BSA - 28. kapitola

Překlad: Lenuszka

Před pěti týdny

Maverick

Jsou to dva týdny, co Kael odjel z Dusty Falls, aby začal v nové práci. Dva týdny od sebe. Dva týdny nejistoty, naše budoucnost naprosto nejistá. Dva týdny, a já pořád nemám tušení, co budu dělat.

Přistiženi při činu, Kael a Killian stáli v té zastíněné uličce a prozradili jejich celý hnusný ne-zatraceně-uvěřitelný příběh. O lžích, podvodu, ilegálních a nemorálních činech, kterých se zúčastnili. Určitým pokrouceným způsobem rozumím, proč to oba udělali, ale fakta jsou fakta.

A fakta jsou: Kael mi lhal. Roky mě klamal. Přiznal, že celou tu dobu o Killianovi a mé sestře věděl. Taky sestavil předmanželskou smlouvu. Věděl, jak zruinovaná jsem z té svatby byla, ale stejně nic neřekl. Nevím, jak mu to odpustím. Celou dobu zpytuju svědomí, ale nemůžu tam nikdy najít žádné pevné odpovědi. Má důvěra je zničená. Nevím, jak ji zase dám dohromady.

Každý, kdo mě měl milovat, mi lhal. Kael, Killian, můj otec. I Jillian. Killian přiznal, že i Jilly věděla o té zpronevěře, takže lhala taky. I moje matka v tom byla namočená. Jediná nevinná je v celém tomto skandálu Eilish Shepardová. Oba, Kael i Killian mě ujistili, že nic netušila. Věřím jim. Oba riskovali vězení, aby ochránili svého otce. Není těžké si domyslet, že by šli na konec světa, aby udělali to samé pro svou matku.

„Ahoj, ruším?“ zeptám se, když odpoví.

„Uh, ne.“ Těžký dech MaryLou ale svědčí o opaku. Jediné cvičení, které dělá, je postelové.

„Proč vůbec bereš telefon? Běž zase dělat děti.“

„Nedělám--“ Náraz.

„On tě právě plácnul po zadku?“

„Přestaň,“ hlasitě zašeptá. Larry se zakření a MaryLou vyjekne.

„Promluvíme si ráno,“ řeknu jí. Potřebuju dostat od ucha ten telefon, než v pozadí uslyším vzdechy nebo vrčení vibrátoru.

Jsem připravená zavěsit, když řekne, „Larry může počkat. Budu u tebe v deset.“

Povzdechnu si. Chci aby opustila svého manžela s modrými koulemi? Sobecky ano. Ale taky si nejsem jistá, proč volám. Jsem umluvená. Nemyslí mi to. Jsem naprosto bez emocí. Nezůstala nic, jen rozhodnutí. Takové, které jak se zdá, nemůžu udělat. Chuť podvodu je hořká a je těžké se jí zbavit.

Vyhlédnu z kuchyňského okna, zírám do temné noci. „Ne. Ani nejsem doma. Jen se projíždím.“

„Jsi si jistá, Mavricky? Můžeme se někde setkat.“

„Ne. Zapomeň na to. Uvidíme se ráno.“

„Dobře. Jsi si jistá?“

Jsem.“

Zavěsíme. Stojím tam několik minut, přemýšlím, že bych měla být v posteli. Je skoro deset a musím vstávat ve čtyři ráno. Ale prázdnota v tomhle domě a mém srdce mě tak tíží, že cítím, jako bych se topila ve stísněnosti.

Vezmu klíče z linky, a přistihnu se, jak sedím v autě a bezcílně jezdím po městě. Pak zaparkuju na známém travnatém místě, zatelefonuju a čekám, zatímco vzpomínám na noc, na kterou nemám vůbec vzpomínat, čekám na někoho, na koho nemám čekat…

***

„Neměli bychom tu být.“

„Tohle je přesně místo, kde bychom měli být,“ řeknu mu tiše. Kroužili jsme kolem sebe příliš dlouho. Nastal čas. Natáhnu se přes sedadlo, dokud se mezi nás nevejde ani list papíru.

„Někdo nás může vidět.“

„Na celém parkovišti není žádné auto,“ odseknu. „A navíc, je tma, a my jsme tak daleko od cesty, že nás nikdo neuvidí.“

„Maverick,“ zasyčí, když mu rukou přejedu po bouli, které se v jeho džínech zvětšuje. Vezmu ji. Přejedu přes ni. Zvlhnu a sbíhají se mi sliny. Začnu mu odepínat zip, kovové zoubky jeden po druhém odhalují jeho péro tak velké, že to vypadá, že se mu srazily boxerky.

