Elude - 9. kapitola

Překlad: Mili

Sergio

Seděl jsem u jídelního stolu a prsty ťukal o panáka s whiskey, naštvaný, že se všechny moje myšlenky točí kolem dívky, co leží nahoře v mé posteli.

Její blond bílé vlasy vypadaly jako rozlité stříbro v měsíčním světle a já měl sto chutí do nich vnořit ruce, jen abych poznal, jestli jsou opravdu tak hebké, jak vypadají, ale ve chvíli, kdy jsem se sklonil níž, moje mysl jako by změnila tok vedení a křičela na mě, jak špatný by to byl nápad.

Takže jsem se stáhl zpátky a málem ji svalil z postele při pokusu sundat z ní ty šaty.

Takhle jsem si svatební noc nepředstavoval.

Nejsem unavený – jsem přímo vyčerpaný. Ale oči se odmítaly podvolit spánku, místo toho jsem zaklonil hlavu a zhluboka se napil.

„Takhle slaví Siciliáni?“ Kuchyní se rozlehl tajemný hlas.

Potlačil jsem zavrčení. „Nicolai… nemyslím, že jsme si byli formálně představeni.“

„Ne.“ Vytáhl si barovou židli vedle mě, natáhl se po skleničce a nalil si dvojitou. „Nevěřím tomu, že bys měl tu čest potřást si s mou rukou.“

Obrátil jsem oči v sloup.

„Viděl jsem to.“

„Však jsem své pohrdání nijak neskrýval.“

Koutkem oka jsem na jeho levém zápěstí zahlédl malé tetování ve tvaru půlměsíce. Tělem mi projelo znechucení. Vím, co to znamená. Vím, co to reprezentuje. Ruská mafie si své lidi značkuje viditelně, ne jako moje rodina; my se označíme jen tam, kde to můžeme vidět my. Je to otázka pokory.

Na Rusech nic pokorného není.

Je směšné na to vůbec jen pomyslet. Na druhou stranu sedět s jedním z nich u stolu je k smíchu zrovna tak. Zatraceně, s jednou Ruskou jsem se dokonce oženil. K čertu s tím.

„Ochráníš ji…“ Olízl si rty a své výhružné tmavé oči obrátil ke mně. „… nebo tě rozpárám od brady až k břichu.“

„Doktoři a jejich hrátky,“ zamumlal jsem.

„Jsem špička, pokud jde o úklid těl – a jsem ještě lepší v tom, jak způsobovat bolest, ale nenechat člověka řvát nahlas. Mám rád, když mé oběti trpí v tichosti.“

„Jak…“ Zvedl jsem obočí. „… hrozně poetické.“

„Někdy u toho poslouchám vážnou hudbu.“ Ušklíbl se.

„To je od tebe úplně hollywoodské.“

„Díky tomu to nevypadá tak hrůzostrašně.“

Dalších pár minut jsme seděli v tichosti, popíjeli své drinky a odmítali vzájemný oční kontakt.

Nakonec, když jsem to víc nemohl vydržet, jsem položil otázku, které jsem se děsil celou noc. „Proč jsi skutečně tady? Očividně si její otec není vědom toho, že nám pomáháš – a viděl jsem tě předtím mluvit s Phoenixem.“

„Nijak jsem se netajil tím, že potřebuju laskavost.“

„Už jsme pro tebe udělali až až,“ odsekl jsem.

„Ne.“ Pokrčil rameny. „Tohle je víc… osobní.“

Přimhouřil jsem oči. „Jak to?“

„Andi je v bezpečí.“ Zamračil se. „Aspoň natolik v bezpečí, jak je to v blízkosti někoho jako vy možné. Ale ostatní členové rodiny? Jsou pořád v nebezpečí. Potřebuju proto pořádné informace, abych je mohl zachránit.“

„A když říkáš oni?“

„Mám tím na mysli ji.“

„A ona je kdo?“

„Svá tajemství si dobře střežím.“ Zakřenil se. „Mám tvé slovo?“

„Vždyť jsi mi nic neřekl.“

„Ohledně Andi,“ pronesl tentokrát tiše a metodicky, jako bych byl zpomalený žák.

A začal působit alkohol. Moje ruce se zdály být těžší, oči mi hořely touhou zavřít se před světem a upadnout do temnoty snění.

„Budu ji chránit.“

„Dobře.“ Nicolai dlouze vydechl. „Protože její otec nebude šťastný, že zmizela. Když jsou teď ředitel Smith i její bratr mrtví, už pro něho není nijak užitečná. Ona je teď…“ Povzdechl si.

„Nepohodlný svědek,“ dokončil jsem.

„Jestli se ocitne ve špatných rukou, je mrtvá.“

Bojoval jsem s nutkáním praštit hlavou o tvrdý stůl. „Ona už umírá.“

„A ty jí to neustále připomínáš.“ Naklonil hlavu na stranu. „Zajímalo by mě, proč?“

„Protože.“ To je všechno, co mám. Protože. Ještě před týdnem bych mohl mluvit s kdejakým chlápkem pod stolem a přesvědčit ho o tom, že je uprchlý pštros ze ZOO. Teď? Jediné, co mám je protože. Zatraceně, jsem zlomený.

