OM - 4. kapitola

Překlad: Lenuszka

Peter

Moje lícní kost pořád bolestivě pálí ze Sařina úderu, zatímco přistáváme na soukromém letišti poblíž Matsumota, kde na nás čeká transfer k helikoptéře. Zítra budu mít modřinu – teď po odeznění prvotního šoku je ta myšlenka legrační. Bolest, kterou mi Sara způsobila je minimální – během rutinního tréninku jsem zažil horší – ale dostala mě nečekaná fyzická údernost mojí krásné malé doktorky.

Je to jako kdyby mě do krve škráblo koťátko, takové, které chcete prostě jen objímat a chránit.

Pořád je na mě naštvaná. Je to jasné z jejího tvrdého postoje, ve způsobu, jak se mnou nechce mluvit, nebo se ani podívat mým směrem, když helikoptéra vzlétá. Ačkoli je stále tma, vidím, jak zírá ven oknem, a vím, že se snaží si zapamatovat, kudy jedeme.

Řekl bych, že se při nejbližší příležitosti pokusí utéct.

Vrtulník pilotuje Anton, a Ilya sedí vzadu se mnou a Sarou, zatímco Yan je vpředu. Neočekáváme žádné potíže, ale jsme ozbrojení, takže pozorně sleduju Saru, abych se ujistil, že neudělá něco bláznivého, jako třeba zkusit mi nebo Ilyovi vzít zbraň.

S přihlédnutím k náladě, v jaké je, bych k ní nic nedával.

Náš japonský zabezpečený dům je situován v hornaté řídce osídlené prefektuře Nagano, na strmém vrcholku velmi zalesněné hory s výhledem na malé jezero. Za jasného dne je výhled dechberoucí, ale hlavní důvod, proč jsem získal tenhle pozemek je, že tenhle konkrétní horský vrcholek je přístupný jen ze vzduchu. Kdysi tu bývala prašná silnice, na západním svahu – tak tam v devadesátých letech vystavěl prachatý tokijský obchodník své letní sídlo – ale zemětřesení ze svahu udělalo útes, odřízlo tak veškeré přístupy k pozemku a zničilo jeho hodnotu.

Děti toho obchodníka byly více než vděčné, když jim jedna z mých krycích společností udělala nabídku na ten dům, ušetřila jim kupu zaplacených daní za místo, které ani nechtěly, natož aby ho pravidelně navštěvovaly.

„Takže proč Japonsko?“

Sařin tón je nevýrazný a bez zájmu, když zírá z okna vrtulníku, ale vím, že musí umírat zvědavostí, když prolomila hodinové ticho a vlastně na mě promluvila.

Je to buď tohle, nebo loví informace, které by ji mohly pomoci utéct.

„Protože tohle je to poslední místo, kde by někoho napadlo nás hledat,“ odpovím, myslím, že nikomu neublíží, když jí řeknu pravdu. „Nic mě s tou zemí nespojuje. Rusko, Evropa, Střední Východ, Afrika, Amerika, Thajsko, Hong Kong, Filipíny – ať tak nebo tak, měly mě úřady na těchto místech na radaru, ale tady ne.“

„Takže to bude pěkná skrýš,“ řekne Ilya anglicky, vůbec poprvé promluví k Saře. „Mnohem lepší, než se skrývat v nějaké díře v Dagestánu, nebo si potit koule v Indii.“

Sara mu věnuje nedefinovatelný pohled, pak nasměruje svou pozornost zpátky z okna ven. Neviním ji. Obloha je osvětlená prvními náznaky svítání, a je možné rozeznat horské svahy a lesy pod námi. V době, kdy dorazíme do našeho horského útočiště, má plný výhled – a uvědomí si, že se může vzdát všech nadějí na útěk. Protože tohle je dalším důvodem pro mou volbu Japonska: ta nepřístupná lokalita tohoto specifického domu.

Nová klícka pro mého malého ptáčka bude pěkná a bez možnosti uletět.

***

O čtyřicet minut později přistaneme na malém heliportu u domu, a já sleduji Sařinu tvář, když si prohlíží náš nový domov – naprosto moderní konstrukci ze dřeva a skla, která se prolíná s nedotčenou přírodou, jež dům obklopuje.

„Líbí se ti?“ ptám se, zachytím její pohled, když ji pomáhám z vrtulníku, a ona se odvrátí, vysmekne svou ruku z mého sevření, jakmile stojí její nohy navlečené v ponožkách na pevné zemi.

„Záleží na tom? Kdybych řekla ne, vezmeš mě zpátky?“ Otočí se a vydá se k okraji heliportu, kde se horské úbočí zformovalo do srázu, který klesá do jezera pod námi.

„Ne, ale jestli to tu nenávidíš, můžeme zvážit nějaký jiný z našich zabezpečených domů.“ Následuju ji a chytím ji za zápěstí, než se dostane k okraji heliportu. Nemyslím si, že je dostatečně rozrušená na to, aby skočila ze srázu, ale nehodlám to riskovat.

„Kde? V Dagestánu nebo Indii?“ Konečně se na mě podívá se zúženýma očima. Ačkoli je už dávno jaro, v této nadmořské výšce je chladno jako v zimě, chladný ranní vítr bičuje její oříškové vlny kolem obličeje a přitiskne jí volné černé tričko těsně k útlému tělu. Cítím, jak se třese, její dlaň je v mém sevření hubená a křehká, ale její jemná čelist je sevřená v tvrdohlavé lince, když drží můj pohled.

Je tak zranitelná, moje Sara, ale taky tak silná. Přeživší, jak já, ačkoli ona by to přirovnání nejspíš neocenila.

„Dagestán a Indie jsou další dvě z možností, ano,“ řeknu, nechám ji slyšet to pobavení v mém hlasu. Ona si mě snaží znepřátelit, abych litoval toho, že jsem ji s sebou vzal, ale to nedokáže žádné množství sarkasmu nebo tiché vzpoury.

Potřebuju Saru, jako potřebuju vzduch a vodu, a nikdy nebudu litovat toho, že jsem si ji nechal.

Stiskne svá jemná ústa a zkroutí paži, snaží se vykroutit z mého sevření. „Nech mě jít,“ zasyčí, když ji hned nepustím. „Dej ode mě pryč tu svoji zasranou ruku.“

Přes své předsevzetí zůstat neovlivněný, mě bodne osten hněvu. Sara si mě vybrala, i když ne přesně tohle, ale nehodlám snášet její chování ke mně jako k vyděděnci.

Místo toho, abych její zápěstí pustil, upevním své sevření a stáhnu ji k sobě, pryč od hrany heliportu. Když je dostatečně daleko od okraje, skloním se a zvednu ji, ignoruju její vyděšený protestující výkřik.

„Ne,“ řeknu vážně, natlačím si ji k hrudi. „Nenechám tě jít.“

A s ignorováním jejích pokusů se vykroutit z mých paží, nesu ženu, kterou miluju, do našeho nového domu.