AA - 20. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

Než skončil týden, prošla jsem si neskutečnou brutalitou. Bolel mě každičký sval, dokonce i ten v malíčku. Pořád nedokážu udržet svoji váhu jen na jedné ruce, ne když natáhnu nohy horizontálně směrem od tyče. Takže jsme se ještě nepřesunuli na akrobatickou šálu. Prostě si v hlavě představuju cíl: smlouvu s Aerial Ethereal. Nebo jakoukoli smlouvu. Neopovrhla bych ani Magnus, který je pořád ve fázi plánování.

Snažím se nemyslet na ten pětiměsíční termín, na jehož konci bude Elena oslňovat hlediště Amour, zatímco budou moji rodiče věřit, že bych na jejím místě měla být já. A vymýšlím si dál, abych je udržela v Cincinnati, než to nastane.

Dneska večer ale trénuju umění relaxace.

The Red Death má využitou maximální kapacitu a za dveřmi je pořád velká fronta. Ostatně jako každý sobotní večer. Výhoda toho, že znám Camilu: nemusím v té frontě čekat. Aktuálně se z reproduktorů hlasitě ozývá popový remix, který přitáhl lidi na parket.

Já si přetočila svítící modrý náhrdelník tak, abych měla zapínání na zadní straně krku. Musím přiznat, že jsem chvíli váhala nad „komplikovaným“ náhrdelníkem – ale ve skutečnosti to ani tak komplikované není. Nikolai mě trénuje. Tečka.

Vzala jsem si panáka tequilly od Camily, která stála za barem a na zvlněných vlasech měla zase korunku v podobně zeleného zářivého náhrdelníku. Má barevný make-up, růžové třpytky jí svítí pod očima a na tvářích, na krku a klíčních kostech má zlaté flitry.

„Nechce se mi věřit, žes ho ještě neošukala!“ Zařvala tak, abych jí slyšela přes hudbu. Pak se naklonila blíž, s předloktím na baru. Ze všeho nejdřív se mě zeptala na mou milostnou situaci.

Nemůžu být jediná, kdo si vybral tuhle cestu. „Jsme jen kamarádi,“ přesvědčila jsem ji.

Camila vypadala zklamaně, jako by byla připravená předat mi panáka na oslavu.

„Proč se kurva mračíš?“ zeptal se John své sestřenice. Sedí na stoličce vedle mě a v ruce má láhev piva. „A snažně tě prosím, nezkoušej mi říct, že žiješ prostřednictvím Thořina sexuálního života. To by bylo smutné. Hlavně když máš přítele – ne, vlastně ne přítele. Spíš zasraného čuráka, zkurvený kus hovna.“

Vytřeštila jsem oči. Craiga jsem poznala, když jsem spala na Camilině pohovce. Zdál se v pohodě. Byl milý. Přinesl Camile puget růží, prostě jen tak.

I tak ale nemůžu popřít jejich intenzivní konverzace, které v noci otřásají zdmi. Možná o tom John ví.

Camila se postavila zpříma. „Říká se tomu empatie,“ řekla a vyhnula se komentáři ohledně jejích přítele. „To ty neznáš, přišel jsi o ni chvíli po narození.“

„Umím se do lidí vcítit. Ale nedělám to, protože jsem jediný rozumný člověk v tomhle bohem zapomenutém státě. No vážně, proč bych se měl cítit špatně kvůli toho, že nemá Thora sex? Pravděpodobně se zachránila před pohlavní nemocí a zlomeným srdcem.“ Bože – já na pohlavní nemoc ani nepomyslela. Zašklebila jsem se.

„Johne,“ vyštěkla po něm Camila.

Zdlouha vydechl a protočil oči. „Jen vedu konverzaci.“

„Mně se nezdá, že by Nikolai střídal holky,“ poznamenala jsem. I když si nejsem jistá. Katya o jeho předchozích vztazích nemluvila. V tomhle ohledu je Nikolai úplným tajemstvím a já mám pocit, že bych překročila hranici, kdybych se zeptala.

„Tak vidíš,“ řekla Camila a ukázala prstem na Johna.

„To je fuk,“ zamumlal. „Potřebuju další flašku.“ Dopitou předal své sestřenici přes bar a ona mu podala novou.

„Thoro James!“

Otočila jsem hlavu a všimla si přicházejícího Tima, kterému svítí obličej zelenou, modrou a červenou z toho, jak má na krku všechny tři náhrdelníky. Na hrudi a tvářích má stříbrné třpytky, které doplňují jeho obvyklý ohoz: žádné tričko, kožená bunda, visací kříž v uchu. Vypadá jako ve svém živlu.

