WSLS - 10. kapitola

Překlad: Miluš, Sinnel
Kor.: 16terez

Následuj dort

Když pan Trevino řekl, že nemocniční účet nebude problémem, nedělal si srandu. Jednalo se o to, že on byl tím, kdo zavolal policii, která pak zavolala sanitku, což znamenalo, že jsem nemohl být povinen platit za návštěvu pohotovosti nebo něco takového. Na to, abych to všechno pochopil, jsem byl stále trochu omámený. Dovnitř vešel lékař a důkladně mě zkontroloval. Pak řekl, že můžu odejít, ale ne předtím, než mi dal půl tuctu jednotlivě baleného Valia.

V Mayřině autě na cestě domů jsem musel odpadnout, protože jsem si vůbec nevzpomínal na jízdu, jen na to, jak mi Mayra trochu třese paží, a já otevřu oči, a před sebou vidím dveře do garáže.

„No tak, zlato,“ řekla Mayra tiše.

„Zlato (pozn.: anglicky baby, což taky znamená dítě)?“ mumlal jsem zpátky. Když jsem otevřel dveře a pomalu vylezl ven, praštil jsem se o boční zrcátko upevněné na dveřích spolujezdce. Mayra se zasmála, rukou mě objala a pomohla mi dovnitř.

„Nechceš, abych ti tak říkala?“ zeptala se.

„Nevím,“ odpověděl jsem upřímně. Když si vzala moje klíče a odemkla dveře, zvažoval jsem to. Jedna moje část rozhodně nechtěla být označovaná jako dítě, ale byla tam také část, které se líbilo, že mi Mayra dala takové mazlivé jméno či co to mělo být. Přítelkyně to někdy dělaly - tím jsem si byl jistý.

To mi připomnělo něco, na co jsem se chtěl zeptat.

„Mayro?“

„Ano?“

Když jsme se zastavili v chodbě a Mayra zvedla ruce a objala mě kolem krku, musel jsem potlačit zívnutí. Položil jsem ruce na její boky a hlavou jsem se opřel o vršek její hlavy. Vlasy jí vždycky skvěle voněly.

„Jsi moje přítelkyně?“

Znovu se zasmála.

„Dobře, co myslíš?“ zeptala se, když mi nosem přejížděla po krku. Na kůži jsem cítil její rty.

„Myslím, že ano,“ řekl jsem jí, „ale chtěl jsem se ujistit, že si to taky myslíš.“

„Taky myslím, že ano,“ potvrdila. „A to tě dělá mým přítelem, kdyby to nebylo jasné.“

Naklonila hlavu a já jsem jenom přemýšlel, jak ji políbit, jenže se otevřely dveře a dovnitř vešli Bethany s Travisem. Když Beth zamířila do kuchyně, ohlédla se přes rameno.

„Travisi!“ řekla. „Žádné zdržování!“

„Ahoj, Mayro,“ řekl Travis, když vešel do dveří. „Jsem naprostý idiot a měl bych se starat o své vlastní věci.“

Mayra se rozesmála.

„To bylo upřímné.“ Odfrkla si.

„Možná jsem to trochu trénoval.“

Mayra se znovu zasmála a Travis se na ni zadíval s přimhouřenýma očima. Těkal jsem mezi nimi pohledem, aniž bych pochopil, co se přede mnou dělo.

„Bez ohledu na to,“ dodal Travis, „jsem byl jako osina v zadku. Matthew je můj synovec a já o něj mám obavy, dobře?“

„Je to můj přítel,“ řekla Mayra. „Taky o něj mám obavy.“

Travis zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Sklonil jsem oči k ramenu Mayry a zadíval jsem se na trochu zkroucený pramen vlasů, který ležel na její bledé kůži.

„Jen aby bylo jasno,“ řekla Bethany, když se vrátila z kuchyně a v ruce držela malou tašku s potravinami, „není tady dort, a taky hodně dlouho žádný nedostaneš!“

„Dort?“ Mayra se na mě zmateně podívala.

