WSLS - 9. kapitola

Překlad: Miluš, Sinnel
Kor.: 16terez

Skoro první schůzka

V mém životě jsem si několikrát myslel, že mě Bůh nenáviděl. Vzpomněl jsem si, jak jsem o tom párkrát mluvil s maminkou a ptal se jí, proč mě udělal takového, jakého mě udělal. Vždycky trvala na tom, že jsem z nějakého důvodu zvláštní, a že Bůh nám v životě nikdy nenaloží víc, než dokážeme zvládnout.

Další den byl jeden z těch dnů, kdy jsem si myslel, že to všechno bylo na hovno.

Kromě dne, kdy zemřeli moji rodiče. To byl nejhorší den mého života.

Začal docela dobře. Neměl jsem žádné domácí úkoly, takže se mi do oběda podařilo udělat veškeré aktualizace mých webových stránek. Také přišla výplata, takže jsem všechny peníze, které jsem získal od majitelů webových stránek, převedl z PayPalu na svůj bankovní účet. Dohromady to dalo spoustu peněz na to, abych vzal Mayru na večeři do Cincinnati.

Všechno začalo jít z kopce hned poté, co jsem se vrátil z banky. Začalo to telefonem od Mayry.

„Ahoj!“ zavolala. „Jsi připraven na večer?“

„Ve skutečnosti ne,“ přiznal jsem. „Nevím, co bych si měl obléct.“

Mayra se zasmála.

„Je to jen Olive Garden,“ řekla mi. „Nemyslím si, že potřebuješ sako a kravatu.“

„Já vím,“ řekl jsem. „Jen jsem chtěl... Nevím...“

Vytratil se mi hlas. Uvědomil jsem si, že jsem měl tento rozhovor pravděpodobně vést se svou tetou, ne s mým randem.

„Pokud to pomůže, já si beru decentní džíny a halenku.“

„Jo,“ řekl jsem do telefonu s nesmyslným přikývnutím. „To pomůže.“

„Ještě jedna věc,“ řekla Mayra. Z tónu jejího hlasu jsem se napjal ještě dříve, než jí vyšla slova z úst. „Můj táta říká, že dřív, než vyrazíme, se s tebou musí setkat. Vím, je to hloupé, ale on je prostě takový.“

„Tvůj táta,“ těžce jsem polkl, abych se neudusil, „se chce se mnou setkat?“

„Jo, on na tom trvá.“

Začal jsem hyperventilovat a sotva jsem slyšel, že se Mayra ptala, zda to bude v pořádku, a jak jí říkám, že je to v pořádku. Musel jsem se s telefonem posadit s hlavou mezi nohama, protože jinak bych omdlel.

Moc to nepomohlo. Hlava se mi pořád točila.

Snažil jsem se v duchu nevyšilovat. Skutečně jsem se snažil. Snažil jsem se soustředit na to, abych si rozmyslel, jakou košili si vzít k mým černým džínám a jaké by k tomu byly nejlepší boty. Dokonce jsem desetkrát zvedl telefon, abych zavolal Beth o pomoc, ale to číslo jsem nevytočil. Kdybych to udělal, určitě by slyšela paniku, která by zněla i v telefonu, a do pěti minut by sem dorazila. Nechtěl jsem, aby přišla. Chtěl jsem to udělat sám. Travisovi jsem řekl, že jsem nepotřeboval pomoc, a byl jsem odhodlaný zvládnout všechno sám, i kdyby to znamenalo jít do domu Mayry, abych se setkal s jejím otcem.

Otec Mayry byl obchodník, který něco prodával. Nebyl jsem si jistý, co přesně dělal, aby se uživil, ale věděl jsem, jaký byl jeho koníček - lov. Dokonce jezdil do hor a lovil medvědy. Často se v místních novinách objevovala jeho fotka s nějakým úlovkem a díky tomu byl dobře znám a respektován po celém městě.

Musel mít v domě hodně zbraní.

Sakra, sakra, sakra.

Dobře, věděl jsem, že se po mně nechystal střílet, ale co kdyby mě nenáviděl? Co kdyby si myslel, že jsem byl divný a řekl Mayře, že se mnou nemůže jít ven? Pravděpodobně si se mnou bude chtít potřást rukou, a abych se mu podíval do očí. Pokud bych to neudělal, bude si myslet, že je se mnou něco špatně.

Co mu už Mayra řekla? Věděl, že jsem měl záchvaty paniky, že jsem ve škole z nepodstatných důvodů vyšiloval, nebo že když toho na mně bylo příliš mnoho, tak jsem do něčeho praštil? Měl by obavy, že bych se mohl zbláznit a Mayru praštit?

