BSA - 23. kapitola

Překlad: Lenuszka

Před čtyřmi roky a třemi měsíci

Kael

„Ahoj, Swan.“

„Čau,“ odpoví trochu bez dechu. Sám si sednu na barovou židličku a naznačím Candi, aby mi nalila, jako obvykle. „Jsi na cestě?“

Je čtvrtek večer. Náš tradiční večer venku, kdy si dáme drink a zahrajeme šipky. Tu tradici jsme začali v uběhlých létech, kdy jsme byli oba doma z vysoké.

A v posledních několika týdnech jsme ji zase obnovili, protože se Maverick přestěhovala zpátky domů. Před čtyřmi týdny promovala na Iowa University s vyznamenáním. Začala pracovat pro svého otce na spíše nižší pozici, ačkoli mi řekla, že si není jistá tím, že je to to, co chce dělat.

Taky si nejsem jistý, že chci, aby pro svého otce pracovala. Kruci, snažil jsem se sám najít cestu ven z DSC, ale zůstal jsem. Pokud tam byla šance, že se Maverick po promoci přestěhuje zpátky do Dusty Falls, chtěl jsem tu být, protože tohle je náš čas. Po všech těch letech čekání a zmírání žalem po ní, nastal náš čas.

Vzdělání má ukončené, její budoucnost je široká a neomezená. Je zpátky na dosah ruky. Můžu se jí dvořit, otevřeně ji milovat, randit s ní, vzít si ji. Měl jsem v úmyslu ji přimět vidět, že všechno co potřebuje, na ni vždy trpělivě čeká. Všechno, o co jsem kdy usiloval, je konečně v mé moci.

Ale vím, že na ni musím pomalu. Bude mi to kroutit vnitřnosti, ale je to jediná možnost. Pomalu a klidně získávat tu holku a to si taky dávám za cíl. Chci, aby viděla, že beze mě nemůže žít tak, jako já bez ní. Ona mě miluje, ano, ale ještě do mě není zamilovaná, a já vím, že je to proto, že této naší stránce ještě nedala šanci.

Takže tohle léto bude celé o změně perspektivy a vnímání. Hodlám udělat, co bude v mých silách, abych změnil to, jak mě vidí. Jak vidí nás. Otevřu jí oči, takže pochopí, že můžeme být nejlepší přátelé a milenci a doživotní parťáci. Nemám v plánu jen ji dostat, ale nechat si ji a udělat ji nejšťastnější, nejmilovanější žijící ženou.

Přesně jako každé jiné léto jsme navázali přesně na to, kde jsme minule skončili. Trávím s ní tolik času, kolik mi dovolí, jen jsem teď začal zlehka naznačovat. O nás. O naší budoucnosti. O něčem víc. Se stydlivými pohledy a mrkajícíma očima, které mi ukazuje, jsem si myslel, že jsme udělali pokrok, ale pak mi začne hořet nitro.

Nejsem tu jediný, kdo si myslí, že „je čas.“

„Ale neee. Omlouvám se. Já,… dnes večer nemůžu, Kaeli.“

Secvaknu zuby. Ten oheň začíná planout, živený žhavými uhlíky podezření, které mě sžírá uvnitř.

Nechám svůj hlas klidný, když se ptám, „Chceš říct, že už jsme porušila naši tradici čtvrtečních večerů? Těšil jsem se, jak mi to nandáš.“ Vlastně jsem se těšil, že s ní strávím čas. Obecně nerad prohrávám, ale pokud by to znamenalo, že budu mít Mavs vedle sebe na několik hodin, velmi rád unesu porážku.

Její smích se zdá nucený. „Omlouvám se. Já jen… přišlo mi do toho něco jiného. Ale příští čtvrtek tam budu a bude mi potěšením dát ti na zadek, až si nebudeš moc sednout.“

To poslední část dodá rychle, snaží se mě uklidnit. Nefunguje to. Normálně bych se smál a poškádlil ji zpátky, ale místo toho na ni chci zatlačit. Zeptat se na milion otázek, dokud nevyklopí, proč je najednou tak zaneprázdněná. Obávám se, že už znám na všechny mé otázky odpověď. Zůstanu u „Máš rande.“

„Omlouvám se, Kaeli.“ Teď zní opravdu kajícně.

„Hej, co se dá dělat. Prostě zavolám Killianovi. Uvidím, jestli se mnou nepůjde on.“

Oh jo, to jsem trefil. Hodil návnadu. Doufám, že shnije přímo tady na zemi.

„Oh, ach…“ koktá. „Jsem si jistá, že půjde rád.“

Už cítím kořist. Nesnáším, že Maverick tak dobře znám. Znám každou její odchylku v hlase, každý prozrazující tik, co znamená každé zadržení dechu, až na to jedno, které bych chtěl znát nejintimněji. Obávám se, že se tuhle její část nikdy nebudu moct naučit tak, jak Killian může.