Jen jsem pokrčil rameny, ale Travis se hlasitě zasmál.

„Betty dělá skvělé dorty.“

„Neříkej mi Betty!“ zaječela teta z kuchyně, což způsobilo, že se Travis trochu přikrčil.

„Připomíná jí to Betty Rubble,“ řekl Travis Mayře. „Mimochodem, Bethany používá dorty a cupcaky jako záminku k tomu, aby získala Matthewa, aby udělal všechny věci, které chce. On za kus jejího čokoládového dortu udělá cokoli.“

„To fakt jo?“ řekla Mayra. Když jsem na ni pohlédl, v očích měla zvláštní výraz.

„Její dorty jsou nejlepší,“ řekl jsem tiše.

„Hmm,“ odpověděla Mayra.

Bethany mi začala dělat něco k jídlu, a řekla mi, abych si vzal jedno Valium, které mi doktor dal, a zakázal mi, abych si ho vzal na prázdný žaludek. Mayra řekla, že už musí jít. Tím mi připomněla, že už je hodně pozdě a její táta na ni čekal.

„Zavolám ti později,“ řekla Mayra.

Přikývl jsem a dal jsem jí malý úsměv. Postavila se na špičky a krátce mě políbila na rty. Než jsem mohl reagovat a vzpomenout si, abych jí polibek oplatil, byla pryč.

Bethany mi udělala sendvič se salátem. Přestože jsem si myslel, že vzhledem k tomu, jaká byla hodina, by se spíše hodila snídaně, poté, co jsem snědl první sousto, jsem to neřešil. Byl jsem vyhladovělý a plný talíř byl za pár minut pryč.

Bethany vytvořila seznam věcí, které bych měl předtím, než zamířím do postele, udělat. Věděla, jak mě Valium mohlo ovlivnit, a že kdybych neměl seznam, měl bych obavy. Nebylo toho moc, což bylo dobré. Moje teta pak přede mně postavila sklenici mléka a jednu z tablet Valia, ujistila se, že jsem ji vzal, pak i s Travisem odešli.

Zkontroloval jsem seznam, umyl nádobí a uklidil kuchyň. Do zásuvky jsem uklidil pero a všiml jsem si zavíracího pytlíku, ve kterém byl papír - loterijní lístek.

Když se mi začala motat hlava, tvrdě jsem polkl. Věděl jsem, že bych měl zkontrolovat čísla, ale nebyl jsem v kondici na to, abych právě teď uvažoval o něčem takovém. Navíc to nebylo na mém seznamu věcí, co udělat.

Zavřel jsem zásuvku a zamířil nahoru. Začínal jsem cítit účinky Valia a úplně jsem zapomněl na tiket. Dřív, než lék skutečně začal účinkovat, se mi podařilo dostat se do pyžama a postele. Možná bych rád myslel na Mayru o něco déle, nebo možná o něco víc, než na ní jen myslel. Hlava byla však úplně mimo a když začalo do okna svítit slunce, tak jsem úplně odpadl a usnul.

Když jsem konečně vylezl z postele, bylo odpoledne. Hlava se mi trochu točila, tak jsem snědl snídani a vzal si nějaké prášky na bolest, které jsem našel v lékárničce. Stále jsem měl pocit, jako bych byl trochu v mlze. Nelíbilo se mi, jak mě zklidňující léky ovlivňovaly, takže jsem skončil tak, že jsem jen seděl na pohovce a sledoval televizi, až zazvonil telefon.

Byla to Mayra a chystala se přijít, aby zjistila, jak mi je. Pokud by se jednalo o kohokoli jiného, byl bych v pokušení říct, že jsem v pořádku, a nebylo potřeba mě kontrolovat, ale chtěl jsem ji vidět. Asi o dvacet minut později Mayra kráčela po mém chodníku a v ruce nesla velkou kulatou dózou Tupperware. Otevřel jsem dveře. S úsměvem odnesla dózu do kuchyně a položila ji na stůl.