Nikdy bych něco takového neudělal, ale co kdyby si myslel, že ano? Co kdyby se mě na to zeptal a já zaváhal? Já bych určitě zaváhal, protože jen pomyšlení na tu případnou otázku stačilo k tomu, abych znovu začal vyšilovat.

Oblékl jsem si jednu z košil a nohy jsem strčil do svých černo-bílých Conversek. Právě teď jsem nemohl přemýšlet o tom, co si mám obléct. Ale pak jsem se k tomu vrátil. Oblečení se pravděpodobně počítá do toho, jak člověk zapůsobí na první dojem, a on by si všiml, co jsem si oblékl. Odhodil jsem modrou košili zpátky do prádelníku a popadl tu zelenou.

Lovci mají rádi zelenou, že? Neměl jsem nic proti maskáčovému vzoru.

Když jsem byl venku na své příjezdové cestě a seděl v autě, nedokázal jsem ani dát klíč do zapalování. Dlaně se mi potily. Hlava bušila a začalo se mi rozmazávat zorné pole.

„Nedělej to; nedělej to,“ zašeptal jsem si sám pro sebe. Snažil jsem se několikrát zhluboka nadechnout, ale skončilo to tak, že to místo toho znělo jako lapání po dechu. Položil jsem si levou ruku na svou hruď a zatlačil jsem na hrudní kost. Nebyl jsem si jistý, zda jsem se snažil sám sobě pomoct normálně dýchat, nebo jen zabránit svým vnitřnostem v útěku. Snažil jsem se přinutit pravou ruku, aby otočila klíčem, ale ta prostě neposlouchala.

Podíval jsem se na hodiny v autě. Abych se dostal do domu Mayry včas, musel bych okamžitě vyjet.

„Ne, ne, ne,“ zamumlal jsem. Znovu jsem zkusil klíč, ale ruka se mi až příliš třásla, než aby otočila klíčem.

Změň scénu, vzpomněl jsem na to, co mi říkal terapeut. Pokud je toho až moc, udělej něco jiného.

Vystoupil jsem z auta a začal přecházet po příjezdové cestě sem a tam. Rukama jsem si přejížděl po obličeji a snažil se uklidnit. Musel jsem tam jít a setkat se s ním – tak to bylo. Šedesát sekund, pozdrav a Mayra a já bychom mohli být pryč na naší schůzce.

Rande.

Jen stěží jsem se dokázal dát dohromady, abych ji pozval na schůzku a myšlenka setkání s otcem byla tak naprosto ohromující. Před hovorem s Mayrou jsem byl dost rozptýlen, protože se mi líbila myšlenka vidět ji, i když to prostředí bylo jiné. Kromě toho mi Beth dala spoustu návrhu na téma, o kterých bychom mohli cestou mluvit. Nikdy jsem se Mayry nezeptal na její fotbalový tým, takže bych to mohl v případě nouze vytáhnout.

Možná by prostě mohla přijít ke mě domů.

Ne, rezervoval jsem místa v restauraci.

Sakra, sakra, sakra.

Přitiskl jsem si prsty k očím, opřel se o auto a snažil se přesvědčit sám sebe, že bylo normální být nervózní, když se mám setkat s tátou mé přítelkyně, a že jsem se neměl čeho bát.

Přítelkyně?

Několik minut jsem přemýšlel, jestli to bylo správné slovo nebo ne. Myslel jsem, že bylo. Myslím tím -  přišla skoro každý den a líbala mě. Byl jsem si jistý, že to z ní dělalo mou přítelkyni, ale pravděpodobně bych si to s ní měl potvrdit.

To znamená, že bych se měl dostat do jejího domu.

„Jsi hloupý,“ zavrčel jsem sám pro sebe, když jsem se vrátil do auta. Zaskřípal jsem zuby a otočil klíčem. Auto se probudilo k životu a já se přiměl zařadit zpátečku, ale nemohl jsem sundat nohu z brzdy.

Krok za krokem.

Zavřel jsem oči a znovu jsem se snažil pomalu dýchat. Jediné, co jsem musel udělat, bylo tam jet. Nebylo to ani tak daleko, a když jsem jel do školy, většinou jsem tudy jezdil. Samozřejmě, že jsem už dlouho cestou do školy neřídil, protože mě vozila Mayra.