John zanadával hned, když Timo přistoupil. Ale nemůže držet pusu zavřenou. „Klub pro lidi mladší jednadvaceti je na konci ulice,“ řekl mu. „Vy výloze je velká žirafa a nápis HRAČKÁŘSTVÍ.“ Suše se na Tima podíval, než si dlouze lokl svého piva.

Timo se zazubil. „Klub nad devadesát je taky na konci ulice. Je tam spousta náhrobků, starče. Nemůžeš to minout.“ Pak se otočil ke mně, dlouze pískl a prohlížel si mě od hlavy k patě. „Thoro James, ty dneska jedeš.“

Tentokrát jsem se vyšňořila – nemám tenisky ani kostým z Phantomu. Camila mi půjčila úzké černé šaty, které se zapínají na zádech a zvedají moje prsa. Neustále si je stahuju níž, protože jak sedím na barové židli, vyjíždí mi po stehnech nahoru a vypadají kratší.

„Je to lepší než tepláky?!“ musela jsem překřičet hlasité basy.

„To si piš!“ zařval zpátky. „Můj bratr si to zamiluje!“

V žaludku mě bodlo. „To…“ nebyl můj záměr. Můj hlas přehlušila hudba. Nic si nenalhávej, Thoro. Pokud nemůžu být upřímná sama k sobě, tak jsem v hajzlu.

Věděla jsem, že tady Nikolai dneska večer bude, stejně jako každou sobotu.

A jo, chtěla jsem vypadat co nejlíp. Chtěla jsem od něj dostat nějakou reakci – nějakou, která mi probudí nervy a rozvibruje pokožku.

Rozvibruje.

Mluvím o vibrování ve spojení s chlapem. V duchu jsem zasténala. Shay by mě označil za blázna. Ale nechci to brát zpátky. Jsem jen člověk.

John promluvil do toho trapného ticha, kdy jsem tam seděla s otevřenou pusou. „Tahle oblast…“ ukázal rukou kolem nás, „… je pouze pro lidi, kteří můžou legálně pít.“ Pak udělal gesto, jako že ho odhání pryč.

Timo má pořád magický úsměv na tváři. „V minulém životě jsi byl tlustej, starej a na koblihách závislej polda.“

Camila vyplivla vodu a několik kapek mi dopadlo za krk. „Promiň!“ řekla, zatímco se smála. „To je prostě…“

Při pohledu na ni jsem se musela začít taky smát, protože vrtí hlavou a drží se za břicho. Přemáhá se, aby se nezhroutila na kolena.

„Já nemůžu…“ Několikrát mávla rukou a zamířila k dalším lidem u baru.

Natáhla jsem se pro ubrousek a otřela si krk pod francouzským copem. (Který mi udělala Camila).

„Tvoje sestřenice mě má ráda.“ Timo naklonil hlavu na Johna.

„Ta má ráda každého. Je plná lásky a má ten nejhorší možný úsudek. Na všechno. Včetně lidí.“

„Hele,“ namítla jsem. „Má ráda i mě.“

„A ty sdílíš ložnici s Kotovou,“ vrátil mi to. „Kvůli tomu jsi na stupnici až úplně dole.“

„Spím na pohovce,“ zdůraznila jsem.

„Cože,“ vložil se do toho Timo a tvářil se zmateně. „Ty nespíš s Nikem v posteli?“

Co s tím všichni mají? Nejsme tak abnormální. „Já…“ odmlčela jsem se, když se jeho zamračení prohloubilo.

„Ty ho nemáš ráda, nebo tak něco?“ Poškrábal se na hlavě, a zdál se utrápený. Tu otázku neřekl jako: to tě Nikolai nemá rád, nebo tak něco? Jako by spaní na pohovce byl můj nápad.

„Vždyť mě jen trénuje.“ Tohle jsou i slova Nikolaie. Už mi je předtím řekl.

Timo vypadá tak zmateně, jak já se cítím. „Myslel jsem, že tě má rád.“

Odtáhla jsem se a srdce mi bušilo. Mám pocit, že mi někdo drtí orgány. „Kdes na to přišel?“ Myslím, že chci, aby to byla pravda.

I když bych to chtít neměla.

Jen tě trénuje, Thoro. Soustřeď se.

Cíle. Mám určité cíle.

John zírá na strop, jako by ho takhle konverzace zabíjela.

„Kde jsem na to asi přišel, Thoro James,“ řekl Timo. „Vždyť s ním bydlíš.“

Nemyslím si, že jsem takový ignorant, abych si toho nevšimla. Jen jsme mnohem matoucí, než se zdá.