Naklonil jsem hlavu a pozoroval, jak Mayra zatlačila na dno nádoby tak, aby otevřela těsnění, a pak zvedla víko z horní části plastové nádoby. Jakmile odložila víko, objevil se vysoký kulatý dort s máslovou polevou.

Na dlouhou chvíli jsem se na tu věc jen mlčky díval.

Mayra nakonec promluvila.

„Udělala jsem ti dort,“ řekla tiše. Její hlas zněl podivně – vůbec se to nepodobalo jejímu normálnímu tónu. Podíval jsem se na ni a viděl, jak měla krk a tváře červené.

„Jaký druh?“ zeptal jsem se.

„Čokoládový,“ odpověděla.

Tvrdě jsem polkl a na okamžik zavřel oči. Bojoval jsem s touhou klesnout na kolena a vyznat jí nehynoucí lásku a požádat ji, aby se stala matkou mých dětí a navždy mi pekla dorty. Byl jsem si dost jistý, že na to nebyla ta správná chvíle a takový čin by určitě spadl do kategorie „nevhodného chování“.

„S máslovým krémem,“ řekla Mayra. „Domácí výroba.“

„Můžu si vzít?“ zašeptal jsem. Ústa mi zalévaly sliny, a když Mayra přikývla, byla to neuvěřitelná úleva. Vzala nůž, aby kousek uřízla a položila ho na talíř. O chvíli později jsem seděl před kouskem tříbarevného čokoládového dortu s máslovou krémovou polevou a něčím, co vypadalo jako čokoládový pudink mezi vrstvami. Zvedl jsem kus na vidličku a pomalu, pečlivě jsem ji vložil do úst.

Byla to ta nejúžasnější věc, kterou jsem kdy v životě měl.

Tvrdnul jsem jen z té chuti.

Dorty tety Bethany mě nikdy nedělaly tvrdým.

Polkl jsem a v úžasu se podíval na Mayru. Oči jsem měl dokořán a najednou jsem se od ní nemohl odvrátit. Byl jsem rád, že jsem byl na druhé straně stolu a že jsem seděl, protože jediným způsobem, jak zastavit erekci, která narůstala v mých kalhotách, bylo přestat jíst tento dort a neexistoval žádný zatracený způsob, jak bych to mohl udělat. Vzal jsem si další sousto a stále jsem sledoval Mayru, pak další sousto a rychle další.

„Je to neuvěřitelné,“ řekl jsem jí mezi dalšími rychlými sousty.

Když jsem snědl celý zbytek kousku, úsměv Mayry se zvětšil a v očích měla jiskřičky.

„Jsem ráda, že ti chutná,“ řekla tiše a pak si skousla dolní ret. „Chtěl bys ještě?“

„Ano, prosím.“

Mayra se znovu usmála, ale v očích měla zvláštní pohled. Když Mayra zvedla plastové víko, zakryla dort a znovu zavřela nádobu, zmateně jsem se na ni díval. Pak celou nádobu zvedla a zamířila k předním dveřím.

„Další kousek na tebe čeká na mé příjezdové cestě,“ řekla. Políbila mě lehce a zamířila ke dveřím svého auta, nastartovala a odjela dolů na ulici, s dortem u sebe.

Sakra, sakra, sakra.

Nemohl jsem nechat jen tak ten dort utéct, tak jsem skočil do auta a následoval ji.

Děláš to pro dort, říkal jsem si.

Pravděpodobně by to bylo celkově lepší, kdybych se mohl přesvědčovat, že to dělám pro Mayru, nebo dokonce jen sám pro sebe, ale ještě jsem tam nebyl. Nebyl jsem si jistý, jestli bych tam někdy dospěl. Dělat to pro dort mě přinejmenším dostalo tak blízko, jak to bylo možné.

Zdálo se mi, že jezdím v kruzích kolem dvou bloků od svého domu.