Sevřel jsem volant, uvolnil nohu z brzdy a vycouval z příjezdové cesty. Pokračoval jsem v soustředění na jízdu, abych dojel do domu Mayry, a ne na to, co se stane, až se tam dostanu. Jízda byla obtížná, ale už jsem to dělal dřív. Soustředil jsem se na správné používání mých směrovek a na přesné dodržování rychlosti. Samozřejmě. Jakmile jsem se dostal k jejímu domu, minul jsem ho.

Pouhá myšlenka na zastavení byla nemyslitelná.

Dojel jsem asi půl míle za dům Trevinových a zajel jsem na vedlejší silnici. Pomalu jsem zaparkoval auto a vypnul motor. Na okamžik jsem jen zíral z čelního okna, ale po chvíli jsem si přizpůsobil sedadlo tak, že jsem ležel skoro rovně. Naklonil jsem se na stranu a začal se třást.

Nemohl jsem mít to, co měli jiní lidé, takže jsem to prostě vzdal.

Čas se zastavil, znovu se rozběhl a pak se stal bezvýznamným, zatímco já jsem ležel na boku na sedadle řidiče a neviděl nic. Srdce mi v hrudi rychle bušilo a můj dech se změnil do krátkých, zběsilých lapání po vzduchu. Na chvíli se mé tělo třáslo, i když se to postupně vytratilo, a převládlo vyčerpání.

V určitém okamžiku se setmělo a začalo pršet.

Moje dýchání se trochu zpomalilo, ale moje srdce stále bušilo jako o závod. Více než cokoli jiného, jsem se cítil ztuhlý a otupělý. Byl jsem tak patetický, jak jsem mohl být. Bylo směšné myslet si, že bych se skutečně mohl snažit mít normální vztah s dívkou. Samozřejmě, že se její otec chtěl se mnou setkat. Myslím – on by mě nechal na několik hodin odvézt jeho dceru z města. Který otec by se nechtěl setkat s chlápkem, který bere jeho dceru ven?

Nemohl jsem ani dojít nahoru k předním dveřím.

Nemohl jsem ani zaparkovat na příjezdové cestě.

Nemohl jsem ani zastavit auto.

Mayra byla určitě velmi zvláštní osoba a zasloužila si to absolutně nejlepší. To jsem nebyl já. Zasloužila si, aby byla s někým, kdo by nevyšiloval jen proto, že se před ním hádala, nebo proto, že se chtěla dívat na televizi ještě předtím, než si udělala domácí úkoly.

Při tom pomyšlení jsem se trochu zachvěl.

Byla hodna někoho, kdo by jí mohl dát všechno a já jsem ji nemohl nabídnout ani normální rande, kdy bych přišel ke dveřím, podal si s jejím otcem ruku, řekl mu pane a slíbil, že bude mít svou dceru do půlnoci zpátky, a to vše s úsměvem na tváři. Nedokázal jsem nic z toho udělat.

Nahodile jsem se natáhl, abych otevřel malou přihrádku určenou k odložení věcí. Uvnitř bylo malé modré víčko od láhve vody. Když se maminka nedívala, můj táta neustále pil balenou vodu. Říkala, že to bylo příliš drahé, ale on tvrdil, že mu chutná více, takže si kupoval v obchodě balenou vodu a vypil ji cestou domů.

Vzpomněl jsem si, jak jednou rukou zápasil s víčkem a druhou držel volant. Vždy mě děsilo, když sundal jednu ruku z volantu, ale dokázal to udělat tak rychle, že jsem si toho sotva všiml. Celou ji vypil, a když skončil, olízl si rty. Pak, když vhazoval láhev do koše tříděného odpadu u čerpací stanice poblíž našeho domu, zapomínal na víčko a nechával ho v autě. Celý večer pak panikařil z pomyšlení na to, že by ho máma mohla najít.

Prsty jsem vytáhl víčko a sevřel ho do pěsti. Přemýšlel jsem o tom, jak byl můj otec v rozpacích a vypadal provinile, když moje máma prošla kolem. Věděla, že něco udělal, a úmyslně se chovala tak, aby ho rozrušila, aby se přiznal. Druhý den to udělal zas a znovu.

Vždycky skončili s úsměvem, smáli se a navzájem se drželi.

Mayra si to také zasloužila, ale ona se mnou nic takového mít nebude. Nedokázal bych s ní žertovat o takových věcech, a kdyby do mě rýpala - dokonce i v žertu - asi bych se jen rozpadl jako idiot, kterým jsem byl.

Myslím tím, opravdu - co jsem měl Mayře nabídnout?