Je mi pod psa.

„Pokecáme zítra?“

„Jo. Miluju tě. Ještě jednou se omlouvám.“

„Taky tě miluju, Mavs.“ Tak zatraceně moc. Jak to, že to nevidíš?

Zírám na telefon v mé ruce, obrazovka už je černá. Neměl bych to dělat, ale nemůžu se zastavit. Sám kleju celou dobu, co mé prsty listují v kontaktech. Nesnáším se, když dojdu k jeho jménu.

Odpoví mi po čtvrtém zazvonění. „Jestli je to obchodní, obávám se, že to bude muset počkat.“

Koutek mých úst sebou škubne. Pravděpodobně to vypadá jako posměch. Sakra… je to on. „Nejde o obchod. Chci vědět, jestli máš čas zajít na drink.“

„Drink?“ Zní překvapeně.

„Jo, na drink. Alkohol a tak. Zvu tě.“

„Dnes večer?“

Je to pravda. Killian a já jsme kdysi byli nerozluční, ale náš vztah je z obou stran napjatý. Je těžké viset na každém slově bratra, který chce tu samou věc, jako vy. Tu samou ženu, ten samý život, to samé všechno. Pravděpodobně i cítí to samé.

Vyštěknu smíchem, který hraničí s cynickým. „Jo, dnes večer. Proč? Máš plány? Možná žhavé rande?“

Znovu hodím návnadu. Jenže znám Killiana. On ji nezvedne. On není navenek takhle průhledný. Ale také znám svého bratra stejně dobře, jako Mavs. Killian s nikým nerandil už měsíce. Až na Maverick. Vím to ne kvůli ní, ale protože se sám prozradil. Nějakým zázrakem mu spadnul hřebínek a já jsem věděl… věděl jsem, že je to kvůli Mavs. Protože ona má na lidi takový efekt. Ona je blikající svíčka v jejich temném světě. Živá, dýchající fantazie.

„Dnes večer nemůžu.“ Krátké. Věcné. Aniž by to rozvinul. Velmi Killianovské.

„Možná po tom, co skončíš s tím čímkoli, co tě zaměstnalo? Můžu počkat.“

Killian byl ten, který tlačil na to, abychom se poslední dobou stýkali více, takže skutečnost, že mě odmítnul, hovoří jasně.

Přísahám, že z druhé strany slyším přes to ticho cvrlikání. Nakonec řekne, „Šel bych moc rád, Kaeli, ale dneska to nejde.“

Pak je to jasné. Moje nejhorší noční můra obživla. Uvnitř mě omývá divoká pekelná žárlivost. V agonizujícím pomalém tempu mi mozkem prolétávají obrázky těch dvou spolu.

„Někdy jindy?“

„Jo, jasně,“ zvládnu vypotit. Strčím si ruku do kapsy, nahmatám klíče a bojuju s nutkáním jet k ní domů, sledovat je jako nějaký zatracený láskou praštěný stalker. Ale nemůžu se k tomu snížit. Vidět je spolu by mě naprosto zdrtilo.

„Hned ráno se uvidíme, abychom si prošli tu smlouvu s DeVries.“

„Jo.“ Hodím mobil na vršek baru, aniž bych se rozloučil, znechucený způsobem, jakým se právě cítím. Právě, když přestane poskakovat, zazvoní znovu a na krátký moment doufám, že je to Maverick, která říká, že změnila názor. Chytnu ho, zaměřím se na jméno na displeji. Vanessa. Zmáčknu ignorovat a hodím ho zpátky dolů, tentokrát silněji, je mi jedno, jestli se rozbije.

Ježíši zatracený Kriste, tohle mě zabíjí. Je mi dvacet pět, skoro dvacet šest. Samozřejmě nejsem svatý, ale omezil jsem kvůli Mavs ostatní ženy ve svém životě. Protože vše, co vidím, je ona.

Byla doba, kdy jsem se zčásti vzdal nadějí na nás, nebo věřil, že by se to mohlo splnit. Čtvrt století je dlouhá doba, abyste na někoho čekali, takže jsem začal vídat Vanessu. Jsem muž. Možná jsem zamilovaný do ženy, kterou právě teď nemůžu mít, ale nejsem sakra svatý. Takže pokaždé, když jsem byl ve Vanesse, to bylo těžší a těžší, dokud jsem to už nemohl snést. Ačkoli to bylo hloupé, cítil jsem, jako bych podváděl Mavs, takže jsem to před několika měsíci ukončil.

Od té doby mi Vanessa volá. Je neúnavná. Jako krvežíznivá piraňa.