Nicolai vstal a rty se mu zvlnily v úsměv. „Nesnažíš se přesvědčit ji.“ Naklonil hlavu. „Snažíš se přesvědčit sám sebe.“

„Cože?“ Odsekl jsem.

Klidně si to dál namlouvej, možná tomu pak jeden den uvěříš natolik, aby sis hlídal odstup a držel od ní ruce dál. Ale moje domněnka?“ Temně se zasmál. „Už jsi na cestě do díry. Dej si bacha, až skočíš. Nikdo tam nebude, jenom Andi, kvůli které si zlámeš nohy, a něco mi říká, že to je přesně to, co nechceš.“

„Jdi k čertu.“ Můj hlas je chraplavý a nejistý, prakticky mu přesně říká, že už dávno ví to, co tvrdí.

Ona by mohla být mou slabinou.

A já nesnáším slabiny.

Nenávidím je u jiných lidí a u sebe obzvlášť.

„Dobrý rozhovor.“ Nicolas se zastavil a podal svou vizitku. „Až se někdy ocitneš v Seattle, nebo kdybys potřeboval dobrého chirurga.“

Pohled mi padl na bílou kartičku s červeným reliéfním písmem.

„JR? Co to znamená?“

Pokrčil rameny. „Rodinný erb.“ Bez dalšího slova zazněly jeho lehké kroky vzdalující se po podlaze. Jakmile došel k chodbě, otočil se a pohled měl plný lítosti. „Víš… až tohle všechno skončí… můžu ti pomoct zapomenout, že se to vůbec stalo.“

Přimhouřil jsem oči a páteří mi projela hrůza. „Budeš muset mluvit víc narovinu. Nemluvím doktořinou.“

„Až umře…“ Pronesl zlehka. „… což se stane… nepochybuj o tom… zavolej mi, jestli… si připustíš, že se to tvoje kamenné srdce opravdu zajímá o tu dívku nahoře v patře. To nejmenší, co můžu udělat, je pomoct ti zapomenout na bolest, pomoc zapomenout na všechno.“

Sklenička se mi chvěla v ruce. „Tohle ve skutečnosti děláš? Vymýváš lidem mozek? Rozebíráš je? Aby zapomněli?“

Naklonil svou tmavou hlavu. „Dobrou noc, Sergio. A pamatuj na můj slib. Někdy je na bolest lepší zapomenout, hlavně, když jde o bolest zlomeného srdce.“

„Díky, ale mému srdci se vede skvěle.“

Jeho oči vypovídaly o tom, že si myslí pravý opak.

A můj zatracený puls říkal to samé.

Chtěl jsem ho praštit pěstí do obličeje.

Místo toho jsem mu zasalutoval prostředníkem a roztrhl jeho vizitku vejpůl.

S jediným posledním zasmáním odešel chodbou pryč. Zvuk zaklapnutí dveří kolem mě potom zanechal absolutní blažené ticho.

Vyčerpání, které se předtím projevovalo, bylo pryč. A místo něho tu byla extrémní paranoia, že Nicolai mě zná líp, než se znám já – že ví moje tajemství, ví, čeho se bojím, a konec konců taky ví, že bych přišel a zavolal. Protože ta úplně poslední věc, kterou bych chtěl, je…

Skončit v troskách.

Už jsem toho ztratil až příliš.

Bylo by nefér, kdyby ona byla tou poslední rozbuškou k mé zkáze.

Promnul jsem si hřbetem dlaní oči, odrazil se od baru a zamířil do pracovny.

Zapnul jsem lampičku na stole a dal se do práce.

Oženil jsem se s někým, koho musím nechat zmizet. S povzdechem jsem si křupnul krk a umístil ruce na klávesnici.

Nejdřív pas.

Potom řidičák.

Další věc bude oddací list.

Ocitl jsem se ve svém světě. V tomhle se klidně můžu ztratit. Čísla mám rád. Hackování je něco, co bych dokázal dělat i se zavřenýma očima.

Falšuju a falšuju a falšuju.

Jakmile jsem skončil, měl bych se cítit líp. Místo toho jsem se cítil hůř, protože celou tu dobu, kdy jsem pro ni vytvářel novou identitu, jsem vnímal, jak někde vzadu v mém vyčerpaném mozku, zároveň ztrácím tu svou.

Kdo jsem?

Jaký mám účel, kromě toho, že podplácím rodinu kvůli všem mým tajemstvím? Lžím?

Podíval jsem se na černou složku, kterou mi před pár dny Phoenix položil na stůl…

„Přečti si ji,“ nařídil a plácl s ní o stůl.