Máš spoustu, co nabídnout ...

Když jsem si vzpomněl na rozhovor, který jsme měli, když mi bylo patnáct, v hlavě mi zněl tátův hlas. Byli jsme v autě na cestě zpátky z Cincinnati, kde jsem se setkal se svou novou terapeutkou. Měl jsem zkoušet nové způsoby, jak mluvit s lidmi a ona mi řekla, abych si vybral téma, které se lišilo od toho z předchozího týdne, a někomu o tom řekl.

„V mé třídě je nová dívka,“ řekl jsem svému otci.

„Ach, ano? Jak se jmenuje?“ zeptal se mě táta.

„Traci,“ odpověděl jsem.

„Je hezká?“ táta se na mě zadíval s polovičatým úsměvem. V odpovědi jsem pokrčil rameny, ale on to nenechal být. „Tak co, je?“

„Jak to mám vědět?“

„Je to otázka vkusu, synu,“ řekl. „Připadá ti fyzicky atraktivní?“

„Víš, že já to takhle nevnímám.“

„Je to lidská přirozenost,“ odpověděl táta, když sjel z dálnice a zamířil se na vedlejší silnici. „Jsme přitahováni k těm, o kterých si myslíme, že by mohli být vhodnými partnery.“

Odfrkl jsem si.

„Je to legrační?“

„Partnerka,“ zopakoval jsem a trochu se přikrčil.

„Takže přítelkyně,“ opravil se. „Budoucí manželka – jakkoli to chceš nazvat.“

„Stále nechápu, kam míříš.“

„Proč ne?“

„Nikdy se neožením.“

„Proč pro všechno na světě ne?“ zeptal se táta, a zněl šokovaně.

„Vážně?“ odpověděl jsem s velkou nedůvěrou v hlase. Mohl jsem říct, že podle toho, jak svíral volant, s mou odpovědí nebyl spokojený. „Sotva funguji v naší rodině, tati. Co bych mohl nabídnout potenciální manželce?“

„Hodně,“ zašeptal. Byla to jedna z mála chvil, kdy se na mně skutečně zlobil. „Máš hodně co nabídnout, Matthewe - to je to. Jsi velmi chytrý. Jsi ohleduplný a pomáháš kolem domu a se sestrou. Víš, jak věci vyřešit a jsi organizovaný a detailista. Jsi přemýšlivý, milující a máš dobře vypadajícího tátu.“

Když se trochu uchechtnul, jeho tón se zjemnil.

„Nikdy na nic nezapomeneš,“ dodal, „takže by ses nedostal do takových potíží jako já, když jsem minulý měsíc zapomněl na naše výročí a tvoje matka mě skoro vykastrovala.“

Oba jsme se pak zasmáli, ale rychle jsme znovu ztichli. Těsně předtím, než jsme se dostali k Talawandské střední, se na mně táta podíval.

„Byl bys skvělý úlovek, Matthewe,“ řekl. „Nedovol nikomu, včetně sebe, aby se ti snažil namluvit něco jiného. Máš hodně co nabídnout, a každá dívka, která je dost chytrá a laskavá, na to, aby si to uvědomila, s tebou bude opravdu šťastná.“

Sevřel jsem víčko o něco pevněji.

Měl jsem co nabídnout Mayře? Ve škole jsem měl samá Ačka. Měl jsem dům, za který jsem zaplatil, a po tátově smrti jsem měl fond, kdy jsem díky všem příspěvkům od armády dokázal držet krok s účty, i když jsem stále chodil do školy. Abych zaplatil za vysokou, musel bych mít stipendium, ale jak Miami, tak Ohio State University už naznačily, že by mě přijaly. Kdybych šel do Miami, mohl bych žít doma. Ohio State University bylo dál, ale pořád bych byl Megan dost blízko.

Byl jsem ohleduplný? Pomyslel jsem na děkovací kartičku, kterou jsem dal Mayře, ale udělal jsem to jen proto, že jsem ji to na prvním místě zapomněl říct, takže se mi to nezdálo ohleduplné. Přemýšlivý, možná. Vzpomínka mě přivedla zpátky do toho prvního dne, kdy byla v mém domě, a jak mi stříhala vlasy, a ucítil jsem, že jsem se trochu usmál.

Mayra ode mě toho dne neutekla a dokonce i nadále přicházela znovu a znovu. Vstoupila do mé rutiny, aniž bych si toho skoro všiml, a měl jsem ji tam rád.

Byla rozhodně chytrá a milá.