John se najednou zvedl a udělal několik kroků k Timovi, který je jen o pár centimetrů menší. „Co to má být?“ Pivem ukázal na tři svítící náhrdelníky na jeho krku.

„Jsem svobodný, komplikovaný a zadaný,“ odpověděl Timo s narůstajícím úsměvem.

John se na mě podíval. „Pěkně kecá.“ Pak se podíval zpátky na Tima. „Myslím to vážně, jsi lhář.“

„Nebo jsem záhada, starče.“

John rychle strhl červený a zelený náhrdelník, takže Timovi zůstal jen modrý. „Podívej se na to, už jsem tu tvoji trapnou záhadu vyřešil.“

Timo si olízl rty a zasmál se. „Chceš, abych byl svobodný, Johne?“ To jsou věci. Zvědavě těkám očima z jednoho na druhého.

John si přiložil pivo k puse. „Jsem mimo tvoji ligu, Timo.“

„Když to říkáš.“

„KÉRKU! KÉRKU! KÉRKU!“ Místností se ozvalo skandování a srdce mi udělalo dvojité salto. John zasténal, ale nohy ho táhly blíž k davu.

Timo mě vzal za ruku a táhl sebou. Nějakým způsobem jsem se ponořila hlouběji do rodinného kruhu Kotových. Přehodil paži kolem mých ramen a následoval Johna Ruize. „Je chodící rozporuplnost,“ řekl pobaveně Timo. Díval se na Johnův zadek, který je v tmavě zbarvených džínech.

Tak jsem se podívala taky. A zašklebila se. Čumět Johnovi na zadek, to jsem v dnešním seznamu úkolů neměla.

Timo svoje prohlášení vysvětlovat nemusí. John je cynický, pesimistický, podle něj taky bez touhy po drama, ale když už se někde něco děje, chce být u toho. Je tady tak populární, že se tři lidi odtáhli, aby nám udělali místo vepředu.

Timo byl nacpaný mezi mnou a Johnem. Zatímco jednu ruku měl na mých ramenou, tu druhou přehodil přes Johna. A když ho John neodstrčil, překvapilo mě to.

V klidu jsem přejela pohledem k otevřenému kruhu, kde byl Nikolai. A po chvíli mi došlo, že není sám. Je tam s ním holka a celý můj obličej se stáhl. Nikolai vede nějakou brunetu k židli a ruku má položenou na spodní části jejich zad.

Má ruku na spodní části jejich zad.

Nemělo by to na mě takhle působit, ale najednou se nemůžu hýbat a jsem chladná jako mramor.

„Padesát babek říká, že si vybere tetování, co ty na to?“ řekl Timo.

„Nestačí ti ty sázky, které děláš v kasinu, kurva?“ vyštěkl John.

„Beru to jako ne.“ Timo se otočil ke mně. „Thoro?“

Nemůžu odpovědět. Moje svaly jsou napjaté a nemůžu se hnout. Nikolai se posadil na židli jako první a jeho intenzivní pohled nikdy neopustil obličej té holky. Její modrý zářivý náhrdelník kontrastuje s jejími červenými minišaty, které ladí se stříbrnými boty na podpatku. Říkal jí nějaké pokyny, které slyšela jen ona.

Pak si lehla přes jeho klín a vytáhla nahoru lem šatů, takže odhalila zadek.

Žaludek se mi bez povolení zvedl – srdce mi buší v divném tempu. Svalnatý muž podal Nikolaiovi tetovací pistoli.

„Vyhrál bych,“ prohlásil Timo a v jeho hlase je jasně slyšet zklamání. Ale i tak stiskl moje rameno, jako hlavu nahoru, Thoro James. Je to v pohodě.

Musím vypadat přesně tak příšerně, jak se cítím.

„Každý nakonec vyhraje,“ řekl John, a jeho tón je méně nepřátelský, než obvykle. „Ale to neznamená, že nemůžeš prohrát.“

Nikolai položil ruku na zadek té holky a soustředil se, když se jehla zabodávala do jejího těla. Něco jí řekl, rty se mu zvedly v charismatickém úsměvu a šedé oči mu zářily. A pak se zasmála. Chci se odvrátit. Nechci je sledovat – protože to bolí.

Nemělo by to takhle bolet.

A přesto. Se nemůžu. Hnout. Nemůžu zvednout nohu, ani se otočit. Mučím se tím, že zůstávám na místě.

