Elude - 7. kapitola

Překlad: Mili

Ahoj holky, tak tu máte jednu zombie, co právě vstala z mrtvých! Doufám, že mě už jen tak něco nepohřbí :D. Ráda vás zase vidím J Mili

Sergio

Čísla.

Čísla dávají smysl.

Kódy.

Počítače.

V číslech je jakási zaručená krása, co se týče jejich jistoty a významu. Kódování není o moc jiné. Jsou to jen čísla a písmena zamíchaná dohromady, vytvořená, rozvíjející se. Mají smysl. Je to moje pohodlí. Je to můj život.

Naproti tomu ženy nedávají smysl vůbec.

Čekal jsem, že bude Andi vytočená. K čertu, když viděla ostatní dívky, jak se chovají ke svým manželům, představoval jsem, že vytáhne pistoli, co nosí pod šaty a namíří mi ji do obličeje.

A upřímně bych se vůbec nemohl zlobit, kdyby stiskla spoušť.

Zasloužil jsem si to.

Vidíte, to je vztek. Dopustí, abyste to přeháněli - abyste reagovali, i když víte, že je to špatné. Je to jako skočit z útesu bez padáku, pomysleli byste si, že vás vzduch může nějakým způsobem zpomalit, ale nezpomalí, a nakonec padáte rychleji a rychleji, dokud nenarazíte do země tak tvrdě, že vás to málem zlomí.

A ta bolest při nárazu?

Na krátký moment díky ní na všechno zapomenete.

Takže ten skok za to stojí.

Tudíž zopakujete proces.

Nojo, jsem idiot.

Opřel jsem se rukama o umyvadlo v koupelně a klouby na prstech mi zbělely, jak jsem ho svíral čím dál silněji a přál jsem si, aby mě v myšlenkách přestal mučit Andin obličej.

Možná, že skutečně srdce mám, protože se cítím jako kus hovna za to, co jsem jí řekl.

Ozvaly se dva hlasité zvuky na dveře. „Kreténe, je čas říct ano!“

Tex dočista zničil můj malý emotivní kolaps, který jsem v té malé koupelně prožíval.

Zíral jsem na svůj odraz v zrcadle. „Dej mi minutku.“

„Jednu minutu,“ zařval. „Nezajímá mě, jestli zrovna sereš, vyrazím dveře a se zbraní namířenou na tvou hlavu tě doprovodím k uličce, jestli budu muset.“

„Fajn,“ odsekl jsem.

„Fajn!“ Zabušil znovu na dveře.

Při této rychlosti si budu muset trochu pohnout. Zatracení Siciliáni a jejich nekontrolovatelný temperament.

Zrcadlo odhalovalo až příliš. Černé kruhy pod očima prozrazují, jak hrozně jsem ve skutečnosti unavený.

Pořádně jsem se nevyspal už od té doby, co jsem byl konfrontován rodinou. Od doby, co mi řekli, že nemám na výběr a musím se oženit s Andi a vyřešit si sám sebe.

Spánek přišel jen tehdy, pokud byl navozený alkoholem. Což je fakt k nasranání, protože fakt nesnáším kocovinu a nikdy jsem nepatřil k těm, co pijí ve velkém.

Skvělý začátek manželství!

Moje rozcuchané tmavě hnědé vlasy vypadají, jako bych vystrčil hlavu z okýnka, zatímco se v plné rychlosti řítím po opuštěné silnici.

Marně jsem strkal prameny vlasů za ucho, i tak vím, že stejně každou chvilku spadnou zase do obličeje.

Ostříhal jsem si je, abych vypadal trochu jako profesor, kvůli mému skromné působení na Eagle Elite, a teď už mi zase dorůstají, cítím se, jako bych připomínal spíše opilého piráta než učitele.

Naštěstí v okamžiku, kdy nastal konec mého pobytu u FBI, skončil taky ten na škole.

Takže jsem zůstal... bez práce.

Protože jestli mám být sám k sobě upřímný, FBI za sebou nenechává nevyřešené konce. Nechtějí někoho, komu nemůžou věřit, ale nakonec by mě v prvé řadě museli najít, aby mě odvedli k výslechu.