„Vypadáš, jako by ti někdo přejel kočku,“ zabrnká mi na nervy Candi, když přede mě položí čepované pivo. Vezmu tu chladnou sklenici a dlouze se napiju, doufám, že mi to ochladí ten požár v břiše. I když vím, že ne.

„Jediná dobrá kočka je mrtvá kočka,“ řeknu, když třísknu sklenicí o bar. Její zděšený pohled mě přiměje se zastydět. Zapomněl jsem, že Candi dobrovolničí v Humane Society a je částí týmu, který zachraňuje týraná zvířata. „Uh… tak jsem to nemyslel.“

Její už tak tenké rty se ještě stáhnou. Ta linka, kterou vytvoří, mi připomíná hru Etch A Sketch (pozn. je to taková kreslicí tabulka).

„Omlouvám se. Mám dnes den blbec. Mám rád kočky.“ Jsem alergik, takže se o kočky nestarám, ale nejsem bezcitný. Ani jim nepřeju smrt. „Raději mi přines další. Budu ho potřebovat.“

Přikývne na souhlas a nechá mě, abych se utápěl v samotě.

Neustálé zvonění se vrací. Prostě ho ignoruju. Přestane to, ale okamžitě znovu začne. Frustrovaně vypnu svůj telefon a dopiju své pivo. Zhluboka dýchám. Snažím se udržet pohromadě své duševní zdraví, ale strašně mě to vyčerpává.

Má představivost je divoká a bujná při představě, co spolu dnes budou dělat.

Mavs se bude smát tím smíchem, který vás stáhne s sebou a uhrane vás. Hodí svou hlavou dozadu a vystaví ten hladký krk, který prosí o vaše rty. Killian nebude schopný odolat. Koneckonců on je taky jen smrtelník. Muž, který je řízen základní potřebou označit ženu, o které si myslí, že mu patří.

Zatraceně, nemůžu dýchat.

Představuju si, jak ji líbá, nejdřív jí svleče halenku a potom podprsenku. Vidím plné bradavky, které bere do svých úst, vzdychá do nich, když ucítí na jazyku její chuť. Představuju si, jak se jeho prsty hýbou uvnitř ní, než jí sundá zbytek oblečení, dokud nebude nahá a roztřesená, bude ho prosit, aby svým pérem ulevil bolesti mezi jejíma nohama.

Představuju si, jak jí dělá všechno, co jí chci dělat já.

Mlha odmítnutí se rozšiřuje. Můj pohled padne sklíčeně na ošuntělé dřevo pod mými prsty, neschopný to psychicky vystát. Z mé duše se ztrácí naděje, svázaná krvavou zasranou páskou. V hlavě mi bzučí stovky tisíc včel, a když to přestane, v mém nitru se natrvalo usídlí smutek.

Můj bratr ví, co k Maverick cítím. Jak moc ji miluju. Ale on ji taky miluje, že? O tom celém to je. Miluje ji stejně jako já, a on je tak tvrdohlavý, jako já, když jde po něčem, co chce. Ona stojí za to se nevzdávat. Vím to. A on taky.

A on vyhrál.

Tohle je čas, kdy sám sobě musím položit těžké otázky. Můžu tu zůstat, když spolu skončí? Kleknu na kolena, sedřu se z kůže a budu ji prosit, aby si místo něj vybrala mě?

Měl jsem víc a rychleji zatlačit, nečekat tak zatraceně dlouho, protože jsem se bál, že se naše přátelství stane divným, a já ji ztratím na dobro? Můžu žít svůj život s Maverick DeSotovou, když vím, že budeme vždy jen přátelé a nic víc? Můžu žít svůj život bez ní, s pocitem, že mi vzali plíce a já už se nikdy znovu plně nenadechnu? Kruci, můžu bez ní žít, tečka?

Přeju si, abych měl odpovědi. Ale prostě nemám.

Upřímně, nevím, jak dlouho tu sedím, můj imaginární obraz těch dvou je každou chvíli reálnější. V určitém bodě cítím na svých nohou mokro a uvědomím si, že to jsem já. Já brečím. Jako zatracené děcko.

Záblesk mého telefonu upoutá mou pozornost. Než si uvědomím, co dělám, natáhnu se pro něj. Je zapnutý. Moje prsty vytáčejí a ona to zvedne po prvním zazvonění. Jsem otupělý, když si domlouváme schůzku. Jsem otupělý, když nastartuju auto a pomalu vycouvám ze štěrkové příjezdovky za barem, kde parkuju. Jsem otupělý, když projíždím ulicemi Dusty Falls. A jsem otupělý, i když později dorazím k Vanesse.

Ve skutečnosti zůstávám otupělý na dlouhou dobu, než se udělám.