TFU - 5. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Sam

Vykouřil jsem oba dva balíčky cigaret, které jsem si tu noc přinesl na most, ale ani o šest hodin později se Fajnovka neobjevila. Říct, že mě to vyděsilo, bylo slabé označení. Když jsem přecházel z jedné strany mostu na druhý víckrát, než by silný kuřák měl, byl jsem plný emocí. Na jednu stranu jsem se děsil, že možná fakt skočila někdy předtím, než jsem se sem dostal, ale na druhou jsem oslavoval skutečnost, že si našla jiný způsob, jak se vypořádat se svými problémy a už sem nepotřebovala chodit. Mezi těmito dvěma rozdílnými emocemi jsem si nadával, jaký jsem blbec, když vyšiluju kvůli ženské, kterou jsem sotva znal. Pak se mi před očima objevil její úsměv a vrátil mě zpátky do stavu paniky.

Odešel jsem teprve v době, kdy se slunce začínalo objevovat na obloze a v hlavě se mi odehrávalo nespočet co-když. Žádné z nich nebylo dobré a všechny z nich skončily u Anne.

Byla ze mě troska.

Bez jediné hodiny spánku jsem další ráno začal s nejhorší náladou ze všech.

A to byl jen začátek.

„Co chceš?“ přivítal jsem návštěvnici s pusou plnou jablka, když jsem otevřel vstupní dveře.

„Vyhýbáš se mi?“ zeptala se Lexi a proklouzla kolem mě.

„No, pojď dál.“

Nezůstal jsem tam stát. Jestli se Lexi objevila u mých dveří, měla něco na srdci a podle toho, jak jsem ji znal, by toho nenechala, dokud by to neřekla – nejspíš několikrát.

Klapání podpatků mě následovalo do kuchyně, kde jsem si připravoval snídani.

„Víš, tohle ke mně není zrovna fér,“ řekla a zastavila se vedle barových stoliček z osmdesátých let, které jsem zrovna den předtím zrenovoval. „Tyhle jsou nové?“

„Nové? Ne. Nové pro mě? Ano. Teď, přeskoč ty blbosti a řekni mi přesně, co přesně není fér, abychom se přes to konečně dostali. Musím se najíst a jít do práce.“ Vzal jsem obracečku a dvě smažící se vejce na pánvi jsem otočil na druhou stranu.

„Becky mi řekla, že tě minulý víkend viděla na baru s nějakou ženou.“

Založil jsem si ruce na prsou, naklonil hlavu na stranu a opřel se bokem o linku. „Nevím, jestli můžeš považovat Quint za bar.“ Nonšalantně jsem pokrčil rameny.

Věděl jsem, co přijde.

Tři, dva, jedna…

„Kvůli tobě vypadám jako idiot!“ zakřičela a rozhodila rukama do vzduchu. S tím výkřikem Sampson sotva došel ze schodů dolů, protože se při pohledu na Lexi hned zastavil. Byl to pes, ale jeho zklamání bylo zřejmé. Nemohl jsem si pomoct a rozesmál se; cítil jsem se stejně.

„Přestaň se smát!“ Vyštěkla Lexi.

Moje už tak tenká trpělivost podpořená nedostatkem spánku právě zmizela. Mohl jsem předstírat, že jsem neměl čas nebo energii na ty její kraviny, ale upřímně, prostě se mi nechtělo.

„Vypadni z mého domu,“ nařídil jsem a vrátil se k vejcím.

„Přestaň. Musíš přestat s tou tvrdohlavostí a dát nám druhou šanci. Vím, že jsi naštvaný. Posrala jsem to a aspoň tucetkrát se omluvila. Ale Same, nemůžeme prostě zahodit, co jsme měli.“

„Prosím?“ Otočil jsem se tváří k ní, šokovaný její drzostí.

„Kvůli tobě vypadám před našimi přáteli jako idiot. Kdybychom se vrátili zpátky k sobě -“

Okamžitě jsem ji utnul. „Nikdy se k sobě nevrátíme.“

„Same, já tě -“ Udělala krok ke mně, ale já zvedl ruku, abych ji zastavil.

