BM - 25. kapitola

Překlad: Lenuszka

Stella

Díkůvzdání přišlo a odešlo. Uspořádali jsme ho v řadovém domku. Můj bratr dorazil domů, a Levi do New Yorku cestoval poprvé v životě. Přišli všichni s výjimkou Daneovy sestry, která kvůli svému blížícímu se porodu nemohla letět.

Dane z toho byl tak nadšený jako dítě v Disneylandu. Dávalo to smysl, jelikož mi řekl, že nikdy nezažil tradiční Díkůvzdání, vždycky byl zaměstnaný hraním, týmovými mítinky nebo rozborem videa.

Tiše a bez velkých fanfár se naše životy souvisle propletly. Věci šly dobře… skoro příliš dobře.

„Kdy jsi mi to chtěla říct?“ ptá se Tina, jakmile zvednu svůj mobil, vynechá tak všechny zdvořilosti. „Až bude dítě promovat na vysoké?“

Jsem zbabělec. Plně to přiznávám. Měsíce jsem přemýšlela o tom, jak jí to říct a k ničemu jsem se nedobrala.

Chvíli mi trvá, než odpovím. „Omlouvám se. Snažila jsem se ti zavolat tak tisíckrát, opravdu, ale… nevěděla jsem, co říct.“

„Ježíši, Stel, jsi moje rodina. Miluju tě víc, než některé dny Willa.“

Zakřením se. Zaprvé proto, že vím, jak bláznivě jsou ti dva zamilovaní. A zadruhé, protože je to úleva slyšet ji znovu žertovat. Po tváři mi tečou slzy. Ani se neobtěžuju se setřít.

„Opravdu si myslíš, že nechci, abys dosáhla všeho, co chceš? Já jsem ta, která ti říkala, abys nečekala.“

Tohle je jako otočení nožem. Samozřejmě, že chce, abych byla šťastná. Závist mě nikdy ani nenapadla. „Já vím… vím, že ano. Jen… já nevím. Byla jsi tak smutná a já jsem v tom nechtěla vrtat… Jak si vedeš?“

Na chvilku se rozhostí ticho. „Will pořád mluví o pěstounství.“ Její tón je váhavý, snažím se neříct příliš mnoho ze strachu, že ji možná zatlačím špatným směrem.

„Jak se ohledně toho cítíš?“

„Ještě nevím, pojďme se bavit o tobě. Řekni mi všechno. A tím myslím všechno. Tvoje matka říká, že je ten chlap žhavý jako peklo.“

„Jo, pochybuju, že to moje matka řekla.“

„Doslova – řekla, že je krásný a chová se k tobě jako ke královně.“

Schoulím se na Daneův extrémně vycpaný gauč, zatímco ten zmiňovaný muž je na večeři s televizní společností. Jedná se mnou Dane jako s královnou? Ano – když se ke mně nechová jako Kromaňonec a nepochoduje okolo a nemluví o žampionových hlavičkách a kožených páscích.

„Jo… to dělá.“

„Jsi do něj zamilovaná?“

„Přeju si, abych mohla říct, že ne… On je úžasný, T. Je úžasný způsoby, o kterých jsem nikdy nevěděla, že jsou jich muži schopní… to je trochu děsivé.“

„To se vsadím.“ Jestli někdo zná mé spouštěče, je to Tina.

„Vybrala jsem si ho úmyslně, protože jsem si nemyslela, že by byla jakákoli šance, aby se to stalo.“

„Nikdy neříkej nikdy,“ řekne. Komentář na jedno použití. Sotva zná důsledek těchto tří jednoduchých slov.

„Co jsi to říkala?“ Zvednu se z gauče, vejdu do koupelny, abych se vyčůrala.

„Nikdy neříkej nikdy.“

„Huh, divné. Tohle jsou přesně ta samá slova, která používá moje kamarádka.“

Sundám si legíny a podlomí se mi kolena. Zírám a zírám. V uších mi hučí. Utopí to hlas mé sestřenice.