Dobrou zprávou bylo, že se mi nezdálo, že bych panikařil. Ani se mi nezdálo, že bych se k panice nějak blížil. Přinejmenším jsem byl schopen při zatáčce vpravo dát správný blinkr, ale když jsem projížděl v blízkosti domu své přítelkyně, jel jsem dál.

Moje přítelkyně.

Usmál jsem se a snažil se odbočit vlevo. Nějak se ukázalo, že ukazatel směru znovu neskončil na správné hodnotě, a tak jsem ho následoval. Další dva pokusy měly podobné výsledky.

Vzdychl jsem.

Největším problémem nebyl Mayřin dům nebo její příjezdová cesta, ale možnost, že by tam mohl být její táta s brokovnicí v ruce. To byl ten hlavní důvod, který mě udržoval v dostatečné vzdálenosti od jejího domu. Snažil jsem se uklidnit mysl tím, že jsem si přehrával ten krátký rozhovor, který jsem s ním měl dneska časně ráno, když její otec řekl, že jsem porazil Justina Lorda.

To mě přimělo k zamračení. Ne kvůli tomu, co řekl, ale kvůli připomínce toho, že Mayra kdysi chodila s Justinem Lordem, a to nebylo ani tak dávno. Samozřejmě jsem věděl, že byli spolu, ale nikdy dřív jsem tomu nevěnoval skutečnou pozornost. Teď, když byla mojí přítelkyní, se mi to vůbec nelíbilo.

Políbila mě, protože jsem byl jejím přítelem. Předpokládal jsem, že musela líbat i Justina Lorda. Myšlenka na líbání Mayry mi vytanula na mysl ve sprše a tahle činnost měla tendenci vést k jiné specifické aktivitě – takové, která rozhodně obsahovala Mayru - a probíhala v mé hlavě stejně jako v mé ruce. Zatímco mi tato myšlenka dělala dobře, teď jsem si nemohl pomoct, ale přemýšlel jsem o tom, co dělali Mayra a Justin kromě líbání dál.

Vlastně to vůbec nebyla moje věc.

Chtěl jsem to vědět.

Nechtěl jsem to vědět.

Měl jsem pocit, jako bych měl odtrhávat okvětní lístky ze sedmikrásky.

Zhluboka jsem se nadechl, a pomyslel na něco jiného.

Pomyšlení na lovecký vůz pana Trevina zaparkovaného na příjezdové cestě mi nepřišlo ani zdaleka tak špatné, jako rozhovor, který jsem chtěl mít s Mayrou při dalším kousku dortu. Vlastně, kdyby tam byl pan Trevino, bylo by to jednodušší, protože v tomhle případě bych se jí na to v jeho přítomnosti nemohl zeptat.

Věděl to?

Řekl by mi to?

Všechny mé myšlenky na to, že bych se zeptal otce Mayry na její předchozí vztah, jsem vyhnal z hlavy. Bylo toho prostě příliš. Byla to další věc, kterou jsem s jistotou zařadil do kategorie „nevhodných rozhovorů“.

Konečně, aniž bych na to myslel, jsem zahnul doleva, protože to byl jediný způsob, jak mohlo dojít na rozhovor. Snažil jsem se rozhodnout, zda by bylo lepší vidět na příjezdové cestě vozidlo pana Trevina, nebo ne. Zpomalil jsem, když jsem se k té cestě přiblížil, a dokonce i přes husté stromy kolem jsem viděl na cestu zcela jasně. Mayřino auto bylo zaparkované na jedné straně a druhá strana byla prázdná.

Také jsem viděl Mayru. Na klíně měla malý talíř a skloněná ke knize v ruce seděla na schodech vedoucích k předním dveřím. Přemýšlel jsem, jak dlouho tam seděla a čekala. Usoudil jsem, že mi cesta sem trvala asi čtyřicet minut.

S hlubokým, roztřeseným nádechem jsem se vydal na příjezdovou cestu rychlostí asi čtvrt míle za hodinu.

