíli. Velmi pomalu položím tu žehličku zpátky do vitríny, zatímco moje ješitnost křičí, že nemám být hloupá, že je to muž a neví o tom ani hovno. Ale neposlouchám, protože vím, jak těžké pro něj bylo říct to, co řekl a nechci ho zklamat.

Moje matka by mi dala co proto, kdyby to věděla, ani nezmiňuju, co by řekla a udělala Delia. Oklepu se, jen o tom přemýšlím. Ačkoli jsem si celkem jistá, že by v tom hrál roli koňský bič.

„Potřebuju boty,“ zamumlám, zatímco toužebně zírám na vystavenou žehličku. Když se to setká s tichem, vzhlédnu a najdu na Daneově tváři jemný úsměv. Omotá mi jemně prsty kolem zápěstí a táhne mě pryč.

Po tom, co jsem si zvládla najít boty, ve kterých nevypadám jako napodobenina kovbojky, vyzvedli jsme si v restauraci oběd a zamířili do nemocnice.

Zatímco jsme jedli, pan Wylder mě zasypával historkami z Daneova dětství. Během kterých ta zmíněná osoba seděla tiše v rohu, zběsile předstírala nezájem, a konzumovala své jídlo.

K jeho velkému rozčarování teď vím, že Dane se počůrával ještě v pěti letech a jeho první slovo byla pusa. Očividně ho jeho matka pořád žádala o pusu a Dane se naučil pusinkovat jako šéf. A tady se zrodil hráč.

Po obědě a vyprávění byl pan Wylder připraven na šlofíka a my jsme zamířili zpátky na ranč. Dane parkuje pick-up a zatímco zírá z okna, říká, „Chci ti něco ukázat. Jsi pro?“

Můj zájem okamžitě ožije, tak řeknu „Ano.“

Vyskočí a otevře mi dveře, než to stihnu sama. Vezme mě za ruku, pomůže mi dolů a vede mě do stodoly.

„Není krásná?“ zamumlá, jak oba zíráme přes dveře, bok po boku, dotýkáme se lokty. Jsem si akutně vědomá tepla, které mezi námi proudí a jsem z toho nervózní.

Ve stáji na nás zírají velké tmavé oči. Je překrásná, její srst je kovově šedá. A nejen oči má velké, i břicho.

„Prosím řekni, že je těhotná,“ řeknu, ačkoli jsem si celkem jistá, že znám odpověď.

„Určitě je. Bude rodit každým dnem.“

„Jak se jmenuje?“

„Double D Ranch´s Big Bad Mac Daddy´s Little Mistress.“ Jeho úžasnou tvář rozzáří tisíciwattový úsměv. Poutá to mou pozornost trochu déle, než by mělo. Dane zachytí mé zírání na jeho pusu a úsměv mu opadne. Mé pokoření je kompletní, odvrátím pohled.

„Jakže?“

„Říkáme jí Missy. Ta ostatní jsou jména na přehlídku.“

„On je přehlídkový poník, co?“

„Missy uráží, když ji říkají poník. Ona je šampionkou v disciplíně cutting horse v zemi. Ona s Levim vyhráli všechno, co se dalo.“

„Levi ji trénoval?“

„Jo… Missy má lepší čich na krávy, než kterýkoli kůň, co jsem viděl,“ řekne mi, v očích mu vidím lásku k té malé kulaté klisničce.

„Co to znamená?“

„Disciplína cutting horses slouží k oddělení krav od stáda. Nejvíc práce odvádí kůň. Missy je přirozeně přemýšlivá. Dokáže předjímat změnu směru, když se kráva nebo tele chce rozběhnout, lépe, než jezdec. Takový kůň je pro rančera k nezaplacení. Tady Missy je ale tak dobrá, že to ukazuje výhradně na show.“

„Roztomilé.“

„Roztomilé? Má cenu něco přes půl milionu.“

Brada mi spadne. Asi jsem se přeslechla. „Říkal jsi půl milionu dolarů?“

„Kolem šesti set tisíc.“

„Za koně?!“ Dane přikývne. „Páni, to je pro Missy dobře.“

Zatímco Daneova pozornost zůstává u koně, já si dávám načas, abych se vpíjela do něj. On je živel. Čistý vzduch, slunce. Chce to fyzickou osobu, aby přežila a rozkvetla na místě, jako je tohle, i když se vším přepychem, a Dane je definitivně fyzicky založený muž. Ten druh, který kdyby byl nucen sedět za stolem, utrápil by se… jako u stolu při rozboru sportovních přenosů.