„T…Já…Já…“

„Co se děje?“

„Krev… já… musím jít.“

Dane

Stálo mě to tři skleničky Macallanu a dvě vína, abych tuhle večeři přežil bez ztráty zdravého rozumu.

Jsem opilý. Neměl jsem v úmyslu takhle pít, ale tihle neomalenci z televize neustále chtěli poslouchat kecy ze šatny a jediný způsob, jakým jsem na to měl žaludek, bylo s několika drinky, abych zahnal tu hořkou chuť.

Už nejsem tím mužem. Nechci s těmi kluky dělat to, co jsem kdysi dělával. Vše, co chci, je vklouznout do postele se ženou, kterou miluju, ponořit se do jejího těla a nechat se od ní držet.

Teď to chápu. Chápu, proč můj otec strávil lepší část svého života tím, že chtěl ženu, která ho nikdy nebyla hodná. Chápu, proč se Noah roky nedotknul nějaké, zatímco truchlil po té, kterou ztratil. Chápu, proč by se na mě J v momentě vykašlal, aby strávil s Nylou čas osamotě. Chápu, proč se chlapi zblázní, když se zamilují.

Protože to zatraceně stojí za to. Létám tak vysoko, že mě polovinu času neobtěžují ani tihle idioti tak, jak by měli. Netušil jsem, co mi chybělo, dokud nepřišla Stella.

Ona je pro mě vším. Má útěcha a moje touha, můj dobře strávený čas a smysluplný chvíle, všechno zabalené do jednoho malého, sexy balíčku. Kdyby mi někdo před méně než půl rokem řekl, že tímhle vším a ještě více může být jedna osoba, do tváře bych mu řekl, že je blázen.

Neříkám, že je to dokonalé. Nebo že to vždycky bude tak snadné. Láska může způsobit vážné poškození, o tom nepochybuju. Je to krásné dvojité ostří. Může vás zničit tak snadno, jako zachránit. Po většinu svého dřívějšího života jsem toho byl svědkem. Trik spočívá v tom, že najdete správnou osobu, kterou budete milovat, a budete šťastný parchant. Mně se to povedlo, aniž bych to vůbec zkoušel.

Ona ještě neřekla, že mě miluje, a to mě zabíjí, ale nebudu tlačit. Nebudu jí dávat důvod se odtáhnout, protože je vyděšená ze svých citů ke mně. Vyčkám. Umím být trpělivý.

„… a pak řekla, že je příliš velký a pak jsem řekl, že jak říká.“

Všichni tři blbečci se smějí dost tvrdě, aby je slyšeli i přes dav, tváře mají červené, zatímco já sotva zvládnu úsměv. Pod stolem vytáhnu svůj mobil a zírám na obrazovku. 23:30. Klidně by mohly být i čtyři ráno. Pod tím vidím dlouhý seznam zpráv od Stelly, které jsem zmeškal.

Co to má sakra být. Přes hluk v restauraci jsem neslyšel zvonění telefonu.

„Omluvte mě, chlapi. Musím si zavolat.“

Vstanu, aniž bych čekal na odpověď a rychle vyběhnu kolem baru.

„Daaaane! Ó můj Božeeee. Tak dlouho jsme se neviděliiiii!“ Zvedne se přes ostatní ženský hlas. Kolem krku se mi omotají tenké paže a než si uvědomím, co se děje, Christy mě líbá na rty. Odstrčím ji a ona se na mě usměje. Víčka přivřená, křivý úsměv. Pití není jediná věc, kterou dělala. Nemám čas se s tím vypořádávat.

„Dej si kávu a jdi domů, Christy. Vypadáš jako sračka.“

Ona se dotčeně zamračí. V jiném životě bych se ujistil, že se dostane bezpečně domů. Ale dneska večer je jen jedna osoba, o kterou se strachuju a ona to není. Aniž bych se ohlédl, jsem venku ze dveří, mačkám přehrávání první zprávy. Stojím na chodníku s mobilem u jednoho ucha a prstem, který mám strčený v tom druhém. Krátce na to sprintuju ulicí a hledám volné taxi.