Nechtěl jsem se jí zeptat na nic o Justinu Lordovi. Nechtěl jsem. Vůbec ne. Její bývalý vztah mě nedoháněl k šílenství, protože dort je to jediné, o co bych se měl zajímat.

Jen abych to dokázal, zazvonil mi v hlavě imaginární zvonek a v ústech se mi začaly sbíhat sliny.

Vypnul jsem motor auta a seděl tam a díval se na své ruce, kterými jsem tiskl volant tak silně, až mi zbělely klouby. Koutkem oka jsem viděl, že se Mayra ani nepohnula. Jediné, co udělala, bylo to, že svou knihu položila na zem vedle svých nohou.

Zvedl jsem oči a uviděl, jak se Mayra, když trpělivě čekala na verandě, usmívala. Moje ruce odmítaly pustit volant, ale přinejmenším moje mysl byla relativně klidná. Stále jsem dýchal. Bylo to to jediné, co jsem mohl udělat, než jen při pomyšlení na další kus toho dortu slintat.

„Pusť,“ zašeptal jsem svým prstům. Pozoruhodně poslechly, alespoň dočasně. Když jsem se pokusil otřít si z dlaní lepkavý pot, sevřely místo volantu má stehna. Sám pro sebe jsem si povzdechl, donutil jsem prsty odtrhnout se od látky a uchopil jsem kliku dveří.

Otevřely se a mě se podařilo dostat nohy na zem. Postavil jsem se a zíral jsem dolů přímo pod své nohy.

„Začínala jsem uvažovat, zda ti opravdu chutnalo, nebo jsi byl jen zdvořilý.“

„Co se týče zdvořilosti, v tom nejsem moc dobrý,“ přiznal jsem. „Obvykle říkám to, co je v mé hlavě, pokud vůbec něco.“

„Co máš v hlavě teď?“

„Justina Lorda,“ okamžitě jsem odpověděl.

Sakra, sakra, sakra.

Nechtěl jsem to tak říct.

Mayra přimhouřila oči. Obočí ji vyskočilo nahoru.

„Justina Lorda?“ opakovala. „Proč bys na něj myslel?“

Pokrčil jsem rameny a přál si, abych se mohl vrátit do auta a odjet, ale moje nohy byly do značné míry jako přimrzlé k zemi. Také tam byla představa čokoládového dortu vzdáleného ani ne půl metru ode mě. Mayra položila talíř s dortem vedle své knihy, postavila se, přešla ke stále otevřeným dveřím auta, zavřela je a vzala mi ruku do své.

„Ten malý sráč ti něco řekl?“ zeptala se. Byl jsem překvapen množstvím jedu v tónu jejího hlasu. „Protože pokud tě stále obtěžuje, zajdu -“

„Nic neřekl,“ řekl jsem rychle. „Opravdu, ne. Ne od toho dne tam ve škole.“

Výraz Mayry se změnil na tázavý.

„Tak proč na něj tedy myslíš?“

„Protože býval tvým přítelem,“ řekl jsem tiše.

Mayra se na mě chvíli dívala. Já se díval na její rameno.

„Můžu teď dostat ten dort?“ zeptal jsem se jí.

Když se na mě Mayra podívala, nešpulila rty a zavřela jedno oko.

„Dobře,“ řekla. „Vypadá to, že sis ho zasloužil.“

Už jsem nemohl dál čekat, tak jsem se vrhl kolem Mayry a popadl talíř. Když jsem jedl, obvykle jsem byl puntičkářem na použití stříbrného příboru, ale dort byl rozhodně výjimkou. První kousek jsem snědl ve stoje a pak se posadil na schody na terasu a dal si druhý kousek.

V době, kdy jsem se dostal ke kuchyňskému stolu Mayry, měl jsem už snědenou polovinu dortu a bylo mi trochu špatně od žaludku. I když to všechno za to stálo. Jak jsem si odkrojil poslední kus, který se mi podařilo dostat do sebe, Mayra mi podala sklenici studeného mléka, a pak ji umyla.