„Zarazím tě přímo tady. Poslouchej, protože to nejspíš slyšet potřebuješ – znovu.“ Zvedl jsem obočí. „Já tě nemiluju. Nikdy jsem tě nemiloval. Nikdy tě milovat nebudu.“

Hlava se jí otočila na stranu jako bych ji praštil. Jasně, nebylo to zrovna jemné, ale evidentně mě neslyšela pokaždé, když jsem jí tyhle slova za poslední dva měsíce řekl. Lexi Prior byla docela hodná holka nebo alespoň to předstírala těch šest měsíců, co jsme spolu randili. Byla taky nádherná a využívala to k tomu, aby dostala co – nebo v tomhle případě koho – chtěla.

Ale to i já.

A Lexi už nebyla člověk, kterého jsem v životě chtěl.

„Už si to musíš konečně uvědomit, Lexi. Tahle celá situace s šílenou ex nevypadá dobře.“ Aniž bych od ní odtrhl pohled, slepě jsem našel hrnek s kávou a klidně se napil.

Naneštěstí byla Lexi taky dost odhodlaná. „Nechovej se tak. Víš, že jsi nám nedal opravdu šanci. Po Anne-“

Jako elektrický šok mnou projel vztek předtím, než jsem nakonec zakřičel. „Vypadni!“ Hodil jsem hrnek do dřezu a vypálil k vchodovým dveřím, které jsem dokořán otevřel.

„Vidíš! Tohle je ten problém. Přijdeš o rozum jen při vyslovení jejího jména.“

„Ne. Přijdu kurva o rozum, když ty zmíníš její jméno. To je velký rozdíl.“ Luskl jsem prsty a ukázal ke dveřím.

Její oči nabraly něžný výraz a z koutků jí vytekly slzy. „Za to jsem se omluvila.“

Otevřel jsem pusu. Zdá se, že celá ta věc okolo šílené ex přítelkyně přece jen nebyla hra.

„Ty ses omluvila? Ha!“ Zavřel jsem oči, vytáhl z kapsy cigaretu. Obvykle jsem v domě nekouřil, ale bylo to buď tohle, nebo si nechat vybuchnout hlavu. „Ty ses omluvila?“ Zopakoval jsem sám sobě, když jsem si zapaloval cigaretu. Zhluboka jsem potáhl, co nejdéle jsem zadržel dech, ale ten uklidňující pocit, který jsem hledal, se nedostavil. Přejel jsem si rukou po bradě a připomněl si, že mi za ten vztek nestojí. Po těch sračkách, kterými jsme si prošli, by mi měli dát medaili jen za to, že jsem jí dovolil zůstat v mém domě.

Jen proto, že jsem k ní nechoval zášť, neznamenalo, že jsem se ale musel potýkat i s jejími problémy. Zhluboka jsem se nadechl a našel předstíranou verzi vnitřního klidu. „Lexi, jestli tě ještě někdy uvidím, udělám něco mnohem horšího, než jen to, že se před našimi přáteli ztrapníš. O tom, proč jsme se rozešli, si můžeš říkat, co chceš, protože si myslíš, že jsem náš vztah bojkotoval. Ani se nebudu obtěžovat ti říct, že to není kurva pravda. Ale potřebuju, abys teď jasně poslouchala, protože to už znovu nebudu opakovat. Skončil jsem, Lexi. A vzhledem k tomu, že ty jsi strávila ráno před Anniným pohřbem s pusou kolem ptáka tvého trenéra, bych řekl, že ty jsi skončila ještě přede mnou. Teď vypadni kurva z mého domu, vymaž moje číslo a zapomeň, že existuju. Protože já si jsem kurva jistý, že já na tebe zapomenu.“

Ten moment si vybral můj kouřový detektor, že začne pískat. Nebyl jsem si jistý, jestli to bylo kvůli cigaretě nebo vejcím, které se na plotně začaly připalovat. Soustředil jsem se jen na ženu na druhé straně pokoje, která se ani nehnula. Několikrát otevřela pusu, ale pokaždé jsem ji nekompromisním pohledem umlčel.

Nakonec to vzdala a odešla. Jsem si jistý, že to ale nevzdala úplně.

Kriste!