Jenže já byl extrémně dobrý v tom, abych nebyl nalezen.

Strávil jsem roky jako duch.

Můžu to udělat zas.

Jenže... Andi.

Ptám se sám sebe, jestli si díky tomu, že chráním její život, si podepisuju svůj vlastní ortel? Co může zabránit FBI od toho, aby mě umlčeli navždy?

Kdybych nedokázal zmizet... zasténal jsem do dlaní. „Soustřeď se, Sergio. Ožeň se s tou holkou, řekni ano, dostaň se přes to.“ Odříkával jsem monotónně do zrcadla. „Šest měsíců. Jenom šest měsíců.“

Do háje, jsem tak vypočítavý parchant.

Ale musím být, především, když jde o ni.

Párkrát jsem se zhluboka nadechl a potom prudce otevřel dveře zrovna ve chvíli, kdy se Tex chystal zaklepat. Nedíval se, takže se jeho ruka setkala s mým čelem, načež jsem zavrávoral dozadu a praštil jeho rukou o dveře, čímž jsem mu málem rozdrtil prsty.

Vydal ze sebe zařvání a potom se zamračil. „Bylo to nutný?“

„Rozhodně,“ odpověděl jsem chladně. „Jdeme.“

„Oh, najednou pospícháš,“ zabručel za mnou. „Do prdele, to bolí. Co to sakra praktikuješ za karate, Serg?“

Obrátil jsem oči v sloup.

„Heh, pamatuješ si dny, kdys mi vyhrožoval?“

„Žiješ snad v dojmu, že ty dny jsou u konce či co?“

„Jsi víc v klidu, než jsi býval.“

Povzdechl jsem si. „Jsem taky víc věcí, které jsem do teď nebýval.“

„Hádej, co se stane... když zaprodáš duši vládě, heh?“

Zastavil jsem se.

Tex se hrozivě zakřenil. „Zbytek borců může být pro mě za mě na tvý straně... ale pamatuj si tohle. My dva nemáme stejnou krev. Nikdy jsme neměli. Jestli uděláš jediný krůček na špatnou stranu... Natrhnu Phoenixovi prdel a oddělám tě já osobně.“

„Tak teď to je soutěž?“ Pokýval jsem hlavou. „Dobré vědět.“

„Klidně bych ho zabil, abych tě mohl dostat jako první.“ Tex si křupnul klouby na prstech.

„Nech si tu svou agresi do ložnice, kápo.“ Prošel jsem kolem něho. „Jsem čistý... žádná FBI, pokud mě nezabijí, a žádná práce pro rodinu. Teď už jenom přežívám.“

Nezůstal jsem, abych si vyslechl jakoukoliv z těch sraček, které mi vmete do tváře; místo toho jsem zamířil přímo do obrovské hodové místnosti. Měla nejmíň pět set metrů čtverečných a obrovská okna lemující celou zadní stranu s výhledem do zahrady.

Kdysi tady moje rodina pořádala večírky.

Byly monstrózní, impozantní, bylo to něco, co moje rodina dělala proto, aby ukázala, kolik má peněz – a kolik vládních úředníků má v kapse. Bylo to všechno předtím, než byl můj otec zatčen, spolu s dalšími členy rodiny, kteří byli – na štěstí pro mě – taky psanci. Minulý rok byli propuštěni na podmínku. Od té doby o nich nikdo z nás neslyšel. Ale vím, že on tam někde číhá, hlavně od té doby, co mě FBI donutilo zpřetrhat s nimi všemi vazby a nechalo jim zmrazit účty.

V té plesové síni jsem zažil svůj první tanec.

Taky jsem tam dostal svůj první polibek.

Ale rovněž jsem tam byl svědkem zastřelení člověka před jedním z oken. Kulka ho celé vysklila. Pamatuju si, že mamka kvůli tomu byla hrozně naštvaná. A odpověď mého otce? Válka není nezbytná, ale existuje, že?

Potřásl jsem hlavou, abych se té vzpomínky zbavil. A teď… teď mám říct svůj slib.

Bez mého otce… protože je psanec, díky bohu.

Bez mé matky… protože je mrtvá.