Červená záře náhrdelníku se odráží v jeho obličeji a rysy má tak ďábelské a mužné, jako tu noc, kdy jsme se poznali. Jenže tentokrát nejsem předmětem jeho intenzivního pohledu. Přece víš, že se to děje každou sobotu, Thoro. Vím. O nic nejde. Nic to neznamená – v každém směru.

Uběhlo několik brutálních minut a pak byl s tetováním hotový – na levé půlce má ta holka dokonalé srdíčko. Opatrně jí tetování přelepil a pak stáhl lem šatů. Kymácela se, když se postavila a on jí pomohl najít rovnováhu tím, že jí ochranitelsky položil ruku na pás.

„Thoro,“ slyšela jsem Timův znepokojený hlas.

Otevřela jsem pusu, ale nic jsem neřekla.

V milisekundě ta holka popadla jeho biceps. Aby se k němu mohla naklonit.

A pak už jsou její rty na jeho.

Dal ruku na zadní stranu její hlavy, aby mohl ten polibek opětovat. V plících mě pálí. I potom, co se od sebe odtáhli. Nikolai jí dal další polibek na líčko a pak mávl ke skupince holek, které tleskají a křičí věci jako jdi na to, Rachel! Musí to být její kamarádky.

Ta holka se k nim vrátila s tím nejšťastnějším úsměvem. Políbila Ruského Boha a má svůj zážitek z Vegas. Ten už se rozhlíží po kruhu s okouzlujícím úsměvem a hledá dalšího dobrovolníka. Ruce kolem mě se zvedly.

Timo mi znovu stiskl rameno a pak zařval něco v ruštině. Když jeho hlas přehlušil hudbu, otočil se NIkolai k nám.

Jeho oči se zastavily přímo na mně.

A úsměv mu z tváře okamžitě zmizel.

Nemůžu pochopit svoje city. Ani jeho. Ale jestli můžu hádat, řekla bych, že je to něco mezi bolestí a zradou. Přemýšlím o volbě svého náhrdelníku. Tohle je rozhodně komplikované.

„Pojďme tancovat,“ řekl mi John a natáhl se po mojí ruce.

„Jo, rád si zatancuju,“ kývl Timo.

„Ne ty – bože, to je fuk, tak pojď, Thoro.“ John mě vedl přes dav k tanečnímu parketu, kde lidé skáčou nebo se plazí jeden po druhém, v závislosti na stupni jejich intoxikace.

Jsem překvapená, že mi fungují nohy.

John dal servírce extra dvacet dolarů, aby mohl ukrást pití na jejím táce, když procházela kolem a pak mi podal panáka, zatímco si dva nechal.

„Ty se se mnou opravdu nepodělíš?“ zeptal se Timo s nakloněnou hlavou. Předloktí má na Johnově rameni.

„Opravdu se nedělím,“ odpověděl John, a aby to tvrzení potvrdil, vypil jeden panák a hned nato ten druhý.

Tima to v nejmenším neodradilo. Jeho tanec má takový rytmus, o kterém se většině lidí tady jen zdá. Naše tříčlenná skupinka nejde přes lidi v davu vidět. Jsem na tom líp a alkohol mi taky pomohl. Běžně piju pomalu, ale tentokrát jsem do sebe panák hodila stejně rychle, jako John.

Vypálilo mi to hrdlo a musela jsem si kašlat do ruky.

„Pomalu, Thoro James!“ zařval Timo přes hudbu. A když jsem se na něj podívala, jeho očí zářily, jako by zažíval nejlepší chvíli svého života. V hlavní roli je jeho mládí. A přesně to uvolnilo mé tělo.

Být jednoduše šťastný, to je běžné.

Ale je nevšední, když se tak díky vám cítí i jiní.

„Nezírej mu do očí!“ zařval na mě John. „Něco malého v tobě pokaždé umře!“

Skoro mi tím zlepšil náladu.

Přes Timovy krásné rysy se rozprostřel úsměv. „Takže přiznáváš, že díky mě něco cítíš, Johne?!“

John se mračil. „Smrt. Cítím se díky tobě na umření!“

Timo zahvízdal, ale přes popovou hudbu to nejde slyšet. „To je dost silný pocit.“

John vypadá, jako by chtěl své podráždění utopit ve dvaceti pěti metrovém bazénu, ale pořád je tady. Takže tak. Kolem prošla další servírka, tak jí znovu ukradl pití. Tentokrát ho nechala, takže se asi znají. Podal mi dva panáky a jeden si nechal pro sebe.