Štípl jsem se do kořene nosu a zíral na podlahu. Sampson přišel ke mně a jako dík za to, že jsem se jí zbavil, se mi otíral o nohu – nebo možná chtěl jen podrbat za ušima. Poté, co jsem típl cigaretu, jsem se vrátil do kuchyně vyhodit snídani a u toho jsem nadával na Lexi, že mi zničila ráno.

A také jsem se bál o holku s blond parukou a brýlemi, která mi zničila noc.

O dvě hodiny později se z reproduktorů v dílně ozývalo poslední album Henryho Alexandra, když z ničeho nic pokoj zmlkl.

„Proč posloucháš tu sračku?“ zeptal se Ryan s mým iPodem v ruce a projel ho, dokud nenarazil na The Smashing Pumpkins.

Sundal jsem si bezpečnostní brýle a odložil brusku do vany, na které jsem pracoval. „Líbí se mi jedna písnička. Naser si.“

„Hovno. Miluješ tu sračku. Seš taková kočička.“ Přešel ke mně a přejel rukou přes hladké rohy porcelánu.

„Říká chlap, co nosí pastelově růžovou kravatu.“

Zavrčel. „Koupila mi ji Jen. Je hrozná, ale první pravidlo, pokud chceš spát se svou asistentkou, je: Jestli to ona koupila, nos to.“

Se zapálenou cigaretou jsem se zeptal: „Jaké je pravidlo číslo dva?“

Hlasitě si odfoukl. „Kurva netuším. Pokrýt celé tělo tetováním a protáhnout si jehlu pérem? Debile.“

„Hej! O tom neví.“

„A ani by neměla!“ Projede si rukou krátkými, hnědými vlasy a na obranu zamumlá: „Netuším, co s tou ženskou. Nápady?“

„Vidíš, já myslel, že první pravidlo spaní s tvou asistentkou je: Nespat s ní. Takže v tom druhém jsem nejspíš k ničemu.“

„No tak. Jde o Jen.“

„Oh, chápu.“ Mrkl jsem na něj, což mi vrátil známým pohledem.

Ryan byl od té doby, co přišla do jeho kanceláře s životopisem v ruce před šesti měsíci, Jennifer Jensen posedlý. Měl pravdu – byla to Jen a byla kurva dokonalá. A jen proto jsem ji neodmítl, když po mně vyjela na vánočním večírku, který pořádala Ryanova kancelář. Když jsem Ryanovi prozradil, že jsme se líbali (o rukách šmátralkách jsem mu záměrně neřekl), byl později ten večer naštvaný. Obviňoval z toho moje tetování a zakázal mi všechny budoucí večírky.

Během dvaceti čtyř hodin se přes to dostal a vrátil se zpátky k honu na Jen.

Obrátil pozornost zpátky k vaně. „Co to bude?“

„Sedačka,“ odpověděl jsem a vyfoukl kouř.

„Děláš si prdel?“ vydechl zjevně ohromeně.

„No, pokud zjistím, jak oddělat ten předek. Pak budu muset všechno obrousit, udělat z vnějšku nový povrch a pak potáhnout čalouněním. Koupil jsem neskutečnou krásnou kůži v čokoládové barvě. Stála mě jmění, ale bylo to nevyhnutelné.“

„Kolik?“ zeptal se, dřepl si před vanu a přejel rukou po vyřezávání, které jsem udělal na straně.

„Víc, než si můžeš dovolit.“

Nadzvedl obočí. „Zkus mě.“

Ryan Meeks měl tolik peněz. To jsem věděl.

Znal jsem Ryana od doby, kdy jsme jako hubení kluci hráli basketball na základce. My dva jsme byli nesportovně založení břídilové, kteří se spřátelili díky dlouhému vysedávání na střídačce. I během střední jsme si zůstali blízko a nakonec spolu bydleli na koleji na vysoké. I přes to, že jsme byli tolik let nejlepší kamarádi, nemůžeme být rozdílnější. Já sám sebe považuju jako toho hezkého v naší dvojici, ale není pochyb, že on je z nás ten s mozkem. Zatímco já trávil dny v místnosti plné prachu s alespoň jedním nástrojem v ruce, Ryan byl trestní obhájce v jedné z největších právnických firem v San Francisku. Pořád si dělal jméno, ale jeho šestimístný plat nebyl zrovna malý.

Stejně jako moje ceny.