Nedívám se na něj, místo toho nechávám pohled na pokladu, který prosí o to, aby ho někdo propustil. A já chci. Chci se mu dívat do očí a vzít jeho péro do dlaní, do úst. Chci je vidět zastřené touhou po mně, když se mu péro zvětší a vybuchne. Ale neudělám to. Protože pokud ano, můj strach tohle zastaví. A já jsem unavená z toho zastavování. Dnes večer bude můj. Kdyby bylo po mém, byl by můj napořád.

Jeho dech se zrychlí. Dýchá rychle a mělce. Opře si hlavu o opěrku. Nezastaví mě, takže pokračuju. Sjedu rukou po elastický pás jeho spodního prádla a směle mu ty boxerky sundám, dolů přes jeho tvrdost, dokud nestojí vztyčeně a hrdě.

„Bože,“ zamumlám.

„Sakraaaa,“ vydechne ve stejnou dobu, co kolem něj obalím prsty.

Je velký a tlustý a po celé délce se mu táhnou silné žíly. Přejedu je od kořene a jeho péro mi poskočí v ruce. Když dosáhnu na špičku, která vypadá jako klobouček žampionu, setřu palcem lesknoucí se kapku, které vytekla.

„Maverick, Ježíši Kriste.“ Zajede mi rukou do vlasů. Zakloní mi hlavu dozadu a narazí svými rty do mých. Zajede mi do pusy jazykem, dělá s ním dlouhé, žádostivé tahy. Skousne mi spodní ret, až to zabolí. Je to tak zatraceně dobré, že vzdychám jeho jméno. On si bere a bere, dominuje mi způsobem, jaký jsem si vždy představovala. Pak mě znehybní, jeho divoké oči zaboří do mých. „Dej si mě do pusy.“

Chci to. Ano, ale sakra, čekala jsem na něj skoro dvacet tři let. Na tohle. „Chci tě cítit uvnitř.“

„A já se do tebe dostanu, rybko, ale potřebuju se ti nejdřív ponořit do úst. Představoval jsem si to tisíckrát za ty roky, jak mě saješ. Nenuť mě prosit.“

Bože. To jeho přiznání. Tančí mi všude po pokožce, přidá se i mrazení. Hravě oddělím rty. „Myslím, že možná ráda uslyším, jak pro jednou prosíš.“

Jeho oči mě najdou a zašeptá prostou prosbu, kterou nikdy, nikdy nezapomenu. Vždy si budu pamatovat způsob, jakým spojil naše rty, když to řekl. Slyším tu chraplavou, hladovou vibraci jeho hlasu, když večer usínám. A způsob, jakým jsem cítila všechno, co ke mně cítí on, když upřímně vysloví, „Prosím,“ budu mít v duši vypálený navždy.

Navede mi hlavu do klína. Jeho pohyby jsou pomalé a jemné a nechává mi ruku zapletenou ve vlasech, když ho s pochopením popadnu těsněji.

Neškádlím ho. Jdu si za svým. Obalím své rty kolem jeho obvodu a posunu hlavu níž, dokud není tak daleko, jak to můžu snést. Zvednu se zpátky nahoru, pracuju jazykem kolem jeho sametové kůže. Dělám to znovu a znovu, zpracovávám ho k šílenství. Když ho doháním k vzdechům a naléhavým prosbám s jeho úst, umírám po tom, abych to slýchávala celý život. On se napne. Svaly ve stehnech se mu zatnou. Vím, že je kousek od toho se mi udělat do úst, když si pomůže mými vlasy, aby mě odtáhl.

„Co--“

Tu myšlenku pohřbí žhavý polibek. Rukama mi rozepne halenku. Už ji mám sundanou. Nemám už ani podprsenku. On je hladový, saje můj krk, bradavky a dolů po chvějícím se břiše, zatímco pracuje na mých šortkách a sundává mi kalhotky, dokud nejsem úplně nahá. Zbaví se svého trička a než napočítám do pěti, má na své délce nasazený kondom. Jeho vlastní kraťasy jsou na půl žerdi, spolu s jeho boxerkami, a pak s mými zády na koženém sedadle, mě zakryje, úžasně nahý. Přejíždím po němu rukama, miluju pocit jeho svalů, které se hýbou a ohýbají, když přes ně přejíždím. Bože na nebesích, on je úžasný.

„Poprvé, kdy se s tebou udělám, budeme společně,“ řekne mi vášnivě, když se dopracuje svým pérem mezi mé vlhké záhyby a začne se do mě zasouvat.