Pokud mě byla ochotna přijmout a mít mě ráda takového, jakým jsem byl, tak by mě možná mohl přijmout i její otec. Kdybych mu řekl všechny věci, které o mě říkal můj táta - všechny způsoby, proč bych skutečně mohl být pro Mayru dobrý - byla šance, že by mě vyslechl a neviděl mě jen jako hříčku přírody. Kdyby mi nevěřil, mohl bych mu dokonce ukázat vysvědčení nebo něco podobného.

Měl jsem alespoň důkaz.

Víčko od láhve mi trochu prořízlo dlaň, protože jsem ho držel tak pevně, ale nechtěl jsem ho pustit. Bylo pravděpodobně z poslední láhve vody, kterou táta vypil předtím, než zemřel. Bylo ve středové konzoli mého auta – čekalo na svém parkovacím místě na základně, zatímco on byl venku se svou jednotkou.

Déšť trochu zesílil a já byl na zádech mokrý. Kolem auta se vznášel vítr a zvuky z rádia se pozvolna dostávaly do mých uší. Když se mě dotkl chladný noční vítr, v krku jsem měl drsno a bolelo mě.

„Mám ho,“ řekl hluboký hlas. „Jeďte směrem dopředu a pošlete sanitku na Kehr Road jižně od města, těsně předtím, než se silnice dělí. Světla jsou rozsvícená, takže můj vůz můžete snadno vidět.“

Neslyšel jsem odpověď, ale na rameni jsem cítil ruku. Když jsem byl otočen, viděl jsem velkého, urostlého muže, který na sobě měl silný kabát s maskáčovým vzorem. Když jsem se zadíval na obličej otce Mayry, Henryho Trevina, který měl knírek, snažil jsem se vzpomenout si, co jsem chtěl říct, ale knírek mu visel pod nosem jako znamení tmavé, zlověstné předtuchy, a moje srdce začalo hlasitě bít.

„Mám samé A,“ řekl jsem.

Nedokázal jsem přijít na tom, co dalšího jsem mu chtěl říct, a tak jsem omdlel.

Prohrál jsem.

Probral jsem se v sanitce.

Pravděpodobně to nebylo tak dlouho, co jsem ztratil vědomí, protože sanitka se stále pohybovala a od místa, kde jsem parkoval, nebyla nemocnice McCullough-Hyde moc daleko. Otevřel jsem oči a rozhlédl se. Jeden ze dvou záchranářů si mě všiml.

„Ahoj,“ řekl s úsměvem. „Jen se drž - budeme tam brzy.“

„Musíte mě pustit ven,“ zamumlal jsem.

„Ještě ne,“ odpověděl.

„Jenom tě zkontrolujeme,“ řekl druhý.

„Moje pojištění nezahrnuje jízdu sanitkou,“ řekla jsem jim. „Nemůžu jít do nemocnice.“

„O to si právě teď nedělej obavy,“ řekl první. „Jen se ujistíme, že jsi v pořádku. Tvůj krevní tlak je docela vysoký a mohl bys být v šoku.“

„Jsem v pořádku,“ řekl jsem. Snažil jsem se vstát, ale byl jsem na jednom z těch pojízdných stolů. „Jen záchvat paniky - mám je celou dobu.“

Druhý chlapík mi položil ruku na rameno a já jsem se od jeho doteku odtáhl.

„Prostě lež,“ řekl přikazujícím tónem hlasu.

Posledních pár zbývajících minut jízdy jsem pokračoval v hádce, a pak i dál, když mě vytáhli a zamířili se mnou na pohotovost.

„Nemůžu si to dovolit,“ opakoval jsem zas a znovu. „Nemám to v rozpočtu a pobyty na pohotovosti jsou drahé. Nemám dobré pojištění!“

„O to se budeme starat později, dobře?“ řekl jiný hlas. Naklonil jsem hlavu, abych viděl, kdo byl před vozem. Byl to Henry Trevino.

„Nechci být v nemocnici,“ řekl jsem mu. „Jsem v pořádku, opravdu.“

„Vzhledem k tomu, že moje dcera je do tebe blázen, si o tebe dělám starosti,“ řekl pan Trevino. „Chystám se ujistit, že jsi v pořádku. Kdybych to neudělal, urvala by mi hlavu.“

Ztěžka jsem si povzdechl a hádku vzdal - alespoň pro tuto chvíli. Jakmile uvidí, že pro mě skutečně nemohou nic udělat, tak jako tak mě propustí, protože nemocnice mají rády, když máte čím zaplatit. To byla skutečnost, kterou jsem moc dobře znal.