Vypila jsem oba a to pálení v krku už není tak špatné. Vlastně se mi to líbí. Hýbu se v rytmu hudby a všimla jsem si starších chlapů u stolu, kteří pozorují naší skupinku. Ale jejich pozornost má Timo – pozorují ho s chtíčem, jako by ho svlíkali očima.

Uvědomila jsem si, že se Timo rozhlížel kolem a o těch pohledech ví. Na hrudi jsem cítila podivný tlak a chvíli trvalo, než jsem ten pocit setřásla. Ochrana – cítím se vůči němu podivně ochranářská.

Je mu osmnáct. Ale nosí se, jako by byl celý svět jeho hřiště. Vegas je jeho domov. Není rybka na souši, jako jsem byla já – jaká občas pořád jsem. On je v pohodě.

John si všiml mého pohledu a taky se na ty chlapy podíval. Protočil oči a postavil se tak, aby k nimi byl zády.

Když na můj pas dopadla ruka, vyskočila jsem a posunula se doleva, jen abych za sebou viděla Nikolaie. Zmrzla jsem na místě. Zírá na mě a v pohledu má porozumění. Nevím, co si z toho mám vzít.

„Ahoj.“ Jeho chraplavý hlas rozleptal moje kosti. Jediné slovo. To bylo všechno.

„… čau,“ kývla jsem na něj bradou. Alkohol už není uklidňující, spíš ho v žaludku cítím jako rozžhavenou lávu.

Nikolai nechal ruku položenou na mém pasu a zaplňuje téměř neexistující mezeru mezi mnou a Timem. Odstrčila jsem jeho ruku, ale každý prst se kolem mého boku utáhl ještě víc. A nemůžu – vyklouzla jsem z jeho uchopení a spustil paži. Zírám na červené světlo na stropě, jako bych čekala, až mi dá Bůh moudrost, kterou tak zoufale potřebuju.

„Nemáš nějakou další prdel k potetování?“ zařval John a jeho nevrlý tón v sobě nese stopu zákeřnosti.

Nezáleží na tom, Thoro.

Já vím. Vždyť já vím.

Snažím se, aby na tom nezáleželo. Ale jak to udělám? Moje mysl a moje tělo nejsou na stejné vlně a je těžké je spojit.

Držel jinou holku za zadek a líbal se s ní.

Přestaň. Prostě přestaň.

„Pro dnešek jsem skončil!“ zařval Nikolai přes basy. „A vy dva…“ viděla jsem, jak těká očima mezi mnou a Johnem. Ten pohled, který má – odpovídá tomu, který jsem měla předtím, když jsem ho viděla s jinou.

Obličejové svaly měl přísné stažené a ramena napjal.

John vypadal vysoce nepobaveně. „Není můj typ! I když jsou její ambice trochu roztomilé, pořád jsou šílené! Ale to není ten hlavní problém.“ Slyším v tom kompliment. Teda, mohlo by to být horší. Ne?

„Jaký je ten problém?“ zeptal se Nikolai.

„Má vagínu!“ Hudba se zrovna měnila z jedné skladby na druhou, takže to vyznělo mnohem hlasitěji, než mělo.

Zavřela jsem oči. Jo, právě zmínil moji vagínu. Nikolaiovi. Aby dal najevo, že je gay a to… prostě je tady hodně věcí na přemýšlení. Já jen opravdu, opravdu doufám, že jsem jediná, kdo si představuje vagínu. Prosím.

Po chvíli mlčení jsem otevřela oči. Timo se usmívá, jako by tu informaci o Johnovi věděl už dávno. A cítím, jak mě Nikolai propaluje pohledem.

Nezapojuj se do toho – tohle mi John řekl, když jsem poprvé potkala Nikolaie. Možná jsem ho měla poslouchat. Tehdy jsem to neudělala, ale ještě pořád to můžu napravit.

Aspoň nejsme v tělocvičně.

Že?

Jsem zmatená. A matu sama sebe.

„Jdu si pro něco k pití.“ Jako první promluvil Timo. A zamířil ke stolu těch starších chlapů.

John zanadával a pak zařval, „bar je tímhle směrem!“ Několikrát zavrtěl hlavou.

Timo se na něj podíval přes rameno, zazubil se a šel dál.

John si namáhavě povzdychl a díval se mezi mě a Nikolaie. Zůstaň tady. Neopouštěj mě. Doufám, že to vyčte v mých očích. Ale nepřekvapilo by mě, kdybych se mračila.

„No, tohle je nešťastná situace,“ řekl John, když se na mě podíval. „Chci, abys věděla, že odcházím jen kvůli alkoholu a navíc nechci být třetí kolo, ať už tady jde o cokoliv.“

A já si to začínám uvědomovat jednu věc: budu muset čelit svým citům. Hodně brzo.