„Proč jsi odešel? Vypadáš, jako by sis tu tady užíval.“

Zhluboka si povzdechne a svěsí hlavu. „Tohle místo mi připomíná mou matku.“

Když se naše oči setkají, jeho jsou zamlžené, podle toho, jak to zní, jsou naplněné vzpomínkami, které by pravděpodobně raději zapomněl. Odmlčí se a zamračí.

„Všechny hovadiny, kterými protáhla mého otce… bylo to opravdu těžké sledovat. Můj táta je nejlepší muž, kterého znám. Nesnáším vidět ho raněného.“

Nemám žádná slova útěchy. Jeho historka míří příliš blízko domovu. Po tom následuje jen ticho. Rozpínavé. Ale je pohodlné. Takovým tím stejným způsobem, jako když ho sdílíte s dobrým přítelem, nebo skvělou knihou.

„Bylo mi dvanáct. Alex si hrál venku.“ Přistihnu Danea, jak mě sleduje, a neodvrací se. „Šla jsem dovnitř, abych si odskočila a slyšela jsem pláč… byla to moje matka. Zapnula sprchu a dala si přes pusu ručník, ale slyšela jsem ji. Hystericky brečela.“

„Proč brečela?“ Jeho hlas je nízký a hřejivý, omotává se kolem mě jemně jako kašmírová přikrývka.

„Volali z Houstonského policejního oddělení, aby jí řekli, že byl otec zapletený do domácího sporu. Manžel té ženy přišel domů a našel je v posteli. Oba je zastřelil.“

Ta vzpomínka se mi okamžitě vrátí, ty pocity jsou tak syrové, že někdy přemýšlím, jestli si je v tělech neschováváme tím samým způsobem, jako to dělá spící virus, který čeká, aby někdy ošklivě vykouknul.

„Později té noci nám moje matka řekla, že byl zavražděn. Pamatuju si, jak jsem si pomyslela zaplať Pánbůh. Chtěla jsem, aby se s ním rozvedla.“

„Udělala to?“

„Ne. Byl to kamioňák, pořád pryč. Nebylo to poprvé, co ho přistihla, kdy o práci lže. A pořád se s ním odmítala rozvést.“ Ta vzpomínka mě neustále rozčiluje.

Ruku mi překryje jedna velká, druhá je opřená o futra dveří od stáje. Když se snažím odtáhnout, nepustí mě. Místo toho mi jemně omotá prsty kolem zápěstí a drží, palcem mi přejíždí přes místečko, kde je cítit pulz. Vzhlédnu a jeho výraz je netypicky rozvážný.

„Kde je tvoje matka teď?“ ptám se.

Pustí mě a opře se o dveře do stáje, jeho předloktí visí přes ně.

„Barstow, Kalifornie.“ Natáhne ruce a zatne pěsti. „Vede se svým přítelem bistro.“

„Štve tě to?“

„Ne, dokud nekontaktuje mého otce. Proč si myslíš, že jsem jí ho koupil?“

Jeho štědré oči najdou moje a já přikývnu v porozumění.

Mou pozornost přitáhne teplý dotek nozder, polechtají mě chlupy. Hladím tu jemnou sametovou kůži mezi nozdrami Missy a ona mě šťouchne.

„No nejsme my pěkný páreček,“ řeknu spíš sama sobě.

„Myslím, že jsme.“ Daneův hlas je hluboký a jasný, přímočarý. Srdce se mi rozbuší. Nutí mě chtít věci, kterým jsem se vyhýbala celý svůj život.

Moje pozornost se přesune zpátky k němu. V jeho pevném pohledu je hluboká upřímnost. A možná, jen možná příslib něčeho dalšího.