Během pěti minut jsem byl v jedné z těch místností, které byly vytvořeny zavěšením obrovského závěsu od stropu. Naštěstí byl pan Trevino mimo mou kóji a mluvil s jednou ze zdravotních sester. Hlava se mi ještě stále trochu točila, než abych se mu snažil čelit tváří v tvář. Už tak jsem byl trochu znepokojený, že jsem mu možná řekl něco směšně hloupého - opravdu jsem si nemohl vzpomenout. Přišla další zdravotní sestra a trvala na kontrole mých životních funkcí, které se vrátily k normálu. O dvě minuty později přijeli Bethany a Travis. Travis se okamžitě začal hádat se zdravotní sestrou, zatímco Bethany se vrhla na mě a znovu a znovu se mě ptala, proč jsem zaparkoval uprostřed ničeho.

Netušil jsem, co jí říct, a tak jsem neřekl nic. Prostě jsem seděl na okraji nemocničního lůžka a nechal ji pokračovat dál a dál, zatímco jsem mlčel.

Travis teď mluvil s lékařem o mém nedostatečném pojištění, a jak moc mě návštěva tady bude stát. Dřív, než jsem mohl říct, že v první řadě jsem nebyl při vědomí a nesouhlasil jsem s převozem na urgentní příjem, zvenčí se ozval další hluk.

„Kde je? Je v pořádku?“

Slyšel jsem, jak na chodbě křičela Mayra. Hned poté popadla za závěs a roztáhla ho. Než jsem mohl něco říct, vrhla se mi kolem krku a zabořila se tváří do mého ramene.

„Ach bože,“ brečela mi do ucha, „tolik jsem se o tebe bála!“

Na dlouhou chvíli jsem zůstal ztuhlý. Byl jsem tak překvapený tím, co se kolem mě odehrálo, že jsem se zoufale snažil znovu nevyšilovat. Slyšel jsem, jak Beth zalapala po dechu a Travis si odkašlal, ale nedokázal jsem se pohnout a ani nijak reagovat.

Mayra se odtáhla a podívala se mi do tváře. Oči měla červené a zarudlé a její celá tvář byla potřísněná slzami. V jejích očích jsem viděl úlevu a smutek, a pak se to smíchalo do něčeho, co vypadalo jako zuřivost.

„Už nikdy nic takového nedělej!“ vyštěkla na mě. „Už nikdy takhle neutíkej! Neměla jsem ani ponětí, kde jsi byl a hrozně jsem se bála. Pokud se potřebuješ zhroutit, tak to udělej alespoň někde, kde tě můžu najít!“

„Promiň,“ vydechl jsem. To slovo mě pálilo v krku.

Ramena Mayry se uvolnily, stejně tak jako i hněv. Rukou se dotkla mého obličeje.

„Říkal jsi, že to bude v pořádku,“ připomněla mi. „Možná jsem měla vědět, že to tak nebylo, ale když jsem se tě zeptala, řekl jsi, že jsi neměl problém setkat se s ním. Ale nebylo to tak, že?“

„Tuším,“ zamumlal jsem a díval jsem se do země. Vzala mou tvář do dlaní a snažila se obrátit mou tvář ke své. Dovolil jsem ji natočit mi hlavu, ale očima jsem se díval přes její rameno.

„Musíš mi říct pravdu,“ řekla. „Vím, že to může být těžké, ale nemůžeš mi jen říct, co si myslíš, že chci slyšet, Matthewe. Prostě nemůžeš.“

„Víš, možná, že kdybys na něj netlačila s věcmi, na které není připraven, nebyl by tady!“ řekl Travis.

„Travisi!“ odsekla Bethany a jeho jméno znělo jako zasyčení. Pak popadla Travise za paži a začala ho táhnout do chodby. „Ty a já si musíme promluvit – znovu!“

Mayra sledovala jejich odchod a já využil příležitosti, abych se podíval na její tvář blíž. Vlasy jí visely v mírných vlnách, které se vlnily kolem hlavy a rámovaly její bledou tvář. Pod očima byly rozmazané, tmavé stopy a já si uvědomil, že si dala řasenku a stíny. Nemyslel jsem si, že bych ji kdy dřív viděl namalovanou, ale teď měla oči rozmazané. Byly tmavě modré, stejně jako barva košile, kterou měla na sobě. Když jsem se na ni podíval, po řasách jí sklouzla slza a spadla ji na tvář.

„Proč pláčeš?“ zeptal jsem se zmateně.