„Nechám si to ujít.“ Odstrčil jsem ji jedním z mých per a na pár sekund přemýšlel nad tím, jestli ji nehodím do ohně. „Neexistuje nic, co bych o sobě už nevěděl.“

„Ha!“ Zasmál se Phoenix. „Nemáš zasraní ponětí, Sergio. Nemáš ponětí.“

„Možná se mi to takhle líbí.“ Ta složka jakoby levitovala mým směrem, vábila mě, dobírala si mě. „Tápat ve tmě.“

„Věř mi, nebude se ti to takhle líbit. Nelíbí se ti to.“ Kývnul směrem ke složce. „Všichni mají svá tajemství… víš, že tohle nemusí být zrovna o tobě… ale o někom úplně jiném?“

To vzbudilo můj zájem. „Myslel jsem, že je to moje složka? Ta, co vlastnil Luca, aby mi držel koule ve svěráku.“

„Neřekl jsem, že není.“

„Phoenixi.“ Pronesl jsem jeho jméno jako kletbu. „Co kdybys mi prostě řekl, co v ní je, abych to nemusel číst.“

„Lepší, když to přijde od něho.“

„Je mrtvý!“ Zakřičel jsem.

Phoenix svěsil hlavu. „Jsem si velice dobře vědom toho, že Luca, jeden z největších lidí, které jsem kdy poznal, už nedýchá, ale i tak to neznamená, že nemůže natáhnout svou hrůzu vzbuzující vyčůranou ruku z hrobu, aby nám dodal malé… překvápko.“

„Nenávidím podělaný překvápka,“ zabrblal jsem.

Phoenix se zasmál. „No, tak si na hlavu nasaď párty čepičku, kámo, protože teď to konečně začne.“

„A do teď?“ Opřel jsem se v křesle. „To byl taneček u táboráku? Uvědomuješ si vůbec, kolikrát jsme během posledních dvou let čelili možným válkám s rodinami? Kolik životů padlo? Kolik lží bylo vyřčeno?“ Mluvil jsem čím dál hlasitěji. Nemohl jsem si pomoct, byl jsem vytočený. Nebyla to Phoenixova chyba. K čertu, ten kluk měl mnohem víc důvodu být naštvaný, a přesto byl tady, předával mi složku plnou strašných tajemství a usmíval se.

Zmetek.

Určitě s tím má co dělat jeho manželka; teda ona a k tomu ještě to, že spolu čekají dítě. Šťastný parchant.

„Přečti si tu složku,“ řekl znovu a ťukal přitom prsty o můj stůl. „A trochu se prospi. Vypadáš strašně.“

„Uvědomuješ si, že to není dlouho, co jsem ti řekl to samé.“

„Karma je děvka.“ Zazněla namíchnutá odpověď, když bouchl dveřma od pracovny a zanechal mě samotného s mou složkou.

Natáhl jsem se pro ni, ale něco mě zastavilo, něco, co smrdělo jako strach.

Strach, že Luca znal věci, které jsem provedl – věci, ke kterým jsem se ještě nepřiznal.

Těla, která jsem kvůli FBI ukryl. I ty, které jsem ukryl před nimi.

Lidi, které jsem zabil, abych si udržel svůj zatracený job.

A rodiny, které jsem zničil, abych si uchránil vlastní zadek.

Vím, že jsem sobecký parchant; jenom nechci, aby jiní věděli, kam až hluboko ten egoismus sahá.

S rozhodnutím nepodlehnout jsem se odrazil od stolu a vypadl z pracovny dřív, než bych udělal něco pitomého.

Bral jsem schody po dvou, vrazil do ložnice a ztuhl. Sakra. V mé posteli spí Andi.

Je tu zhruba dvacet dva dalších místností, kde bych mohl spát – žiju v zatraceném sídle, pro Kristovy rány.

Ale moje postel.

Spí v mé posteli.

Ty můj zkurvený živote. Vážně.

Mám dvě možnosti. Vytáhnu si hlavu z prdele a dám zpátečku, pomalu se vyplazím z pokoje a zapadnu do jiného.

Nebo ji můžu pozorovat, jak spí, jako nějaký podivný zkurvysyn, kterým stejně jsem… v žádném případě bych nebyl schopný usnout, když bych ležel vedle ní.

Ona je až moc…

Všechno.

Rozhodnutí bylo učiněno ve chvíli, kdy ze sebe vydala zasténání, nikoliv z potěšení, ale takový, co zněl vystrašeně, jako by se bála něčeho temného a potřebovala plyšového medvídka.

Do prdele, myslel jsem zrovna na plyšového medvídka?

A naneštěstí moje tělo reagovalo – odpovědělo, krůček po krůčku – a najednou si stahuju tričko a lehám si na měkkou matraci.

Jako pubescentní středoškolák jsem si lehl na svou stranu postele a dával velký pozor, abych se nedotkl místa, kde byla ona.

Fungovalo to deset minut.

A potom mi na hrudníku přistála paže, následovaná nohou, kterou přese mě přehodila, a potom jsem byl zneužit jako obrovský megapolštář.

Zatnul jsem zuby. Celý jsem ztuhl nad tím uvědoměním, a zrovna, když už jsem se chystal odtud zatraceně vypadnout, zašeptala.

„V bezpečí.“

Jsem cokoliv, jenom ne bezpečný. Ale – zrovna v této chvíli – jsem přísahal, že už jí nikdy znovu nenechám pocítit strach, i kdyby to mělo znamenat, že zabiju každého zkurvysyna, který mi přijde do cesty.

Bezpečí dokážu zvládnout.

Bezpečí jí můžu slíbit.