S bratrem, který se na mě pohlíží jako na cizího člověka, a s bratrancem, který se mě před pár dny zřekl, stejně tak jako další zbylí členové naší kriminální rodinky.

„K čertu,“ řekl jsem si pro sebe a pomalu jsem kráčel dál improvizovanou uličkou, abych došel až na její konec vedle Axe.

Všichni se posadili.

Tex vpadl do místnosti a zmocnil se židle. Ta o mramorovou podlahu vydala šílený zvuk, než si na ni sedl a přitáhl si Mo skoro až na svůj klín, aby ji mohl políbit na čelo.

Jasně, chápu to. Je jeho.

Do háje, ten chlap mě irituje.

Rozezněla se vážná hudba.

Zavřel jsem oči a připravil se na nejhorší. Na ten okamžik, kdy spatřím Andi a uvidím skutečně jen ji.

Až její radost zahalí můj lepší úsudek a donutí mě se po ní natáhnout.

Ten její překrásný vábivý úsměv, u kterého budu žadonit, aby se stala mojí ženou a zůstala naživu.

Prostě naživu.

Je to, jako bych bojoval se dvěma různými částmi mého já.

Nechci být ten dobrý chlap – ani teď, ani nikdy jindy.

Dobrý chlap jen málokdy vyhraje.

Dobrý chlap dokonce málokdy dostane vůbec šanci na nějaký boj.

Dobrému chlapovi zůstane tak jedině zmasakrované srdce.

Dobrý chlap… obětuje vše pro rodinu a stejně se dostane do sraček.

Už nejsem dobrý.

Ale ani nejsem ten špatný.

Prostě jenom… přežívám. Jak jsem řekl Texovi.

Hudba začínala hrát čím dál hlasitěji. Zatímco nepřestávala hrát, začaly se mi potit ruce a to očekávání bylo už neúnosné.

A konečně… se dveře otevřely a prošla jimi Andi.

Připravil jsem se na její úsměv. Celý jsem ztuhl, když šťastně kráčela uličkou, doprovázená Nicolaiem.

Dokonce si házela vlastní zatracené lístky růží.

Holky se jemně zachichotaly, jak pokračovala s vyhazováním lístků z malého košíku.

Když přišla na konec uličky, Nicolai ji políbil na vršek hlavy a sedl si na židli vpředu.

Otočila se.

Zíral jsem na její usměvavé rty. Nedovoloval jsem si cokoliv cítit. Prostě jsem zíral a myslel si, „Wow, hezký úsměv, plný života, svatba, dohoda, hotovo.“

„Pst.“ Vzala mě za ruku. „Na něco zapomínáš.“

„Ehm…“ Je normální při obřadu mluvit? Sklonil jsem se a zašeptal. „Na co?“

„Můj závoj,“ naznačila.

„Ah.“ A pocitem hlupáka jsem jí rychle nadzdvihl závoj z obličeje a ztuhl jsem.

Pohled mi opětovala čirá radost.

Okouzlen jsem dokázal jen hledět a chvěly se mi u toho ruce.

„Už… ho můžeš dát dolů.“ Zamrkala.

Připravil jsem se na její úsměv.

Na co jsem se nepřipravil, byly její oči, to zvoucí teplo, ten zbožný obdiv, který jsem si nezasloužil.

Dívala se na mě, jako bych byl její hrdina.

A na jeden kratičký okamžik jsem nechtěl nic jiného, než vtrhnout do zámku, zachránit tu dívku a odcválat na koni směrem k západu slunce.

„Do prdele,“ zamumlal jsem, pustil závoj a otočil se směrem ke knězi.

„Romantický.“ Strčila mě loktem do žeber.

Nebudu se smát.

Nepadnu.

Nedovolím to, nemůžu si to dovolit… prostě nemůžu.

Napovídám svému tělu, aby stálo rovně; držím hlavu tak, abych se nepodíval jejím směrem; zakazuju si naklonit se a přičichnout k ní.

Ale ať už jsem si říkal cokoliv.

Neposlouchal jsem.

Voní jako šeříky; její pleť je dokonalost; její úsměv je tak vřelý.

A já jsem úplně v háji.