Mayra se ke mně obrátila a podívala se na stranu.

„Bojím se o tebe,“ řekla znovu. „Travis má pravděpodobně pravdu. Moc na tebe tlačím, že jo?“

Natáhla prsty a pohladila mě po čelisti.

„Řekni mi,“ zašeptala. „Prosím, řekni mi, jestli je to na tebe příliš.“

„Zda je příliš co?“ zjistil jsem, že i já jsem šeptal.

„Já ... ty ... my ...“

Polkl jsem a snažil se shromáždit své myšlenky, ale neměly zájem se mi odhalit. Stále jsem byl otupělý a v důsledku záchvatu mě bolely svaly. Po velkém záchvatu bylo těžké soustředit se a stále jsem nebyl úplně sám sebou. Dokonce, i kdybych byl, nebyl jsem si jistý, že bych to zvládl o moc lépe.

„Je to tak, že jo?“ řekla Mayra. Její hlas byl stále tichý. Periferním viděním jsem viděl, jak jí hlava a ramena klesla. „Nechceš ... to dělat, že jo?“

Věděl jsem, že jsem musel něco říct. Chtěl jsem něco říct. Jen jsem nevěděl co. Nechtěl jsem jí lhát, a hodně z toho bylo na mně příliš. Současně to stálo za nepohodlí toho, že tlačila na mé hranice. Kdyby to šlo, kdyby mi někdo řekl, že bych mohl být s Mayrou, ale že by mě to stálo den s obrovským záchvatem paniky, bez váhání bych souhlasil. Problém byl, že jsem netušil, jak to říct.

Zhluboka jsem se nadechl, donutil jsem se přestat svírat ruce podél boků a zabalil jsem jimi Mayru kolem pasu a přitáhl ke svému tělu. Přitiskl jsem si hlavu k jejímu rameni a políbil ji na lícní kost.

Nemohl jsem říct, co jsem chtěl říct, a tak jsem se jí to místo toho pokusil ukázat.

Cítil jsem, že když jsem seděl na okraji nemocničního lůžka, s Mayřinýma rukama v mých vlasech a nosem přituleným do prohlubně jejího krku, mohl bych jen tak usnout. Dobře voněla a byla měkká, pohodlná a teplá. Skoro jsem měl pocit, jako by se vůbec nic nestalo a že jsme prostě strávili večer večeří na gauči v mém obýváku a sledovali televizi.

„Znovu mi to nedělej,“ zašeptala Mayra do temene mé hlavy, čímž zlomila přetvářku toho, že všechno bylo v pořádku. „Myslím to vážně. Ať už se v tvé hlavě děje cokoli, vyřešíme to společně, dobře? Nechci to zažít znovu.“

„Omlouvám se,“ zašeptal jsem zpět. „Jen ... nemohl jsem se zastavit. Nemohl jsem zastavit auto.“

„Dám ti ten zatracený mobilní telefon,“ zavrčela Mayra. „Přinejmenším bych tě aspoň mohla najít.“

Než jsem se mohl začít hádat, přerušil nás někdo, kdo si odkašlal. Nemusel jsem se podívat na to, abych věděl, že to byl její otec, kdo stál u otevřeného závěsu a díval se na mě, jak jsem se dotýkal jeho dcery poté, co mě musel uprostřed noci vytáhnout z mého auta.

Můj klid měl být výsledkem toho, že tam byla Mayra, ohledně celé té věci úplně klidná, protože se mi podařilo úplně nezmrznout. Buď to bylo jí, nebo možná jsem byl díky předchozímu zhroucení příliš vyčerpán. V tenhle okamžik jsem byl tak napjatý, že jsem ji nemohl pustit. Když jsem ji přitáhl k sobě, prsty jsem se zaryl do jejích boků. Pak jsem si uvědomil, že tohle muselo vypadat ještě mnohem hůř, takže jsem ji pustil a opřel se. Mayra ode mě na půl kroku ustoupila. Zadíval jsem se dolů na dlažbu.

„Ahoj, jen jsem ti chtěl dát vědět, že nemocniční účet není problém,“ řekl pan Trevino. „Vzhledem k tomu, že jsem volal já, a když tě očividně každým okamžikem propustí, nejsou tam žádné poplatky, jo?“

„Ehm, dobře. Díky,“ podařilo se mi zamumlat. Možná to bylo dokonce dost hlasitě, aby to mohl slyšet. Věděl jsem, že to nebylo správné – nebyla to dostatečná odpověď - ale nebyl jsem si jistý, co ještě říct.