John mě poplácal po zádech a protáhl se mezi těly, aby stihl Tima.

Teď jsem s Nikolaiem sama. No… ne tak docela sama. Technicky vzato je kolem nás dost lidí, někteří tak blízko, že napadají Nikův osobní prostor. Dokonce jsem si všimla holek u baru, které na něj ukazují a něco si šeptají, jako by měly v plánu přistoupit k Ruskému Bohu.

To by bylo skvělé.

Srdce mi kleslo.

Tělo a mozek prostě nemám na stejné rovině.

Nikolai se naklonil blíž, jeho neoholená čelist se otřela o mou tvář a z jeho dechu jsem cítila tequillu, která mi připomněla jeho sázku. Kérku nebo piercing.

„Můžu si s tebou promluvit?“ zeptal se potichu a jeho hluboký hlas prolomil moji obranu.

„Neměl bys hlídat svého bratra?“ okamžitě jsem zalitovala, že mu přidávám starosti. Protože ať už tady jde o cokoliv (jak řekl John), už ho to trápí.

„Nebude to trvat dlouho.“ Jeho slova mě vyděsila. Přestane mě trénovat.

Přikývla jsem a začala se duševně připravovat na cestu ven: zaprvé se s tebou nebudu stýkat mimo tělocvičnu. Nebudu už ve tvém apartmá, což souvisí s číslem jedna.

Budu předstírat, že k tobě nic necítím.

Oči mě pálí. Ať to přestane.

Nikolai se podíval k VIP zóně klubu, ale je tam plno, tam bychom soukromí neměli. Otočil se na druhou stranu, blízko záchodů. A vedl mě s rukou na spodní části mých zad.

Přála bych si, aby na mě vůbec nesahal. Bylo by to jednodušší.

Znovu jsem ustoupila, aby ze mě sklouzla jeho ruka, a když jsme zachytila jeho pohled, měl tvář zkřivenou, jako bych ho tím bodla do hrudi. Ani jeden z nás nic neřekl. Ale ticho je stěží.

Hudba neskryje to obrovské, nekompromisní napětí, které cítím. Fronta na toalety se táhne podél zdi, ale on prošel a vedl mě k dalším dveřím. K těm, které mají nápis: pouze pro zaměstnance.

Otočil klikou, vklouzl dovnitř a já hned za ním. Když za námi dveře zabouchl, uvědomila jsem si, že jsme ve velmi stísněném skladišti s ubrousky, brčky a čisticími prostředky.

Vzhledem k tomu malému prostoru se tisknou moje nohy na jeho a hlavu mám u jeho ramen. Jsem malá. V malé místnosti. S velkým Rusem. A ještě větším slonem. Jeho emoce, moje emoce. Je tady tolik emocí.

Stáhla jsem lem šatů, které odhalovaly moje stehna. „Co mi chceš říct?“ zeptala jsem se jemně a vyhýbala se jeho pohledu. Soustředila jsem se na solničky, které jsou v řadě na poličce za ním.

„Máš černé oči.“

Krev ve mně vřela a zamračila jsem se na něj. „Vzal jsi mě sem, abys mi řekl, že mám—”

S nutností a naléhavostí přitiskl svoje rty na mé a obalil kolem mě ruce, jako by mě chtěl držet celou noc. Moje srdce explodovalo. Já explodovala, když jeho jazyk oddělil moje rty v tom nejsmyslnějším polibku, který jsem cítila až v jádru duše. Je to polibek, který mě přitiskl zády k policím.

Bojovala jsem s nádechem – jeho dotyk mě opíjel spolu s tím, jak mě zvedl kolem pasu a roztáhl moje nohy. Ten polibek ještě prohloubil a ruku položil na zadní část mého krku, kde přejížděl palcem po mojí jemné pokožce. Zbytek jeho těla – mužné a svalnaté – se ke mně tisklo.

Chytila jsem ho za paže; moje tělo rozhodně vyhrálo boj nad mým mozkem. Jsem přemožená.

Rty mi brněly, když zpomalil a cítím, jak mu rychle tluče hrudník. Pramínky vlasů, které se uvolnily z copu, mi stojí kolem tváře, jako by je zelektrizoval.

Páteř se mi tiskne ke kovové polici a Nikolai líbá mou tvář, moje čelo, můj obličej, jako bych byla drahocennější než krátké vzrušení. Jsou to neuspěchané okamžiky plné polibků, díky kterým bolestně toužím po něčem víc.