Tohle se děje. Tohle se opravdu děje.

„Oh kruci, Killiane.“ Oči se mi chtějí protočit, když si propracovává svou cestu dovnitř. Chce se mi plakat, jak fantastický je to pocit, když roztahuje mou těsnost, dokud tam nezapadne, jako bychom byli stvořeni pro tohle. Ale já nic nedělám. Zůstaneme do sebe zaklesnutí, ani jeden z nás není schopen se odvrátit.

„Sakra, je to úžasný pocit. Tak dobrý, Maverick. Jsi tak mokrá, tak těsná. Tak… kurva.“ Jeho hlas je napjatý, odporuje jeho pohybům. Je pomalý a odhodlaný, brnká mi na každé nervové zakončení tím, jak se posouvá dovnitř a ven ve frustrujícím tempu. Můžu říct, že se drží zpátky. Můžu to říct, protože jeho tělo se třese úsilím.

„Ošukej mě. Tvrdě.“ Chci, aby se nedržel zpět. Vzal si mě. Vlastnil mě.

Jeho tmavý pohled se rozšíří vteřinu před tím, než znovu zajede dovnitř, jeho boky tvrdě plesknou o moje, což vyvolá mé zalapání po dechu, chci víc. Ale místo hýbání se zklidní. „Neošukám tě, Maverick.“

„Ale--“

Vezme mou tvář a dá mi palec na pusu. Jeho sladká slova mě nutí plakat. „Hodlám se s tebou pomalu milovat, rybko. Čekal jsem moc dlouho, abych si tě vzal v nějaké bezvýznamné akci. Tohle pro mě znamená víc, než si můžeš představit. Hodlám uctívat tvé tělo, milovat tvé srdce, vlastnit tvou duši, a přimět tě si zapamatovat tuhle noc po zbytek tvého života.“

Není možné na to někdy zapomenout, chci říct. Místo toho řeknu, „Miluju tě, Killiane,“ spolu s malým vzlykem. Nikdy jsem se necítila tak milovaná jako právě teď. Nebo tak šťastná.

On přitiskne své rty k mým, líbá mě tak pomalu, jak se se mnou miluje. „Miluju tě, Maverick. Vždycky jsem tě miloval.“

***

„Jsi v pořádku?“ zeptá se, když vklouzne do mého auta. Dveře se zavřou s hlasitým zacvaknutím a v momentě, kdy se tak stane, cítím, jak jeho přítomnost prostoupila celý prostor mého malého auta. Žaludek se mi několikrát zkroutí. Začnu dýchat trochu víc ztěžka.

„Jo,“ odpovím, teď znatelně bez dechu.

On zírá, snaží se zjistit, proč jsem mu volala. Proč jsem ho požádala, aby přišel. Proč je ze všech míst právě tady.

Co to děláš, Maverick?

„Potřebuju vzduch.“

Vyskočím z auta, nestarám se, jestli mě následuje. Obejdu své auto zepředu a opřu se o kapotu. Je stále teplá na dotek. Netrvá mu dlouho, než se sem dostane. Poslouchám cvrkot cvrčků, spolu s jemným šuměním nedaleké řeky.

Killian se postaví vedle mě, opatrně mezi námi nechá určitý prostor, ať už je jakýkoli. Tvrzení, že je odvrácený, možná není přesné.

„Jak to jde v nové práci?“

„Nevím. Dává mi prostor.“ Několikrát jsme si psali, ale kromě jednoho krátkého hovoru před několika dny, který mě možná přiměl sem dnes večer přijít, jsem s Kaelem nemluvila od doby, co odešel. Strávila jsem sobotní noc u MaryLou a čekala do neděle, abych se mohla vrátit domů s vědomím, že Kael už opustil město. Také jsem od té noci nemluvila s Killianem, ani ho neviděla.

„Co tady dělám, Maverick?“

Nevím. Nevím, zatraceně. „Nevěděla jsem, komu jinému zavolat.“

Jeho výdech je těžký, když se natáhne pro mou ruku. Jeho prsty se kolem mě obtočí. Jsou teplé. Ujišťující. Neměla bych ho nechat se mě dotýkat. Měla bych teď být s Kaelem. V Saint Paul pochopit věci mezi námi. Měla bych být kdekoli, jen ne tady. V ústraní. Ve tmě Harbor Parku, samotná s mužem, o kterého se stále starám až příliš, na tom úplně stejném místě, kde jsme dovršili náš vztah.

Naprostá blbost, přímo tady.