„Žádný problém,“ odpověděl pan Trevino. Dlouhou chvíli neřekl nic jiného. Nevěděl jsem, co mám říct, a Mayra se zdála spokojená, že mi jen prsty přejížděla nahoru a dolů po stehně. Přes džínovinu mě lehce škrábala, což bylo nesmírně rozptylující. Nedokázal jsem se soustředit na nic jiného.

„Tvoje teta se strýcem mi řekli, že se chystají vyzvednout tvoje auto,“ řekl pan Trevino. „Mayro, předpokládám, že až bude Matthew propuštěn, zavezeš ho domů?“

„Jo, ano,“ odpověděla Mayra.

„Dlouho se nezdržuj,“ řekl jí. „Už je pozdě. Chci, abys potom přišla domů. Budu na tebe čekat.“

„Přijdu,“ řekla Mayra bez zaváhání. Snažil jsem se při té představě neprojevit své zklamání. Chtěl jsem se dostat z nemocnice, ale dokud jsem tady, byla se mnou Mayra.

„Kolik je hodin?“ zeptal jsem se. V hlavě se mi vytanula představa Megan, která dokázala říct, kolik bylo v daném okamžiku hodin v jakémkoli městě.

„Téměř čtyři,“ řekla mi Mayra.

Podíval jsem se na ni a v očích se mi musel odrážet šok.

„Ano,“ řekla, „tak dlouho. Chápeš, proč jsem se tak bála?“

„Omlouvám se,“ řekl jsem znovu.

„Přestaň se omlouvat,“ povzdechla si Mayra. „Jen to znovu nedělej.“

Přikývl jsem. Dobře jsem věděl, že takovou věc jsem nemohl zaručit, ale před jejím otcem jsem o tom skutečně nechtěl mluvit. Nemohl jsem uvěřit, že jsem s ním byl ve stejné místnosti a neměl jsem další záchvat. Možná to bylo proto, že jsem se stále cítil otupěle.

„Takže... Matthewe,“ řekl pan Trevino náhle, „máš rád sport?“

„Ehm... jistě,“ řekl jsem. Snažil jsem se mu dívat do očí, ale v cestě stál jeho knírek. Díval jsem se na něj, dokud jsem si neuvědomil, že se dívám na knírek, a ne na něho. Rychle jsem se podíval na zem. „Doufám, že až začne sezona, uvidím, jak Mayra hraje fotbal. Můj táta mě každé léto bral na Reds.“

„Baseball, jo?“ poznamenal. Periferním viděním jsem viděl, jak přikývl. „Obvykle ho sleduji doma. Mám na to televizi s plochou obrazovku.“

Znovu jsem přikývl. Netušil jsem, co ještě říct.

„Co si myslíš o rybaření?“

Podíval jsem se na něj a snažil jsem se pochopit jeho otázky, ale pohled na jeho knírek rozhodně nepomáhal.

„Mám rád rybaření,“ řekl jsem nakonec.

Mayra se zasmála a já se na ni podíval. Na tváři se jí objevil obrovský úsměv.

„Ty jste ho trénovala?“ zeptal se pan Trevino, když na ni zamrkal.

„Ani trochu,“ odpověděla.

„Proč se ti líbí rybaření?“ zeptal se.

Než jsem odpověděl, na chvíli jsem si to rozmýšlel. Měl jsem pocit, že moje odpověď bude důležitá, ale nevěděl jsem, jak. Rozhodl jsem se jít s pravdou ven.

„Je tam ticho,“ řekl jsem. „Klid.“

„Jo,“ řekl pan Trevino. „To je. Někdy půjdeme spolu.“

Znovu jsem zamrzl a přemýšlel, jestli to myslel vážně.

„Takže - to, co jsi řekl v autě,“ dodal, než jsem mohl dokonce odpovědět, „to byla pravda? Máš samá Áčka?“

„Ehm, ano,“ odpověděl jsem, a pak jsem si uvědomil, že jsem neříkal to, co jsem měl po celou dobu říkat. „Myslím, ano pane.“

Znovu kývl a otočil, aby odešel.

„No, Mayro,“ řekl, „tenhle klučina rozhodně zvítězil nad Justinem.“

S tím odhrnul závěs stranou a odešel.

Mayra se zasmála a já jen potřásl hlavou. Nerozuměl jsem tomu vtipu, a tak jsem Mayru přitáhl zpátky k sobě.

Bezpochyby tenhle den patřil do sloupce proher, ale v náručí Mayry jsem se nemohl cítit jinak, než jako vítěz.