„Myslím, že jsem nikdy neviděla nikoho, kdo by za odpoledne dokázal sníst tolik dortu,“ řekla s úsměvem.

„Bylo to dobré,“ odpověděl jsem.

Mayra mě vzala za ruku a zavedla mě do obývacího pokoje. Ústředním bodem prakticky celého domu byla televize s plochou obrazovkou pana Trevina. Dominovala místnosti s gaučem a polohovacímu křeslu, který byl nakloněný směrem k ní. Mayra a já jsme se usadili na pohovce, která byla trochu opotřebovaná, ale stále docela pohodlná, a já jsem se rozhlédl po místnosti.

Obývací pokoj opravdu tvořil většinu domu. Neokázalé místo, které vypadalo, že bylo přesně akorát pro Mayru a jejího otce. Muselo se tu žít…příjemně.

Líbilo se mi to.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Mayra.

„Ano,“ řekl jsem.

„Chceš se dívat na televizi?“

„Ano.“ Byla zhruba doba, kdy jsme s Mayrou obvykle odpoledne sledovali televizi v mém domě poté, co jsme si udělali úkoly. Sledování televizi v jejím domě se od toho příliš nelišilo. Podíval jsem se na ni a usmál se, a ona procházela kanály. „Máte super televizi, líbí se mi.“

„Je to tatínkova pýcha a radost,“ poznamenala Mayra. „Mluví o televizi, jako by to byl můj malý bratr nebo tak něco. Spolu s Bradem strávili hodiny a hodiny sledováním baseballu.“

„Brad?“

„Můj strýc,“ řekla Mayra. „Brad Conner, bratr mé matky. Je to nejlepší kamarád mého táty. Skamarádili se chvíli po té, co moje máma utekla, a oba se jí snažili najít. Brad je šéf policie v Oxfordu.“

„Aha, jo.“ Nemyslel jsem si, že jsem se s tím člověkem někdy setkal, ale už jsem jeho jméno slyšel. „Co se stalo tvojí matce?“

„Snažila se být dospělou a odešla.“ Mayra pokrčila rameny. „Byla jsem jen dítě a vůbec si na ni ve skutečnosti nevzpomínám. Našli ji v Mexiku nebo tak nějak. Táta je přesvědčený, že se zapletla do nějakého drogového kartelu, ale neví, že jsem slyšela, když o tom mluvil.“

„Je mi to líto.“ Byl jsem si jistý, že to byla ta správná odpověď. Bylo to to jediné, co jsem dokázal vymyslet, co bych na to mohl říct.

„Není to velký problém.“ Znovu pokrčila rameny. „Nemůžeš opravdu postrádat někoho, na koho si nevzpomínáš, a můj táta je úžasný.“

Rozhlédl jsem se po místnosti trochu víc. Na stěně byla vlajka Cincinnati Reds a další Kansas City Royals. Pod sklem na krbové římse nepoužívaného krbu byla podepsána baseballová pálka, ale byla příliš daleko, abych viděl na podpis.

„Tvůj táta má rád baseball,“ řekl jsem. Spíš než otázka to bylo tvrzení.

„Téměř stejně jako rybaření,“ potvrdila Mayra. „Nemůžu uvěřit, že máte obě tyto věci společné.“

„Baseball je v pořádku,“ řekl jsem. „Je pro mě těžké ho sledovat v televizi, ale rád jsem s tátou chodil na zápasy. Je tam hodně na co koukat. Myslím, že když nesleduji hru naživo, není tak rychlá, aby udržela mou pozornost, ale když jsme byli na stadionu, bylo tam taky spousta dalších věcí, na které se dalo soustředit.“

„No, na tátu jsi udělal dojem. To je jisté.“

„Já?“

„Ach jo,“ řekla. „Nemyslím si, že bych kdy chodila s někým, kdo by nebyl otrávený z rybářského výletu. Všichni to nenáviděli.“

„Aha,“ řekl jsem a zamračil jsem se. Připomnělo mi to Justina Lorda a to jsem nechtěl. Naštěstí Mayra našla jednu z našich oblíbených show a já se usadil s hlavou položenou na jejím klíně.