Zaskřípou gumy, taxi prudce zastaví a já vklouznu dovnitř. „Nemocnice New Yorské univerzity,“ štěknu, srdce mi skoro vyskočí z hrudi.

O patnáct minut později hodím na přední sedadlo stodolarovou bankovku, a vyskočím ven dřív, než taxi zcela zastaví.

„Blázne!“ křičí řidič.

Ačkoli jsem opilý a kolena mě neskutečně bolí, proběhnu otočnými skleněnými dveřmi nemocnice, skoro převrhnu muže v kolečkovém křesle, a nezastavím svůj běh, dokud nepřiběhnu k recepci.

„Stella Donovanová. Moje žena,“ řeknu, stáhnu si kravatu a strčím si ji do kapsy svého saka. Vyslovím to přirozeně, aniž bych o tom zapochyboval.

Ta holka, která to tam obsluhuje, ke mně vzhlédne. Okamžitě uvidím záblesk poznání, což taky znamená, že ona ví, že nejsem ženatý. Vyzvu ji, aby se se mnou v mém stavu zkusila hádat.

Ona prohlédne nějaké papíry a přikývne. „Ano, je tady. Řidičský průkaz, prosím,“ řekne a natáhne ruku.

To určitě. Nemám čas vysvětlovat naši situaci, takže to vezmu chodbou, zatímco ona na mě pokřikuje.

Jakmile vejdu na pohotovost, spatřím na konci chodby Deliu a zpomalím krok. Ona se mračí, ústa má stažená do tenké linky. Tohle je epické karmické nakopání do zadku, o kterém jsem věděl, že přijde. To je ono. Čas čelit důsledkům jako muž. Nezastavím se, dokud nás nedělí jen pár stop.

„Jak je jí?“

„Je vyděšená. Chtěla jsem zjistit, kdy může být propuštěná.“ Přikývnu, moje nervy balancují na hraně. Jsem připravený zmizet v chodbě, když mě její hlas zastaví. „Ona je v pořádku, Dane. I dítě.“

Prudká vlna úlevy mi ukradne sílu, donutí mě zlomit se v pase a dát si ruce na kolena.

„Bude ti špatně?“

„Dej mi minutku,“ řeknu jí, dýchám nosem. Rukou mě dvakrát poplácá po zádech. Po několika hlubokých nádeších se znovu postavím. „Jak moc jsem to posral?“

„Nic, co bys nemohl napravit – pokud chceš,“ odpoví s nečekanou sympatií.

„Udělám cokoli, abych to napravil. Teď, pokud mě omluvíš.“ Vydá se pryč. „Hej, Delio.“ Podívá se přes rameno a setkáme se pohledem. „Děkuji.“

Ona přikývne a já se rozběhnu.

Stella

Závěsy kvůli soukromí se napůl rozevřou a stojí v nich Dane. Má sundanou kravatu, vlasy mu stojí v místech, jako by si přes ně každou chvíli projížděl – je silně rozrušený. Chci ho políbit.

„Bejby…“ Dvěma dlouhými kroky napůl sedí na pojízdném lůžku, objímá mě rameny a tvář má zabořenou v mém krku. „Neslyšel jsem zvonění telefonu,“ mumlá mi do citlivé pokožky mého krku, ta ztlumená slova rezonují potlačovaným citem.

Vyprostím svá ramena z jeho těsného sevření, a obejmu ho kolem krku. „To je v pořádku,“ řeknu mu, zatímco mu rukou uhlazuju vlasy zpět na místo. „Vyděsila jsem se, když jsem viděla trochu krve a nemohla jsem se ti dovolat.“

Odtáhne se, něžně vezme do svých velkých rukou mou tvář. V očích mu hoří obavy tak jasně, jako neonový nápis.

„Jsem ráda, že jsi tady,“ zašeptám.

On vypadá připraven se sesypat. Taky to vypadá, že pil. Znám z první ruky, jak tyhle obchodní večeře probíhají, takže to nezmiňuju. Už tak se kvůli mně cítí dost vinen.