„MaryLou je zaneprázdněná?“

„Ano,“ odpovím tiše. Šuká svého manžela ve stylu Padesáti Odstínů, snaží se dostat jeho malé plavce do svých tvrdohlavých vajíček. Pravděpodobně se musí obracet, jak mluvíme.

Jeho otázka je očekávaná a protkaná úzkostí. „Jak mám napravit věci mezi námi, rybko?“

Hmm. Přeju si, abych to věděla.

Z místa, kde sedíme, máme skvělý výhled na tančící most, jeden z nejstarších visutých mostů v Iowě. V tomhle parku jsem strávila tolik času. Na tom mostě. Většina z mých přátel ho odmítala přejít, když byli malí, protože to houpání je děsilo. Čím více lidí na mostě, tím víc houpání. Ale já ne. Užívala jsem si volnost, kterou jsem cítila, když jsem chodila ze strany na stranu, i když to bylo jemně. Teď jako dospělá, když ten most přejdu, už mě to nepřitahuje tak, jako když jsem byla malá. Zdá se malý a funkční, ne působivý a potenciálně životu nebezpečný.

„Pamatuješ si, jak jsem s Kaelem skočila ze sebevražedného útesu?“ Sebevražedný útes je přesně na druhé straně tančícího mostu. Je to jediná cesta, jak se dostat na vysoké útesy, které se tyčí nad řekou Keg ve výšce čtyřiceti stop.

Killian se zasměje. „Jo, pamatuju.“

Byl rozzuřený. Hrozil, že mě přehne přes koleno a naseká mi na zadek, pokud skočím. Netušil, že to jen přiživí mou touhu. V té době mi bylo třináct. Kaelovi šestnáct. Killianovi osmnáct. Byla to jedna z posledních věcí, které jsem s Killianem udělala, než odešel v srpnu na vysokou.

„Byl jsi tak naštvaný.“

Na několik úderů srdce je zticha. Pustí mou ruku, když si překříží paže na hrudi. „Neustále jsem měl noční můry o tom, že se utopíš, Maverick. O tom, jak rozdýchávám tvoje vodou naplněné plíce. O tom strašném odstínu modré na tvých rtech. Jak jsou tvé končetiny ztuhlé. Kriste, kdyby bylo po mém, nikdy bych ti to nedovolil.“

Směju se, ale on ne. Otočím hlavu a studuju jeho profil. Je smrtelně vážný. Nikdy jsem nepřestala myslet na to, jak ho moje skoro smrt ovlivnila. Důležitost toho dne mě tvrdě zasáhne. „Je mi to líto, Killiane. Netušila jsem to.“

„Kruci, kdyby Kael netrval na tom, že půjdeme tou cestou, nikdy by…“ Nechá tu malou nejnovější zprávu viset ve vzduchu. Nikdy jsem to nevěděla. Nevěděla jsem, jak kvůli mně toho dne zadrhli. Šokovaně si uvědomím, že ačkoli mě možná Killian vytáhnul z vody, nakonec byl za mou záchranu odpovědný Kael. Přemýšlím, proč to nikdy nezmínil?

Jsem ponořená v téhle vzpomínce, než mě Killianův komentář nepřivede zpátky, „Jsi vždycky tak zatraceně tvrdohlavá. Ve všem. Ale díky Bohu, že jsi byla. Jsem přesvědčený, že je to jediný důvod, proč jsi toho dne neumřela.“

Hodí po něm úsměvem, jeho neúmyslný kompliment mi zahřál krev. „Hádám, že známe svoje lidi.“

On bojuje s úsměvem. A prohraje. Když sjede očima ke mně, zalapám po dechu. Je v záři měsíčního svitu pořád tak krásný, jako byl té noci, kdy mi řekl, že mě miluje. Té noci, kdy dostál svému slibu. Té samé noci, kdy mi ukradl všechno, některé části má doteď.

Najednou se cítím zdrceně smutná.

„Řekneš mi, proč?“

Ten kalhotky-rozpouštějící úsměv opadne, jako by pálil. „Proč co, Maverick?“ Předstírá, že neví, o čem mluvím, ale on ví.

Rozhodnu se, že tohle je ono. Jestli mi to neřekne tentokrát, už se znovu nezeptám. Pohřbí mě v nevědomosti, proč noc šeptaných slibů skončila jako zlomený nepořádek, jak tomu je dnes.

Možná tohle je to, proč jsem volala. Možná je to to, co potřebuju, takže můžu prohlédnout přes poslední pozůstatky našeho spojení. Možná to potřebuju, než můžu napravit věci mezi Kaelem a mnou. Rozhodnu se, že ať tak či tak, dnes večer to uzavřu.