Z hrdla mi vyšlo zasténání.

Udělal hrubší zvuk, když tiskl rty k mému krku. A jeho červený náhrdelník mě oslepuje, jako připomínka toho, že vůbec ničemu nerozumím.

Co to děláme? Co se děje? Můj mozek je zpátky v plné síle.

„Já… to nechápu,“ zašeptala jsem.

Odtáhl se, aby mohl vzít do dlaní můj obličej. Jeho rty jsou až moc daleko. Pořád cítím jejich sílu, jejich teplo. Zvedl koutky úst, jako by mu můj zmatek přišel k smíchu.

„Není to vtipné,“ zamumlala jsem.

„Jsi roztomilá,“ řekl. „Jeden by si myslel, že moje činy mluví dost jasně.“

Má mě rád. „Takže… mezi námi něco je?“ přemýšlela jsem. Možná jsem si to napětí nevymyslela. Není to jednostranné. Jen jsme to ignorovali.

S vážným výrazem se mi zadíval do očí. „Mezi námi rozhodně něco je, můj démone.“ A pak koutky úst zvedl ještě víc.

Slyším tlukot vlastního srdce. Basy z klubu vibrují poličkou za mnou. „Co teď?“ zeptala jsem se. Sjela jsem rukama z jeho bicepsu na ramena a k červenému náhrdelníku. V tom spočívá většina mé nejistoty.

Znovu mě políbil, tentokrát pomalu a prsty přejížděl po mém krku. Je to líný polibek, uvolněný, jako bychom to spolu dělali celý život. Když se odtáhl, řekl, „váhal jsem, protože nechci vstupovat do cesty tvým snům.“

Snažím se z toho nemít strach. Svoje cíle chápu. Ale – nechci se dívat na špatnou stránku věci předtím, než nastane. Nestojí to za to. „Nevstoupíš.“

Podíval se na mě, jako by říkal, probuď se, myshka. „Přitahuješ mě a nechci tím ohrozit všechno, co jsi obětovala,“ přeformuloval.

Neodradil mě tím. „Je nemožné milovat dvě věci zároveň? Chci říct, ne že bych tě milovala… já jen…“ vydechla jsem. Podělám to. Někdy mi slova nejdou. Stojíme na rozcestí, a buď můžeme následovat tuhle přitažlivost, nebo to nechat za sebou.

Zvedl moji bradu a znovu jsem se mu podívala do očí. „Chápu, co tím myslíš.“

„Já jen – nechci věřit tomu, že by láska k jedné věci musela předčít lásku k té druhé.“ Je to cynický pohled, ne? Nebo je ten můj jen beznadějně optimistický.

„Pokud ti dneska dám na výběr mezi cirkusem a mužem, vybereš si cirkus. Ale později—”

„I později si vyberu cirkus,“ řekla jsem.

Věnoval mi stejný pohled jako předtím. Jenže já se ještě probudit nechci. „Nemůžu být důvod, proč se vzdáš svých snů.“

„Nebudeš.“

Ten způsob, jakým se na mě dívá. Došlo mi to. Jeho pravidla. Žádný přítel. Ani on. Mám pocit, že chce zničit něco, co ještě pořádně nezačalo. „Nikolai—”

„Ale dneska večer jsem si něco uvědomil.“ V jeho očích je spousta bolestivých a protichůdných pravd. Fakta, které musím znát. „Uvědomil jsem si, že je pozdě. Já tě rozptyluju – ty rozptyluješ mě. A protože tě od sebe nechci odhánět, je tady jen jedna další možnost.“

Sklouzl pohledem zpátky k mým rtům a něžně mě políbil.

Dlouze jsem se nadechla, když se ke mně natlačil. Tiskl mě k sobě. Říká, že mě chce. Jde to vidět. Jde to cítit. Ale moje oči hoří při té nevyslovené větě.

Šeptem řekl, „a budu tě dál trénovat.“

Další polibek je plný citu a je v něm slib: nikdy nebude stát v cestě mým snům. Ztěžka dýchám, když se ke mně znovu přitiskl. Jeho hrudník se namáhavě zvedá a hluboce klesá, čeká, až promluvím, dává mi možnost přijmout, nebo odmítnout.

Nikolai předpokládá spoustu věcí, ale když přijde na můj život – ustoupí a dovolí mi vybrat.

„Jsi komplikovaný?“ zeptala jsem se a prohlížela si červený náhrdelník.