„To je v pořádku, Dane. Jen jsem byla příliš opatrná.“

„To není v pořádku.“ Čelist mu pulzuje napětím, ještě trochu a rozdrtí si zuby na prášek. „Ani zdaleka ne. Takhle se muž o svou rodinu nestará.“

Než můžu projevit, jak je tohle tvrzení směšné, závěsy se rozevřou a vejde žena středního věku v zeleném sesterském oděvu.

 „Pan Donovan?“ Když se setká s Daneovým mlčením, drze se usměje. „To jsem si myslela. Je tady několik policistů, kteří by s vámi chtěli prohodit pár slov.“

„Co to má znamenat?“ zeptám se, najednou mám obavy.

Dane mi zastrčí volný pramen vlasů za ucho a rychle mě líbne na rty. „Přiběhl jsem sem, aniž bych se zapsal na recepci--“ Jeho výraz nabere na intenzitě. „Řekl jsem, že jsi moje žena.“

Zíráme na sebe, zatímco nad námi visí jeho slova. Manžel a manželka? Nemám okamžitou potřebu zvracet, utéct, nebo za každou cenu křičet. Zajímavé. Na chvíli ta slova zkoumám, snažím se je váhavě přijmout. Zdá se, že vyhovují.

„Já…“ začne Dane.

Zakašlání přeruší zbytek toho, co chtěl říct. „Je čas jít, ať už jste kdokoli.“

„On je můj manžel.“ Ta slova ze mě vyletí bez zaváhání, můj hlas je pevný a dominantní. Jsem na sebe částečně hrdá, dost hrdá na to, abych se usmála. Daneovy oči se zalesknou něčím, co by mohla být naděje nebo radost. No, ráda bych ho interpretovala jako naději nebo radost. Ale je to definitivně něco dobrého.

„Bylo s testy mé ženy všechno v pořádku? Může jít domů?“ Jak mluví, jeho veškerá pozornost zůstává na mně. Jeho sexy rty pozvedne úsměv společného pochopení.

„Zkontroluju to s přítomným lékařem.“ Koutkem oka zahlédnu, jak sestra podezřele těká očima mezi námi. „Navrhuju, abyste šel se mnou a promluvil s policií, pane.“

Dane vstane a já ho chytím za ruku. On sklopí oči. Nejdříve zírá na naše spojené prsty. Pak sklouzne k mé tváři. Skloní se a políbí mě. Upřímně… opravdově. I když je to krátké, ty city tam jsou, mluví hlasitěji, než by mohla slova.

„Hned budu zpátky.“

Vypadá to, že celé vychvalované oddělení New Yorské policie je velkým fanouškem Skvělého Danea Wyldera. Po tom, co mě opustil, oblékla jsem se, od svého gynekologa jsem dostala zelenou, abych mohla jít domů. V mezičase Dane vysvětloval situaci dvěma mladým policistům, kteří stáli před mým pokojem. Rozdal jim autogramy, slíbil suvenýry. V době, kdy jsme vycházeli z nemocnice, seřadila se polovina sesterského personálu, aby zírala na toho muže, jehož paže mi visela kolem ramen.

Zapomněla jsem, že je Dane veřejná osoba. Celý ten nápad být zapletená s opravdovou celebritou je pro mě pořád cizím pojmem. Takovým, o kterém bych ráda předstírala, že neexistuje. Abych řekla pravdu, z toho neustálého vracení se k tomu jsem nervózní. Poprvé, co jsem se zamilovala a má to být s mužem, který je úžasný, talentovaný, bohatý a slavný? Prakticky je to pro mě nejhorší scénář.

Příštího dne, když sedím u svého stolu v práci, zapnu počítač a vyskočí vyhledávací lišta. Náhled obrázku upoutá mou pozornost. Kliknu na něj a zamrznu.

Je to Dane, v obleku, který měl na sobě včera. Líbá vysokou blondýnu. Jak jsem řekla, nejhorší scénář. Takový, kterého mám dobrý důvod se bát, jak to tak vypadá.