„Proč jsi mě podvedl s Jillian? Proč jsi mě nemiloval dost?“

Zatne svaly. Vyplázne jazyk, aby si navlhčil rty. Zhluboka se nadechne. Odvrátí se ode mě, aby se zadíval do tmy před sebou. Je to to samé, co udělal pokaždé, když jsem se ptala. Počítám vteřiny, jak ubíhají, dokud se nedostanu k 120.

Víte, jak agonizující je, než uběhne 120 vteřin? Mučivě, nekonečně pomalé. Ve skutečnosti tak pomalé, že cítíte každou prasklinu ve svém srdci, jak odtikává vteřinová ručička.

No… takže tak.

Našpulím rty, odstrčím se od auta a vydám se ke straně řidiče, ale jeho nízký hlas mě na místě zmrazí. „Nepodvedl jsem tě, Maverick.“

To mě nastartuje. Můj smích je jedovatý a zlý. Otočím se zpátky a prakticky vzplanu vztekem, posunu se dopředu, že jsem před jeho tváří. „Opravdu?“

On se ani nepohne. „Ano.“

„Jsi zatracený lhář, Killiane. Nejen, že jsi podvodník, ale i zasraný lhář. Slyšela jsem tenkrát v té malé uličce s Kaelem. Slyšela jsem každé zatracené slovo.“ Odmlčím se a setřu si slzu, která má tu troufalost navlhčit mi tvář.

„Nevíš, co jsi slyšela.“

Strčím do něj. Oběma rukama ho tak tvrdě zatlačím do hrudi, až padne dozadu. Ale v mžiku se narovná a spoutá mi zápěstí mezi námi. Pevně stiskne, až sebou škubnu.

„Udělal jsi jí dítě,“ zatracený Bože, to bolí, když to říkám.

Jeho hruď se rychle zvedá a klesá. Jeho oči jsou prakticky divoké. „Nevíš, o čem mluvíš.“

„Nepopřel jsi to.“

Ticho.

„Nepopřel jsi to,“ zopakuju. V mé hlavě se to odehrálo jinak. Chtěla jsem být rázná, žádající. Vyznělo to měkce a pateticky a jako zaskřehotání.

„Maverick, prosím. Nedělej to.“

„Jen to řekni.“ Cítím, jak mi pod mou dlaní buší jeho srdce. „Milovala jsem tě, Killiane. Čekala jsem na tebe. Chtěla jsem si tě vzít. Myslela jsem, že chceš stejné věci jako já. Stejný život jako já.“

„Chtěl jsem,“ řekne mi s vášnivou prosbou. Je tak plná touhy a pravdy, že mu skoro věřím. „Kurva… pořád chci.“

Hlava se mi začne třást. Je to náhlé a trhavé. Snažím se vysmeknout z jeho držení, než mě ten zármutek, který cítím až do morku kostí, rozbije. On si mě jen přitáhne blíž, těsněji.

„Lháři,“ zašeptám chraplavě, svaly mi změknou a vzdají se. „Jsi lhář. Zatracený lhář,“ mumlám mu do hrudi, když nechám hlavu padnout. On mě sevře v náručí a drží, když mu svým trápením smáčím tričko.

„To dítě nebylo moje, Maverick,“ řekne mi jemně do vlasů, když mi přitiskne rty k vršku hlavy. „Neměl jsem s Jillian sex.“

„Tak proč?“ zeptám se, celá ztuhlá. To, co říká, nedává smysl. Mám se vůbec starat o to, jaká teď bude odpověď? Nic se nezmění. „Proč sis ji vzal?“ stejně se znovu zeptám.

Jeho hruď se několikrát zhluboka nadechne. „To dítě bylo mého otce.“

Odtáhnu se. On mě nechá, ale nepustí mě. „Cože?“

„To dítě bylo mého otce,“ řekne tentokrát pomaleji. Tak pomalu, že to zní zmateně.

Ómůjbože. Ó můj… „Cože--?“

„Je to pravda.“

Jillian čekala Arnieho dítě?

„On ji… on ji…“ Ó můj Bože.. on ji—

„Ne, Maverick. Kdyby ji znásilnil, už by teď hnil v betonové cele. O tom bych se ujistil.“

„Takže s tím oba souhlasili?“ Co to má být, pro Krista? Jillian měla aférku s Arnie Shepardem? Jsem. Úplně. Mimo.

„Ano,“ drtí mezi zuby.