Když jsem odešel na vysokou, původně jsem plánoval studovat architekturu, ale Bože, to byla nuda. Rychle jsem přešel na grafický design a zamiloval se do něj. Rok nebo dva po promoci jsem pracoval v reklamě, ale nesnášel jsem to. Jedno náhodné středeční odpoledne, zatímco jsem se díval na dveře od mé kanceláře, se mi udělalo špatně. Bylo mi doslova fyzicky zle z dělání mé práce. Neuměl jsem si představit, jak by se to na mě podepsalo psychicky po několika letech. Takže jsem bez přemýšlení zamířil do šéfovy kanceláře a dal výpověď.

Když se zpětně ohlédnu, tak to možná nebylo jedno z mých nejchytřejších rozhodnutí. Ukázalo se, že se mi udělalo špatně proto, že jsem měl střevní chřipku. Tak jako tak, když jsem po třech dnech přestal zvracet, pořád jsem svého rozhodnutí nelitoval. Nakonec jsem vyslyšel touhu, kterou jsem vždycky měl už od svého mládí: pracovat rukama. Mí rodiče nebyli bohatí, ale ani nebyli chudí. Můj táta byl duševně nemocný, ale i v nejtemnějších chvílích jste ho našli v jeho dílně, kde něco opravoval. Věřil, že se dá využít všechno do té doby, dokud to nemá žádné využití. Mikrovlnka mých rodičů byla stará víc než dvacet let, ale můj táta ji odmítal nahradit. Denně ji opravoval téměř pět let. Peníze, které utratil za různé součástky a čas, který strávil zkoumáním, jak ji opravit, byly šílené. Ale pokud šlo o něj, nikdy se nic nevyhodilo.

Poté, co umřel, jsem jeho filosofii aplikoval na svůj život. Takže vzhledem k mojí čerstvé nezaměstnanosti jsem se snažil najít způsob, jak využít lásku ke grafickému designu a zkušenosti s opravováním a hledáním nového účelu pro věci. Přišel jsem se snem, že si otevřu obchod s opraveným nábytkem.

Měsíc po výpovědi jsem otevřel rePURPOSEd.

Když jsem otevřel, měl jsem přesně jednu věc, kterou jsem mohl ukázat lidem. Také jsem první měsíc měl jen jednoho zákazníka. Nemohl jsem riskovat ztrátu peněz a času, které zabralo zrenovování jednoho kousku, který se může nebo nemusí prodat.

Ale konec konců jsem musel jíst. A kupovat si cigarety.

Naštěstí pro mě nebyla kreativita problém, tak jsem si vymyslel plán. Na týden jsem obchod zavřel a sedl si k počítači. Během těch pěti dní, kdy jsem přežíval na kávě a cigaretách, jsem navrhl přes sto unikátních kousků. Měl jsem kamaráda z vysoké, který mi pomohl s webovkami a další týden se zrodil virtuální rePURPOSEd.

A způsobil pozdvižení.

Najednou jsem byl zavalen objednávkami z celého světa. Bylo jich mnohem víc, než bych kdy byl schopen sám zvládnout, tak jsem najal dva neskutečně talentované tesaře, Shanea a Travise, aby mým návrhům vdechly život. Byli darem od Boha, ale také drazí jako kráva. První měsíc, co pro mě pracovali, jsem jim musel použít víc než polovinu mých úspor, abych jim zaplatil. Ale s mými návrhy a jejich zručností jsme neměli problém prodávat nábytek s tučným ziskem. Shane a Travis nakonec převzali obchod ve fyzickém smyslu, zatímco já trávil většinu času za počítačem nebo v dílně za domem a dělal na zakázce, na které se zrovna pracovalo.

Dnes to byla právě stará vana, kterou jsem našel na smetišti a usmyslel se ji změnit na art-deco sedačku – projekt, který bych mohl jednoduše prodat za deset tisíc dolarů.

Takže i když jsem věděl, že by si ji Ryan mohl dovolit, nemohl jsem si dovolit mu dát obvyklou slevu pro rodinu a kamarády – tedy zadarmo.

„Čtyřicet tisíc,“ zalhal jsem, aby se v tom nešťoural.