Prsty mi zajela do vlasů, a i když jsem se cítil okamžitě uvolněný tak, že jsem si nemohl vzpomenout na to, jak jsem se cítil venku před domem Trevinových, dokázal jsem ale přemýšlet nad tím, s kým vším kdy Mayra chodila.

„Kolik kluků jsi měla?“ uslyšel jsem, že se ptám. Současně jsem se přikrčil a Mayra v mých vlasech přestala pohybovat prsty.

„Tři, myslím,“ odpověděla Mayra tiše.

„Kdo to byl?“ Někdy moje ústa prostě začala mluvit sama, aniž by se poradila s hlavou, zda jsem chtěl znát odpověď na mou otázku.

„V prvním ročníku jsem si vyšla se Seanem Michaelsem,“ řekla mi. V hlase měla trochu ostrý tón. „Chodili jsme spolu možná dva měsíce - vůbec nic vážného. Pak jsem si vyrazila s Ianem Penningtonem – to bylo na začátku loňského roku - a pak Justin, to už víš.“

Na chvíli jsem se nic jiného neptal a Mayra pokračovala ve hraní si s mými vlasy, a já jsem přemýšlel o třech chlapech, se kterými byla přede mnou. O Penningtonu jsem moc nevěděl - byl tak trochu klidný a hrál na trombón v kapele. Sean Michaels a Justin Lord - oba

spadali do kategorie lidí, kteří, když dostali příležitost, dokázali být opravdu hnusní.

Připadalo mi, že Mayra měla na chlapy mizerný vkus.

Co přesně to říkalo o mně?

Pravděpodobně bych se na tu otázku zeptal, kdyby se Mayřin otec právě v ten okamžik nevrátil domů a úplně mě nevyděsil.

„Ach, ahoj tam,“ řekl, když vešel do místnosti.

Rychle jsem se posadil a uskočil na druhou stranu pohovky. Přemýšlel jsem, co by si o mně mohl pomyslet, když jsem měl hlavu v Mayřině klíně. Mayra se na mě podivně podívala a jen na mě trochu zavrtěla hlavou.

„Kdo snědl polovinu dortu?“ zeptal se pan Trevino a já jsem se rychle podíval na zem.

„Udělala jsem ho pro Matthewa,“ řekla jednoduše Mayra. Slyšel jsem, jak se nadechla. „Vsadím se, že by se o něj podělil, kdybys ho o to pěkně požádal.“

„No, Matthewe?“ zeptal se pan Trevino. „Myslíš, že můžeš jeden kousek postrádat?“

„Ach, ehm ... jistě,“ zamumlal jsem. „Myslím, samozřejmě, pane.“

Pan Trevino se zasmál stejným smíchem, jako zněl smích Mayry.

„No, je to dobře,“ dodal, „protože jinak bych musel místo dortu účtovat poplatek za pronájem gauče a televize.“

Podíval jsem na pana Trevina a pak na Mayru. Oba zadržovali smích, ale nebyl jsem si úplně jistý, o jaký vtip se jednalo. Humor pro mě nebyl vždy snadný a často jsem si myslel, že je legrační něco, co ostatním legrační nepřišlo. Bez ohledu na to to vypadalo, že se Mayra a její otec smáli na mě, takže jsem se trochu usmál a snažil se nemyslet příliš na to, že mě její otec nachytal v jejich domě.

Opravdu mu to nevadilo.

O několik hodin později a po zápasu Reds jsem zamířil se dvěma posledními kousky čokoládového dortu v malé dóze Tupperware domů. Nastoupil jsem do auta a opatrně položil dózu na sedadlo spolujezdce, aby nespadla, a sám jel domů s úsměvem na tváři.

Nejšťastnější jsem byl díky tomu, jak normálně to všechno vypadalo.

Nedokázal jsem myslet na nic jiného, tak jsem šel do postele a snil o domě Mayry.

Výhra.