„Ty jsi to věděl?“ zalapám ostře po dechu. „Proto jsi odjel na Floridu?“

„Ne, kruci, nevěděl jsem to. Myslíš, že bych to nechal pokračovat přímo před nosem?“

„Ne, já… samozřejmě, že ne.“

„Odešel jsem na Floridu přesně z důvodů, jaké jsem ti řekl. Potřeboval jsem být sám sebou, Maverick. Najít si vlastní cestu bez zásahů našich otců. Byl jsem tu jimi zahlušený. Tam jsem si sám počínal dobře. Jednu minutu jsem pro nás dělal plány a další se mi celý svět změnil v trosky.“

Přemítám si to v hlavě. Je to neuspořádaný zmatek a jsem pořád zmatená. „Nechápu to, Killiane. Nechápu, proč jsi prostě nenechal otce, aby převzal zodpovědnost? Okradl mého otce. Měl aférku s holkou o polovinu mladší, než on. Holkou, která mu mohla být dcerou, nebesa. Proč jsi ho chránil?“

„Proč myslíš?“

Řeknu jedinou věc, která dává smysl. „Eilish?“

Přikývne. „K čertu, že si to můj otec nezasloužil, ale nemohl jsem to udělat jí, rybko. Měla posrané dětství a můj otec byl všechno, co měla. V dobrém i zlém to byl on. On byl jejím světem.“

Pamatuju si jejich příběh moc dobře. Byl to ten, který mi Eilish často vyprávěla. Jak se poznali, když Arnie v létě studoval v Irsku. Ona pocházela z chudé rodiny. Její otec byl násilnický alkoholik. Její matka byla už dlouho mrtvá. Ona měla tři práce, snažila se vyjít s penězi, ale její otec to všechno propil a prohrál. Arnie přišel jednou večer do hospody, kde dělala servírku a podle nich obou to byla láska na první pohled. Vzali se šest týdnů po prvním setkání a když se vrátil do Států, vzal ji s sebou. Jí bylo osmnáct, jemu dvacet.

Killian se narovná a uvolní mě, rázuje směrem k řece. Jdu za ním. Stojíme na břehu a díváme se dolů do tmavých vod pod námi, a já čekám, až bude připraven říct mi celý příběh.

„Jillian mi jedné noci volala v absolutní panice. Řekla, že je v Pensacole a potřebuje mě vidět. Vyzvedl jsem ji a vzal ji zpátky k sobě. Po několika hodinách se konečně uklidnila natolik, aby mi řekla všechno. Ta aférka byla krátká. Ona jí litovala. Stejně jako on. Ale pak jí vynechala menstruace a Richard našel těhotenský test, protože byla tak hloupá, že si ho udělala v domě svých rodičů.“ Odmlčí se a několikrát si dlaní přejede po tváři. „Zpanikařila. On požadoval, aby mu řekla, čí to je a ona řekla jméno první osoby, která ji napadla.“

„Tvoje,“ zamumlám.

„Jo, moje. A víš, navzdory všem nedostatkům tvoje sestra nechtěla jít proti své víře a zbavit se toho dítěte. Byla vyděšená k smrti, ale chtěla si ho nechat. Za to jsem ji respektoval, i když jsem byl naštvaný jako peklo, co udělala. A co udělal on.“

Přemýšlím o Jillian, jak by se s touhle situací vypořádala potenciálně sama. Umím si představit ten tlak mého otce, aby se vdala a nezahanbila jméno DeSotových bastardem. Taky byl ze staré školy. Také si umím představit, jak se musela cítit zahnaná do kouta, když nechtěla naštvat rodiče. Přistihnu se, jak je mi jí trochu líto, ačkoli si to může sama.

„Tak či tak jsem jí řekl, že něco vymyslíme, ale že si ji nevezmu, protože miluju tebe.“

„Tohle jsi jí řekl?“ zeptám se, srdce mi tluče o něco rychleji.

„Ano.“

Empatie? Jo… ta žila jen krátce.

„O několik dní později mi zavolal Richard. Oni už očividně mého otce vyšetřovali skoro rok. Řekl mi, že mám dvě možnosti: Buď to všechno předáme federálnímu prokurátorovi nebo se můžu vrátit zpátky do DSC, udělat správnou věc tím, že si vezmu Jillian, a on nechá zmizet důkazy.“

„Můj otec tě vydíral?“ Zeptám se v čiré nevíře, v žaludku mi víří žluč.