„Bože. To je něco. Příště, až půjdeme do baru, platíš. Už ti ten tvůj postoj chudého umělce nežeru.“

Zamáčkl jsem dokouřenou cigaretu do popelníku. „To ani nezkoušej. Kolikrát jsi za poslední měsíc úmyslnou náhodou zapomněl peněženku doma?“ Popíchl jsem ho, zatímco jsem si znovu nasadil ochranné brýle. „Byla v mém druhém obleku, Same. Přísahám.“

„Jednou. To se stalo jednou.“

„Jasně,“ řekl jsem a zvedl jsem brusku, připraven vrátit se do práce. „Potřeboval jsi něco?“

„Vlastně potřebuju obrovskou laskavost.“

Naznačil jsem mu, aby pokračoval.

„Dobře. Nejdřív, máma chce, abys dnes večer přišel na večeři jako poděkování za knihovničku pro Morgan.“

Ostražitě jsem se na něj podíval. Věděl stejně jako já, že jídlo jeho matky bylo výborné. „Ahaaa,“ protáhl jsem podezřívavě.

„A za druhé, potřebuju, abys mi opravil šuplík,“ vyhrkl zahanbeně.

„Promiň, cože?“

„Nemůžu toho sráče otevřít. Ve tři mám důležitou schůzku, a když zavolám nějakého opraváře, aby ho přišel otevřít, budu vypadat před všemi v kanceláři jako debil.“

Když si založím ruce na hrudi, rty se mi zkroutí.

Ryan byl o osm centimetrů vyšší než já a zatímco já pracoval rukama, abych nějak vypadal, on chodil denně do soukromé tělocvičny. Byl minimálně o deset kilo těžší – všechno svaly. Vypadal jako typický Američan – i když přede mnou stál s růžovou kravatou kolem krku. Ani jsem nepředstíral, že se mi chce smát. „Nemůžeš otevřít šuplík?“ zopakoval jsem nevěřícně.

I když jsem ještě nesouhlasil, ramena se mu s úlevou uvolnila. „Sklapni, blbče a prostě mi pomož.“

Zatímco jsem si znovu sundával brýle, dál jsem se smál. „Myslíš, že když k tobě vejdu s taškou plnou nářadí, tak to bude méně podezřelé, než kdybys najal údržbáře?“

Zklamaně se na mě podíval. „Nováček.“ Se zasmáním si založil pod bradou ruce do střechy, jako nějaký ďábelský génius, kterým si nejspíš myslel, že je. „Tady je plán. Žádné nářadí. Jen budeš předstírat, že ses náhodou stavil. Všichni tě znají.“ Odmlčel se, přivřel oči a ukázal na mě prstem. „A ani se nepřiblížíš k Jen.“

„Jasně. Jak přesně to mám spravit bez nářadí?“

„Tajně jsem přinesl kladivo, šroubovák a pár svorek-“

Moje obočí prudce vystřelí do vzduchu. „Svorek?“

Potřásl hlavou a zvedl prsty, které ve vzduchu přitiskl k sobě. „Však víš, ty malé věci, které používáš, když chceš k sobě něco přicvaknout.“

„Myslíš kleště?“ zeptal jsem se ho nevěřícně.

Poklepal si na špičku nosu. „Bingo. Každopádně jsem je dneska ráno propašoval do kanceláře. Mně nepomohly, ale věřím, že tobě ano.“

Chvíli jsem na něj zíral. „Jak je kurva možný, že jsme nejlepší kámoši?“

„Netuším. Teď si obleč triko s dlouhým rukávem, abys schoval tetování a padej do mého auta.“

„Jasně,“ řekl jsem, ale to už jsem si podal bundu ze židle a zamířil k jeho autu.

O hodinu později jsem vypáčil šuplík mého nejlepšího kamaráda, aby nevypadal jako blbec, kterým ve skutečnosti byl.

Pak jsem zajel k jeho matce na večeři, kde jsem snědl to nejlepší domácí jídlo, které jsem kdy měl.

Tedy od posledně, kdy jsem tu jedl.

Celou tu dobu jsem ale odpočítával hodiny, abych se mohl vrátit zpátky na most – s přáním a nadějí, že nebylo moc pozdě pro Fajnovku, na kterou jsem nemohl přestat myslet.