Ztuhl. „Můj bývalý vztah je. Nic nového jsem nehledal, nehledal jsem ani tebe.“ Odmlčel se. „Tohle je neúmyslné.“

Stalo se z toho něco víc, aniž bychom si toho všimli. Aniž bychom si to uvědomili. „Jsem chyba—”

„Ne, myshka. Jsi krásná věc v mém životě, kterou jsem jen nečekal.“

Dneska večer mám srdce plné. Tak plné, že můžu sotva dýchat. Nic podobného jsem ještě necítila. „Pokud už není v obraze…“ Ten scénář je tak zdrcující, že to nemůžu rozvést.

„Není,“ řekl to, jako by to byl slib. „Můžeš mi to věřit.“

Přikývla jsem. Nejsem tak slepá, jako ten první den, kdy jsme se poznali. Teď už mu věřím mnohem víc – protože tady pro mě byl. A věřím, že by mi neublížil. Alespoň ne úmyslně.

„Dobře,“ vydechla jsem a položila ruku na jeho, která ohřívá mou tvář.

Políbil mě, mocně, smyslně a jeho druhá ruka našla zip mých šatů mezi lopatkami. Pomalu rozepínal moje úzké černé šaty a zastavil se na spodní části mých zad. Rty se přisál k mému krku a líbal nejcitlivější místo. Přirazil tělem k mému.

„Niku…“ najednou jsem si na něco vzpomněla – na něco důležitého. „Dneska večer se stěhuju.“

Sjel rukama pod můj zadek, aby mě podržel kolem jeho pasu. Zamračil se na mě. „Rozhodla ses teď,“ pronesl.

„Ne…“ zavrtěla jsem hlavou. „Ne, chtěla jsem ti to dneska říct… podepsala jsem smlouvu a pronajala si studio. A možná je lepší… když spolu nebudeme bydlet. Zpomalíme to.“ Chci na to jít pomalu. Nejsem zvyklá na rychlost. Ale on už ví, že jsem měla sex jen dvakrát. To je přesné číslo. Není to jen počet lidí.

Než mohl reagovat, otevřely se dveře skladu. Camila překvapeně ztuhla, když nás viděla: já s nohama kolem jeho pasu, moje šaty částečně rozepnuté. Jeho ruce na mém těle.

Zakryla jsem si obličej dlaní, ale měla jsem roztažené prsty, takže bylo dobře vidět, jak se její překvapený výraz mění v nadšený.

„Panebože! Omlouvám se.“ Usmívá se. „Pokračujte.“ Zazubila se. Když zabouchla dveře, rozhodla jsem se zapnout šaty.

Nikolai mě položil na nohy. „Pojď sem.“ Přitáhl si mě k sobě blíž a přejížděl prsty po mé pokožce, když mi zapínal šaty. Stejně pomalu, jako je rozepínal. Prohlížel si moje tělo. „Pomůžu ti se dneska večer přestěhovat.“

„Vlastně si myslím, že bude nejlepší, když to udělám sama.“ Bojím se, že když uvidí to místo, přesvědčí mě, abych zůstala s ním.

Zaváhal a výraz mu potemněl. Musel si mě přečíst. „Je to ve špatné oblasti.“

„Ne,“ namítla jsem. „Je to dobrá oblast.“ Tak trochu. Není to úplně ta nejhorší oblast, takže nelžu.

„Kdyby byla, dovolila bys mi, abych ti pomohl.“ Pohladil mě po vlasech. „Dobře.“ Překvapilo mě to, ale dodal, „věřím ti. A chápu, proč chceš bydlet sama.“

„Děkuju,“ zašeptala jsem. „Takže… ti nevadí, jít na to pomalu?“

Zvedl koutky úst, jako by to bylo vtipné.

„Není—”

„Je to roztomilé,“ řekl znovu a zasmál se. „Jít na to pomalu je roztomilé a kvůli tobě to udělám.“ Políbil mě na spánek. „Připravená?“ kývl ke dveřím.

Nikdy mě nenapadlo, že bude tolik cest, kterými bych se mohla vydat. Když jsem přišla do Vegas, měla jsem pocit, že už jsem si vybrala. Byla to cesta temná a záhadná – plná výmolů a vzdálených snů.

Zjistila jsem, že život je řada křižovatek, slepých uliček a objezdů. Neexistuje skutečný cíl. Není žádný konečný gól. Dokud žijeme, jdeme dál.

A ta myšlenka ve mně vzbuzuje spokojenost, kterou bych před Vegas necítila.

Takže jsem vyšla ze dveří, do The Red Death, a věděla, že jsem změnila jízdní pruh. Mířím stejným směrem, ale trasa se liší.

Krajina se změnila.