„Řekněme, že na mě tlačil.“ Teď se ke mně úplně otočí, aby mě vyhledal. „Nemohl jsem říct ne, Maverick. Nemohl jsem říct ne a sledovat, jak se všechno vyvine. Vidět svého otce jít do vězení. DSC by padla, ten skandál by nezvládla. Byl jsem tak nasraný z pozice, do které mě tvůj táta a Jillian postavili, že jsem to skoro udělal. Skoro jsem prozradil jeho podvod. Ale pak jsem pomyslel na důsledky. Jak to ovlivní nevinné lidi, včetně tebe a mé matky a věděl jsem, že můžu buď převzít váhu všeho toho chaosu nebo to překousnout, anebo dokázat, aby celá tahle zatracená věc odplula s určitými vlastními podmínkami.“

„Proč jsi mi tohle všechno prostě neřekl?“

„Nevíš, kolikrát jsem seděl v noci před tvým domem, chtěl rozrazit dveře a prostě to udělat. Ale, kruci… spáchal jsem trestný čin, Maverick. Nemohl jsem tě do toho zatáhnout.“

Můj pohled padne dolů. Neochotně tomu rozumím. Žvýkám si ret a nohama posouvám po zemi kamínek. „Proč mi to nehodila do tváře?“

Ví, že se ptám na to těhotenství. Samozřejmě mi předhazovala jejich manželství do tváře při každé příležitosti, kterou dostala, takže musel být důvod pro to, aby to s dítětem neudělala.

„Pohrozil jsem, že do toho nepůjdu. Potřeboval jsem čas na přemýšlení. Chtěl jsem být tím, kdo ti to řekne. Nikdy jsem nemohl najít ta správná slova. Pak…“

Jeho oči se v měsíční záři zalesknou. Slzami. Ačkoli to není kvůli Jillian, to vím.

„Kdy potratila?“ Tohle je část, které nerozumím. Byli zasnoubení šest měsíců předtím, než se vzali.

„Dva a půl měsíce před svatbou.“

„Tak proč jsi do toho šel? To dítě bylo jediný důvod, proč sis ji bral, že?“

Čeká, až mi to dojde. Když se tak stane, je to oslepující. „Nevěděl jsi, kudy ven.“

„Jo,“ souhlasí. „Papíry už byly podepsané. Kdybych si Jillian nevzal, zrušilo by to mou pracovní smlouvu s DSC. Kdyby se s ní rozvedl dřív, než byly splněny podmínky naší smlouvy, úmluva by padla. Jediný způsob, jak bych mohl úspěšně opustit jak DSC, tak tvou sestru, byl dosáhnout tak magických tržeb co nejdřív to bude sakra možné.“

Vybaví se mi jedna vzpomínka. Taková, na kterou potřebuju odpověď. „Takže toho dne v kuchyni u mých rodičů jsi mi řekl, že jsi blízko. To bylo to, co jsi myslel?“

Myslím, že se přisune blíž. Nejsem si jistá. Vím, že jeho hlas klesne. „Ano.“

Moje nohy se pohnou o pár centimetrů dopředu. „A co bys potom dělal?“ zeptám se prostě. Na krátko nás oslní světla auta, které projíždí zatáčku. Oba zůstáváme zticha, když projede a pokračuje dál.

„Byl bych volný a mohl bych odejít z DSC.“

„Udělal bys to?“

Je teď dost blízko, aby svou rukou přistál na mém boku. Jeho palec mi obkrouží pánevní kost, když odpoví, „Ano.“

„A co Jilly?“ položím dlaň na paži, která mě drží.

Jeho dech mi ovane tvář. Je teplý a voní rumem. „Chtěl jsem se s ní rozvést. Ona věděla, že je to jen dočasné. Vždycky to věděla.“

„Miluje tě?“

„Ano,“ prohlásí věcně.

„Takže když můj otec zemřel…“

„Už jsem měl podepsané rozvodové papíry. Dva dny před jeho smrtí jsem to uzavřel. Richard věděl, že odcházím. Stejně jako Jilly.“

Právě teď se mi motá hlava. To vysvětluje jeho náhlou změnu chování. Čekám empatii na oplátku. Ta nepřichází.

„A Kael?“

Killian se napne. Omotá kolem mě svou druhou paži a přitiskne si mě k sobě, až musím zaklonit hlavu. „Co s ním?“ zní naštvaně, přesně jako Kael, když zmíním Killianovo jméno.

„Věděl, že se rozvádíš s Jilly a opouštíš DSC?“

Prosím řekni ne.

„Ano.“

Srdce mi klesne. Spadne mi až k nohám, a celou tu cestu krvácí. Prázdný prostor v mém hrudi tak zatraceně bolí, že sotva dýchám. Kael se mě snažil dostat pryč od Killiana, než se celá ta věc provalí. Kdyby bylo po jeho, nikdy bych se to nedozvěděla.

Skoro se nechci ptát, skoro nemůžu skousnout tu pravdu, ze které můžu vykrvácet, ale potřebuju vědět, jak daleko sahají všechny ty podvody. Včetně toho mého manžela.

„Věděl o tom dítěti? Že nebylo tvoje?“

On zúží rty. Napne svoje prsty na spodní části mých zad a krátce mi pohlédne přes rameno. S každou vteřinou, která uběhne, se mi špendlíky a jehly, na kterých balancuju, zarývají hlouběji do kůže. To čekání je mučivé.

Bylo všechno, co jsem si myslela, že na manželovi znám, lež? Celým tělem mi projede úleva, když odpoví, „Ne. Nikdo kromě mě, Jillian a mého otce to nevěděl.“

Pak na mě Killian zaměří svou plnou pozornost. Očima mi přejede po tváři, jeho vlastní změknou, když mě studuje tak dlouho, až se rychlost mého srdečního tepu zdvojnásobí. Zastrčí mi neposednou vlnu vlasů za ucho, něžně mě uchopí za čelist. Přejede mi palcem po spodním rtu a jeho dech se taky zrychlí. Vyzařuje z něj naprostá láska. Je to dech beroucí, pronikavé a vřelé. Přesně, jako to bývalo: bez výhrad a poskvrny událostí, které by to nakazily.

„Chci tě, Maverick. Miluju tě. Vždycky jsem tě miloval a chtěl, abychom byli spolu. Chci si tě vzít a odstěhovat se sakra odtud a zapomenout, že se tyhle nesnesitelné roky odděleně vůbec někdy staly.“

Sníží svou tvář k mé, dá mi čas, který potřebuju k odmítnutí, pokud to není to, co chci.

Bůh mi odpusť, neudělám to.

Zavřu oči, nechám jeho ústa zajmout moje a políbit mě poprvé po skoro čtyřech letech. Když se do toho opřu, místo abych se odvrátila, on vydá hrozné zavrčení a vezme do ruky i mou druhou polovinu tváře.

Pak mě líbá se stejnou vášní a vzrušením, které si pamatuju. Zvedne mě a nese zpátky k autu, položí mě na kapotu. Dostane se mezi mé nohy a atakuje mé rty, mou tvář, mé hrdlo. Pokryje mou klíční kost malými kousnutími, zatímco mi rukama přejíždí po těle a přes mé tenké tílko vezme do dlaní má prsa, zakleje, když najde přes mou nevyztuženou podprsenku svraštělé bradavky. Obtočím mu nohy kolem pasu a on se tře svou erekcí o můj střed. Opakuje mé jméno tolikrát, až přestanu počítat. Přišla jsem o všechno, jen ne o něj a ten známý pocit, který ve mně odhalil, nechci, aby to někdy skončilo.

Ale pak přestane. Nakloní se čelem k mému, popadá dech, a já si okamžitě připomenu Kaela. Jak tohle dělá, když ho přemůžou emoce. Jak moc mě miluje. Na fakt, že jsem vdaná a na hraně spáchání toho nejvíc neodpustitelného hříchu.

Killian se skloní zpátky, v jeho tváři je bolestný pohled. Projede mi prsty vlasy, sladce mě líbne na rty. „Vím, že je ode mě špatné tě o to žádat. Vím, že to Kaela zraní, a opravdu mě to mrzí, ale zase ne tolik. Zůstaň se mnou, Maverick. Rozveď se s ním a buď moje. Nechci jednu hříšnou noc. Nechci být špinavým tajemstvím. Chci své navždy. S tebou.“ Když hned neodpovím, rychle dodá, „Nejsem na to hrdý, rybko.“

Způsob, jakým mě uctívá, mě nutí chtít křičet. On mě chce. Nikdy nepřestal. Chce si mě vzít a splnit všechny mé sny.

Spor uvnitř mě bouří a je velmi zatraceně reálný. Tak či tak, ať už se rozhodnu jakkoli, někdo skončí zraněný. On začne rozmazávat moje slzy, které se objeví. Všechno, co jsem si myslela, že chci, se mi dívá přímo do očí. Je to skutečné. Můžu se natáhnout a vzít to.

Všechno, co musím udělat, je říct ano.

„Prosím,“ úpěnlivě mě prosí. „Prosím, Maverick. Nechci už bez tebe žít.“

Jeho ústa znovu najdou má a já cítím ten polibek, jak mnou prostupuje. Obalím mu ruce kolem krku, nakloním hlavu, abych prohloubila naše spojení. To, které mi tak moc chybělo.

Všechno, co musím udělat, je říct ano.